Extra falešný úsměv

Když jsem tak přišel už o poslední zub,

nebylo zbytí, než nasadit falešný chrup…

s falešným chrupem falešný úsměv bílý,

zakousnout do řízků budu mít jistě dost síly.

Když bezzubost mé sebevědomí ztrácí

kompletní protéza jistotu neochvějně vrací.

Leč chrup se mi v čelistech podivně vrklá,

snad je ta čelist bez zubů scvrklá,

chce to jen připevnit nějakým zázrakem,

náhle jsem oslněn báječným nápadem.

Lepidlem chrup pečlivě k dásni přilepit,

a bezzubý už ani na okamžik nechtít být,

toť meta mého díla byla,

však praxe jaksi pochybila.

Lepidlo nanesu svižně na protézy obě,

ve skutku rekordně kratičké době,

sliny se sbíhají nad vonící mísou s řízky,

třikrát však běda, čelisti k sobě nějak si přischly.

Huba se otevřít naprosto nedá,

chrup se mi slepil, strach na mě sedá,

vždyť já jsem odsouzen snad hlady zemřít,

když se chrup vlepený z dásní nepovede sedřít.

Nechci již více žádný falešný chrup,

asi jsem maličko trotl a hňup,

raději však mixer koupím si rád

a řízky na kaši budu si mixovat.

Di a kup si mozek

Že je potvora, to už vim dávno a ňák se nad tim už ani nepozastavuju. Myslel sem si totiž, že mě už nikdá extra překvapit nemůže. Ale jak vona to koulí s tim ubohým hloupatým čoklem, to je namouduši k poblití. Eště, že já sem takovej fištrón, že na mě si nepříde. Abyste tomu rozuměli. Vona kolem sebe prostě asi potřebuje ňákou tu votrockou duši. A tu má teda v tom čoklovi. Čoklice na ní tak voddaně čumí, až se za to psí plemeno dočista stydim. Ale eště horší je to, jak vona využívá naivnosti tý psí vtírky. Ne, že teda já bych to nedělal, že jo, ale já můžu. Vod ní to fakt ale nejni vůbec hezký.

---

Dyž se jí zdá, že už jí vtírka votravuje moc,vrazí jí do huby suchej tvrdej rohlík. A ta hloupatá Žolina,celá šťastná, si ho hrdě vodnese do jiný místnosti a drží ho v tý hubě třeba hodinu. Vona ho čoklice neumí přerafnout vejpůl, a aby ho začala vožužlávat vod kraje, tak to jí nenapadne ani náhodou. Dyž už jí asi bolí panty, tak si na ten rohlík i lehne. A vona toho takhlenct podrazácky využívá, dyž se vtírky chce zbavit a hlavně psychologicky zneužívá, že čokl si ten mizernej rohlík hlídá přede mnou. I dyž docela dobře ví, teda vona, že jo, že já tvrdý suchý rohlíky nepapám ani náhodou.

Jenomže čokl to neví a v tom je právě ta její děsná podlost. Vona mě používá jako zastrašující prostředek proto, aby na ní Žolina přestala somrovat piškoty. Nejlepšejší na tom všem je, dyž psice drží porád ten rohlík a vona s ní chce jít ven. To by trubka Žolina snad šla do světa i s tim rohlíkem v tlamě, dyby jí ho vona zase nesebrala. De jí to ale dost těžko, páč čokl jí ho taky nechce dát. Chvilku se nahánějí po kvartýru, než se jí ho podaří dostat z psích čelistí..

Ale co, každýmu co jeho jest a nebo jak kdo zaseje, tak taky sklidí, řikám si já potom moudře a pěkně se culím pod fousky.

Zrovinka nedávno se tu zas rohlíkově honily a vona, když se jí podařilo ten rohlík urvat zpátky, skovala ho pod polštář na sedačce a řekla vtírce: "Podívej Žolinko, sem ho teď schováme a až se vrátíme, zase si ho vezmeš, jo?"

Žolina teda čuměla jako tydýt, možná už jí taky proběhlo mozkovnou, že vona má výrazně snížený IQ, páčnormální dvounožec přece nedává rohlíky pod polštář, ale dyž se vrátily z procházky, nešla si pro něj. Takovej mladej tvor a už je sklerotickej. A toho zase využila vona. Rohlík nenápadně sebrala a vodnesla. Zřejmě ho čoklovi znova naservíruje, až se jí to zase bude hodit.

Někda teda je mi až toho přitroublýho čokliska líto. To potom na čokla mňauknu: "Žolino, si vopravducká psí trubka. Šlohni jí ňáký chechtáky a di si koupit mozek, faktys se ti potom uleví."

Enomže Žolina čumí eště slabomyslnějš, než vona.

A v tomdle já tady živořim.

Samá přetvářka a křivárna. Blil bych velebnosti. Ale zase mi naštěstí nenutí, abych žral tvrdý rohlíky, že jo. To bych se vopravducky musel vystěhovat. A to by se mi už ani trošinku nechtělo. I dyž vona je děsná, asi by mi bez ní bylo někde smutno. Abych to zase s tou chválou ňák nepřepísknul, vono je teda rozhodně příjemný, že mám snídani i večeři. Vo tom žádná. Tak se tak ňák na voko k ní dycinky mam, nejvíc teda, dyž mam hlad. A vod tý doby, co nám začla vařit ty kuřátka a kravičky, nemůžu říct, žese nesnaží. A tak se s ní někdá docela dobrovolně i pomazlim. Takovej já už sem prostě světec. Vobčas jí udělam radost a pěkně jí čumáčkem poňuhňám. A vona mi potom dá bonbonky. No, takovej je prostě koloběh života, to teda nejni z mý hlavy, ale to řeknul nějakej Darwin. Vona to koulí s vtírkou a já to zas koulím s ní. No nejsem já šikovnej kocour?

Kde vzít manuál pro život a nekrást

Kdo se ke mně posadí,

a fundovaně poradí,

jak mám jenom skvostně žít

a život si nezničit?

Přisedlo si mnoho lidí,

každý jinak problém vidí.

První radí:

"Dej si říct a dej si rundu,

ať máš ze života bžundu."

Další říká:

"Dáme špeka, zahulíme,

potom rázem uvidíme."

Třetí tvrdí:

"Republice více práce,

to je naše agitace."

Další mele:

"Vlezeme si do postele."

Pátý hučí:

"Nemůže se snad nic stát,

když na všechno budeš srát."

A tak v hlavě maglajz mám,

na kterou tu radu dám,

tudíž návod vyhledám.

Kde se však manuál shání,

o tom nemám ani zdání.

Další hřebíček do její rakvičky

Po dlouhý době mýho kočičího pauzírování sem zase se sebou vopravducky hodně spokojenej. Zatlouk sem další hřebík do její rakvičky. Sem prostě šikovnej kocour.

Vona má u postele takovej přístroj s barevnýma číslíčkama a na ten v noci vobčas mžourá. Voni teda dyby ty čísla nebyly zářivě vosvícený, viděla by akorát tak prdlajs, ale sou pronikavě červený a vona podle toho, jaký tam sou, buď sebou flákne znova do postele a nebo začne skučet a nadávat a pomalu se z tý postele začne vysoukávat.

---

Já sem tendle přístroj hodně študoval a přišel sem na to, že je na něm moc a moc čudlíků, kerý mi fakt zajímaj. Študuju ho tedy převážně za tmy, aby vo mě neveděla, /páč jinak by mě potvora vyháněla/ a vobjevil sem, že dyž na ten horní čudl našlapnu packou, asi se s těma číslama něco stane. Co přesně teda to nevim, ale jí to dokáže vopravducky hodně vyděsit.

Jako zrovinka nedavno. Vona chrápala jako zabitá, všude tma tmoucí a na mě přišlo hraní. Tak sem se potichu přikradnul k tý čudlíkárně a začal sem si tam hrát na šlapanou. Hra to byla primová, jenomže vona se zrovinka ňák probudila, aby se zase podívala na ty zářivý číslíčka. Potichoučku sem se vytratil, páč dyby mě tam nachytala, zase by na mě začala hulákat, že sem mizera a podobný žvásty a to nemam zapotřebí. Enomže vona tak ňák překvapivě zalapala po dechu, zavyla a vylítla z tý postele rychlostí blesku. Takovej fofr sem eště neviděl. Moc nechybělo a dočista se přerazila.

"Já jsem zaspala, to snad ani není možné, vždyť už je 6 hodin. To se do práce dostanu nejdřív tak ve čtvrt na osm. Ach jo," bědovala a vlítla do koupelny. Potom na sebe začala házet voblečení, mě začala rychle kydat záchodek a tak sem se k ní přišmrdolil a mňaukal sem na ní, co jako blbne, proč eště nechrápe, že slušný lidi v tudle dobu eště všicky spí a kam se to vlastně vypravuje tak v noci.

Jenomže jako vobykle mi nerozuměla a povídá mi: "Co se tu motáš Číčo, já pospíchám do práce, protože jsem zaspala a musím forfovat."

"Do práce? Ty máš změněnou pracovní dobu? To budeš teďkanct furt stávat ve 3 ráno? Doufam, že mi dáš něco k jídlu, ale na snídani je to na mě moc brzo. A vůbec podívej se, kde je na vobloze Měsíc."

Jenomže vona na to vůbec nic a hnala k tý bílý almárii, kde mají lidský jídlo. Tam zůstala ale celá zkoprnělá stát a civěla pro změnu na podobnou číslárnu,jakou má u svýho pelechu, enomže se zelenejma čísílkama.

Trvalo chvíli, než jí to došlo.

"Číčo, ty pacholku, tys mi přeřídil budík a já se tady jako magor vypravuju do práce ve tři hodiny v noci. To snad není možný, s tebou je to fakt na infarkt."

"Tos vystihla přesně," mňouknul sem na ní plnej pochopení. Dělam, co můžu, abys se mnou zažívala jenom samý radosti, takovej už sem já kocour Číča, ale todle už by tě mělo bejt vopravducky jasný, ne?"

A vona se začala řehonit, jako že co by si beze mě počala, kdybych jí vobčas nezvednul mandle.

Potom si zase vlezla zpátky do pelechu, načudlila na budíku jiný čísla a hezky se zavrtala pod deku.

Tak sem se hnedka nakvartýroval k ní a nechal se pěkně drbat na bříšku.

Bych taky chtěl mít spokojenej život

Fšecko, vopravducky fšecko de v týdle domácnosti do háje. To vam teda povim, to je život. Vona ta potvora už mě ani nechce pouštět k početní krabici, abych mohnul do světa hlásat svoje moudra.

Je to nespravedlivý a tak sem vymyslel, že začnu vopravducky škodit týdle domácnosti a hlavně teda jí, aby už jednou pochopila, že sem kočičí misionář a mam prostě silnou potřebu šířit osvětu do světa mezi fšecky kocoury a kočky.

---

Psí vtírka už nic moc nehryže, její zkázonosný žužlání vzalo dočista za svý, ňák jí asi ta dvounohá potvora živitelka zlomila charakter, nebo co, dyž čoklici něco naservíruju z horních sektorů, už se na to ani nepřiletí podívat.. Začíná tu bejt pěkná nuda a to já tak nenecham.

A tak mi začaly svědit drápy. Mám je teď teda pěkný, dlouhý a vostrý. A moc pěkně se zaryly do jejího péřovýho polštářku. To bylo blaho, drásal sem jako zběsilej, povlak sem vzal jednim profikočičím tahem, no Freddy Krugger by mi mohnul závidět. V mžiku z potahu zbyly jenom cáry v úhlednejch pruhách, širokejchch podle mejch drápů. Škoda enom, že sem se neprodrásal až na to peří. To už sem bohužoužel nestačil. Enomže něco drásat se mi líbilo moc a tak sem začal drásat psici Žolinu.

Žolina je psí trubka, co si vode mě nechá líbit úplně fšecko a vobčas se vode mě nechá i ulovit, tak sem si teda řeknul, že si nahradim to ušlý peří čoklíma chlupama. Vyčíhnul sem si teda nic netušící čoklici, hupnul na ní jako lev, dyž loví /viděl sem to v televízi/ a zarval jí drápy do těla. Asi sem to ale krapítek přehnal, nebo co, páč vtírka zavyla bolestí a potom, světe zboř se, potom po mě začala docela chňapat. Chlupy lítaly na všecky strany, ale nebyly to chlupy čoklí, ale představte si, že moje. Vona se ta psí potvora docela bránila, a tak bych řeknul, že sme se tak ňák dočista porvali.

A dvounožka se mi smála, že sem vorvanej, jako bych prošel frontovou linií. Tak sem na ní prsknul, že todle jim teda voboum nedaruju, hezky sem si narovnal vocas a vodkráčel středem, aby mi nevočumovaly, až si budu dávat dohromady pocuchanou fasádu.

Voni si tam ty dvě potvory eště něco špitaly, ale já s nima nebudu vůbec mluvit, a voni zase brzo přilezou.

Sem uraženej zaleznul do fusekloidní zásuvky a voči mi blejskaly zlostí. Co si to voni dvě poslední dobou dovolujou, to teda nejni vůbec možný. Těžkej život, vopravducky těžkej život. Jedna mě nepustí psát do světa svý moudrosti a druhá se brání, dyž jí lovim.

Ale já to teď s nima vemu hodně zkrátka. Sice eště nevim jak,a ale já hlava kocouří votevřená, pan Číča, určitě něco subgeniálního vymyslim. A pomsta bude sladká…

Dost bylo snů aneb všechno jinak

Dlouhý, Široký a Velkohubý.

Král Lakota se chystal na zasloužilý odpočinek v rámci 2 pilíře českého důchodového systému. Starosti mu však dělal jeho jediný potomek, nezdárný syn Pošuk, Lakota si nedovedl představit vládu prince Pošuka, po svém odchodu do domova důchodců. Mělť zcela jasnou představu o tom, jak Pošuk rozfofruje nastřádaný královský poklad při karbanu, chlastu a s lehkými ženštinami. Jedinou naději spatřil v tom, že se Pošuk ožení a nějakou chytrou ženskou, která ho srovná do latě.

---

A tak vydal královské rozhodnutí.

"Drahý synu," promluvil státník k potomkovi.

"Jsem již znaven a pod tíhou svých let jsem nucen předat kralování do tvých rukou. Rád bych ale ještě před svým odchodem viděl tvou vyvolenou a tak se vyprav do světa a najdi si nevěstu.

Abych ti to ulehčil, jdi do věže, kde v obrazárně visí 12 portrétů nejurozenějších a nejkrásnějších princezen. Vyber si jednu a ucházej se o její ruku."

Princ Pošuk nelenil ani minutu, vzal od otce podávaný klíč a upaloval do obrazárny.

Tam, na zdi viselo mnoho obrazů s krásnými princeznami a Pošuk chodil od jedné ke druhé, nemoha si vybrat. Černovlasou, nebo blondýnu, modré oči nebo zelené, rusé vlasy, zlaté vlasy.. Oči mu přecházely, byl už hledle rozhodnutý pro Zlatovlásku, když tu si všiml, že až na konci řady visí ještě jeden obraz, který je zakrytý . Strhl plátno a oněměl úžasem. Z obrazu na něj hleděla dívka tak půvabná, že Pošukovi se rozklepala kolena. Hned věděl, že chce tuhle a žádnou jinou.

Oznámiv své rozhodnutí otci, král se zachmuřil: "Proč jsou s tebou můj milý synu vždycky jenom problémy. Nebylo tam dost krásných jiných panen? Musel sis vybrat zrovna tuhle? Tahle princezna Krasomila je v moci zlého černokněžníka a abys jí mohl pojmout za ženu, musel bys jí nejprve osvobodit. Což si myslím, že vzhledem k tvé povaze bude dost velký problém."

"Ale otče, vybavíš-li mě patřičným obnosem, najmu brigádníky a oni princeznu pro mě osvobodí. Přece všechno se dá koupit, nemyslíš?"

Na to král s truchlivým výrazem otevřel pokladnici a znalý pravidel korupce, vybavil Pošuka více než slušným obnosem.

Princ sedl na koně a jel. Cestou ho předběhl podivný vysoký chlapík s dlouhým krokem. Princ na něj zavolal:

"Nechtěl bys ke mně do služby? Jedu osvobozovat princeznu a dobře platím, co umíš? Mohl bys mi být třeba nápomocný. A jak ti říkají?"

"Já se jmenuji Dlouhý, umím se natahovat až do takové výšky, že jeden můj krok je jedna míle. Moje služby jsou ale drahé, myslíš, že by sis mě mohl dovolit?"

"Můj otec je král a na tuhle výpravu mi dal zlata a drahého kamení dost," odvětil kralevic.

Dál tedy putovali ve dvou, když tu spatřili tlouštíka s obrovským břichem, kterak zrovna dopíjí jezero. "Tos všechnu vodu z jezera spolykal? Jak se jmenuješ násosko?" ptal se Pošuk.

"Já jsem Široký, vidím, že tě provází můj kamarád Dlouhý."

"Vezmi ho pane do služby, mohl by se nám hodit," přimlouval se za tlouštíka Dlouhý.

"Zadarmo ani kuře nehrabe, peníze máš?" zjišťoval Široký.

"Mám, půjdeš se mnou osvobozovat princeznu? Platím slušně."

A tak dál pokračovali ve třech. Po nějaké době potkali dalšího podivného chlapíka se zavázanou pusou.

"To je náš kamarád Velkohubý, vezmi ho pane také do služby, určitě se ti bude hodit," pravili unisimo Dlouhý se Širokým.

Pošuk ani nezjišťoval, co Velkohubý dovede, neboť se právě blížili k čarodějovu zámku. Na prahu seděl sám černokněžník a leštil si holínky. Pošuk se zarazil, sebral odvahu, nadechl se a pravil:

"Držíš v zajetí princeznu Krasomilu, kterou jsem přišel vysvobodit. Chci ji pojmout za manželku. Jaké jsou podmínky?"

Po černokněžníkově tváři přeběhl letmý úsměv. "Uhlídáš-li jí po 3 dni, je tvoje." Poté sbalil leštidlo, hadr a zmizel v zámku. V tom okamžiku princ spatřil princeznu. Šourala se pomaloučku k němu a jeho brigádnické skupině a kralevici se zdálo, že na její tváři vidí stín nevole.

"Přišel sem tě vysvobodit princezno Krasomilo, a až se tak stane, pojmu tě za manželku."

Princezna se zakabonila a beze slova vešla do zámku za čarodějem.

Když nastal večer, sešli se všichni v hodovní síni nad velikým hodokvasem. Dlouhý, Široký a Velkohubý se ládovali jak mohli, jen princ nemohl polknout ani sousto. Neustále musel hleděl na Krasomilu, která se nyní zářivě usmívala a štěbetala: "Pánové, pánové, jaké jsou novinky na politické scéně? Jsem tu v zajetí a chybí mi čerstvé zprávy."

"Ztichni trdlo," okřikl ji černokněžník, "pánové jsou z monarchie a ne z republiky."

Princ byl tímto hrubým chováním pobouřen, ale nezbylo mu nic jiného, než tuhle neomalenost přehlédnout. Smysly všech osvoboditelů se pozvolna otupovaly nezměrným pitím, až usnuli, jako když je do vody hodí. Ráno, když se probudili, princezna byla fuč. Princ vytáhl z baťohu odbornou publikaci "Jak osvobozovat princezny" a nalistoval patřičnou stránku, kde se dočetl toto: černokněžníci první noc proměňují princezny v růži, která leží na nejvyšší hoře v okruhu 10ti mil.

Poručil tedy Dlouhému, aby se porozhlédl v tomto okruhu po nejvyšší hoře, našel růži a přinesl mu jí. Poté si šel luštit křížovku.

Dlouhý se natáhl do výšky, co krok, to míle a po pár krocích našel na nejvyšší hoře rudou růži. Přinesl ji tedy kralevici, ten upustil růži na zem a ta se hned proměnila v princeznu Krasomilu.

V tom okamžiku se rozlétly dveře a černokněžník vešel do místnosti.

"Vidím, žes první úkol splnil, výborně," divoce se zachechtal a zmizel.

"Ještě dvě noci a budeš moje nevěsta," pravil Pošuk princezně.

Ta se ale jenom ušklíbla a bez jediného slova odešla.

Druhou noc se vše opakovalo. Stoly prohnuté pod jídlem a pitím, Pošukovi se ale zdálo, že černokněžník je jakýsi veselejší a princezna zakaboněnější. Opět všichni usnuli a ráno, když se probudili, princezna byla pryč.

Princ nalistoval příslušnou stránku v knize o osvobozování princezen a povídá Širokému. "Zde se píše, že podruhé černokněžník začaruje princeznu v prsten, který uschová v jezeře v okruhu 10ti mil. Dlouhý tě vezme na záda, ty vypiješ všechna jezera v tomto okruhu a prsten mi přineseš. Ne abys ho spolknul," vydal direktivy Pošuk.

Když dorazili Dlouhý se Širokým zpátky, princ si od nich vzal prsten a hodil jej na zem. Prsten se proměnil v princeznu zrovna v ten okamžik, kdy se mezi dveřmi objevil čaroděj.

"Výborně, splnils i druhý úkol, ještě jeden a je tvoje," zase se tak podivně zachechtal a zmizel.

"Krasomilo, pozítří už budeš volná a může být svatba," vrkal Pošuk. Ale princezna se na něj ani nepodívala a pospíchala pryč.

Kralevic začal být lehce nesvůj, nevypadá to, že by se princezna těšila na svatbu. Rozhodl se, že ji vyhledá a promluví s ní. Vyšel tedy ze zámku a co neviděl. Krasomila stála s Velkohubým za keřem a vyptávala se ho: "Ty dokážeš opravdu každému namluvit kde co?"

"Je to moje práce," pravil Velkohubý.

"A mohl bys namluvit Pošukovi, že vlastně o mě nestojí? Že se se mnou vůbec nechce oženit? Dobře bych ti zaplatila."

"Ale proč princezno, proč nechceš být osvobozena?" nerozuměl Velkohubý.

"Miluju černokněžníka, utekla jsem s ním zcela dobrovolně, nebyla jsem unesena a nejsem zde vězněna, to jen můj otec nechal rozhlásit, aby neměl v království ostudu, že jsem pokleslá. Jenomže on, čaroděj mě má už plné zuby, už mě nechce, nabažil se mě," popotáhla princezna Krasomila.

"Tak to je věru zlé,nešťastná láska, to já znám. Kdysi jsem jednu miloval, ale jí vadilo, že jsem pořád žvanil a žvanil a tak mě opustila. Abys věděla, že mám porozumění, nebudu chtít žádné velké jmění, bude mi stačit 1000 zlaťáků. Ať třeba utrpím doživotní ostudu."

Princ nevěřil svým uším.

Při další večeři, kdy se stoly opět prohýbaly pod jídlem a pitím, sledoval nedůvěřivým zrakem zakaboněnou princeznu a poslouchal Velkohubého, kterak mu šeptá do ucha: "Podívej se na ní princi, vždyť ona zase není až tak veliká krasavice, tohle by sis chtěl přivázat na krk, ty, který máš na daleko lepší a krásnější? Vždyť bys byl všem pro smích. A kdoví, jestli čaroděj by se nemstil, když bys mu jí vyrval z pařátů. Přece si nechceš zadělat na žaludeční vředy pernamentním stresem. Být tebou, ještě bych to uvážil, budeš mít dost starostí s panováním a ještě abys hlídal nonstop princeznu, já bych z toho měl strach.. infarkt, mrtvice.. a kdoví, co ještě by tě mohlo z toho postihnout. Ty potřebuješ na kralování absolutní klid a s touhle bys byl jenom samá komplikace, věř zkušenému."

Princ znejistěl, ano to všechno tak může být. Vždyť ten Velkohubý má vlastně pravdu. Tahle pochybná ženština, co se na něj ani jednou neusmála, není pro něj naprosto vhodná. A proto, když ráno opět dle tradice zmizela, nelistoval v odborné publikaci, ale otevřel si pivo a čekal na černokněžníka. Ten se objevil záhy s nadějným výrazem ve tváři, avšak, když spatřil komnatu bez princezny, pobledl. "Tys jí nenašel?" téměř zasípal.

"Dnes jsi jí černokněžníku ukryl tak důkladně, že ani já, ani mý brigádníci nemají sebemenší potuchu o tom, kde by mohla být."

"To je podvod veliký jako tunel," byl bez sebe černokněžník. Dnes už se opravdu nedá věřit nikomu a ničemu," zařval a práskl za sebou dveřmi.

Princ vyplatil své zaměstnance a vrátil se do rodného království, kde se oženil se Zlatovláskou, jejíž krásné vlasy mu zaručovaly klidné soužití.

Princezna Krasomila dál visela na ubohém čaroději, který pomalu ztrácel naději, že se jí někdy zbaví.

Když ve světle je informační temno

Kdopak za to asi může

když těžce se roznemůže

počítač.

Smrtelnou chytí nákazu

a navzdory mému zákazu

virem je zcela ochromen

až jeden je z toho ohromen.

Začal si žít bez příkazů mých

veden zpovzdálí rukou cizí,

chorobu na něj koník trojský dých

a informace mizí…

Internet je pro mě zcela nedostupný,

vir ničící mou psychiku je neústupný,

operační systém dokonale odrovnal

čert aby to už všechno vzal.

I když obrazovka na mě světle mrká

vzteky to ve mně přesto hrká,

v temnu tak všechny informace jsou

jen reklamy mi v oknech pouštět jdou.

Tak do šrajtofle musím sáhnout,

okna čistá a nová musím stáhnout,

u syna co systém Windows zdravý a fungující má

a trpělivě počkat, až mi jeho PC k dispozici dá.

Obehraná Comedy

Když změní se kulisy na scéně života

bývá to mnohdy úděsná robota,

volba masky je velice přetěžká,

povzdechla zvečera si nahlas Anežka.

Mám se snad vražednicí v téhle komedii stát,

neb na zoufalou chudinku si sama začít hrát?

Přestanu vařit, přestanu prát,

začnu život trochu nevážně brát..

Budu to však vlastně umět?

Doma budou všichni čumět,

na ty hory nádobí,

co příbytek nezdobí,

na špinavé prádlo,

co dávno zasmrádlo,

na chuchvalce prachu,

co se beze strachu

na podlaze válí

a s dalším množením, nijak nezahálí.

Ano, velkou pravdu já snad mám,

na cestu novou se proto sama dám,

svobodu nabytou zhluboka vdechnu,

snad ještě stačím to, než zcela zdechnu.

Hybaj z pelechu

"Koukej padat z postele, už je ráno, mam hlad a chce se mi čurat," mňoukam na ní každou sobotu a neděli. Ne, teda, že bych jed a nebo čural enom v sobotu a v neděli, to ne, ale jiný dni vona stává pro kocoura v pravej čas.

Enomže vona je potvora v sobotu a v neděli asi ňáká hluchá a klidně chrní dál. Estli je teda vopravducky hluchá a nebo to tak jenom dělá, to nevim, ale bylo by jí to podobný. Musim teda zvolit razantnější metódu a to pošlap po těle. Ale vona se z ní časem stala votrlá ignorantka. Můžu po ní šlapat, jak chci a s ní to vůbec nehne. Musim teda eště přitvrdit a tak jí začnu funět do vobličeje. Spolu s další mocnou zbraní, mejma krásnejma fouskama, kterýma jí při funění navíc eště šimrám, konečně zmůžu aspoň to, že laskavě votevře voči.

---

"Hele Číčo, nech toho a jdi si raději vyčistit chrup. Máš nevonný dech."

Vona je fakt cáknutá. Copa já kocour si jako mam čistit ňákej chrup? Dyk ani nevim, co tim vlastně myslí, že si mam čistit. Krom toho já se meju porád, tak nevim. Možná tak blábolí jenom proto, že eště nejni řádně probuzelá. Chce to silnější kalibr. Hodně se teda nadejchnu a rovnou k puse jí zařvu:

"Mňauuuuuuuuuuuuuuuuk. Varuju tě, estli nevylezeš z pelechu a nevykydáš mi záchodek, pudu močit pod vanu. Už toho mam dost, tady sou zvířata, co maj hlad a ty se válíš, koukej vylízt."

Abych pravdu řeknul, dává mi to porád víc a víc zabrat, abych jí z toho pelechu vůbec vytáh. Nakonec se ale ňák dycinky zadaří a vona se začně hábrovat z pelechu ven. Už je tak vycvičená, že první, co udělá je, že mi vykydá záchodek. Já mám rád záchodej čistej, to je potom se mnou prima pořízení, že jo, ale běda, dyž by mi ho neuklidila. Enomže vod tý doby, co máme čokla, je to ňák jiný. Vona, dyž přinde domů a třeba najde ňákou tu loužičku, tak neví, kdo je autor hihihihi a tak se bohužoužel nevyhneme zase vosvětový přednášce, na téma kdo, kde a a proč, kterou sem pracovně nazval: "Kocourci čůrají do záchodku a pejskové venku."

Když se dost vyžvaní, de to uklidit. Nejlepšejší na tom je ale fakt, že čoklice už mě jaksi přetrumfnula v tom dělat brajgl. Tady bych vyzdvihnul muj učitelskej talent, kdy sem do čokla vložil slušný základy hlavně ve voboru ničení její psychiky. Komenskej by ze mě měl radost. Podle jeho návodu "Škola hrou" si s čoklem hrajeme vopravdu rádi a dobře.

Jako zrovinka nedavno. Zase si malovala voči ňákejma barevnejma tužtičkama. Rozložila si je na stůl a ňák je třídila, nebo co. To se mi líbilo moc, tak sem se na to přihrnul podívat se zblízka. Její smůla byla, že tam ty tužtičky na moment nechala bezprizorní, páč někam vyskotačila. Hned sem hopnul na stůl, že si s nima krapítek pohraju. Voni se tak hezky kutálely, dyž sem do nich rochnul packou a tak sem jich pár shodil na zem. To ale vim, že nesmim, tak sem se hned zdekoval do svý fusekloidní zásuvky a sotva sem zaleznul, už slyšim:

"Číčo, ty jsi ale nenechavý zvědavý kocourek."

Ani neběsnila, jenom začala ty tužtičky sbírat, lezla po zemi jako beruška, ale kupodivu nenadávala.

Potom se konečně vykýblovala do práce, a hned nato nastoupila se svým parádním tužtičkovym číslem čoklice. A to byl teda správnej tanec, to vám povim. Sem to sledoval se stolu a málem se se počural smíchy při představě, co nastane, až se vona vrátí domů. Čoklice Jokerka bezchybně hned frňákem vyčenichala jednu zapadlou tužtičku, ke smůle pro ní černou a eště k větčí smůle hodně měkkou. Pěkně si jí vzala do huby, pohodlně si lehla a začala jí systematicky vohryzávat.

Sem se tak zamyslel, estli se nepřevtělila do morčecího mameluka, kerej nám teda už humřel, páč to vohryzávání de čoklovi dost podobně, jako šlo morčeti, ale pak sem si řeknul, že to bude asi volovina, páč mameluk se mě bál, ale Žolina je se mnou kámoška. No a Žolina se činila. S citem vohlodala to dřevěný, částí to ňák sežrala a částí rozmetala po dlaždičkách až zvostala enom ta mazlavá tuha.

A vona teda Žolina, jak se teď učí číst, tak asi zkoušela i psát nebo co a tak tou mazlavou tuhou zkoušela po těch dlaždičkách asi něco napsat a rozmydlila tam tu čerň ouplně nádherně, že musim uznat, že todle bysem já, kocour Číča nezvlád, teda, ne, protože bych byl míň šikovnej, to ne, ale protože bych se vod toho hrozně uprasil do černa. A to já nerad. Zato čoklindě to naprosto nevadilo a tak si tu rozpatlanou tuhu eště nalepila i na packy zespoda a razítkovala s ní velmi kvalitní stopy. Ty jí teda šly lípjejc, než to psaní, ale i tak byl výsledek přímo velkolepej. Takzvaná volná abstrakce na dlaždičkách v černočerném tónu. Nádhera.

Vona by Žolina měla asi začít študovat ňákou malbu nebo tak něco.

Musim přiznat, že to zvíře má talent na hodně věcí. Řeknul bych dokonce, že mi začíná jaksi demoličně přerůstat, ale zase vona je větčí, a tak má vícejc síly a taky je takzvanej "praseodní typ," jak říká naše živitelka a ňáký černě v jakýmkoliv provedení se ani za mák neděsí.

Zato vona se děsila, dyž přišla domů a viděla tu spoušť. Viník byl teda jasnej, to je nabíledni, ale u nás z její strany platí naprosto nedemokraticky uplatňování kolektivní viny. Hulákala na nás jako na lesy a dokonce nám i nadávala, že prej sme nevycválaná sebranka a takový ty kecy vokolo. Enomže to bylo tak asi všechno, co mohla dělat, páč podle zvířecích psychologů nás trestat nemůže, páč bysme neveděli za co. Ta spoušť kolem nám přece nic neříká…

Dyž se vyzuřila, začala to autorský dílo likvidovat. Nadávala, jak se to maže a nejde to dolů. Nevim ale, čemu se tak divila, že jo, že to nejde dolů. Dyž je to na malování vočí, tak to musí asi něco vydržet. Ale s tim já fakt nemůžu nic dělat, páč vona inteligenci v apatice nekoupí.

Chraňte domov před čoklama

Tak vám teda musim řeknout, že já, kocour Pan Číča, sem dokázal takříkajíc nemožný. Jo vopravdu to tak je. Vychoval sem z nechutnýho čokla hodně schopnýho likvidátora, specializovanýho jak na materiálno, tak i na duševno. Aby to nebylo zase až tak moc vodborný, zkrátka a dobře čoklice Žolina mi docela sprostě trumfla v mým dokonalým umu, ničit jí psychiku. Ne teda Žolině, aby nevznikla ňáká mejlka, ale tý potvoře, co u ní bydlim.

---

Vona teda se čoklice vyprofilovala s mou skromnou pomocí k jistý specializaci, kerá je hodně úderná a kerou sem bohužel já nevymyslel a tudíž jí nemoh ani naučit. Ale to neznamená, že z toho taky nemůžu profitovat, že jo.

Věc se teda má takhlenct.

Žolina se asi zřejmě rozhodla pro jakýsi samovzdělávání. Mě se to teda moc nelíbilo, páč by se taky nakrásně mohlo stát, že by se stala chytřejší, než já a to nejni žádoucí. Ale zase na druhou stranu, dyž vidim, tak todle psí působení jí bere nervy i dech, čoklovi to ňák výrazně nerozmlouvam.

Žolina Jokerka totiž začala číst. Knížky, aby bylo jasno. A úzce se profiluje na knížky, kerý si vypučila vod někoho vona, naše dvounožka. A nejlepčejší na tom je, že to je takový vyprofilování na druhou, páč větčinou se jedná vo knížky, kerý nejsou v majetku ani toho zapujčovatele.

Byl sem teda hodně zvědavej, jakýmu žánru bude psice dávat přednost. Ale vona chce bejt asi vychytřená ve všech možnech voblastech.

Roboty a androidy přečetla dokonce dvakrát. A dost důkladně. Zubama. Nejlepčejší na tom bylo to, že vona si tudle knihu pučila vod někoho, kdo si jí kvůli ní pučil schválně v knihovně. Vona dyž přišla z práce domů a viděla na zemi rozervaný ty Roboty, u kerejch dočista chyběla celá přední část vazby a zadní bylo sotva polovina, byla tak zcepenělá, že sem myslel, že budeme všichní dědit.

Dyž se zmátořila, což vopravdu nebylo hned, začala hořekovat.

"Já tu Žolinu přetrhnu, Jana mi tuhle knížku půjčila z knihovny a ona jí takhle zničí."

Na to sedla k početní krabici a začala hledat, kde by sehnala jinou. Přišmrdolil sem se k ní a hezky na ní mňauknul:

"Vidíš, vidíš, to máš z toho, že sis nechala kvartýr zaneřádit psem. Já bych knížky nežral, to bych se leda tak poblil."

Její smůla, že mi nerozuměla, že jo.

Knížku nakonec sehnala a tadle psí studie jí vyšla na 350Kč. Sakum pikum, což zase nejni až taková řacha materiální, dyž vezmeme v potaz, že ta rozkousaná a poslepovaná jí zůstala. Mě by teda vůbec zajímalo, jak ten čokl vlasně čte. Ňák zubama nebo co. Písmen si moc nevšímá, líbí se mu jenom vršek. Tomu se věnuje s vehemencí vlastní. Kdo se ale nakonec v těch hloupatých čoklech má vůbec vyznat, že jo.

No a nejni to tak dávno, přinesla si domů zasejc ňákou pučenou knížku. Z toho plyne, že vona je naprosto nepoučitelná. Sice jí měla skovanou pod polštářem, páč jí četla před spaním, ale Žolina šla docela na jistotu pěkně po čuchu. Tentokrát to byla duchovní potrava. Úžasná, naprosto novotou vonící knížka v nádherný modrý vazbě. Dyž jí čokl vykutal zpod polštáře a hloubavě se začetnul, po ňáký tý minutě ležela tadle literatura smutně na zemi, s důkladně vožranym a proděravělým modrým plátnem,kerý zakrejvalo její před tím neponičený tvrdý desky.

Že vona šílela, dyž tu knižní zkázu našla, je slabý slovo.

"Žolino, já tě fakt už seřežu, cos to zase provedla? Tys zase zničila další knížku. A zase půjčenou. Vždyť už mi nikdo nikdy žádnou knížku nepůjčí. A to jsem chtěla zase chodit do knihovny, to by to asi vypadalo."

Jenomže Žolina na ní udělala psí voči a vona řeknula:

"Tohle je knížka tvé Kmotry, díky níž mám tebe, víš Žolinko? To jsem teda zvědavá, co tomu tvoje Kmotra bude říkat, když si jí ohlodala její zamilovanou knížku. No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…"

Enomže to zdaleka nejni všecko. To nejlepšejší přišlo dneska ráno.

Její dvounožec jí povídá:

"Co budeš dělat s tou rozkousanou knihou?"

Vona na něj nechápavě civěla a potom řeknula: "No, tu jsem už včera s mnoha omluvami vrátila."

A na to von pravil: "No to asi těžko, když je u mě na stole."

Vopravducky těžko definovat jak její výraz a tak i barvu ve obličeji. Chvíli to fakt vypadalo, že neví, komu teda vlastně přeskočilo. Pak se rozběhla k tomu stolu a našla další zuboženou knížku na rozkousaný vobálce.

"Já jsem dostala balíček a vy jste mi to neřekli?" Jenom tak zasípala a nevěřícně kroutila hlavou.

Její kluk přiskotačil s vodpovědí: "A jak jsem ti to měl říct, když jsi nebyla doma? Dal jsem ti tu obálku k počítači a potom jsem jí našel na zemi roztrhanou a knížka ležela vedle."

Vona ta Žolina je faktys velká umělkyně. To musim uznat i já Číča.

Dyž sem viděl na vlastní kocouří voči, že se jí právě zakamplovala aorta, přišel sem taky se svou troškou do mlejna.

"No vidíš, furt ti řikam, žes mohla mít enom mě, hodnýho kocoura Číču, ale ty si chtěla eště čokla, tak tady máš výsledky. Teďkanct aby ses bála vo každou knížku, co tady máš a nebo budeš eště mít. A nemysli si, že psice najde v těch knížkách ňáký moudra, jí spíš šmakuje ten hadr, co je nalepenej na těch deskách. A to my kocouří nežereme, já bych ti nikdá žádnou knížku nezblajznul. A kdo ti to vlastně poslal?

Estli mi rozuměla nevim, ale řeknula: "Tuhle knížku mě poslala Vendy v rámci Klubu Konzumentů Knižního braku a já, dřív, než jsem jí stačila schovat, tak jí Žolina upravila fasádu. Vy jste oba takoví zvířecí záškodníci, jeden lepší, než druhý."

Tak todle si teda prosím pěkně vyprošuju. Já s ní po dobrym a vona mi nacpe s čoklem do jedný sorty. Vona vůbec nechápe, že já jsem na jemný a decentní práce a čokl je hrubýho zrna.. myslim, že voprášim svou myšlenku, že se ji vyčuram pod vanu.

I chytrej tvor vobčas chybuje

Tak abych se teda vyžvejknul po kocouřim, musim konstatovat, že největčí chyba mýho kočičího života byla nezakousnout psí vtírku, dyž byla eště malý štěně a její krk se mi vešel do huby. To sem teda abych tak řeknul, jak pravějí vodborníci, to sem teda nezvlád. A toudle chybou ted já dočista trpim jako zvíře.. Ne, že bych se čokla bál, nebo že bych snad nebyl vopravdu zvíře, to vopravducky ne, ale vona je psí vtírka Jokerka děsně vlezlá. Porád mě votravuje, furt chce dělat ňáký skopičiny, zrovinka, dyž já chci studovat u vokna, co se děje tam venku.

---

Jako tudle nedavno. Čučel sem z vokna, jak tam padalo to peří z voblak a tak sem přemejšlel, kde se toho tam nahoře tolik vzalo, a než sem si ňák inteligentně sesumíroval myšlénky tak tim peřim zapadalo ouplně všecko a já z toho byl dočista auf.. To se mi líbilo moc. A jak tam tak zírám z toho vokna, najednou vidim čoklici, jak tam v tom bílym lítá jak postřelená srna. Vyváděla v tom peří, hopsala a skákala jako při ňákym záchvatu radosti ze života a tak sem si řeknul, že bych to asi taky chtěl. Enomže vona ta potvora mě tam nepustí. Dává velkýho bacha, dyž de z kvartýru pryč, a dicinky mi říká:

"Hezky tu Číčo na mě počkej, až se vrátím, budou bonbonky."

Mě už ty její bonbonky lezou dočista krkem, páč bych chtěl taky lítat v tom peří, enomže vona dává vopravdovýho majzla, abych nevzal roha.. Já bych teda asi nezdrhnul, že jo, kdo by se vo mě asi tak potom staral, ale vona mi nevěří. No nakonec to je její problém, vona se vo moje problémy, co mam s čoklem, taky ňák extrovně nezajímá. Sice vobčas na Jokerku zařve: " Žolinko, nehoň Číču," ale to je enom tak pro forma, aby se jako neřeklo, páč čokl jí stejně ňák závratně neposlouchá. Vona to teda dopracovala, to vám povim.

A tak sem zase jednou vymyslel parádní pomstu. Chtělo to ale zapnout myslivnu na nejvyšší vobrátky, nakonec ale proč ne, že jo, myslitel to já sem, to je moje druhá přirozenost. Sem si teda řeknul:

"Čim bych jí já, pan Číča dal zabrat tak, aby přišla na jiný myšlénky?" Otázka to byla komplikovaná, páč vona už je celkem imunní na všecko, co vymyslim. A to je taky velká chyba, že jo. Enom nevim, estli moje a nebo její. To je ale fuk, páč já dostal báječnej nápad. Dyž mě nechce pustit na běhání do peří, tak se ji za trest vychčiju někam, kam se vona nedostane a nebude to moct vyšůrovat. A vono to tam bude krásně vonět hodně a hodně dlouho… Jo, taková sem já hlava votevřená… A jak mi už tak šťastně šly karty, vonavobčas viděla, jak se s Jokerkou honíme a já se jí jako skovam pod vanu v koupelně.

Tak mi tam jednou jednoduše napadlo, že dyž se pod vanu za mnou nedostane čokl, tak už se tam tuplovaně nedostane ani vona. Uklízet. Báječná představa. Enomže vona mi najednou povídá:

"Číčo, ty bys chtěl taky ven, do sněhu? To by tě byla zima, víš? To bílé venku je sníh a je moc studený, vlastně je to zmrzlá voda, víš? A vodu ty přece nemáš rád."

Brrr, vodu já vopravducky nerad a vona pokračovala.

"Podívej, venku je taková zima, že mi až omrzla kůže zezadu na noze." A vono vopravdu. Na jedný noze má v tom místě, jak se jí vohejbá noha, zezadu takovej divně vysušenej flek. To má ale určitě kvůlivá tomu, jak si holí nohy, aby tam neměla ani jeden jedinej chlup. A taky sem to na ní hned mňauknul.

"Dyby sis pěstovala takovej chlupatej kožíšek jako mam já, tak bys určitě neměla vomrzlinu, ne aby tě napadlo mě taky někdá voholit, nápady na to máš dost pitomý.."

Vona mi teda stejně nerozuměla, jako dycinky, ale mě je to dočista fuk, jenom vim, že ven už teda nechci chodit, páč já mam rád teplíčko a nepudu se courat do ňákýho studenýho sněhu, že jo. Jenom se musim dočista chechtat, jak vtírka za ní porád leze a tu vomrzlinu jí volizuje a víte proč? Páč vona si jí namazala sádlem a vtírka je po sádle jako litá. Já bych se teda po sádle poblil, ale ten nechutnej čokl je hloupatej. Voni sou vobě, teda vona i čoklice na tom inteligenčně dost mizerně a tak sem se rozhodnul, že svůj plán vychcat se jí pod vanu eště vodložim, až bude lepšejší příležitost. Enom nevim, estli tendlencten benevolentní a velkorysej nápad "eště počkat", není taky ňáká velká chyba v mym životě.

No, naštěstí eště nejni všem dnům konec.

Poslední den

Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:

"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"

---

Vší silou na tváři vykouzlila klidný úsměv, nechtíc dítě děsit a nekazit mu tu poslední chvíli klidu, odpověděla: "Tak tam Josefínka nedávej, on je určitě raději vedle tebe, víš drahoušku? Tam uvnitř by se mohl bát toto uzavřeného prostoru."

Už musím, musím. Věděla, že ona a její dcera jsou určeny pro něj. Proto ještě nyní mohly užívat relativního klidu. Ale také věděla, že možná dnes a nebo zítra přijdou a odvlečou je. Od popravy jejího manžela věděla, že brzy přijde konec. Že byla ona a její dcerka prozatím ušetřena, vděčily obě svým krásným plavým vlasům a andělským tvářím.

Zamyšleně míchala nápoj, do kterého rozpustila silné léky na spaní. Znovu si v hlavě srovnávala svůj plán. Doufala, že Bůh jí odpustí, že zhřešila právě v pátém přikázání. Ale ať tak, a nebo tak, jiné cesty, jak ochránit svou malou krásnou dcerku od toho, co by jí čekalo, kdyby žila dál, neviděla.

Věděla, že pud sebezáchovy je mnohdy tak silný, že by ve finálním okamžiku mohl zhatit její plány a z ní by se stala jen vražedkyně svého dítěte. Musela mít jistou a bezpečnou pojistku, že se to nestane. Nechce a nemůže přijmout hrůznou budoucnost , jak pro sebe, tak pro svého malého andílka. V celém kontinentu už nebylo místo, kam by se dalo utéci, protože všude vládli oni. Nemilosrdní, zabíjející, násilničtí, ti, co popravili jejího muže.

"Pojď se napít miláčku." S nejklidnější m úsměvem, jaký jenom dokázala vytvořit na své krásné tváři, podávala dítěti sklenici s léky. Malá po ní vztáhla ruce a naráz vypila celý obsah. Usmála se na matku: "Děkuji maminko."

Už musí, teď už musí. A musí si pospíšit, vše musí být hotové, než se malá probudí. Pokud dobře uvažovala, dcerka bude spát asi dvě, nejvíc tři hodiny, za tu dobu to musí stačit.

Dcerce se začaly již klížit očka a matka k ní chlácholivě promlouvala: "Pojď zlato, půjdeme si chvíli odpočinout ano? Vidím, že na tebe padá nějaká únava. Dohraješ si s Josefínem, až se prospíš, ano?"

Holčička si vlezla k již ležící matce na postel a sladce se k ní přitulila. Matka na ni hleděla s očima plnýma slz, v nichž se zračila hluboká mateřská láska. "Ach jen Bože, proč?" Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Opatrně se od malé odtáhla a pospíchala do koupelny. Tam měla připravenou gumovou hadičku, rychlostí blesku si zaškrtila levou ruku nad zápěstím a napustila do umyvadla teplou vodu. Jako robot zatápala pod umyvadlem, kde měla uschovanou ostrou žiletku, strčila zaškrcenou ruku do vody a pravou rukou si ostře jedním hlubokým tahem přeřízla tepnu. Řez byl dost hluboký a kdyby neměla ruku zaškrcenou, zřejmě by nestačila svůj plán dotáhnout do konce. To nejhorší má ale za sebou, věděla, že tímto krokem zvítězila nad pudem sebezáchovy. Vlezla si zpátky k dcerce, a rychlým tahem i jí otevřela tepnu na zápěstí. Malá se probudila, zřejmě vzniklou bolestí, ale matka jí konejšila: "To nic miláčku, vletěla sem vosa s štípla tě. Spinkej, jsem u tebe, jsme tu spolu, za chvilku ti to přestane bolet, spinkej zlato."

Dítě pod vlivem prášků a konejšivých matčiných slov znovu usnulo a matka smutně hleděla, jak z něj odchází život. Naposledy svou dcerku s láskou políbila na tvář a sama pozvolna slábnoucí, povolila škrtidlo na své paži. Z hluboké rány se jí začala valit krev. Jednou rukou chytila ručku své dcerky a druhou zatápala na krku, hledajíc svůj přívěsek.

Poslední den se sexy obojkem

Tak už jsem zase úplně normální pejsek. Sexy obojek nějak přestal fungovat a panička říká, že to je prostě život. Jednou jsem prý dole a jednou nahoře. Já teda tomu moc nerozumím, mě je dočista jedno, jestli skáču nahoru a nebo dolů, ale pejskové se kolem mě dočista přestali točit.

"Jo Žolinko, přestala jsi být pro všechny krásné i méně krásné psí milovníky atraktivní, víš?"

Ona se teda panička ale trošínku plete. Třeba takový Leroušek, pejsek pochodujícího Bufetu nebo-li Piškotárny si mi nikdy moc nevšímal a nevšímá. Ať mám sex appeal a nebo nemám. Já na něj dorážím a skáču, ale on je nějaký nafrňouskaný nebo co a ani když jsem byla celá úplně nejvíc ze všeho sexy, jsem ho vůbec nezajímala.

---

Moje panička mě tehdy utěšovala, abych si z toho nic nedělala. Povídala mi: "Víš Žolinko, on je Leroušek gay, jeho nezajímají takové hezké holčičky, jako seš ty, tak z toho vůbec nemusíš mít komplex, Leroušek je prostě homosexuál."

Já úplně určitě žádný komplex nemám, protože i kdyby Leroušek byl třeba svatý apoštol, mě je to dočista fuk, protože na jeho záda se moc pěkně přistává a o jeho tělo se celkem hezky a měkce v plném trysku brzdí a taky vůbec nevím, co to homosexuál je. Ale mě to docela nevadí, že to nevím, protože panička říká, že nemusím vědět všechno, ale že je nejdůležitější, že vím, kde máme doma piškoty. Já totiž umím moc hezky koulet očima a loudit. To mi jde hodně dobře. A u té špajzky v kuchyni se naprosto překonávám. Sotva je panička v kuchyni, jsem tam v cuku letu a žadoním a žadoním. Panička se zlobí, že budu tlustá, ale já kroutím ocáskem a očima, jak to jde nejvíc a tak vždycky z ní nějaký ten piškotek vydundám. Ona mi kupuje piškůtky pro pejsky, ale já myslím, že by mi chutnaly i kdyby byly třeba pro žirafy a nebo pro děti. Piškotky jsou totiž hodně velká ňaminka.

Panička když vidí, jak se oblizuju, vždycky mi říká: Žolinko, ty jsi taková mlsná koza, víš to?"

To si myslím, že není možné, když jsem se narodila jako štěně, nemůže ze mě být koza, ale nehádám se, protože moudřejší ustoupí. A že moudrá budu asi já hodně, soudím z toho, že panička se vždycky nahlas ptá, co že jsem to zase v té mé chundelaté hlavičce vymyslela za moudrost.

Co se týče velkých moudrostí, na ty je opravdu šikovný kocour Číča, Číčovi moudrosti prostě jdou tak nějak sami. Panička si to teda nemyslí, ona tomu neříká moudrosti, ale kraviny. Ale kraviny to být nemůžou, protože Číča je kočka a ne kráva. Kdyby teda aspoň panička řekla číčoviny. Ale ona to vůbec má nějaké popletené. Já se na ní za to nezlobím, protože jí mám hodně ráda a vždycky se na ní moc těším až přijde z práce. Někdy taky do práce nechodí a hned dva dny za sebou. To jsem potom pořád u ní. Ona se někdy hněvá, že se jí pořád motám pod nohama, když vaří, ale to já musím, co kdyby jí třeba upadl kousek něčeho dobrého, ne?

On teda Číča je tam taky, ale je nějak šikovně schovaný, třeba leží na židlích, co jsou zastrčené pod stolem a tak na něj panička ani nevidí a tudíž na něj ani nehudruje, ale zase když něco upadne na zem, já jsem u toho vždycky první a schlamstnu to rychlostí blesku. Poslední dobou mě panička hodně zkrášluje, asi je jí taky líto, že už nemám ten sexepíl. Udělala mi manikúru i pedikúru, ostříhala mi vousy a docela mě i vykoupala. Mě se z toho tedy nelíbilo docela nic, ale asi chce, abych byla hodně krásná. Číča se tomu šklebí a prská na mě: "Žolino, jak je to možný, že si furt taková naivní trubka. Dyk vona se dočista nudí, páč sem jí vodpravil počítač a vona po večerech nemá co dělat. Ale radči tebe než mě, tak to nebudeme zase až tak škrabat."

Číča vůbec na mě mluví tak vznešeně a noblesně, je to opravdu kočičí kapacita. Když mu chci udělat velikou radost, tak se od něj nechám ulovit. Je to velká legrace. Už na něm poznám, kdy na něj přijde lovení. Oči mu planou a pěkně na mě skočí a zakousne se mi do krku. Zespodu. Někdy to malinko bolí a tak vykvíknu, ale on má radost a tak to vydržím. Aby mi to nebylo moc líto, potom mě ten zakousnutý krk pěkně umyje. Panička když vidí, že mi zase rdousí, tak na něj křičí: Číčo, nech tu Žolinku živou jo?"

Ale i když není doma, ještě mě Číča nikdy opravdově nezakousl. Stejně je to žůžo bydlet s kocourem. To nikdy nejsem sama doma a tak se doma vůbec nemusím bát.

Novoroční předsevzetí - Louskej škváru

Bych si teda dovolil na Vás čtenáře, co chodíte nasávat moje životní moudra, mňouknout do dalších časů hodně štěstí, zdraví, lásky a vosobní spokojenosti, tak, jak si to mezi sebou vy dvounožcí prostě vinšujete. Viděl sem to v televízi a tak teda vim, že je jiný číslo časovýho vobdobí, kerýmu vy řikáte rok. A taky už to poznam podle těch rachejtliček, co kolem tohohle času porád lítaj, prskaj a září. Mě se líbí moc, ale vtírka Jokerka byla úplně vyjevená, pajtlovala se a dejchala jako ne čtyří, ale vosum, nakonec vona s ní musela zalízt do koupelny a tam se spolu zavřely a potom šly hnedka do pelechu. Jokerka vibrovala jako zběsilá, tak nevim, estli nemá ňáký infekční zatížení z týdle familie. Tak to by bylo todle vyřízený, a jak to všechno bylo u nás ináč, myslim teda ty vánoce a strom a tak, vo tom napíšu třeba jindá, ale vono je celkem prd, vo čem psát. Vono u nás totiž nebylo dočista nic. Ani strom, ani večeře, ani rybička. Jenom se stalo Něco.

---

Vona dostala počtou balíček. Takovej hodně zvláštní. Docela sem si ho prohlížel, páč vona zasejc nebyla doma a ten její kluk jí ho dal na početní krabici. Byl sem teda hodně napnutej, co v něm asi bude a nemoh sem se dočkat, až laskavě přinde domů a konečně to votevře. Vona je teďkanc místo aby s náma byla doma, dyž má jako volno vod vydělávání na daní, furt někde trajdá, ale asi z toho sama taky nemá moc radosti, chodí jako schlíplá slepice a je z ní cejtit špitál. Jo jo, to vim přesně, jak smrdí nemocnice, páč sem tam taky byl.

No ale teďtakct k tomu záhadnýmu balíčku. Dyž teda přišla konečně domů a zblejskla to, tak se tak hezky usmála, jako sem už dlouho neviděl a hned to votevírala. Přišmrdolil sem se k ní a koukal, co to jako bude. Jenomže vona to byla ňáká vyšeptalá brožúra. Vona z toho ale měla vobrovskou radost, já to porád řikam, že je hodně divná, tak mňouknu: " To se jako raduješ z tahovýhodle literárního braku, jo?"

A vona povídá. "To bys Číčo nevěřil, stala jsem se členkou KKKb a tys to hned poznal. Jsi opravdu chytrý kocourek." No to sem teda čuměl jako tydýt, páč to vopravdu nevim, co je členka, nebo čelenka, ale vona hned mlela dál. "To je Klub Konzumentů Knižního braku, víš? A založil ho TlusŤjoch. To je taková známá blogobrita, která taky občas chodívá číst tvoje vykecávání, víš?"

To mi teda jako začalo vopravducky zajímat, páč bych byl zvědavej na to, estli ten Tlusťjoch si z mejch rad vzal vůbec někdá něco do života, enomže vona furt mlela: "TlusŤjoch miluje staré knížky, pohlednice a vůbec všechny písemnosti, jako třeba časopisy, nebo noviny a myslím si, že ho znají všichni antikvariátní prodejci."

To mi je teda celkem jako úplně fuk, páč nevim, co to je antikvablablabla, ale tušim, že to bude něco s vodou a vodu já nerad. Tak sem chtěl radči zmizet, ale vona mlela dál. "A tenhle Tlusťjoch založil Klub, jehož motto je:

1/ Louskej škváru

2/ Šiř brak.

A tenhle Klub funguje tak, že blogeři si zasílají mezi sebou staré knížky, přečtou si je a pošlou je jinému zájemci, co by si je chtěl taky přečíst. A mě teď Tlusťjoch poslal knížku Kytice bílých růží.

Tak sem si trochu zablokoval a přidam kvůlivá ní vodkaz, vodkud vlastně fouká vítr.

http://tlustjoch.blog.cz/1211/pr82b

A jak sem pochopil, vona to teďkanct přečte a aby dostála principům a pravidlům toho škvárovýho knižního turné, měla by ty bílý kytky poslad dalšímu zájemci vo tudle literaturu. Já teda dřívějc myslel, že škvára sou prachy, ale asi sem se spletnul, nebo co. Tak, že abyste jí udělali radost, dyž vona teďkanct fakt tý radosti moc nemá, dyž je to s ní tak, že místo aby chodila s Jokerkou na procházky, chodí do špitálu na návštěvy, tak jí napište, kerej z blogerů by si chtěl taky počíst v týhle hodnotný knížce. Nakonec vona mi přece jenom živí, tak sem todle pro ní sesmolil, i dyž bych vám radči napsal, jak mě dožrala natolik, že sem se jí za to vychcal pod vanu.

Váš kocour Číča

Nejni to až tak špatný

Já teda s ní ňákej ideální život zrovinka nevedu. Sice zase přitáhla strom, vona je na ty stromy přímo úchylná, ale už vim, že nejni pro mě a pro psí vtírku asi taky ne. Morčecího mameluka už nemáme, a že ten stromy teda uměl chroustat, že jo, komu čest, tomu čest, a tak teda ale vůbec nechápu, na co ho zase potřebuje a pro koho ho teda přivlíknula. Leda, že by se její dvounožec dal na vegetariánství a vona mu ho koupila, aby nemusela vařit. Jenomže na to by potřeboval takový ty hlodací zuby, co měl mameluk, a to von ale nemá ani náhodou.

---

Já bych spíš uvítal, dyby mi přinesla ňákou myš, abych si moh zase pohrát po kocouřím, jako za starejch časů, dyž sem byl eště bezdomák, ale to vona ne. Ne, že bych se zasejc chtěl toulat a shánět si sám vobčerstvení, to vopravducky ne, ty čisťounký misky plný masíčka, co mi vobčas dává, nejsou zase k zahození, že jo, ale tendlencten mě milej rituál vona vobčas proloží těma nechutnejma blemcavejma kočičíma kapsičkama, což vopravdu má k ňákýmu ideálu hodně daleko. Vonehdá sem dokonce v televízi viděl ňákou připitomělou reglámu na tyhle nechutnosti a ňákej přiblblej hlas tam furt mlel: "Kočky by kupovaly Whiskas."

To teda musí bejt ale idiot, dyž do světa hlásí takovoudle volovinu. Whiskas je tak akorát na poblití. Zato kuřátka a rybičky sou hodně hamavý. Vona teda ta televíza, nebo jak se menuje ta krabice, co do světa pouští tydlencty voloviny, je zatraceně divná věc. Ňák nechápu, jak se tam všichní ty lidi nacpou. A že se tak zmejčej, to je taky dost divný. Dyž se dívam z vokna, kde teda vona mi milostivě na polici nechala místo na čučení ven, sou ty lidi ňák normální. Teda ne, že by byli normální jako psychicky, ale velikostí, myslim teda.

Že vona to nemá s tou psychikou zrovinka ažúr, to už sem vám určitě vyprávěl a tak to určitě bude i s vostatníma lidmama. Voni sou lidi vůbec hodně divný. Třeba ten její dvounožec. Von čoklovi začal řikat Žolibrndo. No chápete to? A jí se to asi zalíbilo, a tak to říká čoklovi taky. A ta blbka Žolina na to slyší. Mě, dyž nevosloví Číčo, nebo Číčulko, tak prostě neexistuju. A ten psí klaun přiskotačí na jakýkoliv zavolání. Voni ty čoklové vůbec nemaj žádnou hrdost. Zase ale na druhou stranu je to taky k něčemu dobrý, že jo. Můžu čokla fackovat a můžu ho i drobet kousnout a von se vůbec neurazí. Vona Žolina je prostě psí trubka, ale zase teda musim uznat, že je s ní psina, dyž je pes.

Někdá vona z nás dvou docela šílí. To dyž se začnem honit po kvartýru jako zběsilý a je nám celkem fuk,, jak to kolem nás včecko lítá na všechny strany. A vona na nás huláká, ale my se v tý báječný hře na honěnou nenecháme vyrušovat. Dyž nad tim tak přemejšlim, vono todlencto, jak jí packu v pacce, jako já a Žolina, brnkáme na její voslabenou nervovou soustavu, vlastně musim přiznat, že možná ten život zase nemam tak úplně špatnej. Von ten život s čoklem je docela prima a dyž mam vtírky plný zuby, prostě se zdekuju někam do vejšky a je vykydáno.

Vona mi dřívějc, dyž vtírku přitáhla domů,řekla: "Číčulko, Žolinka je od slova žolík, víš? A žolík je šťastá karta, tak, že Žolinka nám přinese radost do života víš? Tenkrát sem na ní prskal a syčel, co to jako mele za kraviny, jak kocourovi může přinést do života radost ňákej připitomělej čokl, ale časem teda musim uznat, že s psí hopsansou se dá v určitých voborech slušně spolupracovat a celkem máme slušný výsledky. Vona teda nadává a furt hořekuje, že to, co nerozbily její děti, dorazíme my, ale to nám je vopravducky putna, v tom sme s čoklindou zajedno, jako byli tři mušketýři /to sem taky viděl v televízi/. Jo a vode dneška řikam psí vtírce Jokerka.

Sama sebe najít se...

Onehdy sama sobě jsem se ztratila,

když z hospůdky domů jsem se vrátila,

najít jsem se nikde nemohla,

až dřímota mě z toho přemohla.

Nahlas jsem chrápala,

hledání zaspala,

kdo mě teď probudí

tělo mé povzbudí?

I ve spánku jsem byla ztracená,

co tohle všechno ale znamená,

kde jsem se jenom zapomněla

skleróza se mnou divy dělá.

Když procitla jsem ze snu stále zoufalá,

vstát a jít se hledat znovu jsem si troufala,

podivným děním ocitla se v předsíni

a světe div se .. tam v zrcadle na skříni

hledím překvapeně sama na sebe,

posílám hned mnoho díků do nebe,

vždyť já sama sebe jsem opět našla

dík zrcadlu, co k němu omylem jsem zašla.

Ve stínu pod stromem

Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.

---

Když jsem na ní kroutila hlavičkou, že tomu nerozumím, byla smutná a tekly jí slzy. Snažila se mi to ale vysvětlit. "Žolinko, každý, pejsek, jako každý jiný tvor odchází, když přijde jeho čas někam jinam, víš? A Rézinka právě přešla tenhle duhový most, kdy cesta vede jenom tam, ale zpátky už nemůže, víš? "

"To bude ale smutná, ne?" napadlo mi, protože mě by bylo určitě smutno bez mojí paničky a kocoura Číči a vůbec bez všech, co mám ráda.

Ale panička řekla: "Ne, nebude smutná, bude si tam hrát s jinými pejsky, co už tam jsou a bude běhat na sluníčku a skotačit."

Aha, tak takhle to tedy je.

"A proč vlastně chodí přes ten most, když i tady jsou pejsci, se kterými se přece taky dá skotačit?" zakňourala jsem otázku.

"No, to je proto, že mnohdy už je pejsek nemocný a nebo starý a tělo už ho neposlouchá a už prostě skotačit nemůže. A tak se rozhodne, že půjde k jiným pejskům, do jiného, duhového světa."

"A jak tam ale trefí?" ptala jsem se sama sebe. Jenomže panička mi nečekaně odpověděla:

"Když přijde ten čas, kdy pejsek už nemá sílu, ani chuť do života, cesta se před ním sama otevře.

A on odejde. Tak to prostě je."

Sice mi bylo divné, že když to tak prostě je, že je z toho moje panička smutná.

"Ty si s tím netrap chundelatou hlavinku, tak to v životě chodí. Ty skotač a běhej se všemi psími kamarády a raduj se ze života co nejdéle."

Copak to to, to já se raduju o sto šest, a ještě víc, protože panička ze mě udělala velkou parádnici. Koupila mi totiž svítící korálky na krk. Je to tedy obojek, co svítí, ale dává mi ho jenom navečer. Abych se prý neztratila. Rézinka měla podobný a i přes to se ztratila. Jenomže ona se ztratila jenom z naší skupiny. Zajímalo by mě, jestli se dočista ztratila

i s tím svým svítivým obojkem a nebo bez něj. Asi ale bez něj, protože když za duhovým mostem pořád svítí sluníčko, vlastně ho tam nepotřebuje. Sluníčko je prima, ale taky musí být trošku stínu. Ve stínu se totiž moc hezky odpočívá. Hlavně po skotačení a dovádění.

Panička určitě věděla, na co myslím, protože mi odpověděla:

"My, Žolinko budeme na Rézinku vzpomínat, protože víme, že teď právě odpočívá ve stínu pod velkým stromem."

Sem vodlišnej voriginál...

Vona má teda vopravducky IQ tykve. Asi vosum dní na ní mňaukam, že mi dává eště víc nechutný blafy, než vobvykle. Masíčko nebylo, už ani nepamatuju, sem tam teda kousek, že jo, ale vona potvora, co se teď zavobírá těma jejíma novejma lupenama, nás bere voba, mě i čoklici dost u huby. Až dneska, dyž mi zase chtěla dát tu určitě jeduvatou kapsičku, co mi cpe denně už celou věčnost, podívala se laskavě na tu krabici, ze který ten nechutnej blemt porád tahala a cpala mi to do misky, a řekla docela nahlas a nic se nestyděla: " Jé, hele Číčo, to jsou kapsičky pro psy, já sem si to spletla a krmím tě ze špatné krabičky."

---

No to bych se fakt pomátnul. Na krabici je namalovanej čokl a vona si toho nevšimne. To jí nemůžu sezobat, ani dybych chtěl, že jo. Tak sem pochopil, že vona to určitě dělala dočista schválně, páč se ze mě snaží asi vypěstovat ňákýho kočkopsa, nebo co, páč ze mě určitě chce mít hybridního vodlišnýho extratvora. A na to se jí já, kocour Číča tak akorát můžu vykvajznout, že jo. Mňauknul sem na ní, že je ouplně hloupatá, estli si myslí, že dyž mě bude ládovat čoklecím žrádlem, tak že zmutuju na křížence, ale bylo to prdlajs platný, páč vona za to asi nemůže, vona to tak má.

Asi si mě plete s těma jejíma novejma fialkama, páč sem jí slyšel, jak si sama sobě řikala /už teda todlencto mluví samo za sebe, že jo/, jaký sou ty kytky nádherný hybridy.. Tak jí teda dál nebudu přesvědčovat, ale sám budu dávat bacha, co mi podstrkuje z jaký krabice a dyž tam bude namalovanej čokl, tak se jí schválně vyčurám do křesla. Já se vodlišuju vod vostatních kocourů tim, že nejsem jen tak vobyčejnej kocour, já sem kocour znalej a vzdělanej a voni by mi vlastně měli všichní řikat Pan Číča. A vona mě cpe psim žrádlem, to snad ani nejni možný.

Abych nezapomenul, už máme početní krabici konečně vopravenou a doma. Enomže DžejDžej nám jí teda vo dost zmenčil a taky světlíčka sou na ní docela jiný a i jinak vrčí. Vona teda je asi spokojená, páč zase s DžejDžejem vrkala, že je to krása a takový ty kecy, tak sem to teda chtěl taky votestovat a hned sem na ní / ne na Ní, ale na krabici/teda hopnul. Ale vona mi z tý krabice hnala fofrem, jako by neveděla potvora, že mam rád teplíčko vod spoda, že jo. Co já v týhle rodině musim všechno vydržet, to vám povim, to by byl námět na řeckou tragédii.

Tudle seděla u toho vopravenýho početního díla a my se honili s čoklicí. Já sem se jal před ní zdrhat horem, a tak sem skočil na prádelníček a z něj pěknym vodpichem na ten počítač a von, nejen, že je vo hodně menčí, ale je i vo hodně lehčejší, tak ten muj skok neustál a pěkně se poroučel na bok. Trochu nabral monitor a vona měla do dělat, aby to ňák všechno pochytala a neporoučelo se hezky zčerstva dolů. Začala vřeštět jako pominutá: "Ty jeden všiváku, podívej, cos udělal, moc nechybělo a všechno bylo na zemi. Takhle to nepůjde. Ty bys to za chvíli všechno shodil a já bych tě musela zaškrtit vlastníma rukama. Ty si snad z divokejch vajec, nebo co."

A tak já prosim pěkně žiju u ženský, co mi chce zhybridovat, zaškrtit a eště nemá ani potuchu vo tom, jak se naroděj kocouři. Vona si fakt asi myslí, že mě vyseděla ňáká slepice, nebo co.

Ale zase na druhou stranu, vona mě asi vopravdově zaškrtit nechce, páč tu početní krabici přestěhovala tak fikaně, že se na ní už nedostanu. Dokonce si brblala pod fousy /vona teda žádný nemá, kde by se asi taky tak vzala, že jo/, že takhlenct je to lepšejší a že tam teďkanct je vo hodně víc místa.

Na místo početní krabice dala palmu a jásala, že bude mít i víc místa na ty její kříženecký fialky. No prosim a dybych já, pan Číča, to PC nepřevrhnul, tak na to nikdá nepřišla. Je to potvora, řikam to furt. Já jí vlastně přivednul na novej nápad a vona je na mě taková celá zlá.

Naštěstí je ale hodně sklerotická a tak na to brzy zapomněla a zase mi dala bonbonky, tak se jí možná do toho křesla nevyčuram, eště uvidim, jak se věci budou dál vyvíjet. Jistý ale je, že na palmě se zespoda moc nevohřeju, budu si muset teda najít jinou vohřívárnu.

Vodmítám bejt anonym

Tak sem zase jednou po dlouhý době ale vopravdu hodně zabodoval. Vodpravil sem jí dočista tu její početní krabici, teda jak vona říká počítač. To, že sem vyžvejkal všechny porty, dyž sem skákal přes zastrčenou flešku, to sem vám už asi vyprávěl, ale teď sem ho dorazil dočista. Teda to tvrdí vona, že jo. Vono se mi moc líbilo na tu krabici sedávat, páč mě pěkně hřála zespoda. Enomže se ňák stalo, že sem prudčejc seskočil a ta krabice ňák narazila do zdi nebo co. A vona jí už nerozchodila. Počítač se prostě vodporoučel a kdo ví, estli ho ten její počítačovej expert Džejdžej vůbec dokáže vopravit. Vona povídala: "Tak Číčo a máme po žížalkách, oba. Ty máš po teplíčku a já po netu i televizi. PC je v háji, nestartuje a všechny data jsou v nenávratnu."

---

Hořekovala a mlela pantem eště víc: "Komu já tak řeknu, aby nám ho opravil?"

Přemejšlela a pak se nechala slyšet : "Když ne Džejdžej, tak nikdo." Hned zažhavila dráty a vrkala do telefonu, jako dyž másla ukrajuje. Na mě porád jenom huláká, přál bych vám slyšet, jak s tim počítačovym zázrakem vrkala. Málem sem se z toho dočista poblil. Dyž dovrkala, sbalila tu početní techniku a vodfrčela rychlostí blesku. A máme prd. Džejdžejovi se asi naše krabice líbí, páč už jí má víc jak 14 dní a vypadá to, že nám jí hned tak nevrátí. A zase sme to vodnesli jako dicinky já a psí vtírka. Tentokrát teda víc vtírka, abych byl docela vobjektivní. Vona, jak má teďkanc po večerech tolik času, začala vtírku hodně vylepšovat. Zastřihávala jí drápy /to má čokl obzvlášť rád/, přistřihávala jí ofinku, pak nůžky nesla i ven a na těch jejich procházkách čoklovi vostříhala fousy tak, že to má samej zub. A nakonec jí eště ve vaně našamponovala,vydrbala a spláchla vodou.

Koukal sem se po vočku a byl sem připravenej vystřelit někam zalízt, dyby mi taky náhodou chtěla přemáchnout.

Naštěstí na mě řada zatím nedošla, páč mezi tim eště gruntovala almary a různý zásuvky. Sem ale ve střehu, páč vona je schopná všeho, nic jí nejni svatý. Zaradoval sem se, dyž jí zavolal ten dvojitej Džej, páč sem doufal, že už nám to vopravil a já se zase budu moc na tý chytrý krabici vohřívat zespoda, ale všecko bylo jinak. Natáčel sem uši, abych slyšel všecinko co si s nim povídá.

"Teda já ti povím, ty máš ty USBčka pěkně vyžvejkaný. Jak se tohle může dokázat? Už sem viděl leccos, dokonce tu máme i raritu, počítač, do kterého nachcal kocour a to po čase udělá neuvěřitelné věci, ale tohle jsem ještě neviděl."

A vona práskačka, mu hned žalovala: " No vidíš, to je zajímavý, ty porty taky vyviklal kocour, když skákal na flešky do nich zastrčené. To by nešlo nějak vyměnit? A vůbec, něco s tim nějak udělej."

Vona řekla kocour. Ale copak já sem ňákej anonymní kocour? Já sem kocour Číča a sem na to patřičně hrdej. A to by měl vedět i ten její povedenej Džejdžej. Estli vo mě bude žvatlat jako vo kocourovi, tak se teda zvobecnim a anonymně jí taky do toho vopravenýho krámu nachčiju. Jo, takovej budu, dyž vo mě bude mluvit jako vo vobyčejným kocourovi.

Hovor to byl dlouhej a všemu sem zase až tak nerozuměl. Slova jako nová základová deska, procesor a podobný žvásty mě zas až tak neberou, ale pochopil sem, že vona nabyla dojmu, že za tu prasklou základovku můžu já, jako že s těma svejma vodpíchnutelma seskokama sem ho setrvačností narazil na zeď a bylo vymalováno. Se mi úplně ježila kůže v představě, že budeme doma eště 14 dní bez toho krámu a vona si po večerech umane, že teďkonct bude zvelebovat mě.

Dyž to večer povídala tomu jejímu mladšímu klukovi, tak ten se mi aspoň trošku zastal: : "Můžeš si za to sama, už dávno jsi ho měla přeformátovat. Dlouho startoval, jak to máš všechno zaplněný a ta deska se zbytečně dlouho hřála. Možná tam je nějaká mikrotrhlinka a je to v háji."

Sice moh řeknout, že já Číča jsem v tom úplně nevinně, ale lepší něco, než nic. Tak teď nevim. Eště toho má na šůrování dost, možná by mě mohla nechat bejt, breberky nemam a parazitníky taky ne, čistej sem dost, tak ať třeba zvelebuje ty svoje kytky, ne? Horší je, že já se teď nemam kde vykecávat. Eště, že její kluk mi pustil na jeho PC, i dyž sem mu musel svatosvatě slíbit, že mu nebudu skákat na flešky. Tak si teda přeju, aby ten její Džejdžej už tu potvoru ňák vopravil, i dyž tomu pomalu přestávam věřit.

Těžký kočičí život

Život je vopravducky hodně nespravedlivej. Teda život vedle ní, abych to upřesnil. Teda vlastně ani ne tak život, jako vona. Potvora.

---

Si představte, co mi zase zakázala. Vona se zase zjančila do dalších kytek. Vobčas jí drapne ňákej ten amok a potom to kolem ní bejvá dost nebezpečný. Dřívějc, dyž sem se chtěl vochomejtat kolem jejích orchijí, nebo jak se těm zelenejm lupenům nadává, nesměl se na ně ani podívat. A teď najednou je sama všecky vyházela. Na chodbu. Dyž sem se tomu teda dost divil, řekla mi:

"Víš Číčo, moje orchideje napadly nějaké hnusné brebery a musím se chemicky postříkat. A abyste se Žolinou u mě při tom neočumovali, musím to udělat na chodbě".

Zavřela nás doma a na chodbu nás nepustila. Jenomže kytky už nevrátila a místo toho si na police dala jiný. Ňáký fialky, nebo co. Já sem si teda myslel, že ty police uvolnila pro mě, ale to ne, hnala mě z nich dost svižně. Copa já sem na ty její neurvalý moresy zvyknutej, ale co ty ubohý kytky? Já se teda vyprdnu i na ty kytky, že jo, ale taky mě napadlo, že by jednou mohla takhle vypakovat i mě i s čoklem. Až třeba dostanu taky ňáký brebery. Například vod vtírky, že jo. Vona je schopná všeho. Třeba nás taky chemicky postříkat a nebo vystěhovat na chodbu jako ty orchije a řeknout, tady vám bude líp, nechám vás tu už napořád.

Jo, takhle to těm orchijím vopravducky řekla, sám sem to slyšel.

Povídala jim: "Tady vám bude líp, máte tu víc světla a místa a snadněji se tu zaléváte a rosíte, tak vás tu už nechám. Tady se lépe vzpamatujete." Vona si tam teda s nima chodí povídat a furt na ně čumí a pěkně si pochvaluje, jak ten postřik zabral, ale domů už je neveme, prej jenom dycinky tu, co bude kvetnout. Nás by asi už nikdá domů nevzala, páč já, ani čokl kvetnout neumíme. Tak nevim, co se vod ní dá v tom těžkým životě eště čekat. Tak se budu radši hodně a hodně mejt, abych neměl žádný brebery a čokla budu taky kontrolovat.

Tady v tý domácnosti abych všechno vodřel sám za kůrku suchýho chleba. Je to nespravedlivý. A to eště vůbec nejni všechno. Vona se dočista zjančila do těch novejch kytek. Navobjednala si přes tu početní krabici hodně lupen a vypadá to, že si snad hraje na Mičurina nebo co. Každý lupeno má svou vázičku a vona se z toho může docela zfamfrnět. Povídala mi: "To bude krása Číčo, jestli všechny ty lístečky pustí kořínky a vyrostou. Uvidíš, jaké ty kytičky budou mít nádherné květy." Mě teda je to docela fuk, pro mě a za mě, ať si kvetou nebo nekvetou, páč si řikám, proč mě to vlastně povídá, dyž se na ně stejně nesmim koukat zblízka. A vobdivovat zdálky, na to se jí můžu docela vykvajznout.