Jsem originální a nebo jo?

Vona je fakt ouplná hysterka, nadělá pro pár barevnejch papírků takovýho rambajzu.. Vůbec nechápe, že si sama sobě huntuje zdraví.

Onehdá ten její povedenej kluk dal pár hezkejch barevnejch papírků na její počítač, co tam tak rád vysedávam. Papírky to byly pěkný, barevný a byly na nich takový baňatý číslice. 1000 500 100 a 200. Moc se mi líbily a tak sem si s nima trochu pohrál. Nejdřív sem shodil ten s tim číslem 500, ten se mi líbil nejvíc a tak sem si ho potom skoval. A když na mě pak řvala, tak jí vůbec nikdá neprozradím, kam sem si ho dal. Ať třeba pukne vzteky, že jo, mě je to fuk. Ne, puknout ne, to sem přehnal, kdo by mě potom krmil, že jo, ale ať třeba vzteky zezelená .. Místo aby byla ráda, že sem tam ty vostatní nechal, prskala a syčela eště víc než já, když mě dožere.…

---

Vona teda abych to uved na pravou míru nespala doma, když sem si ten báječnej papírek ukrad a skoval. A když se potom druhej den laskavě vrátila domů a sedla k počítači, hned sem se k ní nakvartýroval a když sme se vymazlili, hopsnul sem na počítač a chtěl si dál hrát s těma dalšíma barevnejma papírkama, co tam eště zbyly. Ňák sem schodil ten jeden na zem a vona na něj čučela jako vyvoraná myš, když vidí kocoura.Chvíli civěla na mě, potom zas na ten papír a ve vočích měla votazníky celýho světa.

"Cíčo, kdes to vzal? To je tisícovka. Kdo to sem dal?" spustila na mě. Mňouk sem na ní, že to tam dal ten její kluk, když nebyla doma a že sem myslel, že mi to tam dal na hraní, když ví, že tam rád vysedávam, ale zase mi nerozuměla.

A vona začala nervit. Myslim si, že by si ty svý nervy měla už ňák nechat dát vodborně vošetřit.. Vyletěla z toho křesla rychlostí blesku, vyhnala mě z počítače a začala tam kolem šmejdit a zuřila. Mlela něco jako že tam je složenka na ňákou platbu nebo co na 1800 korun a že ten její kluk chtěl, aby mu to zaplatila přes ňákej interbanking nebo internetbanking a kam prej sem zašantročil tu pětistovku, co tam nenašla.

"No dovol," vrčel sem si pod fousky, "já sem kocour pořádnej, chodim slušně na svůj záchůdek, co zase máš?"

Tak sem se musel zase urazit, to jistě chápete, že jo. Já nic nezašantročil, jenom sem si to skoval, no. Páč se mi to líbilo. Divný teda ale je, že jí vůbec ani na mysl nepřišlo, že třeba ten její kluk jí tam moh dát vo jeden papírek míň, že jo. Je to nespravedlivý, páč v týhle rodině všechno vodskáču já, vona na mě svede ouplně všecko, potvora. Jenomže já sem fikanej, to vona mě eště nezná, ale až mě pozná...... Tak abych v tom nejel tak docela sám, když se přehnala ta největší bouřka, ten papírek sem zase přines a podstrčil psí blbce před čumák. Bylo to jednoduchý jak facka. Okamžitě zbystřila a papírek hned začala žmoulat těma jejíma vostrejma zoubkama. . Dílo doladila k dokonalosti. Výslednicí bylo parádní sežvejkání, hezky systematicky. S radostí sem na ní koukal, jak postupuje s likvidací milimetr po milimetru a pochutnává si, jako by se ládovala lanýžema.

Za to vona, když na to druhej den přišla, to bych vám přál vidět. Jenom tak zasípala: "Vy jste teda dvojka k pohledání, no Číčo, ještě že tě nenapadlo dát jí sežrat tu tisícovku, to je od tebe hezký."

Tak to teda ne, takhle vopravdu ne. Začínám študovat hodnotu číslic.

Moje schizofrenie díky mým hlasům

Kdo pravidelně chodí číst můj blog, jistě zaregistroval, že tu a tam se změním v morče, kocoura a nebo psa. Sama už pomalu nevím, co vlastně jsem nejvíc za zvíře.. Za tohle moje vnitřní trauma mohou hlasy v mé hlavě. Jednou mňoukají, jindy hafají, v minulosti i kvíkaly po morčecím. Nabádají mě a přímo nutí, abych psala, co mi pouštějí do hlavy. A tak se měním v kocoura Číču, jehož hlas je nejsilnější, pozvolna ovšem sílí i psí hlas Žolinky a na své rozdělené psyché cítím, že boj těchto dvou hlasů bude nekompromisní a tvrdý, až mám strach, jestli taky zbyde nějaká malá část pro moje vlastní JÁ.

Když tak o nás všech v jednom přemýšlím, kloním se k východnímu náboženství - hinduizmusmu, že v minulých životech jsem byla mimo prvotního červa jak morčetem, tak kočkou, i psem. A vlastní pílí jsem dosáhla až mety nejvyšší.. stala jsem se člověkem. Jenom přesně nevím, jak to šlo za sebou. Jediná momentální jistota je, že teď, když jsem člověk, mám obavy, jestli neexistuje také jakási tajná hinduistická cesta zpět k červu, jelikož čím dál častěji myslím jako kocour a nebo pes. Pravda, naštěstí se v tyto ochlupacené tvory zatím neměním, na mém těle nepozoruji, že by mi začínala třeba růst srst a nebo by se mi protahoval obličej do tvaru čumáku.

V zachování posloupnosti v rámci jakéhosi řádu ani netuším, zda-li bych byla na cestě zpět dříve kočka a nebo pes, nicméně hrozí zde vážné nebezpečí, že bych se mohla státi jakýmsi hybridem mých hlasů a to kočkopsem. " Fuuuj,ale to bych teda vopravducky nerad," říká ve mně Číča.

Moje vnitřní JÁ praví, že bych to taky nechtěla a tak mi nezbývá, než podvolit se těm hlasům a vše, co mi našeptávají, prostě zapsat. Nakonec nejsem takto postižena sama, například taková Johanka z Arku svoje hlasy sice nezapisovala, ale poslouchala a konala podle nich. Kam jí dovedly, víme všichni. "Ne,ne, bojím, bojím," kňourá ve mně Žolina.

Jenomže jsem tady taky ještě samotná JÁ, snažící ze sebe vymáčknout článek na Téma týdne z jakéhosi prostého pudu sebezáchovy, abych si ověřila, že ještě pořád jsem člověk.

Ovšem moc se mi to nedaří, neboť jak jsem si stačila všimnout, ty hlasy se už dostanou opravdu všude…

Píšu do světa

Tolik nohou k nám přišlo. Všechny se mi pletly dohromady, ty člověčí i ty pejskovský. Nohy svých psích tet a brášků jsem poznala, ale teď se to všechno nějak podivně promíchalo. A pořád jsem slyšela svoje jméno. Já jsem Žolinka a tak jsem věděla, že volají na mě, ale kdo?

Byla jsem z toho celá popletená, ale potom ke mně přišly dvě nohy a v ten okamžik mi někdo vyzvedl a vzal do náruče. A tak jsem se poprvně podívala z očí do očí člověkovi, se kterým budu ode dneška žít. Nestačila jsem se ani rozloučit s maminkou, bráškama a tetama a ty nohy mě nesly do auta a odvezly mě někam jinam, kde jsem to vůbec neznala. Trošku jsem se bála, ale teplo v náručí těch nohou bylo tak příjemný, že jsem usnula. Byla jsem už pořádně utahaná. A tak jsem přišla do svého nového domova. Kromě protivnýho kocoura tam bylo ještě šest nohou. Všechno jsem si to prohlížela, hledala jsem maminku a brášky, ale nebyli tam. Tak jsem plakala a jedny nohy mi zase vyzvedly do výšky a konejšily.

---

Potom mě ty nohy vzaly ven. Nevěděla sem, kam patřím, protože kolem mě bylo najednou zase moc nohou, zase jsem se ocitla ve výšce a ty jedny nohy povídaly: "Já jsem tvůj člověk Žolinko, mě se drž." A tak mám svého člověka.

Můj člověk je na mě moc hodná a já se učím jí mít ráda. Zvykám si na její rodinu, která obsahuje ještě dvoje nohy, ale už vím že dvě nohy je jeden člověk. Můj člověk mi představila další členy její rodiny a tak si zvykám. První den jsem hodně plakala, protože se mi stýskalo a tak si mě můj člověk vzala do postele, protože se chtěla vyspat. Tak jsem v noci ani nedutala, jenom jsem zabořila čeníšek do její noční košile a hned jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na chvilku jsem vůbec nevěděla, kde to jsem. Ale můj člověk mě hladila a tak jsem se přestala bát. Kdo se mi ale bál, byl kocour, co tam bydlel. Já jsem na kočky byla zvyklá, protože tam, kde jsem bydlela se svou psí maminkou, tak taky byly. Jenomže tenhle kocour asi nikdy žádného malého pejska jako jsem já, neviděl. Celý se naježil, syčel na mě a asi si myslel, že se ho budu bát. Jenomže já se nebála, měla jsem přece svého člověka,. A tak si zvykám žít s lidmi a kocourem a ne s pejsky, zvykám si na jiný život.

Můj člověk mě má ráda, to já poznám a tak se snažím dělat jí jenom radost. Sem tam se mi něco nepovede, ale můj člověk se na mě nezlobí a ostatní člověčí v rodině také ne. Můj člověk mi koupila hračky a ukazuje mi, co smím kousat a co ne. Snažím se poslechnout, jenomže když ty zuby tak svědí. Pořád bych chtěla něco okusovat. A taky jsem už zjistila, že ten nevrlý kocour má jiné papáníčko, než já. Chutnalo by mi víc než to moje. Ale můj člověk mě to nedovolí, když se připletu k misce kocoura, vždycky mi přendá k mojí. Tak vím, že to nesmím. Mám svého člověka ráda a tak už si kocourovo misek přestávám všímat. Taky mi moc zajímal kocouří záchod, ale to mi můj člověk taky zakázala.. To ale nevadí, protože i bez kocouřího záchodku mám spoustu hraček. Ale nejvíc se mi líbí něco okusovat. Pantofle mého člověka, kus koberce, ponožky.To je vždycky moc prima. Teď už sem ale unavená z toho psaní, tak si půjdu lehnout. Můj člověk mě vezme k sobě a já si nechám zdát hezké psí sny...

Píšu ti psaní, lásko moje

Můj nejmilovanější!

Píšu ti lásko má skvělá a jediná.

Vrať se ke své kočičce. Nemůžu bez tebe žít. Slibuji, že už ti nikdy nebudu nic vyčítat. Uznávám, že jsem svoje chování k tobě leckdy nezvládla. Třeba s tvým chrápáním. Neměla jsem ti nutit na záda ten neforemný zavařovací hrnec připásaný k tvému tělu popruhy, abys nemohl ležet na zádech a tudíž nechrápal. Myslím, že malý baťoh s petlahvemi plnými písku, by bývaly udělaly stejnou službu a pro tvá drobná záda by se hodily víc. Když se vrátíš, vybereme nějaké petky spolu a pro písek bychom si mohli zajet k moři, co říkáš?

A nebo jak jsem ti po večeři, kterou si ukuchtil, nutila ještě vařit a pít bylinkové thé, místo piva, na které si měl takovou obrovskou chuť. Byla to ode mě rovněž hloupost. Dnes bych to udělala jinak, dovolila bych ti koupit si pivo s lahvích z umělé hmoty, které bychom potom chytře využili proti tvému nočnímu zlozvyku. Vidíš? Naučila jsem se myslet ekonomicky. Vždycky jsi mi vyčítal, no vyčítal, to jsem přehnala, to by sis nedovolil, ale vždycky jsi mě decentně upozorňoval na to, že špatně hospodařím. Tedy řekls to jen jednou a vícekrát sis už netroufl, protože jsem opět udělala chybu, za kterou se ti chci omluvit, lásko moje nejdražší, a to, že jsem ti za tvůj protest tenkrát zavřela do komory na den a noc. Dnes vím, jak jsem byla nespravedlivá a zlá, hloupá a naivní, protože za ty hodiny strádání bez jídla a pití tvoje tělo změnilo váhu ze 45ti kilogramů na 42. Tehdy jsem to považovala za adekvátní trest, ale dnes vím, že to zase byl můj hloupý omyl.

Už jenom tím, že moje prostorově výrazná postava mohla tvou křehkou schránku celkem snadno zalehnout a zcela zadusit. Snad proto jsi se mnou odmítal společné lože a jal se spát raději v komoře na zemi, ale slibuji, že se budu snažit všechno napravit a dovolím ti nakupovat vše, na co budeš mít chuť . Miluji tě nejdražší můj a chřadnu bez tebe. Dokonce už jsem se žalem zhubla o jeden kilogram. Trápím se výčitkami tak, že místo patnácti knedlíků jich sním jen jedenáct. A jídlo mi nechutná tolik, jako kdys vařil ty, má lásko.

A taky bych ti dovolila koupit nový vysavač. Víš přece, jak luxování nenávidím a ty luxuješ rád. Vybral by sis peníze, co máš od matky, a směl bys koupit nový vysavač. No není to krásný nápad? Když si mě tak nenadále a rychle opustil, začala jsem zpytovat svědomí a pochopila jsem, že jsem se mnohokrát mýlila. Dnes bych dělala všechno jinak. Vždycky bych se zeptala na tvůj názor, sice bych to stejně všechno udělala po svém, ale ty bys měl pocit, že rozhodujeme oba. Tohle není z mé hlavy, to jsem vyčetla v jakési psychologické příručce. Myslím, že si ještě nějakou příručku o manželství přečtu. Chci být pro tebe zbrusu nová a tolerantní partnerka. Jen se mi vrať a všechno bude jinak. Slibuji.

Čekám na tebe s nehynoucí láskou.

PS. Ta dovolená by byla skvělá, nemyslíš? Mohl bys jí zařídit a zaplatit? S plnou penzí? Přece se potřebuješ trošku spravit. A já tě za odměnu nebudu přivazovat ke stolu.

Miluji tě a vrať se ke mě. Bez tebe a tvých peněz umírám.

Tvá milující kočička

Takový ten pocit génia

Vona teda nikdá nerozumněla, když sem na ní mňoukal: "Ty mě eště neznáš, ale ty mě poznáš."

Až nynčko. Pěkně sem jí dal pochopit, jak dovedu bejt fikanej a sem na sebe vopravducky hodně pyšnej.

S tim jejim čoklem se moc nebavim, že jo, je to psí trubka, ale jak jí tak porád špicluju, došlo mi, že jí láká můj kočičí záchodek. Tedy ty produkty v něm, že jo. A znáte ten pocit, když vás napadne něco subgeniálního? A mě se to stalo. Dostal sem geniální nápad, při kterým, když to klapne podle plánu, vomejou jí i čokla.

Dlouho sem jí vopravdu hodně zaujatě pozoroval, jak uklízí štěněcí hromádky, aniž by hnula brvou.

---

Byly pěkně rozložený po kvartýru a vona nic. Nenadávala, nezuřila, jenom řekla tomu psímu primitivovi: "Vždyť ty se nemůžeš ani spravit, Žolinko, jenom co dostaneš najíst, hned to vykakáš."

A tak sem si řeknul, že se mnou takhle hezky nikdá nemluvila, páč já, když sem se vytrusnil, hned sem to po sobě zahrabal. A to byla ta kardinální chyba. Vona vůbec neveděla, že se taky nemůžu spravit, páč já po sobě svoje výtvory pečlivě zahrabával a vona je ale vůbec, ani maličko nemusela uklízet.. Ale s tim je teďka dočista konec.

Hezky se vykajdim do záchodku, ale zahrabávat to nebudu, aby vona viděla, že sem tady v tý rodině chudák, co se taky nemůže spravit, páč nikdo moje hovínka nemůže kontrolovat, když sou zahrabaný.

Plán předčil mý vočekávání. Za prvý to pěkně smrdělo a za druhý ta blbka psí po tom hned skočila, vzala do tlamičky a hurá do kuchyně, že si to tam zblajzne. Musim uznat, že prokázala jakousi minimální inteligenci, když pochopila, že v kuchyni se jí, ale to jenom kvůlivá tomu, že tam chodí somrovat.. pche.. ale už vůbec jí nedošlo, že jí se to vůbec nebude líbit.. A taky že jo. Jakmile jí vona zblejska s hovnem v hubě, nastalo zemětřesení. Potichoučku sem se přiblížil, abych si tu exekuci na tý blbce řádně vychutnal. Vona když viděla, co má štěně v hubě, začala řvát na plný pecky: Žolino, ty čuně, fuuuuj!!"

A jak měla ruce namočený v tom dřezu s mydlinama, vyrvala jí tu pochoutku z tlamy, mrskla do koše a čokla upřímně vykrákala za kůži na krku a eště ho přitiskla k zemi a syčela na něj: " Tak tohle teda ne, tos udělala poprvně a naposled." No dostala ta blbka díl fakt porádnej a eště byla celá vod mydlin. Já sem cnostně koukal v pozadí, hezky sem si to užil, ale páč vim, že s takovejdlema chytrejma nápadama se musí zacházet vopatrně a šetřit jako s šafránem, rozhod sem se, že se nechci spravit, páč nechci bejt tlustej, ale začnu si po sobě svoje přebytky zase zahrabávat. Sice nevim, jak bude úderná její čoklovi uštědřená výchovná lekce, ale sem rozhodnutej to za nějakej čas prubnout, abych viděl, jak mocnou páku na ně na vobě mam.

 

Jak se stát černou ovcí..

Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.

A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…

---

Je děsivé, když zjistíte, že váš šéf má paměť jako slon a nepatrnou mnoho let starou informaci, že člověk… žena… tedy já.. kdysi hrála závodně volejbal uchová v paměti, aby ji v rozhodující chvíli použil proti vám. A on je zrovna typ člověka, který, když mu o něco opravdu jde, dokázal by druhému vymluvit díru do hlavy.

Na to, aby se mohl sám turnaje zúčastnit ( a to on opravdu moc chtěl), musel sestavit družstvo, ve kterém budou zcela povinně minimálně dvě ženy. A tato podmínka mu dělala největší potíž, tak, že bez jakýchkoliv servítek na mě tvrdě zaútočil.

Moje obranné reakce ve smyslu:

"Prosím tě měj rozum, vždyť jsem skoro stařenka před hrobem", velkoryse přešel mávnutím ruky se zašvitořením:

"To v těch rukách už je napořád, to máš jako jízdu na kole, nebo plavání, to se taky nezapomíná."

Sice jsem oponovala, že možná v rukou jo, ale ne v nohou, které už u sítě nestály několik století, ale on ve vidině svého nového mančaftu takové argumenty, že už nemůžu mít rychlost ani postřeh, bohorovně přehlížel. Odolávala jsem dlouho, takřka 3 neděle, než sem vyřkla onu klíčovou větu: "Víš co? Přines míč."

A on, co by pro svůj budoucí mančaft neudělal… skutečně se na druhý den, hned za tepla, přihasil s míčem.

Já, do té doby přesvědčená, že se mnou nehne ani kdyby čert na koze jezdil, jsem překvapila sama sebe. Ano i tohle se někdy v životě stává. Pochopila jsem rčení, že stará láska nerezaví..Jakmile jsem měla míč v ruce, přišla chuť si to zase zkusit, chuť si opravdu zahrát.

On pochopil, že vidina jeho mančaftu se naplňuje a rozhodl kout železo, dokud je žhavé. Dotáhl mě do tělocvičny , kam sám chodí hrát, prý abych si to vyzkoušela v praxi.

Někdy obdivuji snad i sama sebe, jak se dovedu vřítit do podivuhodných životních situací. Přijít někam, kde celkem nikoho neznám, s tělem ztuhlým a nerozcvičeným, postavit se do hřiště a snažit se něco uhrát, byla jedna z mých životních smělostí a jisté drzosti.

Síť byla smrtelně vysoko, hřiště dlouhé předlouhé a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem byla v nějaké tělocvičně naposledy…Shrnuto a podtrženo, byla to hodinová šoková terapie. Podání jakž takž, ale hra na síti, no tragedie… Myslím, že co jsem mohla, jsem pohnojila, ale můj šéf byl plný optimistického náhledu, že byl přesvědčený, že to tam někde prostě je a že to chce jenom trénink…Šéfům se zase nemá až tak moc odporovat a tak jsem začala chodit pravidelně a musím přiznat, že je to bezvadný. Síť už mi tak vysoko nepřijde, velikost hřiště taky ne, ale co je nejlepší, je ten pocit radosti ze hry v příjemném kolektivu, který mě bez velkých průtahů vlídně přijal. Musím přiznat, že pokaždé odcházím domů jako v rauši. Něco na tom bude, že sportování uvolńuje endorfiny. Nějak jsem to už zapomněla.

Tak že svému šéfovi v duchu děkuji a fakt, že jsem šla hrát i s rýmou jako trám, mluví sám za sebe. Musela jsem přece trénovat na náš podnikový turnaj na který jsem byla oficiálně nanominována a přece vím, co se sluší a patří.

Nyní už turnaj máme zdatně za sebou a já stále docházím do tělocvičny uvolnit nějaké ty endorfiny, bohužel ale od června už není tělocvična zaplacená a já budu muset počkat na další sezonu až od září. Slovy našeho kocoura Číči, je to nespravedlivý, páč člověka navyknou a pak mu to seberou …

Tento článek byl inspirován článkem od Mengano: "Sportovec ze mě nikdy nebude", kdy jsem si připadala při čtení článku i komentářů, tak trošku jako černá ovce, která na stará kolena začala hopsat v tělocvičně.