Jooo, tak křidla mít

Dyž mě vobčas popadne kočičí běhací amok, Vona na mě hnedka hejká, abych nelítal jako magor.

Copa ale mam snad křidla? S tou její myslivnou je to čim dál víc horší a horší.
Jo, dybych měl křidla, to by eště čubrněla, jak bych si zalítal. Enomže nemam, no. Mam enom štyry rychlý nohy a jak říká vona, děsně elánu.

"Kdyby se ti přimontovala na čenich žárovka, tak se snad i rozsvítí, díky tý energii, co máš v v sobě Číčo," pravila vonehdá, dyž sem zase prováděl svuj hopsací maraton po postelích a křeslech.

Sice jako nevim, co tim myslela, páč nevim, co je to energerie, nebo jak se to menuje, ale dyby mi chtěla na čumák něco přimontovat, tak to mam pocit, že bych ulítnul i bez křidel. To jako teda zase ne.

Vona je vůbec ňáká divná. Vonehdá se mi povedlo protáhnout se na chodbu, dyž se vracely s Čoklicí kdoví vodkad. Vona na mě zařvala: "Číčo domů!"

Ale já se na ní vyprdnul a pomaloučku sem se šoural někam na ty schody, co vedou tam nahoru a vona představte si to, vona prostě zavřela dvéře zevnitř a nechala mě na tý chodbě vosamocenýho a vopuštěnýho. Potvora. Nevim, estli mě špiclovala nějakym kukátkem, ale já sem byl v tý chvíli ňákej bezradnej a tak sem se vrátil k našim dveřim, abych se faktys neztratil.

Chvilku sem se vopravducky bál, ale potom se dveře votevřely, teda Vona je votevřela a laskavě mě pustila domů.

Asi na mě byla eště našňupnutá vod posledně, jak sem jí zdrhnul.

Já sem ani nechtěl zdrhnout, to mi fakt můžete věřit, já byl akorát hodně zvědavej, kam se s tou Čoklicí vlastně chodí potulovat třeba i na dvě hodiny. No a tak, dyž zasejc jednou pozdě přišly domů a já čekal na večeři, tak sem se rozhod, že se teda podívam, kde se to vlastně spolu binkají. Protáhnul sem se mezi dveřma a vzal se to hopem nahoru po schodech. Vona na mě volala, ale já metelil a nic nedbal. Čim víc se mi snažila chytit, tim sem byl rychlejší. Těch schodů je tam vopravducky hodně moc a já běžel, nebo spíš bez křídel letěl faktys svižně. Funěla za mnou parádně, to musim uznat.

Enomže potom schody došly. A byl sem v koutě. Tak sem kolem ní profrčel zpátky a zase sem se hnal dolů. A Vona zase na mnou. Nadávala mi do mizerů a hajzlíků, ale já sem nedbal a letěl sem se dolů přímo střemhlav. Jenomže dole taky nebylo kam vyběhnout. Tak mě tam lapla a vodtáhla mě domů.

Stejně tomu nerozumim, kam teda vona s tou Čoklicí vlastně chodí. Sem si pořád myslel, že se chodí procházet po těch schodech, ale to asi ne, páč se mnou se proběhla jednou dolů a jednou nahorů a byla ufuněná až hanba. A dyž přijde s čoklem, tak vůbec nefuní. Tak nevim. Jistý ale je, že se mnou po těch schodech už běhat nechce. Sem na ní asi moc rychlej. No to dá rozum do čepice, dyž mam tu energerii, jak Vona říká.

Enomže výslednicí tohohle všeho je, že dyž vyběhnu na chodbu, vona mi tam prostě nechá a zavře dveře. Asi přišla na to, že bez ní mi to běhání vůbec nebaví. A mě vlastně taky ne. Tak že teda nikam neběžim, ale čekam, až mě zasejc pustí domů. Sice to asi je ústupek z mý strany, ale zase musim vzít v potaz, že Vona je moje živitelka a na schodech k hamání nic nenajdu.

A vůbec, doma je doma, tam se dá taky vobstojně běhat a vůbec nepochybuju vo tom, že zase vyšpekuluju něco, aby se jí podlomily kolena a hezky si zafuněla, i navzdory tomu, žádný křidla nemam.

Zpátky ni krok

"Nejni cesty zpět", todle rčení už kdysi přede mnou, kocourem Ćíčou, kdosi mňouknul.

Sice nevim tak úplně přesně, kdo že byl tak chytrej a udělal stejnou životní zkušenost jako já, ale musim s nim souhlasit v každým vohledu, páč todle je pravda pravdoucí a ať sblajznu svoje fousky, estli to tak nejni.

Páč sem kocour uznalej, nebudu si nárokovat patent na tendlencten výrok, enom vám ho potvrdim křivdama prožitejma za tu dobu, co sem žil bez kontaktu se světem.

U nás v rodině se toho vopravdu hodně změnilo. Kluk, co mě přines a zasadil do týhle vypráskaný famiile, někam zdrhnul a vopustil mě, tak že mi zbyla jenom Vona /živitelka/, čoklice a Mrňavice, co už nejni tak mrňavá jako dřívějc.

Na tudlenctu sestavu sem si musel horko těžko zvyknout, ale páč sem kocour smělej a vodvážnej, ňák sem to dal. Na co sem si ale nezvyknul je podraz, kerej udělal muj kluk, co teda už nejni muj. Představte si, že von k nám začal chodit s ňákou dvounožkou, co má fujtajblovýho, nechutnýho, zrzavýho čokla. Čoklici Žolině se ten psí zrzavec líbí, to se ale fakt nedá říct vo mě.

Dyž se tu naposledy vochomejtal, byl sem už tak rozzuřenej, co že sem leze, že sem si naplánoval útok, ve kterym sem počítal s momentem překvapení, že zrzounovi ukážu, zač je toho loket, aby pochopil, že tady bydlim já a von se tu nemá co ležérně procházet a fffšecko si vočuchávat .

Aby se zasejs nemyslelo, že sem kocour zákeřnej, dal sem fffšem na vědomost, že se mi ten zrzavej čokl nelíbí a dokonce mi napadlo, estli voni ho tu nechtějí taky zapomenout, jako tady Vona s její kamarádkou kdysi zapomněly Čoklici. Pří týdle myšlence sem se vopravducky vorosil a řeknul si: " Todle Číčo už nesmíš dopustit, jeden čokl stačí až až..!"

Začal sem teda vrčet, jak sem nejvíc uměl a musim uznat, že fffšichni čučeli, jak umim bejt strašlivej.

Vona povídala: "Teda Číčo, to jsem vůbec netušila, jak umíš vrčet, dyť ty vydáváš zvuk jak nějaká velká puma."

Sem si tak pomyslel: "Dybys enom veděla, co ty ffčecko eště nevíš, jakej já dovedu bejt statečnej, to budeš čubrňet, co ti eště předvedu."

Zrzavej čokl si z toho mýho vrčení ale ponaučení nevzal a chtěl mě tím jeho frňákem očuchávat a lustrovat. Tak to teda ne, vocaď až pocaď. Vytáhnul sem drápy a dal sem mu ťafku přímo do toho čmuchajícího čenichu. Ta teda sedla.

Čokl zavyl bolestí a muj /teda už né muj/ kluk mě bafnul a zavřel mi vedle do pokoje, páč se asi ffšichní báli, že bych jim toho nechutnýho čokla dočista voddělal.

Nevim, estli by se mi povedlo ho dočista zlikvidovat, ale jistý bylo, že si ho zase vodtáhli, dyž vodcházeli.

Offšem já sem zaujmul postoj nedůvěřivýho kocoura, páč tohlencto, to byla zrada nejzrádnější. Vod Ní, že se chtěla s tim zrzavcem muchlit a dybych nezakročil, kdo ví, estli by si ho nechtěla taky nechat.

V každym vohledu, ať to bylo jak chce, sem tomu svou vodvahou zabránil, ale zvostala mi v duši pochybnost a potvrdila se mi jistota, že Vona je fakt všeho schopná.

Tak sem vymyslel pojistku. Nápad mi přišel až z kočičího nebe od Kočiboha, páč i von musel uznat, že křivdy byly vohromný a tak mi našeptal radu, jak si pojistit, aby k nám už nikdy žádnej cizí pes nelez.

"Ty už si kocourku Číčo dávno zapomněl, jak si kocouři v přírodě označují svá teritoria, aby jim do nich nikdo cizí nevstupoval? Označ si také své teritorium, pěkně si to tam provoň, jak nejlépe budeš umět a uvidíš." Ano, takovouhle radu mě poslal Kočibůh, když jeho srdce ustrnulo z mého zoufalství.

Tak jsem důkladně, předůkladně označkoval celou předsíň. Ona ta to k její smůle nepřišla hned, nýbrž až po čase, kdy se můj odér rozprostřel pěkně po celé předsíni. Že byla na nervy jako už dlouho ne, je docela nabíledni, chodila a čuchala, vodkaď se to tak pěkně line. Musim se pochválit, vodved sem faktys kvalitní práci. Epicentrum mýho počinu neměla šanci najít, vůně se spravedlivě rozvíjela v celé předsíni.

Docela poťouchle sem jí pozoroval, jak leze po čtyřech a čuchá do všech koutů, jak skučí, že už toho má plný nos, že to cítí všude, že se z toho asi docela pomine.

Drbala to všim možnym, co jenom dokázala vymyslet, voctem, sodou, kyselinou vinnou, citronem, ale bylo jí to prdlajs platný, páč kvalitní značka je prostě kvalitní značka.

Nakonec v posledním gruntovním záchvatu koberec vyrvala a vyhodila na balkon.

Teď teda máme předsíň bez tébichu, ale taky bez mýho skvostnýho parfůmu, což mě trošínku vadilo a tak jsem si dal repeté s tím, že jsem se jí vyčůral na pantofle.

Todle ale vona zaregistrovala bohužoužel moc brzo a byla na kolaps. Vzala ty počuraný pantofle, strčila mi je před čumák a děsně mě vynadala. Potom je hodila k tomu tepichu a vůbec se mnou nemluvila.

Tak nevim, už to asi nebudu dělat, páč copa dyby mi taky někam utekla, jako muj kluk a chodila ke mně enom na návštěvu. To bych fakt nechtěl. A to nechci ani domyslet, dyby přišla s ňákým jinym čoklem, než se Žolinou.

Tak už sem zase hodnej kocour, páč vim, že nic se nemá přehánět.

Youtube, blog a já...

Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá

.

---

Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.

Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.

Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Nerovný boj

Proč jen do mě pořád bušíš,

na co jsou ti tvoje uši,

neslyšíš mé naříkání,

když ti plním všechna přání…

Proč jen do mě pořád mlátíš,

kolikrát se ještě vrátíš,

jsem již celá pošpiněná,

chci jen křičet, jsem však němá…

Proč jen do mě pořád řežeš,

z bytu vůbec nevylezeš,

už jsem celá ošoupaná,

je to osud, je to hana.

Proč mě pořád osaháváš,

špínu z rukou na mě dáváš,

jsem pak celá upocená,

to se přece dělat nemá.

Už jsem celá ohmataná,

písmena mám upatlaná,

a číslovky zrovna tak,

dnes ti ale vytřu zrak,

rozbiju se a nikdy více

nenapíše ani slůvko TVOJE KLÁVESNICE.

Nechci mít strach ze strachu

Strach má velké oči,

když se kolem točí

a ovíjí nás jako had.

Má nás ve své moci,

nemůžem spát v noci

a tím sílí jeho hlad.

Když se strachy zelenám

hned z toho i průjem mám,

o to víc pak nespím,

od záchodu nesmím.

Tak mu řeknu : "Táhni někam",

já žít šťastně právě spěchám,

tebe já už nechci mít

chci bez tebe umět žít.

Potom polknu uhlí černé,

tablety mé tmavé, věrné,

běhavku tím zastavím,

protože už dobře vím,

že do světa vyrazím.

Kdo je rovnej a kdo rovnější

Vona teda hodně často řiká, že kdo nežil nikdá s kocourem, je to jako dyby nikdy nežil.

Já nevim ale přesně, jak to vůbec myslí, páč že by byla tak chytrá, že by tudle velkou pravdu vopravducky pochopila, tomu ňák nemůžu věřit. Spíš to bude zase ňákej její ironickej kec, jako vobvykle.

Třeba by todle rčení mohla směle inplantovat na jejího, jak vona s oblibou říká "hodného hošíka",kerej mi tedla do týhle vypráskaný famílie přived a zasadil, ale to vona zasejc ne.

Věc se má takhlenct. Její hošík má bolavý zádíčka a asi ho bolely tak, že ze zoufalství rozsekal postel. Dyby tak pěkně cvičil a byl pohyblivej jako já, zádíčka by ho určitě nebolely, enomže to von ne, vona furt nadává, že si po sobě neuklidí ani ťuk../to by mi teda vopravducky zajímalo, jak se uklízí ťuk a taky někdá říká prd.. tomu už vůbec nerozumim../a že dyby se furt neválel u PC a taky někdá třebas umyl nádobí a nebo tak něco, že by to mohlo bejt přínosný pro ty jeho bolavý záda.

Von teda má ale evidentně větčinou jinej názor a tak na ní tak outrpně hledí, dyž se ztrapňuje těma jejíma kecama a civí přesně jako já, dyž mi vyčítá, že sem se zase netrefil do záchodku, což znamená, že jí má dočista na háku. Stejně jako já, že jo. Ale stalo se, že jí asi chtěl udělat radost svým pohybem a tak rozmontoval svou postel a součástky z ní hezky vopřel vo všechny almary, co jich máme v bytě.

Že vona prskala žluč, je nabíledni. Povídala mu:

"Víš co, ty vezmi stovky hřebíky a zatluč rovnou všechny dveře vod všech almar, protože se nikam nemůžu pro nic dostat. Kvůli tomu si nemusel bořit svou postel, když si chtěl, aby bylo všechno nedobytné a nemusel by ses tak namáhat, efekt by byl stejný a bez výraznější ztráty energie."

Von teda kluk po tom jejim proslovu na ní hleděl dost útrpně, ale to bylo asi tak všechno, páč součástky /rozuměj prkna, desky, pružiny/ porád máme rozkramařený po celým kvartýru. Mě to teda zasejc až tak moc nevadí, ale vona je z toho dost nervní a je na kluka už dost našňupnutá.

Já si tu užívam pěkný schovávačky a vůbec mě dost baví mezi tim všim prolejzat, ale vona pro to nemá žádný pochopení a furt na kluka huláká, aby to už zlikvidoval.

Tak nevim, ňák těm lidem moc nerozumim. Co voni všecko potřebujou k tomu životu, to je nad kocouří chápání. Jeden si koupí postel, potom jí rozmlátí a nakonec stejně spí na matraci na zemi jako já.

Bych to teda shrnul, nakonec sme vobá skončili na podlaze.

Tadle rodina je fakt hodně demokratická, kocouří a hošící jsou si rovný na zemi na matraci a čoklové a paničky sou si zase rovný na kanapíčku.

Ale kdo je si rovnější víc, to vopravducky nevim, kluk to asi nebude, dyž ho bolí záda, páč je má křivý…

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.

Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.

Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.

Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.

Mrňavka k nám přijuchala s bolavym vokem a vona jí do něj musela pravidelně kapat ňákou kapalinu nebo co. Fšecko sem to šmíroval pěkně skovanej v bezpečí, páč nikdá nevim, co se jí urodí v mozkovně a mohlo by jí napadnout, že by mohla kápnout i mě. Vona je totiž všeho schopná. Ale asi se toho samýho vobávala i čoklice a tak se rozhodla todlecto nebezpečenství do nuly eliminovat. Tady bych vyzvednul čoklovo nespornou vodvahu, páč čin to byl hrdinskej a i nebezpečnej.

Čoklice taky bedlivě sledovala todlencto kapání a konečně jednou něco vymyslela kupodivu sama a hlavou. Číhala a pozorovala a dyž vona zavelela:

"Budeme kapat do očíčka, podej mi kapičky" ..tak rozjela akci.

"Mrňavice zakňourala, že neceeeeeeee a kapky velkym fofrem hodila pod válendu.

Vona medově povídá:

"No Aďulko, tos neudělala moc dobře. Do očíčka kápnout musíme, to přece víš. Chceš, aby se ti očíčko zahojilo ne? Tak, teď pěkně pro ně vlez a hezky mi je podej."

Mrňavka jí celkem poslouchá, na rozdíl teda vode mě, a tak se poslušně jala kapky hledat.

" Jsou tam?"

"Aňo," Mrňavka na to.

Za chvíli se z pod válendy vozvalo: "Nejsou."

"Jak to že nejsou? Podívej se pořádně."

Mrňavka zalezla hloubjejc pod válendu a křičela: "Mam, mam".

Dyž se ale zpod válendy vyplížila, podávala jí propisku.

To už sem na ní zasejc pozoroval znaky blížícího se infarktu. Nezbylo jí nic jinýho, než zalehnout a snažit se nacpat za Mrňavkou. Asi jí ale došlo, že vobě se tam nevejdou, tak se zasejc musela zvednout a počkat, až se Mrňavka vysouká ven. Tý se to ale asi líbilo a tak tam vobě lezly jako berušky, hledaly a čmuchaly, ale kapky nenašly. Vona teda už pracovala nekompromisně k infarktu, dyž jí konečně došlo, že je celkem divný, že týdle plazicí hry se nezúčastňuje čoklinda.

A páč nás už zná celkem jako svý boty, šla rovnou po čuchu. Čoklice ve vedlejší místnosti měla flaštičku s kapkama v hubě a už jí zpracovávala po svým. Vona jí flaštičku z huby vyrvala rychlostí blesku a začala hořekovat:

"Žolino, proč jsi jenom taková trubka, podívej se, jak si tu flaštičku docela i prokousla. Ještě, že se dnes kape naposled."

Potom udělala důkladnou prohlídku tý vožužlaný plastový trosky a konstatovala, že je prokousnutá naštěstí někde nahoře a že dyž bude rovně stát, že nepoteče a že tam eště nějaký ty kapky zvostaly.

Nakapala Mrňavici do voka a flaštičku pro jistotu před náma skovala s poznámkou, že nám fakt nejni co věřit.

Já teda nechápu, jakym právem vona porád proti nám uplatňuje kolektivní vinu, ale nakonec ať si brebtá co chce, hlavně že aspoň vyvalí večeři, byť do kouta.

Žolina ale v mejch kočičích vočích vo stupínek povyrostla, páč tohle byl přímo její vodvážnej majstrštik, páč tady vedle slušnýho nářezu riskovala i vlastní život, přece neveděla, co v tý flaštičce je vlastně za tekutinu. Co dyby tam byl ňákej jed, že jo? Já řikám porád, že jí nejni co věřit.

Boj vo moc vůbec nejni jednoduchej...

Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.

---

Sice bych je chtěl mít fšecky pod pantoflem a bejt tady šéf, ale někdá ta touha po moci a vládnutí prostě ňák neklapne. Tady v týdle rodině, chce bejt šéf každej a tak si vobčas mazaně řeknu: "Moudřejší ustoupí…"

To potom v zájmu mýho kočičího psychickýho zdraví si pomyslim, že mi sou všechny tři /myslim teda Jí, Mrňavici a psí vtírku/ dočista ukradený, stejně jako jejímu klukovi, ke kerýmu si vlezu do pokoje s tim vědomim, že sice budu v bezpečí, ale hladovej. No jo, no, to holt už vobnáší pohnutej kocouří život, že jo.

Enomže bejt hladovej a eště hrozně zvědavej, to dá jednomu pěkně zabrat a tak vobčas vylezu ze svýho bezpečí, podívat se, co voni tam vlastně vyváděj. A někdá vidim vopravdu neuvěřitelný věci.

Vona nakrájí na kolečka banán a cpe ho po kouskách Mrňavici. Psí vtírka kroutí vocasem, motá se kolem Mrňavky a chce taky žrát ten banán. To bych teda nevěřil, dybych to na vlastní kocouří voči neviděl. Tak, že jedno kolečko strčí Mrňavce, druhý čoklovi. Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Ten čokl by snad žral fšecko, co vona dává tý malý dvounožce. A to zdaleka nejni konec.

Mrňavice čoklovi vaří polívku. Věřili byste tomu? Já to viděl. Fšecky granule, co tam má čokl v misce, přendá pěkně po jedný do misky s vodou, co tam máme na pití, potom to jako povaří na tom jejim plastovym sporáku a porád to míchá a brebtá u toho:

"Zolinko, važim ti polífku."

A čokl se může zjevit. Dyž to jako dovaří, veme takovou malou naběračku a dává to její kuchařský dílo čoklovi k hubě.

"Papej Zolinko, polífku."

A ten přitroublej čokl to vopravducky z tý naběračky vychlemtá. To bych teda nevěřil. Musim ale zcela vobjektivně připodotknout, že i vona na to civěla jako tydýt. Už jenom z toho principu, že čokl je mlsnej až hanba a hned tak něco nežere. Ale jak je v tom zainteresovaná Mrňavice, zřejmě se vtírce vypne nějakej třídící mechanizmus na žrádlo a sežrala by všechno, co dostane Mrňavka.

Je teda faktótum, že po tomdletom vařicím vobřadu vona musí Mrňavku z gruntu převlíknout, protože velkou část tý psí polívky má Mrňavka rozkecanou na voblečení. Ale vona ani nenadává, veme suchý svršky a Mrňavku zase hodí do gala.

Večír se culím pod fousky, dyž psice bere Mrňavce její plyšový hračky. To je potom správná rotyka. Nejlepšejší je to, dyž se chystaj do pelechu. Mrňavka si přinese svou "koču" , dá si jí na polštář a než se vyčurá do ampru, psí vtírka jí popadne a vodnese si jí do vedlejší místnosti, aby jí správně vožižlala.

No jo, i ten čokl někdá touží bejt šéfem aspoň jednoho malýho ukradenýho plyšáka…

Vobě potom koču jako dvě trubky hledají, až jí napadne, že jim jí zdulila Žolina. Tak vona letí vedle, vyrve kočku Žolině z huby a podá jí řvoucí Mrňavici. Koča je celá voslintaná, ale Mrňavka zkontroluje, estli má vobě voči a je spokojená. Dyž konečně Mrňavka usne, dycinky doufam, že bych teťkanct moh dostat ňákou tu večeři. Enomže vona taky chrápe jako zabitá a tak mě nezbejvá, než si jít chroustnout těch pitomejch granulí, co tak nemam rád.

Bejt mocnej s hladovym břichem moc nejde. A tak teda sezobam ňákou tu granuli a těšim se, že až Mrňavka vodcestuje, potom tu zasejc budu šéf…

Chybička se vloudí i ve směru kroků

Zasejc už tady byla Mrňavice. Teda to vám řeknu, že jako já kocour Číča mám z toho dočista kočičí kopřivku. Vovšem na druhou stranu… vono to má taky něco do sebe. Malá Mrňavice se začíná jevit jako muj externí spolupracovník v huntování psychiky naší živitelky. Vopravducky ale jenom jako externista a eště hodně vzdálenej. Dyž ke mně přilítne, už se nedekuju do závětří, ale hrdinně na ní zasyčim. Ani sem netušil, že v tom mym syčení je taková síla. Mrňavice zůstane úplně perplex a už ke mně neleze. Zato vona dyž mě viděla a slyšela naživo syčet, koukala jako vyvoraná myš.

"Tak takhle umíš syčet ty syčáku?"

Vona se diví jako divizna, že kocouří někdá syčejí. Já, páč sem kocour společenskej a dobrý vychování je moje druhá přirozenost, sem na ní nikdá nesyčel. Nakonec je to moje živitelka, že jo, ale na Mrňavku teda syčet budu, páč to zabírá parádně. Vona teda naštěstí uznala, že je to mý právo a Mrňavici řeknula:

"Nech kocoura na pokoji, on se tě bojí, jdi si hrát se Žolinkou."

Enomže Mrňavice si nešla hrát se Žolinkou, ale vkročila do koupelny a šla si hrát se zubní pastou. Pěkně jí votevřela a celou vymačkala do vany a než se vona vzpamatovala, měla vanu celou vopatlanou nejen vod pasty, ale eště i vod sprchovýho mejdla. Jo, já prostě v Mrňavce vobjevil velikej talent na věci, na kerý já ani psí vtírka, nestačíme. A Mrňavice se vopravdu upřímně snažila.

Než vona v kuchyni uvařila ňákej blemt, Mrňavka zalezla u kluka pod stůl a vytahala všechny kolíčky ze switche a asi jí došlo, že to nemá dělat, tak je tam zasejc nacpala zpátky, enomže ňák přesně netrefila správnej kolík do správný dírky a výsledkem bylo, že klukovi ani jí nešel celý dva dni internet ani na wi-fi, ani po kabelu. Dyž na to ten její kluk za pěkně dlouhou přišel, konstatoval, že Mrňavka je ale hodně šikovná.

A to asi jo, páč jí eště stačila ztratit spony na ubrus, rozbít jí ňákej památeční keramickej zvonec a málem si schodila na kebuli palmu i s květníkem. Já naprosto pro ní neviditelnej, sem s vobdivem pozoroval její velký nadání. A to je prosim pěkně eště malá, co vona potom dokáže za velký věci, až bude velká.. toho bych se fakt chtěl dožít…

Ale abych vám dovyprávěl to chybný vkročení Mrňavky k tomu excesu se zubní pastou….

Kluk se chtěl vykoupat a tak mu nezbylo nic jinýho, než tu zasviněnou vanu umejt. Tak to vzal enom sprchou, enomže tim se mu docela ucpala výpusť. A von se s ničim zasejc tak moc nepárá, vodmontoval teda hlavici sprchy a tlakem jenom z tý pozůstalý hadice nahnal tu nešťastnou kosmetickou směs pryč z vany, a po tomdle sladkým vítězství člověka nad hmotou bohužoužel hlavici sprchy zamontoval zpátky do hadice bez těsnění, kerý taky dokázal překvapivě ztratit. No, nakonec dyk je s Mrňavicí příbuznej, že jo…

A správný tóčo nastalo, dyž se velkej dvounožec potom chtěl vosprchovat. Voda mu ze sprchy hrčela všade, kde ale teda zrovinka nechtěl. Hned začal vyšetřovat, kdo, kde, proč a jak, rotyka kolem toho byla veliká….Tak, že musim zkonstatovat, že krok Mrňavice v koupelnu měl dalekosáhlý a hlučný následky, kerý sem já kocour Číča bedlivě sledoval a taky následně zdokumentoval, páč tak ňák po kocouřim tušim, že budou další a další kroky, cílený na to, aby si vona a její dvounožec uvědomili, že majetek nejni všecko a že teda já, psí vtírka a i malá Mrňavice budeme dělat všecko, na co nám naše síly budou stačit, abychom jim vod něj co nejzdárnějc vodpomáhali.

Má milá.. slyším tvůj kovový zvuk

Jsi tak krásně bílá

a je v tobě síla,

vím, že na mě počkáš,

nemůžu se dočkat.

S rozkoší očekávanou,

odhodím kalhoty stranou,

košili servu ze sebe,

myslím na cestu do nebe.

Trenýrky ze sebe strhám ,

nedočkav k tobě se vrhám,

když si na tě potom lehnu,

rozkoší se ani nehnu.

Po zádech mráz mi na moment přejede,

jak jenom v předehře on sám to dovede,

však hned záplava tepla nás zahřeje,

blažená úleva vstoupí hned do děje.

Přineseš mi uvolnění,

nad to přece nic už není,

přineseš mi rozkoš sladkou,

s glazurou svou bílou, hladkou,

neb si moje VANA koupací,

k tobě člověk rád se navrací.

Jak se jí možná změnil život

Já už bych se na to vopravducky vyprdnul, velebnosti.

Mrňavice je u nás na muj kocouří vkus teda hodně často, furt za mnou leze, šišlá na mě "košiško posééém" a já před ní musim bejt porád někde zaleznutej. Mam toho už akorát tak dost. Eště že vona mi aspoň dá večeři někam, kam se ta malá divoká dvounožka nedostane. Je to hotovej škandál. Vona je tady i v noci a chrní s ní v jejim pelechu. Tedy v mym pelechu, chci napsat, páč Mrňavice se nakýbluje k ní a já musim spát vodstrčenej a samotnej. I psí vtírka se k nim vetře. Já bych chtěl bejt taky u ní, ale dyž je tam Mrňavka, ani tam radči nepáchnu.

Jenomže vonehdá teda Mrňavice něco provedla. To si vopravducky nechejte vyprávět. Zašišlala na ní: "Čůůlat."

A vona se mohla přerazit. Povídá jí. "Budeš čůrat do záchodu a nebo do nočníčku?"

"Do záchodu," Mrňavice na to.

Tak vona šla a dala jí na normální záchodový prkýnko eště takový zmenčovací, aby nám Mrňavice nespadla do záchoda. Mě by to teda bylo fuk, že jo, páč porád by bylo lepčější, dyby do toho záchoda žbluňkla, než to, co se stalo potom.

"Už sem vyčulaná babi."

Vona k ní hned letěla, sundala jí z toho hajzlíku a že jí jako natáhne bombarďáky. Enomže, co se nestalo. Než jí ty bombky natáhla, Mrňavice rychlostí blesku vzala to dětský zmenšovací prkýnko a posadila si ho na hlavu a v mžiku si ho narvala na krk. A bylo vykydáno. Prkýnko nešlo zpátky přetáhnout a tak to vypadalo, že ho tam bude mít už napořád. Sám bych teda byl zvědavej, jak s nim třeba bude chrápat, nebo jak se s nim voblíkne do bundy a podobný intelektuální votazníky se mi honily hlavou, ale vona dočista šílela. Snažila se Mrňavici něco dělat s ušima, ňák jí je porád mačkala k hlavě a mordovala se s tim prkýnkem, co vůbec nešlo sundat. Najednou ta hlava byla asi ňáká větčí, nebo co. Teda je faktótum, že Mrňavice si to prkýnko nasadila snadno, páč po tý hladký straně jí po kebuli snadno sklouzlo, ale vobráceně to už nazpátek nešlo.

Vona měla ve vočích votazníky celýho světa. Její myšlenky, co jí hulily hlavou, se daly číst z vočí jako v nejlepčejšim kočičim žurnále.

"No to je teda pěkné, já snad budu muset někam jet se řvoucí holkou na pohotovost, aby nám sundali z krku záchodové prkénko.. a jak s ní můžu ject, když pro ni nemám autosedačku… proboha co já jenom budu dělat, jestli jí to přes tu hlavu nějak nepřervu.. to snad budu muset jet tramvají, vždyť to má kolem krku jako kobyla chomout, čím to jenom přepiluji, jestli se mi nepovede to sundat………

A Mrňavice začala řvát na plný kolo. Už jí asi taky došlo, že to ňák nejde sundat, možná, že už jí bolely ty uši, co tam tak překážely a dostala strach, aby jí ty uši vona ňák neutrhla, dyž tam tak překážejí.

A potom, potom vona na Mrňavici docela zařvala, jako řve na mě a na psí vtírku Žolinu, dyž něco vyvedeme.

"Neřvi a stůj, nebo to nikdy nesundáme."

Teda Mrňavice není vůbec zvyklá, že by na ní vona řvala, páč vona řve akorát na nás, na ubohý zvířata, a tak se leknula, že dočista zkameněla a s rukama připaženýma stála jako socha v pozoru a ani nedutala. Vona tam teda eště něco prováděla s těma jejíma ušima a potom se jí konečně podařilo to prkýnko sundat. Ani jí ty uši nemusela utrhnout.

Mrňavice hned běžela za mnou, páč mě zblejskla, a já než sem se před ní ztratil ve fusekloidní zásuvce, viděl sem, jak vona mele z posledního. Ouplně se klepala. Tak sem na ní v rychlosti mňouknul: "To máš z tý tvý demogracie, dybys jí posadila na ampr, tak si měla po starostech, ale ty se jí holt musíš demokraticky zeptat, kde že to vlastně chce čůrat. Ach, jo, je to nespravedlivý, páč mě si se nikdá nezeptala, kde chci mít muj záchodek. A protestoval sem já někdá? No řekni sama. Chodim pěkně a spořádaně tam, jak si to diktátorsky nařídila a zavonačila. Trochu spravedlnosti bych prosil laskavě."

Teda nevim, estli vona vůbec je schopná pochopit moje komplikovaný myšlénky, kórt, dyž byla ve stavu pernamentního třasu, ale zase si řikam, že jí to třeba změní život a začne bejt na Mrňavici taky diktátorská.

Nejtemnější noc ze všech nocí

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí.

Její a moje představy vo dokonalým světě...

Vono to s ní už vopravducky nejni k vydržení. Mam pocit, že už to zavání psychickym tejránim. Je to potvora fšech potvor. Vona mi ráno do misky k snídani vyklopí tu nechutnou blemtavou kočičí kapsičku a dyž jako zamňoukám, že jí na tendle blivajz zvysoka kašlu, docela se na mě utrhne:

"Copak Číčulko, nechutná ti? Můžeš si zobnout ještě granulky, máš je přeci vedle v mističce."

To už je i na mě, kocoura Číču, zvocelenýho jejim skandálnim chovánim ke mně, silnej kalibr. Granulky, vona je snad dočista dementní. Granulky až si žere sama, já chci masooooooooo.

Taky sem jí to ale hnedka eště za tepla pěkně po kočičim naservíroval:

"Tydle kecy vo granulkách si dej klidně zhudebnit a potom mi je můžeš třeba předzpívávat. Bude ti to ale stejně prdlajs platný i dyby si s nima vyhrála Zlatýho slavíka. Granulky nežeru. Chci masíko, slyšíš?"

Jako vobyčejně, slyšela, ale nedbala.

"Číčulko, kapsičky jsou přece dobré, jestli ty nejsi trošinku mlsounek. No jak myslíš, ale masíčko bude až večer."

To je neslýchaný, co vona si dovoluje.

Ale na mě si vopravducky nepřinde. Já sem kocour fikanej a už mam docela vyčíhnutý, že pro mě má v bílý almárii připravený naporcovaný masíko, a že si ho dá dycinky ráno do dřezu rozmrznout, a potom mi ho dá laskavě k večeři. Todle ňák nesabotuju, ani nekritizuju, páč srdíčka z kraviček, co tam pro mě má, mam moc a moc rád.

Enomže faktem se, že po tý vopravdu nechutně hladový snídani mam upřimnej hlad a tak se ňák po kocouřim snažim dostat se do toho dřezu dřívějc, než večír.

Vona ta potvora sice to masíko přikrývá, abych se na něj nemohnul dostat, ale někdá zapomene. Jako zrovinka nedávno. Bohužoužel pro ní, než vypadla vydělávat na daně, nepřikryla ani dřez ani maso a tak sem si ho samoobslužně ukradnul. No vlastně neukradnul, že jo, dyk je stejně moje. Enomže vono bylo eště nerozmražený a hodně studený, tak sem si ho pěkně položil na koberec, že počkam až se to maso voteplí a potom si dám do nosu. Dyž masíko pěkně rozmrzlo, hezky sem si ho vodnes jinam, páč pod nim na koberci byl úctyhodně velkej krvavej flek a já rád hamám na čistým, nejsem žádný prase, že jo a tak sem ho povláčel a pojed eště na několika místech, než sem se dosyta nadlábnul.

Že vona, když se přihnala domů šílela, to je slabý slovo. To výrazivo, co použila, by se určitě nedalo publikovat v dětský čítance.

Mě to ale bylo dočista fuk, páč sem měl krásně plný bříško a chtělo se mi spát.

Než sem dočista zatuhnul, eště mi mozkovnou projela myšlenka, že její představa vo světě se diametrálně liší vod mý.

Já si představuju ideální svět pro všechny kocoury a kočky zrovinka tak ňák, jako v týdle chvilce. Vy ne?

Novodobý Metrix...

Zase ta stejná noční můra. Hrůzný sen, znovu a znovu se opakující.

Prudce vstala na posteli, zborcená potem, její mozek byl blokován, jak přetížená kalkulačka.

"Co to je? Co to jenom je? Je to realita, sen, nebo novodobý Metrix? Nestačím vůbec své myšlenky zpracovávat. Proletí rychlostí světla a zmizí do tmy."

---

Chvíli zírala do pološera a snažila se pomalým dýcháním usměrnit divoký tlukot svého srdce.

"Přece se nic neděje a přes to…. klid, uklidni se… to je jen tvoje fantazie….ale co když je všechno jinak, než to vypadá? Co když je všechno jenom jako? Hra, projekce, PŘEDSTAVA… co když je celý svět jenom mojí představou? Co když to, co kolem sebe vidím a co žiju, je založeno na něčem jiném, než v co věříme? Co když jsme něco úplně jiného, než si myslíme, že jsme? A co když všechno, co mám kolem sebe, je založeno jen a jen v mojí mysli? Existuje to vůbec? Bylo by to možné? Bylo by to vůbec možné? Iluzorní svět? Má rodina, mí přátelé a vůbec vše, co mám ráda…..co když je to jen a jen iluze a já jsem jen něčí projekce? Vymyslel by lidský mozek něco takového? Ale byl by to opravdu lidský mozek? Co když je to nějaká paměťová karta, založená do našich mozků… Moment, je nás víc, nebo snad všichni.. nebo jenom já? Možná, že existuji jen já a vše, co prožívám, je uměle založená představa do mého "těla", "mozku", nebo vlastně kam? Co když jsem jen jakýsi pokus někoho, nebo něčeho, ale koho? Co když vše, co žiju, je jenom jako, co když já nejsem vlastně vůbec já?"

"Ale kdo, nebo co by to všechno kolem mě vymyslelo a řídilo? Moje prožitky, moje vzpomínky, moje bolesti i radosti, vše, co vlastně žiji? A žiji vůbec? Nejsem jen jakýmsi pokusem, kterému je implantováno jakési vědomí? Je to možné?"

Naštěstí se jí podařilo opět tyto myšlenky od sebe odehnat a vrátit se do "normálního" života.

Ve světle denních paprsků se jí vše zdálo krásné a v pořádku. Sama sebe si nyní představovala, jak se ptá svého dospělého syna, jestli je opravdu skutečný a nebo jenom projekce. Musela se duchu smát. Dovedla si dobře představit, jak se na ní podívá zvlášť pobaveným pohledem a řekne jí: "Už to nehul matko, máš halušky."

Stejně ale ví, že ten šílený sen se bude znovu a znovu opakovat. Mnohokrát se zamýšlela nad tím, jak vůbec k takovým bludům dojde její mysl. Ovšem vždycky marně.

Až jednou, když si opět užasle pročítala politické aktuální dění, najednou jí svitlo. Konečně snad pochopila, kde se berou ty její fantasmagorické sny.

"Mohou za to veřejná média, zabývající se politikou. Denně vědomě i podprahově přijímáme zkreslené informace, překroucené pravdy, polopravdy a lži. Udělat si správný náhled na věc, je čím dál těžší. Čemu věřit a čemu ne? Všechno je jenom jako. Všechno je jenom velká HRA. Hra, kdo z koho a hra, kdo jak vyšplhá výš přes čí záda, kdo a jak bodne nůž do zad toho druhého, v zájmu svého prospěchu. Na nikom a na ničem jiném nezáleží. Všechny způsoby jsou vítány, i ty nejšpinavější. Ano, to je přesně ono. To je dnešní svět. Učí nás, že černé je vlastně bílé. A my to přijímáme, ztotožňujeme se s tím. Není Metrix, není žádná projekce, je to něco jiného, velmi účelového a velmi hmatatelného. Jsou to peníze, které přinášejí moc. Moc a peníze, to jsou vládci našeho světa. Našeho opravdového světa…"

Nebojím se býti svá...

Nohy se ti podlomí,

jen co skočím na tě,

vášeň má tě ochromí,

hned si sundáš gatě.

Lehneme si do postele,

zcela svůj se neboj být,

tělo tvé ovládnu skvěle,

radost z toho budu mít.

Budeš sténat s potu tváře,

síla má tě ochromí,

budeš skučet do polštáře,

já však nemám svědomí.

Budeš žasnout co vše svedu,

s krásným mužem v posteli,

přestat jen tak nedovedu,

vůli mám jak z oceli.

Když už budeš blízko smrti,

zoufale řvát o pomoc,

acylpyrin mě pak zdrtí

ten snižuje moji moc.

Však najdu muže jiného,

na kterém se vyřádím,

lékem neposilněného,

vždyť jsem chřipka..přece vím.

Život ve tmě

Den je tak krátký a je málo světla. Mám dojem, že jsem pořád jenom ve tmě. Nekonečné, všeobjímající tmě. Ti, co za mnou chodí, mi říkají, abych si rozsvítil lampičku. Jenomže já nevím, že nějakou lampičku mám. Moje paměť nefunguje. Všechny myšlenky se z ní kvapem vytrácejí a nahrazuje je strach. Tma je nemilosrdná a nechá mě volat na matku, aniž by mi kdokoliv odpověděl.

Někdy si uvědomím, že moje matka je mrtvá, ale moje podvědomí se tomuto faktu brání. Přesvědčí mě, že matka spí v patře nade mnou.

Moje sestra, která ke mně chodí, mi tvrdí, že nad námi žádné patro už není, jenom půda. Nerozumím tomu. Vždyť jsem tam maminku přece viděl. Mnohokrát.

Sestra se mi vždycky ptá, jestli jsem s ní mluvil. Nepamatuji si to. Vlastně ani nevím, jestli to opravdu byla matka.

Často se sestry ptám, zda-li mě vezme domů.

Ona mi tvrdí, že doma jsem. Že ležím ve své polohovací posteli, ve svém bytě. Nerozumím tomu. Moc toho kolem sebe nepoznávám. Je to zvláštní. Den uteče tak rychle, protože se mi při světle dobře spí. A potom přijdou ty nekonečně dlouhé noci, plné nepřátelské tmy.

"Proč si nerozsvítíš, máš tady přivázanou i baterku?" často se mi ptá má sestra. Je to ale opravdu moje sestra? Není to matka? Vše se mi plete. Myslím si, že jsem v práci a čekám na vystřídání. Ptám se sestry: "Kdy on už přijde?"

"Kdo?"

"No ten, co tu bydlí se mnou."

"Ty tu bydlíš přece sám, jsi doma."

"A co mu tedy mám říct, až zase přijde?"

"Za tebou přeci chodí chlapec z pečovatelské služby. Ráno přijde, umyje ti, udělá ti snídani a postará se o tebe." Potom přijde zdravotní služba a dá ti léky. Pak přijde paní, co ti přiveze oběd. No a odpoledne přijdu já, nebo tvoje přítelkyně. Přece je to tak každý den. Ty si to nepamatuješ?"

"Pamatuju, ale vezmeš mě domů?

"Ty jsi přece doma. Kam bys chtěl vzít?"

"Aha, tak jo."

A potom zase přijde noc. Někdy se mi podaří tu tmu zaspat. Ale když se probudím, nevím vůbec, kde jsem. Tak volám na matku, ale nikdo se neozývá. Někdy v noci ke mně přijde má sestra. Nebo se mi ozve z vedlejšího pokoje. Ale někdy se neozve nikdo. Proč jenom musí být pořád taková tma. Nevím ani kolik je hodin, ani jaký je den. Pořád se na to ptám každého, kdo za mnou přijde. Na zdi sice mám veliké hodiny, ale už jim nerozumím.

Mnohdy chodím po městě jako dřív, chodím nakupovat, chodím do koupelny, vyčistit si zuby.

Moje sestra mi ale říká, že na nohy už jsem se nepostavil skoro 10 měsíců. Nerozumím tomu. Zeptám se jí, jestli už půjdeme a ona mi odpoví:

"Kam bys chtěl jít?"

"Já nevím, asi domů."

"Tak jo, tak vstávej a půjdeme. Sundám ti ohrádku z postele a jdeme."

Jenomže mě to nejde. Bez pomoci si ani nesednu. Nějak už nedokážu ovládat svoje tělo. Přestalo mi poslouchat.

Když si tohle na chvíli uvědomím, řeknu, že nikam nechci jít. Že se mi tady líbí a že jsem tu rád. A taky to tak v ten okamžik cítím.

Sestra na mě nenaléhá, jen mi dá zase ohrádku u postele nahoru, abych nespadl na zem.

Nedokážu si už ani pustit televizi. Vlastně mě ta televize ani nebaví. Když ji někdo zapne, stejně se nekoukám.

Sestra říká, že se utápím ve svých podivných myšlenkách, že bych měl na posteli trošku cvičit, zkusit si číst, nebo něco psát. Ale mě se nechce. Nebaví mě to. Mnoha věcem už nerozumím.

Život se prostě nějak změnil. Ale to, co nemohu žít ve skutečnosti, prožívám ve snech. Někdy ta tma není až tak nepřátelská.

Tato povídka je inspirována skutečností.

Co že to vlastně sem?

Vona mi často říká, že sem malej mizera,vyčůranej hajzlík, mňoukálista,milášek a nebo tygr domácí.

Někdá sem z ní už tak zpitomělej, že ani nevim, kdo že to vlastně sem. Ne, že by mi to zas až tak huntovalo mou kočičí pohodu, ale poslouchejte furt ňáký kecy.

---

Jenomže vonehdá, vonehdá to úplně přehnala. To, dyž sem jí rozdrásal další polštář a tentokrát tak bravurně, že peří lítalo na všechny osvětový strany. Byl to fofr, ani sám nevim, jak se tak rychle schumelilo. Vona přilítla jako fúrie a hned na mě začala ječet.

"Číčo ty jsi takovej zatracenej všivák, to snad ani není možný, co ty dokážeš. Jednou mi z tebe klepne."

A to se mě teda dost dotknulo. Ne to, že by jí snad ze mě mohlo vopravducky klepnout, ale ten "všivák" mě teda hodně urazil. Co si to vůbec dovoluje, potvora.

Hezky zhluboka sem se nadejchnul, abych na ní vyřval, co si vo ní myslim já, kocour Číča.

"Co to meleš za kraviny, jakej všivák? Já sem kocour čistotnej, už ti ani nečurám do křesílka a ty mi řekneš, že sem všivák. Já mam kožíšek čistej a úpravnej, nemam blechy ani červy a už vůbec ne vši. Tak co furt hulákáš? Si proti mně zaujatá a nespravedlivá a naddržuješ psí hopsandě. Na mě se vykvajzneš, ale s čoklicí furt někde trajdáš. A dyž sem přijuchá Mrňavice, to se můžeš úplně přetrhnout. A vůbec já tě nemam rád a nebudu s tebou mluvit."

A vopravducky sem se urazil. Vodkráčel sem hrdě středem a čekal sem, že za mnou zase přileze, jako vobyčejně a nebo mi aspoň zavolá na bonbónky, ale vona se asi taky naštvala. Je faktótum, že si teda pouklízela, páč peří je peří, ale dyž musí uklízet chlupy, co lítaj z čokla, což je podobný jako uklízet peří, tak u toho tak nezuří.

To teda bylo něco novýho. Eště nikdá se na mě tak dlouho nezlobila. Co dyž mi nedá ani večeři? A že toho vona by byla určitě schopná. Vona čte všelijaký ty stóry, co píšou zhrzený tvorové a co dyž ty načtený moudra začne trénovat zrovinka na mě a mý večeři? Bylo to vážný, vopravducky sem měl nahnáno. To se muselo semlít zrovinka ten den, co její dvounožec nebyl doma, aby mi zachránil vod potupný smrti hladem. A eště navíc sem veděl, že vona pro mě má připravený syrový masíko na večer. Tak sem si holt řeknul: "Číčo, nejni čas na hrdinství, budeš se muset pochlapit a ňák jí vokouzlit, aby sis moc nezadal, ale aby vona zasejc roztála."

No, bylo to těžký, až ukrutný. Šel sem teda za ní a co nejspořádaněji sem si cnostně sednul, abych na ní viděl. Koukal sem na ní, jak sem uměl nejlípějc a dyž sem si myslel, že už jí mam na lopatkách, tak na mě uštěkla: "Neciv na mě tak Číčo."

Co já musim vydržet. Já, téměř světec a takovýdle hrubý zacházení. Enomže hlad je hlad a večer se blížil. Estli jí nevochočim do tý doby, než pude s čoklem na večerní venčení, jistojistě zvostanu bez večeře.

Mňouknul sem tak nesměle a žalostně, jak jen to umim nejlíp nafilmovat a koukal sem, estli zabere. Vona je ale někdá jako parez, nehnula ani brvou. Tak to je vopravducky zlý. Tak sem se jí začal motat pod nohy, jako že se chci přišmajchlovat. Kočibože, ty to vidíš, co jeden musí podstoupit kvůlivá mrzký flákotě. Chvilku eště dělala napučenou, ale potom to nevydržela a podrbala mě za ušičkama. To mam rád a tak mi ani nedalo moc práce, abych blahem zamhouřil voči. A bylo to. Jasná výhra.

"Ty jsi takový zlobivý kocourek, co Číčo? Jestli ještě jednou rozdrásáš nějaký polštář, tak ti doopravdy uštípám drápy."

Zase už jela ve svejch poučovacích kecech, vypnul sem teda poslech, eště sem se nechal chvilku muckat, ale co je moc, je moc. Dyž sem natuty poznal, že večeře je jistá, a že vona už dokonale vychladnula, hned jak se to šiklo, sem se po anglicku vytratil, aby si moc nezvykala na to, že sem ňákej votrok na mazlení. Musel sem si přece v klidu dáchnout před večeří, no ne?

Strážce mý doby

Zrovinka nedávno sem se parádně vyvaloval na svý myšózní dece, meditoval a ňák sem bilancoval svuj kočičí život, co žiju u tý potvory. Vono je to hnedlinka už 4 roky, co sem se nakvartýroval do týhle vypráskaný rodiny. Né, že by to bylo zas až tak zlý, páč vim, že co člověka, pardón teda kocoura nezabije, to ho posílí. A řeknu vám, že vedle ní sem posílil vopravdu výrazně. Hlavně teda na váze. Vona mi říká, že ze mě začíná bejt slušnej tlustoprd. To je ale sprostá urážka, to vám teda povim.

---

Zasejc na druhou stranu si to ňák k srdci neberu, páč vim, že její inteligence by se dala vopravdu snadno změřit na doktorskym teploměru a tudíž vona nemůže chápat jemné nuance mezi dokonalou kocouří figurou, ztepilostí a lehkou nadváhou, ale vono se nejedná jenom vo to, že sem vopravducky trošilinku přibral, ale vo to, že vona mi chce prostě řídit život. Se fšim fšady. Vona by asi byla ráda ňákym strážcem mýho kočičího života. To je furt keců, co nesmim a co zasejc musim a to já nemam rád. Vona by mi snad chtěla řídit i kočičí myšlénky, nebo co. Já mam chrabrý srdce demokrata, ať si každej dělá co chce, že jo, ale já teda nejvíc.

Todle bych teda eště skousnul, ale dyž začne blábolit, co je pro mě dobrý a co zasejc ne, mnohdá mi z ní upřimně brní mozek. Jako dyž mi tudle přinesla vodněkud ňákou trávu, že jo. Ne tu na hulení, aby nevznikla ňáká mejlka, ale vobyčejnou travinu. Já sem to teda vočenichal a prolustroval, ale tudle vodrůdu nemam rád a tak sem na ní prsknul: "Co mi to prosimtě nosíš za zelenej sajrajt? Todle já nemam rád. Já chci trávu kočičí a ne tendlecten blivajz."

Enomže na to vona prostě neslyší. Dyž přinese domů něco zelenýho a poživatelnýho pro kocoura mýho naturelu, strčí to do vázy. No chápete to? A potom mě vokřikuje, dyž si na tom chci upřimně pochutnat.

"Číčo, nech ty kytky, zase je celé okousáš a roztaháš."

Kytky, pchá, vona tomu říká kytky. Mě to ale chutná a tak si počkam, až vypadne vydělávat a potom si pěkně za prvý pošmáknu a za druhý pohraju. Vytahat z vázy a roztahat po kvartýru je opravdu umim kvalitně.

Vim ale, co zase bude za scény, až se vrátí domů. Bude lamentovat, hořekovat a nadávat.

Myslim, že vona bude tak trochu hodně pěkná hysterka.

Dyž se přihasí domů, hnedka se nás vobou /mě i psí vtírky Žoliny / zeptá, jak sme sami doma hospodařili.

Já teda na ní mňouknu, že dyž nás tady nechala samotinký, ať se teda nediví tomu, co zasejc uvidí, ale vona nerozumí a de to všade vobhlídnout. Upřimně řečeno nevim, co jí víc rozzuří, estli mnou roztahaný a vožužlaný trosky těch rádoby kytek a nebo zadrobený postele a koberce vod rohlíků, kerý se podařilo Žolině zase ukradnout.

Je teda fakt, že já zasejc všecky kytky taky nežeru, ale Žolina na rozdíl vode mě, všecky rohlíky žere, teda chtěla by žrát. A dyž se dostane do klukovo pokoje, kerýmu teda vona taky nadává, že je prase jako my, dycinky tam nenajde jenom jeden rohlík, ale aspoň dva nebo tři a potom má velikou starost, do kerý postele je co nejlíp skovat.

Tak, že já bych podle ní nesměl vopravducky nic, nevim, co by po mě chtěla, já sem kocour tvůrčí a nápaditej a nebo nápadnej, nebo jak se to řekne a vona si snad představuje, že budu celej den jenom tak ležet na kanapíčku a eště snad vedle čokla a vobá se ani nehnem.

Ale co, nebudu se rozčilovat, páč to přenecham s radostí jí, vona se rozčiluje ráda a asi jí to baví.

A já, páč mam svý kocouří srdce na pravým místě, se dycinky postaram vo to, abych jí ten její rozčilovací rituál dopřával co nejvíc a plnejma douškama a Žolina upřímně a ryze následuje mýho příkladu.

My jí prostě máme rádi a co bysme pro její blaho neudělali, neee?

Obézní myšlenky

Myšlenky moje mrzké,

varují, že v době brzké,

zas už budu mít hlad

a báječně napucnu se rád.

Myšlenky moje nízké,

varují, že v době blízké,

zas už budu chtít jen spát

a světové dění zachrápat.

Myšlenky moje zrádné,

varují, že tělo zvolna slábne,

že nadlábnout se rychle musím,

co já jen od myšlenek zkusím.

Jsem týrán svými myšlenkami,

hladové si hrají s námi,

proč jen nejsou příjemné,

že by byly nájemné?

Proč se koupit jiné nedají,

proč mi v mozku tyhle rýpají,

když chci krásný, štíhlý být

a na jídlo nemyslit.

Ach, jo, pokrok, nic pro mě...

Vona teda pokroková je, vo tom žádná. To pravim docela fundovaně, já, kocour Číča. Vona teda úplně v rámci pokroku přestala používat nože. Nevim, estli to teda nesouvisí s tim, že jeden se jí zlomil, anebo kvůlivá tomu, že u dalšího nechala rozmočit dřevěný držadlo a už žádnej další nůž nemá. A nebo má, ale ňák si je šetří, nebo co. A zase ten její pokrok vodskáču já.

---

Hodí mi do misky kus flaksy a pěkně si to Číčo rozkousej sám. Copa vo to, zuby já mam k světu, to jako jo, ale dřívějc mi to hezky krájela. Vona teda mě i čoklici bere teďtanct dost u huby. Furt nemá čas a dyž je náhodou doma, tak se tu hodně často vobjeví ňáká malá dvonožka, co mi honí po celým kvartýru a šišlá na mě: "Ci ci, poseeeem…." No to bych se vopravdu dočista voprudil. Dvounožka lítá, až se jí kokrhrely na hlavě natřásaj a furt mě někde hledá. Enomže já sem mazanej, já se dycinky někam skovam a nevylezu, dokud si tu malou divošku zasejc nevodvezou.

Vovšem posledně, dyž se tu znenadání vocitnula, sem nestačil zalíst někam hodně hluboko, a ten zrádnej kluk, co sem si myslel, že je muj kámoš, páč mě do tohohle kvartýru přines a nastěhoval, tak ten mě podle drapnul a držel, aby mě mrňavá dvounožka mohla muchlit. Přemejšlel sem, estli po ní mam seknout a nebo radči ne, voči mi blejskaly do zelena vztekem, ale vona ta malá potvora mi kupodivu ani netahala za vocas, ani mi nedloubala do vočí. Stejně sem se ale tetelil hrůzou, já malý děti vopravdu nemusim. Vona teda /myslim teďkanct velkou dvounožku/ jí porád mlela: "Opatrně hlaď kocourka, podívej se, jak se bojí, že mu budeš ubližovat. Ale ty jsi hodná holčička a víš přece dobře, že zvířátkům se neubližuje, viď?"

Tak sem na ní mňauknul: "No, tobě se to kecá, hlavně že jí umíš poradit, ale abys mě vysvobodila, to tě ani nenapadne, si potvora a já s tebou nebudu mluvit, dyž mě tady necháš takhlenct tejrat.

A vona světe zboř se, vona Mrňavici vodnesla a povídá jí: "Nech už Číču být a půjdeme do lesa na procházku." Mrňavice zašišlala aňo a už se ráčily pakovat ven. To už se jim pod nohama motala psí vtírka, aby jí tu náhodou nezapomněly. Psí vtírka se na Mrňavici přímo lepí, páč vona se porád něčim láduje.

No a to je ta nespravedlnost, Mrňavici vona fšecko nakrájí a naservíruje a mě hodí kus masa do misky a starej se kocoure. Já si teda zase až tak moc nestěžuju, to vopravducky ne, páč vožižlávat a vohryzávat kus flaksy je dočista prima, možná, že je to i tak prima, jako baštit myš.

Enomže, co mi nadnáší je to, že dyž chci mít siestu třeba na vokně a sladce podřimovat, vobjeví se Mrňavice a já musim zalezt do fusekloidní zásuvky a dělat, že sem neviditelnej. A to je teda dost fuška, to vam povim.

Tak jako sám dočista nevim, je to sice k přežití, to zasejc jo, vono totiž může bejt dycinky eště hůř, ale já se ňák těch malejch dvounohejch bojim.

Vona si teda myslí, že ten strach je asi závan mý pohnutý minulosti, dyž mě coby malý kotě vyhodili do širýho světa a dycinky mě lituje a říká mi: "

Ty můj Číčulko, ty budeš určitě mít nějaké špatné zkušenosti s malými dětmi, viď? A ta tvoje zlomená a špatně srostlá kost na noze s tím asi taky bude nějak souviset, viď? Neboj se ale, já ti od Mrňavice nikdy nenechám ubližovat."

Já teda ani nedutam, ale myslim si svý: "Doufam, že nekecáš, vono ti taky není co věřit, dyž mi ani to maso nenakrájíš…