Moje hříšně poklidná sobota

Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom

na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím

ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu

a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,

protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla

jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,

páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený

program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to

chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,

co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět

na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne

a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.

Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije

jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.

Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy

i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,

to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní

menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.