Vlastně se vůbec nelišili. Pouze 3 tečky, které měli na pravém spánku ve tvaru písmene V, je mohli prozradit. V jako vetřelci, vědci, vrazi.Ovšem na to, aby byli prozrazeni, by lidé museli alespoň mlhavě tušit…
Jejich planeta Verdkis byla velice vzálená Zemi. Její obyvatelé navenek tolik podobní pozemšťanům podléhali však naprosto jiným zákonům, spojených z jejich vesmírného postavení. Čas měl jiný rozměr, než na Zemi, kam se poslední dobou implementovali za účelem výzkumu. Dožívali se velmi vysokého věku. 500let byl průměrný věk verdkisanů.
Pro jejich dlouhý věk jim jejich planeta přestávala stačit. Obyvatel bylo mnoho. Hledali jiné světy a jiné domovy.
Ubozí pozemšťané o jejich existenci neměli ani potuchy.. Země byla v ohrožení a oni si více, či méně spokojeně žili své životy, netuše, že vetřelci z Verdkisu provádějí systémová měření a vyhodnocují vhodnost pro život jejich druhu na Zemi.
Vyslaní verdkisané byli speciálně vyškolení průzkumníci, kteří dlouholetým pozorováním lidí
měli jasnou představu o tom, jaké druhy životů se v různých částech planety žijí. Na jejich mimozemských aktivech vyhodnocovali své poznatky ze všech možných oblastí planety Země. Jejich výzkumy se velmi odlišovaly. Informace o pozemských obyvatelích různých částí této rozmanité planety jim nedávaly souvislý význam. Na Verdkisu život probíhal naprosto odlišně. Pevně stanovený řád, platící pro všechny bez výjimky. Jelikož to byl řád tvrdý a zcela jednotný, všichni tamní obyvatelé žili v jakémsi relativně klidném soužití, kde nebylo válek, bídy a utrpení. Nebylo závisti a nenávisti. Každý měl, co ke svému životu potřeboval. Vyskytl-li se zcela vyjímečně jedinec, který by chod tohoto světa chtěl porušovat, byl převychován implantací správných myšlenek. Jediný problém bylo místo. Obyvatelé pro svou dlouhověkost žili stísněně v mnoha generacích pohromadě. Nejvyšší rada vedla obsáhlý vesmírný výzkum pro hledání planet ke kolonizaci.
Zamilovala se do něj na první pohled. Zdál se jí tak jiný, než ostatní muži, které znala. Chlapecký úsměv, hluboké oči nedefinovatelné zvláštní barvy a na pravém spánku tři malá kulatá znaménka ve tvaru V. Často po nich přejížděla prstem a šeptala mu: "Tvoje oči jsou jako dvě slunce a tahle znaménka jsou jako hvězdy nějakého dalekého souhvězdí."
Byl pro ní jediný, kterého dokázala milovat a jediný, na kterého kdy čekala. Býval mimo domov často celé týdny. Byli spolu tak málo. Věděla, že jeho práce je tajná. Řekl jí to. Neřekl ale, co je to za práci, ačkoliv se ho mnohokrát ptala. Odpovídal vyhýbavým způsobem, snaže se rychle přehodit téma hovoru na jinou kolej.Často byl mimo domov celé dlouhé týdny. Zvykla si na to. Bylo zvláštní, jak v jeho přítomnosti byla spokojená a vyrovnaná a v duši cítila mír. Jakoby jí svou přítomností měnil zevnitř. Její pocity, když byla s ním, byly jenom pozitivní. Žádná špatná myšlenka, žádná špatná nálada..
Poslední vyhodnocení zkoumaných jevů na planetě Zemi nepřineslo pozitivní výsledky. Nejvyšší rada stála před rozhodnutím zda-li použít Zemi jako nový domov pro verdkisany. Zbavit se tamějšího původního obyvatelstva by bylo snadné. Ovlivněním myšlenek několika málo vlivných a mocných osobností se zlikvidují sami. Prostředků na to mají k dispozici nepočítaně. Stačí implantovat do mozku těchto mocných správnou myšlenku a ostatní bude už jenom smrtonosná řetězová reakce. Těch pár, co přežije ani nepozná, že zůstali na své planetě s obyvateli cizího světa. Proti však hovořil jeden závažný fakt. Čas… čas, který měl jinou hodnotu, než na Verdkisu, kde byl život jednotlivce mnohokrát delší, než na Zemi. Člověk stárnul mnohokrát rychleji než verdkisan. A bude-li verdkisan žít na Zemi, bude podléhat pozemským zákonům. To mohlo přinést mnoho komplikací. A proto rada vydala nezpochybnitelný rozkaz: "Země není vhodná pro naše účely, nutno hledat jinde."
Nemohla pochopit, že jí opustil. Bez jediného slova vysvětlení, bez rozloučení. Odešel do práce a už se nevrátil. Čekala dlouho, měsíce, roky, téměř celý lidský život. Umírala s myšlenkou na něj, pod znavenými zavřenými víčky viděla tři tajuplné hvězdy na jeho pravém spánku.
To je nádherné :)
OdpovědětVymazatKrásně napsané! :)
OdpovědětVymazat*dokonale pojato
OdpovědětVymazat*promin, ze otravuji,ale nemohla by si dat hlas LADY CARROT prosim http://fuck-diary.blog.cz/1304/devate-kolo-souteze-o-nejlepsi-blog
No jseš jako já, taky píšeš věci docela smutné....já taky neumím psát ani básničky a když se rozepíšu tak i povídky aby byly trochu veselý.....je to hezký. A něco mi to připomíná z mýho života....
OdpovědětVymazatVůbec nechápu, proč mi při poslední větě naskočila husí kůže...
OdpovědětVymazatRozhodně bych nechtěla po zbytek života čekat
Ovšem pravda je, že stačí tak málo a byli bychom se schopni se na Zemi sami komplet zničit
Jo, jo, smutný konec. Na druhou stranu mohla být ráda, že nežila a netrápila se tak dlouho, jako ten její drahoušek:)
OdpovědětVymazatOpět krásně napsané
Nádherný příběh, moc pěkně se mi četl.
OdpovědětVymazatMoc hezky a citlivě napsané. Umím si něco takového dobře představit; lidské city jsou často nelogické a "proti tzv.zdravému rozumu". Co s tím naděláme?
OdpovědětVymazat[1]:[2]: Díky [3]: [4]: Já bych chtěla psát vesele, ale pokud vymýšlím nějakou povídku, vždycky to dopadne nějak nevesele. [5]: Zamýšlela jsem se, kde se jim žije snadněji, jestli u nás a nebo u nich i přes to, že mají lehce omezenou svobodnou vůli, by´t za tu cenu, že jsou relaticně všichni spokojení a odpověď jsem nenašla... [6]: Její drahoušek se zřejmě netrápil, jenom plnil poslání... [7]: Díky, při psaní jsem se mnohokrát zamyslela, co by bylo kdyby.... [8]: Ano, rozum a cit se opravdu často nesnoubí... neuděláme nic..
OdpovědětVymazat[9]: To jsi mi připomněla předlistopadovou dobu. Lidé dnes na ni rádi vzpomínají, protože neměli tolik zodpovědnosti, nemuseli se rozhodovat, hodně bylo nalajnováno a oni dnes mají pocit, že to bylo jednodušší a chtěli by to zpět. I za cenu, že by o hodně přišli. Také nevím, jak bych jim to vyvrátila
OdpovědětVymazatAle naštěstí já mám jasno
Hezké. Zasnila jsem se a popřemýšlela o tom jak jsme ovlivnitelní.
OdpovědětVymazatKrásná relativita; i my můžeme být považováni za planetu jepic...
OdpovědětVymazat[10]: Člověk má asi nějak dáno v sobě, že si minulost poněkud upravuje k obrazu svému, moje teta říkávala při vzpomínkách, "Zlaté časy", ale já vím, že tyly zlaté jen proto, že byla mladá...Vždycky je nějak, měkdy líp a někdy hůř... [11]: Ano, myslím, že se s námi dá celkem slušně manipulovat. [12]: V první chvíli jsem četla "za planetu opic".. ale ono by to taky nebylo tak od věci, ne?....
OdpovědětVymazat" Já vzbudil se s tečkami na hlavě !"" Ty tečky ? ... já znám to ! ... no právě "...
OdpovědětVymazat( hovoří starý Doucha ):
" Udělala to moucha !"" Já též mám vztek na mouchu ..... kreaturu !
Mně posrala houslovou partuturu,
já čtyřiašedesátiny hrát byl donucen !
Kdybych měl plácačku po ruce !"
... hovoří virtuos Jan Šoustekk bodře:
" S tečkami na hlavě dopad jste dobře !
to já jsem dopadl jináče !"Bill Pšouch drhne hlavu kartáčem :
" Já vám dám po druhé na mne sráti !"... Houslista marně se pokouší hráti
tím pádem vidí všechno černě !
" Party tyto, - jsou nehratelné !... díky té mouše, té jedné swini,
by nezahrál toto - ni Paganini !
mizerný hmyze ... styď se !"Muž kol sebe mlátí smyčcem,
moucha uhýbá ... dotírá
jak může, tak noty posírá !
[14]: Když ta swině lítavá noty řádně zasrala
OdpovědětVymazathodnoty jim onde přidala a onde ubrala
houslový part v bouřlivý pochod se změnil
bubny a trubky hlučné za tklivé housle směnil.
Tak jen si přejme, aby si nás opravdu žádní Verdiksané nevybrali za domovskou planetu a nechtěli nás vyhubit. Vlastně... ono je to jedno, to už děláme dávno sami .
OdpovědětVymazat[16]: Protože jsme nepoučitelní...
OdpovědětVymazat