Chci umírat zásadně v jejím kutlochu

Dyž se vod nás dočista ztratil morčecí mameluk, vona mě vysvětlila, že umřel. Von teda smraďoch musel umřít i s klecí a s chalupou, páč všechno se jakoby do země propadlo. Tak vod tý doby vim, co to znamená umřít. Po kocouřím si to vysvětluju určitě dobře. Umřít, to znamená ztratit se. A tak já teda taky vobčas umřu. Moc se mi potom líbí, jak vona mě hledá. Vona nemá talent na vobjevování kocouřích schovávaček a tak dost často šílí. Nejdřív vlítne na chodbu a volá na mě "Číčo, Číčulko…" Ale já nic, že jo. Přece se jí nebudu nikterak vozejvat, dyž na tý chodbě ale vůbec nejsem. To dá přece rozum do čepice, že jo.

---

Vonehdá jsem našel zbrusu novou schovku. Tam se mi tak líbilo, že sem tam umřel na fakt dlouhou dobu. A vona jančila, radost pohledět. Hledala mě slepoňka po celým kvartýru, dokonce votevřela i skříně, estli sem tam náhodou někde neuvíznul. Tak sem jí jedním vočkem pozoroval a druhym sem sladce klimbal, dyž se stala ta vobrovská zrada. Podlejzavá psí vtírka Žolina jí práskla, kde sem zašitej. Věřili byste tomu? Vona si tu Žolinu dočista vochočila. Dyž jí konečně došlo, že mě jen tak nevyčuchá, vobrátila se na psího šmejdila a zeptala se ho. "Kde je Číča Žolinko, najdi ho."

A ta psí blbka mě vopravdu prozradila. A eště při tom radostně kroutila vocáskem. Zavedla jí do chodby, kde sem byl skovanej v báglu toho jejího velkýho dvounožce. Práskačka nechutná. Taky sem na ní pěkně prskal, ale vona si z toho vůbec nic nedělá. Sou to prostě vobě potvory.

"Tak tady jsi Číčulko, já jsem se bála, že ses nám ztratil." Povídala mě a začala mě muckat.

Na to sem měl zrovinka tak akorát náladu, že jo. Byl sem tak hezky umřelej a vona mi to zkazila.

Tak sem vymyslel, že se musim dostat na tu velkou chodbu, kde sou schody nahoru i dolů. Ale tak, aby to vona vůbec neveděla. Číhal sem při každý příležitosti, dyž někdo přicházel nebo vodcházel a vopravdu se mi to povedlo.Páč mam rád vejšky, nasměroval sem si to směrem nahoru. Že tam jako umřu na hodně dlouho, abych si vod ní konečně trochu voddáchnul. Enomže vono tam nebylo dočista nic. Jenom schody a dveře. Hodně schodů. Žádná prima skovávačka. Prostě nic. Tak sem se chtěl vrátit, ale neveděl sem jak. Dyk je to všechno ouplně stejný a taky se mi tam vůbec nelíbilo. Usoudil sem, že todle místo nejni na umírání to pravý. Líp se umírá v jejím kutlochu.

Mezitím mě vona už začala hledat, páč sem slyšel ňákej šramot, jak asi votvírala dveře a potom sem slyšel jak na mě volá. Chtěl sem teda za ní laskavě jít, enomže v tom baráku se tak podivně rozlíhají hlasy, že sem ale dočista vůbec neveděl, vodkad na mě volá. Estli zezdola a nebo sezhora. Vona teda naštěstí za mnou poslala psí čoklindu. "Jdi pro Číču Žolinko," slyšel sem, ale vůbec sem neveděl vodkavad se to line. Začal se teda víc mňaukat a Žolina vystartovala nahoru. Jenomže ta psí blbka se na tý chodbě taky ztratila. Vono těch schodů tam bylo prostě moc. Začala tam hafat a moc hezky se to rozlíhalo. Tak sem do toho začal řvát po kocouřím, jak sem uměl nejvíc. Někdy se s čoklem slušně spolupracuje. Takovou rotyku tadle schodama prolezlá chodba eště nezažila. Nejdřív se votevřely jedny dveře, tak sem do nich vlítnul, páč sem si myslel, že sou to naše dveře. Ale hned sem poznal, že je to tam ňáký jiný, než u nás a moc se mi tam nelíbilo. A ten chlap, co votevřel začal hulákat: "Tady je, šel se podívat asi k nám."

To už vona supěla po schodech za mnou, drapla mě a povídla mi: "Vidíš Číčo? Už jsi vyhlášená firma, každý už ví, že patříš ke mně, tak buď rád, že jsem tě našla. Co kdyby si tě někdo třeba nechal?" Tak to bych fakt nechtěl. Konečně už sem na ty její moresy celkem zvyknutej, že jo. Tak sem byl rád, že sem zase u ní a hezky sem se jí po kocouřím votřel vo nos.

Mezitim vtírka porád štěkala, až se barát votřásal v základech, páč taky nemohla trefit domů.

Von ten dům bude asi ňákej zakletej, páč tam se nedá vorientovat po sluchu. Vodněkud se vozvalo: Tady je vaše Žolina." Dyž sme se konečně všichni našli, vona byla dočista vyřízená.Ale já a čokl sme byli rádi, že sme zase doma a já se rozhodnul, že umírat budu zásadně doma a na tu chodbu hodně dlouho nepáchnu.