Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.
A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…
Je děsivé, když zjistíte, že váš šéf má paměť jako slon a nepatrnou mnoho let starou informaci, že člověk… žena… tedy já.. kdysi hrála závodně volejbal uchová v paměti, aby ji v rozhodující chvíli použil proti vám. A on je zrovna typ člověka, který, když mu o něco opravdu jde, dokázal by druhému vymluvit díru do hlavy.
Na to, aby se mohl sám turnaje zúčastnit ( a to on opravdu moc chtěl), musel sestavit družstvo, ve kterém budou zcela povinně minimálně dvě ženy. A tato podmínka mu dělala největší potíž, tak, že bez jakýchkoliv servítek na mě tvrdě zaútočil.
Moje obranné reakce ve smyslu:
"Prosím tě měj rozum, vždyť jsem skoro stařenka před hrobem", velkoryse přešel mávnutím ruky se zašvitořením:
"To v těch rukách už je napořád, to máš jako jízdu na kole, nebo plavání, to se taky nezapomíná."
Sice jsem oponovala, že možná v rukou jo, ale ne v nohou, které už u sítě nestály několik století, ale on ve vidině svého nového mančaftu takové argumenty, že už nemůžu mít rychlost ani postřeh, bohorovně přehlížel. Odolávala jsem dlouho, takřka 3 neděle, než sem vyřkla onu klíčovou větu: "Víš co? Přines míč."
A on, co by pro svůj budoucí mančaft neudělal… skutečně se na druhý den, hned za tepla, přihasil s míčem.
Já, do té doby přesvědčená, že se mnou nehne ani kdyby čert na koze jezdil, jsem překvapila sama sebe. Ano i tohle se někdy v životě stává. Pochopila jsem rčení, že stará láska nerezaví..Jakmile jsem měla míč v ruce, přišla chuť si to zase zkusit, chuť si opravdu zahrát.
On pochopil, že vidina jeho mančaftu se naplňuje a rozhodl kout železo, dokud je žhavé. Dotáhl mě do tělocvičny , kam sám chodí hrát, prý abych si to vyzkoušela v praxi.
Někdy obdivuji snad i sama sebe, jak se dovedu vřítit do podivuhodných životních situací. Přijít někam, kde celkem nikoho neznám, s tělem ztuhlým a nerozcvičeným, postavit se do hřiště a snažit se něco uhrát, byla jedna z mých životních smělostí a jisté drzosti.
Síť byla smrtelně vysoko, hřiště dlouhé předlouhé a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem byla v nějaké tělocvičně naposledy…Shrnuto a podtrženo, byla to hodinová šoková terapie. Podání jakž takž, ale hra na síti, no tragedie… Myslím, že co jsem mohla, jsem pohnojila, ale můj šéf byl plný optimistického náhledu, že byl přesvědčený, že to tam někde prostě je a že to chce jenom trénink…Šéfům se zase nemá až tak moc odporovat a tak jsem začala chodit pravidelně a musím přiznat, že je to bezvadný. Síť už mi tak vysoko nepřijde, velikost hřiště taky ne, ale co je nejlepší, je ten pocit radosti ze hry v příjemném kolektivu, který mě bez velkých průtahů vlídně přijal. Musím přiznat, že pokaždé odcházím domů jako v rauši. Něco na tom bude, že sportování uvolńuje endorfiny. Nějak jsem to už zapomněla.
Tak že svému šéfovi v duchu děkuji a fakt, že jsem šla hrát i s rýmou jako trám, mluví sám za sebe. Musela jsem přece trénovat na náš podnikový turnaj na který jsem byla oficiálně nanominována a přece vím, co se sluší a patří.
Nyní už turnaj máme zdatně za sebou a já stále docházím do tělocvičny uvolnit nějaké ty endorfiny, bohužel ale od června už není tělocvična zaplacená a já budu muset počkat na další sezonu až od září. Slovy našeho kocoura Číči, je to nespravedlivý, páč člověka navyknou a pak mu to seberou …
Tento článek byl inspirován článkem od Mengano: "Sportovec ze mě nikdy nebude", kdy jsem si připadala při čtení článku i komentářů, tak trošku jako černá ovce, která na stará kolena začala hopsat v tělocvičně.
Bohovské a šéf, má tě dokonale přečtenou a je to asi dobrý šéf.
OdpovědětVymazatŽenatý šéf shání ženské? Tedy, na začátku to vypadalo trochu jinak, než že chce postavit mančaft. Jsi dobrá, že jsi do toho šla. A že bys byla stařenka? No, to se mi nezdá!
OdpovědětVymazatHm, a kerej pak to je? Tedy jestli vidím dobře tak jste tam nakonec byli i tři ženské, ne?
OdpovědětVymazatAsi umí opravdu dobře přemlouvat. Mě takhle kdysi před několika lety chytil zpátky pinčes. Kdysi v mladých postpubertálních letech jsme s kámoškou chodili trénovat pod TJ Uhelné sklady. A tady jsem se zase do toho nějak taky vlámala zpátky. Ale už je to zase pryč....
[1]: Jo, je to první šéf, kterého mám opravdu ráda..[2]: Proti té omladině, se kterou chodím hrát, už to hnedle tak bude [3]: Nakonec jsme byly tři, ale ta jedna byla značně nejistá, tak to šéf hnal na jistotu. Schválně, který myslíš? Jsem vedle něho já a z druhé strany jeho dcera.
OdpovědětVymazatTy jsi stařenka nad hrobem? Úžasné, blogerky o 30 let starší než ty se tu považují za mladice a ty píšeš tohle?
OdpovědětVymazatJinak...,typnu šéf je ten druhy zprava?
Valin, s tím stářím jsi mi připomněla, jednu mojí kolegyni,která mi v pátek říkala, že jí "nájemník" (??!) (je vdova)
upekl koláč a donesl jí ho do práce. Je jí 51 let a když jsem se jí zeptala kolik je jemu, zcela bezostyšně pravila 27! Inu, ta se určitě na stařenku necítí, co myslíš?
Tak takového šéfa bych si přála. Ale na stařenku opravdu nevypadáš, a to sportovní nadšení by ti leckteré mladé holky mohly závidět .
OdpovědětVymazatSkvěle napsaný článek a výborný design stránek
OdpovědětVymazatvalin, je to príma čtení i příběh. Krásná práce
OdpovědětVymazatTo se to četlo, skoro samo , jak já ti držela palce. Príma šéf je dar z nebes, přímo požehnání, moc ti ho ve vší počestnosti přeju. Pohyb je fajn a kdo tvrdí že ne, je sám proti sobě. Tělo má jít do hrobu zhuntovaný, že jo, ne obalený sádlem . Ono si pamatuje a vděčně spolupracuje, když je možnost. Taky bych nevěřila, že uběhnu někdy dva kiláky v kuse a třeba to dotáhnu na půlmaraton, kdo ví. No, prozatím mi stačí, když dohoním vnoučata
OdpovědětVymazatFandím Ti a moc....nikdy není pozdě a jak tu někdo podotkl,proč lézt do hrobu obalená tukem
OdpovědětVymazatTaké jsem začala na stará kolena cvičit,podařilo se mi shodit 30kg a ta radost a ta změna....jo a o mém řízení jsme si už psaly,dnes jsem málem přejela na ráz 10 čokoládových spoluobčanů
[5]: Tak to si opravdu myslím, že necítí. V tomto případě je to už skoro umění...Trefilas to přesně, všechno, i toho šéfa... [6]: Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, srdečně bych se mu vysmála... inu nikdy neříkej nikdy..[7]: Díky [8]: Poslední dobou mám nějak pocit, že můj osud je nějak ovlivňovám více lidmi z mého okolí, než tomu bylo dříve a zatím to je opravdu příjemný... [9]: Já vím, že v dnešní době je takový vedoucí terno, myslím, že my všichni jeho podřízení, ho máme rádi. Honit vnoučata je taky prima sport, ne? [10]: Tak to já obdivuju tebe, shodit tolik kil, to už chce opravdu velikou vůli, ale dovedu si potom představit tu životní změnu a vnitřní spokojenost.. A co se týče těch 10ti, vidím, že všechno bereš ve velkém stylu, žádné troškaření
OdpovědětVymazatPěkné čtivo! Tak konečně vidím, která Ty jsi. Jsem u tohoto článku podruhé a čekala jsem na rozuzlení. Musím však říci, že jsi mne napadla hned, že jsem tě poznala, prostě asi intuicí.
OdpovědětVymazatJó když se najde ten pravý pohyb a dobrá parta je sport neskutečně návykový. A na věku nezáleží. Gratuluji :)
OdpovědětVymazat[12]: Vidíš to, a já byla přesvědčená, že zrovna ty, jedna z mála, jsi viděla můj profil a přibližně jsi věděla, jak vypadám. Psaly jsme si o tom na tvém blogu, když si je kdysi odtajnila.. [13]: Tak tohle je svatá pravda, je to jako droga. Tam jsem šla kolikrát v ne zcela dobré náladě a zpátky jsem šla jako v rauši. Teď mi to bude opravdu chybět...
OdpovědětVymazat[14]: Hm, máš svatou pravdu. Jsem skleroza sklerotická! Když jsem se podívala teď na Tvůj profil, uvědomila jsem si, že jsem Tě viděla. Takže žádná intuice, ale zbytky paměti! No podstatné je, že jsem se opět trefila!
OdpovědětVymazatNe, Valin, ty nejsi černá ovce, jsi úžasná a já ti moc fandím. Škoda, přeškoda, že musíte načas skončit, jak říkáš, člověka navyknou a pak nic. Ale třeba by šlo hrát jinde, mě tak napadá. A teď už taky lépe rozumím těm pozdním příchodům, na které si stěžoval Číča. Moc pěkné.
OdpovědětVymazatZase se potvrzuje stará pravda. Nikdy neříkej nikdy. Krásný článek. Dobrý šéf a pracovní kolektiv je také výhra, hned jde práce líp od ruky.
OdpovědětVymazat[15]: Jo, to jo... [16]: Ptala jsem se, ale přes prázdniny se nikdy napevno nesejdou v takovém počtu, aby se dalo hrát a už vůbec ne pravidelně.. nu což, musím to nějak vydržet.. [17]: Zlatá slova, tedy zlaté písmo...
OdpovědětVymazatTak tady už půl hodiny zkoumám tu fotku, dokonce jsem si i brejle přeleštila, ale stařenku nad hrobem jsem na ní nenašla. Víš o tom, že lhát se nemá? Já jsem kdysi taky hrávala volejbal - ještě na gymplu, takže hluboko v minulém století. Ale určitě by na mě nešla aplikovat teorie tvého šéfa, že se nezapomíná. Nevím jak kdo, ale já zapomínám poměrně úspěšně. Medvě se mi taky snažil nakukat, že ježdění na kole se zapomenout nedá. Dá, jak se na vlastní oči a moji trochu rozbitou hubu přesvědčil Přeju ti ve tvé nové sportovní kariéře mnoho úspěchů a hodně ostré smeče
OdpovědětVymazat[19]: Hihihihi, to spíš lže ta fotka, ona je jakási milosrdná...Já teda musím dát za pravdu šéfovi a i tvému Medvědovi, páč tělo si fakt pamatuje, ale chvilku to trvá, než se rozpomene. Tys holt sebou praštila při tom rozpomínání, což já taky, zpočátku. Jenomže ono to tělo nějak umí i padat...celkem šikovně...
OdpovědětVymazatMoc příjemné čtení a velmi nakažlivé, mám chuť vyběhnout ven a ... no nic, venku je tma, prší a zítra je taky den
OdpovědětVymazat[21]: Tak kolik si už naběhala?
OdpovědětVymazat[22]: Dnes jsem dobíhala do hospody na schůzi výboru, takže nic moc
OdpovědětVymazat[23]: Ber to jako slušný začátek. Bšhat do hospody nemusíš ovšem jenom na schůze hihihihi
OdpovědětVymazatTohle mi nějak ušlo! Strašně ti fandím. Člověk si má dělat radost a ženská obzvlášť. A ten šéf - mívám s autoritami problém, ale tvého šéfa bych docela brala. Držím palec, ať přežiješ ve zdraví tu dobu, než tě zase pustí do tělocvičny.
OdpovědětVymazat[25]: Bude to těžký, ale nějak to ustojím, díky...
OdpovědětVymazat