Žil jsem si docela spokojeným životem se svou přítelkyní., kterou jsem měl moc rád. Vedli jsme spolu takový obyčejný, nicméně radostný život. Ona se o mě starala a někdy se snažila mě i převychovávat, jak se snaží všechny bytosti rodu ženského přizpůsobovat všechno, co je pohlaví mužského. Snášel jsem to trpělivě, jelikož jsem vedle ní měl dokonalý pocit bezpečí. Rád jsem u ní odpočíval, nechával se hřát jejím tělem a ukolébávát jejím klidem k blahodárnému spánku vedle ní..
Byly to nádherné časy, ale potom se stalo Něco. Něco ošklivého. Začala být moc nemocná a moc smutná. Jedno ráno jí odnesli a už jsem jí nikdy neviděl. Bylo mi strašně smutno, neměl sem komu broukat do ouška, neměl sem se ke komu tulit,ale časem jsem si pozvolna začal zvykat na svou samotu.. Život už je holt takový. Jenomže život je mnohdy ještě horší, než jenom takový. Přistěhoval se ke mně provokatér. A to ne lecjaký. Tohle byl a stále je Provokatér Profesionál Takový PP.. Můj klidný život vzal rychle za své a z naděje, že se vrátí staré dobré časy láskyplných vztahů se rozplynula ještě v zárodku a to rychleji, než pára nad hrncem.
Když jsem PPho prvně uviděl, zatetelil jsem se radostí. Sice jsem tušil, že nebude jako moje ztracená přítelkyně, ale alespoň už nebudu sám. Ve svém dobrém srdci a také jisté naivitě, kterou přisuzuji nezkušenosti, jsem se rozhodl navazovat přátelství hned a nebo pokud možno ještě dříve.. Jak jsem byl ale hloupý. To zvláštní stvoření, ten PP, když jsem se k němu přiblížil, začal docela jančit. Po prvním mém pokusu o přátelství začal velice podivně hopsat, zřejmě předváděl jakýsi epileptický tanec, jehož kroky spočívaly v mocných výskocích a podivných úskocích, s úprky z mého zorného pole a přískoky zpět. Pochopil jsem bystře, že to tanec nebude asi moc přátelský a byl jsem velice rozčarován.
PP bude pravděpodobně jaksi retardován, neboť nevydrží chvíli v klidu a pořád tancuje ty svoje podivné skákací kreace napravo i nalevo a navíc je často prokládá fingovaným klidovým režimem, kdy setrvává ležící na místě, což je od něj ovšem dokonalá blamáž. On totiž číhá. Pořád a neustále. Napjatě mě sleduje a moc ho zajímá, co dělám. Když si ho nevšímám, vydrží se na mě dívat dlouhé minuty. Je při tom moc vynalézavý. Pozorovací místa, aby na mě dokonale viděl, nachází v nejnemožnějších částech pokoje.. Nejraději mě špicluje odněkud seshora. Já si teda začínám myslet, že PP je nejen provokatér, ale i pěkný magor, protože často skočí přesně přede mě a nebo za mě a když se mu zdá, že jsem se dost lekl, zase někam zmizí.
Ne, že bych se ho bál, to ne, ale jsem z něj krapet nervozní, protože vůbec nevím, co ten cvok zase vymyslí. Někdy se dokonce rozčílím a rozeběhnu se proti němu a to bych vám přál vidět, jak rychle vystřelí z místnosti.Nakonec jsem přišel na to, že PP je pěknej srabík, nicméně já mám rád klid a tak se snažím si ho moc nevšímat.a raději mu jdu z cesty. Jenomže bych uvítal na oplátku zase od něj, aby mi taky šel z cesty, když procházím kolem něj, ale jak jsem se už zmínil, při jeho vysokém stupni retardace, on je takové kombinace hodně dalek…Snažím se tedy dát mu najevo po svém způsobu, že právě procházím a aby mě laskavě neobtěžoval, jenomže PP je k jeho omezenosti ještě i zlomyslný.
Snad se cítí taky sám, ale na druhou stranu přece musí pochopit, že já si s ním nikdy na kočku a na myš hrát nebudu. Tak hluboko nikdy neklesnu. Mám už taky nějaký ten věk a jakousi svou důstojnost. Tak se snažím ho ignorovat, co to jde. Mě, kdyby někdo tak okázale přehlížel, urazil bych se, ne ale tak PP. Snad ho to provokuje, nebo se snaží navazovat přátelství po svém, ale kdopak se mu na ty jeho vylomeniny nevykašle. Novou naději na klidný život mi dává poznání, že rád a čím dál víc častěji přes den spí. No ještě, že v noci je klid, jelikož mě od něj bezpečně dělí dveře a na tom si teda trvám. Když se v noci hezky vyspím, přes den potom toho cvoka PP snadněji snáším.
No, já vím, že život není peříčko a že morče, teda já, musí leccos v životě kromě sena , že ano, překousnout.. Prostě musí ustát i divoké soužití s PPkocourem. A vo tom to je…
