Všechno souvisí se vším

Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu

v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou

láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,

bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu

žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty

a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,

tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,

kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu

nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná

a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu

pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem

zvolila variantu druhou.

Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a

důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si

do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.

Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných

na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,

když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.

Ale někdy je to fakt fuška..