Nebojím se býti svá...

Nohy se ti podlomí,

jen co skočím na tě,

vášeň má tě ochromí,

hned si sundáš gatě.

Lehneme si do postele,

zcela svůj se neboj být,

tělo tvé ovládnu skvěle,

radost z toho budu mít.

Budeš sténat s potu tváře,

síla má tě ochromí,

budeš skučet do polštáře,

já však nemám svědomí.

Budeš žasnout co vše svedu,

s krásným mužem v posteli,

přestat jen tak nedovedu,

vůli mám jak z oceli.

Když už budeš blízko smrti,

zoufale řvát o pomoc,

acylpyrin mě pak zdrtí

ten snižuje moji moc.

Však najdu muže jiného,

na kterém se vyřádím,

lékem neposilněného,

vždyť jsem chřipka..přece vím.

Obézní myšlenky

Myšlenky moje mrzké,

varují, že v době brzké,

zas už budu mít hlad

a báječně napucnu se rád.

Myšlenky moje nízké,

varují, že v době blízké,

zas už budu chtít jen spát

a světové dění zachrápat.

Myšlenky moje zrádné,

varují, že tělo zvolna slábne,

že nadlábnout se rychle musím,

co já jen od myšlenek zkusím.

Jsem týrán svými myšlenkami,

hladové si hrají s námi,

proč jen nejsou příjemné,

že by byly nájemné?

Proč se koupit jiné nedají,

proč mi v mozku tyhle rýpají,

když chci krásný, štíhlý být

a na jídlo nemyslit.

Extra falešný úsměv

Když jsem tak přišel už o poslední zub,

nebylo zbytí, než nasadit falešný chrup…

s falešným chrupem falešný úsměv bílý,

zakousnout do řízků budu mít jistě dost síly.

Když bezzubost mé sebevědomí ztrácí

kompletní protéza jistotu neochvějně vrací.

Leč chrup se mi v čelistech podivně vrklá,

snad je ta čelist bez zubů scvrklá,

chce to jen připevnit nějakým zázrakem,

náhle jsem oslněn báječným nápadem.

Lepidlem chrup pečlivě k dásni přilepit,

a bezzubý už ani na okamžik nechtít být,

toť meta mého díla byla,

však praxe jaksi pochybila.

Lepidlo nanesu svižně na protézy obě,

ve skutku rekordně kratičké době,

sliny se sbíhají nad vonící mísou s řízky,

třikrát však běda, čelisti k sobě nějak si přischly.

Huba se otevřít naprosto nedá,

chrup se mi slepil, strach na mě sedá,

vždyť já jsem odsouzen snad hlady zemřít,

když se chrup vlepený z dásní nepovede sedřít.

Nechci již více žádný falešný chrup,

asi jsem maličko trotl a hňup,

raději však mixer koupím si rád

a řízky na kaši budu si mixovat.

Kde vzít manuál pro život a nekrást

Kdo se ke mně posadí,

a fundovaně poradí,

jak mám jenom skvostně žít

a život si nezničit?

Přisedlo si mnoho lidí,

každý jinak problém vidí.

První radí:

"Dej si říct a dej si rundu,

ať máš ze života bžundu."

Další říká:

"Dáme špeka, zahulíme,

potom rázem uvidíme."

Třetí tvrdí:

"Republice více práce,

to je naše agitace."

Další mele:

"Vlezeme si do postele."

Pátý hučí:

"Nemůže se snad nic stát,

když na všechno budeš srát."

A tak v hlavě maglajz mám,

na kterou tu radu dám,

tudíž návod vyhledám.

Kde se však manuál shání,

o tom nemám ani zdání.

Když ve světle je informační temno

Kdopak za to asi může

když těžce se roznemůže

počítač.

Smrtelnou chytí nákazu

a navzdory mému zákazu

virem je zcela ochromen

až jeden je z toho ohromen.

Začal si žít bez příkazů mých

veden zpovzdálí rukou cizí,

chorobu na něj koník trojský dých

a informace mizí…

Internet je pro mě zcela nedostupný,

vir ničící mou psychiku je neústupný,

operační systém dokonale odrovnal

čert aby to už všechno vzal.

I když obrazovka na mě světle mrká

vzteky to ve mně přesto hrká,

v temnu tak všechny informace jsou

jen reklamy mi v oknech pouštět jdou.

Tak do šrajtofle musím sáhnout,

okna čistá a nová musím stáhnout,

u syna co systém Windows zdravý a fungující má

a trpělivě počkat, až mi jeho PC k dispozici dá.

Obehraná Comedy

Když změní se kulisy na scéně života

bývá to mnohdy úděsná robota,

volba masky je velice přetěžká,

povzdechla zvečera si nahlas Anežka.

Mám se snad vražednicí v téhle komedii stát,

neb na zoufalou chudinku si sama začít hrát?

Přestanu vařit, přestanu prát,

začnu život trochu nevážně brát..

Budu to však vlastně umět?

Doma budou všichni čumět,

na ty hory nádobí,

co příbytek nezdobí,

na špinavé prádlo,

co dávno zasmrádlo,

na chuchvalce prachu,

co se beze strachu

na podlaze válí

a s dalším množením, nijak nezahálí.

Ano, velkou pravdu já snad mám,

na cestu novou se proto sama dám,

svobodu nabytou zhluboka vdechnu,

snad ještě stačím to, než zcela zdechnu.

Sama sebe najít se...

Onehdy sama sobě jsem se ztratila,

když z hospůdky domů jsem se vrátila,

najít jsem se nikde nemohla,

až dřímota mě z toho přemohla.

Nahlas jsem chrápala,

hledání zaspala,

kdo mě teď probudí

tělo mé povzbudí?

I ve spánku jsem byla ztracená,

co tohle všechno ale znamená,

kde jsem se jenom zapomněla

skleróza se mnou divy dělá.

Když procitla jsem ze snu stále zoufalá,

vstát a jít se hledat znovu jsem si troufala,

podivným děním ocitla se v předsíni

a světe div se .. tam v zrcadle na skříni

hledím překvapeně sama na sebe,

posílám hned mnoho díků do nebe,

vždyť já sama sebe jsem opět našla

dík zrcadlu, co k němu omylem jsem zašla.

Pokleslá báseň o lásce

Mám rád buřty s cibulí,

ty šmakujou kdykoli,

miluju i tlačenku,

na tu chodím do šenku.

Taky baštím syrečky,

a tak během chvilečky,

sprásknu jich hned pěkných pět,

pak je vonný celý svět.

Moje stará tvrdí,

že mi z huby smrdí,

že páchnu mi nadává,

zubní pastu podává.

Zubní pasta ukrutná,

ta mi vůbec nechutná,

česnečku si raděj dám,

výraznější dech pak mám.

Moje stará nadává,

lásku už mi nedává,

tak si klofnu rokfóru,

nálada jde nahoru.

Láska má je lednička,

to je pro mě jednička,

mám jí rád a miluju,

z dobrých chutí se raduju.

Démon ve mně

Co to v sobě jenom mám,

za potravu všechno dám,

navzdory však jídlu všemu,

do záhuby snad se ženu.

Přes den toho mnoho sním,

co k ledničce se nachodím,

můj hladový démon žravý,

k žaludku však stále praví,

mám hlad,

chci žrát.

Čím toho víc spolykám,

tím více se navzlykám,

vychrtlina přesto jsem,

není ani jeden den,

kdy bych se hladu zbavila

a pár kilíček nabyla.

Břicho na mě stále kvílí

nahraj sousto každou chvíli,

já však dnes už přesně vím,

že se ještě natrápím,

než démona vypudím,

utrejchem, co nyní sním.

A potom už nikdy více,

démonické tasemnice.

Učení-povinné to mučení

Když přijde čas učení,

povinného mučení,

i přes to mě nutí jásat,

že písmena můžu drásat

na papírek běličký

a popsat ho celičký.

Raději bych sebou hodil

na kavalec slaměný

a do školy už nechodil,

neb jsem z toho sedřený.

Úča to je mučitelka,

sadistická potvora,

ukazovátkem nás týrá

svůj sadismus nepopírá.

Já ty její praktiky

nápady a taktiky

těžko snáším bez ustání

mám tak jedno velké přání,

že by tenhle skvělý stát

měl učení zakázat…

Když mě něco napadne

Tak mě jednou napadlo,

roztřískat mé zrcadlo,

abych ráno, když jsem bdělá

vůbec jsem se neviděla.

A potom mě napadlo,

jedno velké lákadlo,

zrcadlo lze využít,

při krášlení použít.

A tak mě zas napadlo,

zachovat to zrcadlo,

díky němu krásná být,

když se můžu nalíčit.

Všelék

Když tě občas tělo bolí,

chytrá hlava léčbu zvolí,

dosyta se nadlábnout

a na gaučík natáhnout.

Když tě občas duše bolí,

a ta bolest nepovolí,

chce to všechny negace

do hajzlíku vyzvracet.

Když tě pořád všechno bolí,

jako bys snad dostal holí,

nezabere čas, léčba ba ani rum,

je čas prohlédnout si krematorium...

Chybný úsudek - mylný předsudek

Když políčil si Pepa na tu dámu ve zlatě,

s myšlenkou, že s ní bude pěkně ve vatě,

pevně přesvědčen byl, že její velké prachy,

zaženou provždy jeho chmury, obavy a strachy,

že bude víc na špiritus, co hrdlem tak rád prolívá

a z výplaty na nutné množství často už mu nezbývá.

Že líbivá a převelice sladká slůvka zvolil,

netrvalo dlouho a její zlatem ztvrdlé srdce zlomil,

však sám sobě, aniž by jen matně tušil,

velikou a krutou past sám sobě vlastnoručně ušil.

Dáma ta pozlacená, studenou ledovou královnou byla,

za společné bydlení Pepovi sankce vbrzku napařila,

vše, co za její peníze spolu pořídili hned dvěma vydělila

a milému Pepovi ještě za tepla účet předložila.

A tak Pepa každý den těžce finančně krvácel,

v nechutném absťáku se smutně často potácel,

musel však platiti za každou housku či rohlíček

z výplaty často nezbyl mu ani desetníček..

Ta dáma lakotná své miliony dobře ochránila,

před nebohým Pepanem je celkem snadno ubránila,

a Pepa skáče jak zlatava píská a jeho výplata rozplyne se hned,

jo žít s ženskou hamižnou, to není nikdy žádný med,

často by Pepa od ní nadobro utéci předaleko chtěl,

bohužel jeho příjem by na útěk a jiný život prostě nevyšel.

Někdy chybný úsudek,

ovlivní i předsudek

a tak se Josefovi stalo,

že mu dílo neklapalo.

Nad internet není

Dnes již život možný není,

bez kvalitního připojení

a kdo na fejsbůku nebyl,

jakoby snad ani nežil.

Fejsbůk všechno hlásá,

Ach Bože to je krása,

selfie se na zeď lepí,

vše co v módě nyní letí.

Jeden žasne,

co je k mání,

starci mládnou,

bez ustání,

mladé dívky v lepé ženy,

zázrakem jsou přeměněny.

Z muže se i stane žena,

co však vybavení nemá,

jiné muže řádky láká,

u monitoru pak cáká..

Kdo to ví a není hloupý,

internetem neprohloupí

a tak dobře, že už je tu,

třikrát sláva internetu.

Nemůžu říct

Nejde mi mluvení,

v krku mám bolení.

Nejde mi myšlení,

bolí mě v koleni.

Nebude nikdy vědět svět ,

co bych mu chtěla říct právě teď,

co trápí mě a žere

zkráceně všechno mě sere…

Anděl či ďáblice

Je to anděl nebo spíš ďáblice,

přemýšlí moje zmučená palice,

bohyně ta vskutku vznešená,

záhadně tajemně bez jména.

Když jsem se láskou k ní opájel

do kómatu jsem náhle prudce šel,

probudiv se pozvolna a v šeru

nemaje potuchy, kde se tam beru.

O prachy od děvy sličné okraden,

z nečestné zálohy zákeřně napaden.

Teď už vím jistě: "Byla to ďáblice.."

S nádhernou tváří nejčistší světice.

Nebudu napříště hledati krásu,

raději vzdám se rád nebeského jasu,

neb po tmě je každá kráva černá

a šeredná milenka snad zůstane mi věrná.

Svatba naruby...

Když si Pepa Máńu bral

na výsost se radoval,

že jí vyfouk sousedovi,

co jí také miloval.

Leč ta Máňa zrádná byla,

nemravností jenom žila,

se sousedem juchala,

Pepovi se vysmála.

Tak mu zbylo jen si přát,

svatební den vymazat,

to by potom jasné bylo,

že by se vše obrátilo,

sám by s Máńou dováděl,

ze souseda srandu měl.

V životě to však tak není,

A to je konec vyprávění…

Kolikrát mi bylo pět

Když mi bylo pět
vyjasnil se malý svět,
do školky jsem chodila
dětskou lásku prožila.

Když mi bylo dvakrát pět,
trošku zvětšil se mi svět,
do školy jsem chodila,
větší lásku prožila.

Když mi bylo třikrát pět,
více se mi zvětšil svět,
občanku jsem dostala,
na diskošku spěchala.

Když mi bylo pětkrát pět
to mi patřil celý svět,
vlasy jsem si barvila
na natáčky točila.

Když mi bylo šestkrát pět,
trochu se mi smrsknul svět,
dítka na svět přivedla
od plínek se nezvedla.

když mě bylo víckrát pět
zetemněl se lehce svět
paměť se mi zkrátila
v čase jsem se ztratila.



Když mě bylo xkrát pět
zatemněl mi celý svět
pořád v noční košili,
vlasy se mi lepily,
v důchoďáku pospávám
na zubatou vyčkávám.

Čtyři týdny adventu

Už je tady zas,
předvánoční čas.
Místo by se v klidu bylo,
aby se vše zadařilo,
lítáme jak zběsilí,
vánoce jsou za chvíli.

První týden čile smýčím
na pavouky pasti líčím.
Vyháním je ze skrýší,
ať si pěkně pospíší,
najít rychle bydlo jiné,
stejně temné a stejně stinné.


Druhý týden okna leštím
hlava už mi z toho třeští,
mytí by šlo jistě snáz,
kdyby nebyl venku mráz.
Kdybych raděj v klidu byla
a s okny se nemazlila,
rýmu by jsem nedostala
a po večerech nechrchlala.


Třetí týden peču, smažím
u trouby se denně pražím,
všechno strkám do krabic
nikdo nemůže chtít víc.
Abychom se dobře měli
a nouzí jsme netrpěli.
V březnu pak to sklofou ptáci,
nebo snad i bezdomáci.


Čtvrtý týden dárky sháním,
slzám se už neubráním,
nemám žádný nápad,
který by mě napad
a tak všichni záhy zjistí,
že ponožky to pevně jistí.


Kdo vyzdobí stromeček?
Asi nějakej blbeček.
Z toho všeho jistý je,
že kdo uteče vyhraje.

Marjána pro důchodce

Onehdy jsem po ránu,

mocně šluknul marjánu,

tvář hned celá bílá byla,

hlava se mi zatočila.

To já, když tuhle po ránu,

s chutí šluknul marjánu,

svět se mi překrásný zdál,

celý se hned na mě rozesmál.

To jáááá hulím marjánu,

hned, jak vlezu za bránu,

v penzi bych si býti přál,

stále musím makat dál,

Mých sedmdesát let,

je k odpočinku věk.

Naštěstí to vzácný bejlí

bolest kloubů vždycky zmejlí.