Jsem šílená, protože jsem dospělá?

Řečeno slovy nadčasového klasika: "Doba vymknutá z kloubů šílí."
Každý má nějakou tu necnost a svět je plný šílenců.
Mám teď na mysli takové ty běžné, normální spoluputovníky, které známe ze svého okolí,
ty které potkáváme ve svých životech na každém kroku..Ať dospělých, či nedospělých.

Já osobně vyšiluji z mnoha věcí. Čím jsem dospělejší, rozuměj starší, tím víc šílím. Ze všeho..
Mělo by to být spíš naopak, zřejmě, protože, jak se říká, člověk si zvykne na leccos,
ale u mě tohle jaksi nefunguje správně..

Sice nejsem šíleně smutná princezna ani šílený Max,ale svou dávku šílenství si zajisté také nesu.
Ne, že bych ho měla přímo vrozené, to snad doufám, že ne, (i když, jeden nikdy neví.. )
ale jedná se o takzvané pominutí smyslů vzniknuvší okolnostmi, které vytvářejí s velkým gustem naše děti.
Nedospělí šílenci jsou přesvědčeni jak moc už jsou dospělí

a v duchu tohoto hlubokého přesvědčení přizpůsobují i své chování. V reálu to znamená,
že systematicky přivádějí k šílenství dospělé jedince, (nejčastěji rodiče, na pěkném druhém místě i učitele),
kteří si stále víc a víc zoufají z průšvihů vytvářených nedospělými dětmi a jdoucích v pěkném sledu hezky jeden za druhým.

Tyto jemné finesy chování se ovšem vyvíjejí a modernizují s dobou, tak, že, to co pro nás byl silný kalibr,
je pro dnešní nedospělé dospělé jenom nuda a šeď. Je tedy třeba pohrávat si se stále odvážnějšími
a odvážnějšími myšlenkami a nápady a ty potom čile převést do praxe.
Že všichni z toho lezou po zdi, je celkem nabíledni. Jen naše dítka jsou bohorovně klidná, vždyť o co jde.
Přece nejde o život, že ano. Alespoň ve většině případů, zatím...

Jednou v úvodu nového školního roku jsem seděla na aktivu
a paní učitelka projevila naději v lepší školní zítřky tím,
že pravila: Ony ty děti, když se jich na něco zeptám, jenom sedí a koukají jako blbečkové.
Snad letos budou aktivnější."
Poté nás seznamovala s nějakými organizačními věcmi a v závěru na nás vyvinula malý technický dotaz,
zda-li máme nějaké připomínky.

Nikdo ani nehlesl, ona to tedy glosovala výrokem: "No, tak teď koukáte přesně jako ty Vaše děti."
Ne, nespadli jsme pod stůl, ba jsme se ani nepohoršili.
Paní učitelka nám všem sice v podstatě řekla, že koukáme jako blbečkové, my rodiče jsme
však bystře pochopili, že někde si prostě musí ulevit.

Svým žákům by si něco takového už pravděpodobně nedovolila ani naznačit.
Mohla by se ve jménu práv dítěte a demokracie se zlou potázat,
čehož si z předchozích zkušeností byla zřejmě dobře vědomá., neb dnešní, školou povinná dítka,
podnikavější a smělejší než byli jejich rodiče v tomto věku, dospěla k přesvědčení,
že existují jenom práva a na povinosti velkoryse zapomněla.
Možná i z toho pramení jejich vnitřní přesvědčení, jak šíleně už jsou dospělí.
To vše ale nic nemění na faktu, že je máme stejně rádi a snažíme se jejich vylomeniny

přežít bez hlubšího trvalejšího poškození naší psychiky (tedy snažit se o to trvale nezešílet)

a doufáme v to, že časem pochopí,
jak jejich představa o dospělosti byla mylná a jednalo je jenom o přechodné pomýlení.