Jak krotil živel

Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,

já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha

okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,

tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý

choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat

a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům

konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla

připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme

v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.

Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,

mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět

zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,

jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...

kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.

Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku

plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.

Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět

sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.

Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo

vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela

utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam

nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,

ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho

náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,

kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,

vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,

ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého

obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení

v kamnech.