Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.
Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.
Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.
Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.
Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.
Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.
Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...
Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...
.