Trvalé pouto

Mráz vyčaroval na zamrzlých oknech nádherné bílé květiny fantastických tvarů a malá Alenka seděla u ukna a mezi zamrzlými vzory pozorně sledovala, jak se z nebe sype sníh. Bílé vločky se snášely z oblohy s úžasnou lehkostí a tichounce zasypávaly vše, co bylo na dohled.

---

Blížily se Vánoce a Alenka se už nemohla dočkat. Byla přece celý rok tak hodná, pomáhala mamince jak jí jen její malé síly stačily a tak poslední dny žila velikou nadějí, že jí Ježíšek nadělí na Štědrý den opravdového, živého pejska.. Ježíškovi sice nemohla napsat, protože psát ještě neuměla, ale z hloubi svého dětského srdce věřila, že když svoje veliké tajné přání každý večer zašeptá, Ježíšek jí uslyší.

Konečně přišel ten vytoužený, dlouho očekávaný večer, kdy se plní všechna dětská přání.

V pokojíčku, který musel být dnes celý den zamčený, aby Ježíšek měl klid ozdobit vánoční stromeček a dát pod něj dárky, se konečně ozvalo zacinkání zvonečku.

"Uvidím Ježíška mami?"

"Možná že uvidíš, možná že ne, záleží na tom, jak moc Ježíšek pospíchal. Tak se rychle běž podívat."

Alenka vběhla do pokojíčku, který byl jako zázrakem již odemčený a mezi dveřmi se zastavila v němém úžasu. Uprostřed pokojíčku stál nádherně ozdobený stromeček, který celý zářil od barevných světýlek a prskavek. Když se dosyta vynadívala na krásu vyšňořeného stromečku, vzpomněla si na svého vysněného pejska. Že by byl v té krabici s oranžovou stuhou, co ležela pod stromečkem? Nedočkavě krabici vytáhla zpod stromku a začala ji rychle rozbalovat. Měla strach, aby se v ní její vytoužený pejsek neudusil.

"Mami, on není živý, mami…"

"Ne není Alenko, ale podívej se, přece štěká a vrtí ocáskem, vždyť je tak hezký, tobě se nelíbí? Natáhneš ho klíčkem a hned je jako živý."

Alenka stěží potlačila slzy. Ona přece chtěla živého, opravdového pejska.

Maminka jí utěšovala: "Ale no tak Alenko, zatím nemůžeme mít živého pejska, víš? Takový pejsek potřebuje pravidelnou péči, musí se s ním chodit na procházky a kdo by se o nás u něj staral? Za chvíli budeš chodit do školy a pejsek by tu byl pořád sám a bylo by mu moc smutno."

To Alenka věděla a s lítostivým úsměvem pohladila plyšovou náhradu a zašeptala mu do ouška: "Ty budeš můj malý kamarád Pan pejsek."

Pan pejsek radostně zavrtěl ocáskem a na stvrzení přátelství štěkal a štěkal, až do té doby, než se natahovací klíček nezastavil a hračka zůstala tiše stát.

Když Alenka pozdě večer uléhala do svojí postýlky, vzala si Pana pejska sebou a položila ho vedle sebe na polštář, objímaje malou ručkou jeho plyšové tělíčko, slastně usnula.

Ze spánku se pozvolna probouzela s pocitem teplého vlhka na tváři. Pomalu otevřela oči a v úžasu poznala Pana pejska, který byl úplně živý a opravdový pejsek a radostně jí olizoval tvář. Její ohromení se mnohokrát znásobilo, když Pan pejsek promluvil lidskou řečí: "Víš Alenko, veliká a čistá přání, taková, která nikomu neublíží a jsou nezištná, taková přání se vždycky splní. A když si budeš opravdu hodně přát živého pejska, jednou tě sám vyhledá, třeba ne hned, ale jednou určitě ano, věř mi."

Alenka, oněmělá úžasem, se nedokázala v postýlce ani pohnout. Znovu se pozorně zadívala na Pana pejska, který nyní už byl jen obyčejná plyšová hračka na klíček.

Ráno vyprávěla svoje noční dobrodružství s Panem pejskem mamince , která se usmívala a říkala: To byl jenom sen Alenko, hračky přece nemohou mluvit, vždyť nejsou živé."

Alenka ale věděla své. Věřila tomu, co jí Pan pejsek v noci šeptal, přece cítila jeho dech na svém obličejíčku a jeho teplý jazyk na své tvářičce.

Přešlo mnoho let.. Z Alenky se stala dospělá žena. Vdala se a založila rodinu. Její touha po pejskovi jí však zůstávala stále v srdci., ovšem starosti, co přináší život dospělých, pozvolna odsouvaly její dětský sen stále víc a víc do pozadí.

Až jednou, za hodně dlouhý čas, se její přání z dětství vyplnilo. Opravdu potkala svého pejska, který jí sám vyhledal. Přesně tak, jak jí kdysi dávno v noci šeptal Pan pejsek.

Ten opravdový, živý pejsek přišel sám k Alenčiným dětem, se zoufalým štěkáním o pomoc. Byl vyhublý a smutný, protože se k němu nějaký člověk zachoval moc ošklivě. Děti ho hned pozvaly dál a nabídly mu nový domov. Ukázalo se ale, že to není pejsek, ale fenečka, která byla moc milá, poslušná a vděčná. Všichni jí měli moc rádi a ona se svou novou rodinou žila krásných 14 let.

Psáno s láskou jako vzpomínka na mého milovaného pejska, na mou Šerinu, která dodýchala právě před rokem v tento předvánoční čas. A já jsem přesvědčená, že se svým pejskem, který dnes už není na tomto světě, jsem stále spojená jakýmsi neviditelným poutem, které mě provází od mého dětství napořád a její místo v mém srdci bude vždy jen pro ní.

Všem svým čtenářům, pravidelným

i zbloudilým,

přeji krásné prožití vánočních svátků.