Moderní pohádka o Sněhurce

 

Za mnohými horami v dálavách, žil ovdovělý král se svou dcerkou Sněhurkou. Dcerka přicházela do puberty a král uznal za vhodné, najít jí novou matku, aby Sněhurku zasvětila do ženských záležitostí. Přivedl tedy na zámek ženu krásnou, ale velmi zlou. Neměla ona ráda Sněhurku, neb tušila, že dívka tato do veliké krásy se rozvine a ona bude zastíněna. Král o jedu v její duši neměl ani potuchy, přesně tak, jak se to mnohým mužům stává a neustále zahrnoval ji drahými dary a na svou dcerku pozapomínal. Byloť to líto Sněhurce, ale jelikož byla dívka skromná a cudná,  otce svého stále milovala a na macechu nezanevřela.

Macecha však jedu plná byla a snášenlivosti ke Sněhurce jí přinášelo pouze její kouzelné zrcadlo, které jí znovu a znovu ubezpečovalo o její kráse. Chodilať macecha denně do tajné komnaty, stoupnout si před kouzelné zrcadlo a tradičně se zeptat: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na Zemi nejkrásnější?“

A v zrcadle se objevil text jako na monitoru počítače. „Už dvacet let tě stále opakuji, že ty královno, přestalas snad vidět na písmena? Ale pokud chceš změnu, brzy se dočkáš.“

Královna pobledla. :Co to má znamenat?“

Zrcadlo na ní vyplivlo text: „Dočkej času jako husa klasu, pro dnešek jsi svou odpověď dostala.“

Nazítří Sněhurka dovršila 18tý rok svého života. Od tatínka krále dostala pár Šmoulů, zakoupených v hypermarketu Albert, macecha však se tvářila, že nikdo žádné narozeniny nemá a upalovala, jako každý den do síně k zrcadlu, aby se opět ubezpečila o své kráse.

Zrcadlo však na ní vybalilo zbusu nový text červeným písmem a mnoha vykřičníky: „Jsi krásná královno, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je mnohem krásnější.“ Poté zrcadlo potemnělo a tím vyjádřilo svou nechuť s ohromenou královnou dál polemizovat. Královna poklesla v kolenou a okamžitě dostala ohromnou migrénu. Uchýlila se do svých komnat, kde mezi potupným zvracením a bodavou bolestí za levým okem snula pomstu.

Rozhodnuta použít všech ženských zbraní a využít svých fyzických předností, pověřila hned druhý den vrchního štolbu tajným příkazem, aby Sněhurku odvedl do lesa, zabil jí tam a její srdce přinesl jako důkaz o splněném úkolu. Štolba, který doslova slintal na přislíbenou odměnu, nelenil a pod průhlednou záminkou zachránit zajíčka ze želez, vylákal ubohou Sněhurku do lesa, kde plánoval uskutečnit ten hrůzný čin. Jelikož měl ale velikou slabost pro něžné pohlaví, zahleděv se na křivky spanilé Sněhurky, zželelo se mu jí díky její kráse, smiloval se a rozhodl se použít osvědčenou taktiku politiků a to slíbit a nesplnit. Odvedl tedy Sněhurku do hlubokého lesa vyňal srdce z tu se povalující mršiny a spolehajíc se na královninu neznalost zvířecí anatomie, jal se předhodit jí tohle srdce jako důkaz Sněhurčiny smrti.

Sněhurka zůstala osamělá. Šla, kam jí nohy vedly, až dorazila ke krásné malé chaloupce. Nesměle zaklepala a vstoupila dovniř. Chaloupka vypadala jako prázdná a všechno v miniprovedení. Sněhurku nejprve napadlo, že je to další dárek jejího královského otce, který k zakoupeným Šmoulům přihodil ještě domeček, ale potom pochopila, že pravda bude asi někde jinde, jelikož dostala od otce  pouze tři kousky a tady bylo přece sedm postýlek. Jelikož jí po dlouhé cestě vyhládlo, navařila kaše a slastně se zavrtala do největší postýlky.

Ani zbla netušila, že se dostala do chaloupky, kde bydlelo sedm trpaslíků, kteří nyní plnili plán těžení diamantů na 120 procent.

Když se trpaslíci po robotě vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Prófova postýlka byla obsazená spanilou dívkou, nad jejíž krásou trpaslíci doslova lapali po dechu. Když se dokázali opět plynule nadechnout, Sněhurka se probudila a hodila na ně tak zářivý úsměv, že se jim všem div nezakamplovala aorta.

 

 

Zatím zlá macecha splácela štolbovi v naturáliích za jeho službu, což se nemohlo nepodepsat na její vizáži. Plna strachu se šla ujistit k zrcadlu, že i přes vzniknuvší překážky je nejkrásnější na celém širém světě. Zrcadlo však bylo krutě nemilosrdné. Na svou lesklou plochu vyprsklo opět červená písmena: „Dnes jsi jenom obyčejně krásná, ale tvá nevlastní dcera Sněhurka je ze všech nejkrásnější na celém širém světě.“

Královna se zapotácela a v tu chvíli byla přesvědčená, že to s ní musí seknout. Vzmužila se ale a rozhodla se jednat sama. Štolbovi to ještě spočítá, ale jedno po druhém.

Zapikolovala se do své kouzlící komnaty a vyčarovala smrtící jablko, navenek nádherně zbarvené, zevnitř prudce jedovaté.  Potom bylo nutno zjistit, kde Sněhurku hledat. Královna si ovšem věděla rady. Uvařila nápoj pravdy a jako že jde ještě splácet svůj dluh vůči štolbovi, omámila ho oním nápojem. Štolba odpovídal na královniny otázky jako největší šplhoun v první třídě a navíc na sebe pověděl i mnoho pikantností.

 

 Zatím Sněhurka hospodařila v chaloupce a protože byla šikovná dívka, rozdělila funkce i mezi trpaslíky. Trpaslíci pomalu začali reptat, že dřou v dolech a místo, aby si po náročné práci rozložili noviny a dali pivečko, museli zastat jim svěřené funkce. Nejvíc brblal Prófa, jelikož musel okopávat květák.

A tak se stalo, že krásná Sněhurka začala jít trpaslíkům na nervy. Její zaříkávadlo „Bez práce nejsou koláče“, se trpaslíkům brzy začalo zajídat. I když dělali přesčasy a plnili těžební plán na 135%. Sněhurka je nenechávala odpočinout to těžké práci, ale neúprosně trvala na dodržování ji pevně vytyčených domácích pracích.

Trpaslíci již sepsali chartu a připravovali převrat. Situace se však náhle vyřešila sama, inu tak, jak se to někdy v životě přinatrefí.

Zlá královna na sebe vzala podobu dobrosrdečné stařenky a vypravila se do míst, kde žila Sněhurka.

Nedalo moc práce jí přesvědčit, aby si od ní vzala otrávené jablko a tak se stalo, že když se vrátili trpaslíci ze skal, našli Sněhurku mrtvou.

Symbolicky uronili pár slz uložili Sněhurku pietně do skleněné rakve.

Shodou okolností jel na ohnivém tátošovi urozený princ, který se do dívky, která vypadala jako spící, bezhlavě zamiloval. Puzen mocnou touhou krásku alespoň políbit, seskočil z oře, aby nadzvedl skleněné víko. Snad osudem se mu podvrkla noha a on celou silou dopadl na rakev se Sněhurkou, která byla setrvačností vymrštěna z vypolstrovaného lože na tvrdou zem. Následkem tohoto rychlého dění Sněhurce vypadlo sousto otráveného jablka z plic a ožila. To bylo radosti, kterou snad kalil jen rychle otékající podvrtnutý kotník prince –záchranáře. Princ však nedbal na svou bolest, naložil oživlou Sněhurku na svého koně a odvezl ji do svého království, kde z ní udělal svou zákonitou manželku.

Zlá macecha při další komunikaci se zrcadlem dostala infarkt myokardu a zazvonil zvonec a pohádky byl konec..

Ferdova pomsta.

Poštípal mě mravenec,

na zadku mám pupenec.

Nejdřív jenom jeden byl, 

Ferda se však  rozzlobil,

že na světlo se nedostal,

a tak štípat nepřestal.

Není všechno zlato, co se třpytí...

 

Byla jednou jedna žena,

co byla velmi rozezlena,

když nebyla spokojena

se svou oblou figurou.

Jooo, změna je holt život.. i když těžkej.

Vona, pomatená stařenka mě zasejc začala ládovat psím žrádlem.

Mě, kocoura Číču, kocoura jak se sluší a patří, láduje psíma sračkama a ani to netuší.

Abych teda zasejc byl vopravducky vobjektivní, musim,  ač nerad připustit, že její prozření v tomhle vohledu bylo vopravduckým překvápkem i pro mě.

Dialog.

„Má drahá a jediná, tolik tě miluji.“

„ Já tě také velmi miluji, má jediná vzácná přítelkyně.“

„Ach, má životní  lásko, bojím se o naše štěstí.“

„Ano, drahá, též se bojím, že tě nadobro ztratím.“

Radostí osvěžená...

Radostí osvěžená jsem v okamžiku, kdy se mi konečně podařilo přihlásit se do administrativy svého blogu.

Na druhou stranu zase ale bohužel už pravděpodobně naposledy. Událivší věci dávají na vědomost, že zde, na naší milované doméně se bude zhasínat. Ne na moment, jak už v historii bylo, ale napořád.

Myslím, že ode mě by bylo moc pěkné poděkovat všem mým věrným i nevěrným čtenářům za přízeň a krásné komenty,

kocourovi Číčovi za jeho vylomeniny, psici Žolině za její vyprávění a ve skrytu své poněkud truchlící dušičce trpící smrtí blogu doufat, že s mými milými, věrnými i ostatními blogery se zase někde sejdeme.

Číča je opět nadupán stěžovat si na mě ve světě, Žolina má co vyprávět a já, pokud mě moje zvířectvo pustí také trošku ke slovu, se budu snažit také něco sesmolit.

Unikni přede mnou, dokud máš čas...

Nasliň si prsty a začni do mě vnikat,

že musíš jemně, to nemusím ti říkat,

pomalu a s citem nikam nespěchej,

ani se nepohnu a vychutnám si děj.

P bez hranic

PRÁSK!

Příroda poslala populaci pořádný políček: Pandemii!

Prťavá praštěná potvůrka poletuje prostředím, plíživě plošně postupuje po povrchu planety…

Pichlavá potvora pekelně prudí populaci, proniká přes pusu, pak průduškami, plícemi… přeskakuje přes pána, paní, politika, pekaře, popeláře.

Moje prej černá duše.

Já sem teda kocour mourovatej, vyvedenej v extravagantní eleganci šedivočerný pruh.

Teda navrch, aby bylo jasno.

Vona ale tvrdívá, že sem vobyčejnej směsnej kocour, což mi teda trošku zavání tim,

jako by snad chtěla naznačit, že nemam zrovinka noblesní a urozenej původ,

ale ať si mele co chce, že jo. Já vim svý.

A taky mi na moje gusto moc často zdůrazňuje, že mam černou kocouří duši.

No, ale zasejc lepčí, než dybych jí měl třeba zelenou, po bych se asi docela poblil.

Černá barva je elegantní, ale vo tom vona nemá ani tucha.

Když je všude zavřeno

On:

Mařeno,

taky mají zavřeno.

Ona:

To je jak zlý znamení,

celej svět je zavřený.

On:

Ještě vydrž Máňo,

snad ti bude přáno,

úspěchu docílit.

Ona:

Už svý nohy křížem mám,

už to dál opravdu nedám.

On:

Stud svůj v dáli vyšli,

na svůj měchýř mysli,

Je to špatný znamení,

když záchody jsou zavřený.

Budeš muset Máňo moje

kaťata si popustit

a za popelnicí vstoje,

moč z měchýře upustit.

Koronavir_desatero

Pospíchám hned do krámu,

pro tři kila salámu,

deset kilo špekáčků,

všechno jde hned na dračku..

Hnedka musím do obchodu,

kupovat balenou vodu,

desatero vod,

to mi přijde vhod.

Hurá letím nakupovat,

do regálů nakukovat,

desatero olejů,

radostí se zasměju,

ještě deset pytlů mouky,

jen aby neměla brouky.

Taky rýži musím koupit,

hlavně hodně, neprohloupit,

desatero balení,

virus nám dal znamení.

Solit je však taky třeba,

až si budu péci chleba,

desatero balení,

není žádné mámení.

Na mléko bych zapomněla,

jak bych blbá péci chtěla,

když bych mlíčko neměla,

o hladu bych trpěla.

Tak hned do košíku přidám

desatero balení,

hned potom se rychle vydám,

k špagetovému vábení.

Naberu si těstoviny

desatero makarónů,

už se mi sbíhají sliny,

teď už klidně můžu domů.

Hejbni sebou, než bude na vomluvy dočista pozdě.

Vona je prostě nepoučitelná a já kocour Číča to furt musim snášet.
Zasejc na mě ječela, potvora jedna. Dybych v týdle vypráskaný familii
nebyl už tak mocně zadrápnutej, snad bych faktycky přemejšlel vo tom,
že se vodstěhuju sousedom.

její starší kluk.

Ňák ouplně náhodou přišel na to, že pod voknem je mokrej koberec.

A hned za Ní, aby jí žaloval, že sem se tam zasejc pochcal.

Krutý boj

Bojovat s přírodou se zdálo marné, stejně jako bojovat s blogem.

Vítr, co se přehnal, udělal spoustu škod, s tím se moc bojovat nedá.

Já, v celkem domácím bezvětří, jsem zoufale bojovala s myšlenkou to tady zabalit a přestěhovat se.

V tomto duchu jsem začala zkoumat Blogspot.

Měla jsem tam sice blog vytvořený, ale spíš jen se zvědavosti, jak to tam funguje.

Nyní jsem se do toho zakousla s vervou sobě vlastní, hnána myšlenkou, že to tady už taky zabalím a nyní jsem naprosto rozpolcena.

Po třech dnech úporného bádání a zkoušení pokus omyl na blogeru jsem došla k jakémusi, pro mě uspokojivému výsledku, že mám páru o tom co tam a jak. Mám tam připravenou půdu na stěhování.

Jsem fakt překvapená, jaké to je příjemné prostředí, když člověk aspoň rámcově pochopí, o co tam vlastně jde.

Tak teď mám fakt problém. Zůstat, či nezůstat?

Tady mě drží nostalgie, prima komunita a psaní na Téma týdne, kdy se člověk alespoň na chvilku dostane na titulku.

Ruční stěhování všech článků na blogspot by byla hotová kruťárna a hlavně by mi tam chyběly všechny ty milé komenty od mých milých virtuálních přátel

Tomu se říká blogerská depka.. ach jo.

Ženy, co by nezměnily ani minutu ze svého života

Co říkají přistižené ženy in flagranti...

Angličanka:

Jamesi, kdybys mě byl včas informoval o tom, kdy přijdeš domů, mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci.

Němka:

Hans, dnes jsi přisel z práce o 4 minuty a 45 sekund dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit.

Francouzka:

Jean, dobře, že jdeš, tohle hovado už nemůže.

Švédka:

To jsi ty, Olafe? Já už jsem sice hotová, ale Sven se ješťe chce bavit, přidej se k nám.

Ruska:

Ivane, konečne pořadný chlap! Tenhle mi před tím ani po hubě nedal.

Židovka:

Izáku, to jsi ty ? A kdo to potom, proboha, leží na mně?

Rumunka:

Dumitru, o nic se nestarej, zaplatil dopředu.

Maďarka (vyskočí z postele):

Ištváne, věřiš víc mně nebo svým očím?

Češka:

Pepo, můžeš bejt klidnej. Právě jsem se dozvěděla, že tohle je tvůj příští šéf.

Slovenka:

Jano, čo iného som mu mala ponuknúť, keď si vyslopal všetku borovičku ?

Rómka:

Dežo, držím ho tu už dvě hodiny, abys mu ukradl peněženku !

Jednou se osvobodíš

Mé vnitřní dítě chtělo by si s medvídky hrát,

já sama však musím se s životem prát,

neb život jde dopředu jen a nemyslí na návrat.

Mé vnitřní dítě by chtělo barvičkami malovat,

já sama však se už neumím z barviček radovat,

neb v životě se musí často i tvrdě bojovat.

Mé vnitřní dítě hluboce ve mně spoutané,

jak ráda bych zbavila tě rezavých obručí,

jak osvobodit tě, snad mě život zase naučí,

vždyť ty jsi část toho, co dobrého ve mně je schované.

Nabídněte

Kdo mi prodá soukromí,

co obstarat si neumím,

kdo nabídku udělá,

na štěstí mi zadělá.

---

Platím v eurech, markách či dolarech,

nabídněte a stanovte si cenu,

kdo nemá co nabídnout má tedy pech,

já totiž uznávám jen tvrdou měnu.

Neváhejte, nabízejte, dokud mám čím platit,

po soukromí, klidu a tichu zcela jistě toužím,

pospíchejte, nabízejte, nemáte co ztratit,

než se v tomto hlučném světě dočista usoužím.

Hloupost, štěstí a psí chlupy.

Vonehdá měla Vona ke mně zasejc hodně zdlouhavej projev.

Bylo to ňák v tý době, co se mi nepodařilo správně přistát na vopěrce jejího, teda vlastně mýho křesílka, bohužoužel zrovinka v tý době, kdy vona na něm byla zasalašená a mě tak ňák sklouzla packa a svym pečlivě pěstovanym drápem sem jí hnedlinko porozpárnul stehno. Vona teda dobře ví, že já nerad, že jo, nejsem přece žádnej sadistickej kocour, ale přes to sem si musel vyslechnout její votravnej a dlouhej monolog.

"Tedy Číčo, nedávno jsem někde četla, jaký je rozdíl mezi bohatými a šťastnými lidmi a já ti to povím, i když to ještě trošku poupravím.

Tak poslouchej dobře Číčo. Bohatí lidé mají na oblečení značkové výšivky a šťastní lidé mají na oblečení psí a nebo kočičí chlupy, no a nebo obojí. A taky někdy rozervanou kůži od kočičích drápů."

---

Sem tedy mňouknul, že ten dovětek si mohla vopravdu vodpustit, páč musí ouplně dobře vedět, že sem to schválně neudělal, ale vo těch chlupech, to je faktys zajímavá myšlénka. To by teda znamenalo, že Vona musí bejt vrcholně šťastná, páč Vona nemá chlupy jenom na voblečení, ale tady v tý familii je mají všichní všade. Prostě jako ukázka z hodně šťastnýho domova. Vona někdy dost zoufá, že máme zvířecí chlupy i v polívce, ale to dělá určitě enom tak na voko, páč já i čoklice jí svejma chlupama zajišťujeme přímo kila štěstí.

Sice tomu moc nerozumim, proč by jeden měl bejt šťastnej z toho, že má na voblečení psí a nebo kočičí chlupy, ale asi to bude kvůlivá tomu, že lidi by chtěli taky takový prima huňatý kožíšky jak máme my zvířátka, ale mají prdlajs a tak si aspoň lepí ty naše, co z nás vypelichají. A vona asi nemá těch vypelichanejch chlupů dost, páč má eště čtyry plyšový medvědy, který sou taky chlupatý.

Čoklice Žolina má dokonce dvoubarevný chlupy, aby byly pěkně vidět na každým voblečení, určitě si je nechala tak schválně narůst, páč je velká podlejzačka a asi chce, aby ty její chlupy vynikly jak na světlým, tak i tmavým voblečení.

Vona teda čoklice se nám dokázala za tu dobu, co se k nám nakvartýrovala docela slušně přechlupit. Z černýho mrňavýho štěněte se stala skorem blonďatou psicí, ale hloupatá je furt stejně. Škoda, že Vona při tom svým velkým monologu ke mně, nedefinovala, jak je to vlastně s hloupatejma lidmama. Estli taky hloupatý lidi mají na voblečení psí chlupy a nebo ty značky.

No, nakonec mě je to dočista fuk, ať si tam mají co chtějí, že jo, ale já sem docela pochopil, že Vona musí bejt ráda, že nás má, ať chce a nebo nechce, páč zvířecí chlupy na vohozech jsou prostě záruka lidskýho štěstí.

Jsem chytrá a nebo houpá?

Když mám málo chytrosti

tak jsem hloupá docela,

mám prý více radosti,

tak chytrá bych být nechtěla.

---

Když mám hodně chytrosti

tak prý nejsem vůbec hloupá,

nemám však žádné radosti,

a deprese má vzhůru stoupá.

Proč bych já nemohla být chytrá a šťastná v jeden ráz?

Přece by potom všechno šlo naráz snáz.

Být hloupá a nešťastná se snad vylučuje?

Být chytrá a šťastná se nedoporučuje?

Každý je takový, jaký je,

Kdo je však chytrý, vždycky vyhraje.

Stále jen hledám

Proč já pořád jenom hledám,

že si pokoj taky nedám,

hledám všude, vezmu brýle,

za chvíli musím být u cíle.

---

I s brýlemi nenacházím,

zoufalstvím už zřejmě scházím,

hledám všude, vezmu lupu,

vidím však jen prachu kupu.

Proč mi nikdo nepomůže,

jeden sám to těžko zmůže,

hledám vkleče, hledám vleže,

nevypadám nijak svěže.

Ale já už přece vím,

jak si snadno poradím,

podám si já INZERÁT,

vždyť o tom už dávno sním.

Hledám lepší zítřek zoufale,

neb se mi beze stopy ztratil,

věřím však stále velmi troufale,

že najde se ten, kdo by mi ho vrátil.

Co to máme pod stromečkem?

Co se pod tím stromkem točí,

jako by to mělo oči,

co tím stromkem jenom třese,

jak když vítr fouká v lese.

Co se jenom na strom škrábe,

šramotí a vzhůru drápe,

stromem celým otřásá,

padá mnohá příkrasa.

Dokonce tam něco vrčí,

škrábe, kouše, temně chrčí,

kdopak tam jen kůru drásá,

marná byla stromku krása.

Teď jsou vidět čtyři nohy,

čert to není, chybí rohy,

vždyť je to náš dárek statný,

náš kocourek Číča zdatný.

Všem mým věrným i náhodným čtenářům přeji šťastný nový rok 2020, ať se vše daří, jak si jen přejeme, ať zdraví slouží a štěstí o nás také zabrnká a také nějaký ten úspěch se může hodit. Číslovka 2020 mi přijde vizuálně krásná a tak trošku

i magická, určitě to bude krásný rok, dle Tlusťjocha rok laButě.

Valin a její zvířena Žolinka a Číča.

Ahoj Haf Mňauk