Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.
S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"
Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.
Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.
S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"
Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.
Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?
Haha, to je skvělé! Hlavně ten konec.
OdpovědětVymazatTaky si někdy povídám sama pro sebe, je to úplně normální. :)
Moc hezký fejetónek, vtioně napsaný
OdpovědětVymazatMyslím, že domácí samomluva je celkem normální, ovšem já na svého potomka rozhodně nemám, protože ten se vůbec nežinýruje a mumlá si všude. Tenkrát jsem ho takhle poslouchala na záchodě, když mu bylo tři a půl, tuším, že jsem o tom i psala článek. On si totiž, ten drobeček, četl popisky na dámských hygienických potřebách .
OdpovědětVymazatJá si také mumlám pro sebe, třeba když vidím odjíždět trolejbus, ale publikovat se to nedá.
OdpovědětVymazat[1]:Hned jsem klidnější [2]: Díky Lacko.[3]: Šikulka malej šikovnej ve třech a půl letech už se takto vzdělával.. [4]: No asi si to dovedu představit s menšími či většími obměnami v této situaci samomluvím asi velice podobně..
OdpovědětVymazatOd samomluvy je jenom kousek k samokomentování.
OdpovědětVymazathele to je zajímavé, já sem si tuhle při sledování nějakého filmu říkal, že je to skvělej film, až na to, že tam občas hlavní hrdina mluví sám na sebe nahlas a že to mi přijde naprosto nereálné a nemožné (nikdy u nikoho sem to neviděl a sám u sebe to neznám, nebo si to aspoň neuvědomuji )No tak sem rád, že ten film můžu mít rád, tak jak sem původně chtěl, když vidím, že se to skutečně děje, aniž by to byla scénáristická berlička jak divákovi sdělit co si hrdina myslí, nebo alsheimer
OdpovědětVymazat[6]: A od samokomentování je jenom kousek do ústavu [7]: No vidíš, tak jsem ráda, že jsem ti nenásilně rozšířila obzory
OdpovědětVymazat[5]: Jo jo, co se v mládí naučíš...
OdpovědětVymazatSama se sebou si kolikrát popovídám nejlíp
OdpovědětVymazat[9]: ...ve stáří snadno zapomeneš[10]: To já ne, páč si ráda odporuju, ale to bude asi mojí povahou..
OdpovědětVymazatHnedle jsem chtěla říct, že synek se jistě sám dočká rozhovorů sám se sebou, ale jak jsem viděla, už to praktikuje taky!
OdpovědětVymazatA jinak, tenhle problém mám taky, občas mi to ujede i v práci, kdy vlastně přemýšlím nahlas a holky z toho mají srandu.
Ale taky se dá říct, že když pěstuješ samomluvu, hovoříš s jediným inteligentním člověkem v okolí...
[12]: Tak Vendy, naprosto perfektně si zhodnotila situaci, hovořím s jediným inteligentem v široširém okolí hihihihihi
OdpovědětVymazatZajímavé téma. Také si mluvím sama pro sebe, když potřebuji něco důležitého rozebrat nebo zhodnotit. Snažím se to ale dělat, když jsem sama. Ale ne vždy to prostě vychytáme. Když jsem byla menší, tak jsem si povídala dost často a většinou samé blbosti. Jednou u nás byli na návštěvě vzdálení příbuzní (tety), a když už jsem se s mimi rozloučila, tak jsem si v pokoji zase něco žbrblala (už nevím ani co). No a pak přišla máma a ptala se mě, co jsem si to tam povídala. Teta se totiž po odchodu ještě pro něco vrátila a za dveřmi mě odposlouchávala a máma ji tam pak přistihla. Tehdy jsem si připadala jako trapný cvok. Ale s odstupem času si teď říkám, že divná byla ona, ne? Odposlouchávat za cizími dveřmi...
OdpovědětVymazatAle vesele si mluvím dál.
[14]:No jak vidno z komentářů, nejsme v tom sami Ivet, většinou každý si sem tam zabreptá
OdpovědětVymazat