Moje opravdu revoluční teorie o originalitě

Originalita,
asi jí každý nějak ať vědomě, či nevědomě hledá a každý v něčem jiném.
Někdo v oblečení, jiný v chování, další třeba v jídle..
Jenže každý člověk je svým způsobem originální, jedinečný, neopakovatelný.
Já mám o tom svou soukromou teorii. Moc ráda kolem sebe pozoruju lidi a všimla jsem si,
že různí nepříbuzní lidé mají leckdy navlas stejné malinkaté jednotlivosti.
A tak mi prostě napadlo, že každý jednotlivý člověk je skládankou
střípků, kterých musela matka příroda vymyslet ale opravdu hodně, snad miliardy.
To, že jsou si podobní lidé, kteří jsou v příbuzenském vztahu,
to by nám věda se vší pravděpodobností vysvětlila genetikou.
Ale ta až stejnost v malinkatých jednotlivostech u nepříbuzných jedinců,
moji "smělou revoluční teorii" podporuje.
Člověk je prostě podle mě výslednicí nějaké přírodní skládanky,
kde je nepřeberné množství komponentů a tak nějak se to vždycky zamíchá,
což při tom obrovském množství střípků se nemůže stát, že by se vyskytli dva naprosto stejní
nepříbuzní jedinci. Vzhledem k mojí malé soukromé teorii bych si potom dokázala i vysvětlit,
že se dá najít dárce třeba ledviny, nebo kostní dřeně i mimo okruh příbuzenstva, ale naopak po celém světě.
Vědci pronikají stále hlouběji do DNA, fundovaný odborník by se mi zřejmě vysmál, ale já si stejně myslím,
že lidská populace je prostě hromada malinkatých detailů, složených u každého jedince nějak jinak
a taky si myslím, že DNA už znázorňuje jen ty jednotlivé částečky přírodní skládanky.
Nick Carter, slavný americký detektiv by asi pravil: "Smělá hypotéza.."
Ale možná, že je to všechno úplně jinak a moje filozofování je jako obvykle k ničemu.

Och, och, sladkosti, kde že Vám je konec...

Jelikož a protože se moje veškeré oblečení nějak záhadně a neúměrně k mojí postavě zmenšilo,
dostala jsem se do situace, kdy nemám co na sebe. Úplně největší panice jsem propadla,
když jsem se vypravovala do divadla, sraz z kamarádkou jsem měla v 18,15 a v 18,05 mi praskl zip na kalhotách od kostýmu.
Tedy od posledního kostýmu, který jsem na sebe ještě dokázala navléci. Panika, děs, hrůza mě jímala,
než hystericky hrabajíc ve skříni našla jsem kompletek sukně a blůzi, do kterého bych se zahalila i kdybych měla 150kg.
Bohužel je z chladivého materiálu a den nebyl zrovna z nejteplejších, takže moje pocity byly značně prostuzené a smíšené.
To, že se drtivá většina mého ošacení zmenšila,je zajisté vina na straně textilního průmyslu,
materiály jsou pravděpodobně vyrobeny tak,
že časem se samovolně smršťují, zřejmě aby lidé byli nuceni kupovat si nové a nové kousky do svých šatníků.
Objektivně vzato, nemůžu to mít textilnímu průmyslu za zlé, já být textilní magnát, dělala bych to také tak.
Ale protože žádný magnát nejsem, rozhodla jsem se, že nebudu podporovat mazaný textilní průmysl,
ale do oblečení mého současného, se prostě zhubnu a tak elegantně a rychle vyřeším svou oblečkovou krizi.
Lehko se řekne, těžko udělá. A protože vím, že pod dohledem odborníka jde všechno snáz,
nelenila jsem a hezky jsem se objednala k dietnímu poradci. Vešla jsem s nadějí v srdci,
doufajíc, že mi prozradí nějaký supertajný a úderný fígl, kdy se pěkně zhubnu,
aniž bych musela měnit moje skvělé stravovací návyky.
Jaké však bylo moje rozčarování, kdy opravdu krásná a štíhlá dietní poradkyně
mi zakázala dočista všechno. Snad byla svolná jen s tím, že mi dovolila dýchat.
Tedy, ne že by mi zakázala jíst, to ne, naopak chtěla, abych hamala alespoň 5x denně.
Sice to zní hezky, ale co mi doporučila k těm krásným pěti okamžikům denního jídla, mi vzalo chuť na všechno.
Ztratila jsem chuť žít. Po hlubší debatě udělala alespoň malý ústupek, dovolila mi oběd, v nezměněném podání
v naší závodní jídelně. To bylo asi jediné vítězství, ovšem dost chabé v poměru s tím, co mi doporučila ostatního.
Nikdy bych nevěřila, že to co je tak dobré, je tak nezdravé a zase naopak.
Dnes, vyškolená poradkyní už tuším, že v tom je nějaká přímá úměra, čím nechutnější, tím zdravější a dietnější.
Bylo těžké to pochopit, protože tohle poznání se skrývá za honosné výrazy, jako je třeba nutriční typologie,
překyselení organizmu, vyvážená strava atd.
První, co mi důrazně zarachla, byly veškeré sladkosti. Ne, že bych bez nich neuměla žít,
prakticky si na ně ani moc nepotrpím, ale pomyšlení, že už nikdy... mi dávalo pocit týranosti.
A to prosím nebylo to nejhorší. Ona dokonce chtěla, abych jedla tvaroh a jogurty. Byla fuška jí to vymluvit,
Pochopila až, když jsem jí důrazně vysvětlila, že kdybych snědla tvaroh nebo jogurt, že bych pravděpodobně záhy zemřela.
To zabralo. Potom, aby mi snad udělala po prožitém příkoří radost, dovolila mi spoustu kuřecího masa a spoustu žitného chleba
a spoustu zeleniny. Odcházela jsem od ní jako ve snách.
Už jenom napíšu, že jsem se snažila, opravdu snažila. No nevyšlo to, a tak, ač nerada, podpořím textilní průmysl
a pro začátek si pořídím nový kompletek, jeden, nebo dva a dál se uvidí...

Bez minulosti

Někdy mě tak napadá, jak bych žila, kdybych ztratila paměť
vůbec nic bych nevěděla o své minulosti. nevěděla bych, kdo jsem.
Jaké by to asi bylo, jak bych se cítila,
jestli bych dokázala žít jiný život, než ten, který žiji teď, když už jsem spoutaná
různými vazbami a konvencemi.
Nedávno jsem viděla filmovou komedii, kdy jistou ženu, mimoděk namyšlenou a fexírantskou,
postihlo tohle neštěstí ( a nebo štěstí v jejím případě).
Ona žena se dostala z velikého luxusu, nudy a bohatství do chudoby a byla jí implantována myšlenka,
že je matkou 4 nezbedných hošíků. Zprvu byla zoufalá, nešikovná a nemotorná v tom,
jak musela vykonávat věci, které za celý svůj dosavadní život neznala, natož prováděla,
ale časem se naučila a zvykla si, zamilovala se a byla šťastná. Když se jí potom paměť náhle najednou vrátila,
nechtěla už žít předchozí život.
Ať je to jak chce, nějakou minulost má každý. Hezkou i méně hezkou, někdo jí zasouvá někam daleko,
aby mu netanula na mysli a někdo zase žije jenom minulostí.
Někdy si říkáme, kdybych tak mohl/a/ vrátit čas. Čas je čistě pozemská veličina,
těžko ji ale podrobněji definovat. Pro nás, obyvatele Země symbolizuje stárnutí.
A právě ve vysokém stáří se lidé často vracejí po časové ose svého života do minulosti.
Realitu vnímají jaksi po svém a hojně ji protkávají minulostí. Začátek se setkává s koncem
a kruh se pozvolna uzavírá...

Světlu vstříc

Světlo, jedno slovo a tolik významů.
Když jsem byla malá, ale už jsem uměla číst,
vzala mě moje máti na hřbitov k hrobu své matky a když jsme šly kolem krematoria,
přeslabikovala jsem tam nápis:
"Světlu vstříc"
Nerozuměla jsem tomu, ale zapamatovala jsem si to.
Dnes, po letech si tohle slovní spojení vysvětluji po svém.
Myslím, že to znamená cosi, jako jít na věčnost, do jakési naděje.
Pro mě totiž světlo vyjadřuje naději, bez něj by nebylo života, nebylo by nic.
Jenomže jak vypadá nic a ještě ve velkém množství, když by bylo všude?
No, tak na tohle asi nepřijdu ani léty, na rozdíl od nápisu na krematoriu.
My ale naštěstí žijeme ve světle a jestli je kolem nás nějaké neviditelné nic,
o tom nemáme ani tušení a proto se s tím netrápíme.
Existence všech tvorů na Zemi je spojená se slunečním světlem ve fyzické rovině.
Co ale třeba takové světlo na konci tunelu? Mluví se o něm, píše se o něm, točí se filmy..
člověk ho prý může vidět, když přechází ze života do smrti.
Světlo je symbol pro pravdu, může být v duši, v srdci..prostě leckde, vždy ale vyjadřuje dobro.
Jenže, kde je světlo, bývá i stín. Jako dobro a zlo....vyjádřeno metaforicky.
Napadla mě ještě ale i jiná světlíčka, třeba světlíčka svatojánských broučků,
nebo fosforující bloudivá světýlka v bažinách.
Pro náš život je ale nejdůležitější sluneční světlo, které nám,
společně s vodou a vzduchem zajišťuje vše,
co potřebujeme k životu.
A nyní, když přišlo jaro, můžeme si postupně víc a víc sluníčka -světla- užívat.

Jak jsem pekla velikonoční nádivku

Jelikož žiji v západočeské metropoli, Velikonoce zde spadly do jakési konzumnosti.
Sem tam přijde nějaký malý koledník pro vajíčko,
ale zvyky, jako jsou třeba na Moravě, tady nejsou.
K současným velikonočním zvykům, jak je vnímám já, patří bezesporu barvení vajíček, pečení beránků,
velikonočních mazanců a nádivky. Tak, že já v tomto duchu,
vyhlásila jsem již několikátý ročník pečení velikonoční nádivky. Bylo to smělé gesto,
protože upéci dobrou nádivku - zdá se - je pro mě veliký problém.
Myslím, že nejsem zase až tak moc na pečení tupá, nicméně toho, kdo upeče dobrou nádivku, nezřízeně obdivuji.
Svůj několikaletý neúspěch si tudíž vysvětluji tím, že nemám přesný recept. Já totiž potřebuji všechno přesně
a tak recepty jako kolik vajec tolik rohlíků.. nebo zalít přiměřeně vývarem, mě k vytouženému cíli nepřivedly.
Výslednicí mého snažení bylo to, že můj kulinářský výtvor byl sice chuťově obstojný,
nicméně jedli jsme ho potupně lžičkou. Inu co, prostě holt se někdy, co se týče však nádivky u mě, vždycky, nezadaří.
Nevzdala jsem se však a a letos jsem učinila další pokus, s rozhodnutím, že všemi tekutinami budu velice šetřit,
a to by bylo, aby nebylo a nádivka držela vcelku. Stal se zázrak, můj výtvor se dal krájet.
A tak, plná pýchy, jsem vezla ochutnat mojí mamince, které se bohužel pro svůj vysoký věk,
již plete realita s jejím vnitřním světem, o kterém zatím nic nevím. Když můj výtvor jedla,
nejprve asi ze slušnosti říkala, že je moc dobrá. Potom ovšem pozapomněla a podivovala se,
kde že se tam ta nádivka vzala. To se jí stává velice často,
protože její krátkodobá paměť už bohužel nefunguje, jak by měla.
Tak, že když po další chvilce ke mě vznesla dotaz , "No, letos se mi ta nádivka moc nepovedla, udělala jsem jí nějakou divnou, viď Alenko?", pochopila jsem,
jakou můj pečící výsledek má hodnotu. Sice jsem odvrkla. "Ale ne mami, máš ji výbornou", ale v tento okamžik jsem udělala veliké rozhodnutí,
že na velikonoční nádivku pro příští léta prostě kašlu...jenom nevím, zda-li to do příštích velikonoc
nezapomenu.

Jestli já nejsem pesimistka.. o svobodě slova

Kdysi kdosi moudrý řekl:"Je celkem snadné obhajovat svůj názor, máme-li ovšem nějaký.."
Tím nechci v žádném případě říci, že názor nemohu změnit. Někdy je dokonce těžší názor změnit,
než za ním nesmyslně stát, když dojdu k přesvědčení, že můj původní názor je špatný.
A zda-li mohu svoje názory prezentovat svobodně? Zamýšlím se poctivě a docházím k názoru,
že sice mohu, ale musím počítat s riziky, že moje názory budou pro někoho nepohodlné
a tak se bude snažit mě nějakým způsobem umlčet. A ne zrovna tím, že by se mnou chtěl diskutovat,
jak by to asi mělo být, ale bude mě umlčovat nečistými způsoby. Bude mě pomlouvat a zesměšnovat,
bude mě házet klacky pod nohy, za mými zády bude ovlivňovat okolí proti mě atd..
Tohle všechno platí v tom případě, že moje svobodně vyjádřené názory se někomu nelíbí.
Jiný případ je, že moje názory nikoho nezajímají.
Já je sice mohu svobodně vyjádřit, ale to je asi tak všechno. Já chci diskutovat,
ale nikdo se mnou nechce mluvit.
Myslím, že každý z nás tohle zná, jak z vlastního života,
tak i z politické scény. V podstatě rozdíl je jenom v tom, jak drahé jsou kulisy.
Někde jsou za babku a někde za stamiliony. Tedy ty kulisy, ne názory... i když, teď mě napadá,
možná totéž by se dalo aplikovat i na ty názory.. názory za stamiliony.
Tak že můj závěr, svoboda slova je relativní. Záleží na tom, jak dalece sami chceme být svobodní
a jak dalece bude naše svoboda vadit druhému.

Naše drahá vlast

Moje země.. napadá mě spousta věcí,
Moje maminka říká " naše drahá vlast".Bohužel říká to velmi smutně a já chápu proč.
"Moje země" mohu vyslovovat s láskou, protože cítím lásku k zemi, ke svému domovu..
Ale všichni nejsou stejní. Pro někoho vlast není domovem,
ale jenom příležitostí, jak urvat co nejvíc.. všeho... po nás potopa...
a také se podle toho ke své Zemi chovají...jak drancují a plení přírodu
v zájmu co největšího osobního obohacení.
Je smutné se porozhlédnout v přírodě
a vidět všude spoustu odpadků. A při tom jsem přesvědčena,
že ve svých vyšňořených bytech by si těžko někdo hodil například plastovou láhev pod stůl.
Zrovna nedávno mě napadlo, jakým právem si přírodu přivlastňuje lecjaká nula, která si myslí,
že je elipsou, po které se točí svět.
Nechováme se hezky k přírodě, nechováme se hezky ke své Zemi. Když se rozhlédnu kolem sebe,
bere mi až dech, co všechno lidé potřebují k životu.
S jakou rychlostí chrlí výrobky, které mají tak mizernou životnost,
že se vlastně vyrábějí ne pro účel, ale pro rychlý zisk. Brzy tyto výrobky
končí na smetištích a skládkách, stále víc a víc svou Zemi zaneřáďujeme
všelijakým sajrajtem. Peníze hýbají světem. Lidé bezcitně zabíjejí zvířata
pro kůže, rohoviny, kly. Nechápu to.
Člověk je přece tak nicotný proti tomu ohromnému živoucímu celku Zemi
a přesto k ní chová pramalou úctu. Ve své malosti si ani neuvědomuje,
jak v porovnání s věčností se na Zemi jenom mihne a zmizí...ale i v tom malém zlomku
svého pozemského času dokáže způsobit mnohé katastrofy svým neuváženým jednáním.
Věřím, že až se jednou člověk na Zemi sám svou zásluhou vyhubí, příroda zůstane.
Zasloužila by si to.
Snad se nestane, že, až člověk pokácí poslední strom, zabije poslední zvíře,
uloví poslední rybu, pak teprve přijde na to, že peněz se nenají.

Velikonoce

Pokud budete chtít vložit obrázek na nástěnku lidé.cz, klikněte na vybraný obrázek pravým tlačítkem, a zkopírujte adresu obrázku a vložte do tagu:
<a href="http://valin1.blog.cz"><img src="adresa obrázku">
Do návštěvní knihy vložte adresu obrázku mezi značky [img]adresa obrázku[/img]

Kuře přináší další velikonoční obrázky

Radosti v MHD

MHD neboli socka...
Tak se říká "hanlivě?"městské hromadné dopravě.
Cestovat MHD, nebo-li sockou, bývá celkem často zážitek pro silné a otrlé jedince.
Jelikož patřím mezi pravidelně pracující a hodnoty vytvářející lid,
městskou hromadnou dopravou jezdím ponejvíce ve špičce.
A to je ten správný horor. Jenom nacpat se do prostředku MHD bývá nadlidský výkon.
Když se mi to zdárně povede, není zdaleka vyhráno.
Na každé další stanici musím dobrovolně vystoupit,
navzdory tomu, že ještě vystupovat nechci, ale kdybych dobrovolně nevystoupila,
dav lidí tlačících se ven, by mě stejně vynesl.
No, nicméně nezoufám, beru to jako příležitost nalapat se čerstvého vzduchu.
Když se osvěžím svěžím povětřím, plná sil se nacpu zpátky. Někdy vybojuji místo tak,
že se mohu i svobodně nadýchnout, ale někdy se nezadaří a tak se stává,
že jsem vtištěna do podpaží majitele propocené dederonové košile..
a to bych potom raději ani nedýchala..
Zážitků za lidovou cenu 16Kč za lístek mám na rozdávání, ale kdo takto cestuje,
dovede si asi leccos představit. To vůbec nezmiňuji vřelé mezilidské vztahy,
kdy jeden uštědří druhému z lásky k bližnímu upřímný šťouchanec mezi žebra,
a nebo na něj uvrkne nějaký láskyplný výraz, jako třeba "uhni debile" a tak podobně.
Ale abych to zase neviděla jenom černě, musím spravedlivě připustit,
že mimo hlavní dopravní špičku, se dá v prostředcích MHD i sedět.
Jedno sedátko, pro jednoho pasažera.
Nádhera. Bohužel takovéto luxusní cestování já si užívám velice málo,
tak, že na slušnou kompenzaci za cestu na jedné noze a to ještě ne na své, to nestačí.
Ale co, říká se, že co tě nezabije, to tě posílí.
Asi je to pravda, nicméně já už se v tomto ohledu nechci nechat zakalovat,
snad mi matka Příroda odpustí, ale já jsem do práce začala jezdit autem.

Škola - základ života...se říká...no, ehm, možná bejvávalo..

A co takhle mateřská školka?
Nedávno mi kolega z práce půjčil útlou knížečku od Roberta Fulghuma. která se jmenovala:
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Obdivovala jsem, s jakou prostotou a při tom zcela jasně a pravdivě tento člověk popisuje lidské bytí...
A co všechno se tedy naučil v mateřské školce?
On to shrnul do jakéhosi krásného čtrnáctera...
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej
a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si, a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Jak prosté, že? A také praktické.. pro slušný život.
S tímto čtrnácterem by už jen stačilo, aby jakákoliv vyšší škola než školka, nás naučila číst a psát
no a potom taky počítat a nějaké ty odbornosti. Myslím, že to mě škola opravdu naučila.
To bylo kdysi, když jsem ještě do školy chodila.
Teď v současnosti, když se zamyslím, co mě škola nenaučila, napadá mě,
že mě ve škole nenaučili krást a podvádět, lhát a manipulovat, vytrhovat věci z kontextu
a předhazovat je na odiv, chlubit se cizím peřím a všechny ty věci, co obdivuji u našich politiků.
Tak, že mám-li zhodnotit, jak mě škola připravila na život,
musím tedy uznat, že mě připravila velice špatně a nedbale, ale já jsem asi nějaká
pomatená, protože i s tímto velikým handicapem nesoucím si z nedostatku správného vzdělání,
vzpomínám na většinu mých učitelů s láskou.

Jak to vidím já.....o cestě za lepším životem

Chtěla bych umět ochutnávat cizí pocity, chtěla bych umět kouzlo, abych na moment mohla prožívat
pocity jiných lidí.To bych potom mohla napsat opravdu zajímavý článek. Ale já to neumím.
Můžu si jenom myslet, že cesta za lepším životem znamená pro každého určitě něco jiného..
Někdo kráčí na cestě vydlážděné pětitisícovkami,a přes to není šťasten,
někdo kráčí pěšinkou, plnou pestobarevných květů a někdo hledá cesty duchovního růstu....
Na každé z těchto a jiných cest jsou důležitým ukazatelem hodnoty člověka
a ty jsou tedy od sebe hodně odlišné..
Pro někoho je oslnivý pocit moci a peněz, někdo žije pro slávu,
někdo hledá štěstí v materiálních hodnotách a někdo s pokorou a bez kritiky přijímá život takový,
jaký je.
Lepší život.. ať přemýšlím jak chci, jediné, co mě napadá je,
že touha po lepším životě je asi ve většině z nás,
ale definovat ji asi moc neumíme, protože člověk má vždycky nějaké touhy,
které jsou podmíněny jeho hodnotami. Kdyby člověk přestal mít tužby, ustrnul by..
To si myslím. A je jedno, jestli chce prachy a moc, nebo slávu, nebo štěstí, nebo poznání.
To, co je pro jednoho nedostažitelné, druhému padá zadarmo do klína..
To, co je pro jednoho vzácné, je pro druhého zbytečné..
Tak nějak to asi je, aspoň si to myslím. Naše touhy vypovídají o tom,
že žijeme. Žijeme a toužíme... a hodnoty se časem mění.
Kdybychom byli všichni stejní, bylo by všechno jednoduché a asi i nudné.
Ale my jsme každý jiný a proto se naše představy o lepším životě budou hodně lišit.
Aaa vo tom to je.....

Moje úvaha nad jmelím

Tak jmelí,, no jo, krásný cizopasník s vánoční tradicí.
Od tý doby, co jsem viděla Harryho Pottera,
mě vždy, když vidím jmelí, napadne, že je určitě plný škrken..
Co jsou to škrkny? Nemám ponětí, stejně jako Harry Potter,
určitě by to ale věděla Lenka Láskoradová, ovšem pro tu to bylo tak samozřejmé,
že jí nikdy ani nenapadlo, že by snad někdo nevěděl o existenci škrken.
Já jenom doufám, že jsou to příjemnější zviřátka, než ty malý bílý potvory,
co jsem na štědrý den objevila na svých milovaných orchidejích
a kterým jsem vyhlásila válku nejprve mechanickou a až dojde hrubá síla,
vyhlásím i chemickou. Jmelí ale coby cizopasník snad na sobě nemůže mít taky cizopasníky,
nebo snad jo? Nakonec vlastně proč by nemohlo, jednou jsem viděla na přisátém klíštěti
další přisáté klíště. Bylo to dost hnusný. Ale asi není parazit, jako parazit, klíště je odporné,
kdežto jmelí je nádherné, symbol vánoc a darované prý přináší štěstí. Zato darované klíště
v nejlepším případě nepřináší nic a v tom nejhorším raději ani nemluvit.
A ty škrkny: co asi ty přinášejí? Možná naději na lepší zítřky.

Videa fraktály