Hloupost, štěstí a psí chlupy.

Vonehdá měla Vona ke mně zasejc hodně zdlouhavej projev.

Bylo to ňák v tý době, co se mi nepodařilo správně přistát na vopěrce jejího, teda vlastně mýho křesílka, bohužoužel zrovinka v tý době, kdy vona na něm byla zasalašená a mě tak ňák sklouzla packa a svym pečlivě pěstovanym drápem sem jí hnedlinko porozpárnul stehno. Vona teda dobře ví, že já nerad, že jo, nejsem přece žádnej sadistickej kocour, ale přes to sem si musel vyslechnout její votravnej a dlouhej monolog.

"Tedy Číčo, nedávno jsem někde četla, jaký je rozdíl mezi bohatými a šťastnými lidmi a já ti to povím, i když to ještě trošku poupravím.

Tak poslouchej dobře Číčo. Bohatí lidé mají na oblečení značkové výšivky a šťastní lidé mají na oblečení psí a nebo kočičí chlupy, no a nebo obojí. A taky někdy rozervanou kůži od kočičích drápů."

---

Sem tedy mňouknul, že ten dovětek si mohla vopravdu vodpustit, páč musí ouplně dobře vedět, že sem to schválně neudělal, ale vo těch chlupech, to je faktys zajímavá myšlénka. To by teda znamenalo, že Vona musí bejt vrcholně šťastná, páč Vona nemá chlupy jenom na voblečení, ale tady v tý familii je mají všichní všade. Prostě jako ukázka z hodně šťastnýho domova. Vona někdy dost zoufá, že máme zvířecí chlupy i v polívce, ale to dělá určitě enom tak na voko, páč já i čoklice jí svejma chlupama zajišťujeme přímo kila štěstí.

Sice tomu moc nerozumim, proč by jeden měl bejt šťastnej z toho, že má na voblečení psí a nebo kočičí chlupy, ale asi to bude kvůlivá tomu, že lidi by chtěli taky takový prima huňatý kožíšky jak máme my zvířátka, ale mají prdlajs a tak si aspoň lepí ty naše, co z nás vypelichají. A vona asi nemá těch vypelichanejch chlupů dost, páč má eště čtyry plyšový medvědy, který sou taky chlupatý.

Čoklice Žolina má dokonce dvoubarevný chlupy, aby byly pěkně vidět na každým voblečení, určitě si je nechala tak schválně narůst, páč je velká podlejzačka a asi chce, aby ty její chlupy vynikly jak na světlým, tak i tmavým voblečení.

Vona teda čoklice se nám dokázala za tu dobu, co se k nám nakvartýrovala docela slušně přechlupit. Z černýho mrňavýho štěněte se stala skorem blonďatou psicí, ale hloupatá je furt stejně. Škoda, že Vona při tom svým velkým monologu ke mně, nedefinovala, jak je to vlastně s hloupatejma lidmama. Estli taky hloupatý lidi mají na voblečení psí chlupy a nebo ty značky.

No, nakonec mě je to dočista fuk, ať si tam mají co chtějí, že jo, ale já sem docela pochopil, že Vona musí bejt ráda, že nás má, ať chce a nebo nechce, páč zvířecí chlupy na vohozech jsou prostě záruka lidskýho štěstí.

Jsem chytrá a nebo houpá?

Když mám málo chytrosti

tak jsem hloupá docela,

mám prý více radosti,

tak chytrá bych být nechtěla.

---

Když mám hodně chytrosti

tak prý nejsem vůbec hloupá,

nemám však žádné radosti,

a deprese má vzhůru stoupá.

Proč bych já nemohla být chytrá a šťastná v jeden ráz?

Přece by potom všechno šlo naráz snáz.

Být hloupá a nešťastná se snad vylučuje?

Být chytrá a šťastná se nedoporučuje?

Každý je takový, jaký je,

Kdo je však chytrý, vždycky vyhraje.

Stále jen hledám

Proč já pořád jenom hledám,

že si pokoj taky nedám,

hledám všude, vezmu brýle,

za chvíli musím být u cíle.

---

I s brýlemi nenacházím,

zoufalstvím už zřejmě scházím,

hledám všude, vezmu lupu,

vidím však jen prachu kupu.

Proč mi nikdo nepomůže,

jeden sám to těžko zmůže,

hledám vkleče, hledám vleže,

nevypadám nijak svěže.

Ale já už přece vím,

jak si snadno poradím,

podám si já INZERÁT,

vždyť o tom už dávno sním.

Hledám lepší zítřek zoufale,

neb se mi beze stopy ztratil,

věřím však stále velmi troufale,

že najde se ten, kdo by mi ho vrátil.

Co to máme pod stromečkem?

Co se pod tím stromkem točí,

jako by to mělo oči,

co tím stromkem jenom třese,

jak když vítr fouká v lese.

Co se jenom na strom škrábe,

šramotí a vzhůru drápe,

stromem celým otřásá,

padá mnohá příkrasa.

Dokonce tam něco vrčí,

škrábe, kouše, temně chrčí,

kdopak tam jen kůru drásá,

marná byla stromku krása.

Teď jsou vidět čtyři nohy,

čert to není, chybí rohy,

vždyť je to náš dárek statný,

náš kocourek Číča zdatný.

Všem mým věrným i náhodným čtenářům přeji šťastný nový rok 2020, ať se vše daří, jak si jen přejeme, ať zdraví slouží a štěstí o nás také zabrnká a také nějaký ten úspěch se může hodit. Číslovka 2020 mi přijde vizuálně krásná a tak trošku

i magická, určitě to bude krásný rok, dle Tlusťjocha rok laButě.

Valin a její zvířena Žolinka a Číča.

Ahoj Haf Mňauk

Co s nenávistí?

"Nejhlouběj, chudý, nejhlouběj vidím nenávist."

Poslední verš z méně známé Wolkerovy básně U rentgenu, který vypovídá, že Wolker, ač tak mladý, o nenávisti také věděl své.

Nenávist je a vždy bude, co bude člověk člověkem.

Přichází k nám z mnoha důvodů, které přináší život jako takový. Jen na každém jedinci záleží, jak dalece se jí nechá opanovat.

V každé době, v každém místě na Zemi vládne.

Nenáviděný kontra nenávidějící.

Věčný vzorec, se kterým se můžeme, pokud máme oči otevřené, setkat na každém kroku.

Drobné, pomíjející nenávisti, až nenávist za hrob.

Ukázkový příklad vidíme v naší, jak říkají rádoby odborníci v naší rozdělené společnosti.

Proč to tak je a jak se to vlastně stalo se lidé ani moc nezamýšlí. Nikoho nezajímá, že pomalu, ale jistě se zcela nenápadně přepisuje historie, málokomu dojde, že se po nás chce, abychom místo černé viděli bílou.

Mnohdy je mi z toho smutno, ale tohle všechno dění ve mně naštěstí nevyvolává nenávist.

Včera byly dva zajímavé momenty. Střílení v nemocnici a demonstrace Milionu chvilek. Vlastně ten první moment byl spíš šílený, než zajímavý.

Když pominu žal pozůstalých, pro která nejsou slova útěchy, musím se také zamyslet nad osudem člověka, který byl neprávem označen jako podezřelý, že tento hrůzný čin spáchal. Jeho fotka byla zveřejněna, ačkoliv byl nevinný.

Co to pro něj bude mít za následky, nechci ani domyslet.

Nikdo mu už nesmyje stigma vraha, ačkoliv je nevinný.

Je velmi snadné člověka poplivat, pošlapat. To je také produkt nenávisti. Soudíme, ale nevíme.

Přece jen by měla platit jakási presumpce neviny.

Co se týče demonstrace Milion chvilek, bylo to spíš úsměvné.

Zajímalo by mě, zda-li se někdo z těch současných manifestantů zamyslel nad tím, jak se mohlo stát, že doba po revoluci dovolila vygenerovat Andreje Babiše, a co kdo z nich vlastně udělal pro to, aby se to nestalo.

Co všechno k tomu přispělo a proč je výslednice taková, jaká je.

Nechci se zastávat A.B. ,ale kdo si vlastně uvědomí, že on je produkt polistopadové doby. Že mu pomohly nemorálnosti jiných, dostat se tam, kam se dostal.

Každý má svého kostlivce ve skříni. Většího, nebo menšího.

A.B. má pořádného. Nemorálního. Protože využil příležitostí, které mu poskytly vlády před ním.

Zajímalo by mě, kolik dvaceti třiceti letých ví, co se vlastně opravdu stalo v říjnových a listopadových měsících roku 1939.

Zajímalo by mě toho opravdu dost. Vím, že nevím.

Vím ale, že nenávist nic nevyřeší.

Rýmy na básnění

Prolog.....

palice, zdravice, hlavice,jehlice,

Neuvěřitelné, je zmatený blog.cz a nebo já?

Do rozepsaných článků jsem si připravila jakýsi námět pro moje rádobyveršování.

Snad nějaký tiskařský šotek zapřičinil, že se to dostalo předčasně na sklo. Tak tedy musím tohle nějak opravit, abych zachovala status více slov než 4.

Tady jsem též zaplakala,

neb jsem něco pokakala.

---

O nápravu se tedy pokusím

a báseň tu hned složit musím.

Když pán v hnědé čepici,

nohu mi propích jehlicí,

nemohla jsem mu poslat zdravici,

ale spíš ránu palicí.

Zaplakala jsem velice,

jak Blog ruší tradice,

a vše co se do rozepsaných napíše,

hned na sklo bez uložení jaksi nalíže.

Ach jooooooooooooo!!!

Jako želva pláču

Jako želva přes den brečím,

však si nevím rady s něčím,

při čemž se mi srdce svírá,

je v něm velká, černá díra.

Vlastně je to ke zlosti,

nemám trošku radosti,

inspirace moje celá,

jako kdyby vyhořela.

Marně do papíru čučím,

sama v sobě temně hučím,

co že se mi to zas stalo,

myšlenek mám sakra málo.

Někdo vzal mi myšlenku

a já nyní holenku,

propadla jsem panice,

pláču pro to velice,

podezření silné mám,

že moc a moc zapomínám.

Že jsem vlastně zapomněla,

co, že jsem to včera chtěla,

asi hledat inspiraci,

co mi šlohli Alzhaimerovci.

Mrcha obezita

Obezita, to je mrcha,

nešťastným ten, kdo jí prchá,

nebo ona se drží mocí

před níž není pomoci.

Možná špajzku zatlouct hřebem,

když k tomu má sílu jeden,

ledničku pak na řetěz dát

a zvečera u ní hladový řvát.

Sbohem dortíčkům slaďoučkým,

sbohem buchtičkám chutňoučkým,

kručící žaludek těšit a tajně mu slibovat,

že přec jen mu mlsání dáme,

že to tak jistě nenecháme,

protože prostě hlad je hlad.

Jooo, tak křidla mít

Dyž mě vobčas popadne kočičí běhací amok, Vona na mě hnedka hejká, abych nelítal jako magor.

Copa ale mam snad křidla? S tou její myslivnou je to čim dál víc horší a horší.
Jo, dybych měl křidla, to by eště čubrněla, jak bych si zalítal. Enomže nemam, no. Mam enom štyry rychlý nohy a jak říká vona, děsně elánu.

"Kdyby se ti přimontovala na čenich žárovka, tak se snad i rozsvítí, díky tý energii, co máš v v sobě Číčo," pravila vonehdá, dyž sem zase prováděl svuj hopsací maraton po postelích a křeslech.

Sice jako nevim, co tim myslela, páč nevim, co je to energerie, nebo jak se to menuje, ale dyby mi chtěla na čumák něco přimontovat, tak to mam pocit, že bych ulítnul i bez křidel. To jako teda zase ne.

Vona je vůbec ňáká divná. Vonehdá se mi povedlo protáhnout se na chodbu, dyž se vracely s Čoklicí kdoví vodkad. Vona na mě zařvala: "Číčo domů!"

Ale já se na ní vyprdnul a pomaloučku sem se šoural někam na ty schody, co vedou tam nahoru a vona představte si to, vona prostě zavřela dvéře zevnitř a nechala mě na tý chodbě vosamocenýho a vopuštěnýho. Potvora. Nevim, estli mě špiclovala nějakym kukátkem, ale já sem byl v tý chvíli ňákej bezradnej a tak sem se vrátil k našim dveřim, abych se faktys neztratil.

Chvilku sem se vopravducky bál, ale potom se dveře votevřely, teda Vona je votevřela a laskavě mě pustila domů.

Asi na mě byla eště našňupnutá vod posledně, jak sem jí zdrhnul.

Já sem ani nechtěl zdrhnout, to mi fakt můžete věřit, já byl akorát hodně zvědavej, kam se s tou Čoklicí vlastně chodí potulovat třeba i na dvě hodiny. No a tak, dyž zasejc jednou pozdě přišly domů a já čekal na večeři, tak sem se rozhod, že se teda podívam, kde se to vlastně spolu binkají. Protáhnul sem se mezi dveřma a vzal se to hopem nahoru po schodech. Vona na mě volala, ale já metelil a nic nedbal. Čim víc se mi snažila chytit, tim sem byl rychlejší. Těch schodů je tam vopravducky hodně moc a já běžel, nebo spíš bez křídel letěl faktys svižně. Funěla za mnou parádně, to musim uznat.

Enomže potom schody došly. A byl sem v koutě. Tak sem kolem ní profrčel zpátky a zase sem se hnal dolů. A Vona zase na mnou. Nadávala mi do mizerů a hajzlíků, ale já sem nedbal a letěl sem se dolů přímo střemhlav. Jenomže dole taky nebylo kam vyběhnout. Tak mě tam lapla a vodtáhla mě domů.

Stejně tomu nerozumim, kam teda vona s tou Čoklicí vlastně chodí. Sem si pořád myslel, že se chodí procházet po těch schodech, ale to asi ne, páč se mnou se proběhla jednou dolů a jednou nahorů a byla ufuněná až hanba. A dyž přijde s čoklem, tak vůbec nefuní. Tak nevim. Jistý ale je, že se mnou po těch schodech už běhat nechce. Sem na ní asi moc rychlej. No to dá rozum do čepice, dyž mam tu energerii, jak Vona říká.

Enomže výslednicí tohohle všeho je, že dyž vyběhnu na chodbu, vona mi tam prostě nechá a zavře dveře. Asi přišla na to, že bez ní mi to běhání vůbec nebaví. A mě vlastně taky ne. Tak že teda nikam neběžim, ale čekam, až mě zasejc pustí domů. Sice to asi je ústupek z mý strany, ale zase musim vzít v potaz, že Vona je moje živitelka a na schodech k hamání nic nenajdu.

A vůbec, doma je doma, tam se dá taky vobstojně běhat a vůbec nepochybuju vo tom, že zase vyšpekuluju něco, aby se jí podlomily kolena a hezky si zafuněla, i navzdory tomu, žádný křidla nemam.

Zpátky ni krok

"Nejni cesty zpět", todle rčení už kdysi přede mnou, kocourem Ćíčou, kdosi mňouknul.

Sice nevim tak úplně přesně, kdo že byl tak chytrej a udělal stejnou životní zkušenost jako já, ale musim s nim souhlasit v každým vohledu, páč todle je pravda pravdoucí a ať sblajznu svoje fousky, estli to tak nejni.

Páč sem kocour uznalej, nebudu si nárokovat patent na tendlencten výrok, enom vám ho potvrdim křivdama prožitejma za tu dobu, co sem žil bez kontaktu se světem.

U nás v rodině se toho vopravdu hodně změnilo. Kluk, co mě přines a zasadil do týhle vypráskaný famiile, někam zdrhnul a vopustil mě, tak že mi zbyla jenom Vona /živitelka/, čoklice a Mrňavice, co už nejni tak mrňavá jako dřívějc.

Na tudlenctu sestavu sem si musel horko těžko zvyknout, ale páč sem kocour smělej a vodvážnej, ňák sem to dal. Na co sem si ale nezvyknul je podraz, kerej udělal muj kluk, co teda už nejni muj. Představte si, že von k nám začal chodit s ňákou dvounožkou, co má fujtajblovýho, nechutnýho, zrzavýho čokla. Čoklici Žolině se ten psí zrzavec líbí, to se ale fakt nedá říct vo mě.

Dyž se tu naposledy vochomejtal, byl sem už tak rozzuřenej, co že sem leze, že sem si naplánoval útok, ve kterym sem počítal s momentem překvapení, že zrzounovi ukážu, zač je toho loket, aby pochopil, že tady bydlim já a von se tu nemá co ležérně procházet a fffšecko si vočuchávat .

Aby se zasejs nemyslelo, že sem kocour zákeřnej, dal sem fffšem na vědomost, že se mi ten zrzavej čokl nelíbí a dokonce mi napadlo, estli voni ho tu nechtějí taky zapomenout, jako tady Vona s její kamarádkou kdysi zapomněly Čoklici. Pří týdle myšlence sem se vopravducky vorosil a řeknul si: " Todle Číčo už nesmíš dopustit, jeden čokl stačí až až..!"

Začal sem teda vrčet, jak sem nejvíc uměl a musim uznat, že fffšichni čučeli, jak umim bejt strašlivej.

Vona povídala: "Teda Číčo, to jsem vůbec netušila, jak umíš vrčet, dyť ty vydáváš zvuk jak nějaká velká puma."

Sem si tak pomyslel: "Dybys enom veděla, co ty ffčecko eště nevíš, jakej já dovedu bejt statečnej, to budeš čubrňet, co ti eště předvedu."

Zrzavej čokl si z toho mýho vrčení ale ponaučení nevzal a chtěl mě tím jeho frňákem očuchávat a lustrovat. Tak to teda ne, vocaď až pocaď. Vytáhnul sem drápy a dal sem mu ťafku přímo do toho čmuchajícího čenichu. Ta teda sedla.

Čokl zavyl bolestí a muj /teda už né muj/ kluk mě bafnul a zavřel mi vedle do pokoje, páč se asi ffšichní báli, že bych jim toho nechutnýho čokla dočista voddělal.

Nevim, estli by se mi povedlo ho dočista zlikvidovat, ale jistý bylo, že si ho zase vodtáhli, dyž vodcházeli.

Offšem já sem zaujmul postoj nedůvěřivýho kocoura, páč tohlencto, to byla zrada nejzrádnější. Vod Ní, že se chtěla s tim zrzavcem muchlit a dybych nezakročil, kdo ví, estli by si ho nechtěla taky nechat.

V každym vohledu, ať to bylo jak chce, sem tomu svou vodvahou zabránil, ale zvostala mi v duši pochybnost a potvrdila se mi jistota, že Vona je fakt všeho schopná.

Tak sem vymyslel pojistku. Nápad mi přišel až z kočičího nebe od Kočiboha, páč i von musel uznat, že křivdy byly vohromný a tak mi našeptal radu, jak si pojistit, aby k nám už nikdy žádnej cizí pes nelez.

"Ty už si kocourku Číčo dávno zapomněl, jak si kocouři v přírodě označují svá teritoria, aby jim do nich nikdo cizí nevstupoval? Označ si také své teritorium, pěkně si to tam provoň, jak nejlépe budeš umět a uvidíš." Ano, takovouhle radu mě poslal Kočibůh, když jeho srdce ustrnulo z mého zoufalství.

Tak jsem důkladně, předůkladně označkoval celou předsíň. Ona ta to k její smůle nepřišla hned, nýbrž až po čase, kdy se můj odér rozprostřel pěkně po celé předsíni. Že byla na nervy jako už dlouho ne, je docela nabíledni, chodila a čuchala, vodkaď se to tak pěkně line. Musim se pochválit, vodved sem faktys kvalitní práci. Epicentrum mýho počinu neměla šanci najít, vůně se spravedlivě rozvíjela v celé předsíni.

Docela poťouchle sem jí pozoroval, jak leze po čtyřech a čuchá do všech koutů, jak skučí, že už toho má plný nos, že to cítí všude, že se z toho asi docela pomine.

Drbala to všim možnym, co jenom dokázala vymyslet, voctem, sodou, kyselinou vinnou, citronem, ale bylo jí to prdlajs platný, páč kvalitní značka je prostě kvalitní značka.

Nakonec v posledním gruntovním záchvatu koberec vyrvala a vyhodila na balkon.

Teď teda máme předsíň bez tébichu, ale taky bez mýho skvostnýho parfůmu, což mě trošínku vadilo a tak jsem si dal repeté s tím, že jsem se jí vyčůral na pantofle.

Todle ale vona zaregistrovala bohužoužel moc brzo a byla na kolaps. Vzala ty počuraný pantofle, strčila mi je před čumák a děsně mě vynadala. Potom je hodila k tomu tepichu a vůbec se mnou nemluvila.

Tak nevim, už to asi nebudu dělat, páč copa dyby mi taky někam utekla, jako muj kluk a chodila ke mně enom na návštěvu. To bych fakt nechtěl. A to nechci ani domyslet, dyby přišla s ňákým jinym čoklem, než se Žolinou.

Tak už sem zase hodnej kocour, páč vim, že nic se nemá přehánět.

Youtube, blog a já...

Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá

.

---

Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.

Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.

Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Nerovný boj

Proč jen do mě pořád bušíš,

na co jsou ti tvoje uši,

neslyšíš mé naříkání,

když ti plním všechna přání…

Proč jen do mě pořád mlátíš,

kolikrát se ještě vrátíš,

jsem již celá pošpiněná,

chci jen křičet, jsem však němá…

Proč jen do mě pořád řežeš,

z bytu vůbec nevylezeš,

už jsem celá ošoupaná,

je to osud, je to hana.

Proč mě pořád osaháváš,

špínu z rukou na mě dáváš,

jsem pak celá upocená,

to se přece dělat nemá.

Už jsem celá ohmataná,

písmena mám upatlaná,

a číslovky zrovna tak,

dnes ti ale vytřu zrak,

rozbiju se a nikdy více

nenapíše ani slůvko TVOJE KLÁVESNICE.

Nechci mít strach ze strachu

Strach má velké oči,

když se kolem točí

a ovíjí nás jako had.

Má nás ve své moci,

nemůžem spát v noci

a tím sílí jeho hlad.

Když se strachy zelenám

hned z toho i průjem mám,

o to víc pak nespím,

od záchodu nesmím.

Tak mu řeknu : "Táhni někam",

já žít šťastně právě spěchám,

tebe já už nechci mít

chci bez tebe umět žít.

Potom polknu uhlí černé,

tablety mé tmavé, věrné,

běhavku tím zastavím,

protože už dobře vím,

že do světa vyrazím.

Kdo je rovnej a kdo rovnější

Vona teda hodně často řiká, že kdo nežil nikdá s kocourem, je to jako dyby nikdy nežil.

Já nevim ale přesně, jak to vůbec myslí, páč že by byla tak chytrá, že by tudle velkou pravdu vopravducky pochopila, tomu ňák nemůžu věřit. Spíš to bude zase ňákej její ironickej kec, jako vobvykle.

Třeba by todle rčení mohla směle inplantovat na jejího, jak vona s oblibou říká "hodného hošíka",kerej mi tedla do týhle vypráskaný famílie přived a zasadil, ale to vona zasejc ne.

Věc se má takhlenct. Její hošík má bolavý zádíčka a asi ho bolely tak, že ze zoufalství rozsekal postel. Dyby tak pěkně cvičil a byl pohyblivej jako já, zádíčka by ho určitě nebolely, enomže to von ne, vona furt nadává, že si po sobě neuklidí ani ťuk../to by mi teda vopravducky zajímalo, jak se uklízí ťuk a taky někdá říká prd.. tomu už vůbec nerozumim../a že dyby se furt neválel u PC a taky někdá třebas umyl nádobí a nebo tak něco, že by to mohlo bejt přínosný pro ty jeho bolavý záda.

Von teda má ale evidentně větčinou jinej názor a tak na ní tak outrpně hledí, dyž se ztrapňuje těma jejíma kecama a civí přesně jako já, dyž mi vyčítá, že sem se zase netrefil do záchodku, což znamená, že jí má dočista na háku. Stejně jako já, že jo. Ale stalo se, že jí asi chtěl udělat radost svým pohybem a tak rozmontoval svou postel a součástky z ní hezky vopřel vo všechny almary, co jich máme v bytě.

Že vona prskala žluč, je nabíledni. Povídala mu:

"Víš co, ty vezmi stovky hřebíky a zatluč rovnou všechny dveře vod všech almar, protože se nikam nemůžu pro nic dostat. Kvůli tomu si nemusel bořit svou postel, když si chtěl, aby bylo všechno nedobytné a nemusel by ses tak namáhat, efekt by byl stejný a bez výraznější ztráty energie."

Von teda kluk po tom jejim proslovu na ní hleděl dost útrpně, ale to bylo asi tak všechno, páč součástky /rozuměj prkna, desky, pružiny/ porád máme rozkramařený po celým kvartýru. Mě to teda zasejc až tak moc nevadí, ale vona je z toho dost nervní a je na kluka už dost našňupnutá.

Já si tu užívam pěkný schovávačky a vůbec mě dost baví mezi tim všim prolejzat, ale vona pro to nemá žádný pochopení a furt na kluka huláká, aby to už zlikvidoval.

Tak nevim, ňák těm lidem moc nerozumim. Co voni všecko potřebujou k tomu životu, to je nad kocouří chápání. Jeden si koupí postel, potom jí rozmlátí a nakonec stejně spí na matraci na zemi jako já.

Bych to teda shrnul, nakonec sme vobá skončili na podlaze.

Tadle rodina je fakt hodně demokratická, kocouří a hošící jsou si rovný na zemi na matraci a čoklové a paničky sou si zase rovný na kanapíčku.

Ale kdo je si rovnější víc, to vopravducky nevim, kluk to asi nebude, dyž ho bolí záda, páč je má křivý…

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.

Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.

Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.

Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.

Mrňavka k nám přijuchala s bolavym vokem a vona jí do něj musela pravidelně kapat ňákou kapalinu nebo co. Fšecko sem to šmíroval pěkně skovanej v bezpečí, páč nikdá nevim, co se jí urodí v mozkovně a mohlo by jí napadnout, že by mohla kápnout i mě. Vona je totiž všeho schopná. Ale asi se toho samýho vobávala i čoklice a tak se rozhodla todlecto nebezpečenství do nuly eliminovat. Tady bych vyzvednul čoklovo nespornou vodvahu, páč čin to byl hrdinskej a i nebezpečnej.

Čoklice taky bedlivě sledovala todlencto kapání a konečně jednou něco vymyslela kupodivu sama a hlavou. Číhala a pozorovala a dyž vona zavelela:

"Budeme kapat do očíčka, podej mi kapičky" ..tak rozjela akci.

"Mrňavice zakňourala, že neceeeeeeee a kapky velkym fofrem hodila pod válendu.

Vona medově povídá:

"No Aďulko, tos neudělala moc dobře. Do očíčka kápnout musíme, to přece víš. Chceš, aby se ti očíčko zahojilo ne? Tak, teď pěkně pro ně vlez a hezky mi je podej."

Mrňavka jí celkem poslouchá, na rozdíl teda vode mě, a tak se poslušně jala kapky hledat.

" Jsou tam?"

"Aňo," Mrňavka na to.

Za chvíli se z pod válendy vozvalo: "Nejsou."

"Jak to že nejsou? Podívej se pořádně."

Mrňavka zalezla hloubjejc pod válendu a křičela: "Mam, mam".

Dyž se ale zpod válendy vyplížila, podávala jí propisku.

To už sem na ní zasejc pozoroval znaky blížícího se infarktu. Nezbylo jí nic jinýho, než zalehnout a snažit se nacpat za Mrňavkou. Asi jí ale došlo, že vobě se tam nevejdou, tak se zasejc musela zvednout a počkat, až se Mrňavka vysouká ven. Tý se to ale asi líbilo a tak tam vobě lezly jako berušky, hledaly a čmuchaly, ale kapky nenašly. Vona teda už pracovala nekompromisně k infarktu, dyž jí konečně došlo, že je celkem divný, že týdle plazicí hry se nezúčastňuje čoklinda.

A páč nás už zná celkem jako svý boty, šla rovnou po čuchu. Čoklice ve vedlejší místnosti měla flaštičku s kapkama v hubě a už jí zpracovávala po svým. Vona jí flaštičku z huby vyrvala rychlostí blesku a začala hořekovat:

"Žolino, proč jsi jenom taková trubka, podívej se, jak si tu flaštičku docela i prokousla. Ještě, že se dnes kape naposled."

Potom udělala důkladnou prohlídku tý vožužlaný plastový trosky a konstatovala, že je prokousnutá naštěstí někde nahoře a že dyž bude rovně stát, že nepoteče a že tam eště nějaký ty kapky zvostaly.

Nakapala Mrňavici do voka a flaštičku pro jistotu před náma skovala s poznámkou, že nám fakt nejni co věřit.

Já teda nechápu, jakym právem vona porád proti nám uplatňuje kolektivní vinu, ale nakonec ať si brebtá co chce, hlavně že aspoň vyvalí večeři, byť do kouta.

Žolina ale v mejch kočičích vočích vo stupínek povyrostla, páč tohle byl přímo její vodvážnej majstrštik, páč tady vedle slušnýho nářezu riskovala i vlastní život, přece neveděla, co v tý flaštičce je vlastně za tekutinu. Co dyby tam byl ňákej jed, že jo? Já řikám porád, že jí nejni co věřit.

Boj vo moc vůbec nejni jednoduchej...

Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.

---

Sice bych je chtěl mít fšecky pod pantoflem a bejt tady šéf, ale někdá ta touha po moci a vládnutí prostě ňák neklapne. Tady v týdle rodině, chce bejt šéf každej a tak si vobčas mazaně řeknu: "Moudřejší ustoupí…"

To potom v zájmu mýho kočičího psychickýho zdraví si pomyslim, že mi sou všechny tři /myslim teda Jí, Mrňavici a psí vtírku/ dočista ukradený, stejně jako jejímu klukovi, ke kerýmu si vlezu do pokoje s tim vědomim, že sice budu v bezpečí, ale hladovej. No jo, no, to holt už vobnáší pohnutej kocouří život, že jo.

Enomže bejt hladovej a eště hrozně zvědavej, to dá jednomu pěkně zabrat a tak vobčas vylezu ze svýho bezpečí, podívat se, co voni tam vlastně vyváděj. A někdá vidim vopravdu neuvěřitelný věci.

Vona nakrájí na kolečka banán a cpe ho po kouskách Mrňavici. Psí vtírka kroutí vocasem, motá se kolem Mrňavky a chce taky žrát ten banán. To bych teda nevěřil, dybych to na vlastní kocouří voči neviděl. Tak, že jedno kolečko strčí Mrňavce, druhý čoklovi. Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Ten čokl by snad žral fšecko, co vona dává tý malý dvounožce. A to zdaleka nejni konec.

Mrňavice čoklovi vaří polívku. Věřili byste tomu? Já to viděl. Fšecky granule, co tam má čokl v misce, přendá pěkně po jedný do misky s vodou, co tam máme na pití, potom to jako povaří na tom jejim plastovym sporáku a porád to míchá a brebtá u toho:

"Zolinko, važim ti polífku."

A čokl se může zjevit. Dyž to jako dovaří, veme takovou malou naběračku a dává to její kuchařský dílo čoklovi k hubě.

"Papej Zolinko, polífku."

A ten přitroublej čokl to vopravducky z tý naběračky vychlemtá. To bych teda nevěřil. Musim ale zcela vobjektivně připodotknout, že i vona na to civěla jako tydýt. Už jenom z toho principu, že čokl je mlsnej až hanba a hned tak něco nežere. Ale jak je v tom zainteresovaná Mrňavice, zřejmě se vtírce vypne nějakej třídící mechanizmus na žrádlo a sežrala by všechno, co dostane Mrňavka.

Je teda faktótum, že po tomdletom vařicím vobřadu vona musí Mrňavku z gruntu převlíknout, protože velkou část tý psí polívky má Mrňavka rozkecanou na voblečení. Ale vona ani nenadává, veme suchý svršky a Mrňavku zase hodí do gala.

Večír se culím pod fousky, dyž psice bere Mrňavce její plyšový hračky. To je potom správná rotyka. Nejlepšejší je to, dyž se chystaj do pelechu. Mrňavka si přinese svou "koču" , dá si jí na polštář a než se vyčurá do ampru, psí vtírka jí popadne a vodnese si jí do vedlejší místnosti, aby jí správně vožižlala.

No jo, i ten čokl někdá touží bejt šéfem aspoň jednoho malýho ukradenýho plyšáka…

Vobě potom koču jako dvě trubky hledají, až jí napadne, že jim jí zdulila Žolina. Tak vona letí vedle, vyrve kočku Žolině z huby a podá jí řvoucí Mrňavici. Koča je celá voslintaná, ale Mrňavka zkontroluje, estli má vobě voči a je spokojená. Dyž konečně Mrňavka usne, dycinky doufam, že bych teťkanct moh dostat ňákou tu večeři. Enomže vona taky chrápe jako zabitá a tak mě nezbejvá, než si jít chroustnout těch pitomejch granulí, co tak nemam rád.

Bejt mocnej s hladovym břichem moc nejde. A tak teda sezobam ňákou tu granuli a těšim se, že až Mrňavka vodcestuje, potom tu zasejc budu šéf…

Chybička se vloudí i ve směru kroků

Zasejc už tady byla Mrňavice. Teda to vám řeknu, že jako já kocour Číča mám z toho dočista kočičí kopřivku. Vovšem na druhou stranu… vono to má taky něco do sebe. Malá Mrňavice se začíná jevit jako muj externí spolupracovník v huntování psychiky naší živitelky. Vopravducky ale jenom jako externista a eště hodně vzdálenej. Dyž ke mně přilítne, už se nedekuju do závětří, ale hrdinně na ní zasyčim. Ani sem netušil, že v tom mym syčení je taková síla. Mrňavice zůstane úplně perplex a už ke mně neleze. Zato vona dyž mě viděla a slyšela naživo syčet, koukala jako vyvoraná myš.

"Tak takhle umíš syčet ty syčáku?"

Vona se diví jako divizna, že kocouří někdá syčejí. Já, páč sem kocour společenskej a dobrý vychování je moje druhá přirozenost, sem na ní nikdá nesyčel. Nakonec je to moje živitelka, že jo, ale na Mrňavku teda syčet budu, páč to zabírá parádně. Vona teda naštěstí uznala, že je to mý právo a Mrňavici řeknula:

"Nech kocoura na pokoji, on se tě bojí, jdi si hrát se Žolinkou."

Enomže Mrňavice si nešla hrát se Žolinkou, ale vkročila do koupelny a šla si hrát se zubní pastou. Pěkně jí votevřela a celou vymačkala do vany a než se vona vzpamatovala, měla vanu celou vopatlanou nejen vod pasty, ale eště i vod sprchovýho mejdla. Jo, já prostě v Mrňavce vobjevil velikej talent na věci, na kerý já ani psí vtírka, nestačíme. A Mrňavice se vopravdu upřímně snažila.

Než vona v kuchyni uvařila ňákej blemt, Mrňavka zalezla u kluka pod stůl a vytahala všechny kolíčky ze switche a asi jí došlo, že to nemá dělat, tak je tam zasejc nacpala zpátky, enomže ňák přesně netrefila správnej kolík do správný dírky a výsledkem bylo, že klukovi ani jí nešel celý dva dni internet ani na wi-fi, ani po kabelu. Dyž na to ten její kluk za pěkně dlouhou přišel, konstatoval, že Mrňavka je ale hodně šikovná.

A to asi jo, páč jí eště stačila ztratit spony na ubrus, rozbít jí ňákej památeční keramickej zvonec a málem si schodila na kebuli palmu i s květníkem. Já naprosto pro ní neviditelnej, sem s vobdivem pozoroval její velký nadání. A to je prosim pěkně eště malá, co vona potom dokáže za velký věci, až bude velká.. toho bych se fakt chtěl dožít…

Ale abych vám dovyprávěl to chybný vkročení Mrňavky k tomu excesu se zubní pastou….

Kluk se chtěl vykoupat a tak mu nezbylo nic jinýho, než tu zasviněnou vanu umejt. Tak to vzal enom sprchou, enomže tim se mu docela ucpala výpusť. A von se s ničim zasejc tak moc nepárá, vodmontoval teda hlavici sprchy a tlakem jenom z tý pozůstalý hadice nahnal tu nešťastnou kosmetickou směs pryč z vany, a po tomdle sladkým vítězství člověka nad hmotou bohužoužel hlavici sprchy zamontoval zpátky do hadice bez těsnění, kerý taky dokázal překvapivě ztratit. No, nakonec dyk je s Mrňavicí příbuznej, že jo…

A správný tóčo nastalo, dyž se velkej dvounožec potom chtěl vosprchovat. Voda mu ze sprchy hrčela všade, kde ale teda zrovinka nechtěl. Hned začal vyšetřovat, kdo, kde, proč a jak, rotyka kolem toho byla veliká….Tak, že musim zkonstatovat, že krok Mrňavice v koupelnu měl dalekosáhlý a hlučný následky, kerý sem já kocour Číča bedlivě sledoval a taky následně zdokumentoval, páč tak ňák po kocouřim tušim, že budou další a další kroky, cílený na to, aby si vona a její dvounožec uvědomili, že majetek nejni všecko a že teda já, psí vtírka a i malá Mrňavice budeme dělat všecko, na co nám naše síly budou stačit, abychom jim vod něj co nejzdárnějc vodpomáhali.

Má milá.. slyším tvůj kovový zvuk

Jsi tak krásně bílá

a je v tobě síla,

vím, že na mě počkáš,

nemůžu se dočkat.

S rozkoší očekávanou,

odhodím kalhoty stranou,

košili servu ze sebe,

myslím na cestu do nebe.

Trenýrky ze sebe strhám ,

nedočkav k tobě se vrhám,

když si na tě potom lehnu,

rozkoší se ani nehnu.

Po zádech mráz mi na moment přejede,

jak jenom v předehře on sám to dovede,

však hned záplava tepla nás zahřeje,

blažená úleva vstoupí hned do děje.

Přineseš mi uvolnění,

nad to přece nic už není,

přineseš mi rozkoš sladkou,

s glazurou svou bílou, hladkou,

neb si moje VANA koupací,

k tobě člověk rád se navrací.

Jak se jí možná změnil život

Já už bych se na to vopravducky vyprdnul, velebnosti.

Mrňavice je u nás na muj kocouří vkus teda hodně často, furt za mnou leze, šišlá na mě "košiško posééém" a já před ní musim bejt porád někde zaleznutej. Mam toho už akorát tak dost. Eště že vona mi aspoň dá večeři někam, kam se ta malá divoká dvounožka nedostane. Je to hotovej škandál. Vona je tady i v noci a chrní s ní v jejim pelechu. Tedy v mym pelechu, chci napsat, páč Mrňavice se nakýbluje k ní a já musim spát vodstrčenej a samotnej. I psí vtírka se k nim vetře. Já bych chtěl bejt taky u ní, ale dyž je tam Mrňavka, ani tam radči nepáchnu.

Jenomže vonehdá teda Mrňavice něco provedla. To si vopravducky nechejte vyprávět. Zašišlala na ní: "Čůůlat."

A vona se mohla přerazit. Povídá jí. "Budeš čůrat do záchodu a nebo do nočníčku?"

"Do záchodu," Mrňavice na to.

Tak vona šla a dala jí na normální záchodový prkýnko eště takový zmenčovací, aby nám Mrňavice nespadla do záchoda. Mě by to teda bylo fuk, že jo, páč porád by bylo lepčější, dyby do toho záchoda žbluňkla, než to, co se stalo potom.

"Už sem vyčulaná babi."

Vona k ní hned letěla, sundala jí z toho hajzlíku a že jí jako natáhne bombarďáky. Enomže, co se nestalo. Než jí ty bombky natáhla, Mrňavice rychlostí blesku vzala to dětský zmenšovací prkýnko a posadila si ho na hlavu a v mžiku si ho narvala na krk. A bylo vykydáno. Prkýnko nešlo zpátky přetáhnout a tak to vypadalo, že ho tam bude mít už napořád. Sám bych teda byl zvědavej, jak s nim třeba bude chrápat, nebo jak se s nim voblíkne do bundy a podobný intelektuální votazníky se mi honily hlavou, ale vona dočista šílela. Snažila se Mrňavici něco dělat s ušima, ňák jí je porád mačkala k hlavě a mordovala se s tim prkýnkem, co vůbec nešlo sundat. Najednou ta hlava byla asi ňáká větčí, nebo co. Teda je faktótum, že Mrňavice si to prkýnko nasadila snadno, páč po tý hladký straně jí po kebuli snadno sklouzlo, ale vobráceně to už nazpátek nešlo.

Vona měla ve vočích votazníky celýho světa. Její myšlenky, co jí hulily hlavou, se daly číst z vočí jako v nejlepčejšim kočičim žurnále.

"No to je teda pěkné, já snad budu muset někam jet se řvoucí holkou na pohotovost, aby nám sundali z krku záchodové prkénko.. a jak s ní můžu ject, když pro ni nemám autosedačku… proboha co já jenom budu dělat, jestli jí to přes tu hlavu nějak nepřervu.. to snad budu muset jet tramvají, vždyť to má kolem krku jako kobyla chomout, čím to jenom přepiluji, jestli se mi nepovede to sundat………

A Mrňavice začala řvát na plný kolo. Už jí asi taky došlo, že to ňák nejde sundat, možná, že už jí bolely ty uši, co tam tak překážely a dostala strach, aby jí ty uši vona ňák neutrhla, dyž tam tak překážejí.

A potom, potom vona na Mrňavici docela zařvala, jako řve na mě a na psí vtírku Žolinu, dyž něco vyvedeme.

"Neřvi a stůj, nebo to nikdy nesundáme."

Teda Mrňavice není vůbec zvyklá, že by na ní vona řvala, páč vona řve akorát na nás, na ubohý zvířata, a tak se leknula, že dočista zkameněla a s rukama připaženýma stála jako socha v pozoru a ani nedutala. Vona tam teda eště něco prováděla s těma jejíma ušima a potom se jí konečně podařilo to prkýnko sundat. Ani jí ty uši nemusela utrhnout.

Mrňavice hned běžela za mnou, páč mě zblejskla, a já než sem se před ní ztratil ve fusekloidní zásuvce, viděl sem, jak vona mele z posledního. Ouplně se klepala. Tak sem na ní v rychlosti mňouknul: "To máš z tý tvý demogracie, dybys jí posadila na ampr, tak si měla po starostech, ale ty se jí holt musíš demokraticky zeptat, kde že to vlastně chce čůrat. Ach, jo, je to nespravedlivý, páč mě si se nikdá nezeptala, kde chci mít muj záchodek. A protestoval sem já někdá? No řekni sama. Chodim pěkně a spořádaně tam, jak si to diktátorsky nařídila a zavonačila. Trochu spravedlnosti bych prosil laskavě."

Teda nevim, estli vona vůbec je schopná pochopit moje komplikovaný myšlénky, kórt, dyž byla ve stavu pernamentního třasu, ale zase si řikam, že jí to třeba změní život a začne bejt na Mrňavici taky diktátorská.

Nejtemnější noc ze všech nocí

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí.