Špatná nabídka

Tak mi sám velký knížepán psal
že by se rád do služby pro mě dal
a pro moje blaho by rád pracoval.
Já zmatená jsem velice,
vždyť vím, že podle tradice,
by to mělo naopak být
a spíš já jemu měla bych posloužit,
modrou krev hýčkat a aristokracii ctít.
Já ale říkám krev jako krev
a tak má pan kníže u mě pech
Jeho upřímné nabídky si sice vážím
a v téhle mojí zemi se přežít snažím
nemohu na jeho bedra tohle břímě dát
raději ho nechám v klidu sladce spát.

Jak jsem odhalila svoji slabinu

Něco je špatně? Jenom něco? To by samo o sobě ještě nebylo tak zlý,
já si ale myslím, že poslední dobou je špatně naprosto všechno,
alespoń všechno, co se týče mého oblečení.
Když je něco špatně, většinou existuje odborník, který se snaží za menší,
nebo i větší honorář tuto neuspokojivou situaci změnit,
obrátit poměr výhoda - nevýhoda k lepšímu a přívětivějšímu skore.

Ale mnohdy je tato jeho bohulibá činnost bezcitně sabotována samotnou osobou, žádající pomoc.
Jako třeba mnou. Nedávno jsem psala v článku "Oh sladkosti, kde že vám je konec"
o návštěvě u dietní poradkyně, kterou jsem briskně vyhledala po tom,
co jsem zjistila, že se nenarvu do žádného kostýmu ani omylem, a propadnuvší hysterii v okamžik,
kdy jsem měla odcházet za kulturou, mi praskl zip na posledních kalhotech,
které jsem byla ještě schopna obléknout.

Něco ale je velmi,velmi špatně. Navzdory návštěvě u odborníka
já prosím pěkně nehubnu. Ani deko. Problém přetrvává.
Nebudu na sebe tak přísná, abych se nenajedla, že ano.
(Ostatně podle odborníka na stravování to ani není žádoucí, mít prázdný žaludek.)
Hlavně večer. Já to sama nechápu. Večer přece chutná nejvíc. Ach můj Bože.

U mě to snad je nějaký reflex, nebo co, jakmile se večer zasalaším k počítači, dostanu hlad.
A nedokážu se odbýt chroustáním mrkve a nebo našlehanýho ječmene.
No a tady bych řekla, že je takzvaně jádro pudla jelikož...Stala jsem se blogařkou,
to obnáší, jak všichni jistě víte, něco přečíst a něco taky napsat. Já sice víc čtu, než píšu,
ale i na to se musí myslet. Tedy alespoň já na to myslet musím.
A to mě tedy právě nejde. Ne, že bych vůbec nedokázala myslet, ale
myslet s prázdným žaludkem (nebo plným nějakých makrobiotických sraček) mi nejde.
To neumím. Tak, že za mých pár kil navíc, může moje blogování.

Tohle mojí dietní poradkyni nevysvětlím. Nepochopila by to. Ona zcela určitě nebloguje. Nemůže tudíž pochopit, že když čtu, tak tloustu.
Nakonec co si budu namlouvat, já to taky nemůžu pochopit. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli mám tuhle
smělou hypotézu pustit do světa. Ale myslím, že máte právo to vědět, abyste se případně poučili z mých chyb.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Přijmout svou potupnou porážku, sklopit hlavu a odejít do nějakého
obchodu, kde se mi snad zadaří pořídit si nějaký zázračně ušitý kompletek, který by se od mého
tehdejšího číslování lišil alespoň o dvě čísla do plusu, ale abych v něm vypadala pořád štíhle.
Myslíte, že mám šanci na úspěch?

Ze života s alkoholikem - v jejím podání

*Tento článek paralelně navazuje na 1.část

Potkala jsem muže svých snů.
Ani jsem už nedoufala, že ještě potkám ve svém životě člověka,

kterého nyní bezmenzě miluji.
On miluje mě a já jeho. Zamilovali jsme se do sebe vzájemně.
Je moc krásný. Jeho manželka ho ale nenávidí, snaží se ho zbavit,
což naprosto nechápu.

Když jsme se sblížili, byl už v rozvodovém řízení.
Já jsem si ho všimla už dávno, často jsem ho potkávala, líbil se mi hned,
jak jsem ho poprvé potkala.
Později mě oslovil a začali jsme se stýkat.
Když jsem poznala, jak moc mě miluje,
rozhodla jsem se nabídnout mu, aby se ke mě nastěhoval.
Chtěla jsem mu pomoci. Byl z těch jeho starostí tak vyhublý.
Vyprávěl mi svůj příběh. Lítostí nad ním se mi svíralo srdce.

Jak se mohla jeho bývalá žena k němu tak krutě zachovat.
Já myslím, že je velice citlivý a zranitelný.
Teď už jsme spolu. Všechno mu vynahradím. Budeme pořád spolu.
Vím, že když byl v depresi z toho,
že ho odmítla vlastní dcera a manželka vyhazovala, sem tam se napil.

Dělá to spousta lidí, zahánějí smutek alkoholem.
On ale věděl, že není žádný závislák,
a ujišťoval mě, že pro něj není problém s alkoholem přestat,
když teď už je šťastný se mnou.
Vždycky jsem mu říkala, že jeho minulost mě nezajímá,
a že začneme spolu od začátku žít nové životy.
Teď už bydlíme u mě. Rychle jsem mu pomohla přestěhovat se,
Všechny jeho krámy ale musel vyhodit, nebo rozdat.
Můj byt je veliký, mám čtyři místnosti,
ale dvě mám neustále zamčené. Na tom jsem nezměnila nic,
nemohli bychom být pořád spolu. Chceme být spolu všude,
v obýváku u televize a i v ložnici.

Je ohromně šikovný, všechno, co jsem měla rozbité, opravil.
A docela přestal pít. Ani kapku.
Nedávno jsem ale o něj měla opravdu strach.
Pomáhal kamarádovi na stavbě a spadl se žebříku.
Nějak nešťastně, a moc dlouho ho bolela záda.
Muselo ho to hodně bolet, celé dny jenom proležel,
nemohl se moc hýbat a ani se mnou nemluvil, jenom spal a spal.
Říkal, že takhle spí po těch silných prášcích,
co mu doktor napsal na bolest. Mám o něj opravdu strach,
trvá to už dlouho a prášky nějak nezabírají.
Prý ho to bolí pořád stejně. Starala bych se o něj ráda,
ale on ani moc nejí. Asi má opravdu veliké bolesti.
Zase se mi zhubne. Snad ho to už brzy přejde.

Já zatím vybírám, kam bychom, až se uzdraví, jeli na výlet.
Každý víkend někam.
Já mám nejraději ty předváděcí zájezdy.
Vždycky si tam něco pěkného koupím a hlavně jsme spolu.
Koupila jsem mu auto. Sama nemám řidičák,
ale on je bývalý instruktor autoškoly, tak ho ani nepotřebuji.
On řídí výborně. Jezdím s ním strašně ráda.
Jenom jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se taky do auta přezouval,
jako já. Potom je tam hrozně smetí a není kde vyluxovat.
Tedy nebylo. Ale já jsem koupila malý vysavač na baterky
a on vyluxuje. Luxuje strašně rád. On mi vlastně strašně rád pomáhá se vším.

Uklízíme spolu,chodíme spolu nakupovat, vždycky se dlouze radíme, co koupíme.
Všechno je s ním tak úžasné.
Já mám moc ráda pořádek, a všechno musí mít své místo přesně na centimetr.
A on je také pořádný. On je prostě dokonalý ve všem.
Je to muž, na kterého jsem čekala celý svůj život.

Onehdy jsem uklízela jeho věci ve skříni a to mi je trošku divné, našla jsem tam
láhev rumu. Poloprázdnou. Lehce jsem se zneklidnila, že by pil
a neřekl by mi to? (říkáme si naprosto všechno),
ale uklidnil mě vysvětlením, že byl kdysi nachlazený a rum měl do čaje.
Už je to tak dávno, že prý na tu láhev docela zapomněl.
Přece by mě neobelhal, to je jasné a matně si vzpomínám,
že před nějakým časem pokašlával. Potom ale začal cucat mentolové bonbony,
ty mu na kašel pomáhaly a má je rád dodnes. Kupuju mu je i sama, mám ráda jeho vonný dech.

Naše večery jsou idylické. Dlouho do noci si povídáme, tedy teď,
když se tak zamýšlím, už si ani tak nepovídáme, ale to nevadí, jsme prostě spolu.
On si velmi rád čte, vždycky si sedne do křesla vezme si knížku a je do ní tak zabraný,
že ani nevnímá, když na něj volám z kuchyně, aby mi šel pomoci.
On totiž hrozně rád vaří a tak když jsem někdy zcela vyjímečně u sporáku já, volám ho na pomoc,
aby všechno, co já uvařím, dochutil podle své chuti.
Jsem velice šťastná a v duchu děkuji jeho sobecké ženě,
že ho vykopala ze svého života.
Jinak by se totiž nikdy neodvážil mě oslovit a to by byla pro oba nesmírná škoda.
Jsme spolu tak šťastni.

Ze života s alkoholikem - v jeho podání. 1.část

Jsem závislej na chlastu, když říkám, že na chlastu, tak na chlastu.
Nejsem dvakrát vybíravej, chlastám všecko. Teda tvrdý, aby bylo jasno.
Podle toho, jak a kdy sem při prašulích, se buď uskrovním
a nebo naopak rozšoupnu. Je teda fakt, že někdy si musim i ňáký ty prašule pučit.
Neexistuje flaška, která by přede mnou vobstála,
nemusí bejt ani moje, stačí, že jen vim vo její existenci, když je v mým dosahu.

A nebudete tomu věřit, ale ve fázi, kdy sem byl už takřka z toho chlastu hrobníkovi na lopatě,
našel sem si novou ženskou. Důvěrně jí říkám bytná.(to ale vona neví, psssst).
Hotový terno. Moje první manželka se se mnou
skrz mou picí vášeň právě rozváděla a snažila se mě vykopat z bytu stůj co stůj
a já žral vo to víc. Na žal, na sebelítost ale vlastně jen výmluvy,
žral sem jenom proto, abych se vyhnul absťákům a taky proto, že mi sral celej svět..

Zbytky fungujícího rozumu sem dospěl k k celkem jednoduchýmu závěru,
že potřebuju nový zázemí. Je až s podivem,
že chlastem nijak výrazně neutrpěl můj celkem slušnej exteriér, jen postava byla vyzáblejší,
ale to sem hodlal použít jako svou vábničku pro lov pečovatelských typů.
Vždyť která vosamělá ženská by dokázala odolat
mým lichotkám, který jsem měl v malíčku a i když sem byl na šrot, dokázal sem je používat
s přesností kanonýra přesně mířeným přímo na komoru. Protože chlastám prakticky celý život,
bylo nutno tuhle mojí vášeň nějak sladit s mým životem, jelikož i já musim chodit do práce a vydělávat,
aby bylo za co pít.

A tak jsem si vyhlídnul ji. Byla rozvedená a úplně hloupá.
Jenže to sem eště netušil jak moc.
Bylo to tak strašně jednoduchý, sbalit jí, že kdybych byl mladší,

vodradilo by mě to. Žila sama ve velikým bytě a já se k ní brzy přistěhoval.
Záhy sem poznal, jak je snadný jí voblafnout. Sice věděla vo mým pití, ale velice rychle uvěřila,
že dokážu přestat.
Pcha, proč bych to ale dělal, když jí můžu kdykoliv vopít rohlíkem,

nebo chcete-li hezkejma lživejma slovíčkama.
Měla všechno, abych se s ní měl dobře. Peníze, byt, milovala mě. Bingo.

Jenomže za čas mě ta její vomezenost a tupost pěkně brnkala na nervy.
Slepice, co se neumí rozhodnout, jestli si koupit jednu housku, nebo dvě housky..
Slepice, co mele porád jedno a to samý.
To, že sem s ní musel chodit ouplně všude, to jsem bral jako daň, ale co je moc, je moc.
Mimo votravný nákupy, kdy všechno padesátkrát brala do ruky, prohlížela,
vohmatávala, než něco konečně vybrala, sem musel sekundovat i u toho,
když si šla nechat dělat ty její umělý nehty a nebo nechat vostřihat vlasy.

Začínal to bejt docela slušnej vopruz.
A taky mě lehounce začala podezřívat, že to s tim mým abstinováním není až tak košér.
Vyřešila to po svým, koupila mi auto. Sakra, to nebudu moct chlastat, když budu jezdit.
Kam jezdit, ptáte se určitě.. Byla tak vyprahlá ze svý předchozí samoty,
že porád plánovala nějaký pitomý vejlety, všechno, co kde vyčetla nebo našla, tam jsme museli bejt.
Dokonce i tu úchylnou výstavu rozpitvanejch čínskejch mrtvol sem musel přežít.

Tak takhle by to teda nešlo. Je pravda, že sem trošku zpomalil chlastací tempo ale..
Naštěstí existujou mentolový bonbony.
Bonbony a její tupost mi dávají pocit bezpečí. Vona věří, že nechlastam,

že mam dech voňavý po ústní vodě
a to, že mluvím pomalejc a hůř atrikuluju, to nevadí,

protože vona má moje mluvení naposlouchaný vod samýho začátku
našeho vztahu. Když sem náhodou, ale vopravdu náhodou nějak víc střízlivej,

má strach, že sem nemocnej.
V těchto chvílích sem totiž nemluvnej a skleslej. Jenomže to vona neví.

Není nad dokonale hloupou ženskou pro alkoholika.

A chytrej alkoholik je hotový terno pro vyprahlou hloupou ženskou.
Pořád je ze mě auf. Já když si vod ní a těch jejích pitomejch nápadů chci voddáchnout, hodím se marod,
dopoledne když je v práci, se pořádně zleju a když se vrátí domů, ležim a spim.
Mám to propracovaný do nejmenšího detailu. Ještě kolem mě láskyplně rotuje, páč má starost,
abych jí náhodou neexnul. Přece jenom mě to eště pálí, ne? Žádný Béčko.

Moje hrdinství

To si tak jednou sedím sama doma v hříšném poklidu páteční noci u PC,
přes balkonové okno mi do pokoje svítí pouliční lampa, když zaslechnu
podivuhodnou ránu zvenčí.

Podívám se ven přes sklo a myslím, že mám halucinace
Kdybych byla požila alkoholický nápoj, podezírala bych se,
že mám ohnivé vidiny, nebo že jsem zcela na šrot.
Já jsem totiž viděla hořet prostor.
Mozek mi naprosto odpíral vyhodnotit to, co jsem očima viděla

a tak jsem plná děsu vstala a šla se podívat z okna,
v naději, že moje mozkové závity budou přiblíženou vzdáleností úspěšnější.

A byly. Dokázala jsem už rozpoznat, že hoří pouliční lampa.
Pravděpodobně se nějak samovolně zkratovala a vznítila
a byla zžírána ohněm na smutně tu stojícím kabdelábru.
Jelikož od hořící lampy je vzdušnou čarou do mého pokoje

asi tak 5 metrů, propadla jsem panice. Ne ale panice nekonstruktivní,
to znamená k totálnímu zcepenení, nýbrž k panice konstruktivní,
to znamená činné.

Hlavou mi hulilo, že mám doma dvě zvířata a že je musím zachránit od uhoření.
Mezitím, co jsem horečnatě přemýšlela, co udělám, kryt od lampy uhořel
a spadl na zem. Bohužel asi tak 1 metr od zaparkovaného auta,
naštěstí ne mého, ale i tak vznikla situace značně nebezpečná.
Viděla jsem už v životě hořet auto a vím dobře, jak to vypadá.
To mi donutilo k akci. natočila jsem umyvadlo plné vody a vydala se hasit.

Že ve mě byla malá dušiška, tím se chlubit opravdu nebudu.
Pořád jsem měla mysli záchranu mých zvířátek a matně mi letělo hlavou,
že nemám vodou hasit elektrický proud.
Sice bych na ten hořící kandelábr vodou ze škopíku nedocákla,
ani kdybych se pominula, ale dobře trefit na zemi hořící klobouk lampy,
na to jsem si troufla. Postavila jsem se proti ohni
a dobře mířeným chrstancem jsem skutečně zasáhla hořící zbytky lampy,
bohužel ale tak, že proud vychrstnuté vody tu hořící trosku

odplavoval směrem pod ono zaparkované auto.
Co mi v ten okamžik prošlo hlavou byl děs.

Jestli voda oheň neuhasí dřív, než ho dopraví pod to auto,

tak to auto vlastně zapálím já.

Nezapomenutelný zážitek. Ale voda se chovala tak, jak má,

dobře trefený oheň opravdu uhasila asi tak 40cm vedle ohroženého auta
a trosky co zbyly na kandelábru také zvolna dohořívaly. Situaci jsem vyhodnotila

jako již bez nebezpečí a šla jsem si dát domů panáka.
Za 5 minut po mém bravurním výkonu přijeli hasiči i policajti.

Po obhlídce terénu zkonstatovali, že už jich není třeba

a zase se v klidu odporoučeli.

Já jsem jenom jukala za záclonou a děkovala Bohu,

že jsem to auto nepodpálila. To by tu potom byli naprosto správně a hlavně včas.
V tomto neblahém rozjímání jsem si nemohla ani připadat

jako velká hrdinka a to je sakra škoda, protože jsem zachránila

svoje dvě zvířátka od hrozné smrti uhořením.

Moje depresivní desatero

O čem vlastně člověk může s jistotou říct, že je to jeho?

Moje myšlenky? Možná jsou opravdu na čas moje, ovšem pouze do té doby, než mi je
nenápadně začne krást ten, no jak se jmenuje...Alzheimer..

Moje svědomí? Kde je jakási morální hranice, kde je rozpoznávací schopnost, co je špatné a co dobré?

Moje děti? Vyrostou a půjdou si vlastním životem a tak je to správně....

Moji rodiče? Opustím je první a potom opustí oni mě...

Moji přátelé? Mám tu čest, že někteří jdou vedle mě kratším, nebo delším časovým úsekem mého života....

Moje zvířata? Jsou se mnou část mého života, ale časem mě opustí a způsobí zármutek....

Moje materiální statky? Možná na čas, jenomže všechno pro nás časem ztratí hodnotu,
a jednou,až přijde stáří, člověk zřejmě zjistí, že vlastně k životu nepotřebuje vůbec nic...

Moje oblíbené knihy? Myšlenky z nich se časem vytratí...

Moje květiny? Na čas na ně zapomenu a uvadnou...

Můj život? Pozemský? Skončí, až přijde ten správný čas a potom?

Každý z nás je jenom jedno malé, nenápadné zrnko písku z přelévajícího se moře písků.
Každý z nás je nahraditelný.
Každý prožívá jinak svůj život a vede jiné boje..
Každý ale může říci: "To je můj život."

Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není

Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.

Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.

Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.

Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.

Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.

Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.

Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...

Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...

.

Jsem já líná a nebo jo?

Tak nevím, jestli mám sama sebe označit jako "líná."
Abych sama sebe nějak neurazila,tak jsem zkusila
vyvinout zvýšenou mozkovou aktivitu
a vyplodit inteligentní úvahu. Předně jsem se zamyslila nad tím,
co je opakem lenosti. Jak se říká v odborných kruzích zabývajících
se češtinou jaké je antonymum slova lenost.

- Je to pracovitost? Pracovitá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale jsou tací, co si to zase až tak nemyslí. Potíž může být v tom, že co někomu trvá 2 hodiny,
já mám za půl. Chápu, jsou případy, kdy práce se musí takříkajíc namnožit
(rozuměj tím, že o ní budu co nejvíc kecat) a teprve potom s patřičnou vážností pomaloučku vykonat,
abych v následujím čase mohla vytrubovat do celého světa, jaký jsem to zase sakra odvedla dílo.

- Nebo je to snad svižnost? Svižná jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale musím poctivě přiznat, že jsou tací, které o tom nepřesvědčím ani omylem,
zvlášť když jsou svědky toho, jak mi náhodou při mé svižnosti loupne v zádech a nebo v koleni.

- Nebo je to rychlost? Rychlá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
toto moje přesvědčení se ale zase nesnoubí s přesvědčením mého chotě,
který mi naopak tvrdí, že mi všechno trvá věky, (pro upřesnění jedná se třeba o zajištění
krmivové základny, nebo vyprání ponožek).

Formální logikou po zhodnocení svého článku jsem dospěla k závěru, že já nejsem líná.
Ale také jsem dospěla k faktu, že si to mohu myslet jenom já sama. Jiní mohou být jiného názoru.
Mohou si docela dobře i myslet, že líná jsem. Co s tím ale já nadělám? Zhola nic.
Já přece nemohu za to, co si kdo myslí. Jednou kdosi vzdělaný řekl asi něco v tomto významu:
"Kdybychom byli představeni s popisem našeho chování někým sami sobě, tak jak nás vidí on,
mnohdy bychom se vůbec nepoznali".
Onen moudrý asi dobře věděl, o čem mluví.

Ale já jsem já a teď jsem přesvědčila sama sebe, že jsem pracovitá, svižná a rychlá.
Jsou jistě tací, co s tím třeba nebudou souhlasit. Může se jim to třeba nelíbit,
mohou proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno.

Jsem opravdu ignorant?

Podivuhodně prázdný námět tématu týdne "Je mi to jedno",
bych lakonicky vyjádřila slovy jsem ignorant.

Tímto libozvučným názvem mě mnohokrát častuje moje drahá polovička,
když se mu zdá, že nedokážu naplno prožívat jeho sáhodlouhé přednášky
celkem o prdu. Pámbů mě zatrať, ale já prostě nedokážu udržet déle
jak 20 minut soustředěný výraz a jeho přednášky pod 20 minut nejdou.
Často se tak ocitám v průšvihu už v prvních částech poučného vysvětlování,
jelikož můj soustředěný výraz rozhodně nekorensponduje s reakcí na kontrolní otázku,
kterou někdy ani nezaznamenám, a když náhodou zaznamenám, neumím odpovědět.

Ne, že by ho to odradilo pokračovat ve výkladu, jak by to odradilo mě,
(nebudu přeci házet perly sviním),ale naopak pokračuje s větším zaujetím
a pro pořádek hezky znovu, snad doufajíc, že jeho zvyšující se decibely dolehnou k mému sluchu.
A tak se potom snadno i stane, že nějak nedopatřením (jak jinak, že ano),přeslechnu informaci,
která by pro mě mohla být důležitá. Jako onehdy, když mě sáhodlouze vysvětloval,
že na mé trati do práce je nový semafor a jestli jsem si ho všimla. No nevšimla samozřejmě.
Jak bych taky mohla, když tu jednoduchou větu holou, kterou mohl s úspěchem použít,
zamotal do půlhodinového školení, hodného instruktora autoškoly. Je potom celkem jasné,
že když jsem o něm nevěděla teoreticky, nevšimla jsem si ho ani prakticky.

Mě tam celkem nevadil a já jemu asi taky ne. Potíž přišla, když jsme jeli s chotěm po oné trase
a on na mě vyvinul malý technický dotaz: "Už jsi přišla na ten semafor?" S nadějí v kladnou odpověď
jen tak ukázal rukou v místa, kde by snad něco takového mohlo být. Zaostřila jsem bleskurychle
a jakž takž jsem zahlédla opravdu něco jako semafor, ale světla z něj svítící
byla odkloněná směrem ke tramvajovému pásu, tak, že jsem stejně neviděla, jestli je červená a nebo zelená.
V duchu jsem si říkala na co mi takový semafor bude, jestli mám zastavit,
vystoupit a jít se podívat, jakou právě promítá barvu a nebo ho ignorovat jako až doposud.

Bez problému jsem zvolila variantu B. Jelikož mi to ale nedalo, optala jsem se mužských v práci,
kteří mě celkem jednoduše vysvětlili, že to je signalizace pro autobus,
který občas supluje tramvaj, probíhá-li rekonstrukce kolejí a pomocí tohoto semaforu
z tramvajového pásu vyjíždí do normální vozovky. Rekonstrukce však probíhá většinou v sobotu a v neděli,
kdežto já jezdím do práce v pondělí, úterý, středu, čtvrtek a pátek. Tak nevím, proč mi zanáší hlavu takovým
informačním balastem, ze kterého jsem ve finále zmatená jako včela.

Abych ale neměla definitivně jeho nálepku ignorant, v inkriminované části se raději podívám kolem,
jestli se na mě z tramvajového pásu neřítí autobus. A nikdo na světě nemůže říct, že je mi to jedno,
nýbrž každý mě musí pochválit, že jsem velice obezřetná řidička, která když nevidí na barvičku semaforu,
tak alespoň ví o jeho existenci.

Flegmatik je zřejmě šťastlivec

Jak tak letí čas, přistihuji se,
že ve víru života, který žiji jsem nějak pořád víc a víc
mimo, nebo-li jak říká dnešní, perspektivní mladá elita národa "aut".
Je mi to celkem jedno.. v podstatě.. nicméně někdy se musím zastavit
a podivit se, co se to kolem mě vlastně děje.

Hodnoty, které mi byly vtloukány mými rodiči se jaksi už dávno nenosí,
ba jsou směšné, vlastnosti jako je hrdost a čestnost jsou jakési přežitky
a o pravdomluvnosti ani nemluvím. Vytrhávání věcí z kontextu a překrucování
faktů je momentálně ten největší boom. Vidím a zažívám to na každém kroku.

Ve veřejném dění, ale i v soukromém životě.
Někteří jedinci mají pro takové jednání naprosto vrozený talent. Jako dnes například...
Čelist mi slabomyslně klesne až do nejspodnější polohy, jaké je samovolně schopna.
Očima vytřeštěně zírám na řádky, co čtu v pracovní poště
a po následném telefonickém hovoru dojdu k přesvědčení,
že mám pravděpodobně sluchové halucinace. Ale ne, je to jen umění někoho,
hodit svou neschopnost správně a pružně reagovat, na druhého.

Obdivuhodné slovní salto mortale.

Je mi z toho nějak smutno. Ne z toho, že to tak je, to vím a přijímám jako bernou minci.
Ale z toho, že nebudu mít možnost se bránit.
Že nedostanu příležitost doložit fakta na patřičných místech,
nebude mi to umožněno, protože to nebude žádoucí..
A to mě vadí... to mě zdaleka už jedno není..

o víle Marjánce

Většina dětí na světě ví, že každý druh kytičky má svou vílu.
Taková květinová víla je duší květin a její život je spjat
s každou jednotlivou kytičkou.

Máku vévodí víla Maková panenka, pampelišce princezna Pampeliška
a víla Marjánka byla dušička kytičky marihuany.
Marjánka přes to, že pečovala o květinky, které dokázaly
vyrůst do obrovských rozměrů, byla smutná víla.

Nemohla se radovat ze sluníčka, neviděla jeho východ ani západ,
neviděla noční oblohu plnou hvězdiček ani mráčky prohánějící se po modré obloze.
Zatímco její kolegyně v červené sukýnce Maková panenka
hopsala radostně po makových polích, koketovala s motýlem Emanuelem,
Marjánka byla stále sama. Její kytičky byly neustále někde zavřené a zamčené,
pod nějakým umělým sluncem, které bylo studené a namodralé
a když vyrostly, přišli nějací lidé se šikmýma očima a všechny kytičky uřezali.

Někdy se ale stávalo, že přišli jiní lidé ve stejnokrojích,
kteří její milé kytičky nenechali ani dorůst, ale vytrhali je celkem ještě maličké.
Marjánka často plakala, protože přece věděla, že její kytičky
jsou stejně důležité jako třeba kytičky Makové panenky, ba možná ještě důležitější
a naprosto nechápala, proč nesmí užívat svobody, nechápala, proč musí být neustále pod zámkem.

Vždyt její kytičky by pomáhaly mnoha lidem, věděla Marjánka.
Její kytičky mají totiž kouzelnou léčivou moc. Zastavují lidské nemoci,
pomáhají nemocné lidské kůži a lidé jsou díky nim nějak veselejší.
Marjánka tolik toužila po svobodě pro své kytičky, záviděla Makové panence
a vzpomínala na princeznu Pampelišku, která měla také velice pohnutý a smutný osud.

Možná ale, že se jí blýská na lepší časy, možná že se bude stěhovat někam daleko
do jiné země, kde bude moci volně dýchat.
Vítr se k ní totiž jednou protáhl klíčovou dírkou
a přinesl jí zprávu, že přibližně do dvou let jí bude dovoleno,
aby mohla svými hojivými lístky, ba i květy legálně léčit nemocné lidi
a přinese velký zisk nějakým hodným společnostem,
které jejím kytičkám propůjčí místo na slunci a to ne ledajaké,
ale krásně vybrané a přichystané tak, aby se jejím kytičkám co nejvíce dařilo.

I Maková panenka jí bude závidět, protože maková pole jsou sice krásná
ale vznikla samovolně a necíleně, kdežto pro ni, pro Marjánku
budou pole zřizována. A to už je něco. a co tam bude motýlů.....

Odvaha je také charakterová vlastnost

Klasicky 4 typy charakterů zná asi každý,
mě se ale líbí 4 stupně odvahy.
Odvaha je taky součástí charakteru a já nastíním odvahu mužů
ve čtyřech stupních. (text není můj, ale musela jsem se podělit)... s muži

1.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.
Tvoje žena stojí u dveří s koštětem aty se jí zeptáš:
"Zametáš, nebo ještě někam letíš?"

2.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.
Manželka leží v posteli a nespí.
Vezmeš si židli a sedneš si k ní.
Na její otázku: "Co to má znamenat?", odpovíš:
"Chci sedět v první řadě, až ten cirkus začne."

3.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.

Smrdíš dámským parfémem, na košili máš rtěnku.
Plácneš manželku po zadku a řekneš:
"Tak a teď si na řadě ty!"

4.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů v náladě
a v objetí dvou slečen a manželce ve dveřích řekneš:
"Stará, nebuď svině a řekni, že jsi ségra.."

Charakterní politik

To byl jednou jeden chlap
co jenom podváděl a krad
hubu plnou keců neustále měl
vlastně nic jiného ani neuměl.

Že to charakter zcela ryzí byl
tak do politiky se přihlásil
a protože dar výmluvnosti měl
tak se nikdo nikdy nikde nenašel
kdo by naplno mu jednou řek
jsi magor, co ti mozek změk.

Tak si dál pěkně v teple žil
spokojen sám se sebou velmi byl
přesvědčen o svých charakterních kvalitách
místo aby už dávno raděj někam táh'.

Báseň dospívajícího

Nechtěla jedna mamička
do světa pustit synečka
a tak synek lest vymyslí velikou
a ven dostane se pěkně oklikou.

Že bych chytrý velice
tak nepropadl panice
a hned vymýšlí ta chytrá opice
"Však já ti matko radost udělám
já pod postel karbanátek dám. "

Oder libý za čas prostorem se nes'
předevčírem jako včera, tak i dnes
hledala matka hledala
marně se synka tázala,
odkud se těžký oder šíří,
synek se jen hrdě pýří
proč si myslíš, že vím já,
kde se oder schovává?

Smrad byl těžký k udušení
není pomoci a není
matka lká, běduje a praví
mám strach synu o tvé zdraví
běž se na vzduch vydýchat
udušení už se přestaň bát.

Nebýt šílenců, nebylo by pokroku

Většina vynálezů je dílem mužů. Muži vynalézají v každém věku. V dětství, pubertě i dospělosti.
V historii nenajdeme mnoho žen vynálezkyň, snad až na Járu Cimermanovou..
Já osobně si vysvětluji tento jev po svém.
Muži vynalézali proto, že jsou od přírody línější než ženy.
A od přírody podléhali ženám. Tak, že když žena vyslovila přání, nakrájej maso miláčku,
muž byl nucený nejprve maso obstarat na lovu, poté vynaleznout nůž a krájet.

Časem revidoval vynalezení nože vynalezením ručního mlýnku na maso,
který později zdokonalil elektrickým pohonem. Když se jeho družka nebo manželka vzpěčovala,
praní jeho špinavých o zeď opřených ponožek, byl nucen vynaleznout pračku.
Buńky vynalézavosti v sobě nosí muži od útlého dětství.

Nejmenší vynálezci se cítí býti dospělými, když vynaleznou, jak nejlépe podfouknout
rodiče, aby o jejich vynalezeckém talentu neměli ani ponětí.
Jako mě například..
Můj cnostný synek neustále něco vynalézá. Celkem často jsem se divila,

k čemu potřebuje cukr, med, kypřicí prášek,
jedlou sodu a jiné mě neznámé komponenty. Když na mě nevinně optal,

kde by sehnal dusičnan sodný,
myslela jsem si naivně, že mi chce pohnojit květiny.

Když ale přitvrdil poptávkou po dusičnanu amonném, zavětřila jsem.

Hlubší prohlídkou v jeho pokoji jsem přišla na to,
že experimentuje jako výrobce petard.

Snad v naději, že na tomto poli ještě něco dovynalezne a nebo jen tak pro svou,

mě nepochopitelnou zábavu. Po mém amoku,

ve kterém jsem všechny jeho komponenty naházela do záchodu a zapláchla,

ho to naštěstí pro všechny přestalo bavit.

Ale čert nikdy nespí. Vynálezci každé věkové kategorie bdí.

A tak i já jsem ve střehu,

co když by chtěl přijít se svou troškou do mlýna ještě na jiném, nebezpečnějším poli.

Jsem šílená, protože jsem dospělá?

Řečeno slovy nadčasového klasika: "Doba vymknutá z kloubů šílí."
Každý má nějakou tu necnost a svět je plný šílenců.
Mám teď na mysli takové ty běžné, normální spoluputovníky, které známe ze svého okolí,
ty které potkáváme ve svých životech na každém kroku..Ať dospělých, či nedospělých.

Já osobně vyšiluji z mnoha věcí. Čím jsem dospělejší, rozuměj starší, tím víc šílím. Ze všeho..
Mělo by to být spíš naopak, zřejmě, protože, jak se říká, člověk si zvykne na leccos,
ale u mě tohle jaksi nefunguje správně..

Sice nejsem šíleně smutná princezna ani šílený Max,ale svou dávku šílenství si zajisté také nesu.
Ne, že bych ho měla přímo vrozené, to snad doufám, že ne, (i když, jeden nikdy neví.. )
ale jedná se o takzvané pominutí smyslů vzniknuvší okolnostmi, které vytvářejí s velkým gustem naše děti.
Nedospělí šílenci jsou přesvědčeni jak moc už jsou dospělí

a v duchu tohoto hlubokého přesvědčení přizpůsobují i své chování. V reálu to znamená,
že systematicky přivádějí k šílenství dospělé jedince, (nejčastěji rodiče, na pěkném druhém místě i učitele),
kteří si stále víc a víc zoufají z průšvihů vytvářených nedospělými dětmi a jdoucích v pěkném sledu hezky jeden za druhým.

Tyto jemné finesy chování se ovšem vyvíjejí a modernizují s dobou, tak, že, to co pro nás byl silný kalibr,
je pro dnešní nedospělé dospělé jenom nuda a šeď. Je tedy třeba pohrávat si se stále odvážnějšími
a odvážnějšími myšlenkami a nápady a ty potom čile převést do praxe.
Že všichni z toho lezou po zdi, je celkem nabíledni. Jen naše dítka jsou bohorovně klidná, vždyť o co jde.
Přece nejde o život, že ano. Alespoň ve většině případů, zatím...

Jednou v úvodu nového školního roku jsem seděla na aktivu
a paní učitelka projevila naději v lepší školní zítřky tím,
že pravila: Ony ty děti, když se jich na něco zeptám, jenom sedí a koukají jako blbečkové.
Snad letos budou aktivnější."
Poté nás seznamovala s nějakými organizačními věcmi a v závěru na nás vyvinula malý technický dotaz,
zda-li máme nějaké připomínky.

Nikdo ani nehlesl, ona to tedy glosovala výrokem: "No, tak teď koukáte přesně jako ty Vaše děti."
Ne, nespadli jsme pod stůl, ba jsme se ani nepohoršili.
Paní učitelka nám všem sice v podstatě řekla, že koukáme jako blbečkové, my rodiče jsme
však bystře pochopili, že někde si prostě musí ulevit.

Svým žákům by si něco takového už pravděpodobně nedovolila ani naznačit.
Mohla by se ve jménu práv dítěte a demokracie se zlou potázat,
čehož si z předchozích zkušeností byla zřejmě dobře vědomá., neb dnešní, školou povinná dítka,
podnikavější a smělejší než byli jejich rodiče v tomto věku, dospěla k přesvědčení,
že existují jenom práva a na povinosti velkoryse zapomněla.
Možná i z toho pramení jejich vnitřní přesvědčení, jak šíleně už jsou dospělí.
To vše ale nic nemění na faktu, že je máme stejně rádi a snažíme se jejich vylomeniny

přežít bez hlubšího trvalejšího poškození naší psychiky (tedy snažit se o to trvale nezešílet)

a doufáme v to, že časem pochopí,
jak jejich představa o dospělosti byla mylná a jednalo je jenom o přechodné pomýlení.

Pohádka o mašince na těžkou dobrou noc

Milé děti,dnes vám budu vyprávět pohádku o jedné kouzelné mašince.

Byla nebyla jedna moc a moc šikovná kouzelná mašinka. Proč byla kouzelná, ptáte se jistě.
Inu proto, že měla pěkně barevné vagonky. Červený a modrý, zelený, oranžový a mnoho jiných,
už ale ne tak pěkně zbarvených. Byl tam dokonce i černý vagonek, ale vůbec nebyl smutný.

Cestovat v takovém vláčku se podařilo málokomu, ale kdo si jednou sehnal cestovní vstupenku,
získal pocit naprostého bezpečí a mohl si užívat komfortního luxusu.
Interiér například červeného vagonu byl vytapetován rozkošnou tapetou s třešničkami,
v modrém vagonu zase na zdi něžně poletovali modří ptáčkové. Většina vagonků byla plně obsazena, ale přece jenom některé vagonky zely prázdnotou. Jako ten zelený.. například.. byl opuštěný a plný pavučin.

Nikdo se v něm už nevezl. Lidé, kteří v tomto zeleném vagonku dříve cestovali, museli vystoupit.
Některým se podařilo přestěhovat se do vagonku jiné barvy, ale to byli ti šťastnější.
Ostatním zbyly jen nostalgické vzpomínky i když ti přičinlivější si dokázali z ukončeného cestování
odnést vzpomínky, ze kterých se dalo pěkně žít i v klidu, bez cestovního ruchu.

Zato v modrém a oranžovém vagonku se žilo čilým společenským životem.
Je sice pravda, že modráci a oranžováci se něměli moc v lásce, ale když bylo třeba semknout se proti vetřelci z jinak barevného vagonu, byli zajedno.

Vláček byl vybaven i přepychovým spacím vozem.
Takzvaný spacák nejvíce využíval jeden starší pán z černého vagonu, který si do spacího vozu chodil moc rád zdřímnout, což při jeho věku je věc zcela pochopitelná. Spací vagonek byl zřejmě opředen zvláštním fluidem, které působilo
na všechny zde přítomné cestující, neboť i jiní cestovatelé si zde užívali poklimbávání.

Když si všichni dosyta odpočinuli, mohli se přemístit do jídelního kupé, jehož kouzlo spočívalo
v nepřekonatelném menu, které bylo prakticky zahrnuto v ceně cestovního lístku. Božská mana byla servírovánana zlatých podnosech a kdo by odolal, že?

Pan vlakvedoucí svůj vláček řídil pevnou rukou, nedbal žádných připomínek, rad ani protestů,
jelikož byl posedlý myšlenkou řídit svůj vlak, dokud bude energie stačit. Nedbal ani na to, že kotelník moc topí a kouř z lokomotivy zamořuje krajinu, nedbal na u kolejiště stojící rozezlené postavičky, které hrozili pěstičkami jedoucímu vláčku. Byl tak oslněn svou mocí, že může řídit tak silný stroj, jako je lokomotiva, že si ani neuvědomoval, jak sám poslouchá přátelská doporučení, kdy má zmáčknout jakou páčku.
Nevěděl ani, že vláček na to, aby mohl jet, potřebuje koleje, potřebuje předem dobře připravenou cestu.
Nevěděl ani, že když vlak rozjede moc a moc rychle, zaviní vykolejení. To všechno nevěděl a nebo snad nechtěl vědět.

Netrápilo ho ani pomyšlení, co by se stalo, kdyby někdo zatáhl za záchranou brzdu. Ale kdo by to dělal a taky proč.
Ten někdo by musel být slepý, aby ho neoslňoval třpyt a lesk zlatých předmětů a musel by být hluchý, aby neslyšel šustění bankovek. Ale takoví lidé v tom honosném vlaku nebývají.
Když snad by se nedopatřením osudu nějaký takový pochybený cestující čistě náhodou vyskytl,
byl by brzy kolektivně vyobcován.

A tak mašina jede dál, cestující si chrochtají - jedeme dál - a ani trochu nejsou znepokojeni tím, že by kdosi zvenčí mohl na koleje navalit obrovský balvan a nebo ještě hůře, koleje vykutat a použít pro vlastní obohacení tím, že by je odprodal do sběrných surovin.

A jede se dál

Velebím automobilový průmysl. Na autě jsem v podstatě závislá,
byť tak trochu proti svojí vůli vlivem okolností
nicméně auto prostě denně potřebuju. Já závislá na autě,
na mě jsou závislí další dva lidé, prostě koloběh života,
jak by řekl Darwin. Mnoho let jsem jezdila mojí
dobrou žlutou Felicií, které moji přátelé říkali důvěrně "Kanárek"
a ti otrlejší "Sršeň". Kanárek se ke mě choval velice přátelsky
a opouštěla-li ho nějaká součástka, dal mi to při jízdě
včas najevo. Na druhou stranu, já na to nikdy nedbala,
protože jsem vždycky doufala, že ještě spolu stačíme dojet do cíle.
Bohužel, často jsem se mýlila tak se stávalo,
že jsem zůstala viset v polích daleko od civilizace,
a nebo zase naopak, zůstala jsem stát v tak husté civilizaci(myslím na křižovatce),
že se mi z toho mnohdy udělalo až nervové nevolno.
Ale co, dobrý člověk ještě žije, vždycky mi někdo pomohl.
Tak nám to hezky odsejpalo pěkných pár roků, až jednou přišlo osudové pondělí.
Pondělky nemám nijak zvlášť ráda odjaktěživa a od onoho pondělka už tuplem ne.
Ono černé pondělí, v jeden sluneční den, jsem neubrzdila a octla jsem se se
nalepená na zádi nějakého auta přede mnou, o kterém nemám ani tušení,
kde se tam tak narychlo vzalo. Nebyl to náraz nijak prudký,
soudě podle netknutého zadku auta přede mnou,
ale spíš celkem dost šikovný, protože jsem jedním vrzem rozflákala světlo, rozbila masku
a dost slušně sešrotovala haubnu. Bylo mi do pláčení.
Zavolala jsem tedy svému drahému choti, že auto je celkem na sračku
a aby byl tak laskav a sehnal mi jiné a že dále cestuji MHD.
Nečekala jsem zázraky, můj muž je velice uvážlivý, ale tentokrát překonal
i mé nejhorší očekávání. Tři měsíce jsem MHD dojížděla s těžkými nákupy za mou starou matkou
a nemohoucím bratrem, tři měsíce jsem MHD jezdila po našich nákupech...Mnohokrát jsem litovala,
že jsem si sama nějaké to auto nesehnala, i když mi rozum napovídal,
že vyšachuji-li z tohoto dění manžela,
nedolije mi pak ani vodu do stěračů. Mužský jsou ješitný, co naplat...
Až potom jednou, kdy už jsem byla roztavená doběla, mi cnostně pravil, "Zítra přivezu
to nové auto." Dál už to šlo splavně, protože jsem to měla v režii já.
Přihlásila jsem ho, dostala značky a vyjela. První cesta byla za mým
velice těžko chodícím bratrem, který byl i v jeho zájmu mým hlavním sponzorem ve věci koupě nového auta.
Jednoduchým myšlenkovým pochodem jsem přišla na to, že má právo prvního slavnostního výjezdu.
Tak jsem ho naložila a jelo se. Autíčko jsme si hezky pochvalovali, když tu já pod nohou cítím,
jak přestává táhnout. A taky to tak bylo. Za chvilku jsme stáli úplně nepojízdní naštěstí na nefrekventované silnici
a já propadla hysterii. Auto vydávalo mnoho všelijakých zvuků,pípalo, pískalo a vůbec vydávalo mnoho signálů SOS,
které jsem tehdy, nedokázala ještě definovat. Bylo to k zbláznění. Tolik knoflíků a hejblátek tam bylo, a věřte nebo ne,
já za ty dvě hodiny, co jsem si ho užívala, je nestačila vyzkoušet a teď jsem se topila v neznalosti. Strejda Google nedostupnýa já v háji zeleným.
S mojí žlutou Felicií jsme si spoustu let vystačily se dvěmi knoflíky a tady? Zoufalství. Bude trvat alespoň týden,
než pochopím, na co to všechno je.
Kdybych bývala jela sama, nechala jsem tam ten nový zázrak stát a šla domů třeba pěšky. Ale co bratr?
Sláva ale mobilům, za asi dvě hodiny přijel manžel služebním vozem a hned zahájil výslech.
"Co jsi s tím dělala? Víš o tom, že máš rozsvícená světla? Vždyť to nejde nastartovat, co se divíš, že to nejede,
když máš vybitou baterku... atd.. (s bateriemi má holt už zkušenosti).
No dalo mi hodně práce mu vysvětlit, že to nejede ne kvůli tomu, že je vybitá baterie, jelikož ta se
vybila při tom pípání, které, jak už vím dneska, signalizovalo, že mám zapnutá světla, nýbrž že porucha je jinde.
Nevěřil, ale v daný okamžik mu nezbylo nic jiného, než naložit a odvézt bráchu a potom se vrátit a odtáhnout
onen produkt automobilového průmyslu do opravárny.
Nikdy už ze mě nesmyl stigma blbé řidičky, co se diví, že nemůže nastartovat auto, když má vybitou baterku
i když bych si to zcela jistě zasloužila, neboť v opravárně přišli na to, že se porouchala vstřikovací pumpa.
Trvalo hodně dlouho, než jsem svému novému modrému autíčku a mnoha páčkami a hejblátky začala věřit,
ale dnes už snad mohu říci, že jsme se pěkně zžili a že mi už žádnou prasárnu snad neprovede.
A Sršeň? Je krásnější než dřív, protože za ty tři dlouhé měsíce, co já se potila v MHD,
ho manžel opravil a krásně nabarvil. Je ještě žluťejší než býval. Občas ho také vyvenčím, ale musím uznat,
že ta hejblátka a udělátka jsou příjemnější.
No a jede se dál....

Jak jsem mojí máti připravila slušný trap

Aby vážený čtenář pochopil pointu tohoto příběhu,
musím začít poněkud zeširoka.
Za všechno mohla vybitá baterie do auta.
Můj šikovný manžel jal se vyřešit tento problém, nicméně
ne zrovna správnou manipulací se mu dostala kyselina sírová
z oné baterie na konečky prstů. Kůže na prstech
žádným pálením nenapověděla, že byla jaksi kontaminovaná
a smůla byla, že v tomto okamžiku se ke slovu
přihlásil močový měchýř. Manžel nic netušíc si tedy ulevil,
a průšvih byl na světě. Jak muži ví, a ženy snad tuší,
při oné manipulaci vyprazdňování si vyprazdňující vypomáhají
držením oné části, přes kterou vyprazdńování probíhá.
Učinil i tak můj drahý manžel. Jenomže, co snese kůže na rukou,
nesnese kůže na mužském genitálu.
Výslednice bylo poleptání na třech místech. Nepříjemná věc.
Fundovaní odborníci -lékaři-, které byl nucen záhy vyhledat,
mu jeho historku nevěřili ani omylem.
Musel projít spoustu vyšetření a stěrů,
aby vyloučili pohlavní choroby, jako je kapavka a syfilis,
dokonce mu odebrali i krev na test HIV. Když se ujistili,
že je skutečně pohlavně nenakažen, dostal obyčejnou Framykoinovou
mast, s poučením snažit se zasažený úd nemáčet na dlouho do vody.
V ten čas se mi rozbila automatická pračka,
která byla ještě v záruční době.. Přestala mrška vypouštět,
což je při praní dost na závadu. Nelenila jsem a oslovila opravátora.
Bohužel jeho vyhrazený čas pro opravu mé pračky nebyl slučitelný
s mým, poprosila jsem tedy svou máti, zda-li by k nám nazaskočila
a ona ochotně zaskočila. To, co následovalo potom, bylo jako zlý sen.
Můj a troufám si říci, že i její.
První, na co padl můj zrak, když jsem onen den přišla z práce, byl
obsáhlý dopis od matky, kde stálo přibližně toto:
"Opravář byl velice slušný, jakékoliv jedovatosti si ušetřil,
nicméně pravil, že v jiných případech by si naúčtoval
minimálně cestu tam i zpátky o "opravě" ani nemluvě.
Když ale viděl, jak jsem vyděšená a překvapená, ustrnul se,
a onen defekt na pračce vyhodnotil jako ucpání odtokové hadice nitěmi.
Tak se na ty nitě podívej, máš je v koupelně u pračky."
Nerozuměla jsem tomu ani za mák, nicméně poslušně jsem se šla podívat,
o co vlastně jde. A tam, světe zboř se, byla položená pánská ochrana.
Krve by se ve mě nedořezal. Chudák máma, ta se musela asi rdít až za ušima.
Na její povahu si odžila troufám si tvrdit
jeden z největších trapasů ve svém životě. Mě také nebylo zrovna nejlépe.
Tyto produkty se u nás normálně nevyskytovaly, Jsem tedy podváděná?
Určitě už vám došlo, jako později i mě, že onu uchranu používal manžel,
když se koupal, dbající rady kožního lékaře, (zbytečně nemáčet)
ale jak se dostala do té pračky, to si opravdu neumím vysvětlit.
Jisté je, že zákonem schválnosti se nějakým podivuhodným děním nacucla
na odtokovou hadici, fungovala sice správně, nic nepropustila, ale v tomto okamžiku
to zrovna nebylo žádoucí, a o to horší, že matka byla povolána k přímému nahlédnutí.
Styděla jsem se mámě přijít na oči, ale musela jsem jí to nějak vysvětlit.
Za čas jsme se tomu hodně nasmály, neboť moje máti vždycky byla tolerantní
a má pro mě pochopení, i když v tomto případě jsem ve všem byla naprosto nevinně.

Černá báseň nové doby

U kredence harant stál,
z plna hrdla vyřvával
dej mi mámo dej mi prachy,
nebo se posereš strachy,
polednici zavolám.

Harant jí trápí, vydírá,
tak ona z konta vybírá,
snad víc než třikrát týdně
už tak se má dost bídně.

Jen kdyby ho s láskou zabila
v base by se míň trápila.
Potom by ale byla sama,
a tak radši s drahotama,
peníze synkovi dává místo hraček,
a tak je dům plný všelijakých sraček.

Máma však doufá,
přijde den,
kdy fety půjdou z domu ven,
nebude přeci šňupat věčně,
snad někdy z lásky k hezký slečně,
na správnou se dá cestu,
když vybere si jí za nevěstu.

A to se časem tak i stalo
mnoho prachů to však stálo
neb nevěsta spanilá velice
si podle staré tradice
na kokain zvykla velice.