Podivné růže

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a

babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství

se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni

starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se

nábytek ze dřeva nevyskytoval,

vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani

vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

---

Snažila si vybavit si vzpomínky na ni, i na matku, ale nešlo to. Možná proto, že

jí chyběla vůně růží. Teď, když zemřela její matka, vracela se do rodného

domu.. Slzy jí stékaly na arch papíru, který jí dával pokyny k vyřízení

pozůstalosti. Nemohla pochopit, proč se její matka dobrovolně rozhodla

odejít z tohoto světa. Byla přece zdravá, v plné síle a nebyla nijak stará..

Byla to jasná sebevražda, pro ni ale naprosto nepochopitelná. Doufala,

že když se podívá po domě, možná najde vysvětlení. Její kroky, aniž by o tom

přemýšlela, vedly na půdu. Zhluboka se nadechla a vychutnávala tak dlouho

zapomenutou vůni. Na trámu se stále sušily růže, jakoby nechtěly uznat

pomíjivost všeho živého.

Pomalu se rozhlížela kolem sebe, a její zrak padl na jakousi starobylou truhlici.

Z dětství si jí nepamatovala. Otevřela jí a s překvapením našla babiččin deník.

Podle nádherných desek , na kterých byla ručně vymalovaná růže, jej okamžitě

poznala. Jako film se jí vracely vzpomínky a v duchu viděla babičku do něj psát.

Znovu pocítila ten zapomenutý pocit podivného strachu, který zažívala, když

si jako malá nedokázala vysvětlit, proč babičce po její náhle zbledlé tváři tečou

slzy a třese se. Vzpomněla si i na růži, která bývala při psaní položená na stole

vedle deníku. Se vzrušením ho tedy otevřela a začala číst. Babička si zde

zapisovala spoustu událostí. Nejen osobní tragedie jako byla smrt jejího

manžela ve válce, smrt svého syna, její odchod do jiné země, ale byly tu

i podivné zápisky související jenom spoře s její rodinou..

Vše bylo opatřeno datumy..

26.dubna 1986 Černobylská tragedie

16.srpna1987 Detroit letecká katastrofa…..

Rychle přejížděla řádky s informacemi o větších či menších neštěstích a

nechápala,jak se o některých mohla babička dozvědět. Těkavě se

znovu rozhlížela po půdě a její oči se zarazily na kytici usušených růží.

Bylo to zvláštní, květy byly suché a při tom si zachovali barvu i tvar.

Opět se jí vybavila vzpomínka na růži na babiččině stole. V duchu jí

viděla úplně přesně. Po uschnutí by vypadala naprosto stejně,

jako všechny ostatní v kytici. Dál překotně listovala deníkem,

přejížděla očima řádky. To přece není možné.

23,2,2020 Livie umírá.

Krve by se v ní nedořezal. Livie je přece ona a teď je rok 2013.

Co to má znamenat? Vracela stránky zpět a s údivem četla

záznamy tragedií z budoucích let, které se nestaly.

Zatím? Nebo nikdy? Nevěděla, co si má myslet. Napadalo jí, že

babička se zřejmě ve stáří pomátla , ale potom si s hrůzou uvědomila,

že ona přece zemřela v roce 1999. Jak tedy mohla pořizovat zápisy po

své smrti? A nebo je pořizovala za svého života?

Horečně hledala v deníku datum smrti své matky., která zemřela

nedávno.

Nalistovala rok 2013

Zírala na zápis psaný babiččiným nezaměnitelným rukopisem

3,1,2013 sebevražda mojí milované dcery Kristy., která nedokázala

unést dar růží Podlomila se jí kolena. Krista přece byla její matka.

Chtěla vrátit podivný deník do truhly, když si všimla, že na dně je

ještě cosi. Shýbla se a ze dna vyndala podivný, papírový sáček,

plný zkrabacených semen.

Bezmyšlenkovitě je vložila do kabelky, vrátila deník do truhly a odešla.

Domů se vrátila plná podivných dojmů a sedaje si do pohodlného křesla,

šátrala v kabelce, hledajíc cigarety. S cigaretami však vyndala i babiččin

sáček s podivnými semeny.

V náhlém impulzu vzala jedno ze semen a zasadila jej do velkého květináče,

ve kterém se pyšnila obrovská palma. Ostatní semena hodila do zásuvky

a brzy na ně zapomněla.

Jaké bylo ale její překvapení, když se jednoho rána probudila a vedle její

tropické palmy spatřila vykvetlou rudou růži. Tak tohle vyrostlo z toho

podivného babiččina semena.. Růže. Nehodí se ale do květináče

s palmou, napadlo ji hned.

Než jí ustřiženou stačila dát do vody, květina začala vydávat tak silnou

a omamnou vůni a na ní začal padat podivný smutek.

Její tvář smrtelně zbledla, její oči se zalily

slzami, rozmazaly obraz současnosti a nastavily obraz budoucnosti.

Stala se svědkem oslav příchodu nového roku 2035. Lidé se radovali

a veselili, ale ona věděla, že ventilací ke všem přichází smrt ve formě

jakéhosi smrtícího plynu. V dalších vteřinách byla svědkem šíleného

scénáře, kdy lidé padali a umírali, aniž by si uvědomili, co se děje.

Byla otřesená a cítila se zoufale. Když se obraz budoucnosti konečně

rozostřil, a její vědomí se vrátilo do současnosti, s údivem viděla,

že sedí u stolu a zapisuje do jakéhosi deníku a vedle na stole leží

rudá růže.

Od tohoto okamžiku žila jako ve snách. Na podivná semena se bála jenom

pomyslet a při tom k nim byla až chorobně přitahována. Je blázen a nebo

není? Ještě jednou to vyzkoušet a uvěřit, že všechno je jen podivná náhoda..

Co když ale ne, co když je to všechno jinak? Znovu vzpomněla na větu o její

matce v deníku Sebrala veškerou svou odvahu a zasadila druhé semeno.

Netrpělivě čekala, až vyroste další rudá růže. Jakmile jí již vzrostlou

a kvetoucí ustříhla, její mysl se díky omamnému růžovému odéru ocitla

v roce 2037 a stala se svědkem hrůzného dění, kdy teroristé otrávili

pitnou vodu a mnoho lidí nic netušíc našlo smrt ve svých luxusních domovech.

Křičela hrůzou, ale nikdo jí neslyšel. Když se obraz bídy a utrpení rozplynul,

opět seděla za stolem a před sebou měla deník. Z rudé, vedle ležící růže

pomalu vyprchávala poslední omamná vůně. Až úplně dovoní, přidá ji k té

první, již se sušící, tak, jak to dělávala její babička..