Podivný Fastfood

"Pojď se mnou k Mekáčovi, dáme si něco hamavýho," lákal často Viktor Pavlu. "Přece zase nejdeš do toho čínskýho fastu? Jak to můžeš porád jíst, znova a znova?"

Pavla však mohla. Nikdo netušil o její závislosti na tomhle rychloobčerstvení, ani ona sama nebyla ochotná si jí tak snadno přiznat. Ale bylo to tak. Poslední vyučovací hodinu už se nikdy nedokázala soustředit na učitelův výklad a opájela se představou speciálně upraveného masa se zvláštní nasládlou chutí, přelité tmavou omáčkou. Poslední dobou si kupovala samotné maso bez příloh. Nechtěla si zvláštní masovou příchuť kazit ničím navíc.

" K Mekáčovi? Tys snad upad, ne? To ani omylem. Přeju ti dobrou chuť, zdar," mávla rukou a už ani moc nevnímala, co na ní Viktor křičí. Nemohla se dočkat, až bude u stolečku a před ní talíř s tou delikatesní pochoutkou.

O tomto fastfoodu moc lidí nevědělo a přes to tam bylo povětšinou plno. Všichni tam chodili kvůli speciálnímu menu stejně jako Pavla, které se zde jako jediné podávalo. Návštěvníci se většinou znali od vidění a převážná většina z nich dodržovala pravidelné časy, tak že dnes se Pavla poněkud podivila, když u svého stolku nikoho neviděla sedět. Obvykle tam již jedl starší silnější pán, se kterým sice krom přání dobré chuti nevyměnila jinak ani slovo, ale přes to jí nějak chyběl.

Když si od prodejního pultu přinesla talíř s vytouženou pochutinou, snad poprvé se rozhlédla víc po místnosti. Nikdy si ani neuvědomila, jak málo je tam slunečního světla. Celkem ponurá jídelna, proběhlo jí myslí.

Maso bylo jako obvykle perfektní, měkké se svou nepopsatelně zvláštní pikantní nasládlou chutí. "Z jakého je to asi zvířete?" snad poprvé se zamyslela Pavla. Název menu neprozrazoval naprosto nic. Z jejího podvědomí náhle na povrch začala vystupovat informace. Co to na ní ten Viktor křičel? Ano, už ví. Křičel na ní: "Vždyť je to nasládlej blivajz, takhle nějak si představuju, že chutná lidský maso." To je ale kretén ten Viktor, jak by to mohlo bejt lidský…. Proboha, ten pán, co tu vždycky seděl s ní, tu dnes není.. co když je to tak, co když ho zabili a já tu teď jím…..…blbost, to je přece blbost, snažila se zakázat si náhle podivné myšlenky, které se jí překotně valily hlavou.

Jako v tranzu se začala rozhlížet v naději, že najde nějaký důkaz o tom, že propadla zbytečné panice. Všimla si, že od prodejního pultu jí bedlivě pozoruje obsluhující číňan. Když se jejich pohledy setkali, číňan na ní promluvil: "Dnes madam vam nechutna? Vy stěžovat kuchaři? Chcete jit do kuchyň?"

Polilo jí horko, to tak, jít s ním někam, odkud by se už taky nemusela vrátit.

Silou vůle vykouzlila úsměv a pravila: " Ne, ne, je to výborné jako vždycky.

Sklopila oči do svého talíře a snažila se dojíst zbytek masa. Vlastně jí to nedalo tak velkou práci, jak měla opět na jazyku onu neopakovatelnou chuť, zapomněla na všechny podivné myšlenky, zapomněla na všechna nesmyslná podezření. Přesto ale v ní zůstal stín pochybností.

"Zítra, budu o tom přemýšlet zítra," když už celkem klidná vyšla do slunné ulice.

Druhý den pod vlivem slunečního dne se musela smát sama sobě, jak včera byla hloupá. Už teď se těší na svou denní delikatesu. Určitě tam dnes bude ten silný pán. Včera se někde opozdil a nebo přišel dřív. To se přece stává. Dnes se s ním dá do řeči a nenápadně zavede řeč tak, aby se dozvěděla jaké maso vlastně jí.

Pán tam ale neseděl. V pološeru jídelny jí opět přepadly tísnivé pocity. Nesmí dát najevo svou nejistotu. Šla k prodejnímu pultu, číňan jí pečlivě pozoroval.. nebo se jí to jenom tak zdálo? Přistihla se, že dnes na maso nemá tak velkou chuť jako jindy.

"Ne, takhle to nejde, musím mít jistotu, vezmu si kousek sebou, mamka přece dělá ve výzkumném ústavu, poprosím jí, aby zjistila o co vlastně jde.

Neustále měla tísnivý pocit, že číňan z ní nespustí oči. Je to tím, že si všiml, že je jakási nesvá? Dřív přišla, koupila, zaplatila, snědla a odešla. Teď ze sebe cítila napětí, které se nutně odráželo i v jejím chování. Jak vezme kousek masa z talíře? Ten žluťas z ní nespustí oči. Co by asi udělal, kdyby jí přistihl, že balí kousek do ubrousku? Bála se domyslet. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Přesto to musela udělat. Poslední sousto, které vložila do úst, už nesnědla a snažila se ho ani nežvýkat. Rychle opustila jídelnu a venku vyplivla kousek masa do připraveného igelitového sáčku.

Jakou ale vymyslí historku pro matku? Nemůže jí přece říct, že má podezření, že maso je lidské. Takto vyřčené se jí to zdálo ještě větší nesmysl, než si původně myslela.

Už ví. Prostě matce řekne, že její kamarádka Lenka jedla v jakémsi bistru v kině a část, co nesnědla si vzala sebou, jenomže se jí po chvíli udělalo velice špatně až skončila v nemocnici a má podezření, že je to po onom jídle. Matka se nijak moc nevyptávala a vzorek si vzala se slovy: "Počítej s tím, že to nebude hned, dřív bude Lenka z nemocnice doma."

Pavla trpělivě čekala, aniž by se matce jakkoliv připomínala několik dní. Dokonce nedokázala jít ani do svého fastfoodu. Stalo se, že byl vyslyšen i Viktor, který ji jako obvykle lákal k McDonaldsovi. Když ho slyšela, jak u pultu objednává dva hambáče a jednoho jí hned vrazil do ruky, přišla si jak ve snu. Zavřela oči a zakousla se do hamburgeru. "Jsi si jistej, že to není z lidskýho masa?" snažila se o vtip. "To je přece jasný, že je, ne? Někdo na něj chodí k Mekáčovi a někdo zase do čínskýho fastfoodu," smál se s plnou pusou Viktor.

"Tak, že ty sis onehdy dělal legraci, když jsi mi říkal, že…" nemohla rozrušením ani polknout.

"Pavlínko, ten vzorek masa, cos mi dala……. je to moc divný," přišla večer matka za Pavlou do pokoje. Pavla se roztřásla, tak přece jenom je to pravda, jedla jsem lidské maso. Stěží potlačila dávicí reflex.

Matka mluvila dál, " "Po tomhle Lence nemohlo být špatně, to maso bylo naprosto nezávadné, až na to, že se u nás z něj běžně nevaří........bylo to totiž maso z......... klokana.

Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…

Návrat domů

"Mařkóóóóó, kterýho toho králíka mam žahnout?" řval Pepa na plné kolo.

"Vem toho strakatýho samce v pravým kotci, ale dej bacha, aby to nebyl Zuzanky Pišta."

Marie s láskou pomyslela na svou dcerku Zuzanku, která studovala v Praze, kde nyní byla víc než doma, jelikož jejich vesnička byla na míle vzdálená od hlavního města a dcerka musela přebývat na internátu. Zítra ale Zuzanku zase uvidí, přijede domů, do své rodné vesnice.

---

Moc se na ní těšila ona i její manžel Pepa. Cítili se teď nějak opuštěni. Jejich malé hospodářstvíčko je sice zaměstnávalo tak, že volného času věru neměli nazbyt, ale přesto jim tam jejich jediná dcera Zuzanka velice chyběla.

Zuzana se domů vůbec netěšila. Raději by zůstala na víkend v Praze u kamarádky. Od té doby, co nasála život velkoměsta, začala životem na vsi opovrhovat. Věděla však, že se na ní rodiče těší a čekají na ní.

"Na příští víkend domů ale nejedu. Vymluvím se a zůstanu v Praze," slibovala si.

Už když vystoupila z vlaku, viděla matku, stojící na zápraží, jak ji vyhlíží. Sotva vešla do vrátek, odněkud vyběhl její pes Puňťa a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou. Jeho přivítávací rituál neustále zvyšoval kadenci, jak Puňťa rostl a sílil. Nedávno ho přitáhla domů coby malé štěňátko, které chtěl kdosi utopit a psík, jakoby věděl, že je jí vděčný za život, jí miloval ze všech nejvíc. Už dnes to byl pořádný halama a stále rostl. Odkudsi z opuštěného kouta zahrady se přišoural Žolík, aby jí také přivítal. Jeho úctyhodné stáří ho ale zcela omezovalo na pouhé přátelské vrtění ocasem a zcela vylučovalo jakékoliv akrobatické prvky, které předváděl jeho mladší kolega.

Na Zuzku dýchl domov. Jak se jenom mohla netěšit. Všichni na ní čekají, všichni ji mají rádi. Když přestála psí vítání, mohla se konečně pozdravit s rodiči.

Její rodiče. Vždycky na ní byli moc hodní, uvědomila si náhle. A ona se tak často styděla za tátovy upracované ruce a máminy neupravené vlasy. Teď se zastyděla sama před sebou. Praha jí přece neuteče, ale rodiče tu pro ní věčně nebudou. Rodiče, kteří znali její lásku ke všem zvířatům a nikdy jí ani slůvkem nevyčetli, když donesla domů další morče, kotě, psa a nebo papouška.Trpělivě se starali o její rozsáhlý zvěřinec po dobu, co nebývala doma, i když vlastní práce měli až nad hlavu.

"Ahoj mami, kde je táta?"

"Asi vzadu, krmí králíky."

"Co to tady tak voní?" nasála Zuzanka lákavou vůni pečeného masa.

"Dnes bude k obědu knedlozelo s králičím."

"Aha, jdu se mrknout za tátou, když je u těch králíků, rovnou se pozdravím i s Pištou, doufám, že ho otecko neklep!!"

"Ale tovíš, že ne, přece je to tvůj králík, ne?"

Otec právě zavíral poslední kotec, když Zuzka k němu přicházela.

"Nazdar otče, hlásí se ztracená dcera, jak dupou králíci?" střihla si Zuzanka malý vtípek. Očima při tom přehlížela jednotlivé kotce a hledala svého králíka Pištu. Ten však nebyl k vidění.

"No jeden už dodupal, bude dneska k vobědu, máma ho dělá se zelíčkem a s knedlíčkem."

Zuzance se podivně stáhl žaludek v jakési nemilé předtuše. To ale snad není možný.. ne, tomu nevěřím, přece oba ví … Pišta je její králíček, vybrala si ho a oni slíbili, že ho nechají…naživu.

Kde je Pišta? Vykřikla na otce.

"Představ si Zuzanko, že když sem votevřel vrátka vod jeho kotce, vyskočil a utek mi."

Dívala se na něj se slzami v očích. Nevěřila mu. Zabil ho a ještě jí lže. Chtěla se otočit a utéct.

Jak v ten okamžik otce nenáviděla. Beze slova se loudala k matce.

"Co je Zuzanko? Je ti špatně? Jsi taková bledá."

"Ví to máma? Ví, že peče v troubě jejího králičího miláčka Pištu? Lžou mi oba?" letělo jí hlavou.

Nemohla matce odpovědět, jen si unaveně sedla do trávy a chtělo se jí plakat. Přišla si tak zrazená. Slzy se jí řinuly po tváři, když cítila v dlani jakýsi mokrý pohyb. Uslzená se podívala na zem a nemohla věřit vlastním očím. Kolem ní hopkal jakoby nic radostně Pišta a sem tam jí vlhkým čeníškem strčil do ruky.

To by se zvěrolékaři stát nemělo

Bloudila jsem VitrualLibrary a četla nápisy na Individual Doors. S kým se jenom dnes půjdu rozptýlit. Od roku 2085 vláda zakázala vstupovat do životů současníků, nechala ale přístupy do literárních příběhů. Dnes jsem měla podivnou náladu a tak jsem hledala někoho, kdy by mě dokázal rozptýlit. Švejk? Ne. Chtělo by to něco, kde bych mohla být aktivní. J.Herriot, padlo mi do oka, když jsem šla kolem dveří s červeným křížem.

Dekodérem jsem dveře otevřela a vstoupila. Rázem jsem se ocitla ve chlévě s jakousi bučící krávou, které Jam ošetřoval zhnisanou nohu. "Co koukáš, podej mi dezinfekci," zahlaholil na mě. Nechtěla jsem vypadat jako totální trdlo, ale nevěděla jsem, co je desinfekce. Proč krávu prostě nepřemístí do univershospitalu? Tam se léčíme všichni. Stačí zmáčknout jedno tlačítko a dokonalá regenerace organismu je spuštěná. Potom mi ale došlo, že on nic takového nezná. Rozhlédla jsem se kolem a popadla jakousi láhev. "To je brendy, ale dej to sem, cucnu si. Vezmi tu láhev vedle." Zatímco jsem mu podávala správnou láhev, on povídá: "Je to sakra zhnisaný, vypadá to zle, ta brendy se bude hodit." Mocným douškem si lokl z láhve. "Dej si taky, na kuráž. Možná tě ta potvora kopne, až to rozříznu."

Podlomily se mi nohy, jsem přece ve virtuálním světě, nemůže se mi nic stát. Pro jistotu jsem do sebe obrátila zbytek láhve a šla ke krávě. Najednou však byla tma a dál nevím nic. Krávě nechci křivdit, ale mám pocit, že je to její zásluha.

Doma mě probudila hrozná bolest. Točila se mi hlava a při pohledu do zrcadla jsem se nemohla poznat. Monokl přes celé oko byl skvěle vybarvený a hlásič mě upozorňoval, že detekuje z mého dechu značné množství alkoholu. Ještě že VitrualLibrary je na případy ohrožení čtenářů připravena a zasáhla včas.

Von mě fakt voddělá

Mám takový hodně neblahý pocit, že mi cíleně usiluje o život. Dělá všechno pro to, abych se ocitla u jeho nohou dokonaná s infartem myokardu. A zdá se, že se mu daří. Jeho praktiky jsou věru ďábelské. Nejdokonalejší je v nočním běsnění. Na tuhle disciplínu pravděpodobně prošel speciálním výcvikem a poznatky zde nabyté si úspěšně prohlubuje vlastní praxí na mě. Jeho ďábelská dušička se musí tetelit blahem, když se připlíží k nebohé oběti, tedy ke mně a poté mě vyděsí k smrti svým nejoblíbenějším trikem, který vylaďuje častým provedením ke stále větší a větší dokonalosti.

---

Je až s podivem, jak ta jeho smrtonosná finta, ač mnohokrát nudně opakovaná, působí stále stejně hrůzně. Neodkladně vyvolá studený pot, zrychlený tep a divoké bušení srdce. Definitivně jsem pochopila, že je čas začít sepisovat závěť. Jestli se opravdu rozhodl, že mě oddělá, zřejmě není moci, co by mu v tom zabránila. Mnohdy přemýšlím, proč zrovna já. Proč zrovna na mě má tak spadeno.

Jestli není spokojený s mým servisem a láskou, se kterou se o něj starám, nebo mu nechutnají vybrané lahůdky, co mu kupuji. Vždycky přece myslím na jeho mlsný jazyk, zvrhlé chutě a pokaždé mu přinesu nějakou vybranou delikatesu. Možná si řeknete, že tahle péče si sebeméně nezadá s jakýmsi podlézáním a je v tom zřejmě kousek pravdy. Činím tak s nadějí, že mě už nechá být a vybere si jinou oběť. Marně ho téměř se slzou v oku v duchu prosím, aby svou příliž aktivní noční společnost také věnoval někomu jinému, marně se mu telepaticky snažím vštípit myšlenku, že jsou ještě i jiní adepti kolem něj, kteří by si též zasloužili kousek a možná i větší kus jeho noční přízně, je to ale marnost nad marnost.

Jsem prostě vyvolená. Jeho vyvolená. Ta, kterou může používat jako odrazový můstek pro svoje divoké hry, ta která po něm bez reptání uklízí, když se mu zlomyslně a schválně nepovede provést denní potřebu do záchodku, ta která srovná vše, co v jakémsi amoku rozmetal kolem sebe.

Dlužno ovšem podotknout, že ve svém utrpení ale nejsem sama. Stejně a možná ještě o fous víc trpí můj spolubydlící Trumbelín. Toho totiž On terorizuje ještě s větším zalíbením, než mě. Zatímco já mohu z mučírny odejít na mnoho hodin, byť provázena jeho nelibým pohledem, Trumbelín tuhle výsadu opuštění bojiště nesdílí. Musí tudíž snášet ústrky na něm prováděné nejen v noci, spolu se mnou, ale i ve dne, bez mé přítomnosti. Jeho chrabré srdce zřejmě také pracuje mílovými kroky k infarktu a v srdeční krajině zřejmě pociťuje tu samou chronickou bolest jako já. Krom toho zřejmě duševně mnoho trpí, jelikož si musí říkat, že na stará kolena si přece nic takového nemohl zasloužit.

Přesto se nikdy nesníží k potupnému úniku. Hrdinně vzdoruje a zastrašuje vetřelce, jak jen mu síly stačí. Sice to nestačí, ale komu čest, tomu čest. Může vydechnout pouze ve chvílích, kdy On blaženě upadne do posilujícího spánku, aby načepral sílu pro další lotroviny.

No jistě, řeč je o Číčovi, kocourovi, díky kterému se náš život stal ještě nesnesitelnější obohacenější, než byl.

Těžko už si dokážu představit ráno, kdy místo budíku mě budí hlasité kočičí mňoukání, které lze volně přeložit: "Hybaj z postele a dej mi hamat, mám hlad, to ti nedošlo?"

Už vůbec si nedokážu představit ráno, kdy by kocourek pravidelně nedostal běhací amok a lítal mi pod nohama tak, že je vůbec zázrak, že se ještě rozespalá, udržím na nohou, aniž bych se poroučela k zemi.

Ne marně se říká, že člověk si zvykne skoro na všechno. I na to, že je neustále špiclován dvěma žlutozelenýma očima a že tyto oči vidí i v noci, když jejich majitel se zcela nenuceně prochází po těle své oběti a funí do jejího obličeje, těsně po tom, co přistane na hlavě oběti a nebo kousek níže na krku. Naštěstí pro něj je mnoho přistávacích míst na lidském těle, nicméně místa v horní části jsou jaksi lukrativnější, než nudná spodní část nohou. Ne, že by stereotypně opakoval stále jeden a ten samý způsob her. Proč například nevyužít toho, že po tmě vidí nejlépe ze všech z rodiny? Tato prostá skutečnost nabízí mnoho možností nočního vyžití. Zatancovat popůlnoční tanec s mnoha poskoky a odrazy před nocí zpitomělým morčetem je přece prima zábava. Číhat na něj z výšky a ve správný okamžik vyrazit a s milimetrovou přesností ho elegantně přeskočit a s patřičným mrsknutím ocasu se nečekán ocitnout morčeti v zádech. Stejná kreativita se dá velmi dobře vyvinout nejen na Trumbelínka.

Mám veliké podezření že je HIPSTER, což znamená hyperaktivní hiperaktivní stepař.

A tak mlčky trpíme, já i morče a pozvolna si zvykáme na podivné kočičí hrátky a tiše oba doufáme, že vydržíme do příštích švestek.

Jak se mi rozsvítilo

Jelikož protože a poněvadž jsem od přírody hodně zvědavá, velmi mě zaujalo opravdu originálně blbé zajímavé téma týdne. Těžko ale psát o něčem, o čem člověk nemá ani potuchy, že? I když máme tolik příbuzných jako strejda Google, nebo teta Wiki, tentokrát oba zklamali na celé čáře.

A tak se člověk, tedy já, musí spolehnout na vlastní logicky vyvozený závěr. Nejprve jsem slovo Hipster napsala malým písmem, potom velkým písmem "HIPSTER" a zkoumala tento dopad na svůj mozkový potenciál. A vida, zabralo to. Zcela se mi zatemnilo rozsvítilo. Vždyť je to jednoduché jako facka. Osvícena náhlým prozřením a poznáním jsem pochopila, co je vlastně Hipster zač. Hipster se půvabná zkratka vyjadřující... ne ne, to by bylo moc jednoduché.

Vysvětlím blížeji... Výraz HIP znamená zcela určitě něco jako akčně momentálně v kurzu no a STER je přece jasná zkratka pro steroidy.
Takže logicky vyplývá, že Hipsteři jsou falešní kulturisti. Ano je to tak, kdo chce mít chemické svaly, je Hipster. Tak, že Hipster může být každý, kdo sní o tom že bude jako Rambo, nebo jiný svalovec a má právo říkat si tak. Ale pozor, někdy se to vymkne...jako v životě všechno..
Jsem ráda, že mohu tohle poznání přinést všem svým milým čtenářům, kteří nejsou tak bystří jako já.. Mám teď naprosto vyjímečný pocit světlonoše..Člověk by měl předávat svoje těžce nabytá poznání.. Řekla bych, že je to přímo morální povinnost. A já se tohohle nadmíru těžkého úkolu zhostila, myslím si skromně, velice dobře.

Dodatek:
Inspirací pro tuhle volovinu mi byly komentáře u Malkiela, kde jsem se dočetla, že jedině na pitomé téma se dá vytvořit něco smysluplného.
Myslím, že do budoucna budeme mít spoustu příležitostí vytvářet mnoho a mnoho smysluplných úvah...Témata týdne nám zcela jistě již nyní přinášejí mnoho příležitostí...

Nikdo mě nedonutí...

Nutili jí k potratu. Že prý bude mít slabé a neduživé dítě. To, že mohla dítě vůbec mít, si velmi těžko vydobyla. Současná společnost sice způsob rozmnožování pohlavním stykem nezavrhovala, ale ani jej nějak vehementně nepodporovala. Tento dříve tak běžný proces, byl nyní, ve 23 století, přežitek. Lidé přistoupili k jiným způsobům množení. Značné množství lidí zemřelo a dosud umíralo na různé pohlavní choroby a tak se zcela logicky lidstvo uchýlilo k jinému způsobu.

---

Volbu rozmnožování si ale každý mohl vybrat sám. Kupodivu jen malé procento volilo cestu klasického oplodnění.

Ona se však rozhodla pro tuhle cestu. Sehnat muže oplodnitele nebylo lehké. Mnoho lidí bylo nakažených a mnoho lidí bylo ze strachu z nemoci kategoricky proti klasickému množení. Ona to ale risknula. Hledala dlouho, než jí někdo poradil, ať si vybere v katalogu. Do té doby neměla vůbec tušení, že takové služby existují. Vybrala si hezkého tmavovlasého vysokého muže. Vlastně si ani nedovedla představit, co jí čeká. Muži z katalogu byli mnohem přístupnější k rozmnožovacímu aktu, neměli ale mnoho příležitostí, jelikož ženy raději volili bezpečnější cestu v množících laboratořích.

A tak, když vybranému potencionálnímu otci svého potomka přednesla návrh s požadavkem oplodnění, neváhal. Celkem snadno si dohodli podmínky, vyplnili požadované formuláře o právech a povinnostech a dohodli nejoptimálnější čas podle jejích cyklů.

Ve smluvený den šla celá rozechvělá do jeho bytu. Dnes tedy snad zplodí svého potomka. Toužila už po dítěti, ale ani sama dobře nevěděla, proč nevolila snadnější laboratorní cestu k jeho získání. Snad ze zvědavosti, kterou vyvolal velmi starý deník její praprababičky, její informační poklad z hluboké minulosti. Velice ráda v něm opatrně listovala a luštila texty na časem poničených stránkách. Trvalo jí dlouho, než vůbec rozluštila malou část a pochopila, co si její prapředkyně zapisovala. Čím více tomu začala rozumět, tím více to také chtěla zažít.

Když vstoupila dovnitř, hned poznala, že na ní čeká. Líbil se jí a cítila vedle něj zvláštní a vůbec ne nepříjemné pocity. Sice moc nechápala, proč si jí tak pečlivě prohlíží a dlouho se dotýká jejího těla.

Ani texty z deníku jí nedokázaly napovědět, jestli to tak má být, nicméně trpělivě čekala, co bude dál. Bylo jí jasné, že on zřejmě oplozoval často, neboť se jí zdálo, že na rozdíl od ní on ví, co má dělat. A tak se poddala s myšlenkou na své budoucí dítě. Čekala jen bolest, ale nebála se, jelikož věděla, co chce a proč to dělá. V začátku jí sice pocítila, avšak sama ke svému velkému překvapení zjistila, že bolest se rozplynula do zvláštních nedefinovatelných pocitů.

Když byl akt u konce, potvrdili si smluvní podmínky a to tak, že když nedojde k oplodnění po prvním pokusu, má nárok ještě na tři další. Vždy jednou v měsíci.

Přišlo však zklamání, zatím žádné dítě.. Má ale ještě 3 pokusy. S tímto mužem.

Příští schůzka se odehrála v podobném duchu jako ta první, jen s tím rozdílem, že po bolesti nebylo ani vidu ani slechu, ale naopak začaly převažovat pocity velmi libé. Skoro si přála, aby se ploditelské dílo zase nezdařilo a ona mohla přijít znovu. A tak se i stalo. Předposlední pokus také vyšel do ztracena, ona si ale bolestně uvědomovala, že nyní už víc než po dítěti, touží to kontaktu s ním. Přišel poslední pokus. Vyšel.

A teď chtějí, aby šla na potrat. Ona ale na žádný potrat nepůjde. Vypiplá ho, vypiplá svoje slabé dítě. Vždyť nebude duševně postižené, jenom bude menší, než je zvykem a podle norem. Bude ho milovat, protože si ho přála a protože miluje jeho otce, bude ho chránit přede všemi. A do nejdelší smrti nezapomene, jakou silnou rozkoš zažila při jeho početí.

Byla šťastná, že bude matka a že zažila to, co bylo tak často popisováno v deníku. Bez téhle zkušenosti by deníku nikdy neporozuměla.