Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…