25. 2. 2016

Hybaj z pelechu

"Koukej padat z postele, už je ráno, mam hlad a chce se mi čurat," mňoukam na ní každou sobotu a neděli. Ne, teda, že bych jed a nebo čural enom v sobotu a v neděli, to ne, ale jiný dni vona stává pro kocoura v pravej čas.
Enomže vona je potvora v sobotu a v neděli asi ňáká hluchá a klidně chrní dál. Estli je teda vopravducky hluchá a nebo to tak jenom dělá, to nevim, ale bylo by jí to podobný. Musim teda zvolit razantnější metódu a to pošlap po těle. Ale vona se z ní časem stala votrlá ignorantka. Můžu po ní šlapat, jak chci a s ní to vůbec nehne. Musim teda eště přitvrdit a tak jí začnu funět do vobličeje. Spolu s další mocnou zbraní, mejma krásnejma fouskama, kterýma jí při funění navíc eště šimrám, konečně zmůžu aspoň to, že laskavě votevře voči.


"Hele Číčo, nech toho a jdi si raději vyčistit chrup. Máš nevonný dech."
Vona je fakt cáknutá. Copa já kocour si jako mam čistit ňákej chrup? Dyk ani nevim, co tim vlastně myslí, že si mam čistit. Krom toho já se meju porád, tak nevim. Možná tak blábolí jenom proto, že eště nejni řádně probuzelá. Chce to silnější kalibr. Hodně se teda nadejchnu a rovnou k puse jí zařvu:
"Mňauuuuuuuuuuuuuuuuk. Varuju tě, estli nevylezeš z pelechu a nevykydáš mi záchodek, pudu močit pod vanu. Už toho mam dost, tady sou zvířata, co maj hlad a ty se válíš, koukej vylízt."

Abych pravdu řeknul, dává mi to porád víc a víc zabrat, abych jí z toho pelechu vůbec vytáh. Nakonec se ale ňák dycinky zadaří a vona se začně hábrovat z pelechu ven. Už je tak vycvičená, že první, co udělá je, že mi vykydá záchodek. Já mám rád záchodej čistej, to je potom se mnou prima pořízení, že jo, ale běda, dyž by mi ho neuklidila. Enomže vod tý doby, co máme čokla, je to ňák jiný. Vona, dyž přinde domů a třeba najde ňákou tu loužičku, tak neví, kdo je autor hihihihi a tak se bohužoužel nevyhneme zase vosvětový přednášce, na téma kdo, kde a a proč, kterou sem pracovně nazval: "Kocourci čůrají do záchodku a pejskové venku."

Když se dost vyžvaní, de to uklidit. Nejlepšejší na tom je ale fakt, že čoklice už mě jaksi přetrumfnula v tom dělat brajgl. Tady bych vyzdvihnul muj učitelskej talent, kdy sem do čokla vložil slušný základy hlavně ve voboru ničení její psychiky. Komenskej by ze mě měl radost. Podle jeho návodu "Škola hrou" si s čoklem hrajeme vopravdu rádi a dobře.

Jako zrovinka nedavno. Zase si malovala voči ňákejma barevnejma tužtičkama. Rozložila si je na stůl a ňák je třídila, nebo co. To se mi líbilo moc, tak sem se na to přihrnul podívat se zblízka. Její smůla byla, že tam ty tužtičky na moment nechala bezprizorní, páč někam vyskotačila. Hned sem hopnul na stůl, že si s nima krapítek pohraju. Voni se tak hezky kutálely, dyž sem do nich rochnul packou a tak sem jich pár shodil na zem. To ale vim, že nesmim, tak sem se hned zdekoval do svý fusekloidní zásuvky a sotva sem zaleznul, už slyšim:
"Číčo, ty jsi ale nenechavý zvědavý kocourek."

Ani neběsnila, jenom začala ty tužtičky sbírat, lezla po zemi jako beruška, ale kupodivu nenadávala.
Potom se konečně vykýblovala do práce, a hned nato nastoupila se svým parádním tužtičkovym číslem čoklice. A to byl teda správnej tanec, to vám povim. Sem to sledoval se stolu a málem se se počural smíchy při představě, co nastane, až se vona vrátí domů. Čoklice Jokerka bezchybně hned frňákem vyčenichala jednu zapadlou tužtičku, ke smůle pro ní černou a eště k větčí smůle hodně měkkou. Pěkně si jí vzala do huby, pohodlně si lehla a začala jí systematicky vohryzávat.
Sem se tak zamyslel, estli se nepřevtělila do morčecího mameluka, kerej nám teda už humřel, páč to vohryzávání de čoklovi dost podobně, jako šlo morčeti, ale pak sem si řeknul, že to bude asi volovina, páč mameluk se mě bál, ale Žolina je se mnou kámoška. No a Žolina se činila. S citem vohlodala to dřevěný, částí to ňák sežrala a částí rozmetala po dlaždičkách až zvostala enom ta mazlavá tuha.

A vona teda Žolina, jak se teď učí číst, tak asi zkoušela i psát nebo co a tak tou mazlavou tuhou zkoušela po těch dlaždičkách asi něco napsat a rozmydlila tam tu čerň ouplně nádherně, že musim uznat, že todle bysem já, kocour Číča nezvlád, teda, ne, protože bych byl míň šikovnej, to ne, ale protože bych se vod toho hrozně uprasil do černa. A to já nerad. Zato čoklindě to naprosto nevadilo a tak si tu rozpatlanou tuhu eště nalepila i na packy zespoda a razítkovala s ní velmi kvalitní stopy. Ty jí teda šly lípjejc, než to psaní, ale i tak byl výsledek přímo velkolepej. Takzvaná volná abstrakce na dlaždičkách v černočerném tónu. Nádhera.
Vona by Žolina měla asi začít študovat ňákou malbu nebo tak něco.

Musim přiznat, že to zvíře má talent na hodně věcí. Řeknul bych dokonce, že mi začíná jaksi demoličně přerůstat, ale zase vona je větčí, a tak má vícejc síly a taky je takzvanej "praseodní typ," jak říká naše živitelka a ňáký černě v jakýmkoliv provedení se ani za mák neděsí.

Zato vona se děsila, dyž přišla domů a viděla tu spoušť. Viník byl teda jasnej, to je nabíledni, ale u nás z její strany platí naprosto nedemokraticky uplatňování kolektivní viny. Hulákala na nás jako na lesy a dokonce nám i nadávala, že prej sme nevycválaná sebranka a takový ty kecy vokolo. Enomže to bylo tak asi všechno, co mohla dělat, páč podle zvířecích psychologů nás trestat nemůže, páč bysme neveděli za co. Ta spoušť kolem nám přece nic neříká…
Dyž se vyzuřila, začala to autorský dílo likvidovat. Nadávala, jak se to maže a nejde to dolů. Nevim ale, čemu se tak divila, že jo, že to nejde dolů. Dyž je to na malování vočí, tak to musí asi něco vydržet. Ale s tim já fakt nemůžu nic dělat, páč vona inteligenci v apatice nekoupí.

12. 2. 2016

Chraňte domov před čoklama

Tak vám teda musim řeknout, že já, kocour Pan Číča, sem dokázal takříkajíc nemožný. Jo vopravdu to tak je. Vychoval sem z nechutnýho čokla hodně schopnýho likvidátora, specializovanýho jak na materiálno, tak i na duševno. Aby to nebylo zase až tak moc vodborný, zkrátka a dobře čoklice Žolina mi docela sprostě trumfla v mým dokonalým umu, ničit jí psychiku. Ne teda Žolině, aby nevznikla ňáká mejlka, ale tý potvoře, co u ní bydlim.


Vona teda se čoklice vyprofilovala s mou skromnou pomocí k jistý specializaci, kerá je hodně úderná a kerou sem bohužel já nevymyslel a tudíž jí nemoh ani naučit. Ale to neznamená, že z toho taky nemůžu profitovat, že jo.
Věc se teda má takhlenct.

Žolina se asi zřejmě rozhodla pro jakýsi samovzdělávání. Mě se to teda moc nelíbilo, páč by se taky nakrásně mohlo stát, že by se stala chytřejší, než já a to nejni žádoucí. Ale zase na druhou stranu, dyž vidim, tak todle psí působení jí bere nervy i dech, čoklovi to ňák výrazně nerozmlouvam.
Žolina Jokerka totiž začala číst. Knížky, aby bylo jasno. A úzce se profiluje na knížky, kerý si vypučila vod někoho vona, naše dvounožka. A nejlepčejší na tom je, že to je takový vyprofilování na druhou, páč větčinou se jedná vo knížky, kerý nejsou v majetku ani toho zapujčovatele.
Byl sem teda hodně zvědavej, jakýmu žánru bude psice dávat přednost. Ale vona chce bejt asi vychytřená ve všech možnech voblastech.

Roboty a androidy přečetla dokonce dvakrát. A dost důkladně. Zubama. Nejlepčejší na tom bylo to, že vona si tudle knihu pučila vod někoho, kdo si jí kvůli ní pučil schválně v knihovně. Vona dyž přišla z práce domů a viděla na zemi rozervaný ty Roboty, u kerejch dočista chyběla celá přední část vazby a zadní bylo sotva polovina, byla tak zcepenělá, že sem myslel, že budeme všichní dědit.

Dyž se zmátořila, což vopravdu nebylo hned, začala hořekovat.
"Já tu Žolinu přetrhnu, Jana mi tuhle knížku půjčila z knihovny a ona jí takhle zničí."
Na to sedla k početní krabici a začala hledat, kde by sehnala jinou. Přišmrdolil sem se k ní a hezky na ní mňauknul:
"Vidíš, vidíš, to máš z toho, že sis nechala kvartýr zaneřádit psem. Já bych knížky nežral, to bych se leda tak poblil."
Její smůla, že mi nerozuměla, že jo.
Knížku nakonec sehnala a tadle psí studie jí vyšla na 350Kč. Sakum pikum, což zase nejni až taková řacha materiální, dyž vezmeme v potaz, že ta rozkousaná a poslepovaná jí zůstala. Mě by teda vůbec zajímalo, jak ten čokl vlasně čte. Ňák zubama nebo co. Písmen si moc nevšímá, líbí se mu jenom vršek. Tomu se věnuje s vehemencí vlastní. Kdo se ale nakonec v těch hloupatých čoklech má vůbec vyznat, že jo.

No a nejni to tak dávno, přinesla si domů zasejc ňákou pučenou knížku. Z toho plyne, že vona je naprosto nepoučitelná. Sice jí měla skovanou pod polštářem, páč jí četla před spaním, ale Žolina šla docela na jistotu pěkně po čuchu. Tentokrát to byla duchovní potrava. Úžasná, naprosto novotou vonící knížka v nádherný modrý vazbě. Dyž jí čokl vykutal zpod polštáře a hloubavě se začetnul, po ňáký tý minutě ležela tadle literatura smutně na zemi, s důkladně vožranym a proděravělým modrým plátnem,kerý zakrejvalo její před tím neponičený tvrdý desky.
Že vona šílela, dyž tu knižní zkázu našla, je slabý slovo.
"Žolino, já tě fakt už seřežu, cos to zase provedla? Tys zase zničila další knížku. A zase půjčenou. Vždyť už mi nikdo nikdy žádnou knížku nepůjčí. A to jsem chtěla zase chodit do knihovny, to by to asi vypadalo."
Jenomže Žolina na ní udělala psí voči a vona řeknula:
"Tohle je knížka tvé Kmotry, díky níž mám tebe, víš Žolinko? To jsem teda zvědavá, co tomu tvoje Kmotra bude říkat, když si jí ohlodala její zamilovanou knížku. No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…"
Enomže to zdaleka nejni všecko. To nejlepšejší přišlo dneska ráno.
Její dvounožec jí povídá:
"Co budeš dělat s tou rozkousanou knihou?"
Vona na něj nechápavě civěla a potom řeknula: "No, tu jsem už včera s mnoha omluvami vrátila."
A na to von pravil: "No to asi těžko, když je u mě na stole."
Vopravducky těžko definovat jak její výraz a tak i barvu ve obličeji. Chvíli to fakt vypadalo, že neví, komu teda vlastně přeskočilo. Pak se rozběhla k tomu stolu a našla další zuboženou knížku na rozkousaný vobálce.
"Já jsem dostala balíček a vy jste mi to neřekli?" Jenom tak zasípala a nevěřícně kroutila hlavou.
Její kluk přiskotačil s vodpovědí: "A jak jsem ti to měl říct, když jsi nebyla doma? Dal jsem ti tu obálku k počítači a potom jsem jí našel na zemi roztrhanou a knížka ležela vedle."

Vona ta Žolina je faktys velká umělkyně. To musim uznat i já Číča.
Dyž sem viděl na vlastní kocouří voči, že se jí právě zakamplovala aorta, přišel sem taky se svou troškou do mlejna.
"No vidíš, furt ti řikam, žes mohla mít enom mě, hodnýho kocoura Číču, ale ty si chtěla eště čokla, tak tady máš výsledky. Teďkanct aby ses bála vo každou knížku, co tady máš a nebo budeš eště mít. A nemysli si, že psice najde v těch knížkách ňáký moudra, jí spíš šmakuje ten hadr, co je nalepenej na těch deskách. A to my kocouří nežereme, já bych ti nikdá žádnou knížku nezblajznul. A kdo ti to vlastně poslal?
Estli mi rozuměla nevim, ale řeknula: "Tuhle knížku mě poslala Vendy v rámci Klubu Konzumentů Knižního braku a já, dřív, než jsem jí stačila schovat, tak jí Žolina upravila fasádu. Vy jste oba takoví zvířecí záškodníci, jeden lepší, než druhý."

Tak todle si teda prosím pěkně vyprošuju. Já s ní po dobrym a vona mi nacpe s čoklem do jedný sorty. Vona vůbec nechápe, že já jsem na jemný a decentní práce a čokl je hrubýho zrna.. myslim, že voprášim svou myšlenku, že se ji vyčuram pod vanu.

24. 1. 2016

I chytrej tvor vobčas chybuje

Tak abych se teda vyžvejknul po kocouřim, musim konstatovat, že největčí chyba mýho kočičího života byla nezakousnout psí vtírku, dyž byla eště malý štěně a její krk se mi vešel do huby. To sem teda abych tak řeknul, jak pravějí vodborníci, to sem teda nezvlád. A toudle chybou ted já dočista trpim jako zvíře.. Ne, že bych se čokla bál, nebo že bych snad nebyl vopravdu zvíře, to vopravducky ne, ale vona je psí vtírka Jokerka děsně vlezlá. Porád mě votravuje, furt chce dělat ňáký skopičiny, zrovinka, dyž já chci studovat u vokna, co se děje tam venku.


Jako tudle nedavno. Čučel sem z vokna, jak tam padalo to peří z voblak a tak sem přemejšlel, kde se toho tam nahoře tolik vzalo, a než sem si ňák inteligentně sesumíroval myšlénky tak tim peřim zapadalo ouplně všecko a já z toho byl dočista auf.. To se mi líbilo moc. A jak tam tak zírám z toho vokna, najednou vidim čoklici, jak tam v tom bílym lítá jak postřelená srna. Vyváděla v tom peří, hopsala a skákala jako při ňákym záchvatu radosti ze života a tak sem si řeknul, že bych to asi taky chtěl. Enomže vona ta potvora mě tam nepustí. Dává velkýho bacha, dyž de z kvartýru pryč, a dicinky mi říká:
"Hezky tu Číčo na mě počkej, až se vrátím, budou bonbonky."

Mě už ty její bonbonky lezou dočista krkem, páč bych chtěl taky lítat v tom peří, enomže vona dává vopravdovýho majzla, abych nevzal roha.. Já bych teda asi nezdrhnul, že jo, kdo by se vo mě asi tak potom staral, ale vona mi nevěří. No nakonec to je její problém, vona se vo moje problémy, co mam s čoklem, taky ňák extrovně nezajímá. Sice vobčas na Jokerku zařve: " Žolinko, nehoň Číču," ale to je enom tak pro forma, aby se jako neřeklo, páč čokl jí stejně ňák závratně neposlouchá. Vona to teda dopracovala, to vám povim.

A tak sem zase jednou vymyslel parádní pomstu. Chtělo to ale zapnout myslivnu na nejvyšší vobrátky, nakonec ale proč ne, že jo, myslitel to já sem, to je moje druhá přirozenost. Sem si teda řeknul:
"Čim bych jí já, pan Číča dal zabrat tak, aby přišla na jiný myšlénky?" Otázka to byla komplikovaná, páč vona už je celkem imunní na všecko, co vymyslim. A to je taky velká chyba, že jo. Enom nevim, estli moje a nebo její. To je ale fuk, páč já dostal báječnej nápad. Dyž mě nechce pustit na běhání do peří, tak se ji za trest vychčiju někam, kam se vona nedostane a nebude to moct vyšůrovat. A vono to tam bude krásně vonět hodně a hodně dlouho… Jo, taková sem já hlava votevřená… A jak mi už tak šťastně šly karty, vonavobčas viděla, jak se s Jokerkou honíme a já se jí jako skovam pod vanu v koupelně.
Tak mi tam jednou jednoduše napadlo, že dyž se pod vanu za mnou nedostane čokl, tak už se tam tuplovaně nedostane ani vona. Uklízet. Báječná představa. Enomže vona mi najednou povídá:
"Číčo, ty bys chtěl taky ven, do sněhu? To by tě byla zima, víš? To bílé venku je sníh a je moc studený, vlastně je to zmrzlá voda, víš? A vodu ty přece nemáš rád."
Brrr, vodu já vopravducky nerad a vona pokračovala.
"Podívej, venku je taková zima, že mi až omrzla kůže zezadu na noze." A vono vopravdu. Na jedný noze má v tom místě, jak se jí vohejbá noha, zezadu takovej divně vysušenej flek. To má ale určitě kvůlivá tomu, jak si holí nohy, aby tam neměla ani jeden jedinej chlup. A taky sem to na ní hned mňauknul.
"Dyby sis pěstovala takovej chlupatej kožíšek jako mam já, tak bys určitě neměla vomrzlinu, ne aby tě napadlo mě taky někdá voholit, nápady na to máš dost pitomý.."
Vona mi teda stejně nerozuměla, jako dycinky, ale mě je to dočista fuk, jenom vim, že ven už teda nechci chodit, páč já mam rád teplíčko a nepudu se courat do ňákýho studenýho sněhu, že jo. Jenom se musim dočista chechtat, jak vtírka za ní porád leze a tu vomrzlinu jí volizuje a víte proč? Páč vona si jí namazala sádlem a vtírka je po sádle jako litá. Já bych se teda po sádle poblil, ale ten nechutnej čokl je hloupatej. Voni sou vobě, teda vona i čoklice na tom inteligenčně dost mizerně a tak sem se rozhodnul, že svůj plán vychcat se jí pod vanu eště vodložim, až bude lepšejší příležitost. Enom nevim, estli tendlencten benevolentní a velkorysej nápad "eště počkat", není taky ňáká velká chyba v mym životě.

No, naštěstí eště nejni všem dnům konec.

10. 1. 2016

Poslední den

Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:
"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"


Vší silou na tváři vykouzlila klidný úsměv, nechtíc dítě děsit a nekazit mu tu poslední chvíli klidu, odpověděla: "Tak tam Josefínka nedávej, on je určitě raději vedle tebe, víš drahoušku? Tam uvnitř by se mohl bát toto uzavřeného prostoru."
Už musím, musím. Věděla, že ona a její dcera jsou určeny pro něj. Proto ještě nyní mohly užívat relativního klidu. Ale také věděla, že možná dnes a nebo zítra přijdou a odvlečou je. Od popravy jejího manžela věděla, že brzy přijde konec. Že byla ona a její dcerka prozatím ušetřena, vděčily obě svým krásným plavým vlasům a andělským tvářím.


Zamyšleně míchala nápoj, do kterého rozpustila silné léky na spaní. Znovu si v hlavě srovnávala svůj plán. Doufala, že Bůh jí odpustí, že zhřešila právě v pátém přikázání. Ale ať tak, a nebo tak, jiné cesty, jak ochránit svou malou krásnou dcerku od toho, co by jí čekalo, kdyby žila dál, neviděla.

Věděla, že pud sebezáchovy je mnohdy tak silný, že by ve finálním okamžiku mohl zhatit její plány a z ní by se stala jen vražedkyně svého dítěte. Musela mít jistou a bezpečnou pojistku, že se to nestane. Nechce a nemůže přijmout hrůznou budoucnost , jak pro sebe, tak pro svého malého andílka. V celém kontinentu už nebylo místo, kam by se dalo utéci, protože všude vládli oni. Nemilosrdní, zabíjející, násilničtí, ti, co popravili jejího muže.
"Pojď se napít miláčku." S nejklidnější m úsměvem, jaký jenom dokázala vytvořit na své krásné tváři, podávala dítěti sklenici s léky. Malá po ní vztáhla ruce a naráz vypila celý obsah. Usmála se na matku: "Děkuji maminko."
Už musí, teď už musí. A musí si pospíšit, vše musí být hotové, než se malá probudí. Pokud dobře uvažovala, dcerka bude spát asi dvě, nejvíc tři hodiny, za tu dobu to musí stačit.

Dcerce se začaly již klížit očka a matka k ní chlácholivě promlouvala: "Pojď zlato, půjdeme si chvíli odpočinout ano? Vidím, že na tebe padá nějaká únava. Dohraješ si s Josefínem, až se prospíš, ano?"
Holčička si vlezla k již ležící matce na postel a sladce se k ní přitulila. Matka na ni hleděla s očima plnýma slz, v nichž se zračila hluboká mateřská láska. "Ach jen Bože, proč?" Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Opatrně se od malé odtáhla a pospíchala do koupelny. Tam měla připravenou gumovou hadičku, rychlostí blesku si zaškrtila levou ruku nad zápěstím a napustila do umyvadla teplou vodu. Jako robot zatápala pod umyvadlem, kde měla uschovanou ostrou žiletku, strčila zaškrcenou ruku do vody a pravou rukou si ostře jedním hlubokým tahem přeřízla tepnu. Řez byl dost hluboký a kdyby neměla ruku zaškrcenou, zřejmě by nestačila svůj plán dotáhnout do konce. To nejhorší má ale za sebou, věděla, že tímto krokem zvítězila nad pudem sebezáchovy. Vlezla si zpátky k dcerce, a rychlým tahem i jí otevřela tepnu na zápěstí. Malá se probudila, zřejmě vzniklou bolestí, ale matka jí konejšila: "To nic miláčku, vletěla sem vosa s štípla tě. Spinkej, jsem u tebe, jsme tu spolu, za chvilku ti to přestane bolet, spinkej zlato."

Dítě pod vlivem prášků a konejšivých matčiných slov znovu usnulo a matka smutně hleděla, jak z něj odchází život. Naposledy svou dcerku s láskou políbila na tvář a sama pozvolna slábnoucí, povolila škrtidlo na své paži. Z hluboké rány se jí začala valit krev. Jednou rukou chytila ručku své dcerky a druhou zatápala na krku, hledajíc svůj přívěsek.

5. 1. 2016

Poslední den se sexy obojkem


Tak už jsem zase úplně normální pejsek. Sexy obojek nějak přestal fungovat a panička říká, že to je prostě život. Jednou jsem prý dole a jednou nahoře. Já teda tomu moc nerozumím, mě je dočista jedno, jestli skáču nahoru a nebo dolů, ale pejskové se kolem mě dočista přestali točit.
"Jo Žolinko, přestala jsi být pro všechny krásné i méně krásné psí milovníky atraktivní, víš?"
Ona se teda panička ale trošínku plete. Třeba takový Leroušek, pejsek pochodujícího Bufetu nebo-li Piškotárny si mi nikdy moc nevšímal a nevšímá. Ať mám sex appeal a nebo nemám. Já na něj dorážím a skáču, ale on je nějaký nafrňouskaný nebo co a ani když jsem byla celá úplně nejvíc ze všeho sexy, jsem ho vůbec nezajímala.


Moje panička mě tehdy utěšovala, abych si z toho nic nedělala. Povídala mi: "Víš Žolinko, on je Leroušek gay, jeho nezajímají takové hezké holčičky, jako seš ty, tak z toho vůbec nemusíš mít komplex, Leroušek je prostě homosexuál."
Já úplně určitě žádný komplex nemám, protože i kdyby Leroušek byl třeba svatý apoštol, mě je to dočista fuk, protože na jeho záda se moc pěkně přistává a o jeho tělo se celkem hezky a měkce v plném trysku brzdí a taky vůbec nevím, co to homosexuál je. Ale mě to docela nevadí, že to nevím, protože panička říká, že nemusím vědět všechno, ale že je nejdůležitější, že vím, kde máme doma piškoty. Já totiž umím moc hezky koulet očima a loudit. To mi jde hodně dobře. A u té špajzky v kuchyni se naprosto překonávám. Sotva je panička v kuchyni, jsem tam v cuku letu a žadoním a žadoním. Panička se zlobí, že budu tlustá, ale já kroutím ocáskem a očima, jak to jde nejvíc a tak vždycky z ní nějaký ten piškotek vydundám. Ona mi kupuje piškůtky pro pejsky, ale já myslím, že by mi chutnaly i kdyby byly třeba pro žirafy a nebo pro děti. Piškotky jsou totiž hodně velká ňaminka.

Panička když vidí, jak se oblizuju, vždycky mi říká: Žolinko, ty jsi taková mlsná koza, víš to?"
To si myslím, že není možné, když jsem se narodila jako štěně, nemůže ze mě být koza, ale nehádám se, protože moudřejší ustoupí. A že moudrá budu asi já hodně, soudím z toho, že panička se vždycky nahlas ptá, co že jsem to zase v té mé chundelaté hlavičce vymyslela za moudrost.


Co se týče velkých moudrostí, na ty je opravdu šikovný kocour Číča, Číčovi moudrosti prostě jdou tak nějak sami. Panička si to teda nemyslí, ona tomu neříká moudrosti, ale kraviny. Ale kraviny to být nemůžou, protože Číča je kočka a ne kráva. Kdyby teda aspoň panička řekla číčoviny. Ale ona to vůbec má nějaké popletené. Já se na ní za to nezlobím, protože jí mám hodně ráda a vždycky se na ní moc těším až přijde z práce. Někdy taky do práce nechodí a hned dva dny za sebou. To jsem potom pořád u ní. Ona se někdy hněvá, že se jí pořád motám pod nohama, když vaří, ale to já musím, co kdyby jí třeba upadl kousek něčeho dobrého, ne?

On teda Číča je tam taky, ale je nějak šikovně schovaný, třeba leží na židlích, co jsou zastrčené pod stolem a tak na něj panička ani nevidí a tudíž na něj ani nehudruje, ale zase když něco upadne na zem, já jsem u toho vždycky první a schlamstnu to rychlostí blesku. Poslední dobou mě panička hodně zkrášluje, asi je jí taky líto, že už nemám ten sexepíl. Udělala mi manikúru i pedikúru, ostříhala mi vousy a docela mě i vykoupala. Mě se z toho tedy nelíbilo docela nic, ale asi chce, abych byla hodně krásná. Číča se tomu šklebí a prská na mě: "Žolino, jak je to možný, že si furt taková naivní trubka. Dyk vona se dočista nudí, páč sem jí vodpravil počítač a vona po večerech nemá co dělat. Ale radči tebe než mě, tak to nebudeme zase až tak škrabat."

Číča vůbec na mě mluví tak vznešeně a noblesně, je to opravdu kočičí kapacita. Když mu chci udělat velikou radost, tak se od něj nechám ulovit. Je to velká legrace. Už na něm poznám, kdy na něj přijde lovení. Oči mu planou a pěkně na mě skočí a zakousne se mi do krku. Zespodu. Někdy to malinko bolí a tak vykvíknu, ale on má radost a tak to vydržím. Aby mi to nebylo moc líto, potom mě ten zakousnutý krk pěkně umyje. Panička když vidí, že mi zase rdousí, tak na něj křičí: Číčo, nech tu Žolinku živou jo?"

Ale i když není doma, ještě mě Číča nikdy opravdově nezakousl. Stejně je to žůžo bydlet s kocourem. To nikdy nejsem sama doma a tak se doma vůbec nemusím bát.

1. 1. 2016

Novoroční předsevzetí - Louskej škváru




Bych si teda dovolil na Vás čtenáře, co chodíte nasávat moje životní moudra, mňouknout do dalších časů hodně štěstí, zdraví, lásky a vosobní spokojenosti, tak, jak si to mezi sebou vy dvounožcí prostě vinšujete. Viděl sem to v televízi a tak teda vim, že je jiný číslo časovýho vobdobí, kerýmu vy řikáte rok. A taky už to poznam podle těch rachejtliček, co kolem tohohle času porád lítaj, prskaj a září. Mě se líbí moc, ale vtírka Jokerka byla úplně vyjevená, pajtlovala se a dejchala jako ne čtyří, ale vosum, nakonec vona s ní musela zalízt do koupelny a tam se spolu zavřely a potom šly hnedka do pelechu. Jokerka vibrovala jako zběsilá, tak nevim, estli nemá ňáký infekční zatížení z týdle familie. Tak to by bylo todle vyřízený, a jak to všechno bylo u nás ináč, myslim teda ty vánoce a strom a tak, vo tom napíšu třeba jindá, ale vono je celkem prd, vo čem psát. Vono u nás totiž nebylo dočista nic. Ani strom, ani večeře, ani rybička. Jenom se stalo Něco.


Vona dostala počtou balíček. Takovej hodně zvláštní. Docela sem si ho prohlížel, páč vona zasejc nebyla doma a ten její kluk jí ho dal na početní krabici. Byl sem teda hodně napnutej, co v něm asi bude a nemoh sem se dočkat, až laskavě přinde domů a konečně to votevře. Vona je teďkanc místo aby s náma byla doma, dyž má jako volno vod vydělávání na daní, furt někde trajdá, ale asi z toho sama taky nemá moc radosti, chodí jako schlíplá slepice a je z ní cejtit špitál. Jo jo, to vim přesně, jak smrdí nemocnice, páč sem tam taky byl.

No ale teďtakct k tomu záhadnýmu balíčku. Dyž teda přišla konečně domů a zblejskla to, tak se tak hezky usmála, jako sem už dlouho neviděl a hned to votevírala. Přišmrdolil sem se k ní a koukal, co to jako bude. Jenomže vona to byla ňáká vyšeptalá brožúra. Vona z toho ale měla vobrovskou radost, já to porád řikam, že je hodně divná, tak mňouknu: " To se jako raduješ z tahovýhodle literárního braku, jo?"

A vona povídá. "To bys Číčo nevěřil, stala jsem se členkou KKKb a tys to hned poznal. Jsi opravdu chytrý kocourek." No to sem teda čuměl jako tydýt, páč to vopravdu nevim, co je členka, nebo čelenka, ale vona hned mlela dál. "To je Klub Konzumentů Knižního braku, víš? A založil ho TlusŤjoch. To je taková známá blogobrita, která taky občas chodívá číst tvoje vykecávání, víš?"

To mi teda jako začalo vopravducky zajímat, páč bych byl zvědavej na to, estli ten Tlusťjoch si z mejch rad vzal vůbec někdá něco do života, enomže vona furt mlela: "TlusŤjoch miluje staré knížky, pohlednice a vůbec všechny písemnosti, jako třeba časopisy, nebo noviny a myslím si, že ho znají všichni antikvariátní prodejci."
To mi je teda celkem jako úplně fuk, páč nevim, co to je antikvablablabla, ale tušim, že to bude něco s vodou a vodu já nerad. Tak sem chtěl radči zmizet, ale vona mlela dál. "A tenhle Tlusťjoch založil Klub, jehož motto je:
1/ Louskej škváru
2/ Šiř brak.
A tenhle Klub funguje tak, že blogeři si zasílají mezi sebou staré knížky, přečtou si je a pošlou je jinému zájemci, co by si je chtěl taky přečíst. A mě teď Tlusťjoch poslal knížku Kytice bílých růží.



Tak sem si trochu zablokoval a přidam kvůlivá ní vodkaz, vodkud vlastně fouká vítr.


A jak sem pochopil, vona to teďkanct přečte a aby dostála principům a pravidlům toho škvárovýho knižního turné, měla by ty bílý kytky poslad dalšímu zájemci vo tudle literaturu. Já teda dřívějc myslel, že škvára sou prachy, ale asi sem se spletnul, nebo co. Tak, že abyste jí udělali radost, dyž vona teďkanct fakt tý radosti moc nemá, dyž je to s ní tak, že místo aby chodila s Jokerkou na procházky, chodí do špitálu na návštěvy, tak jí napište, kerej z blogerů by si chtěl taky počíst v týhle hodnotný knížce. Nakonec vona mi přece jenom živí, tak sem todle pro ní sesmolil, i dyž bych vám radči napsal, jak mě dožrala natolik, že sem se jí za to vychcal pod vanu.
Váš kocour Číča


20. 12. 2015

Nejni to až tak špatný


Já teda s ní ňákej ideální život zrovinka nevedu. Sice zase přitáhla strom, vona je na ty stromy přímo úchylná, ale už vim, že nejni pro mě a pro psí vtírku asi taky ne. Morčecího mameluka už nemáme, a že ten stromy teda uměl chroustat, že jo, komu čest, tomu čest, a tak teda ale vůbec nechápu, na co ho zase potřebuje a pro koho ho teda přivlíknula. Leda, že by se její dvounožec dal na vegetariánství a vona mu ho koupila, aby nemusela vařit. Jenomže na to by potřeboval takový ty hlodací zuby, co měl mameluk, a to von ale nemá ani náhodou.


Já bych spíš uvítal, dyby mi přinesla ňákou myš, abych si moh zase pohrát po kocouřím, jako za starejch časů, dyž sem byl eště bezdomák, ale to vona ne. Ne, že bych se zasejc chtěl toulat a shánět si sám vobčerstvení, to vopravducky ne, ty čisťounký misky plný masíčka, co mi vobčas dává, nejsou zase k zahození, že jo, ale tendlencten mě milej rituál vona vobčas proloží těma nechutnejma blemcavejma kočičíma kapsičkama, což vopravdu má k ňákýmu ideálu hodně daleko. Vonehdá sem dokonce v televízi viděl ňákou připitomělou reglámu na tyhle nechutnosti a ňákej přiblblej hlas tam furt mlel: "Kočky by kupovaly Whiskas."

To teda musí bejt ale idiot, dyž do světa hlásí takovoudle volovinu. Whiskas je tak akorát na poblití. Zato kuřátka a rybičky sou hodně hamavý. Vona teda ta televíza, nebo jak se menuje ta krabice, co do světa pouští tydlencty voloviny, je zatraceně divná věc. Ňák nechápu, jak se tam všichní ty lidi nacpou. A že se tak zmejčej, to je taky dost divný. Dyž se dívam z vokna, kde teda vona mi milostivě na polici nechala místo na čučení ven, sou ty lidi ňák normální. Teda ne, že by byli normální jako psychicky, ale velikostí, myslim teda.
Že vona to nemá s tou psychikou zrovinka ažúr, to už sem vám určitě vyprávěl a tak to určitě bude i s vostatníma lidmama. Voni sou lidi vůbec hodně divný. Třeba ten její dvounožec. Von čoklovi začal řikat Žolibrndo. No chápete to? A jí se to asi zalíbilo, a tak to říká čoklovi taky. A ta blbka Žolina na to slyší. Mě, dyž nevosloví Číčo, nebo Číčulko, tak prostě neexistuju. A ten psí klaun přiskotačí na jakýkoliv zavolání. Voni ty čoklové vůbec nemaj žádnou hrdost. Zase ale na druhou stranu je to taky k něčemu dobrý, že jo. Můžu čokla fackovat a můžu ho i drobet kousnout a von se vůbec neurazí. Vona Žolina je prostě psí trubka, ale zase teda musim uznat, že je s ní psina, dyž je pes.

Někdá vona z nás dvou docela šílí. To dyž se začnem honit po kvartýru jako zběsilý a je nám celkem fuk,, jak to kolem nás včecko lítá na všechny strany. A vona na nás huláká, ale my se v tý báječný hře na honěnou nenecháme vyrušovat. Dyž nad tim tak přemejšlim, vono todlencto, jak jí packu v pacce, jako já a Žolina, brnkáme na její voslabenou nervovou soustavu, vlastně musim přiznat, že možná ten život zase nemam tak úplně špatnej. Von ten život s čoklem je docela prima a dyž mam vtírky plný zuby, prostě se zdekuju někam do vejšky a je vykydáno.

Vona mi dřívějc, dyž vtírku přitáhla domů,řekla: "Číčulko, Žolinka je od slova žolík, víš? A žolík je šťastá karta, tak, že Žolinka nám přinese radost do života víš? Tenkrát sem na ní prskal a syčel, co to jako mele za kraviny, jak kocourovi může přinést do života radost ňákej připitomělej čokl, ale časem teda musim uznat, že s psí hopsansou se dá v určitých voborech slušně spolupracovat a celkem máme slušný výsledky. Vona teda nadává a furt hořekuje, že to, co nerozbily její děti, dorazíme my, ale to nám je vopravducky putna, v tom sme s čoklindou zajedno, jako byli tři mušketýři /to sem taky viděl v televízi/. Jo a vode dneška řikam psí vtírce Jokerka.

8. 12. 2015

Sama sebe najít se...


Onehdy sama sobě jsem se ztratila,
když z hospůdky domů jsem se vrátila,
najít jsem se nikde nemohla,
až dřímota mě z toho přemohla.
Nahlas jsem chrápala,
hledání zaspala,
kdo mě teď probudí
tělo mé povzbudí?

I ve spánku jsem byla ztracená,
co tohle všechno ale znamená,
kde jsem se jenom zapomněla
skleróza se mnou divy dělá.

Když procitla jsem ze snu stále zoufalá,
vstát a jít se hledat znovu jsem si troufala,
podivným děním ocitla se v předsíni
a světe div se .. tam v zrcadle na skříni
hledím překvapeně sama na sebe,
posílám hned mnoho díků do nebe,
vždyť já sama sebe jsem opět našla
dík zrcadlu, co k němu omylem jsem zašla.

1. 12. 2015

Ve stínu pod stromem


Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.


Když jsem na ní kroutila hlavičkou, že tomu nerozumím, byla smutná a tekly jí slzy. Snažila se mi to ale vysvětlit. "Žolinko, každý, pejsek, jako každý jiný tvor odchází, když přijde jeho čas někam jinam, víš? A Rézinka právě přešla tenhle duhový most, kdy cesta vede jenom tam, ale zpátky už nemůže, víš? "
"To bude ale smutná, ne?" napadlo mi, protože mě by bylo určitě smutno bez mojí paničky a kocoura Číči a vůbec bez všech, co mám ráda.
Ale panička řekla: "Ne, nebude smutná, bude si tam hrát s jinými pejsky, co už tam jsou a bude běhat na sluníčku a skotačit."
Aha, tak takhle to tedy je.
"A proč vlastně chodí přes ten most, když i tady jsou pejsci, se kterými se přece taky dá skotačit?" zakňourala jsem otázku.
"No, to je proto, že mnohdy už je pejsek nemocný a nebo starý a tělo už ho neposlouchá a už prostě skotačit nemůže. A tak se rozhodne, že půjde k jiným pejskům, do jiného, duhového světa."
"A jak tam ale trefí?" ptala jsem se sama sebe. Jenomže panička mi nečekaně odpověděla:
"Když přijde ten čas, kdy pejsek už nemá sílu, ani chuť do života, cesta se před ním sama otevře.
A on odejde. Tak to prostě je."
Sice mi bylo divné, že když to tak prostě je, že je z toho moje panička smutná.
"Ty si s tím netrap chundelatou hlavinku, tak to v životě chodí. Ty skotač a běhej se všemi psími kamarády a raduj se ze života co nejdéle."
Copak to to, to já se raduju o sto šest, a ještě víc, protože panička ze mě udělala velkou parádnici. Koupila mi totiž svítící korálky na krk. Je to tedy obojek, co svítí, ale dává mi ho jenom navečer. Abych se prý neztratila. Rézinka měla podobný a i přes to se ztratila. Jenomže ona se ztratila jenom z naší skupiny. Zajímalo by mě, jestli se dočista ztratila
i s tím svým svítivým obojkem a nebo bez něj. Asi ale bez něj, protože když za duhovým mostem pořád svítí sluníčko, vlastně ho tam nepotřebuje. Sluníčko je prima, ale taky musí být trošku stínu. Ve stínu se totiž moc hezky odpočívá. Hlavně po skotačení a dovádění.
Panička určitě věděla, na co myslím, protože mi odpověděla:
"My, Žolinko budeme na Rézinku vzpomínat, protože víme, že teď právě odpočívá ve stínu pod velkým stromem."

11. 10. 2015

Sem vodlišnej voriginál...


Vona má teda vopravducky IQ tykve. Asi vosum dní na ní mňaukam, že mi dává eště víc nechutný blafy, než vobvykle. Masíčko nebylo, už ani nepamatuju, sem tam teda kousek, že jo, ale vona potvora, co se teď zavobírá těma jejíma novejma lupenama, nás bere voba, mě i čoklici dost u huby. Až dneska, dyž mi zase chtěla dát tu určitě jeduvatou kapsičku, co mi cpe denně už celou věčnost, podívala se laskavě na tu krabici, ze který ten nechutnej blemt porád tahala a cpala mi to do misky, a řekla docela nahlas a nic se nestyděla: " Jé, hele Číčo, to jsou kapsičky pro psy, já sem si to spletla a krmím tě ze špatné krabičky."


No to bych se fakt pomátnul. Na krabici je namalovanej čokl a vona si toho nevšimne. To jí nemůžu sezobat, ani dybych chtěl, že jo. Tak sem pochopil, že vona to určitě dělala dočista schválně, páč se ze mě snaží asi vypěstovat ňákýho kočkopsa, nebo co, páč ze mě určitě chce mít hybridního vodlišnýho extratvora. A na to se jí já, kocour Číča tak akorát můžu vykvajznout, že jo. Mňauknul sem na ní, že je ouplně hloupatá, estli si myslí, že dyž mě bude ládovat čoklecím žrádlem, tak že zmutuju na křížence, ale bylo to prdlajs platný, páč vona za to asi nemůže, vona to tak má.

Asi si mě plete s těma jejíma novejma fialkama, páč sem jí slyšel, jak si sama sobě řikala /už teda todlencto mluví samo za sebe, že jo/, jaký sou ty kytky nádherný hybridy.. Tak jí teda dál nebudu přesvědčovat, ale sám budu dávat bacha, co mi podstrkuje z jaký krabice a dyž tam bude namalovanej čokl, tak se jí schválně vyčurám do křesla. Já se vodlišuju vod vostatních kocourů tim, že nejsem jen tak vobyčejnej kocour, já sem kocour znalej a vzdělanej a voni by mi vlastně měli všichní řikat Pan Číča. A vona mě cpe psim žrádlem, to snad ani nejni možný.

Abych nezapomenul, už máme početní krabici konečně vopravenou a doma. Enomže DžejDžej nám jí teda vo dost zmenčil a taky světlíčka sou na ní docela jiný a i jinak vrčí. Vona teda je asi spokojená, páč zase s DžejDžejem vrkala, že je to krása a takový ty kecy, tak sem to teda chtěl taky votestovat a hned sem na ní / ne na Ní, ale na krabici/teda hopnul. Ale vona mi z tý krabice hnala fofrem, jako by neveděla potvora, že mam rád teplíčko vod spoda, že jo. Co já v týhle rodině musim všechno vydržet, to vám povim, to by byl námět na řeckou tragédii.

Tudle seděla u toho vopravenýho početního díla a my se honili s čoklicí. Já sem se jal před ní zdrhat horem, a tak sem skočil na prádelníček a z něj pěknym vodpichem na ten počítač a von, nejen, že je vo hodně menčí, ale je i vo hodně lehčejší, tak ten muj skok neustál a pěkně se poroučel na bok. Trochu nabral monitor a vona měla do dělat, aby to ňák všechno pochytala a neporoučelo se hezky zčerstva dolů. Začala vřeštět jako pominutá: "Ty jeden všiváku, podívej, cos udělal, moc nechybělo a všechno bylo na zemi. Takhle to nepůjde. Ty bys to za chvíli všechno shodil a já bych tě musela zaškrtit vlastníma rukama. Ty si snad z divokejch vajec, nebo co."

A tak já prosim pěkně žiju u ženský, co mi chce zhybridovat, zaškrtit a eště nemá ani potuchu vo tom, jak se naroděj kocouři. Vona si fakt asi myslí, že mě vyseděla ňáká slepice, nebo co.
Ale zase na druhou stranu, vona mě asi vopravdově zaškrtit nechce, páč tu početní krabici přestěhovala tak fikaně, že se na ní už nedostanu. Dokonce si brblala pod fousy /vona teda žádný nemá, kde by se asi taky tak vzala, že jo/, že takhlenct je to lepšejší a že tam teďkanct je vo hodně víc místa.

Na místo početní krabice dala palmu a jásala, že bude mít i víc místa na ty její kříženecký fialky. No prosim a dybych já, pan Číča, to PC nepřevrhnul, tak na to nikdá nepřišla. Je to potvora, řikam to furt. Já jí vlastně přivednul na novej nápad a vona je na mě taková celá zlá.
Naštěstí je ale hodně sklerotická a tak na to brzy zapomněla a zase mi dala bonbonky, tak se jí možná do toho křesla nevyčuram, eště uvidim, jak se věci budou dál vyvíjet. Jistý ale je, že na palmě se zespoda moc nevohřeju, budu si muset teda najít jinou vohřívárnu.

18. 9. 2015

Vodmítám bejt anonym

Tak sem zase jednou po dlouhý době ale vopravdu hodně zabodoval. Vodpravil sem jí dočista tu její početní krabici, teda jak vona říká počítač. To, že sem vyžvejkal všechny porty, dyž sem skákal přes zastrčenou flešku, to sem vám už asi vyprávěl, ale teď sem ho dorazil dočista. Teda to tvrdí vona, že jo. Vono se mi moc líbilo na tu krabici sedávat, páč mě pěkně hřála zespoda. Enomže se ňák stalo, že sem prudčejc seskočil a ta krabice ňák narazila do zdi nebo co. A vona jí už nerozchodila. Počítač se prostě vodporoučel a kdo ví, estli ho ten její počítačovej expert Džejdžej vůbec dokáže vopravit. Vona povídala: "Tak Číčo a máme po žížalkách, oba. Ty máš po teplíčku a já po netu i televizi. PC je v háji, nestartuje a všechny data jsou v nenávratnu."


Hořekovala a mlela pantem eště víc: "Komu já tak řeknu, aby nám ho opravil?"
Přemejšlela a pak se nechala slyšet : "Když ne Džejdžej, tak nikdo." Hned zažhavila dráty a vrkala do telefonu, jako dyž másla ukrajuje. Na mě porád jenom huláká, přál bych vám slyšet, jak s tim počítačovym zázrakem vrkala. Málem sem se z toho dočista poblil. Dyž dovrkala, sbalila tu početní techniku a vodfrčela rychlostí blesku. A máme prd. Džejdžejovi se asi naše krabice líbí, páč už jí má víc jak 14 dní a vypadá to, že nám jí hned tak nevrátí. A zase sme to vodnesli jako dicinky já a psí vtírka. Tentokrát teda víc vtírka, abych byl docela vobjektivní. Vona, jak má teďkanc po večerech tolik času, začala vtírku hodně vylepšovat. Zastřihávala jí drápy /to má čokl obzvlášť rád/, přistřihávala jí ofinku, pak nůžky nesla i ven a na těch jejich procházkách čoklovi vostříhala fousy tak, že to má samej zub. A nakonec jí eště ve vaně našamponovala,vydrbala a spláchla vodou.
Koukal sem se po vočku a byl sem připravenej vystřelit někam zalízt, dyby mi taky náhodou chtěla přemáchnout.

Naštěstí na mě řada zatím nedošla, páč mezi tim eště gruntovala almary a různý zásuvky. Sem ale ve střehu, páč vona je schopná všeho, nic jí nejni svatý. Zaradoval sem se, dyž jí zavolal ten dvojitej Džej, páč sem doufal, že už nám to vopravil a já se zase budu moc na tý chytrý krabici vohřívat zespoda, ale všecko bylo jinak. Natáčel sem uši, abych slyšel všecinko co si s nim povídá.

"Teda já ti povím, ty máš ty USBčka pěkně vyžvejkaný. Jak se tohle může dokázat? Už sem viděl leccos, dokonce tu máme i raritu, počítač, do kterého nachcal kocour a to po čase udělá neuvěřitelné věci, ale tohle jsem ještě neviděl."
A vona práskačka, mu hned žalovala: " No vidíš, to je zajímavý, ty porty taky vyviklal kocour, když skákal na flešky do nich zastrčené. To by nešlo nějak vyměnit? A vůbec, něco s tim nějak udělej."

Vona řekla kocour. Ale copak já sem ňákej anonymní kocour? Já sem kocour Číča a sem na to patřičně hrdej. A to by měl vedět i ten její povedenej Džejdžej. Estli vo mě bude žvatlat jako vo kocourovi, tak se teda zvobecnim a anonymně jí taky do toho vopravenýho krámu nachčiju. Jo, takovej budu, dyž vo mě bude mluvit jako vo vobyčejným kocourovi.

Hovor to byl dlouhej a všemu sem zase až tak nerozuměl. Slova jako nová základová deska, procesor a podobný žvásty mě zas až tak neberou, ale pochopil sem, že vona nabyla dojmu, že za tu prasklou základovku můžu já, jako že s těma svejma vodpíchnutelma seskokama sem ho setrvačností narazil na zeď a bylo vymalováno. Se mi úplně ježila kůže v představě, že budeme doma eště 14 dní bez toho krámu a vona si po večerech umane, že teďkonct bude zvelebovat mě.

Dyž to večer povídala tomu jejímu mladšímu klukovi, tak ten se mi aspoň trošku zastal: : "Můžeš si za to sama, už dávno jsi ho měla přeformátovat. Dlouho startoval, jak to máš všechno zaplněný a ta deska se zbytečně dlouho hřála. Možná tam je nějaká mikrotrhlinka a je to v háji."
Sice moh řeknout, že já Číča jsem v tom úplně nevinně, ale lepší něco, než nic. Tak teď nevim. Eště toho má na šůrování dost, možná by mě mohla nechat bejt, breberky nemam a parazitníky taky ne, čistej sem dost, tak ať třeba zvelebuje ty svoje kytky, ne? Horší je, že já se teď nemam kde vykecávat. Eště, že její kluk mi pustil na jeho PC, i dyž sem mu musel svatosvatě slíbit, že mu nebudu skákat na flešky. Tak si teda přeju, aby ten její Džejdžej už tu potvoru ňák vopravil, i dyž tomu pomalu přestávam věřit.

9. 9. 2015

Těžký kočičí život

Život je vopravducky hodně nespravedlivej. Teda život vedle ní, abych to upřesnil. Teda vlastně ani ne tak život, jako vona. Potvora.


Si představte, co mi zase zakázala. Vona se zase zjančila do dalších kytek. Vobčas jí drapne ňákej ten amok a potom to kolem ní bejvá dost nebezpečný. Dřívějc, dyž sem se chtěl vochomejtat kolem jejích orchijí, nebo jak se těm zelenejm lupenům nadává, nesměl se na ně ani podívat. A teď najednou je sama všecky vyházela. Na chodbu. Dyž sem se tomu teda dost divil, řekla mi:
"Víš Číčo, moje orchideje napadly nějaké hnusné brebery a musím se chemicky postříkat. A abyste se Žolinou u mě při tom neočumovali, musím to udělat na chodbě".

Zavřela nás doma a na chodbu nás nepustila. Jenomže kytky už nevrátila a místo toho si na police dala jiný. Ňáký fialky, nebo co. Já sem si teda myslel, že ty police uvolnila pro mě, ale to ne, hnala mě z nich dost svižně. Copa já sem na ty její neurvalý moresy zvyknutej, ale co ty ubohý kytky? Já se teda vyprdnu i na ty kytky, že jo, ale taky mě napadlo, že by jednou mohla takhle vypakovat i mě i s čoklem. Až třeba dostanu taky ňáký brebery. Například vod vtírky, že jo. Vona je schopná všeho. Třeba nás taky chemicky postříkat a nebo vystěhovat na chodbu jako ty orchije a řeknout, tady vám bude líp, nechám vás tu už napořád.

Jo, takhle to těm orchijím vopravducky řekla, sám sem to slyšel.
Povídala jim: "Tady vám bude líp, máte tu víc světla a místa a snadněji se tu zaléváte a rosíte, tak vás tu už nechám. Tady se lépe vzpamatujete." Vona si tam teda s nima chodí povídat a furt na ně čumí a pěkně si pochvaluje, jak ten postřik zabral, ale domů už je neveme, prej jenom dycinky tu, co bude kvetnout. Nás by asi už nikdá domů nevzala, páč já, ani čokl kvetnout neumíme. Tak nevim, co se vod ní dá v tom těžkým životě eště čekat. Tak se budu radši hodně a hodně mejt, abych neměl žádný brebery a čokla budu taky kontrolovat.

Tady v tý domácnosti abych všechno vodřel sám za kůrku suchýho chleba. Je to nespravedlivý. A to eště vůbec nejni všechno. Vona se dočista zjančila do těch novejch kytek. Navobjednala si přes tu početní krabici hodně lupen a vypadá to, že si snad hraje na Mičurina nebo co. Každý lupeno má svou vázičku a vona se z toho může docela zfamfrnět. Povídala mi: "To bude krása Číčo, jestli všechny ty lístečky pustí kořínky a vyrostou. Uvidíš, jaké ty kytičky budou mít nádherné květy." Mě teda je to docela fuk, pro mě a za mě, ať si kvetou nebo nekvetou, páč si řikám, proč mě to vlastně povídá, dyž se na ně stejně nesmim koukat zblízka. A vobdivovat zdálky, na to se jí můžu docela vykvajznout.

26. 8. 2015

Pokleslá báseň o lásce

Mám rád buřty s cibulí,
ty šmakujou kdykoli,
miluju i tlačenku,
na tu chodím do šenku.

Taky baštím syrečky,
a tak během chvilečky,
sprásknu jich hned pěkných pět,
pak je vonný celý svět.

Moje stará tvrdí,
že mi z huby smrdí,
že páchnu mi nadává,
zubní pastu podává.

Zubní pasta ukrutná,
ta mi vůbec nechutná,
česnečku si raděj dám,
výraznější dech pak mám.

Moje stará nadává,
lásku už mi nedává,
tak si klofnu rokfóru,
nálada jde nahoru.

Láska má je lednička,
to je pro mě jednička,
mám jí rád a miluju,
z dobrých chutí se raduju.

13. 8. 2015

Démon ve mně

Co to v sobě jenom mám,
za potravu všechno dám,
navzdory však jídlu všemu,
do záhuby snad se ženu.

Přes den toho mnoho sním,
co k ledničce se nachodím,
můj hladový démon žravý,
k žaludku však stále praví,
mám hlad,
chci žrát.

Čím toho víc spolykám,
tím více se navzlykám,
vychrtlina přesto jsem,
není ani jeden den,
kdy bych se hladu zbavila
a pár kilíček nabyla.

Břicho na mě stále kvílí
nahraj sousto každou chvíli,
já však dnes už přesně vím,
že se ještě natrápím,
než démona vypudím,
utrejchem, co nyní sním.

A potom už nikdy více,
démonické tasemnice.

8. 8. 2015

Rajské emoce

Podivným děním, které občas zavládne naší rodinou, se jeden krásný den stalo, že náš hlavní živitel udělal rozhodnutí, že dnes bude vařit. Naplánoval si rajskou omáčku. Já jsem měla sice svůj plán na svíčkovou, ale nemohu bránit tvůrčí aktivitě našeho papá, neb to by bylo proti přírodě a nakonec i proti mě samotné. Mám pocit, že se navařím ještě do alelujá a tak jsem se bleskurychle uklidila ke svému počítači a jala se zaujmout strategii mrtvého brouka. Nejraději bych splynula s křeslem tak, abych se stala naprosto neviditelná, protože, jak jsem správně tušila, budu mnohokrát teoreticky zpovídána a také prakticky vyzývána jako hlavní posuzovatel a ochutnávač. Z ochutnávání jsem se protentokrát naplánovala vymluvit se na svou rýmu a tudíž musí kuchař uznat, že nemohu ochutnávat, když moje chuťové buňky jsou zcela ochromeny náporem rýmových bacilů a nehodlala jsem ani vstávat z křesla a jít ke sporáku k hodnocení polotovaru rozvařené omáčky. Nicméně člověk míní, náš taťka mění.


Již v zárodku jeho kulinářského umu jsem pojala podezření, že rajskou omáčku ještě v životě nevařil. Inu na tom není nic špatného, že ano, vše je přece jednou poprvé, nicméně jeho dlouhé čtení v kuchařce, které prokládal otázkami mě pokládanými, mě začalo pozvolna deprimovat. Nejen, že jsem se nemohla věnovat svojí bohulibé činnosti psát povídku, ale musela jsem odpovídat na podlé dotazy, jako jaký je rozdíl mezi protlakem a pyré, jaký je rozdíl, mezi kečupem a pyré a dokonce i jaký je rozdíl mezi protlakem a kečupem.

Snažila jsem se odpovídat mile, přeci jenom sedět v křesle je, pro mě příjemnější než stát u sporáku a tak jsem se všemožně snažila osvětlovat mu jeho problematiku v naději, že po teorii konečně přijde na řadu praxe. A já budu mít konečně klid. Po důkladném pročtení vařících návodů se dopracoval k poznání, že nemá všechny ingredience, které ona podivná kuchařka doporučovala a jal se doskotačit do příslušného obchodu za účelem sehnání oněch žádoucích indicií. Aby neztrácel drahocenný čas, vydal direktivu, určenou mě, abych dala vařit ono hovězí maso, které jsem měla připravené na svíčkajdu, s přednáškou, že maso k rajské omáčce se vaří zvlášť a že na tom prakticky nemůžu nic zkazit a on, až se vrátí z nákupu, bude moci plynule pokračovat. Vrátil se asi tak za dvě hodiny, kdoví, co všechno na tu omáčku potřeboval a jal se kuchtit. Co tam všechno dal a nebo nedal nevím, člověk přece nemusí vědět všechno tak akorát a někdy v zájmu psychického zdraví je to docela nutnost, řekla bych skromně já. Výkřiky od sporáku jako sakra to šplouchá, nebo čím to mám dochutit, nebo mám to okyselit octem, jsem ani moc nevnímala. Otázku, který má použít cedník na přepasírování, jsem se snažila prostě přeslechnout. Nebylo to ale nic platné.

Nastala praktická ukázka cedníků, kterými oplývá naše domácnost a strčenými mi až pod nos a já se prostě tváří v tvář cedníkům musela vyjádřit. Nezvládla jsem to.
"Vaříš ty a nebo já?" Věděla jsem, že vstupuju na hodně horkou půdu přednášek a pouček.
Ukřivděně se urazil a odkráčel středem ruku v ruce s cedníky.
Na kterém to přepasíroval, nevím. Když jsem se pozvolna přiloudala do kuchyně, trpce jsem zalitovala, že jsem se nechala unášet vidinou pro mě příjemného psaní, ale měla jsem raději uvařit tu svíčkovou. V tento okamžik jsem ještě neviděla vlastní produkt, ale jenom hromadu špinavého nádobí a zaprasený sporák a pokecanou kuchyňskou linku. Při bližším ohledávání pocákaných dlaždic jsem doputovala až k hrnci, kde byla nedefinovatelná hustá hmota mající barvu pomeranče. Sebrala jsem veškerou odvahu na ochutnání. Nevím, co to bylo, ale rajská určitě ne. Tatka, když zaregistroval mou přítomnost v kuchyni, již odpustiv mi křivdu mnou na něm spáchanou, na mě zahlaholil:

"Nějak do dochuť.." No prima. Zdálo se mi to málo sladké a také nějaké moc hrubé. Dostala jsem důvěru dochutit a tak jsem se nijak nežinýrovala. Osladila jsem podle své chuti a přemixovala. Zvuk mixéru přilákal hlavního tvořitele do kuchyně. Velmi neobvyklá byla hustota onoho výtvoru. Řekla bych maximální možná omáčková hutnost. Když jsem se podivila a vznesla dotaz, jak lze dosáhnout této podivuhodné konsistence, obdržela jsem hrdou odpověď, že to bude asi tím půl litrem smetany, co tam nalil. No, neomdlela jsem. Jenom jsem zasípala: "Tys tam dal smetanu? Půl litru?"
Do rajský se přece smetana nedává, někdy možná mléko. Kdoví, co to měl za kuchařku
K obědu jsem měla párek a chleba..


2. 8. 2015

Strašidlo nejstrašidelnější..

Tak na dnešek v noci jsem jí dal vopravducky zabrat. Ňák sem se sám přistih, jak na mě působí ouplněk. To mam dycinky vopravdu hodně silnou chuť zahrát si na noční strašidlo. A teďkanc se mi vopravducky zadařilo. Hned sem realizoval nápad hopsnout na záclonu, ale ňák sem spadnul nebo co. Tak sem mňauknull dočista jako noční hejkal a při tom mi to napadlo. Dneska je vobě vyděsim k smrti.


Nejdřív sem je strašil temnym vrčenim. Vrčet, to já umim vopravdu báječně. Lecjakej čokl by mi moh závidět. Zřejmě z toho byla vyděšená a s přitroublou Žolinou. Poznal sem to podle toho, že strachy ani nedutaly. Tak sem začal dělat nájezdy na almaru, co má rozbitej zámek. Tak dlouho sem na ní hopsal, až se votevřela ouplně dokořan. A voni byly asi strachy ouplně perplex. Ani jedna nevydala hlásku. Dyž se ta almara votevřela dočista celá, to bylo něco pro mě. Škrabal sem se po těch mundurkách, co sou tam pověšený a v tý době už voni dvě byly strachy asi dočista mrtvý.

To, že se ani jedna nehnula a nevydala žádnej zvuk, sem usoudil, že vobě strachy klepla pepka. To by se mi zase ale moc nehodilo do krámu, páč, kdo by se vo mě asi tak staral, že jo. Tak sem si řeknul, že se na ně podívam pěkně zblízka a jak říkaj vodborníci, zrekogniskuji terén. Po tom šatstvu sem se dostal až nahoru na vobejvací stěnu, i dyž mě to připadalo jako dlouhý kočičí korzo. Bylo to tam báječný, Daleko delší promenáda, než na její skříni v ložnici, i dyž teda i tady měla taky prach. No co, na to už sem zvyknutej, že vona po vejškách moc neleze, že radči šmejdí dole. Ale já vám tam vodsaď tak krásně viděl na ten měsíc. Něco mi to malinko připomnělo, ale už sám nevím co.

A potom sem si teda vzpomenul, že sem chtěl prozkoumat, estli sou ty dvě potvory eště mezi živejma, anebo, jestli strachy dočista zcepeněly. Tak sem z tý vobejvačky rovnejma nohama skočil na gaučík, abych si zblízka prohlídnul, estli dejchaj. Von ten měsíc se mnou dělá ňáký kouzla, nebo co. Já to zase ňák nevodhadnul a přistál sem na čoklici. Ta vylítla do vejšky takovym vodpalem, že by jí i lecjakej kocour moh závidět. Chvíli to vypadalo, že sme si tak ňák vyměnili místa u ní na gaučíku. Tak čoklinda je živá, pochopil se bleskurychle No ale ta mi zase tolik starostí s její existencí nedělá, páč ta mě nekrmí.

Enomže to už vona na mě začala hulákat. "Číčo, ty mizero, přestaň už blbnout, někam zalez a koukej chrápat. Rušíš noční klid."
Tak já, prosim pěkně, sem podle ní mizera. Řikam to porád, že vona je nespravedlivá. Tak já vo ní mam dočista strach, estli sem jí ouplně neustrašil a vona na mě takhlenct. Je to vopravducká, nefalšovaná, nevděčná potvora. Dyby mě vona nekrmila, při dalšim ouplňku bych jí určitě už voddělal. Ale takhle si to musim eště rozmyslet. Tak sem aspoň kousnul psí vtírku do krku. Ta zavyla tak, že mam novej program. Budu se učit takhle krásně vejt. A až mi jednou vopravducky našňupne, předvedu jí při ouplňku moje nový parádní číslo. To bych se potom ale sakra divil, kdyby se strachy aspoň nepočurala.

24. 7. 2015

Není dav jako dav..

Moje panička říká, že už jsem skoro dospělá a že musím být rozumná a hodná holka. Že prý jsem už velká psí slečna a podle toho se taky mám prý chovat. Že sice chápe, že s mou trošku prasátkovskou povahou sice nemůže čekat žádné zázraky, ale že bych se trošku snažit mohla. Vždycky mi povídá: "Žolinko, chovej se drobet jako dáma, nemůžeš přece sama lítat za každým čoklem, musíš se taky trošku dělat vzácná, víš?"

Já tedy nevím, jak se dělá "být vzácná", tak jsem to konzultovala s kocourem Číčou a on mi vysvětlil. "Si psí trubka Žolino, to se musí umět a musí na to bejt talent a taky bys musela v sobě mít ňákej ten sex appeal. Jenomže to ty vopravducky nemáš, páč ty si jenom hloupatej čokl."

Panička sice říká, že jsem chytrá holka, ale o talentu a tom dalším neříká vůbec nic. Tak nevím. Číča je kocour mazaný, ale co je to ten sexepíl mi nevysvětlil.
Za to o tom nedávno začala mluvit panička. "Žolinko," povídala, "teď budeš muset nějakou dobu chodit s obojkem a na vodítku, abys nepřišla k ouhoně, víš? Budeš mít kolem sebe moc a moc ženichů a budeme muset dávat pozor, aby tě nějaký ten vochomejták nesprznil. Čoklové za tebou budou lítat jako diví, protože pro ně budeš sexuálně přitažlivá."

Když mi to moje panička takhle vysvětlila, pochopila jsem, že mi ten sexepíl asi koupila a schovala do obojku a že ti pejskové se za mnou pohrnou protože je můj obojek bude lákat. Sice se nerada pohybuji v davu, mám ráda kolem sebe volnost, ale vypadá to tak, že panička nijak jinak nedá.
Hned jsem řekla Číčovi, že už mám ten sexepíl, ale on na mě jen tak útrpně pohleděl a jinak se se mnou vůbec nebavil. Možná mi můj sexepíl trošinku závidí.

Panička si mě teď vůbec hodně hledí. Nedávno mi povídala, že vypadám jako mužatka, protože mám dlouhé fousy. Potom odněkud přinesla nůžky a ostříhala mi celou bradu. Moc se mi to nelíbilo, ale vůbec to nebolelo a tak jsem to musela vydržet. Mě se moje fousy líbily, ale panička pravila, že psí slečny fousy nenosí a že vypadám jako stará mladá. Tomu taky nerozumím, buď můžu být stará a nebo mladá, ale takhle najednou, to mi moje makovička nebere. Já si s tím ale hlavu nelámu. Protože pejskům se líbím i tak. Pořád se kolem mě nějací motají a panička mě hlídá, jako oko v hlavě. Já bych chtěla skákat a hopsat a hrát si na honěnou, ale panička mě nepustí. Tuhle mě dokonce poponášela. Motal se kolem mě jeden fešný pejsek, jenomže on si se mnou nechtěl hrát na kousanou, ale pořád na mě chtěl nějak divně skákat a to se mi moc nelíbilo. Panička ho odháněla a nakonec mi musela odnést. Trošku mi bylo paničky líto, že se se mnou dře a tak jsem se snažila dostat se zpátky na zem, ale ona mě držela pevně a pustila mi, až když odehnala toho pejska, co určitě chtěl můj sexepíl.

Tak teď mám kolem sebe davy pejsků, ale panička z toho není ráda a chtěla by, aby nám, tedy mě, všichni už dali pokoj. Říká mi: "No Žolinko, není dav, jako dav, víš?"
Nevím sice přesně, co má na mysli, ale asi je jí líto, že já mám tolik nápadníků a ona nic.





6. 7. 2015

Jí nemůže nikdá nikdo rozumět

Tak vono už jí vopravducky dočista hráblo. Ouplně se zvencla. Vona začala zničeho nic všechno v kvartýru stěhovat. Nenechala kamen na kameni, jak říkají vodborníci. Jenom sem čekal, až mě dá ranec na záda a taky vystěhuje. Vono jí hráblo asi z toho vedra. Venku je jak v peci a vona z toho asi dostala amok. Sem někde četnul, že to horko působí hlavně na zvířata, ale u nás je to ňák vobráceně. Vtírka jenom chlemtá vodu a chrápe, já teda nechlemtám, ale taky bych se jenom povaloval a pospával, enomže vona lítala z místnosti do místnosti jako pobodaná sršněma a furt nás voba někam pakovala.


Eště nikdá, zdůrazňuju nikdá, neměla takovejdle mocnej záchvat. No a dyž potom všechno z jedný místnosti měla vystrkaný na muj balkon, přitáhla takovou velikou vrčivou potvoru a začala s tou potvorou močit na koberec. Nevěřícně sem na to tajně ukrytej zíral. To snad ani nejni možný. Já,nebo psí vtírka, dyž se pomočíme na koberec, může se pominout a teď, dyž jí ruplo v bedně, sama tébich dobrovolně a ve velkým formátu močí. A toho kraválu, co při tom nadělala. Teda ne vona, že jo, ale ta močící mašina. Vona teda nadávala, ne ta mašina, ale vona, že se potí jako prase a že u toho čištění asi pojde, proč zrovna, dyž si tu vrčavku pučila, musí bejt 40stupňů ve stínu, ale pokoj nedala.

Normální tvor, dyž je takovejdle pařus, tak nějak zaleze a chrní a nebo tak něco, ale to vona ne, vona zrovinka dostala vosvětovej nápad, šůrovat tebichy. Dyž sem teda pochopil, co že to vlastně dělá, zdekoval sem se na balkonek do křesílka a hezky sem si zchrupnul navzdory jejímu nadávání a v tutom případě i funění. Dyž sem se vyspinkal dorůžova, měl sem náladu se s ní pomuchlovat. Enomže teda povim vám, vona byla ouplně voblitá potem a tak nějak se mi i zdálo, že je na pokraji infarktu. Pot se z ní jenom valil a tak sem se jí raděj vyhnul velkym vobloukem, páč bych se vod ní eště umokřil. A to já teda fakt nemusim. Jenomže vona furt neměla dost. Začala vyexpedovávat věci z další místnosti a potom eště i z chodby. A zase to všude pomočila. Je teda fakt, že potom to zase vyluxovala a ty tebichy jsou teďkanct ňáký prokouknutý, enomže na ní se vůbec nedalo koukat. Rozježená, se spocenejma vlasama, tahle blbnula dva dni. Dvě hodiny dycky šůrovala a hodinu se potom vydejchávala.

Dyž to konečně slavnostně dodělala a ufuněná padla na postel jako mrtvola, chrápala eště víc, než ten její dřevorubcovskej dvounožec.
Potom se probudila zasejc k životu, zálibně ty tebichy vočumovala, jenomže mezi tim, jak chrněla, se na jednom tebichu vobjevilo pár kapek krve. Vode mě to teda nebylo, to vim docela jistě, muselo to bejt vod psí vtírky. Čekal sem, že zase bude poprask, páč si pamatuju, jak vtírka kajdila krvavou kaši, ale vono to bylo zase ouplně jináč. Vona povídala psí Drákuli:
"No, Žolinko, to si zase užijeme nápadníků, viď? To za námi budou lítat ze široširého okolí."
Vona to v tý myslivně vopravdu nemá tak, jak to má bejt. Bych chtěl vidět ty nápadníky, co za ní budou lítat, dyž je vod těch tebichů celá rozježená uvondaná a zpocená…
Sem dočista pochopil, že jí nikdá nepochopim. Vona vyšůruje koberce, psí hopsanda jí je hned pokape krví a vona vůbec nenadává. Jo, to dybych udělal tak já, to by bylo keců..
Nakonec ale mě je to dočista fuk, jenom na ty její nápadníky sem vopravdu hodně zvědavej…

18. 6. 2015

Já nikdá nelžu, jenom si maličko vymejšlim...


Vona teda, to vám musím povědít, vona je fakt pěkná lhářka. Kecá, až se jí vod huby práší. A eště si myslí, že jí to jako budu zobat. Vopravducky neuvěřitelný.


Zrovinka nedávno se mě zase pokoušela tahat za fusekli. A myslela si nádhera, že jí na to jako skočim. To bylo takhle. Měl sem ňák víc vyhládnuto než vobvykle a vona nikde. Že porád někde trajdá, s tim už sem vobeznámenej a je mi to dočista fuk, ale dyž mě ta potvora nechá doma samotnýho, teda s psí vtírkou a já mam hlad, tak to mi teda sejří. Vtírka mi nažrat nedá, ta by spíš taky něco schroupla, ale kde nic, tu nic.
Von teda přinde domů ten její dvounožec, enomže z toho se vyklubal taky pěkně nespolehlivej tvor a von na nás prostě dočista zapomene, flákne sebou na gauč a v tu ránu chrápe jako kanadskej dřevorubec po celodenním kácení. Abych mu zas ňák výrazně nekřivdil, stačil před tím dát na plotnu vařit ňáký to masíko, enomže, dyž chrápe, tak neví nic, ba dokonce ani nic necejtí. Nejdřív masíčko pěkně vonělo, jenomže potom už trošinku smrdělo připáleninou a pak už z něj zbyl jenom připálenej škvarek. A von porád chrápal. Sem veděl, že je něco špatně, ale vypnout ten krám faktys neumim a tak sem ho chtěl aspoň vzbudit, páč sem měl docela strach, že tam všichní uhoříme. Mňoukal sem, jak sem uměl nejvíc, enomže to bylo prdlajs platný.

Už vopravducky moc nechybělo, aby ten ubohej škvarek začal v tom kastrólu hořet, dyž teda vona se konečně přihasila domů. Hned v chodbě zavětřila a fofrem letěla do kuchyně. Klela jako pohan a hned jak nebezpečenství hoření zažehnala, vlítla na něj. Jo, dybych já ho uměl vzbudit tak jako vona, to by byl jinej život… Jenomže tak hlasitý zvuky jako vona, to nikdá umět nebudu. Hulákala tak, že by probudila i mrtvýho, natož živýho. Von teda koukal jako bacil do lékárny, asi se mu něco hezkýho zdálo a vona, dyž viděla jeho nepřítomnej výraz, mávla rukou, přestala nadávat a konečně si mě všimla.

"Ty muj Číčulko," začala se ke mně lísat, "pročpak jsi ho nevzbudil? Vždyť jste tu mohli docela uhořet. Mě přece vždycky dokážeš vzbudit, mohl si mu třeba skočit na hlavu, kousnout do nosu, nebo tak něco. Přece si šikovnej kocourek, měls něco vymyslet, aby se ti to masíčko nespálilo. Teď nebudeš mít žádný dobrý hamáníčko."
No chápete to? Lhala, až se jí vod huby prášilo. Vona kolikrát ani neví, že se k ní v noci nakvartýruju do postele, dyž chrní jako dudek, ale bude blábolit vo tom, že jí dycinky dokážu vzbudit. Taková křivda. Vona eště vůbec nepochopila mou něžnou kocouří duši. A potom všechno korunovala tim, že mi do misky vysypala zase ten blemt z ňáký tý nechutný kocouří kapsičky. No hlad je hlad a tak sem byl nakonec docela rád, že laskavě vůbec přišla domů a že sme neuhořeli a že mi dala vůbec něco nažrat.

Psí vtírka se kolem ní šmrdolila a já po vočku s vopovrženim sledoval, jak jí podlejzá. Vona teda ta vtírka je taky pěkně prolhaná komediantka. Ale potom sem si řeknul, že si nebudu kazit chuť a přestal sem si jich všímat.
S lhářkama se nebavim….

25. 5. 2015

Květnová Plzeň zdaleka není černobílý svět...

V neděli jsem byla kamarádkou nalákána na výstavu tvorby Jiřího Trnky v plzeňském Muzeu.
Co na tom záleží, že výstava byla určena pro ty nejmenší, což jsme zjistily až na místě. My dvě dospělé a bez dítek vlastních či vypůjčených, jsme se právem mohly stát podezřelé z nekalých úmyslů. Ale nestalo se tak a uvaděčka nám s milým úsměvem řekla, že zde můžeme v klidu relaxovat. Nicméně já pojala typicky dětskou výstavu jako komunikaci se svým vnitřním dítětem a v duchu této představy jsme ulehly na koberec a dlouho pozorovaly na stropě promítanou krásnou Trnkovu zahradu. Přelétající motýli, hmyz a draci mě uklidňovali natolik, že nechybělo věru moc a já hnedle usnula.


Naštěstí výstava celá byla ponořena do taktní mlhy, tak, že větší pozornost bych si pravděpodobně vysloužila pouze tím, že bych začala nahlas chrápat. Uvědomujíc si toto nebezpečí, zavelela jsem na kamarádku: "Vstáváme!" abychom šly do vedlejší místnosti shlédnout promítání pohádek z dílny Jiřího Trnky. Mezi malými diváky jsme se moc nevyjímaly a tak jsme postoupily do další místnosti, kde na zemi byla položená jakási světélkující podlaha, po které se malí návštěvníci proháněli na koloběžkách, tříkolkách a po kolenou. Jelikož mám koloběžku ani tříkolku nepůjčili, postoupily jsme do poslední místnosti, kde nebyla již tma.