Jak se plánujou díla zkázy...

Tak si představte, že vona furt mele vo francouzským vychování. Ne teda vo mým, to dá rozum do čepice, páč já se chovám slušně a spořádaně chodim na svuj záchodek, ale de tu vo špičkový vychovávání čokla. Vona musí bejt úplně na hlavu padlá, dyž čeká vod toho psího poplašňáka ňákou eleganci a bonton. Estli jí potom chce po francouzku řikat Žožo, nebo Žužu.. no praštěná by na to byla dost.

---

Dycinky na ní mňouknu, že si měla radči pořídit eště jednoho hodnýho kocourka, jako sem já, ale vona tomu vůbec nechce rozumět, co rozumět, vona to vůbec nechce slyšet… Vona vůbec nechápe, že ta psí můra má hodně snížený IQ a je prakticky nevychovatelná. Dyk vona, teda jako Žolina, se furt počůrává. Doma. A při tom porád slyším, jak vona jí maže med kolem huby. To je samý : "Hodná Žolinka, Šikovná Žolinka.."To bych se fakt poblil. Vona je ouplně nekritická. Tak sem se našňup a vymyslel sem, že jí teda ukážu, jak hodná a šikovná je ta její Žolinka.

Páč vim, že psí trubka rozkouše všecko, co při mejch výzkumech "jak funguje gravitace" shodim pekně z vejšky na zem, naservíroval sem jí vteřinový lepidlo. S přánim, aby se jí zalepila huba a já jí moh konečně zakousnout. Plán to byl teda úžasnej. Sedla na vějičku ouplně lacině a ráda. Jakmile lepidlo dopadlo na zem, hned k němu radostně přiskotačila a vodnesla si ho na její postel. Vyskočil sem si na počítač, pěkně do vejšky a jal se pozorovat, jak se věci budou vyvíjet.

Žolina musela nejdřív to lepidlo vybalit, ale to zvládla bravurně. Celej napjatej sem čekal, až kousne do tuby a zalepí se jí nadobro huba. Jenomže to se bohužel nestalo. Vona do toho rafla tak šikovně, že si snad ani nelízla. Asi jí vodpudil ten acetonovej smrad, co se z toho linul a tak nechala lepidlo lepidlem a vodhopsala si pro ruličku toaleťáku. Chvilku sem zadoufal, že by se jí aspoň kousek toho hajzpapíru moh přilepit k čumáku, ale ani to se nestalo. Zato všechno to lepidlo vyteklo do její postele.

Vona, dyž přišla domů a viděla tu spoušť, na posteli rozkousanou tubu vod lepidla, začala doslova šílet. Myslel sem, že čoklovi aspoň vynadá za slepený deky, ale to ne. Hned začala kvílet: "Žolinko, není ti něco? Pojď se mi ukázat. Snad jsi to nesnědla." Vona teda hnedle brečela, chvilku mi jí bylo i líto, ale pak sem si řeknul, estli by takhle jančila, dybych to lepení jako zblafnul já. Prohlížela psovi votevřenou hubu a vůbec celýho ho důkladně proštudovávala a při tom mlela: "Snad to bude dobrý, snad si to jenom prokousla a nesežrala." Vona teda taky nejni ňák extra zvlášť bystrá, že jo, dyby to čokl sežral, měl by slepený kde co."

Samosebou sem čekal, že to zase vodskáču já, jako dycinky. Enomže vona mi povídala: "Číčo, to máme všichni štěstí, viď? Kdyby to ta psí treperenda spolykala, určitě by umřela." No já si teda představuju štěstí krapet jinak, že jo, ale zase na druhou stranu sem byl taky rád, že to dobře dopadlo, páč já nejsem kocour zlej, to ne, sem jenom poněkud trošku škodolibej výzkumník.