Nejtemnější noc

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí. Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.

---

Celé tohle panorama mělo jakýsi hororový nádech, ze kterého Anně zlehounka přejížděl mráz po zádech. Marně se rozhlížela kolem sebe, aby mohla sama sebe ujistit, že na tomto místě nezůstala docela sama. Hledala však marně. Nikde, kam až její oko dohlédlo, neviděla živou duši, nezaznamenala ani sebenepatrnější pohyb.

Se stále narůstající vnitřní hrůzou si uvědomovala, že kolem ní neprojelo ani jediné vozidlo a místa, kde jindy byla zaparkována spousta barevných aut, jsou prázdná. Ještě podivnější byl pohled na kostrbaté stíny nesvítících pouličních lamp, které byly vrhány ne jejich zásluhou, ale jen díky zvláštnímu měsíčnímu svitu.

Anna, ačkoliv kráčela městem, které dobře znala, přišla si nyní jako cizinka. Její oči bloudily po stojících domech, které v této ponuré atmosféře vypadaly opuštěně a prázdně. Marně hledala v oknech nějaký záblesk světla, jako důkaz, že domy jsou vůbec obydleny, ale nic takového nenašla. Celé místo bylo jako po vymření a Annu napadla děsivá myšlenka, že zůstala v celém vylidněném městě sama. Zrychlila krok. Snad, až dojde za roh, do jiné ulice, někdo tam bude, musí být, přece nemohla zůstat sama jediná živá bytost v mrtvém městě. Za následující roh odbočila s nadějí, že přece jenom někoho potká. Ale i tam bylo pusto a prázdno. A navíc pojala podezření, že všechny domy jsou si nějak podobné. Všechny působily opuštěně a prázdně. Jejich podivné stíny, které se odráželi na zemi, jakoby nesly znamení smrti. Alespoň se to Anně tak jevilo. Ještě více zrychlila krok. Zbývá projít dvě ulice a bude doma.

Představa, jak se vykoupe, nají a vleze si do postele, jí lehce uklidnila. Ráno se probudí a svět bude zase v pořádku. Ještě dva rohy a je doma. Konečně dospěchala do její ulice. Ne, to není její ulice, touhle ulicí prošla už před chvílí. Musela v té tmě někde špatně odbočit. Obrátila se a vracela se zpět. Ale ať zabočila za jakýkoliv roh, vždy vešla do stejné ulice. Její panika rostla s každou další, ale stejnou ulicí.

"Nikdy nedojdu domů, ztratila jsem se v nějakém podivném bludišti," šeptala si pro sebe nejprve potichu.

"Jak sem se sem dostala, odkud jsem vlastně přišla? Kde jsou všichni? Co mám dělat?" volala už docela nahlas.

Vyčerpaná zoufalstvím a beznadějí se opřela zády o zeď nevlídného studeného domu, pomalu se svezla k zemi a dala se do pláče.

Slzy, řinoucí se z jejích očí, jí stékaly na kabát a vypadaly jako běloskvoucí perly.

"Perly," vzpomněla si Anna, když je viděla, "perly nosí smutek," říkávala její maminka. Chtěla vzít jednu perlu do dlaně, ale jakmile ji uchopila mezi prsty, perla se proměnila v pouhou kapku slané vody.

Anna byla zmatená. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Všechno bylo tak jiné a podivné. Musí se ještě jednou pokusit najít cestu domů. Musí se přece vrátit.. Dobře ví, že matka na ní čeká a určitě o ní má velký strach.

S touhou opustit tohle nevlídné místo se zahleděla s nadějí v zázrak na svítící měsíc, jediný zdroj světla, který tady byl. To světlo jí začalo mocně přitahovat. Chtěla jít za ním, chtěla do něj vstoupit.

"Máma na mě čeká," v mysli jí náhle vytanula silná myšlenka na matku

"Promiň mami, já nemůžu k tobě, zabloudila sem, nedokážu se sama vrátit domů. Nevím, kde jsem a co se stalo, jenom to světlo, to je tak krásné mami, nezlob se, asi půjdu za ním. Škoda, že ho nemůžeš taky vidět. Už to není studený měsíc, je to záře, krásná, teplá záře.

"Aničko, vrať se, Aničko, prosím."

Anna odtrhla zrak od přibližujícího se světla a otočila hlavu po hlase, který na ni volal jménem. Dobře poznala ten hlas, máma ji volá.. Volá ji, musí tu někde být blízko u ní.. V Anně se rázem probudila silná touha vrátit se domů, do bezpečí... Matka jí určitě najde a odvede odsud.. Snažila se co nejsilněji zavolat:

"Tady sem mami, tady," ale z jejích rtů vyšel jen tichounký sten.

"Aničko, Ani, prosím." Na Annin kabát skapávaly další perly.

"Kde se tu berou, odkud jsou?", ptala se Anna sama sebe. "Já přece už nepláču, máma je jistě někde blízko, přijde si pro mě a já se už nebojím. Čí tedy jsou ty slzy?"

Dívala se na ty stříbřité krůpěje, lesknoucí se ve svitu onoho přibližujícího se světla.

"Aničko, holčičko moje, mám tě moc ráda." Anna sebou trhla.

"Nechci perly mami, chci být s tebou."

Perly napadané na kabát se přeměnily v krůpěje stékající vody. Jejich záře zvolna pohasínala díky nyní vzdalujícímu se světlu.

Anna dostala strach, že všechno se nyní ponoří do absolutní tmy. Chtěla už jenom usnout a neprobudit se. Schoulila se na zem do klubíčka. Z kabátu se skoulela poslední perla a cinkla o chodník. Anna vyčerpaně pozorovala, jak se kutálí kamsi do tmy a už nepřemýšlela o ničem. Koutkem oka však zaznamenala jakousi změnu. V domech se objevila rozsvícená okna. Lampy na ulicích se probouzely ze tmy a začaly také svítit. Po chvíli byla celá ulice osvětlená. Přes ulici přeběhla kočka. Jen měsíc na obloze už nebyl vidět. Ulice ožila.

V tom novém světle, vycházejícím z pouličních lamp, viděla po chodníku přicházet svou matku.

"Mami, jsem tak ráda, žes pro mě přišla." S posledních sil se natáhla po matce.

V ten okamžik ve své ruce ucítila teplou ruku své matky a její stisk opětovala svým stiskem.

"Krize je zažehnána, je zpátky, Bude v pořádku."

Anna pozvolna otevírala oči a nad sebou viděla ustaranou tvář své matky. Na nemocniční přikrývku, pod kterou byla Anna ukrytá, z matčiných očí skapávaly slzy, které nyní překrýval šťastný úsměv.

Psychologie prodeje

"Hele Máňo, koukej, je to ve slevě. To si koupíme aspoň 3 ne?"

"Neblázni, co s tim budeme dělat? Vždyť to na nic nepotřebujeme."

"Ale nepovídej, to se vždycky hodí. Jedno si necháme, jedno dáme mladejm a jedno do rezervy. Chleba to nejí, tak co."

"No já nevim Pepo, nejsou to zbytečně vyhozený peníze? A mladý mají úplně jiný vkus, třeba o to nebudou ani stát."

"Ale láry fáry, ještě po tom skočí rádi, vždyť víš, že nesmrdí korunou."

"Radši bych jim ty peníze dala, aby si koupili sami, co chtějí, nemyslíš?"

"Tak to ne Máňo, stejně by je rozfrcali za kraviny."

"No, jak myslíš Pepo, ty tomu rozumíš víc."

"Koukej Pepo, mají to ve slevě, to musíme koupit, aspoň 10 kousků."

"Neblázni Máňo, kdo by to sněd? Takovejch jogurtů. Víš dobře, že já to nejím a ty jich 10 rychle sníst nestačíš, za chvíli prochází záruka, podívej. Posledně jsme to taky nakoupili, a potom se to vyhazovalo."

"Jenomže Pepo, já se podělím s mladejma, polovinu jim dám."

"Prosímtě, vždyť to tam nikdo nejí a krom toho nedávno jsem někde četl, že to není ani zdravý, že ty kultury, co v tom jsou, jsou zvířecí. Psala to nějaká kapacita přes jogurty."

"Ale láry fáry, tomu nevěřím, to by to přece nemohli prodávat, ne?"

"No jak myslíš Máňo, ty tomu rozumíš víc."

"No to snad není možný, mrkni na to, oni mají ve slevě rum. Litr za 170 Kč, vidíš to Pepo?"

"Jo vidim to Máňo, kolik jich vezmeme?"

"Kolik bys tak myslel Pepo? Pět, nebo šest?"

"Hele Máňo, když se nám tak zadařilo, vezmeme jich sedm, ne?"

"Tak jo, osm. Jenom mi prosímtě řekni, co jsme to vlastně původně chtěli nakoupit?"

Kocouří psychologie

Vona je tak nespravedlivá, až to hezký nejni. Nejvíc mě našňupla s tim lesem, co přinesla domů. Abyste tomu rozuměli, nedavno přitáhla domů strom, úplně pravej strom. Nostalgicky sem zavzpomínal na svoje toulání venku, kde takovejch stromů bylo hodně moc. Tak sem si myslel, že mi chtěla udělat radost a přinesla ho pro mě. Ale ženskejm se prostě věřit nedá.

---

Vona ho přinesla pro toho zrzavýho morčecího blbečka. A aby se mu co nejvíc zavděčila, potvora jedna podlejzavá, nazdobila ho ňákejma světlíčkama a ozdůbkama a stříbrnejma pentličkama. Mě se to teda taky moc líbilo, všechno se to hezky třpytilo a nabádalo to ke hrátkám nejlíp k ňákým skákačkám.

Jenomže vona mě to nedovolila. Chápete to? Přinese strom, pěkně ho nazdobí a mě na něj dovolí jenom civět. A ten její zrzoun si pod něj klidně vlez a vochroustával ho. Vona se tomu eště smála a řikala mu: "Tak co Trumbelko, chutná ti borovička?"

To teda byla rána do mý psychiky, to mi teda věřte. Tak sem si teda řek, že jí nebudu poslouchat. Líbí se mi to třpytivý a budu si s tim hrát, jak já budu chtít. Vyhnal jsem tu zrzavou atrapu zpod stromku speciálním přískokem vpřed a rychle zase vzad a jal si pohrát po svým, kočičím způsobu. Jenomže všechno v týhle rodině je proti mně. Najednou tam prostě začalo pršet, nebo co. Začala na mě padat voda a kožíšek jsem hnedka měl nějak mokrej. To já vopravdu nerad. Po vočku sem na ni mrknul, páč jsem jí podezříval, že v tom pršení má taky prsty, (už dávno vim, že věřit se jí teda nedá vůbec nic), ale vona civěla úplně na druhou stranu a mlátila něco do tý klávesnice, nebo jak se to menuje…

Tak sem si teda řek, že se na ten stromek vykašlu a začal sem kout pomstu. A páč nejsem jenom tak vobyčejnej kocour, ale kocour znalej psychologie, vymyslel sem pomstu přímo šílenou.

Já sem na sebe tak pyšnej, páč nejsem žádný béčko, teda blbec, že jo. K slzám jsem jí, potvoru, dohnal a považte, eště sem k tomu využil toho jejího zrzavýho mezulána.

Von ten zrzavej smraďoch, to si představte, von žere strašně rád všechnu květenu. Na to sem přišel sám, heč, když sem viděl, jak se ten trouba láduje jehličim z toho domácího lesa. A tak mi bystře napadlo, že, bych moh šikovně schodit nějakou tu její orchidej, co si na nich tak zakládá a věřil sem pevně, že ten mamlas dílo zkázy dodělá. A taky že jo. Pěkně sem počkal, až vona nebude doma, aby nebyl žádnej časovej štres, hopsnul sem na tu zakázanou polici a pěkně sem schodil na zem 4 ty její orchideje. Usadil sem se na postel a čekal sem.

Klaplo to perfektně. Sotva ten morčecí hňup zavětřil orchidejí lahůdku v dosahu, hned přihopkal a začal se ládovat, div mu pupek neprasknul. To bych nikdy nevěřil, co se vejde do morčecího břicha. Schroustal a vokousal tolik těch listů, až hanba, nevidět to na vlastní kocouří voči, nevěřil bych. Když už byl nažranej k prasknutí, šel si dáchnout do svý ubytovny a sotva trochu vytrávil, vrátil se zase na chroustačku. No času sme měli dost, moc tý zeleně fakt nezbylo.

Když potom přišla domů, to bych vám přál vidět. Vynadáno sme dostali vobá. Ječela na nás jako smyslů zbavená: "Co jste tu vy pacholcí dělali? Číco, přeci víš, že na kytky nesmíš lézt, podívej se ta zkáza a já ani nevím, jestli orchideje nejsou jedovatý. Co když se nám Trumbelín otrávil?"

A potom, představte si, potom začala brečet.

Trošinku sem se styděl. Vod svýho záměru, že když bude hodně vyvádět, tak se jí vyčuram do postele, sem upustil. Šel sem si jí udobřit. Začal se se kolem ní šmrdolit a řikal sem jí po kocouřím, aby se už nezlobila. Jenomže vona měla strach vo toho zrzavce.

Řikala: "Počkej moulo, musím se podívat na net, jestli nejsou orchideje jedovaté."

Chvilku byla fakt nervozní, ale potom mi řekla:" Je to dobrý, nejsou jedovaté ."

Tak takhle to je. Jí nevadily ani tak ty vožraný kytky, jako jí vadilo, aby jí zrzoun nepošel.

Tak sem jí po kočičim řek: "A to tě jako nevadí, že do sebe cpe kilometry toho stříbrnýho šmelení, cos naházela na ten domácí les? Že chodí pravidelně konzumovat ten stříbrnej staniol, na kterej já se nesmim ani podívat?"

No moc mi nerozuměla, ale to je její chyba. Však vona na to přijde sama, až uvidí mamelukovo stříbrný bobky. Potom si je bude moct sebrat a udělat si z nich třeba korále, mě je to fuk.

Co přinesl rok 2013

Jak moji mnozí věrní čtenáři ví, rok 2013 přinesl do naší domácnosti ještě poněkud větší chaos. než obvykle a to vše zásluhou našeho poměrně nového člena rodiny, kocoura Číči. A jelikož v tomto roce jsem se i já zcela soukromě obohatila o spojovací kabel mezi PC a mým foťákem, hned jsem kocoura vyfotila na věčné kocouří časy...

---

Morče Trumbelínek, který Číčovo bouřlivým příchodem zazamenal největší psychickou újmu...

Je pod stálou kontrolou ale jelikož je dokonalý flegmatik, nikterak výrazně se nenervuje..

Vánoce přinesly smířlivosti oběma...

A Tbumbelínkovi i pocit svobody bez neustálé kontroly, protože Číča měl jiné starosti...

Nakonec se ukázalo, že Číča je pěkný exhibicionista...

Všem návštěvníkům přeje naše lidskozvířecí společnost do nového roku 2014 všechno nejlepší, hodně zdraví a osobní spokojenosti.

Trvalé pouto

Mráz vyčaroval na zamrzlých oknech nádherné bílé květiny fantastických tvarů a malá Alenka seděla u ukna a mezi zamrzlými vzory pozorně sledovala, jak se z nebe sype sníh. Bílé vločky se snášely z oblohy s úžasnou lehkostí a tichounce zasypávaly vše, co bylo na dohled.

---

Blížily se Vánoce a Alenka se už nemohla dočkat. Byla přece celý rok tak hodná, pomáhala mamince jak jí jen její malé síly stačily a tak poslední dny žila velikou nadějí, že jí Ježíšek nadělí na Štědrý den opravdového, živého pejska.. Ježíškovi sice nemohla napsat, protože psát ještě neuměla, ale z hloubi svého dětského srdce věřila, že když svoje veliké tajné přání každý večer zašeptá, Ježíšek jí uslyší.

Konečně přišel ten vytoužený, dlouho očekávaný večer, kdy se plní všechna dětská přání.

V pokojíčku, který musel být dnes celý den zamčený, aby Ježíšek měl klid ozdobit vánoční stromeček a dát pod něj dárky, se konečně ozvalo zacinkání zvonečku.

"Uvidím Ježíška mami?"

"Možná že uvidíš, možná že ne, záleží na tom, jak moc Ježíšek pospíchal. Tak se rychle běž podívat."

Alenka vběhla do pokojíčku, který byl jako zázrakem již odemčený a mezi dveřmi se zastavila v němém úžasu. Uprostřed pokojíčku stál nádherně ozdobený stromeček, který celý zářil od barevných světýlek a prskavek. Když se dosyta vynadívala na krásu vyšňořeného stromečku, vzpomněla si na svého vysněného pejska. Že by byl v té krabici s oranžovou stuhou, co ležela pod stromečkem? Nedočkavě krabici vytáhla zpod stromku a začala ji rychle rozbalovat. Měla strach, aby se v ní její vytoužený pejsek neudusil.

"Mami, on není živý, mami…"

"Ne není Alenko, ale podívej se, přece štěká a vrtí ocáskem, vždyť je tak hezký, tobě se nelíbí? Natáhneš ho klíčkem a hned je jako živý."

Alenka stěží potlačila slzy. Ona přece chtěla živého, opravdového pejska.

Maminka jí utěšovala: "Ale no tak Alenko, zatím nemůžeme mít živého pejska, víš? Takový pejsek potřebuje pravidelnou péči, musí se s ním chodit na procházky a kdo by se o nás u něj staral? Za chvíli budeš chodit do školy a pejsek by tu byl pořád sám a bylo by mu moc smutno."

To Alenka věděla a s lítostivým úsměvem pohladila plyšovou náhradu a zašeptala mu do ouška: "Ty budeš můj malý kamarád Pan pejsek."

Pan pejsek radostně zavrtěl ocáskem a na stvrzení přátelství štěkal a štěkal, až do té doby, než se natahovací klíček nezastavil a hračka zůstala tiše stát.

Když Alenka pozdě večer uléhala do svojí postýlky, vzala si Pana pejska sebou a položila ho vedle sebe na polštář, objímaje malou ručkou jeho plyšové tělíčko, slastně usnula.

Ze spánku se pozvolna probouzela s pocitem teplého vlhka na tváři. Pomalu otevřela oči a v úžasu poznala Pana pejska, který byl úplně živý a opravdový pejsek a radostně jí olizoval tvář. Její ohromení se mnohokrát znásobilo, když Pan pejsek promluvil lidskou řečí: "Víš Alenko, veliká a čistá přání, taková, která nikomu neublíží a jsou nezištná, taková přání se vždycky splní. A když si budeš opravdu hodně přát živého pejska, jednou tě sám vyhledá, třeba ne hned, ale jednou určitě ano, věř mi."

Alenka, oněmělá úžasem, se nedokázala v postýlce ani pohnout. Znovu se pozorně zadívala na Pana pejska, který nyní už byl jen obyčejná plyšová hračka na klíček.

Ráno vyprávěla svoje noční dobrodružství s Panem pejskem mamince , která se usmívala a říkala: To byl jenom sen Alenko, hračky přece nemohou mluvit, vždyť nejsou živé."

Alenka ale věděla své. Věřila tomu, co jí Pan pejsek v noci šeptal, přece cítila jeho dech na svém obličejíčku a jeho teplý jazyk na své tvářičce.

Přešlo mnoho let.. Z Alenky se stala dospělá žena. Vdala se a založila rodinu. Její touha po pejskovi jí však zůstávala stále v srdci., ovšem starosti, co přináší život dospělých, pozvolna odsouvaly její dětský sen stále víc a víc do pozadí.

Až jednou, za hodně dlouhý čas, se její přání z dětství vyplnilo. Opravdu potkala svého pejska, který jí sám vyhledal. Přesně tak, jak jí kdysi dávno v noci šeptal Pan pejsek.

Ten opravdový, živý pejsek přišel sám k Alenčiným dětem, se zoufalým štěkáním o pomoc. Byl vyhublý a smutný, protože se k němu nějaký člověk zachoval moc ošklivě. Děti ho hned pozvaly dál a nabídly mu nový domov. Ukázalo se ale, že to není pejsek, ale fenečka, která byla moc milá, poslušná a vděčná. Všichni jí měli moc rádi a ona se svou novou rodinou žila krásných 14 let.

Psáno s láskou jako vzpomínka na mého milovaného pejska, na mou Šerinu, která dodýchala právě před rokem v tento předvánoční čas. A já jsem přesvědčená, že se svým pejskem, který dnes už není na tomto světě, jsem stále spojená jakýmsi neviditelným poutem, které mě provází od mého dětství napořád a její místo v mém srdci bude vždy jen pro ní.

Všem svým čtenářům, pravidelným

i zbloudilým,

přeji krásné prožití vánočních svátků.

Složité vztahy

"Pane dochtor, dejte mi ňáký to zobání na nervy, nebo si na sebe namouduši sáhnu."

Psychiatr Hanuška si prohlížel svého nového pacienta, který seděl naproti němu s povislými rameny a poraženeckým výrazem.

"To není tak jednoduché pane Opatrný, zkuste mi povyprávět, co vás trápí."

"Co mě jako trápí? No vona, moje drahá manžéélka. To byste nevěřil pane dochtor, co já zkusim. Co všecko já musim, aby byl doma klid. Přetrhnout se můžu a klid stejně nejni. Už jsem z toho celej zmoženéj."

"A vy myslíte, že vám tyhle problémy se soužitím manželky vyřeší nějaké léky?" opáčil psychiatr.

---

"Tak blbej nejsem pane dochtor, to vim že ne, ale třeba zobnu ňákej ten tabletkovej zázrak a bude mi to fuk, ne? To by mi ouplně stačilo. Mě vám ty její voloviny tak vytáčej, že někdy vidim docela rudě. Já sem teda mírumilovnej člověk, že jo, ale co když mi rupne v bedně a já jí jednoho krásnýho dne třeba umlátim pánvičkou, nebo paličkou na maso že jo?"

"A co vám na ní tak vadí? Čím vás tak irituje?"

"Vono je to složitý pane dochtor, znáte to, stokrát nic umořilo vosla."

"Tak třeba co vás rozlobilo naposledy?" snažil se pomoci doktor Hanuška.

"Voni sou to porád jedny a ty samý věci, že jo a mě to leze porád víc a víc na mozek, třeba si představte, že do každýho pokoje se musim přezouvat do jinejch bačkor, abych prej neroznášel smeti z místnosti do místnosti. Všechny nás tak cepuje, mě i děti. Jedinej, kdo to nemusí, je ten její čokl. Tak, já než přejdu z kuchyně do obejváku, musim se dvakrát přezout, no řekněte, není to šílený? Nebo mě nutila, abych se přezouval v autě do bačkor, chápete to? To sem se teda šprajcnul, povídam jí, prosimtě a to mam jako řídit v pantoflích nebo co? Dovedete si představit, kdyby mě stopli policajti a já vylez ven v bačkorách? Eště že si aspoň tudle blbost nechala vymluvit, ale sama se do auta přezouvá..do domácích pantoflíčků…A kdybyste viděl, co vyvádí, když se věší záclony.. to mě honí po schůdkách jako nadmutou kozu nahoru dolu nahoru, furt se jí to nezdá, jednou mi fexíruje, dej skřipec víc doprava, potom zase doleva a já už mam taky nějakej ten rok, že jo a síly taky docházej a vona nedá a nedá pokoj, dokud mě ouplně neudolá. Někdy bych fakt docela potupně brečel."

"Vaše manželka je zřejmě pořádkumilovná bytost, nemyslíte?"

" No to sem se vás taky chtěl voptat, jestli ta její pořádkumilovnost nakonec nejni nějaká úchylka, přeci mi neřikejte, že všecky ženský sou takovýhle... "

No samozřejmě to může být známka jakéhosi nutkavého chování, ale to my dva teď určitě nevyřešíme," snažil se doktor udržet konverzaci v určitých mantinelech.

"A tak co mam jako dělat, abych se fakt nepomátnul?"

"Přemýšlel jste někdy třeba o rozvodu?" položil doktor Hanuška další otázku.

"Ne to ne, japak bych moh? Kam bych asi šel? Vona mě vzala k sobě, když sem se rozved. Všecko je její, já nevim, kam bych šel, to nejde.. ne ne."

"A máte jí rád?"

"No, vona nejni zlá, je jenom votravná s tim gruntovánim a s tim všim vokolo, co kolem všeho nadělá a než něco pochopí, to je teda taky nářez. Tudle nedavno při gruntování viděla ňákou šmouhu na linu. Byla z toho ouplně vyřízená, prej pojď se podívat, co to tady je, vůbec to nejde umejt, cos to tady zase dělal, a čim prej sem to zasvinil a že prej to zkoušela čistit kdečim, co měla po ruce.. No hulákala na mě jako zjednaná, já civěl jako tydýt, jak tam leze jako beruška, kolem ní ty chemický sračky, vona na kolenou a drbala, až se z ní kouřilo a to si představte pane dochtor, vona drbala kartáčem stín na podlaze, co tam házela tyč na záclonu vopřená vo zeď." Když jí to furt nešlo umejt, začala prohlížet všechny ty bačkory, co je všichni máme před každou místností, estli tam něco neni na podrážce zespod a prohlídla i čoklovi packy, estli tam nemá něco, čim by udělal tu šmouhu. Když chtěla, abych se zul a ukázal jí nohy zespod, povídám ji, si děláš srandu nebo co? Tak jí povídám:" To si fakt tak pitomá, že nepoznáš, že to není žádná špína, ale jenom stín?"

"To bych vám přál vidět, jak civěla, než jí to došlo. Vona to má v tý hlavě ňáky zpožděný, ale je to porád horší a horší.

A zase hned chytila nerva, že tam teď je zase světlejší flek, jak to rvala tim pískem a kdoví čim eště. No mlela vo tom potom celej večer a já si řikal, vidíš vole, co ty musíš všechno vydržet. A tak bych chtěl ňáký ty prášky, abych se na to všecko moh ňák povznést a ňák klidnějc žít."

Doktor nedal najevo ohromení a zachoval kamennou tvář.

"No, pane Opatrný zkusil jste se někdy zamyslet nad tím, že vaše žena je třeba psychicky nemocná? Že za svoje nutkavé chování ani nemůže?"

"To myslíte pane dochtor jako že by byla magor? Já si to myslim už dlouho, což vo to, ale teď, když mi to řek i vodborník, no to má svou váhu, že jo. Tak to jako myslíte, že jí mam nechat jančit a snažit se jí nezabít? A myslíte, že to bude stačit?"

"Předepíšu Vám nějaké uklidňující léky, ale Vaši manželku bych opravdu rád viděl. Myslíte, že by byla ochotná ke mně přijít, řekněme na malý rozhovor? "

"No to teda vopravdu nevim, vona si myslí, že všecko dělá a umí nejlíp, japak bych to měl zaonačit abych jí dostal ke cvokaři? Teda pardon, ale nakonec když je cvok, tak jí musí kurýrovat cvokař, ne?"

Doktor Hanuška měl co dělat, aby se nerozesmál.

"No tak nějak to bude, kdy tedy manželku přivedete?", začal listovat ve svém diáři.

"A vy byste jí fakt chtěl vidět?"

"Pokud vám mám pomoci, je to nutné."

"Tak já to zkusim pane dochtor nějak zaonačit, ale mam vážnou vobavu aby to nedopadlo nějak špatně."

"Jak špatně pane Opatrný?"

"No, aby až jí řeknu že je cvok, aby mě navopak vona neutloukla pánvičkou a já byl dočista mrtvej a vona byla klidně cvok dál."

Doktor Hanuška začal vidět rudě…

Odpovědi pro Bev a Radku

Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.

Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...

Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

---

A tady už odpovědi pro BEV:

1) Máte osobní zkušenost s rčením - Odříkaného největší krajíc?

Já osobně bych mohla o tomhle rčení psát disertační práci.

Vše, co jsem v životě nechtěla, jsem si užívám plnými doušky a mnohdy, připouštím, to není zas až tak špatné…

2) Zažili jste někdy něco nadpřirozeného?

Ano a to celkem pravidelně. Mého drahého manžela. Já jsem přesvědčena, že je z Marsu.

3) Kdo, nebo co, si myslíte, že je Blaine Mono?

Sólo zvracení?

Ne ba ne, to bude mít něco společného s tím tvým oblíbeným autorem, že jo?

4) Co podle vás znamená slovo plezmero?

No podle mě je to zlá ženština, shodou okolností jsem zrovna nedávno jednom plezmeru publikovala článek "Jak nerandit"… Teď jsem se ale fakt zarazila.. jak ten čas letí, ono už to není tak nedávno...

5) U nás doma se říkalo třeba, v ironickém pobavení: Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji.

Máte taky nějaké slovo, sousloví nebo rčení používané pouze ve vaší rodině?

U nás frčí dva v jednom a to "To se nedá nic platný"…teda ono to frčí jenom u mě a abych pravdu řekla, ostatním v naší rodině dost dlouho trvalo, než na mě přestali útrpně hledět, kdykoliv jsem tuto větu vypustila do éteru.

6) Co si myslíte o Spongebobovi v kalhotách?

Já bych si ráda něco myslela fakt, ale vůbec nevím, co bych si asi tak měla myslet. Můžu si akorát myslet, že vím, že nic nevím…ale to je moje stará klasika, kterou popisuji v další otázce..

7) Jak zní váš oblíbený citát?

"Vím, že nic nevím, ale nemám ráda, když mi to porád někdo připomíná."

8) Naše životy se zrcadlí v blogu. Platí to i obráceně, ovlivnil blog někdy váš život?

Určitě ano. Kromě toho, že jsem se naučila díky blogu slušně prokrastinovat, začala jsem i psát, což bych od sebe nikdy nečekala A taky se mi líbí poznání, že mám ráda lidi, které jsem nikdy neviděla a přes to cítím, že mi s nimi blog nějak spojuje a je to příjemné pouto

9) Čím, nebo kým, byste si přáli být v příštím životě?

No přece nadějnou spisovatelkou, už na to teď pilně trénuju…

10) Hádanka vypůjčená z knihy S. Kinga Temná věž - Pustiny:

Kdy brána není brána?

Jak se dá písemně rozpačitě mlčet? Jsem zticha jako ryba. Nevím. Dám se podat…

Pro RADKU:

1. Jsi důvěřivá?

Jsem, ale život mě naučil, že ne z naivity, nýbrž z toho, že je to jaksi pohodlnější. Když si zároveň připustím, že všechno může být i jinak, nečeká mě ani velké zklamání. Já bych řekla, že je to taková moje těžce vydobytá soukromá životní moudrost…

2. Co Tě na lidech nejvíce odradí?

Bezpečně špína za nehty a nepřímý pohled. Já se ráda dívám lidem do očí a nesnáším takový ten pohled ze strany. Mám to nějak spojený s křivárnou. A potom taky nemám ráda mluvení jenom pro vypouštění slov z úst. To mi vadí opravdu hodně…

3. Zažila jsi v životě situaci, která Tě zaskočila natolik, že si ji po dlouhé době pamatuješ jako dokonalé překvapení? (ať pozitivní či negativní)

Jedno dokonalé překvapení (tedy z mnoha těch, které mi s láskou připravovali oba moji milí chlapci) pro mě bylo, když mladší syn přinesl domů potkana a já, protože jsem ho vždycky vychovávala k lásce ke zvířatům, jsem neměla to srdce zklamat ho tím, aby potkana dal tam, kde ho sebral a odměnou nám bylo, že za čas potkan povil dalších 7 kousků a nakonec z toho byly tři roky plné chronických překvapení, co mi ty potvory zase rozkousaly.

4. Máš vlastnosti (chování), které Ti na druhých vadí?

Určitě mám, protože tak to bývá, že co člověku vadí na jiných je jeho vlastním odrazem. Ale je fakt, že na jiných to najdu snadněji a lépe hihihihi. Takže ti, co mi lezou nejvíc na nervy mi zřejmě iritují tím, že jsou trošku jako já…

5. Umíš odpočívat?

Dokonale, jenomže to nesmí být zase moc dlouho, potom ve mně nastává pocit jakéhosi zmarněného času. Takže musím odpočívat rychle, abych si v zápětí ještě stačila navodit pocit z dobře udělaný práce…

6. Používáš v mluvě pořekadla, rčení či hlášky z filmů?

Tak to velmi ráda, řekla bych že některé rčení patří už k národní mluvě. Ale do Pelhřimova nejedu…

7. Umíš si dělat ze sebe legraci?

Můžu si snad o sobě myslet, že umím, dokonce si můžu myslet, že to umím víc než dělat si legraci z druhých v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě, ale taky vím, že já sama se třeba vidím jinak než mě vnímá okolí. Jednou jsem četla takovou moudrost, nebo citát, neumím už to přesně formulovat, ale bylo to asi o tom, že kdyby nás někdo představoval nám a popisoval, jak nás vidí on, mnohdy bychom se sami nepoznali.

8. Dokážeš (dokázala/a bys) za sebou udělat tlustou čáru a začít jinde a jinak?

Tak to by mi taky zajímalo. Jednou už jsem byla hodně nakročená, ale do úplného spálení mostu jsem se nedopracovala. Snad ale mohu v sebe doufat, to nikoho nic nestojí hihi…

9. Čeho by ses nikdy nedokázala vzdát?

Zajímavá otázka. Čím víc je člověk v nouzi, tím víc se dokáže vzdát materiálních věcí.

Nakonec dokáže oželet zřejmě všechno.

A víra? Mohla bych napsat, že se nemůžu vzdát svého přesvědčení, které jsem nabyla během svého života. Jenže ani to neplatí tak úplně. Fakt se snažím poctivě odpovědět, ale nevím to. Určitě bych nechtěla přijít o lidi, co mám ráda, jenomže když odejdou, co můžu dělat? Musím to přijmout, musím se s tím vyrovnat po svém..

10. Věříš v lásku na celý život?

Ano věřím, svoje zvířata jsem vždycky milovala celý jejich život hihihihi..

Čtyři týdny adventu

Už je tady zas,
předvánoční čas.
Místo by se v klidu bylo,
aby se vše zadařilo,
lítáme jak zběsilí,
vánoce jsou za chvíli.

První týden čile smýčím
na pavouky pasti líčím.
Vyháním je ze skrýší,
ať si pěkně pospíší,
najít rychle bydlo jiné,
stejně temné a stejně stinné.


Druhý týden okna leštím
hlava už mi z toho třeští,
mytí by šlo jistě snáz,
kdyby nebyl venku mráz.
Kdybych raděj v klidu byla
a s okny se nemazlila,
rýmu by jsem nedostala
a po večerech nechrchlala.


Třetí týden peču, smažím
u trouby se denně pražím,
všechno strkám do krabic
nikdo nemůže chtít víc.
Abychom se dobře měli
a nouzí jsme netrpěli.
V březnu pak to sklofou ptáci,
nebo snad i bezdomáci.


Čtvrtý týden dárky sháním,
slzám se už neubráním,
nemám žádný nápad,
který by mě napad
a tak všichni záhy zjistí,
že ponožky to pevně jistí.


Kdo vyzdobí stromeček?
Asi nějakej blbeček.
Z toho všeho jistý je,
že kdo uteče vyhraje.

Že prej sem provokatér...

To sem se ale nechal sbalit pěkně vypečenou rodinou... Že prej sem provokatér... Žabaři to sou ..všichni. Sucharové a puriráni...Vůbec nedokážou vocenit kvalitu mejch vtípků. Jako tuhle, když sem se vyčůral do křesla a vona si na to v vzápětí sedla. To bylo keců. Že prej se musí celá převlíknout a vydesinfikovat si zadek. Má čumět, že jo.. Trošku mi přišlo líto, že to neschytal ten její kluk, co mě porád někam vláčí. Bylo to políčený na něj, to musím teda přiznat.Ale zase je to její blbost, že ve voblečku do divadla si sedla v jeho pokoji do jeho křesílka... Teda co to žvaním, v jeho pokoji do mýho křesílka. Co to žvaním, v mým pokoji do mýho křesílka. No, jo, za blbost se holt platí...

---

A nebo ten zrzavej prcek. Rád s ním laškuju a von se tváří ouplně znechuceně. Já bejt na jeho místě, zaválel bych ale vopravdu úplně jinak. Mě, kdyby někdo tak pěkně vyzýval k hrátkám na honěnou.. jo...to by bylo něco. Společně packu v pacce bysme zdemolovali všechno, kolem čeho bysme v lítacím amoku profičeli. Jenomže to tak nejni, no.. Tak si musim ten kočičí život zpříjemňovat po svým, že jo.. no.

Vona je teda vůbec nudná. Když přišla na to, že mám v kožíšku blechy, mohla se pominout. Hned mi do kožichu naservírovala nějakej hnusnej blivajz a byla tak vyfičená, že mi to vetřela mezi lopatky, což je jediný místo, kam nedošáhnu., abych tu hnusotu ze sebe ňák smyl Jestli je teda tohle její smysl pro humor, tak to mě podrž.. la pardone...

A nebo když zjistila, že mam červy.. Bóže, to byl kravál. Vřeštěla na toho jejího velkýho dospělce jako v ňákym šílenym amoku, aby mi prej nedával to syrový maso. To mi teda hodně, ale vopravdu hodně našňupla. Já syrový maso moc rád. A představte si, von jí docela poslech a vona mi zase pro změnu naládovala do huby nějaký nechutný svinstvo, a dávala pozor, jestli to dovopravdy spolknu. Příště, až mi zase bude takhle sprostě votevírat čumák a něco nechutnýho do něj ládovat, prostě jí kousnu. A nebo nekousnu? Vona zase není až tak špatná, když mám náladu na mazlení, vona je vždycky dost vochotná.. A když mam hlad, tak stačí na ní mňouknout a vona by se přerazila. Sice syrový maso nedá, padají z ní jenom samý Whiskas, Propesko, Felix a podobný blafy, ale když je hlad, dá se to zblajznout bez větší újmy na psychickým zdraví.

Moc rád se poťouchle divam, když mi kydá muj kočičí zachodek. Snaží se, abych měl kolem něj čisto, ale to bych se na to podíval, abych to tak nechal. Hrabání se v písku je žůžo zábava a já si jí nenecham nikym zkazit. Však vona to uklidí, že jo... Někdy se mi zadaří zvlášť husarskej kousek a to, když se do záchodku jako netrefim až tak přesně. Culim se potom pod fousky, když vona se mi s podivem ptá: "Ty ses zase netrefil, co?" Přijde mi to hodně legrační, páč vona vůbec nepochopila, že trefit se je pro mě ouplná sranda, ale když se trefit nechci, tak se netrefim a basta fidly...

Vona toho vůbec hodně nechápe. Vůbec jí nedochází, že bych jí moh zatopit daleko víc. Třeba ty její orchideje. Co vona s nima nadělá. Na vokno, kde je má vysázený, prej nesmim. Já vim, co je to, když nesmim, ale nenecham si něco zakazovat, že jo.. Já sem přece svobodnej kocour a budu si dělat, co budu chtít. Přece jenom máme demokracii. Vona mi teda vobčas spílá, že nejsem demokrat, ale anarchista.. ale ať si mele co chce, mě je to stejně fuk.

A nebo jak se zastává toho zrzavýho blbečka.

"Číčo, nech to morče!!", slyšim v jednom kuse.

Já jí ho přece neukousnu. Aby se z něj jednou nezbláznila. Já si chci jenom zahrát na honěnou, nebo na kočkovanou, ale ten nadutec se se mnou nějak nebaví. Občas na mě potměšile zírá z toho jeho drátěnýho blbince a já sem přesvědčenej, že se mi v duchu posmívá, za to, že dobře hajzlík ví, že když na mě nečekaně vystartuje, já radči zdrhnu. Jistota je jistota. Když slyšim, jak umí cvakat zubama, tušim, že kousanec vod něj by nebylo nic příjemnýho. Takovej malej zmetek to je. Provokuje mě, ale vo mě říkaj, že sem provokatér já.

Kde je teda potom na světě ňáká spravedlnost, to by mi fakt zajímalo…

PP provokatér

Žil jsem si docela spokojeným životem se svou přítelkyní., kterou jsem měl moc rád. Vedli jsme spolu takový obyčejný, nicméně radostný život. Ona se o mě starala a někdy se snažila mě i převychovávat, jak se snaží všechny bytosti rodu ženského přizpůsobovat všechno, co je pohlaví mužského. Snášel jsem to trpělivě, jelikož jsem vedle ní měl dokonalý pocit bezpečí. Rád jsem u ní odpočíval, nechával se hřát jejím tělem a ukolébávát jejím klidem k blahodárnému spánku vedle ní..

---

Byly to nádherné časy, ale potom se stalo Něco. Něco ošklivého. Začala být moc nemocná a moc smutná. Jedno ráno jí odnesli a už jsem jí nikdy neviděl. Bylo mi strašně smutno, neměl sem komu broukat do ouška, neměl sem se ke komu tulit,ale časem jsem si pozvolna začal zvykat na svou samotu.. Život už je holt takový. Jenomže život je mnohdy ještě horší, než jenom takový. Přistěhoval se ke mně provokatér. A to ne lecjaký. Tohle byl a stále je Provokatér Profesionál Takový PP.. Můj klidný život vzal rychle za své a z naděje, že se vrátí staré dobré časy láskyplných vztahů se rozplynula ještě v zárodku a to rychleji, než pára nad hrncem.

Když jsem PPho prvně uviděl, zatetelil jsem se radostí. Sice jsem tušil, že nebude jako moje ztracená přítelkyně, ale alespoň už nebudu sám. Ve svém dobrém srdci a také jisté naivitě, kterou přisuzuji nezkušenosti, jsem se rozhodl navazovat přátelství hned a nebo pokud možno ještě dříve.. Jak jsem byl ale hloupý. To zvláštní stvoření, ten PP, když jsem se k němu přiblížil, začal docela jančit. Po prvním mém pokusu o přátelství začal velice podivně hopsat, zřejmě předváděl jakýsi epileptický tanec, jehož kroky spočívaly v mocných výskocích a podivných úskocích, s úprky z mého zorného pole a přískoky zpět. Pochopil jsem bystře, že to tanec nebude asi moc přátelský a byl jsem velice rozčarován.

PP bude pravděpodobně jaksi retardován, neboť nevydrží chvíli v klidu a pořád tancuje ty svoje podivné skákací kreace napravo i nalevo a navíc je často prokládá fingovaným klidovým režimem, kdy setrvává ležící na místě, což je od něj ovšem dokonalá blamáž. On totiž číhá. Pořád a neustále. Napjatě mě sleduje a moc ho zajímá, co dělám. Když si ho nevšímám, vydrží se na mě dívat dlouhé minuty. Je při tom moc vynalézavý. Pozorovací místa, aby na mě dokonale viděl, nachází v nejnemožnějších částech pokoje.. Nejraději mě špicluje odněkud seshora. Já si teda začínám myslet, že PP je nejen provokatér, ale i pěkný magor, protože často skočí přesně přede mě a nebo za mě a když se mu zdá, že jsem se dost lekl, zase někam zmizí.

Ne, že bych se ho bál, to ne, ale jsem z něj krapet nervozní, protože vůbec nevím, co ten cvok zase vymyslí. Někdy se dokonce rozčílím a rozeběhnu se proti němu a to bych vám přál vidět, jak rychle vystřelí z místnosti.Nakonec jsem přišel na to, že PP je pěknej srabík, nicméně já mám rád klid a tak se snažím si ho moc nevšímat.a raději mu jdu z cesty. Jenomže bych uvítal na oplátku zase od něj, aby mi taky šel z cesty, když procházím kolem něj, ale jak jsem se už zmínil, při jeho vysokém stupni retardace, on je takové kombinace hodně dalek…Snažím se tedy dát mu najevo po svém způsobu, že právě procházím a aby mě laskavě neobtěžoval, jenomže PP je k jeho omezenosti ještě i zlomyslný.

Snad se cítí taky sám, ale na druhou stranu přece musí pochopit, že já si s ním nikdy na kočku a na myš hrát nebudu. Tak hluboko nikdy neklesnu. Mám už taky nějaký ten věk a jakousi svou důstojnost. Tak se snažím ho ignorovat, co to jde. Mě, kdyby někdo tak okázale přehlížel, urazil bych se, ne ale tak PP. Snad ho to provokuje, nebo se snaží navazovat přátelství po svém, ale kdopak se mu na ty jeho vylomeniny nevykašle. Novou naději na klidný život mi dává poznání, že rád a čím dál víc častěji přes den spí. No ještě, že v noci je klid, jelikož mě od něj bezpečně dělí dveře a na tom si teda trvám. Když se v noci hezky vyspím, přes den potom toho cvoka PP snadněji snáším.

No, já vím, že život není peříčko a že morče, teda já, musí leccos v životě kromě sena , že ano, překousnout.. Prostě musí ustát i divoké soužití s PPkocourem. A vo tom to je…

Z deníku dospívajího chlapce

Stále se učím, jak nejlépe na prsa tak, abych potěšil nejen sebe, ale i jí. A ne jenom při sólových akcích, nýbrž i tam, kde se zúčastní víc osob. Tam je třeba brát zřetel na to, aby i ony, jako přihlížející, mohli vizuálně ocenit kvalitu.

Snažím se zvládat techniku tak, aby přinášela radost nejen mě, ale prostě všem zúčastněným.

Nestačím na to ale kupodivu sám, a tak si rád nechávám poradit od zkušenějších odborníků. Ti mě vysvětlují, že do akce prsa je nutno pro dosažení dokonalosti zapojit i jiné údy. To se mi nezdá jako sebemenší problém, ba jsem vnitřně přesvědčen, že jiné údy nebudu muset ani nějak zdlouhavě pobízet..

Ale není to zase až tak jednoduché.. zjišťuji po čase. Je pro mě veliké a nemilé překvapení, že nedokážu sladit práci všech částí těla k vrcholnému zážitku. Přece to vypadá tak jednoduše, když se jen pasivně dívám na druhé. A ona se na mě zlobí, dává najevo rozčarování, kroutí hlavou. Cožpak jsem opravdu takové neschopné dřevo? Že jí nedovedu přivést k radosti z mého počínání?

Už zase na mě křičí:

"Co to děláš s těma rukama? Takhle ne, vzpomeň si, co jsem ti říkala, kde máš mít ty ruce?"

Připadám si naprosto méněcenný. Nedokážu to. A ona nikdy nebude spokojená. Ona ani netuší, jaké k ní chovám silné city. Neví, že mi ani tak nejde o ty prsa, ale o ní celou. Kvůli ní se snažím zvládnout všechno, co po mě chce.

Ona je ta nejkrásnější v široširém okolí. Jsem do ní úplný blázen, ale ona nemá ani potuchy o tom, že jenom a jenom kvůli ní denně polykám litry chlorované vody z bazénu, kde ona pracuje jako plavčice. Nic netušíc mě učí plavecký styl prsa a nemá zdání o tom, že jsem tam začal chodit jenom kvůli ní…

Já se snad kvůli ní i utopím…

Jak nerandit...

Neříkám, že to není střihoun. Metr devadesát, atletická postava. Tyhle typy jsou od ženskejch dočista zkažený. Mají to s nima totiž hodně jednoduchý. Na rozdíl od těch, které Matka příroda jaksi ošidila., jak na vzhledu, tak i na inteligenci…

---

A takovej jeden po mě vyjel….ne ten vošizenej, ale ten dokonalej. Kobra a králíček. Jeho hra byla naprosto dokonalá……kdybych i já perfektně neuměla klamat tělem. Protože já chtěla bejt v týhle hře kobra…

Umím sehrát naivky i dámy velkýho světa. Mám fantazii a prachy..Jsem cílevědomá a bezcitná. A tyhle hry, hrané po staletí, prostě miluju..

Když mě poprvé oslovil na jakémsi nudném večírku, zpozorněla jsem. Největší problém vždycky mám s volbou masky. Někdy bývá problematický dokonale odhadnout situaci. Ale s tímhle to bylo jednoduchý. Evidentně sebestředný, cynický a celkem dokonale vyvedený exemplář. Z jeho nemravnýho pohledu čišelo hajzlovství celýho světa. Dopřeju mu to potěšení, že kápnul na naprostou husičku. Budu se bavit tím, jak se snaží dostat mě na záda a taky mu dopřeju ten pocit, že o to bude muset zabojovat. Troufnu si už dopředu typnout, jak to asi bude vypadat.

Nuda, nuda… čekala jsem víc originality..

Večeře, kino.. tanec…

Pár momentů bylo ale komickejch a stálo za to. Třeba, když jsem na parketu dětinsky žvatlala vo lásce.

Jeho nevole byla přímo hmatatelná, dalo mu pěkně zabrat, aby ta jeho nechuť neprosákla navenek a dokázal se mnou porád tokat na stejný vlně. Eště, že se umím dokonale ovládat. Jinak bych se musela úplně hystericky řehtat… Udělat z kobry králíčka.. no myslim, že to je už slušnej majstrštyk. Snažil se mě hákovat na všechny možný způsoby. Byla to legrace. Upírala jsem na něj svůj naivní pohled a sem tam se mi podařilo se i začervenat.. to zabíralo nejvíc. Můj králíček si byl jist svou kořistí. Proč si s ním ještě chvíli nepohrát, než uštknu?

Kolik asi dní svýho života je ochotnej obětovat pro pár minut na prostěradle?.

Musím vymyslet definitivní ránu do vazu. Je fakt, že se snadno nevzdává. V duchu se bavím, když vidím, jak skřípá zubama, když se snaží zvítězit po svým a nějak se mu nedaří. Přestane ho to bavit a nebo ne? No, má výdrž, to se musí nechat. Jenomže teď už je to fakt nuda.. Už mě nebaví se rozplývat nad jeho dárkama a kytkama. Mám dost tý stydlivý husičky, do který jsem se pro tentokrát nastylizovala. Chci ukázat drápy a chci seknout a taky uštknout…

Jak ale nejefektivněji vypustit jed? Mám s ním přece jenom slehnout a potom ho podusit těhotenstvím, a nebo nějakou pěknou pohlavní chorobou? Ne nic takovýho. Tohle není to pravý vořechový, s tím se určitě dřív a nebo pozdějc setká i beze mě.. možná dokonce už se setkal…. co já vim.. ale to neni důležitý. Už vím.. už vím, co udělám.

Jen tak, při nějaký luxusní večeři při svíčkách (romantika mu fakt de…) to na něj prostě vybalim. Jsem zvědavá na jeho překvapenej výraz. Tyhle typy hned tak nic nesejme.. jenom vlastní prohra. A tu já mu dopřeju plnejma douškama.

"Byla to krásná hra, uznávám..ale je čas končit…Tak nějak připusť, žes tentokrát prohrál…

Myslím, že jsem se bavila víc než ty a bez jakýhokoliv většího úsilí. Jsem si jistá, že až se probereš z překvápka, oceníš komičnost situace…ty určitě….

Hodně štěstí…"

Jak na to...

"Tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se jednou přinese pivo", říká se a určitě ne zcela marně.Čím déle ovšem tento okamžik oddalujeme, nebo-li prokarstinujeme, tím lépe pro nás. Jakmile se jednou napijeme piva, těžko se budeme vracet k vodě…

Možná by bylo řešení nechodit se džbánkem vůbec nikam. Prokrastinovávání tímto způsobem si odůvodníme faktem, že se nám alespoň na džbánku neutrhne ucho. A potom záleží jenom na nás, jak budeme chtít čas, který jsme získali vyfičenou prokrastinací využít. Někdo se napije z kohoutku, někdo si skákne do hospůdky a někdo nebude pít vůbec.

Třetí možnost upřímně řečeno moc nedoporučuju, protože prokrastinace dovolená ledvinám nebývá to pravé ořechové. Zde bych více dbala na plný záběr. Nebála bych se je zapojit do díla a nedopřála bych jim oddechu. Jim to nakonec dělá dobře a my …. ač ony makají na plné obrátky můžeme zcela nezávisle na nich, prokrastinovat, jak se nám chce. Není tak úplně marné si připomenout, že existují i elementy, které prostě musí být v zápřahu pořád, nebo-li furt.

Představme si, že by nám třeba začalo prokrastinovat srdce. To už by jsme si toho v životě zřejmě moc nenapředstavovali, samozřejmě by hlavně záleželo na tom, jak dlouho by srdce oddalovalo svůj úděl…..

Mno…Tak mě napadá, že prokrastinace je vlastně vhodná jen pro vybrané složky, dokonce bych si troufnula tvrdit, že někde je vyloženě nežádoucí. A toto poznání mě naplňuje opravdovým pocitem štěstí, že já patřím mezi elementy, kteří si mohou užívat výdobytků prokrastinace až do alelujá.

Tak, že prokrastinaci 3x sláva…

Magická Praha

Bylo už hodně k půlnoci, když se vracela domů. Tiše sněžilo a noční město vyzařovalo sváteční náladu. Měla ráda tenhle předvánoční čas, milovala vyšňořenou Prahu, připravenou na nejkrásnější svátky v roce. Vychutnávala si noční cestu, šla pomaloučku a každým nádechem do sebe nasávala jakýsi magický náboj.

---

Teď už ale pomalu vcházela z osvícených ulic do té své tmavé a Bohem zapomenuté uličky, ve které se nikdy nesvítilo, jen občas prosvítalo světlo z výlohy jediného malého obchůdku s dětskými oděvy, který tam byl a to jedině v případě, když majitel zapomněl vypnout neon. Pronajatý byt, ve kterém bydlela, se nacházel právě nad tímto obchůdkem. Denně chodila kolem výlohy, ale po čase přestala ve výloze stojící malou figurínu mezi ostatními vystavenými oděvy naprosto vnímat.

Dnes to ale bylo nějaké jiné. Z výlohy se linula jakási podivná záře, která dodávala jinak setmělé uličce na tajemnosti. Nemusela ani hledat baterku, kterou sebou stále nosila pro případ, že v ulici bude naprostá tma.

Už si připravovala klíče, že odemkne vchodové dveře, když se za ní ozval dětský hlásek:
"Pojď si se mnou hrát."

Bála se otočit. Měla pocit, že jí šálí smysly. Ne, nebude se otáčet, nikdo tam určitě není, něco se jí zdálo.. dnes je tak zvláštní noc..

"Neslyšíš mě? Pojď si se mnou hrát, nikdy si se mnou nikdo nehraje, jsem pořád sama."

"Tak tady už jde legrace stranou, pomyslela si vyděšeně, ten hlas opravdu slyším.

Prudce se otočila. Před ní si poskakovala na jedné noze asi sedmiletá holčička s krásnými dlouhými vlásky a velkýma očima. S údivem zírala na její holé nožičky trčící z krátké sukénky, obuté do letních sandálků a bílé tričko s krátkým rukávkem.

Sípavě ze sebe začala sypat otázky:" Co tady děláš? Není ti zima? Vždyť mrzne, jak to, že jsi tak málo oblečená? Čí jsi, holčičko?"

"Pojď si hrát, prosím tě, moc tě prosím.."

"Ale to přece nejde, řekni, ztratila ses? Zavoláme na policii, pomůžou nám. Najdeme tvou maminku ano?

"Já nemám maminku, jsem jenom svá. Pojď budeme si hrát."

"Nemůžeme si hrát, někdo tě teď určitě hledá a má o tebe velkou starost."

"Ne, nikdo mě nehledá, já jsem jenom svoje, prosím, pojď si hrát, prosím, prosím, chtěla bych si hrát." Z jejích velikých očí se začaly koulet slzy.

"Proč si se mnou nechceš hrát? Jenom chvilku, nic ti to přece neudělá."

Musela se štípnout do tváře, aby se ujistila, že tohle všechno není jenom jakýsi podivný sen. Přes bolest, co si tak způsobila, se stejně neprobudila. Holčička stále stála proti ní, tvář mokrou od slz a neustále opakovala. "Prosím, nikdy si se mnou nikdo nehraje."

"A na co bys sis chtěla hrát?"

Její oči se rozzářily jako jasné hvězdy. "Chtěla bych skákat panáka. Namaluj panáka."

Jako ve snách začala hledat kolem sebe nějaký vhodný kámen, kterým by na dlažbu nakreslila skákacího panáka. Jedno kolo, druhé kolo, třetí kolo a nakonec veliká hlava rozdělená čárou na polovinu, pro otáčku. Holčička začala radostně skákat po jednotlivých okénkách toho namalovaného baňatce a nahlas se zvonivě smála. Její smích se něžně rozléhal po uličce a připomínal zvonění stříbrných zvonků.

"Teď skáčeš ty:"

"Já?"

"No ano, přece si hrajeme spolu, tak skákej už."

Odhodila kabelku na dlažbu a skočila na paňáka.

"Musíš po jedné noze, jenom po jedné, takhle to neplatí," smála se pořád holčička.

Měla co dělat, aby udržela rovnováhu, ale čím déle skákala, tím víc se jí to začínalo líbit. Bylo to jako vrátit se do dětství. Střídaly se ve skákání a jejich výskot a smích se rozléhal tichou ulicí. Ani nevěděla, jak dlouho tam pobyla, když holčička jí náhle řekla.

Krásně jsem si s tebou vyhrála, ale teď už musím jít."

"Kam, kam ale půjdeš?"

" Půjdu….už prostě musím!" a rázem jako by se propadla do země.

Vyděšeně se rozhlížela po ulici, a hledala tu podivnou holčičku. Zdálo se jí, že je v ulici náhle méně světla, než před chvílí. Podívala se do výlohy odkud vycházelo jediné, nyní slábnoucí světlo a nevěřila vlastním očím. Ve výloze stála figurína holčičky s dlouhými vlásky a velkýma očima, v bílém tričku a krátké sukýnce, obutá do letních sandálků. Zadívala se do těch očí a zdálo se jí, že v nich vidí zářící hvězdy a byla přesvědčená o tom, že figurína se na ni usmála…

Introvert kontra extrovert

Po mém několikaletém soužití se zvířaty si dovoluji přijít do blogového světa s poznatkem, že i domácí mazlíčci by se dali rozdělit na introverty a extroverty. Podporou pro tuhle mojí teorii je pozorování našich současných dvou zvířátek, z nichž jeden je introvert a druhý extrovert s velmi exhibicionistickými sklony.

---

Kdo čte pravidelně můj blog, asi už pochopil, že řeč bude o introvertním morčeti Trumbelkovi a jeho současném spolubydlícím kocourovi Číčovi.

Těžce introvertní morče Trumbelín má pravděpodobně svou lepší část života již zcela nenávratně za sebou. Klidné a spokojené dny jeho morčecího života, kdy bezstarostně žil v láskyplné symbioze se svou psí přítelkyní Šerinou, jsou nenávratně pryč. Šerina odešla do psího ráje a morče zůstalo samo. Vzhledem k jeho povahovým vlastnostem, se s tímto odchodem vyrovnalo jaksi po svém. A vůbec ne špatně. Trávilo víc času pod křeslem a přestalo hledat misku s psími granulemi. Ale to vše se radikálně změnilo, když se naše domácnost obohatila zásluhou mého mladšího syna, o kocoura Číču, kterého někde potkal a nabídl mu nás trvalý pobyt i se stravováním. Nutno podotknout, že život se změnil nejen Trumbelínkovi… pravda…ale i nám.

Extrovert Číča, švihák, který má neustále touhu se předvádět a hlavně všude se motat.

Je neuvěřitelné, jak jeho zvědavost nemůže nikdy dopustit, aby se cokoliv kdekoliv šustlo bez něj. Pro mě to znamená, být nestále ve střehu, abych ho nezavřela ve skříni, ve špajzce, v troubě, na balkoně, anebo nedej bože, abych ho nevyprala v pračce. Někdy ho podezřívám, že se umí záhadně přemisťovat v prostoru. Možné to nakonec je, jelikož kočky jsou prý magická stvoření a poslové z jiného světa. Ať už to tak je a nebo ne, Číčova zvídavá, přespříliš společenská a divoká extrovertní povaha působí na Trumbelínkovu psychiku asi tak, jako ledová zmrzlina na obnažený zubní nerv. Jediné místo, kde je bezpečně ukryt před žhnoucími světýlky kocouřích očí, je místo pod křeslem. Nakonec tam to zase není až tak špatné, problém ovšem nastává, když projeví přání přejít do své klece za účelem uspokojení morčecího žaludku a zkracování hlodáků. V této fázi přesunu volí taktiku sobě nejbližší a to preventivní zastrašování cvakání zuby. Bohužel pro Číču je to signál, jako když zahlaholí polnice. I kdyby se momentálně vyskytoval kdekoliv, na tuhle nechtěnou pobídku se v mžiku s mnoha přískoky ocitá v zádech vyděšeného morčete. Trumbelín již snad dokonale pochopil, že nebezpečí útoku mu nehrozí, ale nikdy ve své morčecí důstojnosti neklesne na úroveň kočičích her. Raději se svižněji posnaží, aby co nejrychleji skočil do své drátěné ubikace a z bezpečí své dřevěné boudičky pokračoval ve zlostném cvakání, dokud se zklamaný Číča neodloudá jinam.

Ten, jako výrazná extrovertní osobnost to v naší rodině také nemá lehké. Dalo by se říct, že se může cítit být i šikanován. Zejména v případě, kdy by si chtěl vyjít na botanickou vycházku po parapetu s mými orchidejemi, neb když trénuje šplh po záclonách a nebo při vyjížďkách autem v uzavřené přepravce za nesmyslným účelem, aby mu jakýsi hrozný člověk v bílém plášti píchal do kožichu nějaké jehly. Sice posledně, když se tahle hrozná křivda odehrávala, se rozzuřil tak, že dokonce zlostí prskal, než se mu podařilo zdrhnout z toho mučícího stolu, bohužel ale i s injekční stříkačkou zabodnutou v kožichu. Jeho nenávistí zezelenalé původně žluté oči mě jasně upozorňovaly, že jestli si ještě jednou něco takového zkusím, tak budu litovat.. Marně jsem mu vysvětlovala, že to muselo být, kvůli jeho stále se opakujícímu abscesu, ale on nechtěl ani slyšet. Inu extrovert jako vyšitý, který má svou hlavu a svůj rozum a podle toho také koná.

Na to, že je ho všude plno, už jsem si celkem zvykla. Díky němu jsem přestala vnímat lecjaké šramocení, praskání nábytku či jiné podivné zvuky a přestala jsem si myslet, že u nás straší.. Nyní se vždycky jen snažím v případě, že jsem sama doma (tedy s Číčou sama doma) rozpomenout, zda-li mám zamčeno a mám-li pocit, že ano, nezačnu chodit po bytě a hledat, odkud že se podivné zvuky berou, jako to bylo dříve, ale všechno svedu na Číču. Je to celkem praktické a pohodlné. Někdy mě ovšem zarazí, když slyším z kuchyně jakési podivné klepání, a Číča se nachází zcela jinde, ale to přisuzuji jeho magickým schopnostem. A ty on věru má.

Chtěla bych být introvert

Ovlivněna Malkielovým článkem "Jsem povahový hermafrodit" jsem i já propadla touze se někam společensky zařadit. Nemám na mysli to klasické společenské rozdělení, které se jednoznačně vyjadřuje atributy, jako kolik peněz mám na kontě, kolik stál můj nový klobouk a nebo zda-li moje nová kabelka je opravdu z krokodýlí kůže. Tam mám celkem jasno a myslím, že moje okolí také. Zde není možnost jakékoliv pochybnosti pro nikoho… těžký prachy nemám, klobouky nenosím a do kabelky se mi nedávno vychcal náš kocour..

Chtěla bych se zařadit tak nějak jinak, abych tak řekla, na jiné úrovni a to povahové..A tady už se povážlivě názory moje a mého okolí zajímavě různí. Já třeba jsem přesvědčená sama o sobě, že jsem osoba tichá, nemluvná, až zakřiknutá. Klasický introvert. Můj muž je ale zcela jiného názoru. Neustále mě přesvědčuje o tom, že nedokáže pochopit, jak je možné, že tak dlouho dokážu žvanit do telefonu s kamarádkou Evou. Většinou bývá dosti slušně nažhaven vzteky tím, že v ten okamžik, kdy já blaženě žvatlám, on mi chce v ten samý čas telefonicky úkolovat, abych nezapomněla koupit cibuli. Cibuli bych koupila i bez jeho rádoby připomínky, nakonec to tak stejně dopadne, jelikož se mě prostě nedovolá a já si na cibuli vzpomenu i bez něj. Marně mu vysvětluji, že to je zákon schválnosti, že si vždycky vzpomene udělovat mi direktivy, když telefonuji s Evou a dokonce tuhle jsem mu naznačila, že to vidím jako jakési znamení pro něj shora, aby mi, co se týče cibule, plně důvěřoval.

Nezabralo to. Tak že jsem 1) NEDŮVĚRYHODNÁ.

Ani moje mladší odnož se mnou nesdílí názor mé tichosti a nemluvnosti. Pokaždé, když se ze mě snaží vyrazit nějaké peníze, pravděpodobně na jeho gusto moc dlouho mluvím, než sáhnu pro peněženku. Tak, že jsem 2) UŽVANĚNÁ.

Můj bratr také o mé vrozené tichosti velmi pochybuje. Zřejmě nemůže pochopit, proč mu nechci každý třetí den kupovat láhev rumu. Vysvětlování, že ze něj nehodlám udělat alkoholika si vysvětluje tak, že jsem 3) LAKOMÁ

Ani v pracovním procesu se neslučuje moje přesvědčení o mě s přesvědčením s mými pracovními kolegy a kolegyněmi. Já sama mám v sebe víru, že jsem bezkonfliktní a tolerantní, drápy vystrkuju jen, když jsem opravdu zahnaná do kouta A přes to mi bylo řečeno, že jsem tvrdá ženská. Musím přiznat, že tohle mě překvapilo víc, než když jsem se dozvěděla, že jsem pěkná štěkna. Pro vysvětlení nutno podotknout, že obě pracovní diagnostiky mé špatné povahy spolu úzce souvisí. Z toho tedy plyne, že jsem 4)NESNÁŠENLIVÁ.

Moje kamarádky v mojí večerní skupině mě neustále taktně upozorňují, že všechno musím vědět přesně a dávají mi tak najevo, že jsem 5)ŠŤOURAVÁ.

Kocour, který u mě občas hostuje v posteli je opravdu jediný tvor, který má právo myslet si, že ve svém přesvědčení o sobě samotné se velice mýlím. Když na něj v půlnoci zařvu "Koukej vypadnout mizero!!" nemyslí si že jsem uječená, jak by měl plné právo,ale myslí si, že jsem 6)NEUROTICKÁ, když ho vyhodím skrz pár ťápanců po obličeji.

Moje morče o mě zřejmě nebude tak hluboce přemýšlet, nicméně po tom, co jsme mu nasadili do bytu predátora, zaujmulo zcela jistě stanovisko, že jsem 7)SADISTICKÁ.

A já bych tak chtěla být tichý, klidný, vyrovnaný introvert…

Miluji tě lásko

Od malička byla jiná, než ostatní. Ať chtěla, a nebo nechtěla, vždycky dráždila okolí svým neobvyklým chováním. Ne, že by byla výstřední a nebo vulgární a hrubá. To nikdy. Jen měla svůj problém, o kterém ani sama neměla tušení. Vnímala svět trošku jinak, než většina lidí okolo ní. Velmi těžko se protloukala životem až do té doby, než po příbuzných ze zahraničí podědila obrovské množství peněz.

---

Nedokázala je však využít jako jiní lidé. Neustále prohlížela nákupní letáky, počítala výhodnost cen, škudlila stejně jako dřív. Navíc si nedopřála vůbec nic. Pár lidí vědělo, že se stala ohromně bohatá a mezi nimi byl i on. Nebylo jednoduché se jí vetřít do přízně. Její osamocenost, nedůvěřivost a povaha introverta byla celkem nepřekonatelnou překážkou. Ne však pro něho. Věděl o sobě, že je šaramantní střihák a sbalit jakoukoliv babu pro něj nebýval veliký problém. Ironií osudu je však to, že i tito leskem oplývající pardálové se mnohdy pro svůj nevázaný způsob života stanou pro své současné manželky nesnesitelnými a tak bývají často z manželství vyobcováni a vykopáni a ocitají se v nezáviděníhodné situaci, kdy mají taktřka krok, stát se bezdomovcem.Ne tak ale on. On začenichal kořist a šel po stopě jako ohař. Bylo to snadnější, než si myslel. Ani se nemusel snažit jako jindy a měl zajištěný nový trvalý pobyt.

Ač nebyla zjevem odpudivá, brzy ho začala odpuzovat svou zvláštní povahou introverta s pedantskými sklony a nutkavými obsedancemi. Na její neměnné a dlouhotrvající rituály všeho druhu nejprve hleděl s úžasem. Pozoroval, jak těžko se vyrovnává s jakýmikoliv změnami. Ráda si s ním povídala, ale bylo to spíš tak, že vedla sáhodlouhé monology, kdy neustále dokola opakovala svou myšlenku a naprosto nebyla schopna jakéhokoliv dialogu. Tak se naučil neposlouchat jí. Komické pro něj bylo, že ve svém takřka samomluvícím vystoupení ani nezaznamenala, že on vůbec neposlouchá.

Stačilo jí, že může brebentit o jedné a té samé věci třeba hodiny, stále opakujíc ta samá slova a ta samá gesta.

Chorobný pořádek, který udržovala, ho pozvolna začal dohánět k šílenství. Dlouhé přednášky o tom, že tužky na pracovním stole musí být všechny natočeny jedním směrem a seřazeny podle velikosti, letáky, které tak ráda po večerech četla a vypisovala si z nich zápisky o cenách, musejí zařezávat a být na pro ně vyhrazeném místě, jako všechno v téhle sterilní domácnosti Pro ležérního šviháka, kterým bezesporu byl, začalo peklo na zemi. Jeho volně poházené svršky byl nucen uklízet na vyhrazená místa, vše mělo přísný řád, nic nebylo ponecháno náhodě. Okamžitě vyhodnotila sebemenší odchylku. Každá věc měla stálé místo s přesností na milimetry.

Nebyl by pro něj problém najít jinou ženskou ochotnou nastěhovat si ho k sobě, ale lákadlem mu byly její miliony korun, prachy, které by mu do konce života zajistily bezstarostnost a ze kterých zatím neviděl ani korunu. A tak se rozhodl využít její, jak neomylně vycítil psychické poruchy a jednou pro vždy se jí zbavit. Věděl, jak neskonale trpí, když něco není tak, jak je zvyklá. Na tom postavil svůj ďábelský plán.

První fáze jeho plánu spočívala v tom, že se musí vzít. To bylo velmi jednoduché. Když jí požádal o ruku, vrněla radostí. Brzy bylo po svatbě a on mohl začít.

Začal jí schovávat osobní věci. Byla to hezká hra, pozorovat ji, jak zoufale hledá po celém bytě svoje doklady.

"Hledáš něco lásko?"

"Já jsem asi ztratila občanku, nerozumím tomu, měla jsem jí tady."

"Ale miláčku, uklidni se, pomůžu ti hledat, určitě ji najdeme. A když ne, nahlásíš ztrátu a udělají ti novou, no, to přece není žádný problém," sladce vrkal, on, mysleje si, že problém by to nebyl pro něj, ale pro ní s její povahou je to první pěkná rána do její psychiky.

"Drahoušku, už jsem jí našel, dala sis jí sem, do téhle zásuvky."

"To ale není možné, tam občanský průkaz nepatří, kde se tam vzal?"

S radostí pozoroval, jak ve tváři zesinala a znejistěla. Dobře věděl, že kombinace, že by ji tam snad dal zlomyslně on, není schopna.

"Ale miláčku, netrap se, dala sis jí tam zřejmě sama a prostě si to zapomněla."

"Tys přehodil ty hrnečky ve skříňce? Ten zelený má být napravo a modrý nalevo. Přece ti to říkám pořád."

"Ne, ne miláčku, na hrnečky jsem ani nesáhl, přece si to udělala sama, včera, vzpomeň si přece, řekla si, že takto to bude hezčí, snad jsi na to nezapomněla?"

"Ale já je pořád dávám takhle, nikdy nic neměním, jsem na to tak zvyklá.

"Je možné lásko, že by sis to nepamatovala? Měla si z toho takovou radost, přece si ještě řekla, teď budou obráceně, je to tak hezčí…"

Znejistěla. Je to možné, že bych si to nepamatovala? Že by on mohl lhát, jí ani nenapadlo.

"Cos vylil na koberec v obýváku? Je tam nějaký flek."

"Kde drahoušku?"

Vedla ho do obýváku a rozčileně mu ukazovala malý flíček vedle jejího křesla.

"Aha tenhle, ten je přece od tvého včerejšího nanuku."

"Já jsem včera měla nanuk?" byla už pěkně vyděšená.

Láskyplně jí objal a pravil: "Nic si z toho nedělej, to se může stát každému, prostě tě včera kousek upadl, sem, na koberec, vyčistíme to spolu, ano? Víš drahoušku, že tě miluju, ale nezdá se ti, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá? Nejsi třeba nějak nemocná? Pokud ano, proč to přede mnou tajíš? Nechceš mi přidělávat starosti? Jsme ale manželé, měla bys mi říct, co tě trápí. Chováš se teď tak podivně. Svěř se mi lásko.."

"Nic mi není, jsem v pořádku."

"Tak to je moc dobře drahá, už jsem měl docela obavy, že bys snad měla nějakou duševní nemoc, já se o tebe tak bojím, co bych si bez tebe počal…Musíš na sebe dávat pozor, slib mi to."

Kývla jako ve snách.

"Tys vyměnil tohle na dveřích? Bylo to kovové a teď je to plastové."

"Co povídáš pusinko? O čem to mluvíš? Co bylo kde?"

"No tady na dveřích.. přece to bylo kovové, pamatuju si to dobře," zmatená ukazovala na štítky na dveřích.

"Drahoušku, vidím, že to začíná být vážné, ty si to asi neuvědomuješ, ale ty máš problém, ty trpíš halucinacemi. Ty štítky jsou pořád stejné. Nikdo s nimi nic nedělal. Možná bychom mohli spolu navštívit lékaře, co ty na to?"

"Nic mi není," stáhla se do sebe a tiše si sedla do kouta. Byla tak rozrušená, že zapomněla uklidit letáky na své místo.

Konečně klid, myslel si cynicky. Konečně přestane mlít ty svoje kraviny a bude zticha. Přemýšlel, co dál. Ne, nestačí mu, aby byla zticha, rozhodl se jí zbavit a to taky udělá.

Ráno jí slyšel nahlas plakat.

"Co se ti stalo lásko? Nevyspala ses dobře? Proč pláčeš? Bolí tě něco?"

Zoufale se na něj podívala, "Na záchodě je jiný toaletní papír, než jsem tam dala. Ten můj byl se žlutými kytičkami a teď je tam s hnědými lístky. Přece jsme spolu kupovali žluté kytičky. Kde se tam teda vzaly hnědé lístky?

"A kvůli tomu pláčeš drahoušku? Přece kytičky nebo lístečky, není to jedno? Ale já si vzpomínám, že jsme opravdu kupovali hnědé lístky, trošinku se ti to popletlo, nic si z toho nedělej, můžeme jít k nějaké paní doktorce a ona ti pomůže, dneska jsou léky na všechno, i na špatnou paměť, nebo halucinace.."

"Kde je moje rtěnka?

"Co povídáš, co hledáš?"

"Tady byla moje rtěnka jak se teď namaluji?"

"Co bys chtěla malovat miláčku? Ty ses přece nikdy nemalovala, vždyť, víš, že na tobě obdivuju právě nejvíc tu čistou přírodnost, bez jakéhokoliv makeupu. Nikdy se přece nemaluješ. Neeee, proboha snad si to nezapomněla? Uvědomuješ si vůbec, že se s tebou děje něco vážného? Musíme k lékaři, nedá se nic dělat, potřebuješ léky na paměť, drahá. Prosím, věř mi, miluju tě a bojím se o tebe."

Mlčky kývla.

Objednal jí promptně k psychiatrovi.

Naprosto zcela správně nezapochyboval, že až se u něj rozhovoří o svých rituálech a obsedantním chování, psychiatr jí už nějakou diagnozu najde. A potom nebude problém přesvědčit jí o tom, že čím rychleji léky využije, tím rychleji se jí vrátí paměť. Nejlepší bude, když je vezme všechny najednou.

Podivný Fastfood

"Pojď se mnou k Mekáčovi, dáme si něco hamavýho," lákal často Viktor Pavlu. "Přece zase nejdeš do toho čínskýho fastu? Jak to můžeš porád jíst, znova a znova?"

Pavla však mohla. Nikdo netušil o její závislosti na tomhle rychloobčerstvení, ani ona sama nebyla ochotná si jí tak snadno přiznat. Ale bylo to tak. Poslední vyučovací hodinu už se nikdy nedokázala soustředit na učitelův výklad a opájela se představou speciálně upraveného masa se zvláštní nasládlou chutí, přelité tmavou omáčkou. Poslední dobou si kupovala samotné maso bez příloh. Nechtěla si zvláštní masovou příchuť kazit ničím navíc.

" K Mekáčovi? Tys snad upad, ne? To ani omylem. Přeju ti dobrou chuť, zdar," mávla rukou a už ani moc nevnímala, co na ní Viktor křičí. Nemohla se dočkat, až bude u stolečku a před ní talíř s tou delikatesní pochoutkou.

O tomto fastfoodu moc lidí nevědělo a přes to tam bylo povětšinou plno. Všichni tam chodili kvůli speciálnímu menu stejně jako Pavla, které se zde jako jediné podávalo. Návštěvníci se většinou znali od vidění a převážná většina z nich dodržovala pravidelné časy, tak že dnes se Pavla poněkud podivila, když u svého stolku nikoho neviděla sedět. Obvykle tam již jedl starší silnější pán, se kterým sice krom přání dobré chuti nevyměnila jinak ani slovo, ale přes to jí nějak chyběl.

Když si od prodejního pultu přinesla talíř s vytouženou pochutinou, snad poprvé se rozhlédla víc po místnosti. Nikdy si ani neuvědomila, jak málo je tam slunečního světla. Celkem ponurá jídelna, proběhlo jí myslí.

Maso bylo jako obvykle perfektní, měkké se svou nepopsatelně zvláštní pikantní nasládlou chutí. "Z jakého je to asi zvířete?" snad poprvé se zamyslela Pavla. Název menu neprozrazoval naprosto nic. Z jejího podvědomí náhle na povrch začala vystupovat informace. Co to na ní ten Viktor křičel? Ano, už ví. Křičel na ní: "Vždyť je to nasládlej blivajz, takhle nějak si představuju, že chutná lidský maso." To je ale kretén ten Viktor, jak by to mohlo bejt lidský…. Proboha, ten pán, co tu vždycky seděl s ní, tu dnes není.. co když je to tak, co když ho zabili a já tu teď jím…..…blbost, to je přece blbost, snažila se zakázat si náhle podivné myšlenky, které se jí překotně valily hlavou.

Jako v tranzu se začala rozhlížet v naději, že najde nějaký důkaz o tom, že propadla zbytečné panice. Všimla si, že od prodejního pultu jí bedlivě pozoruje obsluhující číňan. Když se jejich pohledy setkali, číňan na ní promluvil: "Dnes madam vam nechutna? Vy stěžovat kuchaři? Chcete jit do kuchyň?"

Polilo jí horko, to tak, jít s ním někam, odkud by se už taky nemusela vrátit.

Silou vůle vykouzlila úsměv a pravila: " Ne, ne, je to výborné jako vždycky.

Sklopila oči do svého talíře a snažila se dojíst zbytek masa. Vlastně jí to nedalo tak velkou práci, jak měla opět na jazyku onu neopakovatelnou chuť, zapomněla na všechny podivné myšlenky, zapomněla na všechna nesmyslná podezření. Přesto ale v ní zůstal stín pochybností.

"Zítra, budu o tom přemýšlet zítra," když už celkem klidná vyšla do slunné ulice.

Druhý den pod vlivem slunečního dne se musela smát sama sobě, jak včera byla hloupá. Už teď se těší na svou denní delikatesu. Určitě tam dnes bude ten silný pán. Včera se někde opozdil a nebo přišel dřív. To se přece stává. Dnes se s ním dá do řeči a nenápadně zavede řeč tak, aby se dozvěděla jaké maso vlastně jí.

Pán tam ale neseděl. V pološeru jídelny jí opět přepadly tísnivé pocity. Nesmí dát najevo svou nejistotu. Šla k prodejnímu pultu, číňan jí pečlivě pozoroval.. nebo se jí to jenom tak zdálo? Přistihla se, že dnes na maso nemá tak velkou chuť jako jindy.

"Ne, takhle to nejde, musím mít jistotu, vezmu si kousek sebou, mamka přece dělá ve výzkumném ústavu, poprosím jí, aby zjistila o co vlastně jde.

Neustále měla tísnivý pocit, že číňan z ní nespustí oči. Je to tím, že si všiml, že je jakási nesvá? Dřív přišla, koupila, zaplatila, snědla a odešla. Teď ze sebe cítila napětí, které se nutně odráželo i v jejím chování. Jak vezme kousek masa z talíře? Ten žluťas z ní nespustí oči. Co by asi udělal, kdyby jí přistihl, že balí kousek do ubrousku? Bála se domyslet. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Přesto to musela udělat. Poslední sousto, které vložila do úst, už nesnědla a snažila se ho ani nežvýkat. Rychle opustila jídelnu a venku vyplivla kousek masa do připraveného igelitového sáčku.

Jakou ale vymyslí historku pro matku? Nemůže jí přece říct, že má podezření, že maso je lidské. Takto vyřčené se jí to zdálo ještě větší nesmysl, než si původně myslela.

Už ví. Prostě matce řekne, že její kamarádka Lenka jedla v jakémsi bistru v kině a část, co nesnědla si vzala sebou, jenomže se jí po chvíli udělalo velice špatně až skončila v nemocnici a má podezření, že je to po onom jídle. Matka se nijak moc nevyptávala a vzorek si vzala se slovy: "Počítej s tím, že to nebude hned, dřív bude Lenka z nemocnice doma."

Pavla trpělivě čekala, aniž by se matce jakkoliv připomínala několik dní. Dokonce nedokázala jít ani do svého fastfoodu. Stalo se, že byl vyslyšen i Viktor, který ji jako obvykle lákal k McDonaldsovi. Když ho slyšela, jak u pultu objednává dva hambáče a jednoho jí hned vrazil do ruky, přišla si jak ve snu. Zavřela oči a zakousla se do hamburgeru. "Jsi si jistej, že to není z lidskýho masa?" snažila se o vtip. "To je přece jasný, že je, ne? Někdo na něj chodí k Mekáčovi a někdo zase do čínskýho fastfoodu," smál se s plnou pusou Viktor.

"Tak, že ty sis onehdy dělal legraci, když jsi mi říkal, že…" nemohla rozrušením ani polknout.

"Pavlínko, ten vzorek masa, cos mi dala……. je to moc divný," přišla večer matka za Pavlou do pokoje. Pavla se roztřásla, tak přece jenom je to pravda, jedla jsem lidské maso. Stěží potlačila dávicí reflex.

Matka mluvila dál, " "Po tomhle Lence nemohlo být špatně, to maso bylo naprosto nezávadné, až na to, že se u nás z něj běžně nevaří........bylo to totiž maso z......... klokana.

Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…

Návrat domů

"Mařkóóóóó, kterýho toho králíka mam žahnout?" řval Pepa na plné kolo.

"Vem toho strakatýho samce v pravým kotci, ale dej bacha, aby to nebyl Zuzanky Pišta."

Marie s láskou pomyslela na svou dcerku Zuzanku, která studovala v Praze, kde nyní byla víc než doma, jelikož jejich vesnička byla na míle vzdálená od hlavního města a dcerka musela přebývat na internátu. Zítra ale Zuzanku zase uvidí, přijede domů, do své rodné vesnice.

---

Moc se na ní těšila ona i její manžel Pepa. Cítili se teď nějak opuštěni. Jejich malé hospodářstvíčko je sice zaměstnávalo tak, že volného času věru neměli nazbyt, ale přesto jim tam jejich jediná dcera Zuzanka velice chyběla.

Zuzana se domů vůbec netěšila. Raději by zůstala na víkend v Praze u kamarádky. Od té doby, co nasála život velkoměsta, začala životem na vsi opovrhovat. Věděla však, že se na ní rodiče těší a čekají na ní.

"Na příští víkend domů ale nejedu. Vymluvím se a zůstanu v Praze," slibovala si.

Už když vystoupila z vlaku, viděla matku, stojící na zápraží, jak ji vyhlíží. Sotva vešla do vrátek, odněkud vyběhl její pes Puňťa a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou. Jeho přivítávací rituál neustále zvyšoval kadenci, jak Puňťa rostl a sílil. Nedávno ho přitáhla domů coby malé štěňátko, které chtěl kdosi utopit a psík, jakoby věděl, že je jí vděčný za život, jí miloval ze všech nejvíc. Už dnes to byl pořádný halama a stále rostl. Odkudsi z opuštěného kouta zahrady se přišoural Žolík, aby jí také přivítal. Jeho úctyhodné stáří ho ale zcela omezovalo na pouhé přátelské vrtění ocasem a zcela vylučovalo jakékoliv akrobatické prvky, které předváděl jeho mladší kolega.

Na Zuzku dýchl domov. Jak se jenom mohla netěšit. Všichni na ní čekají, všichni ji mají rádi. Když přestála psí vítání, mohla se konečně pozdravit s rodiči.

Její rodiče. Vždycky na ní byli moc hodní, uvědomila si náhle. A ona se tak často styděla za tátovy upracované ruce a máminy neupravené vlasy. Teď se zastyděla sama před sebou. Praha jí přece neuteče, ale rodiče tu pro ní věčně nebudou. Rodiče, kteří znali její lásku ke všem zvířatům a nikdy jí ani slůvkem nevyčetli, když donesla domů další morče, kotě, psa a nebo papouška.Trpělivě se starali o její rozsáhlý zvěřinec po dobu, co nebývala doma, i když vlastní práce měli až nad hlavu.

"Ahoj mami, kde je táta?"

"Asi vzadu, krmí králíky."

"Co to tady tak voní?" nasála Zuzanka lákavou vůni pečeného masa.

"Dnes bude k obědu knedlozelo s králičím."

"Aha, jdu se mrknout za tátou, když je u těch králíků, rovnou se pozdravím i s Pištou, doufám, že ho otecko neklep!!"

"Ale tovíš, že ne, přece je to tvůj králík, ne?"

Otec právě zavíral poslední kotec, když Zuzka k němu přicházela.

"Nazdar otče, hlásí se ztracená dcera, jak dupou králíci?" střihla si Zuzanka malý vtípek. Očima při tom přehlížela jednotlivé kotce a hledala svého králíka Pištu. Ten však nebyl k vidění.

"No jeden už dodupal, bude dneska k vobědu, máma ho dělá se zelíčkem a s knedlíčkem."

Zuzance se podivně stáhl žaludek v jakési nemilé předtuše. To ale snad není možný.. ne, tomu nevěřím, přece oba ví … Pišta je její králíček, vybrala si ho a oni slíbili, že ho nechají…naživu.

Kde je Pišta? Vykřikla na otce.

"Představ si Zuzanko, že když sem votevřel vrátka vod jeho kotce, vyskočil a utek mi."

Dívala se na něj se slzami v očích. Nevěřila mu. Zabil ho a ještě jí lže. Chtěla se otočit a utéct.

Jak v ten okamžik otce nenáviděla. Beze slova se loudala k matce.

"Co je Zuzanko? Je ti špatně? Jsi taková bledá."

"Ví to máma? Ví, že peče v troubě jejího králičího miláčka Pištu? Lžou mi oba?" letělo jí hlavou.

Nemohla matce odpovědět, jen si unaveně sedla do trávy a chtělo se jí plakat. Přišla si tak zrazená. Slzy se jí řinuly po tváři, když cítila v dlani jakýsi mokrý pohyb. Uslzená se podívala na zem a nemohla věřit vlastním očím. Kolem ní hopkal jakoby nic radostně Pišta a sem tam jí vlhkým čeníškem strčil do ruky.