Od malička byla jiná, než ostatní. Ať chtěla, a nebo nechtěla, vždycky dráždila okolí svým neobvyklým chováním. Ne, že by byla výstřední a nebo vulgární a hrubá. To nikdy. Jen měla svůj problém, o kterém ani sama neměla tušení. Vnímala svět trošku jinak, než většina lidí okolo ní. Velmi těžko se protloukala životem až do té doby, než po příbuzných ze zahraničí podědila obrovské množství peněz.
Nedokázala je však využít jako jiní lidé. Neustále prohlížela nákupní letáky, počítala výhodnost cen, škudlila stejně jako dřív. Navíc si nedopřála vůbec nic. Pár lidí vědělo, že se stala ohromně bohatá a mezi nimi byl i on. Nebylo jednoduché se jí vetřít do přízně. Její osamocenost, nedůvěřivost a povaha introverta byla celkem nepřekonatelnou překážkou. Ne však pro něho. Věděl o sobě, že je šaramantní střihák a sbalit jakoukoliv babu pro něj nebýval veliký problém. Ironií osudu je však to, že i tito leskem oplývající pardálové se mnohdy pro svůj nevázaný způsob života stanou pro své současné manželky nesnesitelnými a tak bývají často z manželství vyobcováni a vykopáni a ocitají se v nezáviděníhodné situaci, kdy mají taktřka krok, stát se bezdomovcem.Ne tak ale on. On začenichal kořist a šel po stopě jako ohař. Bylo to snadnější, než si myslel. Ani se nemusel snažit jako jindy a měl zajištěný nový trvalý pobyt.
Ač nebyla zjevem odpudivá, brzy ho začala odpuzovat svou zvláštní povahou introverta s pedantskými sklony a nutkavými obsedancemi. Na její neměnné a dlouhotrvající rituály všeho druhu nejprve hleděl s úžasem. Pozoroval, jak těžko se vyrovnává s jakýmikoliv změnami. Ráda si s ním povídala, ale bylo to spíš tak, že vedla sáhodlouhé monology, kdy neustále dokola opakovala svou myšlenku a naprosto nebyla schopna jakéhokoliv dialogu. Tak se naučil neposlouchat jí. Komické pro něj bylo, že ve svém takřka samomluvícím vystoupení ani nezaznamenala, že on vůbec neposlouchá.
Stačilo jí, že může brebentit o jedné a té samé věci třeba hodiny, stále opakujíc ta samá slova a ta samá gesta.
Chorobný pořádek, který udržovala, ho pozvolna začal dohánět k šílenství. Dlouhé přednášky o tom, že tužky na pracovním stole musí být všechny natočeny jedním směrem a seřazeny podle velikosti, letáky, které tak ráda po večerech četla a vypisovala si z nich zápisky o cenách, musejí zařezávat a být na pro ně vyhrazeném místě, jako všechno v téhle sterilní domácnosti Pro ležérního šviháka, kterým bezesporu byl, začalo peklo na zemi. Jeho volně poházené svršky byl nucen uklízet na vyhrazená místa, vše mělo přísný řád, nic nebylo ponecháno náhodě. Okamžitě vyhodnotila sebemenší odchylku. Každá věc měla stálé místo s přesností na milimetry.
Nebyl by pro něj problém najít jinou ženskou ochotnou nastěhovat si ho k sobě, ale lákadlem mu byly její miliony korun, prachy, které by mu do konce života zajistily bezstarostnost a ze kterých zatím neviděl ani korunu. A tak se rozhodl využít její, jak neomylně vycítil psychické poruchy a jednou pro vždy se jí zbavit. Věděl, jak neskonale trpí, když něco není tak, jak je zvyklá. Na tom postavil svůj ďábelský plán.
První fáze jeho plánu spočívala v tom, že se musí vzít. To bylo velmi jednoduché. Když jí požádal o ruku, vrněla radostí. Brzy bylo po svatbě a on mohl začít.
Začal jí schovávat osobní věci. Byla to hezká hra, pozorovat ji, jak zoufale hledá po celém bytě svoje doklady.
"Hledáš něco lásko?"
"Já jsem asi ztratila občanku, nerozumím tomu, měla jsem jí tady."
"Ale miláčku, uklidni se, pomůžu ti hledat, určitě ji najdeme. A když ne, nahlásíš ztrátu a udělají ti novou, no, to přece není žádný problém," sladce vrkal, on, mysleje si, že problém by to nebyl pro něj, ale pro ní s její povahou je to první pěkná rána do její psychiky.
"Drahoušku, už jsem jí našel, dala sis jí sem, do téhle zásuvky."
"To ale není možné, tam občanský průkaz nepatří, kde se tam vzal?"
S radostí pozoroval, jak ve tváři zesinala a znejistěla. Dobře věděl, že kombinace, že by ji tam snad dal zlomyslně on, není schopna.
"Ale miláčku, netrap se, dala sis jí tam zřejmě sama a prostě si to zapomněla."
"Tys přehodil ty hrnečky ve skříňce? Ten zelený má být napravo a modrý nalevo. Přece ti to říkám pořád."
"Ne, ne miláčku, na hrnečky jsem ani nesáhl, přece si to udělala sama, včera, vzpomeň si přece, řekla si, že takto to bude hezčí, snad jsi na to nezapomněla?"
"Ale já je pořád dávám takhle, nikdy nic neměním, jsem na to tak zvyklá.
"Je možné lásko, že by sis to nepamatovala? Měla si z toho takovou radost, přece si ještě řekla, teď budou obráceně, je to tak hezčí…"
Znejistěla. Je to možné, že bych si to nepamatovala? Že by on mohl lhát, jí ani nenapadlo.
"Cos vylil na koberec v obýváku? Je tam nějaký flek."
"Kde drahoušku?"
Vedla ho do obýváku a rozčileně mu ukazovala malý flíček vedle jejího křesla.
"Aha tenhle, ten je přece od tvého včerejšího nanuku."
"Já jsem včera měla nanuk?" byla už pěkně vyděšená.
Láskyplně jí objal a pravil: "Nic si z toho nedělej, to se může stát každému, prostě tě včera kousek upadl, sem, na koberec, vyčistíme to spolu, ano? Víš drahoušku, že tě miluju, ale nezdá se ti, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá? Nejsi třeba nějak nemocná? Pokud ano, proč to přede mnou tajíš? Nechceš mi přidělávat starosti? Jsme ale manželé, měla bys mi říct, co tě trápí. Chováš se teď tak podivně. Svěř se mi lásko.."
"Nic mi není, jsem v pořádku."
"Tak to je moc dobře drahá, už jsem měl docela obavy, že bys snad měla nějakou duševní nemoc, já se o tebe tak bojím, co bych si bez tebe počal…Musíš na sebe dávat pozor, slib mi to."
Kývla jako ve snách.
"Tys vyměnil tohle na dveřích? Bylo to kovové a teď je to plastové."
"Co povídáš pusinko? O čem to mluvíš? Co bylo kde?"
"No tady na dveřích.. přece to bylo kovové, pamatuju si to dobře," zmatená ukazovala na štítky na dveřích.
"Drahoušku, vidím, že to začíná být vážné, ty si to asi neuvědomuješ, ale ty máš problém, ty trpíš halucinacemi. Ty štítky jsou pořád stejné. Nikdo s nimi nic nedělal. Možná bychom mohli spolu navštívit lékaře, co ty na to?"
"Nic mi není," stáhla se do sebe a tiše si sedla do kouta. Byla tak rozrušená, že zapomněla uklidit letáky na své místo.
Konečně klid, myslel si cynicky. Konečně přestane mlít ty svoje kraviny a bude zticha. Přemýšlel, co dál. Ne, nestačí mu, aby byla zticha, rozhodl se jí zbavit a to taky udělá.
Ráno jí slyšel nahlas plakat.
"Co se ti stalo lásko? Nevyspala ses dobře? Proč pláčeš? Bolí tě něco?"
Zoufale se na něj podívala, "Na záchodě je jiný toaletní papír, než jsem tam dala. Ten můj byl se žlutými kytičkami a teď je tam s hnědými lístky. Přece jsme spolu kupovali žluté kytičky. Kde se tam teda vzaly hnědé lístky?
"A kvůli tomu pláčeš drahoušku? Přece kytičky nebo lístečky, není to jedno? Ale já si vzpomínám, že jsme opravdu kupovali hnědé lístky, trošinku se ti to popletlo, nic si z toho nedělej, můžeme jít k nějaké paní doktorce a ona ti pomůže, dneska jsou léky na všechno, i na špatnou paměť, nebo halucinace.."
"Kde je moje rtěnka?
"Co povídáš, co hledáš?"
"Tady byla moje rtěnka jak se teď namaluji?"
"Co bys chtěla malovat miláčku? Ty ses přece nikdy nemalovala, vždyť, víš, že na tobě obdivuju právě nejvíc tu čistou přírodnost, bez jakéhokoliv makeupu. Nikdy se přece nemaluješ. Neeee, proboha snad si to nezapomněla? Uvědomuješ si vůbec, že se s tebou děje něco vážného? Musíme k lékaři, nedá se nic dělat, potřebuješ léky na paměť, drahá. Prosím, věř mi, miluju tě a bojím se o tebe."
Mlčky kývla.
Objednal jí promptně k psychiatrovi.
Naprosto zcela správně nezapochyboval, že až se u něj rozhovoří o svých rituálech a obsedantním chování, psychiatr jí už nějakou diagnozu najde. A potom nebude problém přesvědčit jí o tom, že čím rychleji léky využije, tím rychleji se jí vrátí paměť. Nejlepší bude, když je vezme všechny najednou.
