Kocouří psychologie

Vona je tak nespravedlivá, až to hezký nejni. Nejvíc mě našňupla s tim lesem, co přinesla domů. Abyste tomu rozuměli, nedavno přitáhla domů strom, úplně pravej strom. Nostalgicky sem zavzpomínal na svoje toulání venku, kde takovejch stromů bylo hodně moc. Tak sem si myslel, že mi chtěla udělat radost a přinesla ho pro mě. Ale ženskejm se prostě věřit nedá.

---

Vona ho přinesla pro toho zrzavýho morčecího blbečka. A aby se mu co nejvíc zavděčila, potvora jedna podlejzavá, nazdobila ho ňákejma světlíčkama a ozdůbkama a stříbrnejma pentličkama. Mě se to teda taky moc líbilo, všechno se to hezky třpytilo a nabádalo to ke hrátkám nejlíp k ňákým skákačkám.

Jenomže vona mě to nedovolila. Chápete to? Přinese strom, pěkně ho nazdobí a mě na něj dovolí jenom civět. A ten její zrzoun si pod něj klidně vlez a vochroustával ho. Vona se tomu eště smála a řikala mu: "Tak co Trumbelko, chutná ti borovička?"

To teda byla rána do mý psychiky, to mi teda věřte. Tak sem si teda řek, že jí nebudu poslouchat. Líbí se mi to třpytivý a budu si s tim hrát, jak já budu chtít. Vyhnal jsem tu zrzavou atrapu zpod stromku speciálním přískokem vpřed a rychle zase vzad a jal si pohrát po svým, kočičím způsobu. Jenomže všechno v týhle rodině je proti mně. Najednou tam prostě začalo pršet, nebo co. Začala na mě padat voda a kožíšek jsem hnedka měl nějak mokrej. To já vopravdu nerad. Po vočku sem na ni mrknul, páč jsem jí podezříval, že v tom pršení má taky prsty, (už dávno vim, že věřit se jí teda nedá vůbec nic), ale vona civěla úplně na druhou stranu a mlátila něco do tý klávesnice, nebo jak se to menuje…

Tak sem si teda řek, že se na ten stromek vykašlu a začal sem kout pomstu. A páč nejsem jenom tak vobyčejnej kocour, ale kocour znalej psychologie, vymyslel sem pomstu přímo šílenou.

Já sem na sebe tak pyšnej, páč nejsem žádný béčko, teda blbec, že jo. K slzám jsem jí, potvoru, dohnal a považte, eště sem k tomu využil toho jejího zrzavýho mezulána.

Von ten zrzavej smraďoch, to si představte, von žere strašně rád všechnu květenu. Na to sem přišel sám, heč, když sem viděl, jak se ten trouba láduje jehličim z toho domácího lesa. A tak mi bystře napadlo, že, bych moh šikovně schodit nějakou tu její orchidej, co si na nich tak zakládá a věřil sem pevně, že ten mamlas dílo zkázy dodělá. A taky že jo. Pěkně sem počkal, až vona nebude doma, aby nebyl žádnej časovej štres, hopsnul sem na tu zakázanou polici a pěkně sem schodil na zem 4 ty její orchideje. Usadil sem se na postel a čekal sem.

Klaplo to perfektně. Sotva ten morčecí hňup zavětřil orchidejí lahůdku v dosahu, hned přihopkal a začal se ládovat, div mu pupek neprasknul. To bych nikdy nevěřil, co se vejde do morčecího břicha. Schroustal a vokousal tolik těch listů, až hanba, nevidět to na vlastní kocouří voči, nevěřil bych. Když už byl nažranej k prasknutí, šel si dáchnout do svý ubytovny a sotva trochu vytrávil, vrátil se zase na chroustačku. No času sme měli dost, moc tý zeleně fakt nezbylo.

Když potom přišla domů, to bych vám přál vidět. Vynadáno sme dostali vobá. Ječela na nás jako smyslů zbavená: "Co jste tu vy pacholcí dělali? Číco, přeci víš, že na kytky nesmíš lézt, podívej se ta zkáza a já ani nevím, jestli orchideje nejsou jedovatý. Co když se nám Trumbelín otrávil?"

A potom, představte si, potom začala brečet.

Trošinku sem se styděl. Vod svýho záměru, že když bude hodně vyvádět, tak se jí vyčuram do postele, sem upustil. Šel sem si jí udobřit. Začal se se kolem ní šmrdolit a řikal sem jí po kocouřím, aby se už nezlobila. Jenomže vona měla strach vo toho zrzavce.

Řikala: "Počkej moulo, musím se podívat na net, jestli nejsou orchideje jedovaté."

Chvilku byla fakt nervozní, ale potom mi řekla:" Je to dobrý, nejsou jedovaté ."

Tak takhle to je. Jí nevadily ani tak ty vožraný kytky, jako jí vadilo, aby jí zrzoun nepošel.

Tak sem jí po kočičim řek: "A to tě jako nevadí, že do sebe cpe kilometry toho stříbrnýho šmelení, cos naházela na ten domácí les? Že chodí pravidelně konzumovat ten stříbrnej staniol, na kterej já se nesmim ani podívat?"

No moc mi nerozuměla, ale to je její chyba. Však vona na to přijde sama, až uvidí mamelukovo stříbrný bobky. Potom si je bude moct sebrat a udělat si z nich třeba korále, mě je to fuk.