Její a moje představy vo dokonalým světě...

Vono to s ní už vopravducky nejni k vydržení. Mam pocit, že už to zavání psychickym tejránim. Je to potvora fšech potvor. Vona mi ráno do misky k snídani vyklopí tu nechutnou blemtavou kočičí kapsičku a dyž jako zamňoukám, že jí na tendle blivajz zvysoka kašlu, docela se na mě utrhne:

"Copak Číčulko, nechutná ti? Můžeš si zobnout ještě granulky, máš je přeci vedle v mističce."

To už je i na mě, kocoura Číču, zvocelenýho jejim skandálnim chovánim ke mně, silnej kalibr. Granulky, vona je snad dočista dementní. Granulky až si žere sama, já chci masooooooooo.

Taky sem jí to ale hnedka eště za tepla pěkně po kočičim naservíroval:

"Tydle kecy vo granulkách si dej klidně zhudebnit a potom mi je můžeš třeba předzpívávat. Bude ti to ale stejně prdlajs platný i dyby si s nima vyhrála Zlatýho slavíka. Granulky nežeru. Chci masíko, slyšíš?"

Jako vobyčejně, slyšela, ale nedbala.

"Číčulko, kapsičky jsou přece dobré, jestli ty nejsi trošinku mlsounek. No jak myslíš, ale masíčko bude až večer."

To je neslýchaný, co vona si dovoluje.

Ale na mě si vopravducky nepřinde. Já sem kocour fikanej a už mam docela vyčíhnutý, že pro mě má v bílý almárii připravený naporcovaný masíko, a že si ho dá dycinky ráno do dřezu rozmrznout, a potom mi ho dá laskavě k večeři. Todle ňák nesabotuju, ani nekritizuju, páč srdíčka z kraviček, co tam pro mě má, mam moc a moc rád.

Enomže faktem se, že po tý vopravdu nechutně hladový snídani mam upřimnej hlad a tak se ňák po kocouřim snažim dostat se do toho dřezu dřívějc, než večír.

Vona ta potvora sice to masíko přikrývá, abych se na něj nemohnul dostat, ale někdá zapomene. Jako zrovinka nedávno. Bohužoužel pro ní, než vypadla vydělávat na daně, nepřikryla ani dřez ani maso a tak sem si ho samoobslužně ukradnul. No vlastně neukradnul, že jo, dyk je stejně moje. Enomže vono bylo eště nerozmražený a hodně studený, tak sem si ho pěkně položil na koberec, že počkam až se to maso voteplí a potom si dám do nosu. Dyž masíko pěkně rozmrzlo, hezky sem si ho vodnes jinam, páč pod nim na koberci byl úctyhodně velkej krvavej flek a já rád hamám na čistým, nejsem žádný prase, že jo a tak sem ho povláčel a pojed eště na několika místech, než sem se dosyta nadlábnul.

Že vona, když se přihnala domů šílela, to je slabý slovo. To výrazivo, co použila, by se určitě nedalo publikovat v dětský čítance.

Mě to ale bylo dočista fuk, páč sem měl krásně plný bříško a chtělo se mi spát.

Než sem dočista zatuhnul, eště mi mozkovnou projela myšlenka, že její představa vo světě se diametrálně liší vod mý.

Já si představuju ideální svět pro všechny kocoury a kočky zrovinka tak ňák, jako v týdle chvilce. Vy ne?

Novodobý Metrix...

Zase ta stejná noční můra. Hrůzný sen, znovu a znovu se opakující.

Prudce vstala na posteli, zborcená potem, její mozek byl blokován, jak přetížená kalkulačka.

"Co to je? Co to jenom je? Je to realita, sen, nebo novodobý Metrix? Nestačím vůbec své myšlenky zpracovávat. Proletí rychlostí světla a zmizí do tmy."

---

Chvíli zírala do pološera a snažila se pomalým dýcháním usměrnit divoký tlukot svého srdce.

"Přece se nic neděje a přes to…. klid, uklidni se… to je jen tvoje fantazie….ale co když je všechno jinak, než to vypadá? Co když je všechno jenom jako? Hra, projekce, PŘEDSTAVA… co když je celý svět jenom mojí představou? Co když to, co kolem sebe vidím a co žiju, je založeno na něčem jiném, než v co věříme? Co když jsme něco úplně jiného, než si myslíme, že jsme? A co když všechno, co mám kolem sebe, je založeno jen a jen v mojí mysli? Existuje to vůbec? Bylo by to možné? Bylo by to vůbec možné? Iluzorní svět? Má rodina, mí přátelé a vůbec vše, co mám ráda…..co když je to jen a jen iluze a já jsem jen něčí projekce? Vymyslel by lidský mozek něco takového? Ale byl by to opravdu lidský mozek? Co když je to nějaká paměťová karta, založená do našich mozků… Moment, je nás víc, nebo snad všichni.. nebo jenom já? Možná, že existuji jen já a vše, co prožívám, je uměle založená představa do mého "těla", "mozku", nebo vlastně kam? Co když jsem jen jakýsi pokus někoho, nebo něčeho, ale koho? Co když vše, co žiju, je jenom jako, co když já nejsem vlastně vůbec já?"

"Ale kdo, nebo co by to všechno kolem mě vymyslelo a řídilo? Moje prožitky, moje vzpomínky, moje bolesti i radosti, vše, co vlastně žiji? A žiji vůbec? Nejsem jen jakýmsi pokusem, kterému je implantováno jakési vědomí? Je to možné?"

Naštěstí se jí podařilo opět tyto myšlenky od sebe odehnat a vrátit se do "normálního" života.

Ve světle denních paprsků se jí vše zdálo krásné a v pořádku. Sama sebe si nyní představovala, jak se ptá svého dospělého syna, jestli je opravdu skutečný a nebo jenom projekce. Musela se duchu smát. Dovedla si dobře představit, jak se na ní podívá zvlášť pobaveným pohledem a řekne jí: "Už to nehul matko, máš halušky."

Stejně ale ví, že ten šílený sen se bude znovu a znovu opakovat. Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak vůbec k takovým bludům dojde její mysl. Ovšem vždycky marně.

Až jednou, když si opět užasle pročítala politické aktuální dění, najednou jí svitlo. Konečně snad pochopila, kde se berou ty její fantasmagorické sny.

"Mohou za to veřejná média, zabývající se politikou. Denně vědomě i podprahově přijímáme zkreslené informace, překroucené pravdy, polopravdy a lži. Udělat si správný náhled na věc, je čím dál těžší. Čemu věřit a čemu ne? Všechno je jenom jako. Všechno je jenom velká HRA. Hra, kdo z koho a hra, kdo jak vyšplhá výš přes čí záda, kdo a jak bodne nůž do zad toho druhého, v zájmu svého prospěchu. Na nikom a na ničem jiném nezáleží. Všechny způsoby jsou vítány, i ty nejšpinavější. Ano, to je přesně ono. To je dnešní svět. Učí nás, že černé je vlastně bílé. A my to přijímáme, ztotožňujeme se s tím. Není Metrix, není žádná projekce, je to něco jiného, velmi účelového a velmi hmatatelného. Jsou to peníze, které přinášejí moc. Moc a peníze, to jsou vládci našeho světa. Našeho opravdového světa…"

Nebojím se býti svá...

Nohy se ti podlomí,

jen co skočím na tě,

vášeň má tě ochromí,

hned si sundáš gatě.

Lehneme si do postele,

zcela svůj se neboj být,

tělo tvé ovládnu skvěle,

radost z toho budu mít.

Budeš sténat s potu tváře,

síla má tě ochromí,

budeš skučet do polštáře,

já však nemám svědomí.

Budeš žasnout co vše svedu,

s krásným mužem v posteli,

přestat jen tak nedovedu,

vůli mám jak z oceli.

Když už budeš blízko smrti,

zoufale řvát o pomoc,

acylpyrin mě pak zdrtí

ten snižuje moji moc.

Však najdu muže jiného,

na kterém se vyřádím,

lékem neposilněného,

vždyť jsem chřipka..přece vím.

Život ve tmě

Den je tak krátký a je málo světla. Mám dojem, že jsem pořád jenom ve tmě. Nekonečné, všeobjímající tmě. Ti, co za mnou chodí, mi říkají, abych si rozsvítil lampičku. Jenomže já nevím, že nějakou lampičku mám. Moje paměť nefunguje. Všechny myšlenky se z ní kvapem vytrácejí a nahrazuje je strach. Tma je nemilosrdná a nechá mě volat na matku, aniž by mi kdokoliv odpověděl.

Někdy si uvědomím, že moje matka je mrtvá, ale moje podvědomí se tomuto faktu brání. Přesvědčí mě, že matka spí v patře nade mnou.

Moje sestra, která ke mně chodí, mi tvrdí, že nad námi žádné patro už není, jenom půda. Nerozumím tomu. Vždyť jsem tam maminku přece viděl. Mnohokrát.

Sestra se mi vždycky ptá, jestli jsem s ní mluvil. Nepamatuji si to. Vlastně ani nevím, jestli to opravdu byla matka.

Často se sestry ptám, zda-li mě vezme domů.

Ona mi tvrdí, že doma jsem. Že ležím ve své polohovací posteli, ve svém bytě. Nerozumím tomu. Moc toho kolem sebe nepoznávám. Je to zvláštní. Den uteče tak rychle, protože se mi při světle dobře spí. A potom přijdou ty nekonečně dlouhé noci, plné nepřátelské tmy.

"Proč si nerozsvítíš, máš tady přivázanou i baterku?" často se mi ptá má sestra. Je to ale opravdu moje sestra? Není to matka? Vše se mi plete. Myslím si, že jsem v práci a čekám na vystřídání. Ptám se sestry: "Kdy on už přijde?"

"Kdo?"

"No ten, co tu bydlí se mnou."

"Ty tu bydlíš přece sám, jsi doma."

"A co mu tedy mám říct, až zase přijde?"

"Za tebou přeci chodí chlapec z pečovatelské služby. Ráno přijde, umyje ti, udělá ti snídani a postará se o tebe." Potom přijde zdravotní služba a dá ti léky. Pak přijde paní, co ti přiveze oběd. No a odpoledne přijdu já, nebo tvoje přítelkyně. Přece je to tak každý den. Ty si to nepamatuješ?"

"Pamatuju, ale vezmeš mě domů?

"Ty jsi přece doma. Kam bys chtěl vzít?"

"Aha, tak jo."

A potom zase přijde noc. Někdy se mi podaří tu tmu zaspat. Ale když se probudím, nevím vůbec, kde jsem. Tak volám na matku, ale nikdo se neozývá. Někdy v noci ke mně přijde má sestra. Nebo se mi ozve z vedlejšího pokoje. Ale někdy se neozve nikdo. Proč jenom musí být pořád taková tma. Nevím ani kolik je hodin, ani jaký je den. Pořád se na to ptám každého, kdo za mnou přijde. Na zdi sice mám veliké hodiny, ale už jim nerozumím.

Mnohdy chodím po městě jako dřív, chodím nakupovat, chodím do koupelny, vyčistit si zuby.

Moje sestra mi ale říká, že na nohy už jsem se nepostavil skoro 10 měsíců. Nerozumím tomu. Zeptám se jí, jestli už půjdeme a ona mi odpoví:

"Kam bys chtěl jít?"

"Já nevím, asi domů."

"Tak jo, tak vstávej a půjdeme. Sundám ti ohrádku z postele a jdeme."

Jenomže mě to nejde. Bez pomoci si ani nesednu. Nějak už nedokážu ovládat svoje tělo. Přestalo mi poslouchat.

Když si tohle na chvíli uvědomím, řeknu, že nikam nechci jít. Že se mi tady líbí a že jsem tu rád. A taky to tak v ten okamžik cítím.

Sestra na mě nenaléhá, jen mi dá zase ohrádku u postele nahoru, abych nespadl na zem.

Nedokážu si už ani pustit televizi. Vlastně mě ta televize ani nebaví. Když ji někdo zapne, stejně se nekoukám.

Sestra říká, že se utápím ve svých podivných myšlenkách, že bych měl na posteli trošku cvičit, zkusit si číst, nebo něco psát. Ale mě se nechce. Nebaví mě to. Mnoha věcem už nerozumím.

Život se prostě nějak změnil. Ale to, co nemohu žít ve skutečnosti, prožívám ve snech. Někdy ta tma není až tak nepřátelská.

Tato povídka je inspirována skutečností.

Co že to vlastně sem?

Vona mi často říká, že sem malej mizera,vyčůranej hajzlík, mňoukálista,milášek a nebo tygr domácí.

Někdá sem z ní už tak zpitomělej, že ani nevim, kdo že to vlastně sem. Ne, že by mi to zas až tak huntovalo mou kočičí pohodu, ale poslouchejte furt ňáký kecy.

---

Jenomže vonehdá, vonehdá to úplně přehnala. To, dyž sem jí rozdrásal další polštář a tentokrát tak bravurně, že peří lítalo na všechny osvětový strany. Byl to fofr, ani sám nevim, jak se tak rychle schumelilo. Vona přilítla jako fúrie a hned na mě začala ječet.

"Číčo ty jsi takovej zatracenej všivák, to snad ani není možný, co ty dokážeš. Jednou mi z tebe klepne."

A to se mě teda dost dotknulo. Ne to, že by jí snad ze mě mohlo vopravducky klepnout, ale ten "všivák" mě teda hodně urazil. Co si to vůbec dovoluje, potvora.

Hezky zhluboka sem se nadejchnul, abych na ní vyřval, co si vo ní myslim já, kocour Číča.

"Co to meleš za kraviny, jakej všivák? Já sem kocour čistotnej, už ti ani nečurám do křesílka a ty mi řekneš, že sem všivák. Já mam kožíšek čistej a úpravnej, nemam blechy ani červy a už vůbec ne vši. Tak co furt hulákáš? Si proti mně zaujatá a nespravedlivá a naddržuješ psí hopsandě. Na mě se vykvajzneš, ale s čoklicí furt někde trajdáš. A dyž sem přijuchá Mrňavice, to se můžeš úplně přetrhnout. A vůbec já tě nemam rád a nebudu s tebou mluvit."

A vopravducky sem se urazil. Vodkráčel sem hrdě středem a čekal sem, že za mnou zase přileze, jako vobyčejně a nebo mi aspoň zavolá na bonbónky, ale vona se asi taky naštvala. Je faktótum, že si teda pouklízela, páč peří je peří, ale dyž musí uklízet chlupy, co lítaj z čokla, což je podobný jako uklízet peří, tak u toho tak nezuří.

To teda bylo něco novýho. Eště nikdá se na mě tak dlouho nezlobila. Co dyž mi nedá ani večeři? A že toho vona by byla určitě schopná. Vona čte všelijaký ty stóry, co píšou zhrzený tvorové a co dyž ty načtený moudra začne trénovat zrovinka na mě a mý večeři? Bylo to vážný, vopravducky sem měl nahnáno. To se muselo semlít zrovinka ten den, co její dvounožec nebyl doma, aby mi zachránil vod potupný smrti hladem. A eště navíc sem veděl, že vona pro mě má připravený syrový masíko na večer. Tak sem si holt řeknul: "Číčo, nejni čas na hrdinství, budeš se muset pochlapit a ňák jí vokouzlit, aby sis moc nezadal, ale aby vona zasejc roztála."

No, bylo to těžký, až ukrutný. Šel sem teda za ní a co nejspořádaněji sem si cnostně sednul, abych na ní viděl. Koukal sem na ní, jak sem uměl nejlípějc a dyž sem si myslel, že už jí mam na lopatkách, tak na mě uštěkla: "Neciv na mě tak Číčo."

Co já musim vydržet. Já, téměř světec a takovýdle hrubý zacházení. Enomže hlad je hlad a večer se blížil. Estli jí nevochočim do tý doby, než pude s čoklem na večerní venčení, jistojistě zvostanu bez večeře.

Mňouknul sem tak nesměle a žalostně, jak jen to umim nejlíp nafilmovat a koukal sem, estli zabere. Vona je ale někdá jako parez, nehnula ani brvou. Tak to je vopravducky zlý. Tak sem se jí začal motat pod nohy, jako že se chci přišmajchlovat. Kočibože, ty to vidíš, co jeden musí podstoupit kvůlivá mrzký flákotě. Chvilku eště dělala napučenou, ale potom to nevydržela a podrbala mě za ušičkama. To mam rád a tak mi ani nedalo moc práce, abych blahem zamhouřil voči. A bylo to. Jasná výhra.

"Ty jsi takový zlobivý kocourek, co Číčo? Jestli ještě jednou rozdrásáš nějaký polštář, tak ti doopravdy uštípám drápy."

Zase už jela ve svejch poučovacích kecech, vypnul sem teda poslech, eště sem se nechal chvilku muckat, ale co je moc, je moc. Dyž sem natuty poznal, že večeře je jistá, a že vona už dokonale vychladnula, hned jak se to šiklo, sem se po anglicku vytratil, aby si moc nezvykala na to, že sem ňákej votrok na mazlení. Musel sem si přece v klidu dáchnout před večeří, no ne?

Strážce mý doby

Zrovinka nedávno sem se parádně vyvaloval na svý myšózní dece, meditoval a ňák sem bilancoval svuj kočičí život, co žiju u tý potvory. Vono je to hnedlinka už 4 roky, co sem se nakvartýroval do týhle vypráskaný rodiny. Né, že by to bylo zas až tak zlý, páč vim, že co člověka, pardón teda kocoura nezabije, to ho posílí. A řeknu vám, že vedle ní sem posílil vopravdu výrazně. Hlavně teda na váze. Vona mi říká, že ze mě začíná bejt slušnej tlustoprd. To je ale sprostá urážka, to vám teda povim.

---

Zasejc na druhou stranu si to ňák k srdci neberu, páč vim, že její inteligence by se dala vopravdu snadno změřit na doktorskym teploměru a tudíž vona nemůže chápat jemné nuance mezi dokonalou kocouří figurou, ztepilostí a lehkou nadváhou, ale vono se nejedná jenom vo to, že sem vopravducky trošilinku přibral, ale vo to, že vona mi chce prostě řídit život. Se fšim fšady. Vona by asi byla ráda ňákym strážcem mýho kočičího života. To je furt keců, co nesmim a co zasejc musim a to já nemam rád. Vona by mi snad chtěla řídit i kočičí myšlénky, nebo co. Já mam chrabrý srdce demokrata, ať si každej dělá co chce, že jo, ale já teda nejvíc.

Todle bych teda eště skousnul, ale dyž začne blábolit, co je pro mě dobrý a co zasejc ne, mnohdá mi z ní upřimně brní mozek. Jako dyž mi tudle přinesla vodněkud ňákou trávu, že jo. Ne tu na hulení, aby nevznikla ňáká mejlka, ale vobyčejnou travinu. Já sem to teda vočenichal a prolustroval, ale tudle vodrůdu nemam rád a tak sem na ní prsknul: "Co mi to prosimtě nosíš za zelenej sajrajt? Todle já nemam rád. Já chci trávu kočičí a ne tendlecten blivajz."

Enomže na to vona prostě neslyší. Dyž přinese domů něco zelenýho a poživatelnýho pro kocoura mýho naturelu, strčí to do vázy. No chápete to? A potom mě vokřikuje, dyž si na tom chci upřimně pochutnat.

"Číčo, nech ty kytky, zase je celé okousáš a roztaháš."

Kytky, pchá, vona tomu říká kytky. Mě to ale chutná a tak si počkam, až vypadne vydělávat a potom si pěkně za prvý pošmáknu a za druhý pohraju. Vytahat z vázy a roztahat po kvartýru je opravdu umim kvalitně.

Vim ale, co zase bude za scény, až se vrátí domů. Bude lamentovat, hořekovat a nadávat.

Myslim, že vona bude tak trochu hodně pěkná hysterka.

Dyž se přihasí domů, hnedka se nás vobou /mě i psí vtírky Žoliny / zeptá, jak sme sami doma hospodařili.

Já teda na ní mňouknu, že dyž nás tady nechala samotinký, ať se teda nediví tomu, co zasejc uvidí, ale vona nerozumí a de to všade vobhlídnout. Upřimně řečeno nevim, co jí víc rozzuří, estli mnou roztahaný a vožužlaný trosky těch rádoby kytek a nebo zadrobený postele a koberce vod rohlíků, kerý se podařilo Žolině zase ukradnout.

Je teda fakt, že já zasejc všecky kytky taky nežeru, ale Žolina na rozdíl vode mě, všecky rohlíky žere, teda chtěla by žrát. A dyž se dostane do klukovo pokoje, kerýmu teda vona taky nadává, že je prase jako my, dycinky tam nenajde jenom jeden rohlík, ale aspoň dva nebo tři a potom má velikou starost, do kerý postele je co nejlíp skovat.

Tak, že já bych podle ní nesměl vopravducky nic, nevim, co by po mě chtěla, já sem kocour tvůrčí a nápaditej a nebo nápadnej, nebo jak se to řekne a vona si snad představuje, že budu celej den jenom tak ležet na kanapíčku a eště snad vedle čokla a vobá se ani nehnem.

Ale co, nebudu se rozčilovat, páč to přenecham s radostí jí, vona se rozčiluje ráda a asi jí to baví.

A já, páč mam svý kocouří srdce na pravým místě, se dycinky postaram vo to, abych jí ten její rozčilovací rituál dopřával co nejvíc a plnejma douškama a Žolina upřímně a ryze následuje mýho příkladu.

My jí prostě máme rádi a co bysme pro její blaho neudělali, neee?

Obézní myšlenky

Myšlenky moje mrzké,

varují, že v době brzké,

zas už budu mít hlad

a báječně napucnu se rád.

Myšlenky moje nízké,

varují, že v době blízké,

zas už budu chtít jen spát

a světové dění zachrápat.

Myšlenky moje zrádné,

varují, že tělo zvolna slábne,

že nadlábnout se rychle musím,

co já jen od myšlenek zkusím.

Jsem týrán svými myšlenkami,

hladové si hrají s námi,

proč jen nejsou příjemné,

že by byly nájemné?

Proč se koupit jiné nedají,

proč mi v mozku tyhle rýpají,

když chci krásný, štíhlý být

a na jídlo nemyslit.

Ach, jo, pokrok, nic pro mě...

Vona teda pokroková je, vo tom žádná. To pravim docela fundovaně, já, kocour Číča. Vona teda úplně v rámci pokroku přestala používat nože. Nevim, estli to teda nesouvisí s tim, že jeden se jí zlomil, anebo kvůlivá tomu, že u dalšího nechala rozmočit dřevěný držadlo a už žádnej další nůž nemá. A nebo má, ale ňák si je šetří, nebo co. A zase ten její pokrok vodskáču já.

---

Hodí mi do misky kus flaksy a pěkně si to Číčo rozkousej sám. Copa vo to, zuby já mam k světu, to jako jo, ale dřívějc mi to hezky krájela. Vona teda mě i čoklici bere teďtanct dost u huby. Furt nemá čas a dyž je náhodou doma, tak se tu hodně často vobjeví ňáká malá dvonožka, co mi honí po celým kvartýru a šišlá na mě: "Ci ci, poseeeem…." No to bych se vopravdu dočista voprudil. Dvounožka lítá, až se jí kokrhrely na hlavě natřásaj a furt mě někde hledá. Enomže já sem mazanej, já se dycinky někam skovam a nevylezu, dokud si tu malou divošku zasejc nevodvezou.

Vovšem posledně, dyž se tu znenadání vocitnula, sem nestačil zalíst někam hodně hluboko, a ten zrádnej kluk, co sem si myslel, že je muj kámoš, páč mě do tohohle kvartýru přines a nastěhoval, tak ten mě podle drapnul a držel, aby mě mrňavá dvounožka mohla muchlit. Přemejšlel sem, estli po ní mam seknout a nebo radči ne, voči mi blejskaly do zelena vztekem, ale vona ta malá potvora mi kupodivu ani netahala za vocas, ani mi nedloubala do vočí. Stejně sem se ale tetelil hrůzou, já malý děti vopravdu nemusim. Vona teda /myslim teďkanct velkou dvounožku/ jí porád mlela: "Opatrně hlaď kocourka, podívej se, jak se bojí, že mu budeš ubližovat. Ale ty jsi hodná holčička a víš přece dobře, že zvířátkům se neubližuje, viď?"

Tak sem na ní mňauknul: "No, tobě se to kecá, hlavně že jí umíš poradit, ale abys mě vysvobodila, to tě ani nenapadne, si potvora a já s tebou nebudu mluvit, dyž mě tady necháš takhlenct tejrat.

A vona světe zboř se, vona Mrňavici vodnesla a povídá jí: "Nech už Číču být a půjdeme do lesa na procházku." Mrňavice zašišlala aňo a už se ráčily pakovat ven. To už se jim pod nohama motala psí vtírka, aby jí tu náhodou nezapomněly. Psí vtírka se na Mrňavici přímo lepí, páč vona se porád něčim láduje.

No a to je ta nespravedlnost, Mrňavici vona fšecko nakrájí a naservíruje a mě hodí kus masa do misky a starej se kocoure. Já si teda zase až tak moc nestěžuju, to vopravducky ne, páč vožižlávat a vohryzávat kus flaksy je dočista prima, možná, že je to i tak prima, jako baštit myš.

Enomže, co mi nadnáší je to, že dyž chci mít siestu třeba na vokně a sladce podřimovat, vobjeví se Mrňavice a já musim zalezt do fusekloidní zásuvky a dělat, že sem neviditelnej. A to je teda dost fuška, to vam povim.

Tak jako sám dočista nevim, je to sice k přežití, to zasejc jo, vono totiž může bejt dycinky eště hůř, ale já se ňák těch malejch dvounohejch bojim.

Vona si teda myslí, že ten strach je asi závan mý pohnutý minulosti, dyž mě coby malý kotě vyhodili do širýho světa a dycinky mě lituje a říká mi: "

Ty můj Číčulko, ty budeš určitě mít nějaké špatné zkušenosti s malými dětmi, viď? A ta tvoje zlomená a špatně srostlá kost na noze s tím asi taky bude nějak souviset, viď? Neboj se ale, já ti od Mrňavice nikdy nenechám ubližovat."

Já teda ani nedutam, ale myslim si svý: "Doufam, že nekecáš, vono ti taky není co věřit, dyž mi ani to maso nenakrájíš…

Extra falešný úsměv

Když jsem tak přišel už o poslední zub,

nebylo zbytí, než nasadit falešný chrup…

s falešným chrupem falešný úsměv bílý,

zakousnout do řízků budu mít jistě dost síly.

Když bezzubost mé sebevědomí ztrácí

kompletní protéza jistotu neochvějně vrací.

Leč chrup se mi v čelistech podivně vrklá,

snad je ta čelist bez zubů scvrklá,

chce to jen připevnit nějakým zázrakem,

náhle jsem oslněn báječným nápadem.

Lepidlem chrup pečlivě k dásni přilepit,

a bezzubý už ani na okamžik nechtít být,

toť meta mého díla byla,

však praxe jaksi pochybila.

Lepidlo nanesu svižně na protézy obě,

ve skutku rekordně kratičké době,

sliny se sbíhají nad vonící mísou s řízky,

třikrát však běda, čelisti k sobě nějak si přischly.

Huba se otevřít naprosto nedá,

chrup se mi slepil, strach na mě sedá,

vždyť já jsem odsouzen snad hlady zemřít,

když se chrup vlepený z dásní nepovede sedřít.

Nechci již více žádný falešný chrup,

asi jsem maličko trotl a hňup,

raději však mixer koupím si rád

a řízky na kaši budu si mixovat.

Di a kup si mozek

Že je potvora, to už vim dávno a ňák se nad tim už ani nepozastavuju. Myslel sem si totiž, že mě už nikdá extra překvapit nemůže. Ale jak vona to koulí s tim ubohým hloupatým čoklem, to je namouduši k poblití. Eště, že já sem takovej fištrón, že na mě si nepříde. Abyste tomu rozuměli. Vona kolem sebe prostě asi potřebuje ňákou tu votrockou duši. A tu má teda v tom čoklovi. Čoklice na ní tak voddaně čumí, až se za to psí plemeno dočista stydim. Ale eště horší je to, jak vona využívá naivnosti tý psí vtírky. Ne, že teda já bych to nedělal, že jo, ale já můžu. Vod ní to fakt ale nejni vůbec hezký.

---

Dyž se jí zdá, že už jí vtírka votravuje moc,vrazí jí do huby suchej tvrdej rohlík. A ta hloupatá Žolina,celá šťastná, si ho hrdě vodnese do jiný místnosti a drží ho v tý hubě třeba hodinu. Vona ho čoklice neumí přerafnout vejpůl, a aby ho začala vožužlávat vod kraje, tak to jí nenapadne ani náhodou. Dyž už jí asi bolí panty, tak si na ten rohlík i lehne. A vona toho takhlenct podrazácky využívá, dyž se vtírky chce zbavit a hlavně psychologicky zneužívá, že čokl si ten mizernej rohlík hlídá přede mnou. I dyž docela dobře ví, teda vona, že jo, že já tvrdý suchý rohlíky nepapám ani náhodou.

Jenomže čokl to neví a v tom je právě ta její děsná podlost. Vona mě používá jako zastrašující prostředek proto, aby na ní Žolina přestala somrovat piškoty. Nejlepšejší na tom všem je, dyž psice drží porád ten rohlík a vona s ní chce jít ven. To by trubka Žolina snad šla do světa i s tim rohlíkem v tlamě, dyby jí ho vona zase nesebrala. De jí to ale dost těžko, páč čokl jí ho taky nechce dát. Chvilku se nahánějí po kvartýru, než se jí ho podaří dostat z psích čelistí..

Ale co, každýmu co jeho jest a nebo jak kdo zaseje, tak taky sklidí, řikám si já potom moudře a pěkně se culím pod fousky.

Zrovinka nedávno se tu zas rohlíkově honily a vona, když se jí podařilo ten rohlík urvat zpátky, skovala ho pod polštář na sedačce a řekla vtírce: "Podívej Žolinko, sem ho teď schováme a až se vrátíme, zase si ho vezmeš, jo?"

Žolina teda čuměla jako tydýt, možná už jí taky proběhlo mozkovnou, že vona má výrazně snížený IQ, páčnormální dvounožec přece nedává rohlíky pod polštář, ale dyž se vrátily z procházky, nešla si pro něj. Takovej mladej tvor a už je sklerotickej. A toho zase využila vona. Rohlík nenápadně sebrala a vodnesla. Zřejmě ho čoklovi znova naservíruje, až se jí to zase bude hodit.

Někda teda je mi až toho přitroublýho čokliska líto. To potom na čokla mňauknu: "Žolino, si vopravducká psí trubka. Šlohni jí ňáký chechtáky a di si koupit mozek, faktys se ti potom uleví."

Enomže Žolina čumí eště slabomyslnějš, než vona.

A v tomdle já tady živořim.

Samá přetvářka a křivárna. Blil bych velebnosti. Ale zase mi naštěstí nenutí, abych žral tvrdý rohlíky, že jo. To bych se vopravducky musel vystěhovat. A to by se mi už ani trošinku nechtělo. I dyž vona je děsná, asi by mi bez ní bylo někde smutno. Abych to zase s tou chválou ňák nepřepísknul, vono je teda rozhodně příjemný, že mám snídani i večeři. Vo tom žádná. Tak se tak ňák na voko k ní dycinky mam, nejvíc teda, dyž mam hlad. A vod tý doby, co nám začla vařit ty kuřátka a kravičky, nemůžu říct, žese nesnaží. A tak se s ní někdá docela dobrovolně i pomazlim. Takovej já už sem prostě světec. Vobčas jí udělam radost a pěkně jí čumáčkem poňuhňám. A vona mi potom dá bonbonky. No, takovej je prostě koloběh života, to teda nejni z mý hlavy, ale to řeknul nějakej Darwin. Vona to koulí s vtírkou a já to zas koulím s ní. No nejsem já šikovnej kocour?

Kde vzít manuál pro život a nekrást

Kdo se ke mně posadí,

a fundovaně poradí,

jak mám jenom skvostně žít

a život si nezničit?

Přisedlo si mnoho lidí,

každý jinak problém vidí.

První radí:

"Dej si říct a dej si rundu,

ať máš ze života bžundu."

Další říká:

"Dáme špeka, zahulíme,

potom rázem uvidíme."

Třetí tvrdí:

"Republice více práce,

to je naše agitace."

Další mele:

"Vlezeme si do postele."

Pátý hučí:

"Nemůže se snad nic stát,

když na všechno budeš srát."

A tak v hlavě maglajz mám,

na kterou tu radu dám,

tudíž návod vyhledám.

Kde se však manuál shání,

o tom nemám ani zdání.

Další hřebíček do její rakvičky

Po dlouhý době mýho kočičího pauzírování sem zase se sebou vopravducky hodně spokojenej. Zatlouk sem další hřebík do její rakvičky. Sem prostě šikovnej kocour.

Vona má u postele takovej přístroj s barevnýma číslíčkama a na ten v noci vobčas mžourá. Voni teda dyby ty čísla nebyly zářivě vosvícený, viděla by akorát tak prdlajs, ale sou pronikavě červený a vona podle toho, jaký tam sou, buď sebou flákne znova do postele a nebo začne skučet a nadávat a pomalu se z tý postele začne vysoukávat.

---

Já sem tendle přístroj hodně študoval a přišel sem na to, že je na něm moc a moc čudlíků, kerý mi fakt zajímaj. Študuju ho tedy převážně za tmy, aby vo mě neveděla, /páč jinak by mě potvora vyháněla/ a vobjevil sem, že dyž na ten horní čudl našlapnu packou, asi se s těma číslama něco stane. Co přesně teda to nevim, ale jí to dokáže vopravducky hodně vyděsit.

Jako zrovinka nedavno. Vona chrápala jako zabitá, všude tma tmoucí a na mě přišlo hraní. Tak sem se potichu přikradnul k tý čudlíkárně a začal sem si tam hrát na šlapanou. Hra to byla primová, jenomže vona se zrovinka ňák probudila, aby se zase podívala na ty zářivý číslíčka. Potichoučku sem se vytratil, páč dyby mě tam nachytala, zase by na mě začala hulákat, že sem mizera a podobný žvásty a to nemam zapotřebí. Enomže vona tak ňák překvapivě zalapala po dechu, zavyla a vylítla z tý postele rychlostí blesku. Takovej fofr sem eště neviděl. Moc nechybělo a dočista se přerazila.

"Já jsem zaspala, to snad ani není možné, vždyť už je 6 hodin. To se do práce dostanu nejdřív tak ve čtvrt na osm. Ach jo," bědovala a vlítla do koupelny. Potom na sebe začala házet voblečení, mě začala rychle kydat záchodek a tak sem se k ní přišmrdolil a mňaukal sem na ní, co jako blbne, proč eště nechrápe, že slušný lidi v tudle dobu eště všicky spí a kam se to vlastně vypravuje tak v noci.

Jenomže jako vobykle mi nerozuměla a povídá mi: "Co se tu motáš Číčo, já pospíchám do práce, protože jsem zaspala a musím forfovat."

"Do práce? Ty máš změněnou pracovní dobu? To budeš teďkanct furt stávat ve 3 ráno? Doufam, že mi dáš něco k jídlu, ale na snídani je to na mě moc brzo. A vůbec podívej se, kde je na vobloze Měsíc."

Jenomže vona na to vůbec nic a hnala k tý bílý almárii, kde mají lidský jídlo. Tam zůstala ale celá zkoprnělá stát a civěla pro změnu na podobnou číslárnu,jakou má u svýho pelechu, enomže se zelenejma čísílkama.

Trvalo chvíli, než jí to došlo.

"Číčo, ty pacholku, tys mi přeřídil budík a já se tady jako magor vypravuju do práce ve tři hodiny v noci. To snad není možný, s tebou je to fakt na infarkt."

"Tos vystihla přesně," mňouknul sem na ní plnej pochopení. Dělam, co můžu, abys se mnou zažívala jenom samý radosti, takovej už sem já kocour Číča, ale todle už by tě mělo bejt vopravducky jasný, ne?"

A vona se začala řehonit, jako že co by si beze mě počala, kdybych jí vobčas nezvednul mandle.

Potom si zase vlezla zpátky do pelechu, načudlila na budíku jiný čísla a hezky se zavrtala pod deku.

Tak sem se hnedka nakvartýroval k ní a nechal se pěkně drbat na bříšku.

Bych taky chtěl mít spokojenej život

Fšecko, vopravducky fšecko de v týdle domácnosti do háje. To vam teda povim, to je život. Vona ta potvora už mě ani nechce pouštět k početní krabici, abych mohnul do světa hlásat svoje moudra.

Je to nespravedlivý a tak sem vymyslel, že začnu vopravducky škodit týdle domácnosti a hlavně teda jí, aby už jednou pochopila, že sem kočičí misionář a mam prostě silnou potřebu šířit osvětu do světa mezi fšecky kocoury a kočky.

---

Psí vtírka už nic moc nehryže, její zkázonosný žužlání vzalo dočista za svý, ňák jí asi ta dvounohá potvora živitelka zlomila charakter, nebo co, dyž čoklici něco naservíruju z horních sektorů, už se na to ani nepřiletí podívat.. Začíná tu bejt pěkná nuda a to já tak nenecham.

A tak mi začaly svědit drápy. Mám je teď teda pěkný, dlouhý a vostrý. A moc pěkně se zaryly do jejího péřovýho polštářku. To bylo blaho, drásal sem jako zběsilej, povlak sem vzal jednim profikočičím tahem, no Freddy Krugger by mi mohnul závidět. V mžiku z potahu zbyly jenom cáry v úhlednejch pruhách, širokejchch podle mejch drápů. Škoda enom, že sem se neprodrásal až na to peří. To už sem bohužoužel nestačil. Enomže něco drásat se mi líbilo moc a tak sem začal drásat psici Žolinu.

Žolina je psí trubka, co si vode mě nechá líbit úplně fšecko a vobčas se vode mě nechá i ulovit, tak sem si teda řeknul, že si nahradim to ušlý peří čoklíma chlupama. Vyčíhnul sem si teda nic netušící čoklici, hupnul na ní jako lev, dyž loví /viděl sem to v televízi/ a zarval jí drápy do těla. Asi sem to ale krapítek přehnal, nebo co, páč vtírka zavyla bolestí a potom, světe zboř se, potom po mě začala docela chňapat. Chlupy lítaly na všecky strany, ale nebyly to chlupy čoklí, ale představte si, že moje. Vona se ta psí potvora docela bránila, a tak bych řeknul, že sme se tak ňák dočista porvali.

A dvounožka se mi smála, že sem vorvanej, jako bych prošel frontovou linií. Tak sem na ní prsknul, že todle jim teda voboum nedaruju, hezky sem si narovnal vocas a vodkráčel středem, aby mi nevočumovaly, až si budu dávat dohromady pocuchanou fasádu.

Voni si tam ty dvě potvory eště něco špitaly, ale já s nima nebudu vůbec mluvit, a voni zase brzo přilezou.

Sem uraženej zaleznul do fusekloidní zásuvky a voči mi blejskaly zlostí. Co si to voni dvě poslední dobou dovolujou, to teda nejni vůbec možný. Těžkej život, vopravducky těžkej život. Jedna mě nepustí psát do světa svý moudrosti a druhá se brání, dyž jí lovim.

Ale já to teď s nima vemu hodně zkrátka. Sice eště nevim jak,a ale já hlava kocouří votevřená, pan Číča, určitě něco subgeniálního vymyslim. A pomsta bude sladká…

Dost bylo snů aneb všechno jinak

Dlouhý, Široký a Velkohubý.

Král Lakota se chystal na zasloužilý odpočinek v rámci 2 pilíře českého důchodového systému. Starosti mu však dělal jeho jediný potomek, nezdárný syn Pošuk, Lakota si nedovedl představit vládu prince Pošuka, po svém odchodu do domova důchodců. Mělť zcela jasnou představu o tom, jak Pošuk rozfofruje nastřádaný královský poklad při karbanu, chlastu a s lehkými ženštinami. Jedinou naději spatřil v tom, že se Pošuk ožení a nějakou chytrou ženskou, která ho srovná do latě.

---

A tak vydal královské rozhodnutí.

"Drahý synu," promluvil státník k potomkovi.

"Jsem již znaven a pod tíhou svých let jsem nucen předat kralování do tvých rukou. Rád bych ale ještě před svým odchodem viděl tvou vyvolenou a tak se vyprav do světa a najdi si nevěstu.

Abych ti to ulehčil, jdi do věže, kde v obrazárně visí 12 portrétů nejurozenějších a nejkrásnějších princezen. Vyber si jednu a ucházej se o její ruku."

Princ Pošuk nelenil ani minutu, vzal od otce podávaný klíč a upaloval do obrazárny.

Tam, na zdi viselo mnoho obrazů s krásnými princeznami a Pošuk chodil od jedné ke druhé, nemoha si vybrat. Černovlasou, nebo blondýnu, modré oči nebo zelené, rusé vlasy, zlaté vlasy.. Oči mu přecházely, byl už hledle rozhodnutý pro Zlatovlásku, když tu si všiml, že až na konci řady visí ještě jeden obraz, který je zakrytý . Strhl plátno a oněměl úžasem. Z obrazu na něj hleděla dívka tak půvabná, že Pošukovi se rozklepala kolena. Hned věděl, že chce tuhle a žádnou jinou.

Oznámiv své rozhodnutí otci, král se zachmuřil: "Proč jsou s tebou můj milý synu vždycky jenom problémy. Nebylo tam dost krásných jiných panen? Musel sis vybrat zrovna tuhle? Tahle princezna Krasomila je v moci zlého černokněžníka a abys jí mohl pojmout za ženu, musel bys jí nejprve osvobodit. Což si myslím, že vzhledem k tvé povaze bude dost velký problém."

"Ale otče, vybavíš-li mě patřičným obnosem, najmu brigádníky a oni princeznu pro mě osvobodí. Přece všechno se dá koupit, nemyslíš?"

Na to král s truchlivým výrazem otevřel pokladnici a znalý pravidel korupce, vybavil Pošuka více než slušným obnosem.

Princ sedl na koně a jel. Cestou ho předběhl podivný vysoký chlapík s dlouhým krokem. Princ na něj zavolal:

"Nechtěl bys ke mně do služby? Jedu osvobozovat princeznu a dobře platím, co umíš? Mohl bys mi být třeba nápomocný. A jak ti říkají?"

"Já se jmenuji Dlouhý, umím se natahovat až do takové výšky, že jeden můj krok je jedna míle. Moje služby jsou ale drahé, myslíš, že by sis mě mohl dovolit?"

"Můj otec je král a na tuhle výpravu mi dal zlata a drahého kamení dost," odvětil kralevic.

Dál tedy putovali ve dvou, když tu spatřili tlouštíka s obrovským břichem, kterak zrovna dopíjí jezero. "Tos všechnu vodu z jezera spolykal? Jak se jmenuješ násosko?" ptal se Pošuk.

"Já jsem Široký, vidím, že tě provází můj kamarád Dlouhý."

"Vezmi ho pane do služby, mohl by se nám hodit," přimlouval se za tlouštíka Dlouhý.

"Zadarmo ani kuře nehrabe, peníze máš?" zjišťoval Široký.

"Mám, půjdeš se mnou osvobozovat princeznu? Platím slušně."

A tak dál pokračovali ve třech. Po nějaké době potkali dalšího podivného chlapíka se zavázanou pusou.

"To je náš kamarád Velkohubý, vezmi ho pane také do služby, určitě se ti bude hodit," pravili unisimo Dlouhý se Širokým.

Pošuk ani nezjišťoval, co Velkohubý dovede, neboť se právě blížili k čarodějovu zámku. Na prahu seděl sám černokněžník a leštil si holínky. Pošuk se zarazil, sebral odvahu, nadechl se a pravil:

"Držíš v zajetí princeznu Krasomilu, kterou jsem přišel vysvobodit. Chci ji pojmout za manželku. Jaké jsou podmínky?"

Po černokněžníkově tváři přeběhl letmý úsměv. "Uhlídáš-li jí po 3 dni, je tvoje." Poté sbalil leštidlo, hadr a zmizel v zámku. V tom okamžiku princ spatřil princeznu. Šourala se pomaloučku k němu a jeho brigádnické skupině a kralevici se zdálo, že na její tváři vidí stín nevole.

"Přišel sem tě vysvobodit princezno Krasomilo, a až se tak stane, pojmu tě za manželku."

Princezna se zakabonila a beze slova vešla do zámku za čarodějem.

Když nastal večer, sešli se všichni v hodovní síni nad velikým hodokvasem. Dlouhý, Široký a Velkohubý se ládovali jak mohli, jen princ nemohl polknout ani sousto. Neustále musel hleděl na Krasomilu, která se nyní zářivě usmívala a štěbetala: "Pánové, pánové, jaké jsou novinky na politické scéně? Jsem tu v zajetí a chybí mi čerstvé zprávy."

"Ztichni trdlo," okřikl ji černokněžník, "pánové jsou z monarchie a ne z republiky."

Princ byl tímto hrubým chováním pobouřen, ale nezbylo mu nic jiného, než tuhle neomalenost přehlédnout. Smysly všech osvoboditelů se pozvolna otupovaly nezměrným pitím, až usnuli, jako když je do vody hodí. Ráno, když se probudili, princezna byla fuč. Princ vytáhl z baťohu odbornou publikaci "Jak osvobozovat princezny" a nalistoval patřičnou stránku, kde se dočetl toto: černokněžníci první noc proměňují princezny v růži, která leží na nejvyšší hoře v okruhu 10ti mil.

Poručil tedy Dlouhému, aby se porozhlédl v tomto okruhu po nejvyšší hoře, našel růži a přinesl mu jí. Poté si šel luštit křížovku.

Dlouhý se natáhl do výšky, co krok, to míle a po pár krocích našel na nejvyšší hoře rudou růži. Přinesl ji tedy kralevici, ten upustil růži na zem a ta se hned proměnila v princeznu Krasomilu.

V tom okamžiku se rozlétly dveře a černokněžník vešel do místnosti.

"Vidím, žes první úkol splnil, výborně," divoce se zachechtal a zmizel.

"Ještě dvě noci a budeš moje nevěsta," pravil Pošuk princezně.

Ta se ale jenom ušklíbla a bez jediného slova odešla.

Druhou noc se vše opakovalo. Stoly prohnuté pod jídlem a pitím, Pošukovi se ale zdálo, že černokněžník je jakýsi veselejší a princezna zakaboněnější. Opět všichni usnuli a ráno, když se probudili, princezna byla pryč.

Princ nalistoval příslušnou stránku v knize o osvobozování princezen a povídá Širokému. "Zde se píše, že podruhé černokněžník začaruje princeznu v prsten, který uschová v jezeře v okruhu 10ti mil. Dlouhý tě vezme na záda, ty vypiješ všechna jezera v tomto okruhu a prsten mi přineseš. Ne abys ho spolknul," vydal direktivy Pošuk.

Když dorazili Dlouhý se Širokým zpátky, princ si od nich vzal prsten a hodil jej na zem. Prsten se proměnil v princeznu zrovna v ten okamžik, kdy se mezi dveřmi objevil čaroděj.

"Výborně, splnils i druhý úkol, ještě jeden a je tvoje," zase se tak podivně zachechtal a zmizel.

"Krasomilo, pozítří už budeš volná a může být svatba," vrkal Pošuk. Ale princezna se na něj ani nepodívala a pospíchala pryč.

Kralevic začal být lehce nesvůj, nevypadá to, že by se princezna těšila na svatbu. Rozhodl se, že ji vyhledá a promluví s ní. Vyšel tedy ze zámku a co neviděl. Krasomila stála s Velkohubým za keřem a vyptávala se ho: "Ty dokážeš opravdu každému namluvit kde co?"

"Je to moje práce," pravil Velkohubý.

"A mohl bys namluvit Pošukovi, že vlastně o mě nestojí? Že se se mnou vůbec nechce oženit? Dobře bych ti zaplatila."

"Ale proč princezno, proč nechceš být osvobozena?" nerozuměl Velkohubý.

"Miluju černokněžníka, utekla jsem s ním zcela dobrovolně, nebyla jsem unesena a nejsem zde vězněna, to jen můj otec nechal rozhlásit, aby neměl v království ostudu, že jsem pokleslá. Jenomže on, čaroděj mě má už plné zuby, už mě nechce, nabažil se mě," popotáhla princezna Krasomila.

"Tak to je věru zlé,nešťastná láska, to já znám. Kdysi jsem jednu miloval, ale jí vadilo, že jsem pořád žvanil a žvanil a tak mě opustila. Abys věděla, že mám porozumění, nebudu chtít žádné velké jmění, bude mi stačit 1000 zlaťáků. Ať třeba utrpím doživotní ostudu."

Princ nevěřil svým uším.

Při další večeři, kdy se stoly opět prohýbaly pod jídlem a pitím, sledoval nedůvěřivým zrakem zakaboněnou princeznu a poslouchal Velkohubého, kterak mu šeptá do ucha: "Podívej se na ní princi, vždyť ona zase není až tak veliká krasavice, tohle by sis chtěl přivázat na krk, ty, který máš na daleko lepší a krásnější? Vždyť bys byl všem pro smích. A kdoví, jestli čaroděj by se nemstil, když bys mu jí vyrval z pařátů. Přece si nechceš zadělat na žaludeční vředy pernamentním stresem. Být tebou, ještě bych to uvážil, budeš mít dost starostí s panováním a ještě abys hlídal nonstop princeznu, já bych z toho měl strach.. infarkt, mrtvice.. a kdoví, co ještě by tě mohlo z toho postihnout. Ty potřebuješ na kralování absolutní klid a s touhle bys byl jenom samá komplikace, věř zkušenému."

Princ znejistěl, ano to všechno tak může být. Vždyť ten Velkohubý má vlastně pravdu. Tahle pochybná ženština, co se na něj ani jednou neusmála, není pro něj naprosto vhodná. A proto, když ráno opět dle tradice zmizela, nelistoval v odborné publikaci, ale otevřel si pivo a čekal na černokněžníka. Ten se objevil záhy s nadějným výrazem ve tváři, avšak, když spatřil komnatu bez princezny, pobledl. "Tys jí nenašel?" téměř zasípal.

"Dnes jsi jí černokněžníku ukryl tak důkladně, že ani já, ani mý brigádníci nemají sebemenší potuchu o tom, kde by mohla být."

"To je podvod veliký jako tunel," byl bez sebe černokněžník. Dnes už se opravdu nedá věřit nikomu a ničemu," zařval a práskl za sebou dveřmi.

Princ vyplatil své zaměstnance a vrátil se do rodného království, kde se oženil se Zlatovláskou, jejíž krásné vlasy mu zaručovaly klidné soužití.

Princezna Krasomila dál visela na ubohém čaroději, který pomalu ztrácel naději, že se jí někdy zbaví.

Když ve světle je informační temno

Kdopak za to asi může

když těžce se roznemůže

počítač.

Smrtelnou chytí nákazu

a navzdory mému zákazu

virem je zcela ochromen

až jeden je z toho ohromen.

Začal si žít bez příkazů mých

veden zpovzdálí rukou cizí,

chorobu na něj koník trojský dých

a informace mizí…

Internet je pro mě zcela nedostupný,

vir ničící mou psychiku je neústupný,

operační systém dokonale odrovnal

čert aby to už všechno vzal.

I když obrazovka na mě světle mrká

vzteky to ve mně přesto hrká,

v temnu tak všechny informace jsou

jen reklamy mi v oknech pouštět jdou.

Tak do šrajtofle musím sáhnout,

okna čistá a nová musím stáhnout,

u syna co systém Windows zdravý a fungující má

a trpělivě počkat, až mi jeho PC k dispozici dá.

Obehraná Comedy

Když změní se kulisy na scéně života

bývá to mnohdy úděsná robota,

volba masky je velice přetěžká,

povzdechla zvečera si nahlas Anežka.

Mám se snad vražednicí v téhle komedii stát,

neb na zoufalou chudinku si sama začít hrát?

Přestanu vařit, přestanu prát,

začnu život trochu nevážně brát..

Budu to však vlastně umět?

Doma budou všichni čumět,

na ty hory nádobí,

co příbytek nezdobí,

na špinavé prádlo,

co dávno zasmrádlo,

na chuchvalce prachu,

co se beze strachu

na podlaze válí

a s dalším množením, nijak nezahálí.

Ano, velkou pravdu já snad mám,

na cestu novou se proto sama dám,

svobodu nabytou zhluboka vdechnu,

snad ještě stačím to, než zcela zdechnu.

Hybaj z pelechu

"Koukej padat z postele, už je ráno, mam hlad a chce se mi čurat," mňoukam na ní každou sobotu a neděli. Ne, teda, že bych jed a nebo čural enom v sobotu a v neděli, to ne, ale jiný dni vona stává pro kocoura v pravej čas.

Enomže vona je potvora v sobotu a v neděli asi ňáká hluchá a klidně chrní dál. Estli je teda vopravducky hluchá a nebo to tak jenom dělá, to nevim, ale bylo by jí to podobný. Musim teda zvolit razantnější metódu a to pošlap po těle. Ale vona se z ní časem stala votrlá ignorantka. Můžu po ní šlapat, jak chci a s ní to vůbec nehne. Musim teda eště přitvrdit a tak jí začnu funět do vobličeje. Spolu s další mocnou zbraní, mejma krásnejma fouskama, kterýma jí při funění navíc eště šimrám, konečně zmůžu aspoň to, že laskavě votevře voči.

---

"Hele Číčo, nech toho a jdi si raději vyčistit chrup. Máš nevonný dech."

Vona je fakt cáknutá. Copa já kocour si jako mam čistit ňákej chrup? Dyk ani nevim, co tim vlastně myslí, že si mam čistit. Krom toho já se meju porád, tak nevim. Možná tak blábolí jenom proto, že eště nejni řádně probuzelá. Chce to silnější kalibr. Hodně se teda nadejchnu a rovnou k puse jí zařvu:

"Mňauuuuuuuuuuuuuuuuk. Varuju tě, estli nevylezeš z pelechu a nevykydáš mi záchodek, pudu močit pod vanu. Už toho mam dost, tady sou zvířata, co maj hlad a ty se válíš, koukej vylízt."

Abych pravdu řeknul, dává mi to porád víc a víc zabrat, abych jí z toho pelechu vůbec vytáh. Nakonec se ale ňák dycinky zadaří a vona se začně hábrovat z pelechu ven. Už je tak vycvičená, že první, co udělá je, že mi vykydá záchodek. Já mám rád záchodej čistej, to je potom se mnou prima pořízení, že jo, ale běda, dyž by mi ho neuklidila. Enomže vod tý doby, co máme čokla, je to ňák jiný. Vona, dyž přinde domů a třeba najde ňákou tu loužičku, tak neví, kdo je autor hihihihi a tak se bohužoužel nevyhneme zase vosvětový přednášce, na téma kdo, kde a a proč, kterou sem pracovně nazval: "Kocourci čůrají do záchodku a pejskové venku."

Když se dost vyžvaní, de to uklidit. Nejlepšejší na tom je ale fakt, že čoklice už mě jaksi přetrumfnula v tom dělat brajgl. Tady bych vyzdvihnul muj učitelskej talent, kdy sem do čokla vložil slušný základy hlavně ve voboru ničení její psychiky. Komenskej by ze mě měl radost. Podle jeho návodu "Škola hrou" si s čoklem hrajeme vopravdu rádi a dobře.

Jako zrovinka nedavno. Zase si malovala voči ňákejma barevnejma tužtičkama. Rozložila si je na stůl a ňák je třídila, nebo co. To se mi líbilo moc, tak sem se na to přihrnul podívat se zblízka. Její smůla byla, že tam ty tužtičky na moment nechala bezprizorní, páč někam vyskotačila. Hned sem hopnul na stůl, že si s nima krapítek pohraju. Voni se tak hezky kutálely, dyž sem do nich rochnul packou a tak sem jich pár shodil na zem. To ale vim, že nesmim, tak sem se hned zdekoval do svý fusekloidní zásuvky a sotva sem zaleznul, už slyšim:

"Číčo, ty jsi ale nenechavý zvědavý kocourek."

Ani neběsnila, jenom začala ty tužtičky sbírat, lezla po zemi jako beruška, ale kupodivu nenadávala.

Potom se konečně vykýblovala do práce, a hned nato nastoupila se svým parádním tužtičkovym číslem čoklice. A to byl teda správnej tanec, to vám povim. Sem to sledoval se stolu a málem se se počural smíchy při představě, co nastane, až se vona vrátí domů. Čoklice Jokerka bezchybně hned frňákem vyčenichala jednu zapadlou tužtičku, ke smůle pro ní černou a eště k větčí smůle hodně měkkou. Pěkně si jí vzala do huby, pohodlně si lehla a začala jí systematicky vohryzávat.

Sem se tak zamyslel, estli se nepřevtělila do morčecího mameluka, kerej nám teda už humřel, páč to vohryzávání de čoklovi dost podobně, jako šlo morčeti, ale pak sem si řeknul, že to bude asi volovina, páč mameluk se mě bál, ale Žolina je se mnou kámoška. No a Žolina se činila. S citem vohlodala to dřevěný, částí to ňák sežrala a částí rozmetala po dlaždičkách až zvostala enom ta mazlavá tuha.

A vona teda Žolina, jak se teď učí číst, tak asi zkoušela i psát nebo co a tak tou mazlavou tuhou zkoušela po těch dlaždičkách asi něco napsat a rozmydlila tam tu čerň ouplně nádherně, že musim uznat, že todle bysem já, kocour Číča nezvlád, teda, ne, protože bych byl míň šikovnej, to ne, ale protože bych se vod toho hrozně uprasil do černa. A to já nerad. Zato čoklindě to naprosto nevadilo a tak si tu rozpatlanou tuhu eště nalepila i na packy zespoda a razítkovala s ní velmi kvalitní stopy. Ty jí teda šly lípjejc, než to psaní, ale i tak byl výsledek přímo velkolepej. Takzvaná volná abstrakce na dlaždičkách v černočerném tónu. Nádhera.

Vona by Žolina měla asi začít študovat ňákou malbu nebo tak něco.

Musim přiznat, že to zvíře má talent na hodně věcí. Řeknul bych dokonce, že mi začíná jaksi demoličně přerůstat, ale zase vona je větčí, a tak má vícejc síly a taky je takzvanej "praseodní typ," jak říká naše živitelka a ňáký černě v jakýmkoliv provedení se ani za mák neděsí.

Zato vona se děsila, dyž přišla domů a viděla tu spoušť. Viník byl teda jasnej, to je nabíledni, ale u nás z její strany platí naprosto nedemokraticky uplatňování kolektivní viny. Hulákala na nás jako na lesy a dokonce nám i nadávala, že prej sme nevycválaná sebranka a takový ty kecy vokolo. Enomže to bylo tak asi všechno, co mohla dělat, páč podle zvířecích psychologů nás trestat nemůže, páč bysme neveděli za co. Ta spoušť kolem nám přece nic neříká…

Dyž se vyzuřila, začala to autorský dílo likvidovat. Nadávala, jak se to maže a nejde to dolů. Nevim ale, čemu se tak divila, že jo, že to nejde dolů. Dyž je to na malování vočí, tak to musí asi něco vydržet. Ale s tim já fakt nemůžu nic dělat, páč vona inteligenci v apatice nekoupí.

Chraňte domov před čoklama

Tak vám teda musim řeknout, že já, kocour Pan Číča, sem dokázal takříkajíc nemožný. Jo vopravdu to tak je. Vychoval sem z nechutnýho čokla hodně schopnýho likvidátora, specializovanýho jak na materiálno, tak i na duševno. Aby to nebylo zase až tak moc vodborný, zkrátka a dobře čoklice Žolina mi docela sprostě trumfla v mým dokonalým umu, ničit jí psychiku. Ne teda Žolině, aby nevznikla ňáká mejlka, ale tý potvoře, co u ní bydlim.

---

Vona teda se čoklice vyprofilovala s mou skromnou pomocí k jistý specializaci, kerá je hodně úderná a kerou sem bohužel já nevymyslel a tudíž jí nemoh ani naučit. Ale to neznamená, že z toho taky nemůžu profitovat, že jo.

Věc se teda má takhlenct.

Žolina se asi zřejmě rozhodla pro jakýsi samovzdělávání. Mě se to teda moc nelíbilo, páč by se taky nakrásně mohlo stát, že by se stala chytřejší, než já a to nejni žádoucí. Ale zase na druhou stranu, dyž vidim, tak todle psí působení jí bere nervy i dech, čoklovi to ňák výrazně nerozmlouvam.

Žolina Jokerka totiž začala číst. Knížky, aby bylo jasno. A úzce se profiluje na knížky, kerý si vypučila vod někoho vona, naše dvounožka. A nejlepčejší na tom je, že to je takový vyprofilování na druhou, páč větčinou se jedná vo knížky, kerý nejsou v majetku ani toho zapujčovatele.

Byl sem teda hodně zvědavej, jakýmu žánru bude psice dávat přednost. Ale vona chce bejt asi vychytřená ve všech možnech voblastech.

Roboty a androidy přečetla dokonce dvakrát. A dost důkladně. Zubama. Nejlepčejší na tom bylo to, že vona si tudle knihu pučila vod někoho, kdo si jí kvůli ní pučil schválně v knihovně. Vona dyž přišla z práce domů a viděla na zemi rozervaný ty Roboty, u kerejch dočista chyběla celá přední část vazby a zadní bylo sotva polovina, byla tak zcepenělá, že sem myslel, že budeme všichní dědit.

Dyž se zmátořila, což vopravdu nebylo hned, začala hořekovat.

"Já tu Žolinu přetrhnu, Jana mi tuhle knížku půjčila z knihovny a ona jí takhle zničí."

Na to sedla k početní krabici a začala hledat, kde by sehnala jinou. Přišmrdolil sem se k ní a hezky na ní mňauknul:

"Vidíš, vidíš, to máš z toho, že sis nechala kvartýr zaneřádit psem. Já bych knížky nežral, to bych se leda tak poblil."

Její smůla, že mi nerozuměla, že jo.

Knížku nakonec sehnala a tadle psí studie jí vyšla na 350Kč. Sakum pikum, což zase nejni až taková řacha materiální, dyž vezmeme v potaz, že ta rozkousaná a poslepovaná jí zůstala. Mě by teda vůbec zajímalo, jak ten čokl vlasně čte. Ňák zubama nebo co. Písmen si moc nevšímá, líbí se mu jenom vršek. Tomu se věnuje s vehemencí vlastní. Kdo se ale nakonec v těch hloupatých čoklech má vůbec vyznat, že jo.

No a nejni to tak dávno, přinesla si domů zasejc ňákou pučenou knížku. Z toho plyne, že vona je naprosto nepoučitelná. Sice jí měla skovanou pod polštářem, páč jí četla před spaním, ale Žolina šla docela na jistotu pěkně po čuchu. Tentokrát to byla duchovní potrava. Úžasná, naprosto novotou vonící knížka v nádherný modrý vazbě. Dyž jí čokl vykutal zpod polštáře a hloubavě se začetnul, po ňáký tý minutě ležela tadle literatura smutně na zemi, s důkladně vožranym a proděravělým modrým plátnem,kerý zakrejvalo její před tím neponičený tvrdý desky.

Že vona šílela, dyž tu knižní zkázu našla, je slabý slovo.

"Žolino, já tě fakt už seřežu, cos to zase provedla? Tys zase zničila další knížku. A zase půjčenou. Vždyť už mi nikdo nikdy žádnou knížku nepůjčí. A to jsem chtěla zase chodit do knihovny, to by to asi vypadalo."

Jenomže Žolina na ní udělala psí voči a vona řeknula:

"Tohle je knížka tvé Kmotry, díky níž mám tebe, víš Žolinko? To jsem teda zvědavá, co tomu tvoje Kmotra bude říkat, když si jí ohlodala její zamilovanou knížku. No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…"

Enomže to zdaleka nejni všecko. To nejlepšejší přišlo dneska ráno.

Její dvounožec jí povídá:

"Co budeš dělat s tou rozkousanou knihou?"

Vona na něj nechápavě civěla a potom řeknula: "No, tu jsem už včera s mnoha omluvami vrátila."

A na to von pravil: "No to asi těžko, když je u mě na stole."

Vopravducky těžko definovat jak její výraz a tak i barvu ve obličeji. Chvíli to fakt vypadalo, že neví, komu teda vlastně přeskočilo. Pak se rozběhla k tomu stolu a našla další zuboženou knížku na rozkousaný vobálce.

"Já jsem dostala balíček a vy jste mi to neřekli?" Jenom tak zasípala a nevěřícně kroutila hlavou.

Její kluk přiskotačil s vodpovědí: "A jak jsem ti to měl říct, když jsi nebyla doma? Dal jsem ti tu obálku k počítači a potom jsem jí našel na zemi roztrhanou a knížka ležela vedle."

Vona ta Žolina je faktys velká umělkyně. To musim uznat i já Číča.

Dyž sem viděl na vlastní kocouří voči, že se jí právě zakamplovala aorta, přišel sem taky se svou troškou do mlejna.

"No vidíš, furt ti řikam, žes mohla mít enom mě, hodnýho kocoura Číču, ale ty si chtěla eště čokla, tak tady máš výsledky. Teďkanct aby ses bála vo každou knížku, co tady máš a nebo budeš eště mít. A nemysli si, že psice najde v těch knížkách ňáký moudra, jí spíš šmakuje ten hadr, co je nalepenej na těch deskách. A to my kocouří nežereme, já bych ti nikdá žádnou knížku nezblajznul. A kdo ti to vlastně poslal?

Estli mi rozuměla nevim, ale řeknula: "Tuhle knížku mě poslala Vendy v rámci Klubu Konzumentů Knižního braku a já, dřív, než jsem jí stačila schovat, tak jí Žolina upravila fasádu. Vy jste oba takoví zvířecí záškodníci, jeden lepší, než druhý."

Tak todle si teda prosím pěkně vyprošuju. Já s ní po dobrym a vona mi nacpe s čoklem do jedný sorty. Vona vůbec nechápe, že já jsem na jemný a decentní práce a čokl je hrubýho zrna.. myslim, že voprášim svou myšlenku, že se ji vyčuram pod vanu.

I chytrej tvor vobčas chybuje

Tak abych se teda vyžvejknul po kocouřim, musim konstatovat, že největčí chyba mýho kočičího života byla nezakousnout psí vtírku, dyž byla eště malý štěně a její krk se mi vešel do huby. To sem teda abych tak řeknul, jak pravějí vodborníci, to sem teda nezvlád. A toudle chybou ted já dočista trpim jako zvíře.. Ne, že bych se čokla bál, nebo že bych snad nebyl vopravdu zvíře, to vopravducky ne, ale vona je psí vtírka Jokerka děsně vlezlá. Porád mě votravuje, furt chce dělat ňáký skopičiny, zrovinka, dyž já chci studovat u vokna, co se děje tam venku.

---

Jako tudle nedavno. Čučel sem z vokna, jak tam padalo to peří z voblak a tak sem přemejšlel, kde se toho tam nahoře tolik vzalo, a než sem si ňák inteligentně sesumíroval myšlénky tak tim peřim zapadalo ouplně všecko a já z toho byl dočista auf.. To se mi líbilo moc. A jak tam tak zírám z toho vokna, najednou vidim čoklici, jak tam v tom bílym lítá jak postřelená srna. Vyváděla v tom peří, hopsala a skákala jako při ňákym záchvatu radosti ze života a tak sem si řeknul, že bych to asi taky chtěl. Enomže vona ta potvora mě tam nepustí. Dává velkýho bacha, dyž de z kvartýru pryč, a dicinky mi říká:

"Hezky tu Číčo na mě počkej, až se vrátím, budou bonbonky."

Mě už ty její bonbonky lezou dočista krkem, páč bych chtěl taky lítat v tom peří, enomže vona dává vopravdovýho majzla, abych nevzal roha.. Já bych teda asi nezdrhnul, že jo, kdo by se vo mě asi tak potom staral, ale vona mi nevěří. No nakonec to je její problém, vona se vo moje problémy, co mam s čoklem, taky ňák extrovně nezajímá. Sice vobčas na Jokerku zařve: " Žolinko, nehoň Číču," ale to je enom tak pro forma, aby se jako neřeklo, páč čokl jí stejně ňák závratně neposlouchá. Vona to teda dopracovala, to vám povim.

A tak sem zase jednou vymyslel parádní pomstu. Chtělo to ale zapnout myslivnu na nejvyšší vobrátky, nakonec ale proč ne, že jo, myslitel to já sem, to je moje druhá přirozenost. Sem si teda řeknul:

"Čim bych jí já, pan Číča dal zabrat tak, aby přišla na jiný myšlénky?" Otázka to byla komplikovaná, páč vona už je celkem imunní na všecko, co vymyslim. A to je taky velká chyba, že jo. Enom nevim, estli moje a nebo její. To je ale fuk, páč já dostal báječnej nápad. Dyž mě nechce pustit na běhání do peří, tak se ji za trest vychčiju někam, kam se vona nedostane a nebude to moct vyšůrovat. A vono to tam bude krásně vonět hodně a hodně dlouho… Jo, taková sem já hlava votevřená… A jak mi už tak šťastně šly karty, vonavobčas viděla, jak se s Jokerkou honíme a já se jí jako skovam pod vanu v koupelně.

Tak mi tam jednou jednoduše napadlo, že dyž se pod vanu za mnou nedostane čokl, tak už se tam tuplovaně nedostane ani vona. Uklízet. Báječná představa. Enomže vona mi najednou povídá:

"Číčo, ty bys chtěl taky ven, do sněhu? To by tě byla zima, víš? To bílé venku je sníh a je moc studený, vlastně je to zmrzlá voda, víš? A vodu ty přece nemáš rád."

Brrr, vodu já vopravducky nerad a vona pokračovala.

"Podívej, venku je taková zima, že mi až omrzla kůže zezadu na noze." A vono vopravdu. Na jedný noze má v tom místě, jak se jí vohejbá noha, zezadu takovej divně vysušenej flek. To má ale určitě kvůlivá tomu, jak si holí nohy, aby tam neměla ani jeden jedinej chlup. A taky sem to na ní hned mňauknul.

"Dyby sis pěstovala takovej chlupatej kožíšek jako mam já, tak bys určitě neměla vomrzlinu, ne aby tě napadlo mě taky někdá voholit, nápady na to máš dost pitomý.."

Vona mi teda stejně nerozuměla, jako dycinky, ale mě je to dočista fuk, jenom vim, že ven už teda nechci chodit, páč já mam rád teplíčko a nepudu se courat do ňákýho studenýho sněhu, že jo. Jenom se musim dočista chechtat, jak vtírka za ní porád leze a tu vomrzlinu jí volizuje a víte proč? Páč vona si jí namazala sádlem a vtírka je po sádle jako litá. Já bych se teda po sádle poblil, ale ten nechutnej čokl je hloupatej. Voni sou vobě, teda vona i čoklice na tom inteligenčně dost mizerně a tak sem se rozhodnul, že svůj plán vychcat se jí pod vanu eště vodložim, až bude lepšejší příležitost. Enom nevim, estli tendlencten benevolentní a velkorysej nápad "eště počkat", není taky ňáká velká chyba v mym životě.

No, naštěstí eště nejni všem dnům konec.

Poslední den

Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:

"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"

---

Vší silou na tváři vykouzlila klidný úsměv, nechtíc dítě děsit a nekazit mu tu poslední chvíli klidu, odpověděla: "Tak tam Josefínka nedávej, on je určitě raději vedle tebe, víš drahoušku? Tam uvnitř by se mohl bát toto uzavřeného prostoru."

Už musím, musím. Věděla, že ona a její dcera jsou určeny pro něj. Proto ještě nyní mohly užívat relativního klidu. Ale také věděla, že možná dnes a nebo zítra přijdou a odvlečou je. Od popravy jejího manžela věděla, že brzy přijde konec. Že byla ona a její dcerka prozatím ušetřena, vděčily obě svým krásným plavým vlasům a andělským tvářím.

Zamyšleně míchala nápoj, do kterého rozpustila silné léky na spaní. Znovu si v hlavě srovnávala svůj plán. Doufala, že Bůh jí odpustí, že zhřešila právě v pátém přikázání. Ale ať tak, a nebo tak, jiné cesty, jak ochránit svou malou krásnou dcerku od toho, co by jí čekalo, kdyby žila dál, neviděla.

Věděla, že pud sebezáchovy je mnohdy tak silný, že by ve finálním okamžiku mohl zhatit její plány a z ní by se stala jen vražedkyně svého dítěte. Musela mít jistou a bezpečnou pojistku, že se to nestane. Nechce a nemůže přijmout hrůznou budoucnost , jak pro sebe, tak pro svého malého andílka. V celém kontinentu už nebylo místo, kam by se dalo utéci, protože všude vládli oni. Nemilosrdní, zabíjející, násilničtí, ti, co popravili jejího muže.

"Pojď se napít miláčku." S nejklidnější m úsměvem, jaký jenom dokázala vytvořit na své krásné tváři, podávala dítěti sklenici s léky. Malá po ní vztáhla ruce a naráz vypila celý obsah. Usmála se na matku: "Děkuji maminko."

Už musí, teď už musí. A musí si pospíšit, vše musí být hotové, než se malá probudí. Pokud dobře uvažovala, dcerka bude spát asi dvě, nejvíc tři hodiny, za tu dobu to musí stačit.

Dcerce se začaly již klížit očka a matka k ní chlácholivě promlouvala: "Pojď zlato, půjdeme si chvíli odpočinout ano? Vidím, že na tebe padá nějaká únava. Dohraješ si s Josefínem, až se prospíš, ano?"

Holčička si vlezla k již ležící matce na postel a sladce se k ní přitulila. Matka na ni hleděla s očima plnýma slz, v nichž se zračila hluboká mateřská láska. "Ach jen Bože, proč?" Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Opatrně se od malé odtáhla a pospíchala do koupelny. Tam měla připravenou gumovou hadičku, rychlostí blesku si zaškrtila levou ruku nad zápěstím a napustila do umyvadla teplou vodu. Jako robot zatápala pod umyvadlem, kde měla uschovanou ostrou žiletku, strčila zaškrcenou ruku do vody a pravou rukou si ostře jedním hlubokým tahem přeřízla tepnu. Řez byl dost hluboký a kdyby neměla ruku zaškrcenou, zřejmě by nestačila svůj plán dotáhnout do konce. To nejhorší má ale za sebou, věděla, že tímto krokem zvítězila nad pudem sebezáchovy. Vlezla si zpátky k dcerce, a rychlým tahem i jí otevřela tepnu na zápěstí. Malá se probudila, zřejmě vzniklou bolestí, ale matka jí konejšila: "To nic miláčku, vletěla sem vosa s štípla tě. Spinkej, jsem u tebe, jsme tu spolu, za chvilku ti to přestane bolet, spinkej zlato."

Dítě pod vlivem prášků a konejšivých matčiných slov znovu usnulo a matka smutně hleděla, jak z něj odchází život. Naposledy svou dcerku s láskou políbila na tvář a sama pozvolna slábnoucí, povolila škrtidlo na své paži. Z hluboké rány se jí začala valit krev. Jednou rukou chytila ručku své dcerky a druhou zatápala na krku, hledajíc svůj přívěsek.