Naplněná láska

Oliver miloval. Ač si byl dobře vědom toho, že jeho vroucí láska nemůže mít nikdy odezvu, miloval oddaně a věrně. Sám si uvědomoval marnost svých citů, které nikdy nemohly být opětovány. S tímto faktem ale byl naprosto smířen.. Ta, kterou uctíval jako bohyni, měla srdce z kamene. Její ledový chlad však nemohl nikdy uhasit žár jeho vroucího srdce.

Oliver i přes to, byl velmi šťastný. Stačilo mu, když směl obdivovat její dokonalost. Byla opravdu mistrovsky vyvedená. Obdivuhodná klenba jejího čela ho nikdy nepřestávala fascinovat. Hluboce posazené a stále jakoby zasněné oči, často vídával ve svých snech. Nádherné ruce s dlouhými prsty, na které ve snění navlékal prsten. A rty…prostě nádherné.

---

To vše umocňovalo jeho vášeň pro ni. Aby u ní mohl být co nejvíc a být s ní sám, změnil naprosto běh svého života. V noci, kdy jiní lidé spí, on byl u ní a mohl se na ni dívat, obdivovat její ztichlou nádheru a když by chtěl, mohl by se jí i dotknout. Nedotýkal se jí ale příliš často, spíš velmi výjimečně, uvědomoval si, že jeho dotyk nikdy nebude opětován. Mramorový chlad její nádherné ruky mu rozpouštěl všechny jeho sny, sněné přes den při denním světle, jelikož jí patřily všechny jeho noci, které dobrovolně trávil v její společnosti.

Ráno ji velmi nerad opouštěl, ale zároveň doufal, že přes den, až ulehne po probdělé noci strávené s ní, denní světlo mu přinese pod zavřená víčka sen. Nádherný sen o ní. Uvidí její hluboké oči, uslyší její bijící srdce a ucítí její dokonalé tělo ve svém náručí. Jeho ruce budou hladit její hebkou, bezchybnou pokožku a její ústa mu budou medovým hlasem šeptat: "Miluji tě."

Dnes měl obzvlášť živý sen. V ruce svíral prsten , který mu podala jeho matka krátce před svou smrtí, se slovy:
"Až potkáš tu pravou ženu, tu, která tě bude milovat jako svůj život, daruj jí tenhle prsten. Není to obyčejný prsten, dědí se v našem rodě po staletí. Ta, které ho věnuješ, bude tě milovat do konce svého života. Prsten je opředen magickou mocí, přináší poznání a lásku. Jediná podmínka je, že musíš zajistit, aby prsten nikdy nebyl pohřben, proto, aby jeho kouzelnou moc mohli využívat další generace Já jsem ho kdysi dostala od tvého otce a přece víš, jaký jsme spolu prožili nádherný a šťastný život.."

Pomalu nastával večer a Oliver se probouzel ze svého prazvláštního snu. Byl zklamaný, že se mu nezdálo o ní, ale zároveň byl potěšen, že směl opět spatřit svou již zesnulou matku. Co mu to ale vyprávěla o jakémsi prstenu? Vždyť ona opravdu měla prsten, vzpomíná si teď naprosto jasně. Sen mu vnukl nápad, který jej samotného překvapil.

V okamžitém popudu vyskočil z lůžka a bosý rychle běžel do matčiny šperkovnice, stojící na toaletním stolku v jejím pokoji, který zůstával stále tak, jak matka odešla…

Oliver přiskočil ke šperkovnici a opatrně začal přebírat matčiny šperky. Od její smrti uběhlo už mnoho času, ale Oli záměrně nechával pokoj v původním stavu. Nyní, teď tedy poprvé, zde něco hledal. Jeho matka mnoho šperků neměla a tak snadno našel na dně krabičky prsten, který nosila většinu života a odložila ho až po smrti jeho otce. Právě sem, do šperkovnice, odkud ho Oli nyní po letech vyndal na světlo. Prohlížel si ho, jako by ho nyní viděl poprvé. Sice ho vídával na matčině ruce, ta byla ale vrásčitá a nedokonalá proti ruce jeho nádherné lásky. Až ho navlékne na její dokonalou ruku na jeden její štíhlý prst, přece udělá jen to, o čem se mu často zdá. Splní si sen a promění jej ve skutečnost. Co se ale potom stane? Co bude dál?

Večer pospíchal za svou láskou.

"Všechno v pořádku?" ptal se svého kolegy, který se po jeho příchodu připravoval jít domů.

"Jo Oli, všechno v pořádku, přeju ti klidnou službu a ráno ahoj.."

Oliver se rozloučil se svým pracovním kolegou a sotva za ním uzamkl dveře, šel se podívat na svou lásku.

Stála uprostřed galerie, jako největší klenot muzea.

"Tak sem zase u tebe, má nejkrásnější, budu tě celou noc hlídat, jako oko v hlavě, má milovaná. Jsi tak nádherná. Příroda by se od tebe mohla učit dokonalosti."

Socha však zůstávala k jeho vroucím vyznáním chladná, stejně jako mramorový katafalk, na kterém stála.

Dnes se Oli rozhodl dotknout se jí. Pohladil její dokonale vysochanou paži a nijak ho nebude neodrazovat její chlad.

"Máš krásné ruce, nikdy se toho pohledu nenabažím, má lásko. Dnes ale pro tebe něco mám, dnes navléknu na tvůj nádherný prst prsten

Oliver vzal sochu něžně za zápěstí a oparně jí na prsteníček levé ruky navlékl prsten od matky. Velmi se soustředil na to, aby vzácný exponát nepoškodil. Sotva prsten navlékl, zatočila se s Oliverem podlaha a vše kolem něj začalo divoce rotovat. V šíleném kvapíku letmo viděl kolem všechny exponáty a vitriny muzea, ve kterém pracoval jako noční hlídač, jak se pohybují v kruzích kolem obvodu galerie. Oliverův zrak však vnímal něco jiného. Nevěřícně hleděl na sochu, kterak sestupuje ze svého podstavce a jde k němu. Oživlá a přesně tak krásná, jak jí často vídával ve svých snech. Točící maratón pozvolna ustával, všechno podivné dění se uklidňovalo, až na ní, na sochu, která už v nastalém klidu šla k Olimu.

"Sním a nebo bdím?" Oli sám nevěděl…

"Teď budeš moci být každou noc, když budeš chtít, se mnou. Vím dávno, že mě miluješ a spolu se budeme vracet do té doby, kdy jsem byla živá a byla podle mě vysochána tato socha. Kouzlo tvého prstenu nám to umožní."

Oliver přestal přemýšlet, jestli je to opravdu skutečnost a nebo se dočista zbláznil. Jeho touha však mohla být naplněna až po okraj a on neváhal ani minutu. Uchopil oživlou sochu do náruče a cítil, jak jí bije srdce. Noc byla nádherná a plná vášně.

Když začalo svítat, řekla mu: "A teď se půjdu postavit na svůj podstavec a ty mi sundáš prsten, můj milý."

"A co dál? Co bude zítra v noci?"

"Přece máš prsten lásko moje, stačí navléci mi ho."

Když přišel ranní hlídač na svou směnu, Oliverovi dalo mnoho práce neprozradit své rozpoložení. Raději ani s kolegou nezaváděl žádnou řeč kromě pozdravu a pospíchal z muzea jako v mrákotách, aby se dosyta vyspal a mohl se těšit na další noc. Sám si nebyl jistý, jestli to všechno byl sen a nebo skutečnost. To ale pozná na příští službě.

Další noc se vše opakovalo. Oli uvěřil svému štěstí. Nevadilo mu, že jeho veškerý život se vtěsnal do galerie muzea. Každou noc, pokud mu stačily síly, oživoval sochu a miloval se s ní. Ona mu vyprávěla o životě, který žila před mnoha a mnoha lety a on poslouchal jako malé dítě poslouchá pohádku.

Pro mnohé lidi se stal podivínem, co žije pouze pro muzeum a nemá žádný soukromý život. On však žil. Žil naplno s tou, kterou miloval. Nesejde přece na tom, kde a kdy. Důležité bylo, že on cítil, jak její srdce bije jenom a jenom pro něj.

A tak šel čas. Oli zestárl a cítil, že se blíží čas jeho odchodu. Jeho naplněný život pozvolna končil a dnes, aniž by věděl jak, si byl jistl, že v noci nasadí prsten naposledy. Nemá už sílu ani na milování, ani na poslouchání.

Socha s prstenem na ruce hladila Olivera po šedivých skráních a šeptala mu: "Drahý, dnes zemřeš v mé náruči." Oli neměl strach, jen myslí mu proběhla vzpomínka na matku, kterak mu říkala, že prsten nesmí být pohřben a že on už nemá sílu stáhnout ho soše s prstu.

Smrt si pro něj přišla tiše a bezbolestně. Zemřel v náručí té, kterou miloval celý život.

Když přišel ranní hlídač, našel mrtvého Olivera ležícího na podlaze galerie mezi rozbitými kusy vzácné starobylé sochy spadlé z katafalku.

Pod vitrinou se zablýskl zakutálený prsten.

Láska má mnoho podob

Článek volně navazuje na ZDE předchozí děj...

Teda vopravdu to nerad řikam, ale já ji mam asi drobet rád. Abych byl ale oupně upřimnej, mam rád ty její deky. Hlavně tedy ty její deky. Vona miluje takový ty krásný heboučký. Má je všude. Jednu u toho jejího aparátu, ze kterýho vo mě podává zprávy do světa, potom taky v její posteli a i tomu jejímu klukovi, co mě porád tahá, jí taky pořídila.

---

A já se na nich tak rád vyvaluju. Připomínají mi myší kožíšky. Šlapání po takový dece s vystrkováním drápků mě přivádí do stavu mokša. A to můžu dosyta. Vona na mě vždycky brejlí a říká" "To je blaho Číčo, viď?"

Mňouknu na ní, že jo a šlapu dál. Může si to přeci taky zkusit, že jo, jenomže vona nemá na nohou drápky, teda vlastně má, ale ne tak krásně dlouhý jako já. Hlavně, aby tomu jejímu klukovi nenapadlo mi je zase voštípat. Přece se vo ně umim postarat sám, ne? Pečuju si vo ně jak nejlíp umim, brousím si je vo křesla i vo její postel, vo košík na prádlo, no prostě vo co se dá. Ale nejlepčí je to na těch myšozních dekách. Pěkně si pošlapu a potom hodím šlofíka.

Jenomže zrovna nedávno sem si chtěl po tý šlapací túře trošku dáchnout a vona začala uklízet ten domácí les, co pořídila pro toho morčecího zrzouna, jako krmivovou základnu. A bylo po siestě. Chtěl sem ji krapet pomoct, páč sem měl radost, že ten trouba Trumbelin má po žížalkách, teda po chroustačce, ale vona mi řekla: "Ty se tady nemotej a někam zalez, nebo přijdeš k úrazu, sypej." Trošku sem se teda urazil, ale já se nevnucuju. Skoval sem se za dveře a po vočku sem koukal, jak tam zápasí s tim stromem. Myslel sem, že by mi teď na něj mohla nechat hupnout, ale pak sem si řek, že s ní nebudu mluvit, když mě vyhnala.

Sice sem se malinko divil,proč ho vodnáší, když ho mameluk eště nestačil schroupat celej, ale zase na druhý straně, abych byl uznalej, chápu, že už se mu to lesoví asi přežralo. Když se bude slušnějc chovat a přestane na mě cvakat zubama, moh bych mu schodit zase ňákou tu její kytku. Možná, že vona za čas pro něj přitahne zase jinej strom, třeba nákej listnatej, jabloň, nebo tak něco, aby si u smraďocha šplhla., když ho má tak ráda. To bych nebyl prosim ale já, Číča, abych se nepatrňoučce nepomstil, že jo,co vona mi má co vyhazovat z tý příjemný deky a tak sem vymyslel zase prima pomstu.

Moc se mi líbí její kaničky , co jí čouhají z bundy. Rád si s nima hraju po kocouřím. Skáču na ně a taham je. A teďka, představte si, tam byly eště nějaký kaničky navíc. Z mikiny jejího kluka. Tak jsem je moc šikovně zašmodrchal dohromady. Šmodrchat dohromady, to mi fakt de. Ráno, když pospíchala Pán Bůh ví kam, (sice mi tvrdí, že de vydělávat na granule, ale kdo jí má věřit, že jo).. v rychlosti na sebe hodila tu bundu a jak byly ty šňůrky hezky přimontovaný k sobě, vláčela za sebou i to klukovo voblečení....

Povedlo se mi to fakt primově, klela jako pohan, páč to vod sebe nemohla rozšmodrchat. Sice sem slyšel něco jako: "Ty pacholku, cos to zase vyvedl, vždyť přijdu kvůli tvým lotrovinám pozdě do práce!!" ale mě to bylo fuk, jako obvykle…

Jinak to mam u ní teď docela dobrý. Přišel sem jak na ní, abych jí docela dostal do kolen. Vždycky, když jí dam najevo svou kočičí LÁSKU , má tak nějak radost nebo co a vždycky mi dá něco dobrýho. Tudle mi dokonce dala i kousek syrový ryby. To já rád. A tak jí vobčas zahraju slušný představení. No co co co, ryba je ryba…Úplně jí rozložim, když si lehnu na záda a necham se milostivě drbat po bříšku. To je moc prima, jenomže mě se vám, v tom vokamžiku chce chňapat a drapat, jenomže to vim, že nesmim. A tak, abych dostal ňákou tu ňamku, prostě to nedělam, že jo. Sem přece inteligent a vim, co se vode mě čeká, teda někdy, že jo.

Morčecí blbeček vode mě teda ale nemůže čekat vůbec nic, že jo, páč vo to jeho seno, vovoce, zeleninu a tvrdej chleba, fakt nestojim.

Nejtemnější noc

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí. Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.

---

Celé tohle panorama mělo jakýsi hororový nádech, ze kterého Anně zlehounka přejížděl mráz po zádech. Marně se rozhlížela kolem sebe, aby mohla sama sebe ujistit, že na tomto místě nezůstala docela sama. Hledala však marně. Nikde, kam až její oko dohlédlo, neviděla živou duši, nezaznamenala ani sebenepatrnější pohyb.

Se stále narůstající vnitřní hrůzou si uvědomovala, že kolem ní neprojelo ani jediné vozidlo a místa, kde jindy byla zaparkována spousta barevných aut, jsou prázdná. Ještě podivnější byl pohled na kostrbaté stíny nesvítících pouličních lamp, které byly vrhány ne jejich zásluhou, ale jen díky zvláštnímu měsíčnímu svitu.

Anna, ačkoliv kráčela městem, které dobře znala, přišla si nyní jako cizinka. Její oči bloudily po stojících domech, které v této ponuré atmosféře vypadaly opuštěně a prázdně. Marně hledala v oknech nějaký záblesk světla, jako důkaz, že domy jsou vůbec obydleny, ale nic takového nenašla. Celé místo bylo jako po vymření a Annu napadla děsivá myšlenka, že zůstala v celém vylidněném městě sama. Zrychlila krok. Snad, až dojde za roh, do jiné ulice, někdo tam bude, musí být, přece nemohla zůstat sama jediná živá bytost v mrtvém městě. Za následující roh odbočila s nadějí, že přece jenom někoho potká. Ale i tam bylo pusto a prázdno. A navíc pojala podezření, že všechny domy jsou si nějak podobné. Všechny působily opuštěně a prázdně. Jejich podivné stíny, které se odráželi na zemi, jakoby nesly znamení smrti. Alespoň se to Anně tak jevilo. Ještě více zrychlila krok. Zbývá projít dvě ulice a bude doma.

Představa, jak se vykoupe, nají a vleze si do postele, jí lehce uklidnila. Ráno se probudí a svět bude zase v pořádku. Ještě dva rohy a je doma. Konečně dospěchala do její ulice. Ne, to není její ulice, touhle ulicí prošla už před chvílí. Musela v té tmě někde špatně odbočit. Obrátila se a vracela se zpět. Ale ať zabočila za jakýkoliv roh, vždy vešla do stejné ulice. Její panika rostla s každou další, ale stejnou ulicí.

"Nikdy nedojdu domů, ztratila jsem se v nějakém podivném bludišti," šeptala si pro sebe nejprve potichu.

"Jak sem se sem dostala, odkud jsem vlastně přišla? Kde jsou všichni? Co mám dělat?" volala už docela nahlas.

Vyčerpaná zoufalstvím a beznadějí se opřela zády o zeď nevlídného studeného domu, pomalu se svezla k zemi a dala se do pláče.

Slzy, řinoucí se z jejích očí, jí stékaly na kabát a vypadaly jako běloskvoucí perly.

"Perly," vzpomněla si Anna, když je viděla, "perly nosí smutek," říkávala její maminka. Chtěla vzít jednu perlu do dlaně, ale jakmile ji uchopila mezi prsty, perla se proměnila v pouhou kapku slané vody.

Anna byla zmatená. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Všechno bylo tak jiné a podivné. Musí se ještě jednou pokusit najít cestu domů. Musí se přece vrátit.. Dobře ví, že matka na ní čeká a určitě o ní má velký strach.

S touhou opustit tohle nevlídné místo se zahleděla s nadějí v zázrak na svítící měsíc, jediný zdroj světla, který tady byl. To světlo jí začalo mocně přitahovat. Chtěla jít za ním, chtěla do něj vstoupit.

"Máma na mě čeká," v mysli jí náhle vytanula silná myšlenka na matku

"Promiň mami, já nemůžu k tobě, zabloudila sem, nedokážu se sama vrátit domů. Nevím, kde jsem a co se stalo, jenom to světlo, to je tak krásné mami, nezlob se, asi půjdu za ním. Škoda, že ho nemůžeš taky vidět. Už to není studený měsíc, je to záře, krásná, teplá záře.

"Aničko, vrať se, Aničko, prosím."

Anna odtrhla zrak od přibližujícího se světla a otočila hlavu po hlase, který na ni volal jménem. Dobře poznala ten hlas, máma ji volá.. Volá ji, musí tu někde být blízko u ní.. V Anně se rázem probudila silná touha vrátit se domů, do bezpečí... Matka jí určitě najde a odvede odsud.. Snažila se co nejsilněji zavolat:

"Tady sem mami, tady," ale z jejích rtů vyšel jen tichounký sten.

"Aničko, Ani, prosím." Na Annin kabát skapávaly další perly.

"Kde se tu berou, odkud jsou?", ptala se Anna sama sebe. "Já přece už nepláču, máma je jistě někde blízko, přijde si pro mě a já se už nebojím. Čí tedy jsou ty slzy?"

Dívala se na ty stříbřité krůpěje, lesknoucí se ve svitu onoho přibližujícího se světla.

"Aničko, holčičko moje, mám tě moc ráda." Anna sebou trhla.

"Nechci perly mami, chci být s tebou."

Perly napadané na kabát se přeměnily v krůpěje stékající vody. Jejich záře zvolna pohasínala díky nyní vzdalujícímu se světlu.

Anna dostala strach, že všechno se nyní ponoří do absolutní tmy. Chtěla už jenom usnout a neprobudit se. Schoulila se na zem do klubíčka. Z kabátu se skoulela poslední perla a cinkla o chodník. Anna vyčerpaně pozorovala, jak se kutálí kamsi do tmy a už nepřemýšlela o ničem. Koutkem oka však zaznamenala jakousi změnu. V domech se objevila rozsvícená okna. Lampy na ulicích se probouzely ze tmy a začaly také svítit. Po chvíli byla celá ulice osvětlená. Přes ulici přeběhla kočka. Jen měsíc na obloze už nebyl vidět. Ulice ožila.

V tom novém světle, vycházejícím z pouličních lamp, viděla po chodníku přicházet svou matku.

"Mami, jsem tak ráda, žes pro mě přišla." S posledních sil se natáhla po matce.

V ten okamžik ve své ruce ucítila teplou ruku své matky a její stisk opětovala svým stiskem.

"Krize je zažehnána, je zpátky, Bude v pořádku."

Anna pozvolna otevírala oči a nad sebou viděla ustaranou tvář své matky. Na nemocniční přikrývku, pod kterou byla Anna ukrytá, z matčiných očí skapávaly slzy, které nyní překrýval šťastný úsměv.

Psychologie prodeje

"Hele Máňo, koukej, je to ve slevě. To si koupíme aspoň 3 ne?"

"Neblázni, co s tim budeme dělat? Vždyť to na nic nepotřebujeme."

"Ale nepovídej, to se vždycky hodí. Jedno si necháme, jedno dáme mladejm a jedno do rezervy. Chleba to nejí, tak co."

"No já nevim Pepo, nejsou to zbytečně vyhozený peníze? A mladý mají úplně jiný vkus, třeba o to nebudou ani stát."

"Ale láry fáry, ještě po tom skočí rádi, vždyť víš, že nesmrdí korunou."

"Radši bych jim ty peníze dala, aby si koupili sami, co chtějí, nemyslíš?"

"Tak to ne Máňo, stejně by je rozfrcali za kraviny."

"No, jak myslíš Pepo, ty tomu rozumíš víc."

"Koukej Pepo, mají to ve slevě, to musíme koupit, aspoň 10 kousků."

"Neblázni Máňo, kdo by to sněd? Takovejch jogurtů. Víš dobře, že já to nejím a ty jich 10 rychle sníst nestačíš, za chvíli prochází záruka, podívej. Posledně jsme to taky nakoupili, a potom se to vyhazovalo."

"Jenomže Pepo, já se podělím s mladejma, polovinu jim dám."

"Prosímtě, vždyť to tam nikdo nejí a krom toho nedávno jsem někde četl, že to není ani zdravý, že ty kultury, co v tom jsou, jsou zvířecí. Psala to nějaká kapacita přes jogurty."

"Ale láry fáry, tomu nevěřím, to by to přece nemohli prodávat, ne?"

"No jak myslíš Máňo, ty tomu rozumíš víc."

"No to snad není možný, mrkni na to, oni mají ve slevě rum. Litr za 170 Kč, vidíš to Pepo?"

"Jo vidim to Máňo, kolik jich vezmeme?"

"Kolik bys tak myslel Pepo? Pět, nebo šest?"

"Hele Máňo, když se nám tak zadařilo, vezmeme jich sedm, ne?"

"Tak jo, osm. Jenom mi prosímtě řekni, co jsme to vlastně původně chtěli nakoupit?"

Kocouří psychologie

Vona je tak nespravedlivá, až to hezký nejni. Nejvíc mě našňupla s tim lesem, co přinesla domů. Abyste tomu rozuměli, nedavno přitáhla domů strom, úplně pravej strom. Nostalgicky sem zavzpomínal na svoje toulání venku, kde takovejch stromů bylo hodně moc. Tak sem si myslel, že mi chtěla udělat radost a přinesla ho pro mě. Ale ženskejm se prostě věřit nedá.

---

Vona ho přinesla pro toho zrzavýho morčecího blbečka. A aby se mu co nejvíc zavděčila, potvora jedna podlejzavá, nazdobila ho ňákejma světlíčkama a ozdůbkama a stříbrnejma pentličkama. Mě se to teda taky moc líbilo, všechno se to hezky třpytilo a nabádalo to ke hrátkám nejlíp k ňákým skákačkám.

Jenomže vona mě to nedovolila. Chápete to? Přinese strom, pěkně ho nazdobí a mě na něj dovolí jenom civět. A ten její zrzoun si pod něj klidně vlez a vochroustával ho. Vona se tomu eště smála a řikala mu: "Tak co Trumbelko, chutná ti borovička?"

To teda byla rána do mý psychiky, to mi teda věřte. Tak sem si teda řek, že jí nebudu poslouchat. Líbí se mi to třpytivý a budu si s tim hrát, jak já budu chtít. Vyhnal jsem tu zrzavou atrapu zpod stromku speciálním přískokem vpřed a rychle zase vzad a jal si pohrát po svým, kočičím způsobu. Jenomže všechno v týhle rodině je proti mně. Najednou tam prostě začalo pršet, nebo co. Začala na mě padat voda a kožíšek jsem hnedka měl nějak mokrej. To já vopravdu nerad. Po vočku sem na ni mrknul, páč jsem jí podezříval, že v tom pršení má taky prsty, (už dávno vim, že věřit se jí teda nedá vůbec nic), ale vona civěla úplně na druhou stranu a mlátila něco do tý klávesnice, nebo jak se to menuje…

Tak sem si teda řek, že se na ten stromek vykašlu a začal sem kout pomstu. A páč nejsem jenom tak vobyčejnej kocour, ale kocour znalej psychologie, vymyslel sem pomstu přímo šílenou.

Já sem na sebe tak pyšnej, páč nejsem žádný béčko, teda blbec, že jo. K slzám jsem jí, potvoru, dohnal a považte, eště sem k tomu využil toho jejího zrzavýho mezulána.

Von ten zrzavej smraďoch, to si představte, von žere strašně rád všechnu květenu. Na to sem přišel sám, heč, když sem viděl, jak se ten trouba láduje jehličim z toho domácího lesa. A tak mi bystře napadlo, že, bych moh šikovně schodit nějakou tu její orchidej, co si na nich tak zakládá a věřil sem pevně, že ten mamlas dílo zkázy dodělá. A taky že jo. Pěkně sem počkal, až vona nebude doma, aby nebyl žádnej časovej štres, hopsnul sem na tu zakázanou polici a pěkně sem schodil na zem 4 ty její orchideje. Usadil sem se na postel a čekal sem.

Klaplo to perfektně. Sotva ten morčecí hňup zavětřil orchidejí lahůdku v dosahu, hned přihopkal a začal se ládovat, div mu pupek neprasknul. To bych nikdy nevěřil, co se vejde do morčecího břicha. Schroustal a vokousal tolik těch listů, až hanba, nevidět to na vlastní kocouří voči, nevěřil bych. Když už byl nažranej k prasknutí, šel si dáchnout do svý ubytovny a sotva trochu vytrávil, vrátil se zase na chroustačku. No času sme měli dost, moc tý zeleně fakt nezbylo.

Když potom přišla domů, to bych vám přál vidět. Vynadáno sme dostali vobá. Ječela na nás jako smyslů zbavená: "Co jste tu vy pacholcí dělali? Číco, přeci víš, že na kytky nesmíš lézt, podívej se ta zkáza a já ani nevím, jestli orchideje nejsou jedovatý. Co když se nám Trumbelín otrávil?"

A potom, představte si, potom začala brečet.

Trošinku sem se styděl. Vod svýho záměru, že když bude hodně vyvádět, tak se jí vyčuram do postele, sem upustil. Šel sem si jí udobřit. Začal se se kolem ní šmrdolit a řikal sem jí po kocouřím, aby se už nezlobila. Jenomže vona měla strach vo toho zrzavce.

Řikala: "Počkej moulo, musím se podívat na net, jestli nejsou orchideje jedovaté."

Chvilku byla fakt nervozní, ale potom mi řekla:" Je to dobrý, nejsou jedovaté ."

Tak takhle to je. Jí nevadily ani tak ty vožraný kytky, jako jí vadilo, aby jí zrzoun nepošel.

Tak sem jí po kočičim řek: "A to tě jako nevadí, že do sebe cpe kilometry toho stříbrnýho šmelení, cos naházela na ten domácí les? Že chodí pravidelně konzumovat ten stříbrnej staniol, na kterej já se nesmim ani podívat?"

No moc mi nerozuměla, ale to je její chyba. Však vona na to přijde sama, až uvidí mamelukovo stříbrný bobky. Potom si je bude moct sebrat a udělat si z nich třeba korále, mě je to fuk.