Youtube, blog a já...

Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá

.

---

Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.

Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.

Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Nerovný boj

Proč jen do mě pořád bušíš,

na co jsou ti tvoje uši,

neslyšíš mé naříkání,

když ti plním všechna přání…

Proč jen do mě pořád mlátíš,

kolikrát se ještě vrátíš,

jsem již celá pošpiněná,

chci jen křičet, jsem však němá…

Proč jen do mě pořád řežeš,

z bytu vůbec nevylezeš,

už jsem celá ošoupaná,

je to osud, je to hana.

Proč mě pořád osaháváš,

špínu z rukou na mě dáváš,

jsem pak celá upocená,

to se přece dělat nemá.

Už jsem celá ohmataná,

písmena mám upatlaná,

a číslovky zrovna tak,

dnes ti ale vytřu zrak,

rozbiju se a nikdy více

nenapíše ani slůvko TVOJE KLÁVESNICE.

Nechci mít strach ze strachu

Strach má velké oči,

když se kolem točí

a ovíjí nás jako had.

Má nás ve své moci,

nemůžem spát v noci

a tím sílí jeho hlad.

Když se strachy zelenám

hned z toho i průjem mám,

o to víc pak nespím,

od záchodu nesmím.

Tak mu řeknu : "Táhni někam",

já žít šťastně právě spěchám,

tebe já už nechci mít

chci bez tebe umět žít.

Potom polknu uhlí černé,

tablety mé tmavé, věrné,

běhavku tím zastavím,

protože už dobře vím,

že do světa vyrazím.

Kdo je rovnej a kdo rovnější

Vona teda hodně často řiká, že kdo nežil nikdá s kocourem, je to jako dyby nikdy nežil.

Já nevim ale přesně, jak to vůbec myslí, páč že by byla tak chytrá, že by tudle velkou pravdu vopravducky pochopila, tomu ňák nemůžu věřit. Spíš to bude zase ňákej její ironickej kec, jako vobvykle.

Třeba by todle rčení mohla směle inplantovat na jejího, jak vona s oblibou říká "hodného hošíka",kerej mi tedla do týhle vypráskaný famílie přived a zasadil, ale to vona zasejc ne.

Věc se má takhlenct. Její hošík má bolavý zádíčka a asi ho bolely tak, že ze zoufalství rozsekal postel. Dyby tak pěkně cvičil a byl pohyblivej jako já, zádíčka by ho určitě nebolely, enomže to von ne, vona furt nadává, že si po sobě neuklidí ani ťuk../to by mi teda vopravducky zajímalo, jak se uklízí ťuk a taky někdá říká prd.. tomu už vůbec nerozumim../a že dyby se furt neválel u PC a taky někdá třebas umyl nádobí a nebo tak něco, že by to mohlo bejt přínosný pro ty jeho bolavý záda.

Von teda má ale evidentně větčinou jinej názor a tak na ní tak outrpně hledí, dyž se ztrapňuje těma jejíma kecama a civí přesně jako já, dyž mi vyčítá, že sem se zase netrefil do záchodku, což znamená, že jí má dočista na háku. Stejně jako já, že jo. Ale stalo se, že jí asi chtěl udělat radost svým pohybem a tak rozmontoval svou postel a součástky z ní hezky vopřel vo všechny almary, co jich máme v bytě.

Že vona prskala žluč, je nabíledni. Povídala mu:

"Víš co, ty vezmi stovky hřebíky a zatluč rovnou všechny dveře vod všech almar, protože se nikam nemůžu pro nic dostat. Kvůli tomu si nemusel bořit svou postel, když si chtěl, aby bylo všechno nedobytné a nemusel by ses tak namáhat, efekt by byl stejný a bez výraznější ztráty energie."

Von teda kluk po tom jejim proslovu na ní hleděl dost útrpně, ale to bylo asi tak všechno, páč součástky /rozuměj prkna, desky, pružiny/ porád máme rozkramařený po celým kvartýru. Mě to teda zasejc až tak moc nevadí, ale vona je z toho dost nervní a je na kluka už dost našňupnutá.

Já si tu užívam pěkný schovávačky a vůbec mě dost baví mezi tim všim prolejzat, ale vona pro to nemá žádný pochopení a furt na kluka huláká, aby to už zlikvidoval.

Tak nevim, ňák těm lidem moc nerozumim. Co voni všecko potřebujou k tomu životu, to je nad kocouří chápání. Jeden si koupí postel, potom jí rozmlátí a nakonec stejně spí na matraci na zemi jako já.

Bych to teda shrnul, nakonec sme vobá skončili na podlaze.

Tadle rodina je fakt hodně demokratická, kocouří a hošící jsou si rovný na zemi na matraci a čoklové a paničky sou si zase rovný na kanapíčku.

Ale kdo je si rovnější víc, to vopravducky nevim, kluk to asi nebude, dyž ho bolí záda, páč je má křivý…

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.

Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.

Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.

Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.

Mrňavka k nám přijuchala s bolavym vokem a vona jí do něj musela pravidelně kapat ňákou kapalinu nebo co. Fšecko sem to šmíroval pěkně skovanej v bezpečí, páč nikdá nevim, co se jí urodí v mozkovně a mohlo by jí napadnout, že by mohla kápnout i mě. Vona je totiž všeho schopná. Ale asi se toho samýho vobávala i čoklice a tak se rozhodla todlecto nebezpečenství do nuly eliminovat. Tady bych vyzvednul čoklovo nespornou vodvahu, páč čin to byl hrdinskej a i nebezpečnej.

Čoklice taky bedlivě sledovala todlencto kapání a konečně jednou něco vymyslela kupodivu sama a hlavou. Číhala a pozorovala a dyž vona zavelela:

"Budeme kapat do očíčka, podej mi kapičky" ..tak rozjela akci.

"Mrňavice zakňourala, že neceeeeeeee a kapky velkym fofrem hodila pod válendu.

Vona medově povídá:

"No Aďulko, tos neudělala moc dobře. Do očíčka kápnout musíme, to přece víš. Chceš, aby se ti očíčko zahojilo ne? Tak, teď pěkně pro ně vlez a hezky mi je podej."

Mrňavka jí celkem poslouchá, na rozdíl teda vode mě, a tak se poslušně jala kapky hledat.

" Jsou tam?"

"Aňo," Mrňavka na to.

Za chvíli se z pod válendy vozvalo: "Nejsou."

"Jak to že nejsou? Podívej se pořádně."

Mrňavka zalezla hloubjejc pod válendu a křičela: "Mam, mam".

Dyž se ale zpod válendy vyplížila, podávala jí propisku.

To už sem na ní zasejc pozoroval znaky blížícího se infarktu. Nezbylo jí nic jinýho, než zalehnout a snažit se nacpat za Mrňavkou. Asi jí ale došlo, že vobě se tam nevejdou, tak se zasejc musela zvednout a počkat, až se Mrňavka vysouká ven. Tý se to ale asi líbilo a tak tam vobě lezly jako berušky, hledaly a čmuchaly, ale kapky nenašly. Vona teda už pracovala nekompromisně k infarktu, dyž jí konečně došlo, že je celkem divný, že týdle plazicí hry se nezúčastňuje čoklinda.

A páč nás už zná celkem jako svý boty, šla rovnou po čuchu. Čoklice ve vedlejší místnosti měla flaštičku s kapkama v hubě a už jí zpracovávala po svým. Vona jí flaštičku z huby vyrvala rychlostí blesku a začala hořekovat:

"Žolino, proč jsi jenom taková trubka, podívej se, jak si tu flaštičku docela i prokousla. Ještě, že se dnes kape naposled."

Potom udělala důkladnou prohlídku tý vožužlaný plastový trosky a konstatovala, že je prokousnutá naštěstí někde nahoře a že dyž bude rovně stát, že nepoteče a že tam eště nějaký ty kapky zvostaly.

Nakapala Mrňavici do voka a flaštičku pro jistotu před náma skovala s poznámkou, že nám fakt nejni co věřit.

Já teda nechápu, jakym právem vona porád proti nám uplatňuje kolektivní vinu, ale nakonec ať si brebtá co chce, hlavně že aspoň vyvalí večeři, byť do kouta.

Žolina ale v mejch kočičích vočích vo stupínek povyrostla, páč tohle byl přímo její vodvážnej majstrštik, páč tady vedle slušnýho nářezu riskovala i vlastní život, přece neveděla, co v tý flaštičce je vlastně za tekutinu. Co dyby tam byl ňákej jed, že jo? Já řikám porád, že jí nejni co věřit.

Boj vo moc vůbec nejni jednoduchej...

Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.

---

Sice bych je chtěl mít fšecky pod pantoflem a bejt tady šéf, ale někdá ta touha po moci a vládnutí prostě ňák neklapne. Tady v týdle rodině, chce bejt šéf každej a tak si vobčas mazaně řeknu: "Moudřejší ustoupí…"

To potom v zájmu mýho kočičího psychickýho zdraví si pomyslim, že mi sou všechny tři /myslim teda Jí, Mrňavici a psí vtírku/ dočista ukradený, stejně jako jejímu klukovi, ke kerýmu si vlezu do pokoje s tim vědomim, že sice budu v bezpečí, ale hladovej. No jo, no, to holt už vobnáší pohnutej kocouří život, že jo.

Enomže bejt hladovej a eště hrozně zvědavej, to dá jednomu pěkně zabrat a tak vobčas vylezu ze svýho bezpečí, podívat se, co voni tam vlastně vyváděj. A někdá vidim vopravdu neuvěřitelný věci.

Vona nakrájí na kolečka banán a cpe ho po kouskách Mrňavici. Psí vtírka kroutí vocasem, motá se kolem Mrňavky a chce taky žrát ten banán. To bych teda nevěřil, dybych to na vlastní kocouří voči neviděl. Tak, že jedno kolečko strčí Mrňavce, druhý čoklovi. Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Ten čokl by snad žral fšecko, co vona dává tý malý dvounožce. A to zdaleka nejni konec.

Mrňavice čoklovi vaří polívku. Věřili byste tomu? Já to viděl. Fšecky granule, co tam má čokl v misce, přendá pěkně po jedný do misky s vodou, co tam máme na pití, potom to jako povaří na tom jejim plastovym sporáku a porád to míchá a brebtá u toho:

"Zolinko, važim ti polífku."

A čokl se může zjevit. Dyž to jako dovaří, veme takovou malou naběračku a dává to její kuchařský dílo čoklovi k hubě.

"Papej Zolinko, polífku."

A ten přitroublej čokl to vopravducky z tý naběračky vychlemtá. To bych teda nevěřil. Musim ale zcela vobjektivně připodotknout, že i vona na to civěla jako tydýt. Už jenom z toho principu, že čokl je mlsnej až hanba a hned tak něco nežere. Ale jak je v tom zainteresovaná Mrňavice, zřejmě se vtírce vypne nějakej třídící mechanizmus na žrádlo a sežrala by všechno, co dostane Mrňavka.

Je teda faktótum, že po tomdletom vařicím vobřadu vona musí Mrňavku z gruntu převlíknout, protože velkou část tý psí polívky má Mrňavka rozkecanou na voblečení. Ale vona ani nenadává, veme suchý svršky a Mrňavku zase hodí do gala.

Večír se culím pod fousky, dyž psice bere Mrňavce její plyšový hračky. To je potom správná rotyka. Nejlepšejší je to, dyž se chystaj do pelechu. Mrňavka si přinese svou "koču" , dá si jí na polštář a než se vyčurá do ampru, psí vtírka jí popadne a vodnese si jí do vedlejší místnosti, aby jí správně vožižlala.

No jo, i ten čokl někdá touží bejt šéfem aspoň jednoho malýho ukradenýho plyšáka…

Vobě potom koču jako dvě trubky hledají, až jí napadne, že jim jí zdulila Žolina. Tak vona letí vedle, vyrve kočku Žolině z huby a podá jí řvoucí Mrňavici. Koča je celá voslintaná, ale Mrňavka zkontroluje, estli má vobě voči a je spokojená. Dyž konečně Mrňavka usne, dycinky doufam, že bych teťkanct moh dostat ňákou tu večeři. Enomže vona taky chrápe jako zabitá a tak mě nezbejvá, než si jít chroustnout těch pitomejch granulí, co tak nemam rád.

Bejt mocnej s hladovym břichem moc nejde. A tak teda sezobam ňákou tu granuli a těšim se, že až Mrňavka vodcestuje, potom tu zasejc budu šéf…

Chybička se vloudí i ve směru kroků

Zasejc už tady byla Mrňavice. Teda to vám řeknu, že jako já kocour Číča mám z toho dočista kočičí kopřivku. Vovšem na druhou stranu… vono to má taky něco do sebe. Malá Mrňavice se začíná jevit jako muj externí spolupracovník v huntování psychiky naší živitelky. Vopravducky ale jenom jako externista a eště hodně vzdálenej. Dyž ke mně přilítne, už se nedekuju do závětří, ale hrdinně na ní zasyčim. Ani sem netušil, že v tom mym syčení je taková síla. Mrňavice zůstane úplně perplex a už ke mně neleze. Zato vona dyž mě viděla a slyšela naživo syčet, koukala jako vyvoraná myš.

"Tak takhle umíš syčet ty syčáku?"

Vona se diví jako divizna, že kocouří někdá syčejí. Já, páč sem kocour společenskej a dobrý vychování je moje druhá přirozenost, sem na ní nikdá nesyčel. Nakonec je to moje živitelka, že jo, ale na Mrňavku teda syčet budu, páč to zabírá parádně. Vona teda naštěstí uznala, že je to mý právo a Mrňavici řeknula:

"Nech kocoura na pokoji, on se tě bojí, jdi si hrát se Žolinkou."

Enomže Mrňavice si nešla hrát se Žolinkou, ale vkročila do koupelny a šla si hrát se zubní pastou. Pěkně jí votevřela a celou vymačkala do vany a než se vona vzpamatovala, měla vanu celou vopatlanou nejen vod pasty, ale eště i vod sprchovýho mejdla. Jo, já prostě v Mrňavce vobjevil velikej talent na věci, na kerý já ani psí vtírka, nestačíme. A Mrňavice se vopravdu upřímně snažila.

Než vona v kuchyni uvařila ňákej blemt, Mrňavka zalezla u kluka pod stůl a vytahala všechny kolíčky ze switche a asi jí došlo, že to nemá dělat, tak je tam zasejc nacpala zpátky, enomže ňák přesně netrefila správnej kolík do správný dírky a výsledkem bylo, že klukovi ani jí nešel celý dva dni internet ani na wi-fi, ani po kabelu. Dyž na to ten její kluk za pěkně dlouhou přišel, konstatoval, že Mrňavka je ale hodně šikovná.

A to asi jo, páč jí eště stačila ztratit spony na ubrus, rozbít jí ňákej památeční keramickej zvonec a málem si schodila na kebuli palmu i s květníkem. Já naprosto pro ní neviditelnej, sem s vobdivem pozoroval její velký nadání. A to je prosim pěkně eště malá, co vona potom dokáže za velký věci, až bude velká.. toho bych se fakt chtěl dožít…

Ale abych vám dovyprávěl to chybný vkročení Mrňavky k tomu excesu se zubní pastou….

Kluk se chtěl vykoupat a tak mu nezbylo nic jinýho, než tu zasviněnou vanu umejt. Tak to vzal enom sprchou, enomže tim se mu docela ucpala výpusť. A von se s ničim zasejc tak moc nepárá, vodmontoval teda hlavici sprchy a tlakem jenom z tý pozůstalý hadice nahnal tu nešťastnou kosmetickou směs pryč z vany, a po tomdle sladkým vítězství člověka nad hmotou bohužoužel hlavici sprchy zamontoval zpátky do hadice bez těsnění, kerý taky dokázal překvapivě ztratit. No, nakonec dyk je s Mrňavicí příbuznej, že jo…

A správný tóčo nastalo, dyž se velkej dvounožec potom chtěl vosprchovat. Voda mu ze sprchy hrčela všade, kde ale teda zrovinka nechtěl. Hned začal vyšetřovat, kdo, kde, proč a jak, rotyka kolem toho byla veliká….Tak, že musim zkonstatovat, že krok Mrňavice v koupelnu měl dalekosáhlý a hlučný následky, kerý sem já kocour Číča bedlivě sledoval a taky následně zdokumentoval, páč tak ňák po kocouřim tušim, že budou další a další kroky, cílený na to, aby si vona a její dvounožec uvědomili, že majetek nejni všecko a že teda já, psí vtírka a i malá Mrňavice budeme dělat všecko, na co nám naše síly budou stačit, abychom jim vod něj co nejzdárnějc vodpomáhali.

Má milá.. slyším tvůj kovový zvuk

Jsi tak krásně bílá

a je v tobě síla,

vím, že na mě počkáš,

nemůžu se dočkat.

S rozkoší očekávanou,

odhodím kalhoty stranou,

košili servu ze sebe,

myslím na cestu do nebe.

Trenýrky ze sebe strhám ,

nedočkav k tobě se vrhám,

když si na tě potom lehnu,

rozkoší se ani nehnu.

Po zádech mráz mi na moment přejede,

jak jenom v předehře on sám to dovede,

však hned záplava tepla nás zahřeje,

blažená úleva vstoupí hned do děje.

Přineseš mi uvolnění,

nad to přece nic už není,

přineseš mi rozkoš sladkou,

s glazurou svou bílou, hladkou,

neb si moje VANA koupací,

k tobě člověk rád se navrací.