"Nejhlouběj, chudý, nejhlouběj vidím nenávist."
Poslední verš z méně známé Wolkerovy básně U rentgenu, který vypovídá, že Wolker, ač tak mladý, o nenávisti také věděl své.
Nenávist je a vždy bude, co bude člověk člověkem.
Přichází k nám z mnoha důvodů, které přináší život jako takový. Jen na každém jedinci záleží, jak dalece se jí nechá opanovat.
V každé době, v každém místě na Zemi vládne.
Nenáviděný kontra nenávidějící.
Věčný vzorec, se kterým se můžeme, pokud máme oči otevřené, setkat na každém kroku.
Drobné, pomíjející nenávisti, až nenávist za hrob.
Ukázkový příklad vidíme v naší, jak říkají rádoby odborníci v naší rozdělené společnosti.
Proč to tak je a jak se to vlastně stalo se lidé ani moc nezamýšlí. Nikoho nezajímá, že pomalu, ale jistě se zcela nenápadně přepisuje historie, málokomu dojde, že se po nás chce, abychom místo černé viděli bílou.
Mnohdy je mi z toho smutno, ale tohle všechno dění ve mně naštěstí nevyvolává nenávist.
Včera byly dva zajímavé momenty. Střílení v nemocnici a demonstrace Milionu chvilek. Vlastně ten první moment byl spíš šílený, než zajímavý.
Když pominu žal pozůstalých, pro která nejsou slova útěchy, musím se také zamyslet nad osudem člověka, který byl neprávem označen jako podezřelý, že tento hrůzný čin spáchal. Jeho fotka byla zveřejněna, ačkoliv byl nevinný.
Co to pro něj bude mít za následky, nechci ani domyslet.
Nikdo mu už nesmyje stigma vraha, ačkoliv je nevinný.
Je velmi snadné člověka poplivat, pošlapat. To je také produkt nenávisti. Soudíme, ale nevíme.
Přece jen by měla platit jakási presumpce neviny.
Co se týče demonstrace Milion chvilek, bylo to spíš úsměvné.
Zajímalo by mě, zda-li se někdo z těch současných manifestantů zamyslel nad tím, jak se mohlo stát, že doba po revoluci dovolila vygenerovat Andreje Babiše, a co kdo z nich vlastně udělal pro to, aby se to nestalo.
Co všechno k tomu přispělo a proč je výslednice taková, jaká je.
Nechci se zastávat A.B. ,ale kdo si vlastně uvědomí, že on je produkt polistopadové doby. Že mu pomohly nemorálnosti jiných, dostat se tam, kam se dostal.
Každý má svého kostlivce ve skříni. Většího, nebo menšího.
A.B. má pořádného. Nemorálního. Protože využil příležitostí, které mu poskytly vlády před ním.
Zajímalo by mě, kolik dvaceti třiceti letých ví, co se vlastně opravdu stalo v říjnových a listopadových měsících roku 1939.
Zajímalo by mě toho opravdu dost. Vím, že nevím.
Vím ale, že nenávist nic nevyřeší.
