Zákeřné brýle

Všechno souvisí se vším a hlavně s mými orchidejemi.

V sobotu dopoledne mám obvykle jednobrdý, celkem nudný program. Vařím, uklízím, peru a hlavně každou druhou sobotu dopřávám pocachtání mým květinkám orchidejovým ve vodě odstáté, dešťové. Navláčet mnoho litrů dešťové vody z chaty není zase až tak jednoduchý úkol, nicméně v tomto ohledu dostal plnou důvěru můj drahý choť, nebo on tak činí rád a kupodivu bez poučování a hlavně i nad plán…

---

Já se potom mezi jednotlivými sobotně-dopoledními činnostmi mazlím se svými exotickými miláčky a podrobuji je důkladné, ba předůkladné prohlídce. Samozřejmě že v brýlích, které mám nejsilnější na blízko, aby mi neunikl žádný potencionální vetřelec a cizopasníci, kteří by mohli začít škodit na mých rostlinných láskách. Kytkám mé brýle pravděpodobně svědčí, jelikož už dlouho se žádný potencionální nepřítel neosmělil na moji botanickou pýchu ani pohledět, ovšem zcela opačně se výsledky mého hledění přes zvětšovací skla odrážejí na mé psychice. Pokud se dívám jenom na zelená lupena a nebo barevné květy, je všechno v dokonalém pořádku. Ovšem, stočí-li se můj zrak třeba na knoflíky u sporáku, mám nutkavý pocit, že ten sporák někdo vyměnil, jelikož knoflíky jsou tak nějak zaprasené, včera přece ještě nebyly a od tý doby nikdo nevařil.

Záhada. Můj zrak padne na madlo ledničky, ne to není možné…jak je možné… to je nemožné…kde se tam vzala ta špína? Propadám panice. K sobotním dopoledním radovánkách přidávám další činnosti, mytí ledničky, mytí sporáku, ještě že dnes peču v troubě zapečené brambory a jsem rozhodnutá, do trouby koukat bez brýlí. Jednak proto, že se děsím, co bych tam viděla, ale zase na druhou stranu bych mohla být klidná, protože brýle by se mi pravděpodobně po otevření trouby hned zamlží, tak že bych neviděla nic. Snažím se moc se kolem sebe nerozhlížet. Nefunguje to. Objevuji další a další ohniska dekadentní špíny.

Nevím, co mám dělat dřív, měnit orchideje ve dřezu, nebo měnit prádlo v pračce? Čistit dlaždičky, neb i tam omylem zabloudil můj obrýlovaný pohled a nebo mýt podlahu? Moje sobotní honička se začíná podobat důmyslné šachové patrii, kdy mám rozehráno na všech a ještě více frontách a závěr musí být úderný a čistý.

Moje přelety z místnosti do místnosti bedlivě sleduje Číča. Pravděpodobně si řekl, že se také zapojí do mého čilého dění. Stoupne si tedy k balkonovým dveřím a mňouká na mě, abych ho pustila na čerstvý vzduch. Myslím ekonomicky tak, aby každá minuta mého sobotního dopoledního času byla efektivně využitá a tak vyndávám z pračky první várku prádla, s tím, že pustím kocoura na balkon a prádlo hned pověsím. Chyba lávky. Číčovi se zřejmě zdálo, že mi to nějak dlouho trvá a jelikož je hodný kocourek a nikdy netrvá paličatě na svém, pružně si našel jinou zábavu. Než jsem vyndala prádlo z pračky, po zácloně se vyšplhal na okno a jednu z mých naštěstí nekvetoucích orchidejí bezohledně shodil na zem. Bohužel už tu zalitou.

No nejsem detailistka a jelikož nedávno jsem naši rodinu obohatila koupí nového výkonného vysavače, až tak moc jsem nezoufala. Luxovat jsem sice chtěla až na závěr, ale ani já, stejně jako Číča nemusím za každou cenu trvat na svém a dovedu změnit názor. Vysavač máme nový pár dní a já s úžasem zírala, jaký má obrovský tah. Uklidila jsem tedy pozůstatky z květináče a opět ekonomicky jsem dospěla k názoru, že když je již přístroj v činnosti, přeluxuji celý pokoj. Pro kocoura nastala nuda, vyskočil na opěrku křesla a jal se mě pozorovat svýma žlutozelenýma očima.

"Miele mezi vysavači znamená asi tolik, jako Mercedes mezi obyčejnými auty", vzpomínala jsem s láskou na slogan, kterým mě prodavačka počastovala, když jsem stála bezradná před nabídkou a nevěděla, který pořídit. V této nostalgicky-luxující chvilce jsem ovšem zapomněla na Trumbelínka, spokojeně chrnícího pod mým křeslem a zcela nezúčastněného mého sobotního šílenství. Jakmile jsem se přiblížila hubicí ke křeslu, vystřelil jak namydlený blesk. Ani Číča by ho nedokázal povzbudit k takové rychlosti. Trumbela pravděpodobně velice rychle rozpoznal rozdíl mezi obyčejným autem a Mercedesem a pochopil, že před obyčejným autem není třeba prchat, ale před Mercedesem ano. Mercedes by ho mohl snad i přicucnout.

Využívám tedy morčecí nepřítomnosti v jeho království pod mým křeslem, měním mu jeho jednorázovou podložku za čistou a uklidím i jeho klec. Sice vůbec nevím, kde se nyní nachází, ale stačí párkrát otevřít ledničku, nakrájet mu do misky okurku a zabouchat na mříže klece. To zabírá. Přiběhne jako na zavolanou, hupsne do klece, spásne okurku a vleze si zase spokojeně pod křeslo.

Já pozvolna ukončuji všechny své rozdělané činnosti a s duši mám pocit vítěze, jelikož jsem završila svou uklízecí partii brilantní koncovkou, která spojila všechno moje dílčí úsilí v hotový celek. Sice jsem uřícená jako závodní chrt, ale stačila jsem toho hodně nad běžný rámec. A protože orchideje jsou již opět na svém místě a krásně promáčené, já odkládám své depresivně zákeřné brýle a vše v kuchyni náhle vidím čisté a úhledné..Záhadu, proč tomu tak je, neřeším a taky neřeším, jak to vidí moji spolubydlící, kteří brýle nemají. Dospěla jsem již do takových výšin, že když se někomu něco nelíbí, není to můj problém. A muži kolem mě si problémy zásadně nedělají.

Za14 dní bude další akce orchideje. Mám tedy dva týdny relativního klidu od hloubkového čištění kuchyně. Dřív tam totiž s brýlemi na očích nevkročím…

Láska kvete v každém věku

Zamilovat se v mém věku je na pováženou. Člověk míní, pán Bůh mění.. a tak se ke mně vkrádá láska. Je těžké si to přiznat, když člověk sám v sobě bojuje o svobodu a nezávislost..Do mého srdce vstupuje takřka mílovými kroky ON, Číča. Mí pravidelní čtenáři tuší, kdo se skrývá za tímto exotickým jménem. Ano, je to nalezený kocour, který ohromil mého mladšího syna v jeden podvečer u jedné benzínky tak, že jej neodkladně přinesl domů a s nenuceností sobě vlastní mi ho láskyplně ve 23,00 představil, těsně po tom, co mi bouřlivě vyburcoval z klidného spánku.

---

Chápu, že po smrti naší fenky Šerinky synkovi chyběl kontakt s nějakým chlupatým stvořením, a rozumím i tomu, že můj morčecí blbeček Trumbelín mu toto citové strádání nedokázal zasuplovat, neboť se jedná o velmi nedůtklivé morče, které ovládá chroustání, kvíkání, pískání, potulování po bytě a v poslední době zlostné cvakání zuby, ale výraznou náklonností ke člověku věru netrpí. Když je dobře naladěn, dovolí nám velkomyslně občas poškrábat ho na hlavičce a nebo pod bradou. Tím je ale veškerá náklonnost ke člověku vyčerpána. Ta, kterou považoval za svou přerostlou manželku už s námi není a na to aby se přeorientoval na lidskou společnost, je už příliž starý. Uvítal však příchod Číči. Snad v naději, že se vrátí staré dobré časy, kdy se Šerinou jako jeden pevně semknutý tandem byly nerozlučná dvojka. Morče míní pán Bůh mění..Chudák netušil, že vše bude jinak, že to, do čeho vkládal morčecí naděje v další krásné soužití s chlupatým čtyřnohým tvorem nebude až tak klidná idylka.

Číča se u nás pozvolna zabydloval a já ho ráda pozorovala, jak jako okázalý turista chodí lehounce a opatrně po bytě a pozorně se seznamuje s okolím. Jako čerstvě zamilovávaná žena jsem ho úzkostlivě pozorovala s obavou o jeho zdraví. A pozvolna se učím své nové lásce porozumět. City přece potřebují porozumění, ne? Alespoň se to tak píše v literatuře...Ovšem můj necitlivý synek se porozuměním tak do hloubky nezatěžoval a Číču potupně potrestal za takovou maličkost, jako byl bobek v posteli.

Přišla jsem domů a vidím, že Číča je nějaký neradostný, ba přímo schlíplý. Vezmu ho tedy do náručí, abych ho ujistila, že v tomto slzavém údolí není sám a krve by se ve mně nedořezal. Číča přímo sálal horkem. Zařvala jsem: "Ten kocour má horečku, je nemocný." Vždycky budu tvrdit, že oba moji milí chlapci mají v sobě prvek cynismu. Synkovo odpovědí se mi toto moje přesvědčení potvrdilo.

"Nic mu není, jenom je uraženej!"

"Jak uraženej?", nechápala jsem.

Synek se ani nenamáhal mi odpovědět, pouze mávl rukou. To mě naprosto neuspokojilo. V případech své nejistoty se obracím s důvěrou na strejdu Googla. Vždy pro mě má nějaké útěšlivé vysvětlení. Tentokrát se mi dostalo ujištění, že prožije-li kočka hlubší nervový otřes, dostane horečku a jelikož normální kočičí teplota je o hodně vyšší než u člověka, kočičí horečka potom zcela logicky vyvolává na dotek termopaniku. A že hlubší nervový otřes synek dokáže vyvolat, o tom není pochyb. Ovšem, já, na rozdíl od Číči jsem už celkem zvyklá, tak, že já horečku obvykle nedostanu.

Bylo to opravdu tak, druhý den už byl zase Číča smířen s Bohem a lidmi kolem něj, tedy i se synkem. Jenomže ve mně nastal zlom. Začala jsem kocoura víc pozorovat, vědoma si toho, že zřejmě není proočkován a odčerven. Zdálo se, mi, že navzdory té nejlepší stravě pomalu hubne. Když jsem svou obavu přednesla svému cynickému chlapci, odpověděl bezstarostně: "Já nevím, co porád máš, vyčesal jsem ho, tak se trochu zmenšil, no."

Ale já věděla své. Jedno krásné odpoledne jsem milého Číču popadla a vydala direktivu: "Jedeme na veterinu!" Synátor kupodivu neodporoval, neboť zřejmě i on došel k přesvědčení, že Číča se zmenšuje neúměrně rychle. Nejsme majitelem přepravky pro kočky, ale Číča umí jezdit v autě i bez tohoto potupného zařízení. Spokojeně se díval z okna a ani nezlobil. Zrovna tak vzorně se choval i v čekárně. Paní doktorová veterinářová našeho kocourka prohlédla, pravila že je krásný a zdravý, dala prášek na odčervení a řádně proočkovala. S pocitem, jak máme hodného a skvělého kocourka a o 650 Kč lehčí jsme vyrazili k domovu. Je pravda a to uznal i můj neuznalý syn, že kocour je od té doby o hodně živější a čipernější a trošku se zaobalil. Zřejmě ho opravdu trápili nějací paraziti.

Tichému našlapování je naprosto konec, nikdy bych nevěřila, že kočky umí dusat jako stádo slonů. Pravděpodobně by tomu nevěřil ani Trumbelík, kdyby nebyl očitým svědkem, co svědkem, ale přímým zúčastněným. Někdy máme oba pocit, tedy já i morče, že se na nás blíží hurikán, to když Číča vydává nadbytečnou energii lítáním z místnosti do místnosti. Na to, že mě, sedící v křesle využívá jako odrazový můstek pro své další skoky, jsem si celkem už zvykla. V tomto ohledu jsem o mnoho adaptabilnější než nebohé morče, před kterým občas Číča v návalu rozmařilosti přistane. Trumbelínek není bojácný, ani lekavý, ale co je moc, je moc. Vždycky začne rozčileně cvakat zuby, a já poznám, že je nasratý na nejvyšší možnou míru. Ale Číča to neví a nebo nechce vědět a nebo ví a nic si z toho nedělá. Inu pošetilost mládí. Bezstarostně odběhne dělat zase jinou neplechu a Trumbelín mu odpustí, protože kočičí granulky jsou dobré a Číča není věru lakomý kocourek. Když jsem je spolu viděla poprvé u jedné misky, nevěřila jsem vlastním očím. Ne, že by se z nich stali přátelé, ale dnes vím, že o morče se už nemusím bát, sice mu čičoun provede sem tam nějakou malou lotrovinku, ale nic nebezpečeného a tak Číčovi odpustím i časté výpady na okno, kdy nenuceně shodí některou z mých krásných orchidejí.

Inu láska hory přenáší...

Negativní energie kolem mne

Onehdy jsem se kdesi dočetla, že orchideje jsou energetičtí upíři a žijí z energie, co je kolem nich. Jelikož jsou zřejmě ale značně zmlsané, upřednostňují prý negativní energii. Čím víc negativní energie, tím víc květů. Vzhledem k tomu, že orchideje jsou moje nejoblíbenější pokojové květiny, kterých mám na parapetech oken hnedle 4 desítky a převážně kvetoucích, vyvodila jsem logický závěr, že kolem mě je samá negativní energie, ba co hůře, já sama jsem zřejmě jedna velká negativní energie.

A tak jsem se začala zamýšlet nad děním kolem sebe. A včera byl den, kdy negativní energie ve mně zřejmě vyvrcholila. Zaparkuji auto na parkovišti a za mě se postaví jakýsi umělec a já nemůžu dopředu a ani zpátky. Neuvěřitelné. Volných parkovacích míst tam má hromadu a přes to se nalepí za moje autíčko.

Projdu kolem průmyslového vysavače externího zaměstnance, vypomáhající naší firmě a jeho vysavač v ten moment přestane fungovat. Další zaměstnanec této externí firmy se mi vnucuje na kafe, zatím v pracovní době. Já nejsem proti, neb jsem slušně vychovaná a pravím, že mu kafe uvařím. Sice nemám ani kafe ani cukr, jelikož kávu nepiju a nic nesladím, ale s tím si vrásky věru nedělám, kolegové mají obě dvě ingredience. Jeho šéf mi ale upřímně varoval, naštěstí pro mě před oním žadatelem, že by se mohlo stát, že bych ho tam potom měla pořád. To chápu a tak mile zavrkám: "Tak bohužel, je vidět, že váš šéf by to nerad viděl," a s milým, omluvným úsměvem plným zřejmě negativní energie se s úlevou decentně vzdálím.

Jelikož ho zřejmě ale moje negativní energie přitahovala jako magnet, vyčíhal si mi jinde, kde už nebyl jeho šéf, aby svou prozřetelností chránil nás všechny. Na přímou otázku "Jak to teda bude s tím kafem", jsem zareagovala elegantně, hodíc to na nelibost jeho šéfa. Na další přímou otázku, že by se mohlo odbýt na jiné, než podnikové půdě, jsem zahlaholila: "Žádné rande." Následovala otázka, jestli mě může položit pár otázek.

"Jste vdaná?" moc se s tím nepáral.

"No jistě", povídám ctnostně.

"Vezmete si mě?" přiznám se, že tuhle otázku, ač jsem opravdu vdaná, jsem v životě neslyšela. Tohle všechno dění přičítám na vrub těch potvor orchidejí, které tu svou negativnost přenášejí zřejmě i na mě a já předávám dál.

"Vy jste z útulku?" optala jsem se opatrně.

Tím jsem ho se vší negativitou, co ve mně je, konečně od sebe odpudila.

Otočila jsem se k němu zády, připravená k odchodu a ještě na něj laškovně křikla: "I vy jeden svůdníku!"

Stačila jsem ještě sluchově zaznamenat poslední větu, kterou křičel již na značnou dálku:

"Já nejsem svůdník, já jsem srandista!"

A potom se to stalo. Zničehožnic se mi v ten okamžik pekelně rozbolelo koleno. Tak nevím, jestli opravdu zvolal, že je srandista a nebo jsem špatně rozuměla a bylo to třeba něco jako tankista, terorista, rasista, exhibicionista a nebo ještě něco jiného, co by mohlo být příčinou bolesti v mém nebohém koleni. Bolest to byla, jako když jí na mě někdo hodí.

Mám tedy o tom svou teorii, ale i když jsem plná negativní energie, nechci nikomu křivdit.. co když ale se mi pomstil tím, že mě třeba uřknul, že jo?

Dnes jsem musela vystoupit z pracovního procesu, kde jsem potupně pajdala a dojít k odborníkovi doktorskému. Ten mi chtěl podstoupit ještě k většímu doktrorskému odborníkovi, ale to jsem mu vymluvila s tím, že určitě existují nějaké zázračné pozitivní pilulky. Uculil se a pravil, že tedy jo, ale kdyby nepomohly, mám bez otálení přijít. Tak přemýšlím, jak by to bylo, kdybych to kafe uvařila do termosky a dala ho onomu člověku někam na zápraží.

Proč zrovna já musím mít bolavý koleno, když se mi to vůbec nehodí? Že by negativní energie a ne jen moje?

Pospíchat se nevyplácí

Poslední dobou mám v životě nějak hodně napilno. Prý to tak bývá s přibývajícím věkem. Čím prý je člověk starší, tím rychleji ubíhá čas. Podle téhle teorie mě je přinejmenším již 150 let. Mám pocit, že lítám jako čokl a nikde nic nestíhám.

Onehdy jsem se přiřítila domů, vlítnu do koupelny, která ještě včera byla celkem uklizená a podlomí se mi kolena. Všude hory prádla na vyprání. Bloumám očima po obsahu nakupené hromady a hned bystře pochopím, že synek uklízel svůj pokoj. Jeho uklízení se však diametrálně liší od mého, jelikož on uklízí tím stylem, že všechny jeho oblečky,tedy i ty čisté, které by měl složit do skřínky, nahází do koupelny s tichou myšlenkou: "To jsem si zase hezky uklidil, dál se mámo postarej ty." Tentokrát ovšem kupa hadrů byla přece jenom větší, než obvykle. "Aha," došlo mi vzápětí: "Je tu i převlečení z postele, to asi zase Číča přispěl svojí troškou do mlýna."

Jelikož ale už i Číča si vybojoval místo v mém srdci, zbytečně nereptám, protože jsem už dávno pochopila, že to nemá žádný význam, hbitě tedy třídím prádlo na tmavé a světlé pro jednotlivé várky do pračky. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít už pračku v chodu, aby hromádky pokorně se krčící na zemi byly už vyprané a pověšené na šňůrách. Neprve tedy synovo skladba povětšinou tmavých triček. Ty on miluje. Černá trička s nápisem. Nevím, o čem jsem v té inkriminované chvíli házení prádla do pračky přemýšlela, zřejmě o smyslu života spojeným s neútěšlivou hromadou textilií, nicméně v onen důležitý moment jsem ty trika zapomněla obrátit rubem nahoru a do pračky je namrskala obrázky nahoru.

První kardinální chyba, jenomže bohužel ne poslední. V té rychlosti se do této prací sešlosti vloudil mimo pracího prostředku, který byl oficiálně pozván, ještě i papírový kapesník. Vešel nikým nezván a nikým neočekáván. No, co dokáže papírový kapesníček vytvořit za paseku v pračce si dovede snad každý představit. Co dokáže vytvořit za paseku na tmavých bavlněných tričkách pěkně na lícové straně si dovedu představit asi jenom já. Jelikož si myslím, že tohle se nemůže stát nikomu jinému, jenom mě.

Když jsem nebohá trika vyndala z pračky, zatajil se mi dech. Mojí odnoži jsem prakticky zničila polovinu ošacení jedním vrzem. No na to je třeba taky talent a jak je vidět, ten já mám. Pouze jsem si poopravila názor, že tahle spoušť je dílem jednoho papírového kapesníčku. Vsadím se o co chcete, že to nebyl jeden malý papírový kapesníček, nýbrž celá role toaletního papíru, která se nějakou nevysvětlitelnou a podivnou záhadou dostala do pračky. Nevím sice jak, protože si troufnu tvrdit, že roli hajzpapíru bych nepřehlédla ani omylem a tak jako jediné možné vysvětlení mě napadá, že ta mrcha pračka, co požírá ponožky, je nějakým záhadným procesem probíhajícím v jejích útrobách recykluje a za čas vyvrhne do pracího bubnu coby roli záchodového papíru. No, já chápu, že není v jejích silách ten papír odnést tam, kam patří, ale mohla by na mě alespoň bliknout kontrolkou a tak mě upozornit, že právě vyvrhla dříve pozřené ponožky, nyní recyklované v toaletní papír.

Neživ depresi pránou

Muži chodí svoje depky řešit do hospody. Já je chodím řešit do lesa. S mými věrnými čtyřmi kamarádkami, se kterými hromadně venčíme každý večer pejsky. Poměr pejsků a majitelek se během těch společných deseti let mnohokrát změnil, někteří pejskové odešli do psího ráje, někteří byli nahrazeni jinými pejsky a někteří ne a tak se nezřídkakdy stane, že jednoho pejska jdeme vyvenčit 3 ženský. Vlastně bych to mohla podat tak, že se chodíme venčit nás 5 věrných a pejskové nás doprovázejí. Nyní je poměr 5 venčitelek na 3 pejsky. Jako skupina máme už svoji tradici a jsme celkem v místě našeho bydliště všeobecně známé. Že tam semeleme všechno, je naprosto nabíledni. I ty naše depky.

Jako třeba včera. Byly jsme čtyři s peskem Ivany a Jany. Alena přišla s informací, že existují lidé, kteří vůbec nejedí, jenom pijí a jsou živi jenom z prány. Když my, ostatní neznalé venčitelky jsme ji podrobily křížovému výslechu, co to je prána a dozvěděly se o co kráčí. Prána je tedy energie procházející vším a dodává tělu sílu, kterou potřebuje pro svou existenci, aniž by musel člověk jíst. Prý existují lidé, kteří po mnoho let nic nepozřeli, hlásala Alena. Ivana logicky zareagovala otázkou, proč teda umírali lidi v koncentrácích na hlad a proč to neaplikují v Africe, kde je hladomor. Kdyby žili z prány, nemuseli by umírat hladem, vyzněl logický závěr.

Skupinově jsme tedy přišly k přesvědčení, jak by bylo krásné, kdyby nikdo nechtěl jíst, kdyby všichni žili jenom z prány. Kdysi jsem slyšela heslo "Kurz sraní bez žraní". Možná to bylo ono, jenom se to jinak jmenovalo, ale to nevím přesně. To by byla krása. Jenomže já, protože jsem největší šťoural ze skupiny, jak mi říká neustále Alena, jsem v tom chtěla mít úplně jasno a tak jsem vyslovila podezření, že kdyby v Africe žili všichni z prány, tak že na nás žádná nezbyde a budeme mít hlad. Skupina propadla depresi. Ano, tak nějak by to bylo. Co když tý prány není dost a museli bychom si jí třeba za velké peníze kupovat. Co když by nám jí v tý Africe všechnu vypotřebovali a na nás by nezbylo. A nebo kdyby si jí z největší části nějakým způsobem nashromáždili politici.

Deprese se neustále prohlubovala. Už jsme si nepřišly jako objevitelky nového stylu života, díky jemuž jsem já na malou chvíli propadla iluzi, jak se hezky po práně zhubnu, ale začaly jsme se bát o svůj život. Co kdyby se prána na nás nedostala. A tak jsme se rozhodly mlčet. V těžké depresi jsme se rozcházely do svých domovů.

Já jsem slib mlčenlivosti ale trošku porušila, protože sice o práně nebudu s nikým mluvit, budu jako hrob, ale tak nějak to musím napsat, jelikož je to silnější než já a budu doufat, že na můj blog nikdo z Afriky, ani z politiků nechodí. Odpusťte mi kamarádky Ivano Aleno a Jano.

Cesta mé paměti v nekonečnu

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.

Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...

Já miluju 21.století

Nechci psát negativní článek, jelikož jsem si koupila nové kalhoty, které mě nikde neškrtí a ještě krásné punčocháče, páč jedu v sobotu do Národního divadla. V tomto rozpoložení tedy nebudu vypovídat o problémech 21.století, jelikož každé století má svoje problémy, jako je má většina jednotlivců a je úplně jedno, ze kterého století který jednotlivec je. Jsem smířlivě naladěná a proto budu psát o radostech 21.století, tak jak je přineslo mě.

Velkou radost mě a věřím, že nejen mě, toto století přineslo s rozvojem techniky. V praxi u nás to znamená, že například na prosté zapnutí televize potřebuju3 ovladače. Tedy alespoň u nás v rodině. Není to krása? Ovladač na video, který funguje jako zesilovač, jelikož nemáme společnou anténu ani satelit, set top box má taky svůj a no a nakonec televizní ovladač. Byla jsem moc ráda, že jsem všechny tři komponenty dokázala propojit tak, že výsledek mého několikahodinového snažení byl příjem digitálního vysílání v televizi zkombinovaný s přehráváním videokazet, aniž bych se během kompletační doby na spojovacích šňůrách neuškrtila. Pamatuji si velice dobře na pocit vítězství, který jsem díky technice 21.století zažívala. A také si pamatuji velice dobře, jak tento pocit pozvolna vyprchával, když z tvrdě vydobytého digitálního příjmu na mě z obrazovky promlouvalo stále více a více reklam.O pocitu sucha a bezpečí v mých dnech, o nestárnoucí a nevadnoucí pleti pomocí zázraků kosmetického průmyslu, o lécích, bez kterých se prostě neobejdu a spoustě jiných moderních výdobytků těchto časů. Pokrok techniky vyřadil z mého života užívání videa na nahrávání, jelikož analogové video se příliž nesnoubí a digitálním příjmem Já ale dokážu bez ledasčeho žít a tak jsem došla k přesvědčení, že pro mě není rentabilní za 20 minut filmu sledovat 10 minut nalejvárny, co všechno potřebuju a musím si podmínečně pořídit.

Televizi jsem jednou pro vždy zavrhla s tím, ať se s ovladači a reklamami trápí náš taťka. Dlužno podotknout, že, sice nevím jak, ale dokázal je zredukovat na dva. Já jsem přesedlala na počítač a internet. Chytré rozhodnutí, mnohokrát jsem si blahopřála, jelikož poskytovatel našeho připojení umožňuje svým zákazníkům dívat se přes síť na televizní programy. Tady už se ty reklamy daly vydržet, protože na PC se dají v čase reklam dělat i jiné činnosti. Co se ale nedalo vydržet bylo, když před rozuzlením děje v napínavém filmu spadl net a já věděla čočku, jak to dopadlo. Můj soukromý pokrok šel ještě dál. Naučila jsem si tedy filmy stahovat. Geniální. Stáhnu, podívám bez reklam, vymažu. Jenomže všude se najdou nějaké blechy, že ano, a mě najednou nestačila paměť. Tedy ne moje paměť, s tou už jsem dávno na štíru, ale PC paměť.

Co se dalo dělat, 21.století to vyžaduje, chtělo to nový počítač. Nový počítač chce nový operační systém, nový operační systém chce nové programy. Já jsem chtěla nové kalhoty a nové punčocháče. Chápu…všechno chce své…Pokrok prostě nelze zastavit.

Vzpomínky, jak k potkanům jsme přišli

Vždycky jsem se snažila své dva synky vychovávat k lásce k přírodě a ke zvířatům. Tento aspekt mojí výchovy byl velice snadný, protože mí synové mají lásku ke zvířatům ve své genetické výbavě. Potud tedy moje výchova byla bezchybná.

V tomto duchu jsem dost dobře nemohla odmítnout mladšího synka, když se jednou večer ke mě přiloudal s informací: "Mami, já jsem venku našel bílého potkana." Prozřetelně jsem se podívala na jeho obě ruce, byly prázdné. Naivně jsem se uklidnila, že potkan s námi není v naší domácnosti a opáčila jsem: "No a komu jsi ho dal?"

Synek se začal ošívat a to bylo zlé znamení. Po mnoha peripetiích a oklikách z něj vylezlo, že ho nedal nikomu a po delší přednášce, že by venku brzy zašel, mu z rukávu vylezl bílý potkan s červenýma očima. Myslela jsem, že padnu do mdlob.
Nemohla jsem ho ale s potkanem vyhodit, vždyť lásku ke zvířatům cítí prakticky částí i díky mě. A tak jsme si tu bílou potvoru nechali. Děti ho dali do akvária a ironií osudu bylo, že onen potkan naprosto uchvátil mého staršího syna, který ho takříkajíc adoptoval. Potkan byl samice a dostal jméno Mišule. Starší syn se opravdu staral, nějak instinktivně pochopil, že by u nás neprobíhal stejný scénář jako vždycky, to znamená, já pořídím zvíře, ty se o něj starej matko.

V té době začal už sem tam vydělávat na brigádách nějaké ty peníze, koupil tedy Mišuli obrovskou klec,
za 1 000Kč a jal se jí zařizovat. Zařídit takovou klec není žádná jednoduchá věc, alespoň mě se to tak jevilo, podle toho, že jsem doma zakopávala o samé trubice, roury a žebříčky. A taky to bylo velice časově náročné, neboť než syn stačil Mišuli vytvořit nový domov, ona v tom starém s láskou povila 7 dalších potkáňat. Ano, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Stěhování tedy momentálně nebylo možné, dle direktivy staršího syna jsme museli počkat, až vyvede svoje děti. Já tedy doufala, že je nevyvede, doufala jsem v to, že někdy se stane, že matka své prvorozené zabije a sežere, ale naše Mišule byla vzorná matka. Spolu s osudem se postarala o to, aby všechna její dítka dospěla u nás. Jakmile potkánci trochu vyrostli, usneslo se, že je nabídneme do dobrých rukou. Syn mezi svými kamarádkami objevil jednu zvlášť fundovanou odbornici, která rozpoznala, že naše rodina vlastní 5 chlapečků a 2 holčičky. V tomto poměru pohlaví jsme dali nabídku na internet. Zájem byl, potkani byli opravdu hezcí, bílí s černou malbou na hřbetě a s černýma očima. No co to ale bylo platné, když ona pohlavní poradkyně potkany diagnostikovala úplně obráceně.

Bylo to 5 holek a 2 kluci. A tak nám řízením osudu zbyli všichni.
Koupila se tedy další klec za 1 000Kč a po zralé úvaze děti přišly na to, že by bylo dobré dát dvě na sebe, aby tam těm potvorám mohly zbudovat parádní prolejzačky. Po další zralé úvaze děti bystře přišly na to, že se musí koupit další klec za 1 000 Kč, jelikož se musí rozdělit samci od samic. Dál už to šlo splavně. Odstřihnout dno od jedné, přidělat jí na druhou. Marně mladší odnož radila té starší: "Uřízni to pilkou vole!" Ne to by nebylo správné a tak se koupily pákové kleště za 1000Kč

Vybavení různými hamaky, tunýlky a kolotočem troufnu si typnout vyšlo na nějaké 4 000Kč.
A vrcholem bylo zakoupení skartovačky za další 1 000Kč, protože potkánci potřebovali natrhaný papír. To že se pro ně skartoval můj bílý křídový papír jsem už ani nekomentovala. Moje ironické poznámky jako: "Za to, co jsi nacpal do těch potkanů, už bys měl auto, a nebo kupuj jim raději zrní, než textilní hamaky za 350Kč", zůstávaly nevyslyšeny.

Vím, čím jsou rodiče povinováni dětem a tak jsem si na ty mrchy zvykla. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Musím říct, že jsou to silně sociální zvířata a lidé by se od nich mohli lecčemus přiučit. Tak jsme žili pospolitě lidi a potkani, až do té doby, než začali děti naší Mišule umírat. Jelikož Mišule se zřejmě dopustila incestu a proto se asi ocitla bezprizorní na mrazu, u všech jejích potomků se vyskytly nádory a boule. Ona zasloužilá matka je přežila všechny ještě o dobrý rok. Ač byla z našich domácích zvířat nejmenší, dokázala si zjednat respekt.
Bál se jí pes i morče. V závěru svého plodného života se jí podařilo přehlodat jakousi šňůru, vyhodit pojistky v celém bytě a navzdory tomu všemu, přežít.

Nevím, jestli to bylo vlivem elektrického proudu, ale je fakt, že poslední půlrok svého života měla jakousi nadýchanou srst. Když umírala, brečela jsem. Vnesla nám do života chaos, který trval po celý její život a změnil životy i nás všech.

Ohnění

Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když

sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,

zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře

na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,

které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho

večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků

na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali

až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních

letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,

tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,

aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel

jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.

Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě

části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou

sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,

který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom

okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky

se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel

chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,

čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo

úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil

by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.

Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,

že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.

Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,

nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.

Jak krotil živel

Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,

já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha

okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,

tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý

choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat

a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům

konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla

připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme

v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.

Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,

mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět

zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,

jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...

kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.

Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku

plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.

Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět

sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.

Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo

vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela

utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam

nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,

ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho

náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,

kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,

vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,

ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého

obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení

v kamnech.

Plány budoucího trosečníka, tedy mne

Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem

vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru

nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,

kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými

se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.

Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,

že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ

a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,

aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně

nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě

nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,

která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout

na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně

bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,

protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,

protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,

nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti

poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva

prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,

což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka

zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala

sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,

to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,

mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat

a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé

ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.

Když andělé pláčou

Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,

jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno

kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,

kolik ještě máme společného času?

Rozhodování o tom je těžké. Co je lepší, rozhodnout se pro eutanázii,

nebo doufat v zázrak? Poznáme, zda-li je už čas na ten poslední

zoufalý krok a nebo ještě živit skomírající naději v lécích a kapačkách?
Přejeme si, aby náš zvířecí miláček usnul a pokojně odešel ve spánku.

S touto myšlenkou uléháme do postele a prosíme anděly, aby si ho už odvedli,

v klidu, bez bolesti. Ale to andělé nemohou. Andělé vědí, že člověk i zvíře se musí

ke svému konci protrpět. Vědí, že smrt není zlá, jen čekání na ni bývá velice kruté.

A tak, protože jsou milosrdní, někdy nám pošlou pod víčka sen.

Dovolí nám zavřít oči a otevřít mysl.

A my potom v tom krásném nočním andělském daru vidíme naše

milovaná zvířata zdravá a šťasně běhající po zelené louce plné krásných květin.

Ze snu se šťastně usmíváme, protože právě prožíváme možná poslední okamžik

radosti s milovaným tvorem.

My se usmíváme, ale anděl pláče. Dal nám sice dar, který nás oprostí na moment od bolesti,
ale dobře ví, že ráno, až se probudíme, budeme o to víc nešťastni.

Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase

do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj

drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se

už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám

přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.

Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť

neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,

ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě

pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,

že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze

Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,

jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na

první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta

dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,

že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň

ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..

a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám

místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili

a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky

nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze

zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce

a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,

že když se ztratím, zase se dokážu najít.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje

můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,

ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,

že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru

různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,

že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,

ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází

v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník

aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu

zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý

výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku

s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,

proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí

a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,

než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství

materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě

bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,

ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,

mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové

porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila

nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další

z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky

a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku

ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,

na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..

Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,

že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno

a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,

by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,

budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,

přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní

žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela

jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec

poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost

a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,

který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti

mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Moje hříšně poklidná sobota

Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom

na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím

ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu

a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,

protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla

jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,

páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený

program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to

chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,

co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět

na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne

a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.

Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije

jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.

Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy

i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,

to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní

menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.

Všechno souvisí se vším

Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu

v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou

láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,

bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu

žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty

a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,

tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,

kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu

nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná

a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu

pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem

zvolila variantu druhou.

Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a

důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si

do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.

Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných

na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,

když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.

Ale někdy je to fakt fuška..

Rozhovor versus samomluva, to vše potřebuje slova

Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.

S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"

Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.

Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?

Jak jsem odhalila svoji slabinu

Něco je špatně? Jenom něco? To by samo o sobě ještě nebylo tak zlý,
já si ale myslím, že poslední dobou je špatně naprosto všechno,
alespoń všechno, co se týče mého oblečení.
Když je něco špatně, většinou existuje odborník, který se snaží za menší,
nebo i větší honorář tuto neuspokojivou situaci změnit,
obrátit poměr výhoda - nevýhoda k lepšímu a přívětivějšímu skore.

Ale mnohdy je tato jeho bohulibá činnost bezcitně sabotována samotnou osobou, žádající pomoc.
Jako třeba mnou. Nedávno jsem psala v článku "Oh sladkosti, kde že vám je konec"
o návštěvě u dietní poradkyně, kterou jsem briskně vyhledala po tom,
co jsem zjistila, že se nenarvu do žádného kostýmu ani omylem, a propadnuvší hysterii v okamžik,
kdy jsem měla odcházet za kulturou, mi praskl zip na posledních kalhotech,
které jsem byla ještě schopna obléknout.

Něco ale je velmi,velmi špatně. Navzdory návštěvě u odborníka
já prosím pěkně nehubnu. Ani deko. Problém přetrvává.
Nebudu na sebe tak přísná, abych se nenajedla, že ano.
(Ostatně podle odborníka na stravování to ani není žádoucí, mít prázdný žaludek.)
Hlavně večer. Já to sama nechápu. Večer přece chutná nejvíc. Ach můj Bože.

U mě to snad je nějaký reflex, nebo co, jakmile se večer zasalaším k počítači, dostanu hlad.
A nedokážu se odbýt chroustáním mrkve a nebo našlehanýho ječmene.
No a tady bych řekla, že je takzvaně jádro pudla jelikož...Stala jsem se blogařkou,
to obnáší, jak všichni jistě víte, něco přečíst a něco taky napsat. Já sice víc čtu, než píšu,
ale i na to se musí myslet. Tedy alespoň já na to myslet musím.
A to mě tedy právě nejde. Ne, že bych vůbec nedokázala myslet, ale
myslet s prázdným žaludkem (nebo plným nějakých makrobiotických sraček) mi nejde.
To neumím. Tak, že za mých pár kil navíc, může moje blogování.

Tohle mojí dietní poradkyni nevysvětlím. Nepochopila by to. Ona zcela určitě nebloguje. Nemůže tudíž pochopit, že když čtu, tak tloustu.
Nakonec co si budu namlouvat, já to taky nemůžu pochopit. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli mám tuhle
smělou hypotézu pustit do světa. Ale myslím, že máte právo to vědět, abyste se případně poučili z mých chyb.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Přijmout svou potupnou porážku, sklopit hlavu a odejít do nějakého
obchodu, kde se mi snad zadaří pořídit si nějaký zázračně ušitý kompletek, který by se od mého
tehdejšího číslování lišil alespoň o dvě čísla do plusu, ale abych v něm vypadala pořád štíhle.
Myslíte, že mám šanci na úspěch?

Moje hrdinství

To si tak jednou sedím sama doma v hříšném poklidu páteční noci u PC,
přes balkonové okno mi do pokoje svítí pouliční lampa, když zaslechnu
podivuhodnou ránu zvenčí.

Podívám se ven přes sklo a myslím, že mám halucinace
Kdybych byla požila alkoholický nápoj, podezírala bych se,
že mám ohnivé vidiny, nebo že jsem zcela na šrot.
Já jsem totiž viděla hořet prostor.
Mozek mi naprosto odpíral vyhodnotit to, co jsem očima viděla

a tak jsem plná děsu vstala a šla se podívat z okna,
v naději, že moje mozkové závity budou přiblíženou vzdáleností úspěšnější.

A byly. Dokázala jsem už rozpoznat, že hoří pouliční lampa.
Pravděpodobně se nějak samovolně zkratovala a vznítila
a byla zžírána ohněm na smutně tu stojícím kabdelábru.
Jelikož od hořící lampy je vzdušnou čarou do mého pokoje

asi tak 5 metrů, propadla jsem panice. Ne ale panice nekonstruktivní,
to znamená k totálnímu zcepenení, nýbrž k panice konstruktivní,
to znamená činné.

Hlavou mi hulilo, že mám doma dvě zvířata a že je musím zachránit od uhoření.
Mezitím, co jsem horečnatě přemýšlela, co udělám, kryt od lampy uhořel
a spadl na zem. Bohužel asi tak 1 metr od zaparkovaného auta,
naštěstí ne mého, ale i tak vznikla situace značně nebezpečná.
Viděla jsem už v životě hořet auto a vím dobře, jak to vypadá.
To mi donutilo k akci. natočila jsem umyvadlo plné vody a vydala se hasit.

Že ve mě byla malá dušiška, tím se chlubit opravdu nebudu.
Pořád jsem měla mysli záchranu mých zvířátek a matně mi letělo hlavou,
že nemám vodou hasit elektrický proud.
Sice bych na ten hořící kandelábr vodou ze škopíku nedocákla,
ani kdybych se pominula, ale dobře trefit na zemi hořící klobouk lampy,
na to jsem si troufla. Postavila jsem se proti ohni
a dobře mířeným chrstancem jsem skutečně zasáhla hořící zbytky lampy,
bohužel ale tak, že proud vychrstnuté vody tu hořící trosku

odplavoval směrem pod ono zaparkované auto.
Co mi v ten okamžik prošlo hlavou byl děs.

Jestli voda oheň neuhasí dřív, než ho dopraví pod to auto,

tak to auto vlastně zapálím já.

Nezapomenutelný zážitek. Ale voda se chovala tak, jak má,

dobře trefený oheň opravdu uhasila asi tak 40cm vedle ohroženého auta
a trosky co zbyly na kandelábru také zvolna dohořívaly. Situaci jsem vyhodnotila

jako již bez nebezpečí a šla jsem si dát domů panáka.
Za 5 minut po mém bravurním výkonu přijeli hasiči i policajti.

Po obhlídce terénu zkonstatovali, že už jich není třeba

a zase se v klidu odporoučeli.

Já jsem jenom jukala za záclonou a děkovala Bohu,

že jsem to auto nepodpálila. To by tu potom byli naprosto správně a hlavně včas.
V tomto neblahém rozjímání jsem si nemohla ani připadat

jako velká hrdinka a to je sakra škoda, protože jsem zachránila

svoje dvě zvířátka od hrozné smrti uhořením.

Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není

Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.

Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.

Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.

Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.

Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.

Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.

Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...

Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...

.