Tak si představte, že vona tomu jejímu morčecímu blbečkovi koupila chalupu. Aby měl jako vode mě klid. Chápete to? Von má jednu v tý jeho drátěný ubytovně a teď má eště jednu. Musim teda připodotknout, že jí asi morčecí smraďoch žaloval, že když nejni doma, že mu dávam parádní kouř, dokonce už přestal lízt i pod to její křeslo, páč sem po něm porád chňapal packou. Ne, že bych mu chtěl něco udělat, abyste si zase nemysleli, že sem zlej kocour, to ne, ale furt sem se snažil, aby se ten páprda taky trochu rozpohyboval, že jo.
Pohyb je přece zdravej, to ví každý malý kotě. A von zrzoun morčecí, je porád někde zalezlej a chrápe a nebo něco chroustá. Tak sem se snažil pro něj něco udělat, že jo a výsledek je ten, že mu přinesla nový bydlení. Chalupa je to teda velká, to jo, ale pro něj, já se tam bohužoužel nevejdu. Dala mu jí za její postel do kouta pod vokno a von se tam hnedka nakvartýroval. Srabík.
Ale stejně musí někdá vylízt, že jo, páč se musí chodit taky napást toho jeho sena a těch různejch barevnejch listů a kořenů, co vona mu furt cpe. Teda já bych to nežral ani za zlatý tele, ale von je po tom jako divej. Stačí klepnout na mříže tý jeho klece a hned letí jako splašenej na snídani a nebo večeři. Možná v tomhle směru bych ho moh někdá vožulit. Klepat packou na mříž taky umim a … no uvidíme.
Ale dožrala mě teda parádně. Von má dvě chalupy a já nic. Tak sem se rozhod, že si udělam chalupu z její skříně. Dalo mi to teda fušku vymyslet, jak jí vodlákat vod odevřený almary, abych se tam moh zabydlet. Ale to bych nebyl já Číča, abych si neporadil. Když nastal ten slavnej vokamžik, kdy pro něco šla do skříně, vlítnul sem do kuchyně a schodil se stolu sklenici. Pěkně důkladně až na podlahu, kde se fakt elegantně rozprskla na… no hodně kousků. Vlítla tam za mnou a almaru nechala votevřenou. A to byl muj vytouženej vokamžik. Zalez sem do tý almary rychlostí blesku a pěkně sem se tam skoval. Ani sem moc neslyšel, jak zase prskala, že to musí uklidit, abych se prej nepořezal nebo co, ale jak se asi můžu pořezat, když sem ve svým novym baráku, no nemam pravdu?
Chvilku v tý kuchyni šramotila s těma střepama a potom mě začla hledat. Já sem ale ani nedutal. Užíval sem si nový bydlení a myslel sem si, no jo, jen mě hledej, troubovi si koupila barák, mě nic, tak s tebou nemluvim. V kocouřim životě holt je to tak, že co si kocour nesežene sám, tak nemá. Už sem usínal, když se ňák rychle udělala tma Sice sem jí zase podezříval, že v tom má prsty, dávno vim, že je to prohnaná intrikánka, ale mě tma nevadí, sem přece kocour, že jo. A tak sem tam slastně usnul a pěkně sem se vychrápal do růžova. Jenomže když sem se probudil, byla furt tma a taky sem měl už ale hodně hlad. Tak sem chtěl vylízt ze svýho novýho domu, ale nebylo kudy. Byl sem tam zajatej a nemoh sem ven.
Nejdřív sem jenom tak mňouknul a potom sem začal řvát jak na lesy a skákal sem jak pominutej v naději, že se někde udělá ňáká díra, abych moh ven. Nakonec mě teda vona vysvobodila. Votevřela ty zatracený vrata a řekla mi: Tak tady jsi ty trdlo. Já myslela, že jsi v pelíšku a že máme ve skříni strašidlo."
To byla zase rána do mý psychiky. Já a trdlo. Nejdadči bych jí kousnul, ale zase na druhý straně sem byl rád, že sem z almary venku. Žádnej barák už nechci ani vidět, ale tomu morčecímu jelimanovi to eště spočítam.
