Co přinesl rok 2013

Jak moji mnozí věrní čtenáři ví, rok 2013 přinesl do naší domácnosti ještě poněkud větší chaos. než obvykle a to vše zásluhou našeho poměrně nového člena rodiny, kocoura Číči. A jelikož v tomto roce jsem se i já zcela soukromě obohatila o spojovací kabel mezi PC a mým foťákem, hned jsem kocoura vyfotila na věčné kocouří časy...

---

Morče Trumbelínek, který Číčovo bouřlivým příchodem zazamenal největší psychickou újmu...

Je pod stálou kontrolou ale jelikož je dokonalý flegmatik, nikterak výrazně se nenervuje..

Vánoce přinesly smířlivosti oběma...

A Tbumbelínkovi i pocit svobody bez neustálé kontroly, protože Číča měl jiné starosti...

Nakonec se ukázalo, že Číča je pěkný exhibicionista...

Všem návštěvníkům přeje naše lidskozvířecí společnost do nového roku 2014 všechno nejlepší, hodně zdraví a osobní spokojenosti.

Trvalé pouto

Mráz vyčaroval na zamrzlých oknech nádherné bílé květiny fantastických tvarů a malá Alenka seděla u ukna a mezi zamrzlými vzory pozorně sledovala, jak se z nebe sype sníh. Bílé vločky se snášely z oblohy s úžasnou lehkostí a tichounce zasypávaly vše, co bylo na dohled.

---

Blížily se Vánoce a Alenka se už nemohla dočkat. Byla přece celý rok tak hodná, pomáhala mamince jak jí jen její malé síly stačily a tak poslední dny žila velikou nadějí, že jí Ježíšek nadělí na Štědrý den opravdového, živého pejska.. Ježíškovi sice nemohla napsat, protože psát ještě neuměla, ale z hloubi svého dětského srdce věřila, že když svoje veliké tajné přání každý večer zašeptá, Ježíšek jí uslyší.

Konečně přišel ten vytoužený, dlouho očekávaný večer, kdy se plní všechna dětská přání.

V pokojíčku, který musel být dnes celý den zamčený, aby Ježíšek měl klid ozdobit vánoční stromeček a dát pod něj dárky, se konečně ozvalo zacinkání zvonečku.

"Uvidím Ježíška mami?"

"Možná že uvidíš, možná že ne, záleží na tom, jak moc Ježíšek pospíchal. Tak se rychle běž podívat."

Alenka vběhla do pokojíčku, který byl jako zázrakem již odemčený a mezi dveřmi se zastavila v němém úžasu. Uprostřed pokojíčku stál nádherně ozdobený stromeček, který celý zářil od barevných světýlek a prskavek. Když se dosyta vynadívala na krásu vyšňořeného stromečku, vzpomněla si na svého vysněného pejska. Že by byl v té krabici s oranžovou stuhou, co ležela pod stromečkem? Nedočkavě krabici vytáhla zpod stromku a začala ji rychle rozbalovat. Měla strach, aby se v ní její vytoužený pejsek neudusil.

"Mami, on není živý, mami…"

"Ne není Alenko, ale podívej se, přece štěká a vrtí ocáskem, vždyť je tak hezký, tobě se nelíbí? Natáhneš ho klíčkem a hned je jako živý."

Alenka stěží potlačila slzy. Ona přece chtěla živého, opravdového pejska.

Maminka jí utěšovala: "Ale no tak Alenko, zatím nemůžeme mít živého pejska, víš? Takový pejsek potřebuje pravidelnou péči, musí se s ním chodit na procházky a kdo by se o nás u něj staral? Za chvíli budeš chodit do školy a pejsek by tu byl pořád sám a bylo by mu moc smutno."

To Alenka věděla a s lítostivým úsměvem pohladila plyšovou náhradu a zašeptala mu do ouška: "Ty budeš můj malý kamarád Pan pejsek."

Pan pejsek radostně zavrtěl ocáskem a na stvrzení přátelství štěkal a štěkal, až do té doby, než se natahovací klíček nezastavil a hračka zůstala tiše stát.

Když Alenka pozdě večer uléhala do svojí postýlky, vzala si Pana pejska sebou a položila ho vedle sebe na polštář, objímaje malou ručkou jeho plyšové tělíčko, slastně usnula.

Ze spánku se pozvolna probouzela s pocitem teplého vlhka na tváři. Pomalu otevřela oči a v úžasu poznala Pana pejska, který byl úplně živý a opravdový pejsek a radostně jí olizoval tvář. Její ohromení se mnohokrát znásobilo, když Pan pejsek promluvil lidskou řečí: "Víš Alenko, veliká a čistá přání, taková, která nikomu neublíží a jsou nezištná, taková přání se vždycky splní. A když si budeš opravdu hodně přát živého pejska, jednou tě sám vyhledá, třeba ne hned, ale jednou určitě ano, věř mi."

Alenka, oněmělá úžasem, se nedokázala v postýlce ani pohnout. Znovu se pozorně zadívala na Pana pejska, který nyní už byl jen obyčejná plyšová hračka na klíček.

Ráno vyprávěla svoje noční dobrodružství s Panem pejskem mamince , která se usmívala a říkala: To byl jenom sen Alenko, hračky přece nemohou mluvit, vždyť nejsou živé."

Alenka ale věděla své. Věřila tomu, co jí Pan pejsek v noci šeptal, přece cítila jeho dech na svém obličejíčku a jeho teplý jazyk na své tvářičce.

Přešlo mnoho let.. Z Alenky se stala dospělá žena. Vdala se a založila rodinu. Její touha po pejskovi jí však zůstávala stále v srdci., ovšem starosti, co přináší život dospělých, pozvolna odsouvaly její dětský sen stále víc a víc do pozadí.

Až jednou, za hodně dlouhý čas, se její přání z dětství vyplnilo. Opravdu potkala svého pejska, který jí sám vyhledal. Přesně tak, jak jí kdysi dávno v noci šeptal Pan pejsek.

Ten opravdový, živý pejsek přišel sám k Alenčiným dětem, se zoufalým štěkáním o pomoc. Byl vyhublý a smutný, protože se k němu nějaký člověk zachoval moc ošklivě. Děti ho hned pozvaly dál a nabídly mu nový domov. Ukázalo se ale, že to není pejsek, ale fenečka, která byla moc milá, poslušná a vděčná. Všichni jí měli moc rádi a ona se svou novou rodinou žila krásných 14 let.

Psáno s láskou jako vzpomínka na mého milovaného pejska, na mou Šerinu, která dodýchala právě před rokem v tento předvánoční čas. A já jsem přesvědčená, že se svým pejskem, který dnes už není na tomto světě, jsem stále spojená jakýmsi neviditelným poutem, které mě provází od mého dětství napořád a její místo v mém srdci bude vždy jen pro ní.

Všem svým čtenářům, pravidelným

i zbloudilým,

přeji krásné prožití vánočních svátků.

Složité vztahy

"Pane dochtor, dejte mi ňáký to zobání na nervy, nebo si na sebe namouduši sáhnu."

Psychiatr Hanuška si prohlížel svého nového pacienta, který seděl naproti němu s povislými rameny a poraženeckým výrazem.

"To není tak jednoduché pane Opatrný, zkuste mi povyprávět, co vás trápí."

"Co mě jako trápí? No vona, moje drahá manžéélka. To byste nevěřil pane dochtor, co já zkusim. Co všecko já musim, aby byl doma klid. Přetrhnout se můžu a klid stejně nejni. Už jsem z toho celej zmoženéj."

"A vy myslíte, že vám tyhle problémy se soužitím manželky vyřeší nějaké léky?" opáčil psychiatr.

---

"Tak blbej nejsem pane dochtor, to vim že ne, ale třeba zobnu ňákej ten tabletkovej zázrak a bude mi to fuk, ne? To by mi ouplně stačilo. Mě vám ty její voloviny tak vytáčej, že někdy vidim docela rudě. Já sem teda mírumilovnej člověk, že jo, ale co když mi rupne v bedně a já jí jednoho krásnýho dne třeba umlátim pánvičkou, nebo paličkou na maso že jo?"

"A co vám na ní tak vadí? Čím vás tak irituje?"

"Vono je to složitý pane dochtor, znáte to, stokrát nic umořilo vosla."

"Tak třeba co vás rozlobilo naposledy?" snažil se pomoci doktor Hanuška.

"Voni sou to porád jedny a ty samý věci, že jo a mě to leze porád víc a víc na mozek, třeba si představte, že do každýho pokoje se musim přezouvat do jinejch bačkor, abych prej neroznášel smeti z místnosti do místnosti. Všechny nás tak cepuje, mě i děti. Jedinej, kdo to nemusí, je ten její čokl. Tak, já než přejdu z kuchyně do obejváku, musim se dvakrát přezout, no řekněte, není to šílený? Nebo mě nutila, abych se přezouval v autě do bačkor, chápete to? To sem se teda šprajcnul, povídam jí, prosimtě a to mam jako řídit v pantoflích nebo co? Dovedete si představit, kdyby mě stopli policajti a já vylez ven v bačkorách? Eště že si aspoň tudle blbost nechala vymluvit, ale sama se do auta přezouvá..do domácích pantoflíčků…A kdybyste viděl, co vyvádí, když se věší záclony.. to mě honí po schůdkách jako nadmutou kozu nahoru dolu nahoru, furt se jí to nezdá, jednou mi fexíruje, dej skřipec víc doprava, potom zase doleva a já už mam taky nějakej ten rok, že jo a síly taky docházej a vona nedá a nedá pokoj, dokud mě ouplně neudolá. Někdy bych fakt docela potupně brečel."

"Vaše manželka je zřejmě pořádkumilovná bytost, nemyslíte?"

" No to sem se vás taky chtěl voptat, jestli ta její pořádkumilovnost nakonec nejni nějaká úchylka, přeci mi neřikejte, že všecky ženský sou takovýhle... "

No samozřejmě to může být známka jakéhosi nutkavého chování, ale to my dva teď určitě nevyřešíme," snažil se doktor udržet konverzaci v určitých mantinelech.

"A tak co mam jako dělat, abych se fakt nepomátnul?"

"Přemýšlel jste někdy třeba o rozvodu?" položil doktor Hanuška další otázku.

"Ne to ne, japak bych moh? Kam bych asi šel? Vona mě vzala k sobě, když sem se rozved. Všecko je její, já nevim, kam bych šel, to nejde.. ne ne."

"A máte jí rád?"

"No, vona nejni zlá, je jenom votravná s tim gruntovánim a s tim všim vokolo, co kolem všeho nadělá a než něco pochopí, to je teda taky nářez. Tudle nedavno při gruntování viděla ňákou šmouhu na linu. Byla z toho ouplně vyřízená, prej pojď se podívat, co to tady je, vůbec to nejde umejt, cos to tady zase dělal, a čim prej sem to zasvinil a že prej to zkoušela čistit kdečim, co měla po ruce.. No hulákala na mě jako zjednaná, já civěl jako tydýt, jak tam leze jako beruška, kolem ní ty chemický sračky, vona na kolenou a drbala, až se z ní kouřilo a to si představte pane dochtor, vona drbala kartáčem stín na podlaze, co tam házela tyč na záclonu vopřená vo zeď." Když jí to furt nešlo umejt, začala prohlížet všechny ty bačkory, co je všichni máme před každou místností, estli tam něco neni na podrážce zespod a prohlídla i čoklovi packy, estli tam nemá něco, čim by udělal tu šmouhu. Když chtěla, abych se zul a ukázal jí nohy zespod, povídám ji, si děláš srandu nebo co? Tak jí povídám:" To si fakt tak pitomá, že nepoznáš, že to není žádná špína, ale jenom stín?"

"To bych vám přál vidět, jak civěla, než jí to došlo. Vona to má v tý hlavě ňáky zpožděný, ale je to porád horší a horší.

A zase hned chytila nerva, že tam teď je zase světlejší flek, jak to rvala tim pískem a kdoví čim eště. No mlela vo tom potom celej večer a já si řikal, vidíš vole, co ty musíš všechno vydržet. A tak bych chtěl ňáký ty prášky, abych se na to všecko moh ňák povznést a ňák klidnějc žít."

Doktor nedal najevo ohromení a zachoval kamennou tvář.

"No, pane Opatrný zkusil jste se někdy zamyslet nad tím, že vaše žena je třeba psychicky nemocná? Že za svoje nutkavé chování ani nemůže?"

"To myslíte pane dochtor jako že by byla magor? Já si to myslim už dlouho, což vo to, ale teď, když mi to řek i vodborník, no to má svou váhu, že jo. Tak to jako myslíte, že jí mam nechat jančit a snažit se jí nezabít? A myslíte, že to bude stačit?"

"Předepíšu Vám nějaké uklidňující léky, ale Vaši manželku bych opravdu rád viděl. Myslíte, že by byla ochotná ke mně přijít, řekněme na malý rozhovor? "

"No to teda vopravdu nevim, vona si myslí, že všecko dělá a umí nejlíp, japak bych to měl zaonačit abych jí dostal ke cvokaři? Teda pardon, ale nakonec když je cvok, tak jí musí kurýrovat cvokař, ne?"

Doktor Hanuška měl co dělat, aby se nerozesmál.

"No tak nějak to bude, kdy tedy manželku přivedete?", začal listovat ve svém diáři.

"A vy byste jí fakt chtěl vidět?"

"Pokud vám mám pomoci, je to nutné."

"Tak já to zkusim pane dochtor nějak zaonačit, ale mam vážnou vobavu aby to nedopadlo nějak špatně."

"Jak špatně pane Opatrný?"

"No, aby až jí řeknu že je cvok, aby mě navopak vona neutloukla pánvičkou a já byl dočista mrtvej a vona byla klidně cvok dál."

Doktor Hanuška začal vidět rudě…

Odpovědi pro Bev a Radku

Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.

Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...

Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

---

A tady už odpovědi pro BEV:

1) Máte osobní zkušenost s rčením - Odříkaného největší krajíc?

Já osobně bych mohla o tomhle rčení psát disertační práci.

Vše, co jsem v životě nechtěla, jsem si užívám plnými doušky a mnohdy, připouštím, to není zas až tak špatné…

2) Zažili jste někdy něco nadpřirozeného?

Ano a to celkem pravidelně. Mého drahého manžela. Já jsem přesvědčena, že je z Marsu.

3) Kdo, nebo co, si myslíte, že je Blaine Mono?

Sólo zvracení?

Ne ba ne, to bude mít něco společného s tím tvým oblíbeným autorem, že jo?

4) Co podle vás znamená slovo plezmero?

No podle mě je to zlá ženština, shodou okolností jsem zrovna nedávno jednom plezmeru publikovala článek "Jak nerandit"… Teď jsem se ale fakt zarazila.. jak ten čas letí, ono už to není tak nedávno...

5) U nás doma se říkalo třeba, v ironickém pobavení: Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji.

Máte taky nějaké slovo, sousloví nebo rčení používané pouze ve vaší rodině?

U nás frčí dva v jednom a to "To se nedá nic platný"…teda ono to frčí jenom u mě a abych pravdu řekla, ostatním v naší rodině dost dlouho trvalo, než na mě přestali útrpně hledět, kdykoliv jsem tuto větu vypustila do éteru.

6) Co si myslíte o Spongebobovi v kalhotách?

Já bych si ráda něco myslela fakt, ale vůbec nevím, co bych si asi tak měla myslet. Můžu si akorát myslet, že vím, že nic nevím…ale to je moje stará klasika, kterou popisuji v další otázce..

7) Jak zní váš oblíbený citát?

"Vím, že nic nevím, ale nemám ráda, když mi to porád někdo připomíná."

8) Naše životy se zrcadlí v blogu. Platí to i obráceně, ovlivnil blog někdy váš život?

Určitě ano. Kromě toho, že jsem se naučila díky blogu slušně prokrastinovat, začala jsem i psát, což bych od sebe nikdy nečekala A taky se mi líbí poznání, že mám ráda lidi, které jsem nikdy neviděla a přes to cítím, že mi s nimi blog nějak spojuje a je to příjemné pouto

9) Čím, nebo kým, byste si přáli být v příštím životě?

No přece nadějnou spisovatelkou, už na to teď pilně trénuju…

10) Hádanka vypůjčená z knihy S. Kinga Temná věž - Pustiny:

Kdy brána není brána?

Jak se dá písemně rozpačitě mlčet? Jsem zticha jako ryba. Nevím. Dám se podat…

Pro RADKU:

1. Jsi důvěřivá?

Jsem, ale život mě naučil, že ne z naivity, nýbrž z toho, že je to jaksi pohodlnější. Když si zároveň připustím, že všechno může být i jinak, nečeká mě ani velké zklamání. Já bych řekla, že je to taková moje těžce vydobytá soukromá životní moudrost…

2. Co Tě na lidech nejvíce odradí?

Bezpečně špína za nehty a nepřímý pohled. Já se ráda dívám lidem do očí a nesnáším takový ten pohled ze strany. Mám to nějak spojený s křivárnou. A potom taky nemám ráda mluvení jenom pro vypouštění slov z úst. To mi vadí opravdu hodně…

3. Zažila jsi v životě situaci, která Tě zaskočila natolik, že si ji po dlouhé době pamatuješ jako dokonalé překvapení? (ať pozitivní či negativní)

Jedno dokonalé překvapení (tedy z mnoha těch, které mi s láskou připravovali oba moji milí chlapci) pro mě bylo, když mladší syn přinesl domů potkana a já, protože jsem ho vždycky vychovávala k lásce ke zvířatům, jsem neměla to srdce zklamat ho tím, aby potkana dal tam, kde ho sebral a odměnou nám bylo, že za čas potkan povil dalších 7 kousků a nakonec z toho byly tři roky plné chronických překvapení, co mi ty potvory zase rozkousaly.

4. Máš vlastnosti (chování), které Ti na druhých vadí?

Určitě mám, protože tak to bývá, že co člověku vadí na jiných je jeho vlastním odrazem. Ale je fakt, že na jiných to najdu snadněji a lépe hihihihi. Takže ti, co mi lezou nejvíc na nervy mi zřejmě iritují tím, že jsou trošku jako já…

5. Umíš odpočívat?

Dokonale, jenomže to nesmí být zase moc dlouho, potom ve mně nastává pocit jakéhosi zmarněného času. Takže musím odpočívat rychle, abych si v zápětí ještě stačila navodit pocit z dobře udělaný práce…

6. Používáš v mluvě pořekadla, rčení či hlášky z filmů?

Tak to velmi ráda, řekla bych že některé rčení patří už k národní mluvě. Ale do Pelhřimova nejedu…

7. Umíš si dělat ze sebe legraci?

Můžu si snad o sobě myslet, že umím, dokonce si můžu myslet, že to umím víc než dělat si legraci z druhých v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě, ale taky vím, že já sama se třeba vidím jinak než mě vnímá okolí. Jednou jsem četla takovou moudrost, nebo citát, neumím už to přesně formulovat, ale bylo to asi o tom, že kdyby nás někdo představoval nám a popisoval, jak nás vidí on, mnohdy bychom se sami nepoznali.

8. Dokážeš (dokázala/a bys) za sebou udělat tlustou čáru a začít jinde a jinak?

Tak to by mi taky zajímalo. Jednou už jsem byla hodně nakročená, ale do úplného spálení mostu jsem se nedopracovala. Snad ale mohu v sebe doufat, to nikoho nic nestojí hihi…

9. Čeho by ses nikdy nedokázala vzdát?

Zajímavá otázka. Čím víc je člověk v nouzi, tím víc se dokáže vzdát materiálních věcí.

Nakonec dokáže oželet zřejmě všechno.

A víra? Mohla bych napsat, že se nemůžu vzdát svého přesvědčení, které jsem nabyla během svého života. Jenže ani to neplatí tak úplně. Fakt se snažím poctivě odpovědět, ale nevím to. Určitě bych nechtěla přijít o lidi, co mám ráda, jenomže když odejdou, co můžu dělat? Musím to přijmout, musím se s tím vyrovnat po svém..

10. Věříš v lásku na celý život?

Ano věřím, svoje zvířata jsem vždycky milovala celý jejich život hihihihi..

Čtyři týdny adventu

Už je tady zas,
předvánoční čas.
Místo by se v klidu bylo,
aby se vše zadařilo,
lítáme jak zběsilí,
vánoce jsou za chvíli.

První týden čile smýčím
na pavouky pasti líčím.
Vyháním je ze skrýší,
ať si pěkně pospíší,
najít rychle bydlo jiné,
stejně temné a stejně stinné.


Druhý týden okna leštím
hlava už mi z toho třeští,
mytí by šlo jistě snáz,
kdyby nebyl venku mráz.
Kdybych raděj v klidu byla
a s okny se nemazlila,
rýmu by jsem nedostala
a po večerech nechrchlala.


Třetí týden peču, smažím
u trouby se denně pražím,
všechno strkám do krabic
nikdo nemůže chtít víc.
Abychom se dobře měli
a nouzí jsme netrpěli.
V březnu pak to sklofou ptáci,
nebo snad i bezdomáci.


Čtvrtý týden dárky sháním,
slzám se už neubráním,
nemám žádný nápad,
který by mě napad
a tak všichni záhy zjistí,
že ponožky to pevně jistí.


Kdo vyzdobí stromeček?
Asi nějakej blbeček.
Z toho všeho jistý je,
že kdo uteče vyhraje.