Hybaj z pelechu

"Koukej padat z postele, už je ráno, mam hlad a chce se mi čurat," mňoukam na ní každou sobotu a neděli. Ne, teda, že bych jed a nebo čural enom v sobotu a v neděli, to ne, ale jiný dni vona stává pro kocoura v pravej čas.

Enomže vona je potvora v sobotu a v neděli asi ňáká hluchá a klidně chrní dál. Estli je teda vopravducky hluchá a nebo to tak jenom dělá, to nevim, ale bylo by jí to podobný. Musim teda zvolit razantnější metódu a to pošlap po těle. Ale vona se z ní časem stala votrlá ignorantka. Můžu po ní šlapat, jak chci a s ní to vůbec nehne. Musim teda eště přitvrdit a tak jí začnu funět do vobličeje. Spolu s další mocnou zbraní, mejma krásnejma fouskama, kterýma jí při funění navíc eště šimrám, konečně zmůžu aspoň to, že laskavě votevře voči.

---

"Hele Číčo, nech toho a jdi si raději vyčistit chrup. Máš nevonný dech."

Vona je fakt cáknutá. Copa já kocour si jako mam čistit ňákej chrup? Dyk ani nevim, co tim vlastně myslí, že si mam čistit. Krom toho já se meju porád, tak nevim. Možná tak blábolí jenom proto, že eště nejni řádně probuzelá. Chce to silnější kalibr. Hodně se teda nadejchnu a rovnou k puse jí zařvu:

"Mňauuuuuuuuuuuuuuuuk. Varuju tě, estli nevylezeš z pelechu a nevykydáš mi záchodek, pudu močit pod vanu. Už toho mam dost, tady sou zvířata, co maj hlad a ty se válíš, koukej vylízt."

Abych pravdu řeknul, dává mi to porád víc a víc zabrat, abych jí z toho pelechu vůbec vytáh. Nakonec se ale ňák dycinky zadaří a vona se začně hábrovat z pelechu ven. Už je tak vycvičená, že první, co udělá je, že mi vykydá záchodek. Já mám rád záchodej čistej, to je potom se mnou prima pořízení, že jo, ale běda, dyž by mi ho neuklidila. Enomže vod tý doby, co máme čokla, je to ňák jiný. Vona, dyž přinde domů a třeba najde ňákou tu loužičku, tak neví, kdo je autor hihihihi a tak se bohužoužel nevyhneme zase vosvětový přednášce, na téma kdo, kde a a proč, kterou sem pracovně nazval: "Kocourci čůrají do záchodku a pejskové venku."

Když se dost vyžvaní, de to uklidit. Nejlepšejší na tom je ale fakt, že čoklice už mě jaksi přetrumfnula v tom dělat brajgl. Tady bych vyzdvihnul muj učitelskej talent, kdy sem do čokla vložil slušný základy hlavně ve voboru ničení její psychiky. Komenskej by ze mě měl radost. Podle jeho návodu "Škola hrou" si s čoklem hrajeme vopravdu rádi a dobře.

Jako zrovinka nedavno. Zase si malovala voči ňákejma barevnejma tužtičkama. Rozložila si je na stůl a ňák je třídila, nebo co. To se mi líbilo moc, tak sem se na to přihrnul podívat se zblízka. Její smůla byla, že tam ty tužtičky na moment nechala bezprizorní, páč někam vyskotačila. Hned sem hopnul na stůl, že si s nima krapítek pohraju. Voni se tak hezky kutálely, dyž sem do nich rochnul packou a tak sem jich pár shodil na zem. To ale vim, že nesmim, tak sem se hned zdekoval do svý fusekloidní zásuvky a sotva sem zaleznul, už slyšim:

"Číčo, ty jsi ale nenechavý zvědavý kocourek."

Ani neběsnila, jenom začala ty tužtičky sbírat, lezla po zemi jako beruška, ale kupodivu nenadávala.

Potom se konečně vykýblovala do práce, a hned nato nastoupila se svým parádním tužtičkovym číslem čoklice. A to byl teda správnej tanec, to vám povim. Sem to sledoval se stolu a málem se se počural smíchy při představě, co nastane, až se vona vrátí domů. Čoklice Jokerka bezchybně hned frňákem vyčenichala jednu zapadlou tužtičku, ke smůle pro ní černou a eště k větčí smůle hodně měkkou. Pěkně si jí vzala do huby, pohodlně si lehla a začala jí systematicky vohryzávat.

Sem se tak zamyslel, estli se nepřevtělila do morčecího mameluka, kerej nám teda už humřel, páč to vohryzávání de čoklovi dost podobně, jako šlo morčeti, ale pak sem si řeknul, že to bude asi volovina, páč mameluk se mě bál, ale Žolina je se mnou kámoška. No a Žolina se činila. S citem vohlodala to dřevěný, částí to ňák sežrala a částí rozmetala po dlaždičkách až zvostala enom ta mazlavá tuha.

A vona teda Žolina, jak se teď učí číst, tak asi zkoušela i psát nebo co a tak tou mazlavou tuhou zkoušela po těch dlaždičkách asi něco napsat a rozmydlila tam tu čerň ouplně nádherně, že musim uznat, že todle bysem já, kocour Číča nezvlád, teda, ne, protože bych byl míň šikovnej, to ne, ale protože bych se vod toho hrozně uprasil do černa. A to já nerad. Zato čoklindě to naprosto nevadilo a tak si tu rozpatlanou tuhu eště nalepila i na packy zespoda a razítkovala s ní velmi kvalitní stopy. Ty jí teda šly lípjejc, než to psaní, ale i tak byl výsledek přímo velkolepej. Takzvaná volná abstrakce na dlaždičkách v černočerném tónu. Nádhera.

Vona by Žolina měla asi začít študovat ňákou malbu nebo tak něco.

Musim přiznat, že to zvíře má talent na hodně věcí. Řeknul bych dokonce, že mi začíná jaksi demoličně přerůstat, ale zase vona je větčí, a tak má vícejc síly a taky je takzvanej "praseodní typ," jak říká naše živitelka a ňáký černě v jakýmkoliv provedení se ani za mák neděsí.

Zato vona se děsila, dyž přišla domů a viděla tu spoušť. Viník byl teda jasnej, to je nabíledni, ale u nás z její strany platí naprosto nedemokraticky uplatňování kolektivní viny. Hulákala na nás jako na lesy a dokonce nám i nadávala, že prej sme nevycválaná sebranka a takový ty kecy vokolo. Enomže to bylo tak asi všechno, co mohla dělat, páč podle zvířecích psychologů nás trestat nemůže, páč bysme neveděli za co. Ta spoušť kolem nám přece nic neříká…

Dyž se vyzuřila, začala to autorský dílo likvidovat. Nadávala, jak se to maže a nejde to dolů. Nevim ale, čemu se tak divila, že jo, že to nejde dolů. Dyž je to na malování vočí, tak to musí asi něco vydržet. Ale s tim já fakt nemůžu nic dělat, páč vona inteligenci v apatice nekoupí.

Chraňte domov před čoklama

Tak vám teda musim řeknout, že já, kocour Pan Číča, sem dokázal takříkajíc nemožný. Jo vopravdu to tak je. Vychoval sem z nechutnýho čokla hodně schopnýho likvidátora, specializovanýho jak na materiálno, tak i na duševno. Aby to nebylo zase až tak moc vodborný, zkrátka a dobře čoklice Žolina mi docela sprostě trumfla v mým dokonalým umu, ničit jí psychiku. Ne teda Žolině, aby nevznikla ňáká mejlka, ale tý potvoře, co u ní bydlim.

---

Vona teda se čoklice vyprofilovala s mou skromnou pomocí k jistý specializaci, kerá je hodně úderná a kerou sem bohužel já nevymyslel a tudíž jí nemoh ani naučit. Ale to neznamená, že z toho taky nemůžu profitovat, že jo.

Věc se teda má takhlenct.

Žolina se asi zřejmě rozhodla pro jakýsi samovzdělávání. Mě se to teda moc nelíbilo, páč by se taky nakrásně mohlo stát, že by se stala chytřejší, než já a to nejni žádoucí. Ale zase na druhou stranu, dyž vidim, tak todle psí působení jí bere nervy i dech, čoklovi to ňák výrazně nerozmlouvam.

Žolina Jokerka totiž začala číst. Knížky, aby bylo jasno. A úzce se profiluje na knížky, kerý si vypučila vod někoho vona, naše dvounožka. A nejlepčejší na tom je, že to je takový vyprofilování na druhou, páč větčinou se jedná vo knížky, kerý nejsou v majetku ani toho zapujčovatele.

Byl sem teda hodně zvědavej, jakýmu žánru bude psice dávat přednost. Ale vona chce bejt asi vychytřená ve všech možnech voblastech.

Roboty a androidy přečetla dokonce dvakrát. A dost důkladně. Zubama. Nejlepčejší na tom bylo to, že vona si tudle knihu pučila vod někoho, kdo si jí kvůli ní pučil schválně v knihovně. Vona dyž přišla z práce domů a viděla na zemi rozervaný ty Roboty, u kerejch dočista chyběla celá přední část vazby a zadní bylo sotva polovina, byla tak zcepenělá, že sem myslel, že budeme všichní dědit.

Dyž se zmátořila, což vopravdu nebylo hned, začala hořekovat.

"Já tu Žolinu přetrhnu, Jana mi tuhle knížku půjčila z knihovny a ona jí takhle zničí."

Na to sedla k početní krabici a začala hledat, kde by sehnala jinou. Přišmrdolil sem se k ní a hezky na ní mňauknul:

"Vidíš, vidíš, to máš z toho, že sis nechala kvartýr zaneřádit psem. Já bych knížky nežral, to bych se leda tak poblil."

Její smůla, že mi nerozuměla, že jo.

Knížku nakonec sehnala a tadle psí studie jí vyšla na 350Kč. Sakum pikum, což zase nejni až taková řacha materiální, dyž vezmeme v potaz, že ta rozkousaná a poslepovaná jí zůstala. Mě by teda vůbec zajímalo, jak ten čokl vlasně čte. Ňák zubama nebo co. Písmen si moc nevšímá, líbí se mu jenom vršek. Tomu se věnuje s vehemencí vlastní. Kdo se ale nakonec v těch hloupatých čoklech má vůbec vyznat, že jo.

No a nejni to tak dávno, přinesla si domů zasejc ňákou pučenou knížku. Z toho plyne, že vona je naprosto nepoučitelná. Sice jí měla skovanou pod polštářem, páč jí četla před spaním, ale Žolina šla docela na jistotu pěkně po čuchu. Tentokrát to byla duchovní potrava. Úžasná, naprosto novotou vonící knížka v nádherný modrý vazbě. Dyž jí čokl vykutal zpod polštáře a hloubavě se začetnul, po ňáký tý minutě ležela tadle literatura smutně na zemi, s důkladně vožranym a proděravělým modrým plátnem,kerý zakrejvalo její před tím neponičený tvrdý desky.

Že vona šílela, dyž tu knižní zkázu našla, je slabý slovo.

"Žolino, já tě fakt už seřežu, cos to zase provedla? Tys zase zničila další knížku. A zase půjčenou. Vždyť už mi nikdo nikdy žádnou knížku nepůjčí. A to jsem chtěla zase chodit do knihovny, to by to asi vypadalo."

Jenomže Žolina na ní udělala psí voči a vona řeknula:

"Tohle je knížka tvé Kmotry, díky níž mám tebe, víš Žolinko? To jsem teda zvědavá, co tomu tvoje Kmotra bude říkat, když si jí ohlodala její zamilovanou knížku. No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…"

Enomže to zdaleka nejni všecko. To nejlepšejší přišlo dneska ráno.

Její dvounožec jí povídá:

"Co budeš dělat s tou rozkousanou knihou?"

Vona na něj nechápavě civěla a potom řeknula: "No, tu jsem už včera s mnoha omluvami vrátila."

A na to von pravil: "No to asi těžko, když je u mě na stole."

Vopravducky těžko definovat jak její výraz a tak i barvu ve obličeji. Chvíli to fakt vypadalo, že neví, komu teda vlastně přeskočilo. Pak se rozběhla k tomu stolu a našla další zuboženou knížku na rozkousaný vobálce.

"Já jsem dostala balíček a vy jste mi to neřekli?" Jenom tak zasípala a nevěřícně kroutila hlavou.

Její kluk přiskotačil s vodpovědí: "A jak jsem ti to měl říct, když jsi nebyla doma? Dal jsem ti tu obálku k počítači a potom jsem jí našel na zemi roztrhanou a knížka ležela vedle."

Vona ta Žolina je faktys velká umělkyně. To musim uznat i já Číča.

Dyž sem viděl na vlastní kocouří voči, že se jí právě zakamplovala aorta, přišel sem taky se svou troškou do mlejna.

"No vidíš, furt ti řikam, žes mohla mít enom mě, hodnýho kocoura Číču, ale ty si chtěla eště čokla, tak tady máš výsledky. Teďkanct aby ses bála vo každou knížku, co tady máš a nebo budeš eště mít. A nemysli si, že psice najde v těch knížkách ňáký moudra, jí spíš šmakuje ten hadr, co je nalepenej na těch deskách. A to my kocouří nežereme, já bych ti nikdá žádnou knížku nezblajznul. A kdo ti to vlastně poslal?

Estli mi rozuměla nevim, ale řeknula: "Tuhle knížku mě poslala Vendy v rámci Klubu Konzumentů Knižního braku a já, dřív, než jsem jí stačila schovat, tak jí Žolina upravila fasádu. Vy jste oba takoví zvířecí záškodníci, jeden lepší, než druhý."

Tak todle si teda prosím pěkně vyprošuju. Já s ní po dobrym a vona mi nacpe s čoklem do jedný sorty. Vona vůbec nechápe, že já jsem na jemný a decentní práce a čokl je hrubýho zrna.. myslim, že voprášim svou myšlenku, že se ji vyčuram pod vanu.

I chytrej tvor vobčas chybuje

Tak abych se teda vyžvejknul po kocouřim, musim konstatovat, že největčí chyba mýho kočičího života byla nezakousnout psí vtírku, dyž byla eště malý štěně a její krk se mi vešel do huby. To sem teda abych tak řeknul, jak pravějí vodborníci, to sem teda nezvlád. A toudle chybou ted já dočista trpim jako zvíře.. Ne, že bych se čokla bál, nebo že bych snad nebyl vopravdu zvíře, to vopravducky ne, ale vona je psí vtírka Jokerka děsně vlezlá. Porád mě votravuje, furt chce dělat ňáký skopičiny, zrovinka, dyž já chci studovat u vokna, co se děje tam venku.

---

Jako tudle nedavno. Čučel sem z vokna, jak tam padalo to peří z voblak a tak sem přemejšlel, kde se toho tam nahoře tolik vzalo, a než sem si ňák inteligentně sesumíroval myšlénky tak tim peřim zapadalo ouplně všecko a já z toho byl dočista auf.. To se mi líbilo moc. A jak tam tak zírám z toho vokna, najednou vidim čoklici, jak tam v tom bílym lítá jak postřelená srna. Vyváděla v tom peří, hopsala a skákala jako při ňákym záchvatu radosti ze života a tak sem si řeknul, že bych to asi taky chtěl. Enomže vona ta potvora mě tam nepustí. Dává velkýho bacha, dyž de z kvartýru pryč, a dicinky mi říká:

"Hezky tu Číčo na mě počkej, až se vrátím, budou bonbonky."

Mě už ty její bonbonky lezou dočista krkem, páč bych chtěl taky lítat v tom peří, enomže vona dává vopravdovýho majzla, abych nevzal roha.. Já bych teda asi nezdrhnul, že jo, kdo by se vo mě asi tak potom staral, ale vona mi nevěří. No nakonec to je její problém, vona se vo moje problémy, co mam s čoklem, taky ňák extrovně nezajímá. Sice vobčas na Jokerku zařve: " Žolinko, nehoň Číču," ale to je enom tak pro forma, aby se jako neřeklo, páč čokl jí stejně ňák závratně neposlouchá. Vona to teda dopracovala, to vám povim.

A tak sem zase jednou vymyslel parádní pomstu. Chtělo to ale zapnout myslivnu na nejvyšší vobrátky, nakonec ale proč ne, že jo, myslitel to já sem, to je moje druhá přirozenost. Sem si teda řeknul:

"Čim bych jí já, pan Číča dal zabrat tak, aby přišla na jiný myšlénky?" Otázka to byla komplikovaná, páč vona už je celkem imunní na všecko, co vymyslim. A to je taky velká chyba, že jo. Enom nevim, estli moje a nebo její. To je ale fuk, páč já dostal báječnej nápad. Dyž mě nechce pustit na běhání do peří, tak se ji za trest vychčiju někam, kam se vona nedostane a nebude to moct vyšůrovat. A vono to tam bude krásně vonět hodně a hodně dlouho… Jo, taková sem já hlava votevřená… A jak mi už tak šťastně šly karty, vonavobčas viděla, jak se s Jokerkou honíme a já se jí jako skovam pod vanu v koupelně.

Tak mi tam jednou jednoduše napadlo, že dyž se pod vanu za mnou nedostane čokl, tak už se tam tuplovaně nedostane ani vona. Uklízet. Báječná představa. Enomže vona mi najednou povídá:

"Číčo, ty bys chtěl taky ven, do sněhu? To by tě byla zima, víš? To bílé venku je sníh a je moc studený, vlastně je to zmrzlá voda, víš? A vodu ty přece nemáš rád."

Brrr, vodu já vopravducky nerad a vona pokračovala.

"Podívej, venku je taková zima, že mi až omrzla kůže zezadu na noze." A vono vopravdu. Na jedný noze má v tom místě, jak se jí vohejbá noha, zezadu takovej divně vysušenej flek. To má ale určitě kvůlivá tomu, jak si holí nohy, aby tam neměla ani jeden jedinej chlup. A taky sem to na ní hned mňauknul.

"Dyby sis pěstovala takovej chlupatej kožíšek jako mam já, tak bys určitě neměla vomrzlinu, ne aby tě napadlo mě taky někdá voholit, nápady na to máš dost pitomý.."

Vona mi teda stejně nerozuměla, jako dycinky, ale mě je to dočista fuk, jenom vim, že ven už teda nechci chodit, páč já mam rád teplíčko a nepudu se courat do ňákýho studenýho sněhu, že jo. Jenom se musim dočista chechtat, jak vtírka za ní porád leze a tu vomrzlinu jí volizuje a víte proč? Páč vona si jí namazala sádlem a vtírka je po sádle jako litá. Já bych se teda po sádle poblil, ale ten nechutnej čokl je hloupatej. Voni sou vobě, teda vona i čoklice na tom inteligenčně dost mizerně a tak sem se rozhodnul, že svůj plán vychcat se jí pod vanu eště vodložim, až bude lepšejší příležitost. Enom nevim, estli tendlencten benevolentní a velkorysej nápad "eště počkat", není taky ňáká velká chyba v mym životě.

No, naštěstí eště nejni všem dnům konec.

Novoroční předsevzetí - Louskej škváru

Bych si teda dovolil na Vás čtenáře, co chodíte nasávat moje životní moudra, mňouknout do dalších časů hodně štěstí, zdraví, lásky a vosobní spokojenosti, tak, jak si to mezi sebou vy dvounožcí prostě vinšujete. Viděl sem to v televízi a tak teda vim, že je jiný číslo časovýho vobdobí, kerýmu vy řikáte rok. A taky už to poznam podle těch rachejtliček, co kolem tohohle času porád lítaj, prskaj a září. Mě se líbí moc, ale vtírka Jokerka byla úplně vyjevená, pajtlovala se a dejchala jako ne čtyří, ale vosum, nakonec vona s ní musela zalízt do koupelny a tam se spolu zavřely a potom šly hnedka do pelechu. Jokerka vibrovala jako zběsilá, tak nevim, estli nemá ňáký infekční zatížení z týdle familie. Tak to by bylo todle vyřízený, a jak to všechno bylo u nás ináč, myslim teda ty vánoce a strom a tak, vo tom napíšu třeba jindá, ale vono je celkem prd, vo čem psát. Vono u nás totiž nebylo dočista nic. Ani strom, ani večeře, ani rybička. Jenom se stalo Něco.

---

Vona dostala počtou balíček. Takovej hodně zvláštní. Docela sem si ho prohlížel, páč vona zasejc nebyla doma a ten její kluk jí ho dal na početní krabici. Byl sem teda hodně napnutej, co v něm asi bude a nemoh sem se dočkat, až laskavě přinde domů a konečně to votevře. Vona je teďkanc místo aby s náma byla doma, dyž má jako volno vod vydělávání na daní, furt někde trajdá, ale asi z toho sama taky nemá moc radosti, chodí jako schlíplá slepice a je z ní cejtit špitál. Jo jo, to vim přesně, jak smrdí nemocnice, páč sem tam taky byl.

No ale teďtakct k tomu záhadnýmu balíčku. Dyž teda přišla konečně domů a zblejskla to, tak se tak hezky usmála, jako sem už dlouho neviděl a hned to votevírala. Přišmrdolil sem se k ní a koukal, co to jako bude. Jenomže vona to byla ňáká vyšeptalá brožúra. Vona z toho ale měla vobrovskou radost, já to porád řikam, že je hodně divná, tak mňouknu: " To se jako raduješ z tahovýhodle literárního braku, jo?"

A vona povídá. "To bys Číčo nevěřil, stala jsem se členkou KKKb a tys to hned poznal. Jsi opravdu chytrý kocourek." No to sem teda čuměl jako tydýt, páč to vopravdu nevim, co je členka, nebo čelenka, ale vona hned mlela dál. "To je Klub Konzumentů Knižního braku, víš? A založil ho TlusŤjoch. To je taková známá blogobrita, která taky občas chodívá číst tvoje vykecávání, víš?"

To mi teda jako začalo vopravducky zajímat, páč bych byl zvědavej na to, estli ten Tlusťjoch si z mejch rad vzal vůbec někdá něco do života, enomže vona furt mlela: "TlusŤjoch miluje staré knížky, pohlednice a vůbec všechny písemnosti, jako třeba časopisy, nebo noviny a myslím si, že ho znají všichni antikvariátní prodejci."

To mi je teda celkem jako úplně fuk, páč nevim, co to je antikvablablabla, ale tušim, že to bude něco s vodou a vodu já nerad. Tak sem chtěl radči zmizet, ale vona mlela dál. "A tenhle Tlusťjoch založil Klub, jehož motto je:

1/ Louskej škváru

2/ Šiř brak.

A tenhle Klub funguje tak, že blogeři si zasílají mezi sebou staré knížky, přečtou si je a pošlou je jinému zájemci, co by si je chtěl taky přečíst. A mě teď Tlusťjoch poslal knížku Kytice bílých růží.

Tak sem si trochu zablokoval a přidam kvůlivá ní vodkaz, vodkud vlastně fouká vítr.

http://tlustjoch.blog.cz/1211/pr82b

A jak sem pochopil, vona to teďkanct přečte a aby dostála principům a pravidlům toho škvárovýho knižního turné, měla by ty bílý kytky poslad dalšímu zájemci vo tudle literaturu. Já teda dřívějc myslel, že škvára sou prachy, ale asi sem se spletnul, nebo co. Tak, že abyste jí udělali radost, dyž vona teďkanct fakt tý radosti moc nemá, dyž je to s ní tak, že místo aby chodila s Jokerkou na procházky, chodí do špitálu na návštěvy, tak jí napište, kerej z blogerů by si chtěl taky počíst v týhle hodnotný knížce. Nakonec vona mi přece jenom živí, tak sem todle pro ní sesmolil, i dyž bych vám radči napsal, jak mě dožrala natolik, že sem se jí za to vychcal pod vanu.

Váš kocour Číča

Nejni to až tak špatný

Já teda s ní ňákej ideální život zrovinka nevedu. Sice zase přitáhla strom, vona je na ty stromy přímo úchylná, ale už vim, že nejni pro mě a pro psí vtírku asi taky ne. Morčecího mameluka už nemáme, a že ten stromy teda uměl chroustat, že jo, komu čest, tomu čest, a tak teda ale vůbec nechápu, na co ho zase potřebuje a pro koho ho teda přivlíknula. Leda, že by se její dvounožec dal na vegetariánství a vona mu ho koupila, aby nemusela vařit. Jenomže na to by potřeboval takový ty hlodací zuby, co měl mameluk, a to von ale nemá ani náhodou.

---

Já bych spíš uvítal, dyby mi přinesla ňákou myš, abych si moh zase pohrát po kocouřím, jako za starejch časů, dyž sem byl eště bezdomák, ale to vona ne. Ne, že bych se zasejc chtěl toulat a shánět si sám vobčerstvení, to vopravducky ne, ty čisťounký misky plný masíčka, co mi vobčas dává, nejsou zase k zahození, že jo, ale tendlencten mě milej rituál vona vobčas proloží těma nechutnejma blemcavejma kočičíma kapsičkama, což vopravdu má k ňákýmu ideálu hodně daleko. Vonehdá sem dokonce v televízi viděl ňákou připitomělou reglámu na tyhle nechutnosti a ňákej přiblblej hlas tam furt mlel: "Kočky by kupovaly Whiskas."

To teda musí bejt ale idiot, dyž do světa hlásí takovoudle volovinu. Whiskas je tak akorát na poblití. Zato kuřátka a rybičky sou hodně hamavý. Vona teda ta televíza, nebo jak se menuje ta krabice, co do světa pouští tydlencty voloviny, je zatraceně divná věc. Ňák nechápu, jak se tam všichní ty lidi nacpou. A že se tak zmejčej, to je taky dost divný. Dyž se dívam z vokna, kde teda vona mi milostivě na polici nechala místo na čučení ven, sou ty lidi ňák normální. Teda ne, že by byli normální jako psychicky, ale velikostí, myslim teda.

Že vona to nemá s tou psychikou zrovinka ažúr, to už sem vám určitě vyprávěl a tak to určitě bude i s vostatníma lidmama. Voni sou lidi vůbec hodně divný. Třeba ten její dvounožec. Von čoklovi začal řikat Žolibrndo. No chápete to? A jí se to asi zalíbilo, a tak to říká čoklovi taky. A ta blbka Žolina na to slyší. Mě, dyž nevosloví Číčo, nebo Číčulko, tak prostě neexistuju. A ten psí klaun přiskotačí na jakýkoliv zavolání. Voni ty čoklové vůbec nemaj žádnou hrdost. Zase ale na druhou stranu je to taky k něčemu dobrý, že jo. Můžu čokla fackovat a můžu ho i drobet kousnout a von se vůbec neurazí. Vona Žolina je prostě psí trubka, ale zase teda musim uznat, že je s ní psina, dyž je pes.

Někdá vona z nás dvou docela šílí. To dyž se začnem honit po kvartýru jako zběsilý a je nám celkem fuk,, jak to kolem nás včecko lítá na všechny strany. A vona na nás huláká, ale my se v tý báječný hře na honěnou nenecháme vyrušovat. Dyž nad tim tak přemejšlim, vono todlencto, jak jí packu v pacce, jako já a Žolina, brnkáme na její voslabenou nervovou soustavu, vlastně musim přiznat, že možná ten život zase nemam tak úplně špatnej. Von ten život s čoklem je docela prima a dyž mam vtírky plný zuby, prostě se zdekuju někam do vejšky a je vykydáno.

Vona mi dřívějc, dyž vtírku přitáhla domů,řekla: "Číčulko, Žolinka je od slova žolík, víš? A žolík je šťastá karta, tak, že Žolinka nám přinese radost do života víš? Tenkrát sem na ní prskal a syčel, co to jako mele za kraviny, jak kocourovi může přinést do života radost ňákej připitomělej čokl, ale časem teda musim uznat, že s psí hopsansou se dá v určitých voborech slušně spolupracovat a celkem máme slušný výsledky. Vona teda nadává a furt hořekuje, že to, co nerozbily její děti, dorazíme my, ale to nám je vopravducky putna, v tom sme s čoklindou zajedno, jako byli tři mušketýři /to sem taky viděl v televízi/. Jo a vode dneška řikam psí vtírce Jokerka.

Sem vodlišnej voriginál...

Vona má teda vopravducky IQ tykve. Asi vosum dní na ní mňaukam, že mi dává eště víc nechutný blafy, než vobvykle. Masíčko nebylo, už ani nepamatuju, sem tam teda kousek, že jo, ale vona potvora, co se teď zavobírá těma jejíma novejma lupenama, nás bere voba, mě i čoklici dost u huby. Až dneska, dyž mi zase chtěla dát tu určitě jeduvatou kapsičku, co mi cpe denně už celou věčnost, podívala se laskavě na tu krabici, ze který ten nechutnej blemt porád tahala a cpala mi to do misky, a řekla docela nahlas a nic se nestyděla: " Jé, hele Číčo, to jsou kapsičky pro psy, já sem si to spletla a krmím tě ze špatné krabičky."

---

No to bych se fakt pomátnul. Na krabici je namalovanej čokl a vona si toho nevšimne. To jí nemůžu sezobat, ani dybych chtěl, že jo. Tak sem pochopil, že vona to určitě dělala dočista schválně, páč se ze mě snaží asi vypěstovat ňákýho kočkopsa, nebo co, páč ze mě určitě chce mít hybridního vodlišnýho extratvora. A na to se jí já, kocour Číča tak akorát můžu vykvajznout, že jo. Mňauknul sem na ní, že je ouplně hloupatá, estli si myslí, že dyž mě bude ládovat čoklecím žrádlem, tak že zmutuju na křížence, ale bylo to prdlajs platný, páč vona za to asi nemůže, vona to tak má.

Asi si mě plete s těma jejíma novejma fialkama, páč sem jí slyšel, jak si sama sobě řikala /už teda todlencto mluví samo za sebe, že jo/, jaký sou ty kytky nádherný hybridy.. Tak jí teda dál nebudu přesvědčovat, ale sám budu dávat bacha, co mi podstrkuje z jaký krabice a dyž tam bude namalovanej čokl, tak se jí schválně vyčurám do křesla. Já se vodlišuju vod vostatních kocourů tim, že nejsem jen tak vobyčejnej kocour, já sem kocour znalej a vzdělanej a voni by mi vlastně měli všichní řikat Pan Číča. A vona mě cpe psim žrádlem, to snad ani nejni možný.

Abych nezapomenul, už máme početní krabici konečně vopravenou a doma. Enomže DžejDžej nám jí teda vo dost zmenčil a taky světlíčka sou na ní docela jiný a i jinak vrčí. Vona teda je asi spokojená, páč zase s DžejDžejem vrkala, že je to krása a takový ty kecy, tak sem to teda chtěl taky votestovat a hned sem na ní / ne na Ní, ale na krabici/teda hopnul. Ale vona mi z tý krabice hnala fofrem, jako by neveděla potvora, že mam rád teplíčko vod spoda, že jo. Co já v týhle rodině musim všechno vydržet, to vám povim, to by byl námět na řeckou tragédii.

Tudle seděla u toho vopravenýho početního díla a my se honili s čoklicí. Já sem se jal před ní zdrhat horem, a tak sem skočil na prádelníček a z něj pěknym vodpichem na ten počítač a von, nejen, že je vo hodně menčí, ale je i vo hodně lehčejší, tak ten muj skok neustál a pěkně se poroučel na bok. Trochu nabral monitor a vona měla do dělat, aby to ňák všechno pochytala a neporoučelo se hezky zčerstva dolů. Začala vřeštět jako pominutá: "Ty jeden všiváku, podívej, cos udělal, moc nechybělo a všechno bylo na zemi. Takhle to nepůjde. Ty bys to za chvíli všechno shodil a já bych tě musela zaškrtit vlastníma rukama. Ty si snad z divokejch vajec, nebo co."

A tak já prosim pěkně žiju u ženský, co mi chce zhybridovat, zaškrtit a eště nemá ani potuchu vo tom, jak se naroděj kocouři. Vona si fakt asi myslí, že mě vyseděla ňáká slepice, nebo co.

Ale zase na druhou stranu, vona mě asi vopravdově zaškrtit nechce, páč tu početní krabici přestěhovala tak fikaně, že se na ní už nedostanu. Dokonce si brblala pod fousy /vona teda žádný nemá, kde by se asi taky tak vzala, že jo/, že takhlenct je to lepšejší a že tam teďkanct je vo hodně víc místa.

Na místo početní krabice dala palmu a jásala, že bude mít i víc místa na ty její kříženecký fialky. No prosim a dybych já, pan Číča, to PC nepřevrhnul, tak na to nikdá nepřišla. Je to potvora, řikam to furt. Já jí vlastně přivednul na novej nápad a vona je na mě taková celá zlá.

Naštěstí je ale hodně sklerotická a tak na to brzy zapomněla a zase mi dala bonbonky, tak se jí možná do toho křesla nevyčuram, eště uvidim, jak se věci budou dál vyvíjet. Jistý ale je, že na palmě se zespoda moc nevohřeju, budu si muset teda najít jinou vohřívárnu.

Vodmítám bejt anonym

Tak sem zase jednou po dlouhý době ale vopravdu hodně zabodoval. Vodpravil sem jí dočista tu její početní krabici, teda jak vona říká počítač. To, že sem vyžvejkal všechny porty, dyž sem skákal přes zastrčenou flešku, to sem vám už asi vyprávěl, ale teď sem ho dorazil dočista. Teda to tvrdí vona, že jo. Vono se mi moc líbilo na tu krabici sedávat, páč mě pěkně hřála zespoda. Enomže se ňák stalo, že sem prudčejc seskočil a ta krabice ňák narazila do zdi nebo co. A vona jí už nerozchodila. Počítač se prostě vodporoučel a kdo ví, estli ho ten její počítačovej expert Džejdžej vůbec dokáže vopravit. Vona povídala: "Tak Číčo a máme po žížalkách, oba. Ty máš po teplíčku a já po netu i televizi. PC je v háji, nestartuje a všechny data jsou v nenávratnu."

---

Hořekovala a mlela pantem eště víc: "Komu já tak řeknu, aby nám ho opravil?"

Přemejšlela a pak se nechala slyšet : "Když ne Džejdžej, tak nikdo." Hned zažhavila dráty a vrkala do telefonu, jako dyž másla ukrajuje. Na mě porád jenom huláká, přál bych vám slyšet, jak s tim počítačovym zázrakem vrkala. Málem sem se z toho dočista poblil. Dyž dovrkala, sbalila tu početní techniku a vodfrčela rychlostí blesku. A máme prd. Džejdžejovi se asi naše krabice líbí, páč už jí má víc jak 14 dní a vypadá to, že nám jí hned tak nevrátí. A zase sme to vodnesli jako dicinky já a psí vtírka. Tentokrát teda víc vtírka, abych byl docela vobjektivní. Vona, jak má teďkanc po večerech tolik času, začala vtírku hodně vylepšovat. Zastřihávala jí drápy /to má čokl obzvlášť rád/, přistřihávala jí ofinku, pak nůžky nesla i ven a na těch jejich procházkách čoklovi vostříhala fousy tak, že to má samej zub. A nakonec jí eště ve vaně našamponovala,vydrbala a spláchla vodou.

Koukal sem se po vočku a byl sem připravenej vystřelit někam zalízt, dyby mi taky náhodou chtěla přemáchnout.

Naštěstí na mě řada zatím nedošla, páč mezi tim eště gruntovala almary a různý zásuvky. Sem ale ve střehu, páč vona je schopná všeho, nic jí nejni svatý. Zaradoval sem se, dyž jí zavolal ten dvojitej Džej, páč sem doufal, že už nám to vopravil a já se zase budu moc na tý chytrý krabici vohřívat zespoda, ale všecko bylo jinak. Natáčel sem uši, abych slyšel všecinko co si s nim povídá.

"Teda já ti povím, ty máš ty USBčka pěkně vyžvejkaný. Jak se tohle může dokázat? Už sem viděl leccos, dokonce tu máme i raritu, počítač, do kterého nachcal kocour a to po čase udělá neuvěřitelné věci, ale tohle jsem ještě neviděl."

A vona práskačka, mu hned žalovala: " No vidíš, to je zajímavý, ty porty taky vyviklal kocour, když skákal na flešky do nich zastrčené. To by nešlo nějak vyměnit? A vůbec, něco s tim nějak udělej."

Vona řekla kocour. Ale copak já sem ňákej anonymní kocour? Já sem kocour Číča a sem na to patřičně hrdej. A to by měl vedět i ten její povedenej Džejdžej. Estli vo mě bude žvatlat jako vo kocourovi, tak se teda zvobecnim a anonymně jí taky do toho vopravenýho krámu nachčiju. Jo, takovej budu, dyž vo mě bude mluvit jako vo vobyčejným kocourovi.

Hovor to byl dlouhej a všemu sem zase až tak nerozuměl. Slova jako nová základová deska, procesor a podobný žvásty mě zas až tak neberou, ale pochopil sem, že vona nabyla dojmu, že za tu prasklou základovku můžu já, jako že s těma svejma vodpíchnutelma seskokama sem ho setrvačností narazil na zeď a bylo vymalováno. Se mi úplně ježila kůže v představě, že budeme doma eště 14 dní bez toho krámu a vona si po večerech umane, že teďkonct bude zvelebovat mě.

Dyž to večer povídala tomu jejímu mladšímu klukovi, tak ten se mi aspoň trošku zastal: : "Můžeš si za to sama, už dávno jsi ho měla přeformátovat. Dlouho startoval, jak to máš všechno zaplněný a ta deska se zbytečně dlouho hřála. Možná tam je nějaká mikrotrhlinka a je to v háji."

Sice moh řeknout, že já Číča jsem v tom úplně nevinně, ale lepší něco, než nic. Tak teď nevim. Eště toho má na šůrování dost, možná by mě mohla nechat bejt, breberky nemam a parazitníky taky ne, čistej sem dost, tak ať třeba zvelebuje ty svoje kytky, ne? Horší je, že já se teď nemam kde vykecávat. Eště, že její kluk mi pustil na jeho PC, i dyž sem mu musel svatosvatě slíbit, že mu nebudu skákat na flešky. Tak si teda přeju, aby ten její Džejdžej už tu potvoru ňák vopravil, i dyž tomu pomalu přestávam věřit.

Těžký kočičí život

Život je vopravducky hodně nespravedlivej. Teda život vedle ní, abych to upřesnil. Teda vlastně ani ne tak život, jako vona. Potvora.

---

Si představte, co mi zase zakázala. Vona se zase zjančila do dalších kytek. Vobčas jí drapne ňákej ten amok a potom to kolem ní bejvá dost nebezpečný. Dřívějc, dyž sem se chtěl vochomejtat kolem jejích orchijí, nebo jak se těm zelenejm lupenům nadává, nesměl se na ně ani podívat. A teď najednou je sama všecky vyházela. Na chodbu. Dyž sem se tomu teda dost divil, řekla mi:

"Víš Číčo, moje orchideje napadly nějaké hnusné brebery a musím se chemicky postříkat. A abyste se Žolinou u mě při tom neočumovali, musím to udělat na chodbě".

Zavřela nás doma a na chodbu nás nepustila. Jenomže kytky už nevrátila a místo toho si na police dala jiný. Ňáký fialky, nebo co. Já sem si teda myslel, že ty police uvolnila pro mě, ale to ne, hnala mě z nich dost svižně. Copa já sem na ty její neurvalý moresy zvyknutej, ale co ty ubohý kytky? Já se teda vyprdnu i na ty kytky, že jo, ale taky mě napadlo, že by jednou mohla takhle vypakovat i mě i s čoklem. Až třeba dostanu taky ňáký brebery. Například vod vtírky, že jo. Vona je schopná všeho. Třeba nás taky chemicky postříkat a nebo vystěhovat na chodbu jako ty orchije a řeknout, tady vám bude líp, nechám vás tu už napořád.

Jo, takhle to těm orchijím vopravducky řekla, sám sem to slyšel.

Povídala jim: "Tady vám bude líp, máte tu víc světla a místa a snadněji se tu zaléváte a rosíte, tak vás tu už nechám. Tady se lépe vzpamatujete." Vona si tam teda s nima chodí povídat a furt na ně čumí a pěkně si pochvaluje, jak ten postřik zabral, ale domů už je neveme, prej jenom dycinky tu, co bude kvetnout. Nás by asi už nikdá domů nevzala, páč já, ani čokl kvetnout neumíme. Tak nevim, co se vod ní dá v tom těžkým životě eště čekat. Tak se budu radši hodně a hodně mejt, abych neměl žádný brebery a čokla budu taky kontrolovat.

Tady v tý domácnosti abych všechno vodřel sám za kůrku suchýho chleba. Je to nespravedlivý. A to eště vůbec nejni všechno. Vona se dočista zjančila do těch novejch kytek. Navobjednala si přes tu početní krabici hodně lupen a vypadá to, že si snad hraje na Mičurina nebo co. Každý lupeno má svou vázičku a vona se z toho může docela zfamfrnět. Povídala mi: "To bude krása Číčo, jestli všechny ty lístečky pustí kořínky a vyrostou. Uvidíš, jaké ty kytičky budou mít nádherné květy." Mě teda je to docela fuk, pro mě a za mě, ať si kvetou nebo nekvetou, páč si řikám, proč mě to vlastně povídá, dyž se na ně stejně nesmim koukat zblízka. A vobdivovat zdálky, na to se jí můžu docela vykvajznout.

Strašidlo nejstrašidelnější..

Tak na dnešek v noci jsem jí dal vopravducky zabrat. Ňák sem se sám přistih, jak na mě působí ouplněk. To mam dycinky vopravdu hodně silnou chuť zahrát si na noční strašidlo. A teďkanc se mi vopravducky zadařilo. Hned sem realizoval nápad hopsnout na záclonu, ale ňák sem spadnul nebo co. Tak sem mňauknull dočista jako noční hejkal a při tom mi to napadlo. Dneska je vobě vyděsim k smrti.

---

Nejdřív sem je strašil temnym vrčenim. Vrčet, to já umim vopravdu báječně. Lecjakej čokl by mi moh závidět. Zřejmě z toho byla vyděšená a s přitroublou Žolinou. Poznal sem to podle toho, že strachy ani nedutaly. Tak sem začal dělat nájezdy na almaru, co má rozbitej zámek. Tak dlouho sem na ní hopsal, až se votevřela ouplně dokořan. A voni byly asi strachy ouplně perplex. Ani jedna nevydala hlásku. Dyž se ta almara votevřela dočista celá, to bylo něco pro mě. Škrabal sem se po těch mundurkách, co sou tam pověšený a v tý době už voni dvě byly strachy asi dočista mrtvý.

To, že se ani jedna nehnula a nevydala žádnej zvuk, sem usoudil, že vobě strachy klepla pepka. To by se mi zase ale moc nehodilo do krámu, páč, kdo by se vo mě asi tak staral, že jo. Tak sem si řeknul, že se na ně podívam pěkně zblízka a jak říkaj vodborníci, zrekogniskuji terén. Po tom šatstvu sem se dostal až nahoru na vobejvací stěnu, i dyž mě to připadalo jako dlouhý kočičí korzo. Bylo to tam báječný, Daleko delší promenáda, než na její skříni v ložnici, i dyž teda i tady měla taky prach. No co, na to už sem zvyknutej, že vona po vejškách moc neleze, že radči šmejdí dole. Ale já vám tam vodsaď tak krásně viděl na ten měsíc. Něco mi to malinko připomnělo, ale už sám nevím co.

A potom sem si teda vzpomenul, že sem chtěl prozkoumat, estli sou ty dvě potvory eště mezi živejma, anebo, jestli strachy dočista zcepeněly. Tak sem z tý vobejvačky rovnejma nohama skočil na gaučík, abych si zblízka prohlídnul, estli dejchaj. Von ten měsíc se mnou dělá ňáký kouzla, nebo co. Já to zase ňák nevodhadnul a přistál sem na čoklici. Ta vylítla do vejšky takovym vodpalem, že by jí i lecjakej kocour moh závidět. Chvíli to vypadalo, že sme si tak ňák vyměnili místa u ní na gaučíku. Tak čoklinda je živá, pochopil se bleskurychle No ale ta mi zase tolik starostí s její existencí nedělá, páč ta mě nekrmí.

Enomže to už vona na mě začala hulákat. "Číčo, ty mizero, přestaň už blbnout, někam zalez a koukej chrápat. Rušíš noční klid."

Tak já, prosim pěkně, sem podle ní mizera. Řikam to porád, že vona je nespravedlivá. Tak já vo ní mam dočista strach, estli sem jí ouplně neustrašil a vona na mě takhlenct. Je to vopravducká, nefalšovaná, nevděčná potvora. Dyby mě vona nekrmila, při dalšim ouplňku bych jí určitě už voddělal. Ale takhle si to musim eště rozmyslet. Tak sem aspoň kousnul psí vtírku do krku. Ta zavyla tak, že mam novej program. Budu se učit takhle krásně vejt. A až mi jednou vopravducky našňupne, předvedu jí při ouplňku moje nový parádní číslo. To bych se potom ale sakra divil, kdyby se strachy aspoň nepočurala.

Jí nemůže nikdá nikdo rozumět

Tak vono už jí vopravducky dočista hráblo. Ouplně se zvencla. Vona začala zničeho nic všechno v kvartýru stěhovat. Nenechala kamen na kameni, jak říkají vodborníci. Jenom sem čekal, až mě dá ranec na záda a taky vystěhuje. Vono jí hráblo asi z toho vedra. Venku je jak v peci a vona z toho asi dostala amok. Sem někde četnul, že to horko působí hlavně na zvířata, ale u nás je to ňák vobráceně. Vtírka jenom chlemtá vodu a chrápe, já teda nechlemtám, ale taky bych se jenom povaloval a pospával, enomže vona lítala z místnosti do místnosti jako pobodaná sršněma a furt nás voba někam pakovala.

---

Eště nikdá, zdůrazňuju nikdá, neměla takovejdle mocnej záchvat. No a dyž potom všechno z jedný místnosti měla vystrkaný na muj balkon, přitáhla takovou velikou vrčivou potvoru a začala s tou potvorou močit na koberec. Nevěřícně sem na to tajně ukrytej zíral. To snad ani nejni možný. Já,nebo psí vtírka, dyž se pomočíme na koberec, může se pominout a teď, dyž jí ruplo v bedně, sama tébich dobrovolně a ve velkým formátu močí. A toho kraválu, co při tom nadělala. Teda ne vona, že jo, ale ta močící mašina. Vona teda nadávala, ne ta mašina, ale vona, že se potí jako prase a že u toho čištění asi pojde, proč zrovna, dyž si tu vrčavku pučila, musí bejt 40stupňů ve stínu, ale pokoj nedala.

Normální tvor, dyž je takovejdle pařus, tak nějak zaleze a chrní a nebo tak něco, ale to vona ne, vona zrovinka dostala vosvětovej nápad, šůrovat tebichy. Dyž sem teda pochopil, co že to vlastně dělá, zdekoval sem se na balkonek do křesílka a hezky sem si zchrupnul navzdory jejímu nadávání a v tutom případě i funění. Dyž sem se vyspinkal dorůžova, měl sem náladu se s ní pomuchlovat. Enomže teda povim vám, vona byla ouplně voblitá potem a tak nějak se mi i zdálo, že je na pokraji infarktu. Pot se z ní jenom valil a tak sem se jí raděj vyhnul velkym vobloukem, páč bych se vod ní eště umokřil. A to já teda fakt nemusim. Jenomže vona furt neměla dost. Začala vyexpedovávat věci z další místnosti a potom eště i z chodby. A zase to všude pomočila. Je teda fakt, že potom to zase vyluxovala a ty tebichy jsou teďkanct ňáký prokouknutý, enomže na ní se vůbec nedalo koukat. Rozježená, se spocenejma vlasama, tahle blbnula dva dni. Dvě hodiny dycky šůrovala a hodinu se potom vydejchávala.

Dyž to konečně slavnostně dodělala a ufuněná padla na postel jako mrtvola, chrápala eště víc, než ten její dřevorubcovskej dvounožec.

Potom se probudila zasejc k životu, zálibně ty tebichy vočumovala, jenomže mezi tim, jak chrněla, se na jednom tebichu vobjevilo pár kapek krve. Vode mě to teda nebylo, to vim docela jistě, muselo to bejt vod psí vtírky. Čekal sem, že zase bude poprask, páč si pamatuju, jak vtírka kajdila krvavou kaši, ale vono to bylo zase ouplně jináč. Vona povídala psí Drákuli:

"No, Žolinko, to si zase užijeme nápadníků, viď? To za námi budou lítat ze široširého okolí."

Vona to v tý myslivně vopravdu nemá tak, jak to má bejt. Bych chtěl vidět ty nápadníky, co za ní budou lítat, dyž je vod těch tebichů celá rozježená uvondaná a zpocená…

Sem dočista pochopil, že jí nikdá nepochopim. Vona vyšůruje koberce, psí hopsanda jí je hned pokape krví a vona vůbec nenadává. Jo, to dybych udělal tak já, to by bylo keců..

Nakonec ale mě je to dočista fuk, jenom na ty její nápadníky sem vopravdu hodně zvědavej…

Já nikdá nelžu, jenom si maličko vymejšlim...

Vona teda, to vám musím povědít, vona je fakt pěkná lhářka. Kecá, až se jí vod huby práší. A eště si myslí, že jí to jako budu zobat. Vopravducky neuvěřitelný.

---

Zrovinka nedávno se mě zase pokoušela tahat za fusekli. A myslela si nádhera, že jí na to jako skočim. To bylo takhle. Měl sem ňák víc vyhládnuto než vobvykle a vona nikde. Že porád někde trajdá, s tim už sem vobeznámenej a je mi to dočista fuk, ale dyž mě ta potvora nechá doma samotnýho, teda s psí vtírkou a já mam hlad, tak to mi teda sejří. Vtírka mi nažrat nedá, ta by spíš taky něco schroupla, ale kde nic, tu nic.

Von teda přinde domů ten její dvounožec, enomže z toho se vyklubal taky pěkně nespolehlivej tvor a von na nás prostě dočista zapomene, flákne sebou na gauč a v tu ránu chrápe jako kanadskej dřevorubec po celodenním kácení. Abych mu zas ňák výrazně nekřivdil, stačil před tím dát na plotnu vařit ňáký to masíko, enomže, dyž chrápe, tak neví nic, ba dokonce ani nic necejtí. Nejdřív masíčko pěkně vonělo, jenomže potom už trošinku smrdělo připáleninou a pak už z něj zbyl jenom připálenej škvarek. A von porád chrápal. Sem veděl, že je něco špatně, ale vypnout ten krám faktys neumim a tak sem ho chtěl aspoň vzbudit, páč sem měl docela strach, že tam všichní uhoříme. Mňoukal sem, jak sem uměl nejvíc, enomže to bylo prdlajs platný.

Už vopravducky moc nechybělo, aby ten ubohej škvarek začal v tom kastrólu hořet, dyž teda vona se konečně přihasila domů. Hned v chodbě zavětřila a fofrem letěla do kuchyně. Klela jako pohan a hned jak nebezpečenství hoření zažehnala, vlítla na něj. Jo, dybych já ho uměl vzbudit tak jako vona, to by byl jinej život… Jenomže tak hlasitý zvuky jako vona, to nikdá umět nebudu. Hulákala tak, že by probudila i mrtvýho, natož živýho. Von teda koukal jako bacil do lékárny, asi se mu něco hezkýho zdálo a vona, dyž viděla jeho nepřítomnej výraz, mávla rukou, přestala nadávat a konečně si mě všimla.

"Ty muj Číčulko," začala se ke mně lísat, "pročpak jsi ho nevzbudil? Vždyť jste tu mohli docela uhořet. Mě přece vždycky dokážeš vzbudit, mohl si mu třeba skočit na hlavu, kousnout do nosu, nebo tak něco. Přece si šikovnej kocourek, měls něco vymyslet, aby se ti to masíčko nespálilo. Teď nebudeš mít žádný dobrý hamáníčko."

No chápete to? Lhala, až se jí vod huby prášilo. Vona kolikrát ani neví, že se k ní v noci nakvartýruju do postele, dyž chrní jako dudek, ale bude blábolit vo tom, že jí dycinky dokážu vzbudit. Taková křivda. Vona eště vůbec nepochopila mou něžnou kocouří duši. A potom všechno korunovala tim, že mi do misky vysypala zase ten blemt z ňáký tý nechutný kocouří kapsičky. No hlad je hlad a tak sem byl nakonec docela rád, že laskavě vůbec přišla domů a že sme neuhořeli a že mi dala vůbec něco nažrat.

Psí vtírka se kolem ní šmrdolila a já po vočku s vopovrženim sledoval, jak jí podlejzá. Vona teda ta vtírka je taky pěkně prolhaná komediantka. Ale potom sem si řeknul, že si nebudu kazit chuť a přestal sem si jich všímat.

S lhářkama se nebavim….

Vymřu po meči i po přeslici...

Tak sem se dočet, že sem kastrovanej. Nejdřív sem teda vůbec neveděl, co to jako znamená, ale potom mi tak ňák došlo, že to bude mít souvislost s tim, že mě ale ani malinko nezajímaj kočky. Přemejšlel sem, jak se to mohlo stát a dneska už je mi dočista jasný, že za to může zase vona. Potvora.

---

Vona dočista zazdila můj skvělej genofont a možnost předávát svý skvělý vlastnosti na další kočičí generace. Co já moh mít dětí. Ne, teda, že bych vo ty uvřeštěný haranty ňák zrovna extra stál, ale moh sem jim ze sebe předat to nejlepší, co ve mně je. Moh sem je učit, jak dvounožcům vobstarat snadno a rychle hysterickej záchvat, jak je zbavovat majetku a jiný speciality mý kočičí duše. Enomže vo to vo všechno mě vona připravila. Tak teďkanc teda fakt nevim, estli jí nemam postavit před ňákej Kočičí tribunál, protože vona připravila celej kočičí svět vo vopravdu velký myslitele.

Sice nejsem sám na světě toudle lidskou podlostí postiženej, ale to pro mě nejni žádná outěcha. A dybych si našel ńákou šik kočku, třeba bysme spolu zplodili další generaci vopravdu nteligentních tvorů. Třeba s kočkou Zůzou. Enomže vona ta Zůza se taky nemůže množit, páč u ní se vo to zase postaral ten její prohnanej dvounožec. Tomu fakt nerozumim, že ty dvounožcí připravujou svět vo to nejlepčejší. Takový koťata se Zůzou… to by bylo něco. Co bysme je mohli všechno naučit. Jenomže je z toho prdlajs. Nic se předávat dalším generacím prostě nebude.

Tak se musim snažit sám, abych to za ty nenarozený generace stačil všechno dokonat sám. Aby teda vona viděla, co to vlastně zavinila. Dá to ale fušku, porád vymejšlet ňáký lotroviny. Eště, že máme toho čokla. Von se toho vode mě vopravdu hodně naučí. Stačí mu vybraný kousky ukázat a už to jede jako po másle. Poslední část mý výuky má skvělý výsledky. Čokl byl celej smutnej, že se nedostane na stůl, na rozdíl vode mě, kerej tam hopnu jednim elegantnim skokem. Tak sem zvolil polopatickou metodu výuky a názorně čoklindě předvednul, jak se nejdřív skočí na židli a až potom na stůl. Čoklinda je celkem k mýmu způsobu jejího vzdělávání dost chápavá a musim, ač nerad řeknout, že i talentovaná.. Povedlo se jí dostat se na stůl, a kolkolem vožrat celou bábovku. Vona teda nejdřív podezřívala mě, ale já sem na ní mňouknul:

"Si normální, nebo co? To si jako fakt myslíš, že budu žrát ňákou suchou buchtu? Podívej se na svýho psího miláčka, jak je narvanej a mě ubohýho hladovýho a tejranýho kocoura tady budeš šikanovat, no to bych se na vopravdu vyprdnul, nevděk vládne světem. Já ti čistim vlastnim kožichem prach na almárii a ty bys mi nedala ani kousek bábovky, dybych teda vo ní stál.." No vymňoukal sem to na ní dost zvostra, pyšně sem narovnal vocas a vodkráčel středem.

"No tak se nezlob Číčulko, já to tak nemyslela," začala se ke mně lísat.

Jenomže já sem byl z hloubi duše uraženej a nebudu s ní vůbec mluvit. Dokavaď si mě neudobří bonbonkama. Dyž mi dá bonbonky, zapomenu na všechnu její proradnost. Vono nakonec je možná mít lepší plný bříško, než se votravovat s hromadou umňaukanejch a ufňukanejch koťat a svoje zkušenosti a kočičí móresy můžu předávat i tomu hloupatýmu čoklovi. Von je totiž na kraviny taky jako dělanej.

Kdo se směje naposled...

Tak teda, ač vopravducky nerad, musim řeknout, že co se tejče mýho papáníčka, vona se vopravducky zlepšila. Asi jí dočista udolal ten její dvounožec, kterej statečně přiznal před ní dlouho ututlávanej fakt, že mi podstrojuje syrový masíčko. Nejdřív teda prskala jako vobvykle, jenomže z toho si nic nedělam jak já, tak teda i von. V tomhle máme naprosto stejnou strategii a jak je vidět, tak i dost oučinnou. Vona furt mele, že stokrát nic umořilo vosla, já sice tomu ňák nerozumim, jak může nic bejt něco a eště někoho umořit, ale asi na tom něco bude, dyž dočista rezignovala. A taky nám začala vyvařovat.

---

To teda nejni jeho zásluha, abych ho teda omylem jako nepřechválil, ale to je vod tý doby, co vtírka byla těžkéj marod se sraníčkem. Co teda vona kolem ní nadělala, to bych vám přál zažít. Já dybych měl takovoudle srajdu, určitě by to ani nezaregistrovala potvora, páč, já, kocour pořádnej a vzdělanej chodim poctivě na svůj záchodek a uklízim za sebou. Jenomže vtírka srala, kde se dalo a vona nad tim hořekovala, ale vůbec psí Drákuli nenadávala. No řeknu vám, všechno v týhle domácnosti je postavený na hlavu. Ale je fakt, že i já z toho mám slušný výhody, že jo, tak zas až tak moc nereptam. Vona nám vaří kuřátka a taky hovězí. To já rád, moc rád. Jenomže vona si myslí, že dyž mi dá do misky něco, co nejni blaf, že se s ní za to budu víc muckat. Naivka. Jenomže jeden se nemůže divit její naivitě, když to s ní jeden koulí tak jako já, kocour Číča.…

Dyž přinde domů, sedim hned za dveřma na botníku /teda ne že bych tam byl jako celej den, to ne, mam porád hodně práce a na vysedávání nemam čas, ale slyšim klapnout tu jezdicí kabinu a tak na botník prostě vlítnu, že jo, no a vona má radost, páč si myslí, že na ní jako čekam/ a hned jak vleze do kvartýru, tak se spolu pošušňáme, ale vocaď pocaď, že jo. Za to vtírka kolem ní rotuje jako přiblblá. No, to jako, vona teda musí bejt ňáká retardovaná, dyž se kolem ní dovede motat ve vítacím amoku celou věčnost. Já na ní mňouknu, že bych si dal kousek kuřátka, i dyž vim, že vona mi stejně nerozumí. To s tim čoklem se už domluvim líp, než s ní. Jenomže psí Drákule mi sice rozumí, ale zase mi neumí dát to kuřátko. A tak musim počkat na večeři.

A to mě vede k myšlénce, že bysme se s čoklindou pod mym dokonalym vedením mohli naučit votvírat tu bílou almárii, kde vona to masíčko před náma skovává. Já už sem to zkoušel sólo, ale moc mi to nejde, páč almárie je veliká a já mám malou sílu. Dyž budu ňák inteligentně motivovat čokla, možná bysme packu v pacce dokázali i nemožný.

To by potom byla jaksepatří bžunda. Vona by čuměla jako péro z gauče na vybrakovanou bíloalmárii a já bych se chechtal, až by se mi třásly fousky, páč kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp…

Ta bude čubrnět, co bude dál...

Sem tejranej, perzekuovanej a pronásledovanej chudej kocour. Už toho mam až po krk, co po krk, až po fousky. Všecky moje hračky mi znárodnila ta nechutná psí šmejdilka. Vožužlala, vokousala a rozcupovala mi ouplně všecko. Dočista nic mi nezbylo. Ani moje nejvoblíbenější fialová hra. Co asi bude dál?

Vona tý psí Drákulce nebetyčně nadržuje, už se na to nemůžu vůbec koukat. A tak sem zase musel zapřemejšlet, abych tudle do nebe volající křivdu ňák vyrovnal. Sem kocour vzdělanej a tak vim, že dycinky je něco za něco. A tak sem vymyslel geniální fígl. Dyž se může z psí šmejdilky pominout, tak já jí to pominutí teda dopřeju a to v hodně velkým stylu. Na to já sem dočista kadet a vona je úplně hloupatá, dyž to eště neví. Musel sem dlouho přemejšlet, jakou nejúdernější ránu zasadit do její psychiky. Vona už je celkem imunní na naše lotroviny, je zvyknutá na shozený knížky, rozsypaný tyčky, rozdrásaný noviny a podobný takřka malichernosti.

---

Jal sem se jí teda delší dobu pozorovat, k čemu má, -jak říkaj dvounožcí - hlubší vztah. A přišel sem na to. Sou to tarotový karty. Takový ty hezký vobrázky, co vona si docela ráda prohlíží a furt v nich něco študuje. Dyž sem se blíž zajímal, dycinky mě vodehnala a nenechala mě ani nakouknout. Potvora. Skovávala si je do takový šoupací krabice, kam sem se neuměl dostat. Ale za to sem je uměl naservírovat psí vtírce. Ani mi nedalo moc práce tu zašoupávací krabici pomocí elegantního skoku vedenýho našikmo pošoupnout a bohužoulel pro ní, se krabice sama ochotně poroučela na zem. Bylo to jednoduchý jak facka, co tak rád uštědřuju psí podlejzačce. Enomže tim jednoduchost skončila. Psí Drákulka sice přihopsala v zápětí, ale moc se jí do díla nechtělo. Vona snad kupodivu pochopila, že by to asi neměla dělat a tak na tu krabici čuměla jak vyvoraná myš na kombajn. Musel sem se snížit k názorný ukázce, co s tim ten nechápavej čokl má dál províst. Začal sem teda tu krabici jakoby vokousávat.. až sem sem to dopracoval.. a radči ani nepřemejšlim nad tim, co bude dál… jak dokážu tu psí vrtilku donutit k ňáký velkolepější akci… je teda fakt, že před časem byla čoklice ňáká marodivá a vona s ní furt někde lítala, páč nežrala a furt blila, teda čoklice, že jo, ne vona a nic nechtěla kousat… Jenomže teď už je zase dočista ve formě a dyž viděla jak já si /jako/ pochutnávam na tý kartový krabici, dala si taky říct a pustila se do bohulibýho díla s vehemencí sobě vlastní. Šoupací vobal rozhryzala v rekordním čase a jako bonus, cáry z něj roztahala po celým kvartýru. Někdy mam čokla docela rád.

Já sem se mezitím dostal na tajuplnej vobsah . Balíček karet zabalenej v hedvábnym šátku. Ten šátek se mi líbil moc a tak sem si ho pučil na hraní. Jak sem ho chńapal drápkama a vláčel, karty se parádně rozprostřely po celý širý zemi. Mezitim už vtírku vomrzelo hrát si s vožužlanejma troskama krabice. Přiskotačila se podívat, co dělam a asi se jí to taky líbilo, páč se hned zapojila do hry. Proháněla se mezi těma ubohejma kartama a rozmetala se eště víc. Jenomže, dyž sme byli takřka v nejlepčejšim, klika cvakla, dveře letí a vona vchází do dveří. Já sem teda hned zafičel do fusekloidní zásuvky, ale Žolina, blbka, jí šla vítat. Dyž se dost vymuchlaly u dveří a vona vešla do svýho pokoje, takřka jí ztvrdnul úsměv na rtech. "Žolino, ty potvoro, cos to tu udělala za spoušť? Vidím, že je čas na hlubší výchovný pohovor," pravila vona čoklovi. Já sem se teda rázem stal neviditelnej, aby mi taky náhodou nezapojila do toho jejího výchovnýho monologu. Už mi celkem nebaví porád poslouchat ty její rádoby výchovný kecy, jako že todle nesmíme a todle nesmíme….Tentokrát sice prudila vo něco víc, než vobvykle a tak sem byl zvědavej, co na to jako vtírka, nenápadně sem se teda přiloudal a co vidim, čokl seděl, ani nedutal a tvářil se děsně provinile… no humus, poblil bych se. A to se jí eště snažil podlejzat kroucením toho jeho vocasu. Uši měl sklopený a ve vočích zoufalství celýho světa. No pro pána Jána, co bude dál, kam až se ten ubohej čokl eště poníží? Já dyž mam sklopený uši, mam vztek a nebo lovim a mrskam vocasem taky jenom dyž varuju, že nejsem zrovna dobře naloženej. A čokl to má jako projevy podřízenosti. Kočibože, ty to vidíš…

Dyž byl konečně konec kázání, klekla na kolena a začala sbírat ty rozmetaný karty. Naštěstí pro ní je čoklinda nestačila pocuchat svejma zubama a tak je zase zabalila do toho hedvábnýho šátku a strčila do jiný krabice. Tajně sem sledoval, kam jí dá a teď, dyž znam její slabinu, nepochybuju, že jednou se zadaří můj velkolepej ničící plán dovíst ke zdárnýmu konci…A to se potom sakra bude divit, co bude dál…

Kočičí obavy

Teda, tomu nebudete věřit, ale i já, kocour Číča mám někdá vopravduckej strach. Jako že mi ta potvora nedá bonbonky, že mi nepustí ani na čerstvej vzduch na lodžii a nebo že mi nachytá, dyž jí čůram do kytek.

Já se teda snažím jí všecko co nejvíc zavařit, že jo, na to sem koumák přímo rozenej, ale mam taky velký vobavy, že psí vtírka Žolina se mnou už nespolupracuje tak vochotně, jako dřívějc. A tak si myslim, že i ta psí Drákulka se bojí něco rozžižlat, jako to dělala prva. Vona z nás prostě udělala ustrašený tvory. Vona teda tvrdí, že čokl má už jiný zuby a ty prej ho už asi nesvědí a tak naštěstí /pro ní/ moc nehryzá. No pro mě to je docela naneštěstí, páč abych zachoval jakejsi status quo, musim věci cetlovat i za toho línýho čokla.

---

Někdá se mi to docela líbí, třeba drásat papíry, to je teď dočista moje práce, dyž vtírka tak selhala. Shodit si je naštěstí umim bravurně vodevšad a tak potom už jenom zbejvá je rozdrásat. Musim ale fofrovat, než vona řekne klukovi, aby mi voštípal drápy. To by bylo ouplně v háji. Dez drápů nemůžu udělat tak dokonalou spoušť. Nejdřív sem přece jenom doufal v jakous takous spolupráci s čoklindou, myslel sem si naivně, že dyž jí to pěkně natrham / takovej sem já dobrák/ a naservíruju po malejch kouskách, že by to mohla aspoň částečně sežrat, a zase pěkně vyblinkat jako dřívějc, ale vona je už ňáká mlsná, nebo co.

Je to nespravedlivý, páč všechno v týhle domácnosti musim vodřít sám. Už sem tak namakanej, že dokážu z jejího nočního stolku shodit na zem tři knížky jednim vrzem. A nejlepšejší na tom je, že spadnou do misky s vodou, kerou nám tam podstrkuje, abysme prej neměli žížeň. Dyž moje skvělý dílo viděla poprvně, /knížky, pozvolna se nacucávající vodou/ ani nevěřila svejm vočím. Tak sem na ní prsknul: "To čučíš, jakej sem borec, co? A div se vo to víc, že mam takovou sílu po těch blemtech, kerejma mě krmíš."

Nebudu jí přece věšet na nos, že vod jejího dvounožce dostávám syrový masíčko, že jo. Vona by mu to zarachla a bylo by po síle.

Ale zase na druhou stranu strach dovedu překonat, že jo. Nejsem přece žádnej srabík. Dlouho sem se nevodvažoval skočit nahoru na dveře a vodtamcuť na almaru. Porád sem to vokukoval a proměřoval, bral v úvahu, že ty dveře se nekoordinovaně ňák samy pohybujou při sebemenčím šťouchnutí do nich a taky nejsou nahoře ňák extra široký, že jo. No a potom sem tu nejistotu a strach teda dokázal překonat. Hopsnul sem na horní hranu těch hejbacích dveří jednim elegantnim skokem a dalšim skokem sem byl na almaře. Krásná vejška. Pyšně sem se tam producíroval, ale řeknu vám teda, že tam bylo dost prachu. Vona asi nebude zrovna z těch nejpořádnějších. Při zemi to vona gruntuje furt, už mi s tim leze na nervy, dycinky zapne tu vrčavou obludu a spolu tam šmejdí a šmejdí. Já se du hned skovat, ale čoklinda tam vočumuje a to byste nevěřili, vona jí s tou vobludou vobčas taky vyšůruje kožich. Říká: "Pojď sem Žolinko, vyluxujeme kožíšek," a trubka de a nechá se luxovat.

Místo, aby si radči uklidila horejšek almary, uklízí čokla. A na můj zaneřáděnej kožich vod jejího almarovýho prachu ani nevzdechne. Aby teda nevznikla mejlka, jako že by to vypadalo, že chci taky přeluxnout, no to vopravducky ne, /to bych jí zdrapal, i kdybych měl voštípaný drápy/,ale nahoře by teda uklidit mohla, no řekněte sami. Takhle se budu bát, že dostanu alergii na almariovej prach a dočista se ukejcham A to bych teda vopravducky nechtěl.

Někdo to rád horké a někdo zakázané...

Ta zlomyslná potvora nám zakazuje úplně všecko. Mě i čoklovi. Mě, abych pravdu řeknul, to zase tak ňák moc nevadí, že jo, ať si mele, co chce, ale sralbotka Žolina se někdá bojí se mnou spolupracovat na plný vobrátky. Musim jí teda dost lákat, aby udělala to, co naplánuju.

---

Mě třeba se moc líbí to zastrkávátko, co cpe do tý její krabice. Vona tomu říká flaška, nebo fleška? Nevim to docela přesně, ale je nabíledni, že tohle před náma bedlivě skovává. Dyž si vyskočím na tu početní krabici, snažim se packou tu flašku dostat ven, aby spadla na zem, tak mi teda dost nevybíravym a pro mě nepřijatelnym způsobem pakuje dolů. "Ale koukej padat vodsuď Číčo," hned na mě huláká. Prsknu na ní, co že si to jako dovoluje, ale vona mě vypakuje dřív, než to stačim vydloubnout a už mě tam nepustí. A smim tam, až tu věc vyndá a sková.

Enomže vona už začíná bejt sklerotická a tenhle její poklad tam jednou zapomněla zastrčenej. To teda byla chvíle pro mě, to vám povim. Dělal sem, jako že nic, dokavaď nevypadla z bytu a my s čoklem nezvostali sami doma. Jakmile se za ní zabouchly dveře, zahájil sem akci. Dobře sem veděl, že to nebude jednoduchý a bude to náročný na čas a tak sem nelenil. Hopsnul sem na ten krabicoidní počítač a packou sem lovil tu flešku a snažil se jí vyrvat. Moc to nešlo a tak sem bystře pochopil, že todle bude chtít silnější kalibr. Zvážil sem svoje možnosti a došlo mi, že tadle akce bude chtít vopravdu odvahu. Skočit z počítače na tu zasunutou věc a trefit se na ní přesně, to už je oukol pro skákací virtuóze. Naštěstí to já teda sem. Mam smysl pro rovnováhu a taky pro všechny možný kraviny, jak teda tvrdí vona, žejo… A tak sem si vypočetnul dráhu skoku a předníma packama sem hopnul na tu vystrčenou věc, vodrazil se vod ní a potom doskočil na zem. Napoprvý to nezabralo až tak dokonale, ale to sem ani nečekal. Stačilo mi, že se to hnulo a začalo viklat. Tak sem svoje dokonalý skoky několikrát zvopáknul a fleška byla najednou venku z krabice a ležela na zemi. A to už přiskotačila zvědavá čoklice, co že sem jí to zase naservíroval k dalšímu zpracování. Vočuchala to frňákem a po delší lustraci vonoho předmětu se znechuceně votočila a štěkla na mě: ˇ"No Číčo, todle nežeru, to bych si vylámala zuby, shoď mi něco jinýho." Byl sem teda trochu zklamanej, ale potom sem uznal, že bezzubá Žolina by mi byla v mejch plánech k ničemu a tak sem jí shodil balíček tyčinek. Jenomže vona je úplně blbá, vona ty tyčky sice vybalila, ale nesežrala, no chápete to? Nechala je rozsypaný na tébichu a šla si lehnout. Já teda todle taky nejim, to bych se leda tak poblil, a už sem byl celej upachtěnej, tak sem si šel taky hodit šlofíka. A probudim se, až vona přinde domů, abych viděl, jak bude řádit a hulákat na Žolinu, jako co že to udělala za brajgl s těma tyčinkama.

Jenomže všecko bylo úplně jináč. Je to prostě nespravedlivý. Vona přišla domů, viděla tu tyčkovou spoušť a povídala: "No Žolinko, ty jsi dáreček, jsi hodná, žes mi taky nějakou tu tyčku nechala." A pak, tomu nebudete věřit, pak sebrala pár těch tyček z toho tebichu a začala je chroupat. No fuj tajbl.
Za to, dyž uviděla na zemi tu flešku, začalo hotový peklo. "Ty malý mizero, jaks to dokázal?"
Dyby mi nenadávala, řeknul bych jí, co mi to dalo práce a jaká to byla facha a dřina. Ale takhle sem na ní jenom mňouknul: "To bys ráda veděla, co? Pcheee." Mrsknul sem vocasem a v tu ránu sem byl ve fuseklích. Vona zkoumala následky mýho činění a já byl sám překvapenej, co všechno dokážu, ani vo tom nevim. Fleška to sice ustála bez větší úhony, za to tu díru, vona tomu říká USB port, tak tu sem definitivně voddělal. Tam už nezastrčí nikdá nic. Teda zastrčit může to jo, ale bude jí to prdlajs platný, páč tam už nic nedrží. Vono se to ouplně vyžvejkalo, nebo co a dokonce z toho asi i něco vypadlo. A vona, místo aby vocenila muj nevobyčejnej talent, tak furt mlela, že sem kazisvět a že se mnou udělala životní terno. Já teda nevim, co je to terno, ale podle toho jak byla rozjetá, to nebude nic pěknýho. Vona teda umí nadávat, to vám povim.

Druhej den přišla s ňákejma novejma kablíkama, něco kutila u tý její plechový počítací krabice a potom mi řekla: "Hele ty všetečko, musela jsem kvůli tobě koupit rozbočovač a flešku budu strkat sem dozadu. Ne aby tě napadlo tady šmejdit. Jak tě taky načapám, bude zle."
Vona teda je vobčas i vtipná. Sem já snad nějakej trouba, abych se nechal chytit při činu? Myslim, že až se mi povede tydle nový kablíky naservírovat Žolině a vona si s nima poradí po svým, budeme jí muset křísit. A vona konečně pochopí, že všechny ty její zákazy si může vetknout za klobouk.

Chci umírat zásadně v jejím kutlochu

Dyž se vod nás dočista ztratil morčecí mameluk, vona mě vysvětlila, že umřel. Von teda smraďoch musel umřít i s klecí a s chalupou, páč všechno se jakoby do země propadlo. Tak vod tý doby vim, co to znamená umřít. Po kocouřím si to vysvětluju určitě dobře. Umřít, to znamená ztratit se. A tak já teda taky vobčas umřu. Moc se mi potom líbí, jak vona mě hledá. Vona nemá talent na vobjevování kocouřích schovávaček a tak dost často šílí. Nejdřív vlítne na chodbu a volá na mě "Číčo, Číčulko…" Ale já nic, že jo. Přece se jí nebudu nikterak vozejvat, dyž na tý chodbě ale vůbec nejsem. To dá přece rozum do čepice, že jo.

---

Vonehdá jsem našel zbrusu novou schovku. Tam se mi tak líbilo, že sem tam umřel na fakt dlouhou dobu. A vona jančila, radost pohledět. Hledala mě slepoňka po celým kvartýru, dokonce votevřela i skříně, estli sem tam náhodou někde neuvíznul. Tak sem jí jedním vočkem pozoroval a druhym sem sladce klimbal, dyž se stala ta vobrovská zrada. Podlejzavá psí vtírka Žolina jí práskla, kde sem zašitej. Věřili byste tomu? Vona si tu Žolinu dočista vochočila. Dyž jí konečně došlo, že mě jen tak nevyčuchá, vobrátila se na psího šmejdila a zeptala se ho. "Kde je Číča Žolinko, najdi ho."

A ta psí blbka mě vopravdu prozradila. A eště při tom radostně kroutila vocáskem. Zavedla jí do chodby, kde sem byl skovanej v báglu toho jejího velkýho dvounožce. Práskačka nechutná. Taky sem na ní pěkně prskal, ale vona si z toho vůbec nic nedělá. Sou to prostě vobě potvory.

"Tak tady jsi Číčulko, já jsem se bála, že ses nám ztratil." Povídala mě a začala mě muckat.

Na to sem měl zrovinka tak akorát náladu, že jo. Byl sem tak hezky umřelej a vona mi to zkazila.

Tak sem vymyslel, že se musim dostat na tu velkou chodbu, kde sou schody nahoru i dolů. Ale tak, aby to vona vůbec neveděla. Číhal sem při každý příležitosti, dyž někdo přicházel nebo vodcházel a vopravdu se mi to povedlo.Páč mam rád vejšky, nasměroval sem si to směrem nahoru. Že tam jako umřu na hodně dlouho, abych si vod ní konečně trochu voddáchnul. Enomže vono tam nebylo dočista nic. Jenom schody a dveře. Hodně schodů. Žádná prima skovávačka. Prostě nic. Tak sem se chtěl vrátit, ale neveděl sem jak. Dyk je to všechno ouplně stejný a taky se mi tam vůbec nelíbilo. Usoudil sem, že todle místo nejni na umírání to pravý. Líp se umírá v jejím kutlochu.

Mezitím mě vona už začala hledat, páč sem slyšel ňákej šramot, jak asi votvírala dveře a potom sem slyšel jak na mě volá. Chtěl sem teda za ní laskavě jít, enomže v tom baráku se tak podivně rozlíhají hlasy, že sem ale dočista vůbec neveděl, vodkad na mě volá. Estli zezdola a nebo sezhora. Vona teda naštěstí za mnou poslala psí čoklindu. "Jdi pro Číču Žolinko," slyšel sem, ale vůbec sem neveděl vodkavad se to line. Začal se teda víc mňaukat a Žolina vystartovala nahoru. Jenomže ta psí blbka se na tý chodbě taky ztratila. Vono těch schodů tam bylo prostě moc. Začala tam hafat a moc hezky se to rozlíhalo. Tak sem do toho začal řvát po kocouřím, jak sem uměl nejvíc. Někdy se s čoklem slušně spolupracuje. Takovou rotyku tadle schodama prolezlá chodba eště nezažila. Nejdřív se votevřely jedny dveře, tak sem do nich vlítnul, páč sem si myslel, že sou to naše dveře. Ale hned sem poznal, že je to tam ňáký jiný, než u nás a moc se mi tam nelíbilo. A ten chlap, co votevřel začal hulákat: "Tady je, šel se podívat asi k nám."

To už vona supěla po schodech za mnou, drapla mě a povídla mi: "Vidíš Číčo? Už jsi vyhlášená firma, každý už ví, že patříš ke mně, tak buď rád, že jsem tě našla. Co kdyby si tě někdo třeba nechal?" Tak to bych fakt nechtěl. Konečně už sem na ty její moresy celkem zvyknutej, že jo. Tak sem byl rád, že sem zase u ní a hezky sem se jí po kocouřím votřel vo nos.

Mezitim vtírka porád štěkala, až se barát votřásal v základech, páč taky nemohla trefit domů.

Von ten dům bude asi ňákej zakletej, páč tam se nedá vorientovat po sluchu. Vodněkud se vozvalo: Tady je vaše Žolina." Dyž sme se konečně všichni našli, vona byla dočista vyřízená.Ale já a čokl sme byli rádi, že sme zase doma a já se rozhodnul, že umírat budu zásadně doma a na tu chodbu hodně dlouho nepáchnu.

Padesát odstínů všeho

Vona se mi strašně ráda prohrabuje v kožichu. Vim, že sem elegán, vo tom žádná, ale vona by mě svou láskou zřejmě chtěla vopravducky umořit. A nebo estli je tak fascinovaná mejma padesáti odstínama šedi, co mám v kožíšku.. tak nevim. Každopádně mi s tim ale hodně leze na nervy. Vona teda tvrdí, že se musí podívat, estli nemam blechy, ale to fakt kecá. Kde bych k nim asi tak přišel, že jo, dyž mě nepouští ven. Jedině vod tý psí hopsandy. Ta chodí z toho jejich vyvenčování zmazaná jako čuně a hned se ke mně hrne. Ale dybych měl blechy, asi by mě to kousalo, tak že je nemam a vona si vymejšlí, abych to její ňuchmání musel přetrpět. Sice mi říká: "Tovíš Číčo, to je úděl vás krasavců, že ženský po vás šílí," ale mě tyhle kecy fakt neberou.

---

Vona teda vůbec nejni ani trošku nápaditá. Aby tu nudnou šeď ňák změnila, to jí ani nenapadne. Vona tak hluboký myšlenky nejni ani schopná. A ten její čokl taky ne. Má teda ale kliku, že má mě. Já jí ty barvy změnim sám a dost snadno. Vůbec nepochybuju, že u ní umim bezpečně vyvolat třeba rudou barvu před vočima. A nebo zelenou na vobličeji. Zelenou umim asi v padesáti vodstínech. Jako zrovna nedávno.

Přišla domů a dyž se usadila do svýho, teda vlastně do mýho křesílka, začala bejt hodně neklidná. Porád si mrumlala: "Co to je za divný zvuk?"

Čučela kolem dokola, div si hlavu nevykroutila, ale páč mimo toho, že je slepá, je eště hluchá, furt na to nemohla přijít. Culil sem se pod fousky a rozhod se, že jí eště navíc pěkně zatáhnu za fusekli. Hezky sem se k ní přišmrdolil, jako že budeme mít lásku, ale vona mě dočista vodstrčila a řekla: "Tady něco hučí Číčo a já nemůžu přijít na to, co to je."

"Na to hned tak nepřindeš, při tvejch schopnostech," hezky sem na ní zamňoukal a jal se jí pozorovat, jak se snaží špiclovat uši. Jenomže dyk vona je neumí ani natáčet. Má je porád na jednom a tom samym místě a tak vo to víc musí kroutit hlavou. Ne, že by jí to bylo ale něco platný, pche… Já slyšim, kde se co šustne, ale vona je hluchá jako tetřev v říji. Bloudila tam po tom pokoji a furt nemohla na nic přijít.

"Samá voda, samá voda…." Snažil sem se jí pomoct, páč to zase už byla nuda, nuda, šeď. Konečně se přiblížila k inkriminovanýmu místu, teda k tomu malýmu rádiu, co si na něm pouští ty lesklý placičky a na kerým já rád vysedávam. Je na něm hodně čudliků a páček, kerý já moc rád zkoumam. Musim teda kápnout božskou, že jo, dyž se mi podařilo tu jednu páčku ňák přehodit nebo co, sám sem se lek, dyž to začalo šumět, ale potom sem si na to zvyknul a řek sem si, estli na to vona vůbec přinde.

Trvalo jí to teda rozhodně dýl, než mě to spustit. "Tady to je, Číčo, tys zapnul rádio, tys chtěl poslouchat muziku? Tos ale zapnul špatně, takhle ti to nikdy nebude hrát, ale jenom šumět."

To mě teda ale vopravducky našňupla. Potvora. Vona si snad myslí, že chci poslouchat tu její pakulturu, nebo co. Tak sem na ní prsknul: "No to určitě, tos zrovinka uhádla, já chtěl enom vedět, jak si bystrá. Musím ti teda říct, že žádnej převratnej bystrej talent fakt nejsi." Narovnal sem vocas do nejvyšší vertikální polohy a vodkráčel středem.

Koukala jako zkoprnělá a myslim, že v ten okamžik měla před očima novou úplně neznámou barvu…

Eště jednou a naposled

Vona mi porád říká, že sem ješitnej kocour. Dycinky, dyž se s ní nechci mazlit. Ale to je teda úplně vedle, pokavaď si myslí, že dyž na mě zapíská, přiskotačim fofrem jako ta potrhlá Žolina. To se teda holka ale hodně plete. Já se mazlim rád, ale musim na to mít chuť, že jo. A to vona nechce, nebo spíš nemůže pochopit. Vona vůbec nechápe spoustu věcí, ale to ví už všichní kolem, jenom vona ne.

---

Já sice chápu, že každej nemůže bejt takovej inteligent jako já, dokonce se snažim s ní mít i ňákou tu trpělivost, ale co je moc, je moc.

Kocouří snídani a vyčištění záchodku si představuju ráno kolem pátý hodiny. To sem už tak akorát vodpočnutej a mam hlad. A vona nechce vstávat. Potvora. Teda jenom ty dni, dyž nechodí vydělávat na ty nechutný blemty, co nám potom sype do misek.

A takový rána, který nejsou podle mýho gusta, nemam rád. Já mam hlad a vona se válí v posteli. Mňouknu na ní: "Koukej vstávat a vyšůrovat mi hajzlík a naval snídani!"

A víte, co udělá vona? Votočí se ke mně zadkem a uštěkne na mě: "Hele Číčo, dej pokoj, já chci ještě spát, jsem ráda, že dneska nemusím vstávat tak brzo."

Co je mi ale do toho, že vona chce spát, že jo. Mam hlad a chci svou snídani, i dyž je to blivajz, lepčí něco než nic. Tak jí to mňouknu eště jednou. "Vylez a dej mi nažrat a vykydej mi záchodek."

Kouknu na psí vtírku Žolinu, ale ta chrní taky, páč je to podlejzačka. Já mam teda podezření, že chrní jenom jako, ale že spíš špicluje co se děje, páč by možná už taky něco skousla. Jenomže vona prostě z pelechu nevyleze.

Protože sem v jádru hodnej kocour, zkusim to s ní eště jednou po dobrým. Vopravdu mi nikdo nemůže vyčítat, že bych se nesnažil mít s ní trpělivost. Dyk já sem takřka světec. Hodně nahlas a pěkně táhle mňouknu, aby veděla, že dyž si mi pořídila, že se vo mě má starat a že má teda vylízt z kutlochu a začít servírovat.

Je to ale vopravdu velká ignorantka, von jí to ten její velkej dvounožec říká správně. Enomže já se nenecham tak snadno vodbejt jako von. Já na ní pěkně vyskočim a hezky pěkně zblízka ji zařvu do ucha, že sem tady a že už nehodlam čekat. Vona teda nadává jako pominutá, ale stejně jí nic jinýho nezbyde, než vylízt a hezky se vo mě postarat. No a to už se přihasí i čokl, aby se taky přiživil na mým dílčím úspěchu, že sem jí konečně vypudil z postele.

Vona teda bručí a vrčí, ale to je mě dočista fuk, páč vim, že dyž jí teď projevim krapet lásky, bude mi zase zobat z ruky. Aby taky ne, dyk sem známá osobnost a vona si je hodně vědomá toho, že má doma kocouří celebritu. Jo, vy to eště nevíte? Vtírky si moc nevšímejte, ta se tam přimotala, aby taky urvala kousek slávy….

 

Ty její nechutný zvyky

To by mi teda vopravducky zajímalo, kde se vona furt s tou psí hopsandou fláká. Venku už je tma, já mam hlad a voni furt nejsou doma. Todle teda sou hodně podivný zvyky. Ne, že by mi extra tak vobě chyběly, to vopravdu ne, ale chci svou večeři. Dyž konečně přindou, sou vobě jako prasata. Vona teda má jenom zablácený boty, ale hopsanda je celá urousaná a špinavá a já prosím pěkně musim počkat, až vona jí hodí do pucu kožich a umeje nohy. Vona je teda na ty nohy hodně háklivá, mě už je taky hodněkrát myla, ale já se po večerech neflákám venku, že jo…ale zase se docela rád dívám na to, jak hopsanda todle šůrování taky nesnáší. Mňoukam na ní: "Tak dělej s tou hygienou, mam hlad, chci papáníčko, ale vona to snad zdržuje schválně, potvora."

---

Dyž už je konečně vtírka vygruntovaná, vona mi laskavě ráčí konečně něco naservírovat do misky. Vona eště nepochopila, že já chci masíčko a tak do misky vyklopí ňákou nechutnou kapsičku, co žeru enom proto, abych nepošel hladem. Du se teda podívat, estli vtírka nemá něco lepčějšího, ale má podobnej blivajz jako já. Tak sem si řeknul, estli to není ňákej její starej zvyk nás schválně mučit nechutnym žrádlem a estli bych to neměl někam nahlásit.

Eště že ten její velkej dvounožec nám podstrojuje. Ten nám voboum totiž dává syrový maso, tajně. Aby vona to neveděla. Páč vona na něj potom vřeští, že budeme mít tasemnice. Ne teda vona a já, ale já a Žolina. Mě by to asi nevadilo, dybych měl tasemnici, páč nevim co to je, ale zase to nemůže bejt nic tak hroznýho, páč voni taky jí maso, že jo. Sice si ho ňák vaří, nebo co, ale vona nám nedá ani to vařený. Potvora. Že prej je to kořeněný a nejni to pro nás zdravý. Tak tomu nerozumim, když to může konzumovat vona, tak proč ne my. Je to nespravedlivý.

Tak sem se hezky vo sebe zase postaral sám.. Pěkně sem si vyčíhnul, až bude mít to bílý hamavý masíčko připravený na to její kořeninový vaření. Moje vostražitost a trpělivost se mi vyplatila. Nechala ho vopravducky přes noc ležet na lince. Vona fakt nechápe, že já se dostanu všade kam chci a potom, vyskočit na linku, vodkud to tak pěkně voní, to by dokázalo kdejaký kotě. Bylo ho tam vopravdu hodně.

Tendle majstrštyk už se mi poved jednou, ale to sem do sebe naládoval jenom jeden kus a už sem nemoh. Teďka to bylo jiný, ne, že bych toho dokázal zbodnout víc, ale páč já nejsem kocour lakomej a Žolina mě nechává žrát z její misky, mňouk sem na ní, že máme mejdan a byla tam v cuku letu.

Vona teda Žolina je hotovej kombajn a já sem ve svý duši hodnej a nelakomej kocourek, tak sem jí všecko to zbylý maso, co jsem do sebe už nemoh naládovat, pěkně sházel na zem. Mlaskala, až sem měl vobavy, že jí probudíme a všechno nám to zarachne. Enomže vona spala jako špalek, vono to její noční venčení má taky něco do sebe. Žolina to dorazila silou vůle, už potom taky jenom funěla, já horko těžko seskočil z linky a vodvalili sme se svorně do pelechu. Nažokovaný sme byli vobá tak, že sme se ani nervali a společně sme zmožený usnuli spánkem spravedlivejch. Zato ráno, dyž vona chtěla začít vařit. To byl rachot. Nejdřív nevěřila svejm vočím, dyž civěla na ten prázdnej talíř. Potom si brblala: "Že bych to maso nevyndala?" Koukala do tý bílý almárie, co tam mají ty nám zakázaný lahůdky a trvalo fakt dlouho, než jí to vůbec došlo.

"Číčo, tys sežral to maso."

"Tak pardon, to bych si teda vyprosil. Já sem měl enom jeden kousek, vtírka měla hnedka tři. A vůbec, mysli trošku, kam by se to do mě asi všecko vešlo, ty chytrá…" jenomže vona, jak jinak, zase mi nerozuměla.

Tak s ní nemluvim, ne kvůlivá tomu, že mě sprdla, to ne, na to sem koneckonců už zvyknutej, ale že si snad myslí, že místo žaludku mám nafukovací balon a že jí vůbec nedošlo, že todle sem nemoh sežrat sám. No, já ale vim, jak to má s tou inteligencí a tak se s ní večír zase pudu udobřit.