Odpovědi pro Bev a Radku

Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.

Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...

Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

---

A tady už odpovědi pro BEV:

1) Máte osobní zkušenost s rčením - Odříkaného největší krajíc?

Já osobně bych mohla o tomhle rčení psát disertační práci.

Vše, co jsem v životě nechtěla, jsem si užívám plnými doušky a mnohdy, připouštím, to není zas až tak špatné…

2) Zažili jste někdy něco nadpřirozeného?

Ano a to celkem pravidelně. Mého drahého manžela. Já jsem přesvědčena, že je z Marsu.

3) Kdo, nebo co, si myslíte, že je Blaine Mono?

Sólo zvracení?

Ne ba ne, to bude mít něco společného s tím tvým oblíbeným autorem, že jo?

4) Co podle vás znamená slovo plezmero?

No podle mě je to zlá ženština, shodou okolností jsem zrovna nedávno jednom plezmeru publikovala článek "Jak nerandit"… Teď jsem se ale fakt zarazila.. jak ten čas letí, ono už to není tak nedávno...

5) U nás doma se říkalo třeba, v ironickém pobavení: Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji.

Máte taky nějaké slovo, sousloví nebo rčení používané pouze ve vaší rodině?

U nás frčí dva v jednom a to "To se nedá nic platný"…teda ono to frčí jenom u mě a abych pravdu řekla, ostatním v naší rodině dost dlouho trvalo, než na mě přestali útrpně hledět, kdykoliv jsem tuto větu vypustila do éteru.

6) Co si myslíte o Spongebobovi v kalhotách?

Já bych si ráda něco myslela fakt, ale vůbec nevím, co bych si asi tak měla myslet. Můžu si akorát myslet, že vím, že nic nevím…ale to je moje stará klasika, kterou popisuji v další otázce..

7) Jak zní váš oblíbený citát?

"Vím, že nic nevím, ale nemám ráda, když mi to porád někdo připomíná."

8) Naše životy se zrcadlí v blogu. Platí to i obráceně, ovlivnil blog někdy váš život?

Určitě ano. Kromě toho, že jsem se naučila díky blogu slušně prokrastinovat, začala jsem i psát, což bych od sebe nikdy nečekala A taky se mi líbí poznání, že mám ráda lidi, které jsem nikdy neviděla a přes to cítím, že mi s nimi blog nějak spojuje a je to příjemné pouto

9) Čím, nebo kým, byste si přáli být v příštím životě?

No přece nadějnou spisovatelkou, už na to teď pilně trénuju…

10) Hádanka vypůjčená z knihy S. Kinga Temná věž - Pustiny:

Kdy brána není brána?

Jak se dá písemně rozpačitě mlčet? Jsem zticha jako ryba. Nevím. Dám se podat…

Pro RADKU:

1. Jsi důvěřivá?

Jsem, ale život mě naučil, že ne z naivity, nýbrž z toho, že je to jaksi pohodlnější. Když si zároveň připustím, že všechno může být i jinak, nečeká mě ani velké zklamání. Já bych řekla, že je to taková moje těžce vydobytá soukromá životní moudrost…

2. Co Tě na lidech nejvíce odradí?

Bezpečně špína za nehty a nepřímý pohled. Já se ráda dívám lidem do očí a nesnáším takový ten pohled ze strany. Mám to nějak spojený s křivárnou. A potom taky nemám ráda mluvení jenom pro vypouštění slov z úst. To mi vadí opravdu hodně…

3. Zažila jsi v životě situaci, která Tě zaskočila natolik, že si ji po dlouhé době pamatuješ jako dokonalé překvapení? (ať pozitivní či negativní)

Jedno dokonalé překvapení (tedy z mnoha těch, které mi s láskou připravovali oba moji milí chlapci) pro mě bylo, když mladší syn přinesl domů potkana a já, protože jsem ho vždycky vychovávala k lásce ke zvířatům, jsem neměla to srdce zklamat ho tím, aby potkana dal tam, kde ho sebral a odměnou nám bylo, že za čas potkan povil dalších 7 kousků a nakonec z toho byly tři roky plné chronických překvapení, co mi ty potvory zase rozkousaly.

4. Máš vlastnosti (chování), které Ti na druhých vadí?

Určitě mám, protože tak to bývá, že co člověku vadí na jiných je jeho vlastním odrazem. Ale je fakt, že na jiných to najdu snadněji a lépe hihihihi. Takže ti, co mi lezou nejvíc na nervy mi zřejmě iritují tím, že jsou trošku jako já…

5. Umíš odpočívat?

Dokonale, jenomže to nesmí být zase moc dlouho, potom ve mně nastává pocit jakéhosi zmarněného času. Takže musím odpočívat rychle, abych si v zápětí ještě stačila navodit pocit z dobře udělaný práce…

6. Používáš v mluvě pořekadla, rčení či hlášky z filmů?

Tak to velmi ráda, řekla bych že některé rčení patří už k národní mluvě. Ale do Pelhřimova nejedu…

7. Umíš si dělat ze sebe legraci?

Můžu si snad o sobě myslet, že umím, dokonce si můžu myslet, že to umím víc než dělat si legraci z druhých v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě, ale taky vím, že já sama se třeba vidím jinak než mě vnímá okolí. Jednou jsem četla takovou moudrost, nebo citát, neumím už to přesně formulovat, ale bylo to asi o tom, že kdyby nás někdo představoval nám a popisoval, jak nás vidí on, mnohdy bychom se sami nepoznali.

8. Dokážeš (dokázala/a bys) za sebou udělat tlustou čáru a začít jinde a jinak?

Tak to by mi taky zajímalo. Jednou už jsem byla hodně nakročená, ale do úplného spálení mostu jsem se nedopracovala. Snad ale mohu v sebe doufat, to nikoho nic nestojí hihi…

9. Čeho by ses nikdy nedokázala vzdát?

Zajímavá otázka. Čím víc je člověk v nouzi, tím víc se dokáže vzdát materiálních věcí.

Nakonec dokáže oželet zřejmě všechno.

A víra? Mohla bych napsat, že se nemůžu vzdát svého přesvědčení, které jsem nabyla během svého života. Jenže ani to neplatí tak úplně. Fakt se snažím poctivě odpovědět, ale nevím to. Určitě bych nechtěla přijít o lidi, co mám ráda, jenomže když odejdou, co můžu dělat? Musím to přijmout, musím se s tím vyrovnat po svém..

10. Věříš v lásku na celý život?

Ano věřím, svoje zvířata jsem vždycky milovala celý jejich život hihihihi..

Čtyři týdny adventu

Už je tady zas,
předvánoční čas.
Místo by se v klidu bylo,
aby se vše zadařilo,
lítáme jak zběsilí,
vánoce jsou za chvíli.

První týden čile smýčím
na pavouky pasti líčím.
Vyháním je ze skrýší,
ať si pěkně pospíší,
najít rychle bydlo jiné,
stejně temné a stejně stinné.


Druhý týden okna leštím
hlava už mi z toho třeští,
mytí by šlo jistě snáz,
kdyby nebyl venku mráz.
Kdybych raděj v klidu byla
a s okny se nemazlila,
rýmu by jsem nedostala
a po večerech nechrchlala.


Třetí týden peču, smažím
u trouby se denně pražím,
všechno strkám do krabic
nikdo nemůže chtít víc.
Abychom se dobře měli
a nouzí jsme netrpěli.
V březnu pak to sklofou ptáci,
nebo snad i bezdomáci.


Čtvrtý týden dárky sháním,
slzám se už neubráním,
nemám žádný nápad,
který by mě napad
a tak všichni záhy zjistí,
že ponožky to pevně jistí.


Kdo vyzdobí stromeček?
Asi nějakej blbeček.
Z toho všeho jistý je,
že kdo uteče vyhraje.

Že prej sem provokatér...

To sem se ale nechal sbalit pěkně vypečenou rodinou... Že prej sem provokatér... Žabaři to sou ..všichni. Sucharové a puriráni...Vůbec nedokážou vocenit kvalitu mejch vtípků. Jako tuhle, když sem se vyčůral do křesla a vona si na to v vzápětí sedla. To bylo keců. Že prej se musí celá převlíknout a vydesinfikovat si zadek. Má čumět, že jo.. Trošku mi přišlo líto, že to neschytal ten její kluk, co mě porád někam vláčí. Bylo to políčený na něj, to musím teda přiznat.Ale zase je to její blbost, že ve voblečku do divadla si sedla v jeho pokoji do jeho křesílka... Teda co to žvaním, v jeho pokoji do mýho křesílka. Co to žvaním, v mým pokoji do mýho křesílka. No, jo, za blbost se holt platí...

---

A nebo ten zrzavej prcek. Rád s ním laškuju a von se tváří ouplně znechuceně. Já bejt na jeho místě, zaválel bych ale vopravdu úplně jinak. Mě, kdyby někdo tak pěkně vyzýval k hrátkám na honěnou.. jo...to by bylo něco. Společně packu v pacce bysme zdemolovali všechno, kolem čeho bysme v lítacím amoku profičeli. Jenomže to tak nejni, no.. Tak si musim ten kočičí život zpříjemňovat po svým, že jo.. no.

Vona je teda vůbec nudná. Když přišla na to, že mám v kožíšku blechy, mohla se pominout. Hned mi do kožichu naservírovala nějakej hnusnej blivajz a byla tak vyfičená, že mi to vetřela mezi lopatky, což je jediný místo, kam nedošáhnu., abych tu hnusotu ze sebe ňák smyl Jestli je teda tohle její smysl pro humor, tak to mě podrž.. la pardone...

A nebo když zjistila, že mam červy.. Bóže, to byl kravál. Vřeštěla na toho jejího velkýho dospělce jako v ňákym šílenym amoku, aby mi prej nedával to syrový maso. To mi teda hodně, ale vopravdu hodně našňupla. Já syrový maso moc rád. A představte si, von jí docela poslech a vona mi zase pro změnu naládovala do huby nějaký nechutný svinstvo, a dávala pozor, jestli to dovopravdy spolknu. Příště, až mi zase bude takhle sprostě votevírat čumák a něco nechutnýho do něj ládovat, prostě jí kousnu. A nebo nekousnu? Vona zase není až tak špatná, když mám náladu na mazlení, vona je vždycky dost vochotná.. A když mam hlad, tak stačí na ní mňouknout a vona by se přerazila. Sice syrový maso nedá, padají z ní jenom samý Whiskas, Propesko, Felix a podobný blafy, ale když je hlad, dá se to zblajznout bez větší újmy na psychickým zdraví.

Moc rád se poťouchle divam, když mi kydá muj kočičí zachodek. Snaží se, abych měl kolem něj čisto, ale to bych se na to podíval, abych to tak nechal. Hrabání se v písku je žůžo zábava a já si jí nenecham nikym zkazit. Však vona to uklidí, že jo... Někdy se mi zadaří zvlášť husarskej kousek a to, když se do záchodku jako netrefim až tak přesně. Culim se potom pod fousky, když vona se mi s podivem ptá: "Ty ses zase netrefil, co?" Přijde mi to hodně legrační, páč vona vůbec nepochopila, že trefit se je pro mě ouplná sranda, ale když se trefit nechci, tak se netrefim a basta fidly...

Vona toho vůbec hodně nechápe. Vůbec jí nedochází, že bych jí moh zatopit daleko víc. Třeba ty její orchideje. Co vona s nima nadělá. Na vokno, kde je má vysázený, prej nesmim. Já vim, co je to, když nesmim, ale nenecham si něco zakazovat, že jo.. Já sem přece svobodnej kocour a budu si dělat, co budu chtít. Přece jenom máme demokracii. Vona mi teda vobčas spílá, že nejsem demokrat, ale anarchista.. ale ať si mele co chce, mě je to stejně fuk.

A nebo jak se zastává toho zrzavýho blbečka.

"Číčo, nech to morče!!", slyšim v jednom kuse.

Já jí ho přece neukousnu. Aby se z něj jednou nezbláznila. Já si chci jenom zahrát na honěnou, nebo na kočkovanou, ale ten nadutec se se mnou nějak nebaví. Občas na mě potměšile zírá z toho jeho drátěnýho blbince a já sem přesvědčenej, že se mi v duchu posmívá, za to, že dobře hajzlík ví, že když na mě nečekaně vystartuje, já radči zdrhnu. Jistota je jistota. Když slyšim, jak umí cvakat zubama, tušim, že kousanec vod něj by nebylo nic příjemnýho. Takovej malej zmetek to je. Provokuje mě, ale vo mě říkaj, že sem provokatér já.

Kde je teda potom na světě ňáká spravedlnost, to by mi fakt zajímalo…

PP provokatér

Žil jsem si docela spokojeným životem se svou přítelkyní., kterou jsem měl moc rád. Vedli jsme spolu takový obyčejný, nicméně radostný život. Ona se o mě starala a někdy se snažila mě i převychovávat, jak se snaží všechny bytosti rodu ženského přizpůsobovat všechno, co je pohlaví mužského. Snášel jsem to trpělivě, jelikož jsem vedle ní měl dokonalý pocit bezpečí. Rád jsem u ní odpočíval, nechával se hřát jejím tělem a ukolébávát jejím klidem k blahodárnému spánku vedle ní..

---

Byly to nádherné časy, ale potom se stalo Něco. Něco ošklivého. Začala být moc nemocná a moc smutná. Jedno ráno jí odnesli a už jsem jí nikdy neviděl. Bylo mi strašně smutno, neměl sem komu broukat do ouška, neměl sem se ke komu tulit,ale časem jsem si pozvolna začal zvykat na svou samotu.. Život už je holt takový. Jenomže život je mnohdy ještě horší, než jenom takový. Přistěhoval se ke mně provokatér. A to ne lecjaký. Tohle byl a stále je Provokatér Profesionál Takový PP.. Můj klidný život vzal rychle za své a z naděje, že se vrátí staré dobré časy láskyplných vztahů se rozplynula ještě v zárodku a to rychleji, než pára nad hrncem.

Když jsem PPho prvně uviděl, zatetelil jsem se radostí. Sice jsem tušil, že nebude jako moje ztracená přítelkyně, ale alespoň už nebudu sám. Ve svém dobrém srdci a také jisté naivitě, kterou přisuzuji nezkušenosti, jsem se rozhodl navazovat přátelství hned a nebo pokud možno ještě dříve.. Jak jsem byl ale hloupý. To zvláštní stvoření, ten PP, když jsem se k němu přiblížil, začal docela jančit. Po prvním mém pokusu o přátelství začal velice podivně hopsat, zřejmě předváděl jakýsi epileptický tanec, jehož kroky spočívaly v mocných výskocích a podivných úskocích, s úprky z mého zorného pole a přískoky zpět. Pochopil jsem bystře, že to tanec nebude asi moc přátelský a byl jsem velice rozčarován.

PP bude pravděpodobně jaksi retardován, neboť nevydrží chvíli v klidu a pořád tancuje ty svoje podivné skákací kreace napravo i nalevo a navíc je často prokládá fingovaným klidovým režimem, kdy setrvává ležící na místě, což je od něj ovšem dokonalá blamáž. On totiž číhá. Pořád a neustále. Napjatě mě sleduje a moc ho zajímá, co dělám. Když si ho nevšímám, vydrží se na mě dívat dlouhé minuty. Je při tom moc vynalézavý. Pozorovací místa, aby na mě dokonale viděl, nachází v nejnemožnějších částech pokoje.. Nejraději mě špicluje odněkud seshora. Já si teda začínám myslet, že PP je nejen provokatér, ale i pěkný magor, protože často skočí přesně přede mě a nebo za mě a když se mu zdá, že jsem se dost lekl, zase někam zmizí.

Ne, že bych se ho bál, to ne, ale jsem z něj krapet nervozní, protože vůbec nevím, co ten cvok zase vymyslí. Někdy se dokonce rozčílím a rozeběhnu se proti němu a to bych vám přál vidět, jak rychle vystřelí z místnosti.Nakonec jsem přišel na to, že PP je pěknej srabík, nicméně já mám rád klid a tak se snažím si ho moc nevšímat.a raději mu jdu z cesty. Jenomže bych uvítal na oplátku zase od něj, aby mi taky šel z cesty, když procházím kolem něj, ale jak jsem se už zmínil, při jeho vysokém stupni retardace, on je takové kombinace hodně dalek…Snažím se tedy dát mu najevo po svém způsobu, že právě procházím a aby mě laskavě neobtěžoval, jenomže PP je k jeho omezenosti ještě i zlomyslný.

Snad se cítí taky sám, ale na druhou stranu přece musí pochopit, že já si s ním nikdy na kočku a na myš hrát nebudu. Tak hluboko nikdy neklesnu. Mám už taky nějaký ten věk a jakousi svou důstojnost. Tak se snažím ho ignorovat, co to jde. Mě, kdyby někdo tak okázale přehlížel, urazil bych se, ne ale tak PP. Snad ho to provokuje, nebo se snaží navazovat přátelství po svém, ale kdopak se mu na ty jeho vylomeniny nevykašle. Novou naději na klidný život mi dává poznání, že rád a čím dál víc častěji přes den spí. No ještě, že v noci je klid, jelikož mě od něj bezpečně dělí dveře a na tom si teda trvám. Když se v noci hezky vyspím, přes den potom toho cvoka PP snadněji snáším.

No, já vím, že život není peříčko a že morče, teda já, musí leccos v životě kromě sena , že ano, překousnout.. Prostě musí ustát i divoké soužití s PPkocourem. A vo tom to je…

Z deníku dospívajího chlapce

Stále se učím, jak nejlépe na prsa tak, abych potěšil nejen sebe, ale i jí. A ne jenom při sólových akcích, nýbrž i tam, kde se zúčastní víc osob. Tam je třeba brát zřetel na to, aby i ony, jako přihlížející, mohli vizuálně ocenit kvalitu.

Snažím se zvládat techniku tak, aby přinášela radost nejen mě, ale prostě všem zúčastněným.

Nestačím na to ale kupodivu sám, a tak si rád nechávám poradit od zkušenějších odborníků. Ti mě vysvětlují, že do akce prsa je nutno pro dosažení dokonalosti zapojit i jiné údy. To se mi nezdá jako sebemenší problém, ba jsem vnitřně přesvědčen, že jiné údy nebudu muset ani nějak zdlouhavě pobízet..

Ale není to zase až tak jednoduché.. zjišťuji po čase. Je pro mě veliké a nemilé překvapení, že nedokážu sladit práci všech částí těla k vrcholnému zážitku. Přece to vypadá tak jednoduše, když se jen pasivně dívám na druhé. A ona se na mě zlobí, dává najevo rozčarování, kroutí hlavou. Cožpak jsem opravdu takové neschopné dřevo? Že jí nedovedu přivést k radosti z mého počínání?

Už zase na mě křičí:

"Co to děláš s těma rukama? Takhle ne, vzpomeň si, co jsem ti říkala, kde máš mít ty ruce?"

Připadám si naprosto méněcenný. Nedokážu to. A ona nikdy nebude spokojená. Ona ani netuší, jaké k ní chovám silné city. Neví, že mi ani tak nejde o ty prsa, ale o ní celou. Kvůli ní se snažím zvládnout všechno, co po mě chce.

Ona je ta nejkrásnější v široširém okolí. Jsem do ní úplný blázen, ale ona nemá ani potuchy o tom, že jenom a jenom kvůli ní denně polykám litry chlorované vody z bazénu, kde ona pracuje jako plavčice. Nic netušíc mě učí plavecký styl prsa a nemá zdání o tom, že jsem tam začal chodit jenom kvůli ní…

Já se snad kvůli ní i utopím…

Jak nerandit...

Neříkám, že to není střihoun. Metr devadesát, atletická postava. Tyhle typy jsou od ženskejch dočista zkažený. Mají to s nima totiž hodně jednoduchý. Na rozdíl od těch, které Matka příroda jaksi ošidila., jak na vzhledu, tak i na inteligenci…

---

A takovej jeden po mě vyjel….ne ten vošizenej, ale ten dokonalej. Kobra a králíček. Jeho hra byla naprosto dokonalá……kdybych i já perfektně neuměla klamat tělem. Protože já chtěla bejt v týhle hře kobra…

Umím sehrát naivky i dámy velkýho světa. Mám fantazii a prachy..Jsem cílevědomá a bezcitná. A tyhle hry, hrané po staletí, prostě miluju..

Když mě poprvé oslovil na jakémsi nudném večírku, zpozorněla jsem. Největší problém vždycky mám s volbou masky. Někdy bývá problematický dokonale odhadnout situaci. Ale s tímhle to bylo jednoduchý. Evidentně sebestředný, cynický a celkem dokonale vyvedený exemplář. Z jeho nemravnýho pohledu čišelo hajzlovství celýho světa. Dopřeju mu to potěšení, že kápnul na naprostou husičku. Budu se bavit tím, jak se snaží dostat mě na záda a taky mu dopřeju ten pocit, že o to bude muset zabojovat. Troufnu si už dopředu typnout, jak to asi bude vypadat.

Nuda, nuda… čekala jsem víc originality..

Večeře, kino.. tanec…

Pár momentů bylo ale komickejch a stálo za to. Třeba, když jsem na parketu dětinsky žvatlala vo lásce.

Jeho nevole byla přímo hmatatelná, dalo mu pěkně zabrat, aby ta jeho nechuť neprosákla navenek a dokázal se mnou porád tokat na stejný vlně. Eště, že se umím dokonale ovládat. Jinak bych se musela úplně hystericky řehtat… Udělat z kobry králíčka.. no myslim, že to je už slušnej majstrštyk. Snažil se mě hákovat na všechny možný způsoby. Byla to legrace. Upírala jsem na něj svůj naivní pohled a sem tam se mi podařilo se i začervenat.. to zabíralo nejvíc. Můj králíček si byl jist svou kořistí. Proč si s ním ještě chvíli nepohrát, než uštknu?

Kolik asi dní svýho života je ochotnej obětovat pro pár minut na prostěradle?.

Musím vymyslet definitivní ránu do vazu. Je fakt, že se snadno nevzdává. V duchu se bavím, když vidím, jak skřípá zubama, když se snaží zvítězit po svým a nějak se mu nedaří. Přestane ho to bavit a nebo ne? No, má výdrž, to se musí nechat. Jenomže teď už je to fakt nuda.. Už mě nebaví se rozplývat nad jeho dárkama a kytkama. Mám dost tý stydlivý husičky, do který jsem se pro tentokrát nastylizovala. Chci ukázat drápy a chci seknout a taky uštknout…

Jak ale nejefektivněji vypustit jed? Mám s ním přece jenom slehnout a potom ho podusit těhotenstvím, a nebo nějakou pěknou pohlavní chorobou? Ne nic takovýho. Tohle není to pravý vořechový, s tím se určitě dřív a nebo pozdějc setká i beze mě.. možná dokonce už se setkal…. co já vim.. ale to neni důležitý. Už vím.. už vím, co udělám.

Jen tak, při nějaký luxusní večeři při svíčkách (romantika mu fakt de…) to na něj prostě vybalim. Jsem zvědavá na jeho překvapenej výraz. Tyhle typy hned tak nic nesejme.. jenom vlastní prohra. A tu já mu dopřeju plnejma douškama.

"Byla to krásná hra, uznávám..ale je čas končit…Tak nějak připusť, žes tentokrát prohrál…

Myslím, že jsem se bavila víc než ty a bez jakýhokoliv většího úsilí. Jsem si jistá, že až se probereš z překvápka, oceníš komičnost situace…ty určitě….

Hodně štěstí…"

Jak na to...

"Tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se jednou přinese pivo", říká se a určitě ne zcela marně.Čím déle ovšem tento okamžik oddalujeme, nebo-li prokarstinujeme, tím lépe pro nás. Jakmile se jednou napijeme piva, těžko se budeme vracet k vodě…

Možná by bylo řešení nechodit se džbánkem vůbec nikam. Prokrastinovávání tímto způsobem si odůvodníme faktem, že se nám alespoň na džbánku neutrhne ucho. A potom záleží jenom na nás, jak budeme chtít čas, který jsme získali vyfičenou prokrastinací využít. Někdo se napije z kohoutku, někdo si skákne do hospůdky a někdo nebude pít vůbec.

Třetí možnost upřímně řečeno moc nedoporučuju, protože prokrastinace dovolená ledvinám nebývá to pravé ořechové. Zde bych více dbala na plný záběr. Nebála bych se je zapojit do díla a nedopřála bych jim oddechu. Jim to nakonec dělá dobře a my …. ač ony makají na plné obrátky můžeme zcela nezávisle na nich, prokrastinovat, jak se nám chce. Není tak úplně marné si připomenout, že existují i elementy, které prostě musí být v zápřahu pořád, nebo-li furt.

Představme si, že by nám třeba začalo prokrastinovat srdce. To už by jsme si toho v životě zřejmě moc nenapředstavovali, samozřejmě by hlavně záleželo na tom, jak dlouho by srdce oddalovalo svůj úděl…..

Mno…Tak mě napadá, že prokrastinace je vlastně vhodná jen pro vybrané složky, dokonce bych si troufnula tvrdit, že někde je vyloženě nežádoucí. A toto poznání mě naplňuje opravdovým pocitem štěstí, že já patřím mezi elementy, kteří si mohou užívat výdobytků prokrastinace až do alelujá.

Tak, že prokrastinaci 3x sláva…

Magická Praha

Bylo už hodně k půlnoci, když se vracela domů. Tiše sněžilo a noční město vyzařovalo sváteční náladu. Měla ráda tenhle předvánoční čas, milovala vyšňořenou Prahu, připravenou na nejkrásnější svátky v roce. Vychutnávala si noční cestu, šla pomaloučku a každým nádechem do sebe nasávala jakýsi magický náboj.

---

Teď už ale pomalu vcházela z osvícených ulic do té své tmavé a Bohem zapomenuté uličky, ve které se nikdy nesvítilo, jen občas prosvítalo světlo z výlohy jediného malého obchůdku s dětskými oděvy, který tam byl a to jedině v případě, když majitel zapomněl vypnout neon. Pronajatý byt, ve kterém bydlela, se nacházel právě nad tímto obchůdkem. Denně chodila kolem výlohy, ale po čase přestala ve výloze stojící malou figurínu mezi ostatními vystavenými oděvy naprosto vnímat.

Dnes to ale bylo nějaké jiné. Z výlohy se linula jakási podivná záře, která dodávala jinak setmělé uličce na tajemnosti. Nemusela ani hledat baterku, kterou sebou stále nosila pro případ, že v ulici bude naprostá tma.

Už si připravovala klíče, že odemkne vchodové dveře, když se za ní ozval dětský hlásek:
"Pojď si se mnou hrát."

Bála se otočit. Měla pocit, že jí šálí smysly. Ne, nebude se otáčet, nikdo tam určitě není, něco se jí zdálo.. dnes je tak zvláštní noc..

"Neslyšíš mě? Pojď si se mnou hrát, nikdy si se mnou nikdo nehraje, jsem pořád sama."

"Tak tady už jde legrace stranou, pomyslela si vyděšeně, ten hlas opravdu slyším.

Prudce se otočila. Před ní si poskakovala na jedné noze asi sedmiletá holčička s krásnými dlouhými vlásky a velkýma očima. S údivem zírala na její holé nožičky trčící z krátké sukénky, obuté do letních sandálků a bílé tričko s krátkým rukávkem.

Sípavě ze sebe začala sypat otázky:" Co tady děláš? Není ti zima? Vždyť mrzne, jak to, že jsi tak málo oblečená? Čí jsi, holčičko?"

"Pojď si hrát, prosím tě, moc tě prosím.."

"Ale to přece nejde, řekni, ztratila ses? Zavoláme na policii, pomůžou nám. Najdeme tvou maminku ano?

"Já nemám maminku, jsem jenom svá. Pojď budeme si hrát."

"Nemůžeme si hrát, někdo tě teď určitě hledá a má o tebe velkou starost."

"Ne, nikdo mě nehledá, já jsem jenom svoje, prosím, pojď si hrát, prosím, prosím, chtěla bych si hrát." Z jejích velikých očí se začaly koulet slzy.

"Proč si se mnou nechceš hrát? Jenom chvilku, nic ti to přece neudělá."

Musela se štípnout do tváře, aby se ujistila, že tohle všechno není jenom jakýsi podivný sen. Přes bolest, co si tak způsobila, se stejně neprobudila. Holčička stále stála proti ní, tvář mokrou od slz a neustále opakovala. "Prosím, nikdy si se mnou nikdo nehraje."

"A na co bys sis chtěla hrát?"

Její oči se rozzářily jako jasné hvězdy. "Chtěla bych skákat panáka. Namaluj panáka."

Jako ve snách začala hledat kolem sebe nějaký vhodný kámen, kterým by na dlažbu nakreslila skákacího panáka. Jedno kolo, druhé kolo, třetí kolo a nakonec veliká hlava rozdělená čárou na polovinu, pro otáčku. Holčička začala radostně skákat po jednotlivých okénkách toho namalovaného baňatce a nahlas se zvonivě smála. Její smích se něžně rozléhal po uličce a připomínal zvonění stříbrných zvonků.

"Teď skáčeš ty:"

"Já?"

"No ano, přece si hrajeme spolu, tak skákej už."

Odhodila kabelku na dlažbu a skočila na paňáka.

"Musíš po jedné noze, jenom po jedné, takhle to neplatí," smála se pořád holčička.

Měla co dělat, aby udržela rovnováhu, ale čím déle skákala, tím víc se jí to začínalo líbit. Bylo to jako vrátit se do dětství. Střídaly se ve skákání a jejich výskot a smích se rozléhal tichou ulicí. Ani nevěděla, jak dlouho tam pobyla, když holčička jí náhle řekla.

Krásně jsem si s tebou vyhrála, ale teď už musím jít."

"Kam, kam ale půjdeš?"

" Půjdu….už prostě musím!" a rázem jako by se propadla do země.

Vyděšeně se rozhlížela po ulici, a hledala tu podivnou holčičku. Zdálo se jí, že je v ulici náhle méně světla, než před chvílí. Podívala se do výlohy odkud vycházelo jediné, nyní slábnoucí světlo a nevěřila vlastním očím. Ve výloze stála figurína holčičky s dlouhými vlásky a velkýma očima, v bílém tričku a krátké sukýnce, obutá do letních sandálků. Zadívala se do těch očí a zdálo se jí, že v nich vidí zářící hvězdy a byla přesvědčená o tom, že figurína se na ni usmála…

Introvert kontra extrovert

Po mém několikaletém soužití se zvířaty si dovoluji přijít do blogového světa s poznatkem, že i domácí mazlíčci by se dali rozdělit na introverty a extroverty. Podporou pro tuhle mojí teorii je pozorování našich současných dvou zvířátek, z nichž jeden je introvert a druhý extrovert s velmi exhibicionistickými sklony.

---

Kdo čte pravidelně můj blog, asi už pochopil, že řeč bude o introvertním morčeti Trumbelkovi a jeho současném spolubydlícím kocourovi Číčovi.

Těžce introvertní morče Trumbelín má pravděpodobně svou lepší část života již zcela nenávratně za sebou. Klidné a spokojené dny jeho morčecího života, kdy bezstarostně žil v láskyplné symbioze se svou psí přítelkyní Šerinou, jsou nenávratně pryč. Šerina odešla do psího ráje a morče zůstalo samo. Vzhledem k jeho povahovým vlastnostem, se s tímto odchodem vyrovnalo jaksi po svém. A vůbec ne špatně. Trávilo víc času pod křeslem a přestalo hledat misku s psími granulemi. Ale to vše se radikálně změnilo, když se naše domácnost obohatila zásluhou mého mladšího syna, o kocoura Číču, kterého někde potkal a nabídl mu nás trvalý pobyt i se stravováním. Nutno podotknout, že život se změnil nejen Trumbelínkovi… pravda…ale i nám.

Extrovert Číča, švihák, který má neustále touhu se předvádět a hlavně všude se motat.

Je neuvěřitelné, jak jeho zvědavost nemůže nikdy dopustit, aby se cokoliv kdekoliv šustlo bez něj. Pro mě to znamená, být nestále ve střehu, abych ho nezavřela ve skříni, ve špajzce, v troubě, na balkoně, anebo nedej bože, abych ho nevyprala v pračce. Někdy ho podezřívám, že se umí záhadně přemisťovat v prostoru. Možné to nakonec je, jelikož kočky jsou prý magická stvoření a poslové z jiného světa. Ať už to tak je a nebo ne, Číčova zvídavá, přespříliš společenská a divoká extrovertní povaha působí na Trumbelínkovu psychiku asi tak, jako ledová zmrzlina na obnažený zubní nerv. Jediné místo, kde je bezpečně ukryt před žhnoucími světýlky kocouřích očí, je místo pod křeslem. Nakonec tam to zase není až tak špatné, problém ovšem nastává, když projeví přání přejít do své klece za účelem uspokojení morčecího žaludku a zkracování hlodáků. V této fázi přesunu volí taktiku sobě nejbližší a to preventivní zastrašování cvakání zuby. Bohužel pro Číču je to signál, jako když zahlaholí polnice. I kdyby se momentálně vyskytoval kdekoliv, na tuhle nechtěnou pobídku se v mžiku s mnoha přískoky ocitá v zádech vyděšeného morčete. Trumbelín již snad dokonale pochopil, že nebezpečí útoku mu nehrozí, ale nikdy ve své morčecí důstojnosti neklesne na úroveň kočičích her. Raději se svižněji posnaží, aby co nejrychleji skočil do své drátěné ubikace a z bezpečí své dřevěné boudičky pokračoval ve zlostném cvakání, dokud se zklamaný Číča neodloudá jinam.

Ten, jako výrazná extrovertní osobnost to v naší rodině také nemá lehké. Dalo by se říct, že se může cítit být i šikanován. Zejména v případě, kdy by si chtěl vyjít na botanickou vycházku po parapetu s mými orchidejemi, neb když trénuje šplh po záclonách a nebo při vyjížďkách autem v uzavřené přepravce za nesmyslným účelem, aby mu jakýsi hrozný člověk v bílém plášti píchal do kožichu nějaké jehly. Sice posledně, když se tahle hrozná křivda odehrávala, se rozzuřil tak, že dokonce zlostí prskal, než se mu podařilo zdrhnout z toho mučícího stolu, bohužel ale i s injekční stříkačkou zabodnutou v kožichu. Jeho nenávistí zezelenalé původně žluté oči mě jasně upozorňovaly, že jestli si ještě jednou něco takového zkusím, tak budu litovat.. Marně jsem mu vysvětlovala, že to muselo být, kvůli jeho stále se opakujícímu abscesu, ale on nechtěl ani slyšet. Inu extrovert jako vyšitý, který má svou hlavu a svůj rozum a podle toho také koná.

Na to, že je ho všude plno, už jsem si celkem zvykla. Díky němu jsem přestala vnímat lecjaké šramocení, praskání nábytku či jiné podivné zvuky a přestala jsem si myslet, že u nás straší.. Nyní se vždycky jen snažím v případě, že jsem sama doma (tedy s Číčou sama doma) rozpomenout, zda-li mám zamčeno a mám-li pocit, že ano, nezačnu chodit po bytě a hledat, odkud že se podivné zvuky berou, jako to bylo dříve, ale všechno svedu na Číču. Je to celkem praktické a pohodlné. Někdy mě ovšem zarazí, když slyším z kuchyně jakési podivné klepání, a Číča se nachází zcela jinde, ale to přisuzuji jeho magickým schopnostem. A ty on věru má.

Chtěla bych být introvert

Ovlivněna Malkielovým článkem "Jsem povahový hermafrodit" jsem i já propadla touze se někam společensky zařadit. Nemám na mysli to klasické společenské rozdělení, které se jednoznačně vyjadřuje atributy, jako kolik peněz mám na kontě, kolik stál můj nový klobouk a nebo zda-li moje nová kabelka je opravdu z krokodýlí kůže. Tam mám celkem jasno a myslím, že moje okolí také. Zde není možnost jakékoliv pochybnosti pro nikoho… těžký prachy nemám, klobouky nenosím a do kabelky se mi nedávno vychcal náš kocour..

Chtěla bych se zařadit tak nějak jinak, abych tak řekla, na jiné úrovni a to povahové..A tady už se povážlivě názory moje a mého okolí zajímavě různí. Já třeba jsem přesvědčená sama o sobě, že jsem osoba tichá, nemluvná, až zakřiknutá. Klasický introvert. Můj muž je ale zcela jiného názoru. Neustále mě přesvědčuje o tom, že nedokáže pochopit, jak je možné, že tak dlouho dokážu žvanit do telefonu s kamarádkou Evou. Většinou bývá dosti slušně nažhaven vzteky tím, že v ten okamžik, kdy já blaženě žvatlám, on mi chce v ten samý čas telefonicky úkolovat, abych nezapomněla koupit cibuli. Cibuli bych koupila i bez jeho rádoby připomínky, nakonec to tak stejně dopadne, jelikož se mě prostě nedovolá a já si na cibuli vzpomenu i bez něj. Marně mu vysvětluji, že to je zákon schválnosti, že si vždycky vzpomene udělovat mi direktivy, když telefonuji s Evou a dokonce tuhle jsem mu naznačila, že to vidím jako jakési znamení pro něj shora, aby mi, co se týče cibule, plně důvěřoval.

Nezabralo to. Tak že jsem 1) NEDŮVĚRYHODNÁ.

Ani moje mladší odnož se mnou nesdílí názor mé tichosti a nemluvnosti. Pokaždé, když se ze mě snaží vyrazit nějaké peníze, pravděpodobně na jeho gusto moc dlouho mluvím, než sáhnu pro peněženku. Tak, že jsem 2) UŽVANĚNÁ.

Můj bratr také o mé vrozené tichosti velmi pochybuje. Zřejmě nemůže pochopit, proč mu nechci každý třetí den kupovat láhev rumu. Vysvětlování, že ze něj nehodlám udělat alkoholika si vysvětluje tak, že jsem 3) LAKOMÁ

Ani v pracovním procesu se neslučuje moje přesvědčení o mě s přesvědčením s mými pracovními kolegy a kolegyněmi. Já sama mám v sebe víru, že jsem bezkonfliktní a tolerantní, drápy vystrkuju jen, když jsem opravdu zahnaná do kouta A přes to mi bylo řečeno, že jsem tvrdá ženská. Musím přiznat, že tohle mě překvapilo víc, než když jsem se dozvěděla, že jsem pěkná štěkna. Pro vysvětlení nutno podotknout, že obě pracovní diagnostiky mé špatné povahy spolu úzce souvisí. Z toho tedy plyne, že jsem 4)NESNÁŠENLIVÁ.

Moje kamarádky v mojí večerní skupině mě neustále taktně upozorňují, že všechno musím vědět přesně a dávají mi tak najevo, že jsem 5)ŠŤOURAVÁ.

Kocour, který u mě občas hostuje v posteli je opravdu jediný tvor, který má právo myslet si, že ve svém přesvědčení o sobě samotné se velice mýlím. Když na něj v půlnoci zařvu "Koukej vypadnout mizero!!" nemyslí si že jsem uječená, jak by měl plné právo,ale myslí si, že jsem 6)NEUROTICKÁ, když ho vyhodím skrz pár ťápanců po obličeji.

Moje morče o mě zřejmě nebude tak hluboce přemýšlet, nicméně po tom, co jsme mu nasadili do bytu predátora, zaujmulo zcela jistě stanovisko, že jsem 7)SADISTICKÁ.

A já bych tak chtěla být tichý, klidný, vyrovnaný introvert…

Miluji tě lásko

Od malička byla jiná, než ostatní. Ať chtěla, a nebo nechtěla, vždycky dráždila okolí svým neobvyklým chováním. Ne, že by byla výstřední a nebo vulgární a hrubá. To nikdy. Jen měla svůj problém, o kterém ani sama neměla tušení. Vnímala svět trošku jinak, než většina lidí okolo ní. Velmi těžko se protloukala životem až do té doby, než po příbuzných ze zahraničí podědila obrovské množství peněz.

---

Nedokázala je však využít jako jiní lidé. Neustále prohlížela nákupní letáky, počítala výhodnost cen, škudlila stejně jako dřív. Navíc si nedopřála vůbec nic. Pár lidí vědělo, že se stala ohromně bohatá a mezi nimi byl i on. Nebylo jednoduché se jí vetřít do přízně. Její osamocenost, nedůvěřivost a povaha introverta byla celkem nepřekonatelnou překážkou. Ne však pro něho. Věděl o sobě, že je šaramantní střihák a sbalit jakoukoliv babu pro něj nebýval veliký problém. Ironií osudu je však to, že i tito leskem oplývající pardálové se mnohdy pro svůj nevázaný způsob života stanou pro své současné manželky nesnesitelnými a tak bývají často z manželství vyobcováni a vykopáni a ocitají se v nezáviděníhodné situaci, kdy mají taktřka krok, stát se bezdomovcem.Ne tak ale on. On začenichal kořist a šel po stopě jako ohař. Bylo to snadnější, než si myslel. Ani se nemusel snažit jako jindy a měl zajištěný nový trvalý pobyt.

Ač nebyla zjevem odpudivá, brzy ho začala odpuzovat svou zvláštní povahou introverta s pedantskými sklony a nutkavými obsedancemi. Na její neměnné a dlouhotrvající rituály všeho druhu nejprve hleděl s úžasem. Pozoroval, jak těžko se vyrovnává s jakýmikoliv změnami. Ráda si s ním povídala, ale bylo to spíš tak, že vedla sáhodlouhé monology, kdy neustále dokola opakovala svou myšlenku a naprosto nebyla schopna jakéhokoliv dialogu. Tak se naučil neposlouchat jí. Komické pro něj bylo, že ve svém takřka samomluvícím vystoupení ani nezaznamenala, že on vůbec neposlouchá.

Stačilo jí, že může brebentit o jedné a té samé věci třeba hodiny, stále opakujíc ta samá slova a ta samá gesta.

Chorobný pořádek, který udržovala, ho pozvolna začal dohánět k šílenství. Dlouhé přednášky o tom, že tužky na pracovním stole musí být všechny natočeny jedním směrem a seřazeny podle velikosti, letáky, které tak ráda po večerech četla a vypisovala si z nich zápisky o cenách, musejí zařezávat a být na pro ně vyhrazeném místě, jako všechno v téhle sterilní domácnosti Pro ležérního šviháka, kterým bezesporu byl, začalo peklo na zemi. Jeho volně poházené svršky byl nucen uklízet na vyhrazená místa, vše mělo přísný řád, nic nebylo ponecháno náhodě. Okamžitě vyhodnotila sebemenší odchylku. Každá věc měla stálé místo s přesností na milimetry.

Nebyl by pro něj problém najít jinou ženskou ochotnou nastěhovat si ho k sobě, ale lákadlem mu byly její miliony korun, prachy, které by mu do konce života zajistily bezstarostnost a ze kterých zatím neviděl ani korunu. A tak se rozhodl využít její, jak neomylně vycítil psychické poruchy a jednou pro vždy se jí zbavit. Věděl, jak neskonale trpí, když něco není tak, jak je zvyklá. Na tom postavil svůj ďábelský plán.

První fáze jeho plánu spočívala v tom, že se musí vzít. To bylo velmi jednoduché. Když jí požádal o ruku, vrněla radostí. Brzy bylo po svatbě a on mohl začít.

Začal jí schovávat osobní věci. Byla to hezká hra, pozorovat ji, jak zoufale hledá po celém bytě svoje doklady.

"Hledáš něco lásko?"

"Já jsem asi ztratila občanku, nerozumím tomu, měla jsem jí tady."

"Ale miláčku, uklidni se, pomůžu ti hledat, určitě ji najdeme. A když ne, nahlásíš ztrátu a udělají ti novou, no, to přece není žádný problém," sladce vrkal, on, mysleje si, že problém by to nebyl pro něj, ale pro ní s její povahou je to první pěkná rána do její psychiky.

"Drahoušku, už jsem jí našel, dala sis jí sem, do téhle zásuvky."

"To ale není možné, tam občanský průkaz nepatří, kde se tam vzal?"

S radostí pozoroval, jak ve tváři zesinala a znejistěla. Dobře věděl, že kombinace, že by ji tam snad dal zlomyslně on, není schopna.

"Ale miláčku, netrap se, dala sis jí tam zřejmě sama a prostě si to zapomněla."

"Tys přehodil ty hrnečky ve skříňce? Ten zelený má být napravo a modrý nalevo. Přece ti to říkám pořád."

"Ne, ne miláčku, na hrnečky jsem ani nesáhl, přece si to udělala sama, včera, vzpomeň si přece, řekla si, že takto to bude hezčí, snad jsi na to nezapomněla?"

"Ale já je pořád dávám takhle, nikdy nic neměním, jsem na to tak zvyklá.

"Je možné lásko, že by sis to nepamatovala? Měla si z toho takovou radost, přece si ještě řekla, teď budou obráceně, je to tak hezčí…"

Znejistěla. Je to možné, že bych si to nepamatovala? Že by on mohl lhát, jí ani nenapadlo.

"Cos vylil na koberec v obýváku? Je tam nějaký flek."

"Kde drahoušku?"

Vedla ho do obýváku a rozčileně mu ukazovala malý flíček vedle jejího křesla.

"Aha tenhle, ten je přece od tvého včerejšího nanuku."

"Já jsem včera měla nanuk?" byla už pěkně vyděšená.

Láskyplně jí objal a pravil: "Nic si z toho nedělej, to se může stát každému, prostě tě včera kousek upadl, sem, na koberec, vyčistíme to spolu, ano? Víš drahoušku, že tě miluju, ale nezdá se ti, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá? Nejsi třeba nějak nemocná? Pokud ano, proč to přede mnou tajíš? Nechceš mi přidělávat starosti? Jsme ale manželé, měla bys mi říct, co tě trápí. Chováš se teď tak podivně. Svěř se mi lásko.."

"Nic mi není, jsem v pořádku."

"Tak to je moc dobře drahá, už jsem měl docela obavy, že bys snad měla nějakou duševní nemoc, já se o tebe tak bojím, co bych si bez tebe počal…Musíš na sebe dávat pozor, slib mi to."

Kývla jako ve snách.

"Tys vyměnil tohle na dveřích? Bylo to kovové a teď je to plastové."

"Co povídáš pusinko? O čem to mluvíš? Co bylo kde?"

"No tady na dveřích.. přece to bylo kovové, pamatuju si to dobře," zmatená ukazovala na štítky na dveřích.

"Drahoušku, vidím, že to začíná být vážné, ty si to asi neuvědomuješ, ale ty máš problém, ty trpíš halucinacemi. Ty štítky jsou pořád stejné. Nikdo s nimi nic nedělal. Možná bychom mohli spolu navštívit lékaře, co ty na to?"

"Nic mi není," stáhla se do sebe a tiše si sedla do kouta. Byla tak rozrušená, že zapomněla uklidit letáky na své místo.

Konečně klid, myslel si cynicky. Konečně přestane mlít ty svoje kraviny a bude zticha. Přemýšlel, co dál. Ne, nestačí mu, aby byla zticha, rozhodl se jí zbavit a to taky udělá.

Ráno jí slyšel nahlas plakat.

"Co se ti stalo lásko? Nevyspala ses dobře? Proč pláčeš? Bolí tě něco?"

Zoufale se na něj podívala, "Na záchodě je jiný toaletní papír, než jsem tam dala. Ten můj byl se žlutými kytičkami a teď je tam s hnědými lístky. Přece jsme spolu kupovali žluté kytičky. Kde se tam teda vzaly hnědé lístky?

"A kvůli tomu pláčeš drahoušku? Přece kytičky nebo lístečky, není to jedno? Ale já si vzpomínám, že jsme opravdu kupovali hnědé lístky, trošinku se ti to popletlo, nic si z toho nedělej, můžeme jít k nějaké paní doktorce a ona ti pomůže, dneska jsou léky na všechno, i na špatnou paměť, nebo halucinace.."

"Kde je moje rtěnka?

"Co povídáš, co hledáš?"

"Tady byla moje rtěnka jak se teď namaluji?"

"Co bys chtěla malovat miláčku? Ty ses přece nikdy nemalovala, vždyť, víš, že na tobě obdivuju právě nejvíc tu čistou přírodnost, bez jakéhokoliv makeupu. Nikdy se přece nemaluješ. Neeee, proboha snad si to nezapomněla? Uvědomuješ si vůbec, že se s tebou děje něco vážného? Musíme k lékaři, nedá se nic dělat, potřebuješ léky na paměť, drahá. Prosím, věř mi, miluju tě a bojím se o tebe."

Mlčky kývla.

Objednal jí promptně k psychiatrovi.

Naprosto zcela správně nezapochyboval, že až se u něj rozhovoří o svých rituálech a obsedantním chování, psychiatr jí už nějakou diagnozu najde. A potom nebude problém přesvědčit jí o tom, že čím rychleji léky využije, tím rychleji se jí vrátí paměť. Nejlepší bude, když je vezme všechny najednou.

Podivný Fastfood

"Pojď se mnou k Mekáčovi, dáme si něco hamavýho," lákal často Viktor Pavlu. "Přece zase nejdeš do toho čínskýho fastu? Jak to můžeš porád jíst, znova a znova?"

Pavla však mohla. Nikdo netušil o její závislosti na tomhle rychloobčerstvení, ani ona sama nebyla ochotná si jí tak snadno přiznat. Ale bylo to tak. Poslední vyučovací hodinu už se nikdy nedokázala soustředit na učitelův výklad a opájela se představou speciálně upraveného masa se zvláštní nasládlou chutí, přelité tmavou omáčkou. Poslední dobou si kupovala samotné maso bez příloh. Nechtěla si zvláštní masovou příchuť kazit ničím navíc.

" K Mekáčovi? Tys snad upad, ne? To ani omylem. Přeju ti dobrou chuť, zdar," mávla rukou a už ani moc nevnímala, co na ní Viktor křičí. Nemohla se dočkat, až bude u stolečku a před ní talíř s tou delikatesní pochoutkou.

O tomto fastfoodu moc lidí nevědělo a přes to tam bylo povětšinou plno. Všichni tam chodili kvůli speciálnímu menu stejně jako Pavla, které se zde jako jediné podávalo. Návštěvníci se většinou znali od vidění a převážná většina z nich dodržovala pravidelné časy, tak že dnes se Pavla poněkud podivila, když u svého stolku nikoho neviděla sedět. Obvykle tam již jedl starší silnější pán, se kterým sice krom přání dobré chuti nevyměnila jinak ani slovo, ale přes to jí nějak chyběl.

Když si od prodejního pultu přinesla talíř s vytouženou pochutinou, snad poprvé se rozhlédla víc po místnosti. Nikdy si ani neuvědomila, jak málo je tam slunečního světla. Celkem ponurá jídelna, proběhlo jí myslí.

Maso bylo jako obvykle perfektní, měkké se svou nepopsatelně zvláštní pikantní nasládlou chutí. "Z jakého je to asi zvířete?" snad poprvé se zamyslela Pavla. Název menu neprozrazoval naprosto nic. Z jejího podvědomí náhle na povrch začala vystupovat informace. Co to na ní ten Viktor křičel? Ano, už ví. Křičel na ní: "Vždyť je to nasládlej blivajz, takhle nějak si představuju, že chutná lidský maso." To je ale kretén ten Viktor, jak by to mohlo bejt lidský…. Proboha, ten pán, co tu vždycky seděl s ní, tu dnes není.. co když je to tak, co když ho zabili a já tu teď jím…..…blbost, to je přece blbost, snažila se zakázat si náhle podivné myšlenky, které se jí překotně valily hlavou.

Jako v tranzu se začala rozhlížet v naději, že najde nějaký důkaz o tom, že propadla zbytečné panice. Všimla si, že od prodejního pultu jí bedlivě pozoruje obsluhující číňan. Když se jejich pohledy setkali, číňan na ní promluvil: "Dnes madam vam nechutna? Vy stěžovat kuchaři? Chcete jit do kuchyň?"

Polilo jí horko, to tak, jít s ním někam, odkud by se už taky nemusela vrátit.

Silou vůle vykouzlila úsměv a pravila: " Ne, ne, je to výborné jako vždycky.

Sklopila oči do svého talíře a snažila se dojíst zbytek masa. Vlastně jí to nedalo tak velkou práci, jak měla opět na jazyku onu neopakovatelnou chuť, zapomněla na všechny podivné myšlenky, zapomněla na všechna nesmyslná podezření. Přesto ale v ní zůstal stín pochybností.

"Zítra, budu o tom přemýšlet zítra," když už celkem klidná vyšla do slunné ulice.

Druhý den pod vlivem slunečního dne se musela smát sama sobě, jak včera byla hloupá. Už teď se těší na svou denní delikatesu. Určitě tam dnes bude ten silný pán. Včera se někde opozdil a nebo přišel dřív. To se přece stává. Dnes se s ním dá do řeči a nenápadně zavede řeč tak, aby se dozvěděla jaké maso vlastně jí.

Pán tam ale neseděl. V pološeru jídelny jí opět přepadly tísnivé pocity. Nesmí dát najevo svou nejistotu. Šla k prodejnímu pultu, číňan jí pečlivě pozoroval.. nebo se jí to jenom tak zdálo? Přistihla se, že dnes na maso nemá tak velkou chuť jako jindy.

"Ne, takhle to nejde, musím mít jistotu, vezmu si kousek sebou, mamka přece dělá ve výzkumném ústavu, poprosím jí, aby zjistila o co vlastně jde.

Neustále měla tísnivý pocit, že číňan z ní nespustí oči. Je to tím, že si všiml, že je jakási nesvá? Dřív přišla, koupila, zaplatila, snědla a odešla. Teď ze sebe cítila napětí, které se nutně odráželo i v jejím chování. Jak vezme kousek masa z talíře? Ten žluťas z ní nespustí oči. Co by asi udělal, kdyby jí přistihl, že balí kousek do ubrousku? Bála se domyslet. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Přesto to musela udělat. Poslední sousto, které vložila do úst, už nesnědla a snažila se ho ani nežvýkat. Rychle opustila jídelnu a venku vyplivla kousek masa do připraveného igelitového sáčku.

Jakou ale vymyslí historku pro matku? Nemůže jí přece říct, že má podezření, že maso je lidské. Takto vyřčené se jí to zdálo ještě větší nesmysl, než si původně myslela.

Už ví. Prostě matce řekne, že její kamarádka Lenka jedla v jakémsi bistru v kině a část, co nesnědla si vzala sebou, jenomže se jí po chvíli udělalo velice špatně až skončila v nemocnici a má podezření, že je to po onom jídle. Matka se nijak moc nevyptávala a vzorek si vzala se slovy: "Počítej s tím, že to nebude hned, dřív bude Lenka z nemocnice doma."

Pavla trpělivě čekala, aniž by se matce jakkoliv připomínala několik dní. Dokonce nedokázala jít ani do svého fastfoodu. Stalo se, že byl vyslyšen i Viktor, který ji jako obvykle lákal k McDonaldsovi. Když ho slyšela, jak u pultu objednává dva hambáče a jednoho jí hned vrazil do ruky, přišla si jak ve snu. Zavřela oči a zakousla se do hamburgeru. "Jsi si jistej, že to není z lidskýho masa?" snažila se o vtip. "To je přece jasný, že je, ne? Někdo na něj chodí k Mekáčovi a někdo zase do čínskýho fastfoodu," smál se s plnou pusou Viktor.

"Tak, že ty sis onehdy dělal legraci, když jsi mi říkal, že…" nemohla rozrušením ani polknout.

"Pavlínko, ten vzorek masa, cos mi dala……. je to moc divný," přišla večer matka za Pavlou do pokoje. Pavla se roztřásla, tak přece jenom je to pravda, jedla jsem lidské maso. Stěží potlačila dávicí reflex.

Matka mluvila dál, " "Po tomhle Lence nemohlo být špatně, to maso bylo naprosto nezávadné, až na to, že se u nás z něj běžně nevaří........bylo to totiž maso z......... klokana.

Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…

Návrat domů

"Mařkóóóóó, kterýho toho králíka mam žahnout?" řval Pepa na plné kolo.

"Vem toho strakatýho samce v pravým kotci, ale dej bacha, aby to nebyl Zuzanky Pišta."

Marie s láskou pomyslela na svou dcerku Zuzanku, která studovala v Praze, kde nyní byla víc než doma, jelikož jejich vesnička byla na míle vzdálená od hlavního města a dcerka musela přebývat na internátu. Zítra ale Zuzanku zase uvidí, přijede domů, do své rodné vesnice.

---

Moc se na ní těšila ona i její manžel Pepa. Cítili se teď nějak opuštěni. Jejich malé hospodářstvíčko je sice zaměstnávalo tak, že volného času věru neměli nazbyt, ale přesto jim tam jejich jediná dcera Zuzanka velice chyběla.

Zuzana se domů vůbec netěšila. Raději by zůstala na víkend v Praze u kamarádky. Od té doby, co nasála život velkoměsta, začala životem na vsi opovrhovat. Věděla však, že se na ní rodiče těší a čekají na ní.

"Na příští víkend domů ale nejedu. Vymluvím se a zůstanu v Praze," slibovala si.

Už když vystoupila z vlaku, viděla matku, stojící na zápraží, jak ji vyhlíží. Sotva vešla do vrátek, odněkud vyběhl její pes Puňťa a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou. Jeho přivítávací rituál neustále zvyšoval kadenci, jak Puňťa rostl a sílil. Nedávno ho přitáhla domů coby malé štěňátko, které chtěl kdosi utopit a psík, jakoby věděl, že je jí vděčný za život, jí miloval ze všech nejvíc. Už dnes to byl pořádný halama a stále rostl. Odkudsi z opuštěného kouta zahrady se přišoural Žolík, aby jí také přivítal. Jeho úctyhodné stáří ho ale zcela omezovalo na pouhé přátelské vrtění ocasem a zcela vylučovalo jakékoliv akrobatické prvky, které předváděl jeho mladší kolega.

Na Zuzku dýchl domov. Jak se jenom mohla netěšit. Všichni na ní čekají, všichni ji mají rádi. Když přestála psí vítání, mohla se konečně pozdravit s rodiči.

Její rodiče. Vždycky na ní byli moc hodní, uvědomila si náhle. A ona se tak často styděla za tátovy upracované ruce a máminy neupravené vlasy. Teď se zastyděla sama před sebou. Praha jí přece neuteče, ale rodiče tu pro ní věčně nebudou. Rodiče, kteří znali její lásku ke všem zvířatům a nikdy jí ani slůvkem nevyčetli, když donesla domů další morče, kotě, psa a nebo papouška.Trpělivě se starali o její rozsáhlý zvěřinec po dobu, co nebývala doma, i když vlastní práce měli až nad hlavu.

"Ahoj mami, kde je táta?"

"Asi vzadu, krmí králíky."

"Co to tady tak voní?" nasála Zuzanka lákavou vůni pečeného masa.

"Dnes bude k obědu knedlozelo s králičím."

"Aha, jdu se mrknout za tátou, když je u těch králíků, rovnou se pozdravím i s Pištou, doufám, že ho otecko neklep!!"

"Ale tovíš, že ne, přece je to tvůj králík, ne?"

Otec právě zavíral poslední kotec, když Zuzka k němu přicházela.

"Nazdar otče, hlásí se ztracená dcera, jak dupou králíci?" střihla si Zuzanka malý vtípek. Očima při tom přehlížela jednotlivé kotce a hledala svého králíka Pištu. Ten však nebyl k vidění.

"No jeden už dodupal, bude dneska k vobědu, máma ho dělá se zelíčkem a s knedlíčkem."

Zuzance se podivně stáhl žaludek v jakési nemilé předtuše. To ale snad není možný.. ne, tomu nevěřím, přece oba ví … Pišta je její králíček, vybrala si ho a oni slíbili, že ho nechají…naživu.

Kde je Pišta? Vykřikla na otce.

"Představ si Zuzanko, že když sem votevřel vrátka vod jeho kotce, vyskočil a utek mi."

Dívala se na něj se slzami v očích. Nevěřila mu. Zabil ho a ještě jí lže. Chtěla se otočit a utéct.

Jak v ten okamžik otce nenáviděla. Beze slova se loudala k matce.

"Co je Zuzanko? Je ti špatně? Jsi taková bledá."

"Ví to máma? Ví, že peče v troubě jejího králičího miláčka Pištu? Lžou mi oba?" letělo jí hlavou.

Nemohla matce odpovědět, jen si unaveně sedla do trávy a chtělo se jí plakat. Přišla si tak zrazená. Slzy se jí řinuly po tváři, když cítila v dlani jakýsi mokrý pohyb. Uslzená se podívala na zem a nemohla věřit vlastním očím. Kolem ní hopkal jakoby nic radostně Pišta a sem tam jí vlhkým čeníškem strčil do ruky.

To by se zvěrolékaři stát nemělo

Bloudila jsem VitrualLibrary a četla nápisy na Individual Doors. S kým se jenom dnes půjdu rozptýlit. Od roku 2085 vláda zakázala vstupovat do životů současníků, nechala ale přístupy do literárních příběhů. Dnes jsem měla podivnou náladu a tak jsem hledala někoho, kdy by mě dokázal rozptýlit. Švejk? Ne. Chtělo by to něco, kde bych mohla být aktivní. J.Herriot, padlo mi do oka, když jsem šla kolem dveří s červeným křížem.

Dekodérem jsem dveře otevřela a vstoupila. Rázem jsem se ocitla ve chlévě s jakousi bučící krávou, které Jam ošetřoval zhnisanou nohu. "Co koukáš, podej mi dezinfekci," zahlaholil na mě. Nechtěla jsem vypadat jako totální trdlo, ale nevěděla jsem, co je desinfekce. Proč krávu prostě nepřemístí do univershospitalu? Tam se léčíme všichni. Stačí zmáčknout jedno tlačítko a dokonalá regenerace organismu je spuštěná. Potom mi ale došlo, že on nic takového nezná. Rozhlédla jsem se kolem a popadla jakousi láhev. "To je brendy, ale dej to sem, cucnu si. Vezmi tu láhev vedle." Zatímco jsem mu podávala správnou láhev, on povídá: "Je to sakra zhnisaný, vypadá to zle, ta brendy se bude hodit." Mocným douškem si lokl z láhve. "Dej si taky, na kuráž. Možná tě ta potvora kopne, až to rozříznu."

Podlomily se mi nohy, jsem přece ve virtuálním světě, nemůže se mi nic stát. Pro jistotu jsem do sebe obrátila zbytek láhve a šla ke krávě. Najednou však byla tma a dál nevím nic. Krávě nechci křivdit, ale mám pocit, že je to její zásluha.

Doma mě probudila hrozná bolest. Točila se mi hlava a při pohledu do zrcadla jsem se nemohla poznat. Monokl přes celé oko byl skvěle vybarvený a hlásič mě upozorňoval, že detekuje z mého dechu značné množství alkoholu. Ještě že VitrualLibrary je na případy ohrožení čtenářů připravena a zasáhla včas.

Von mě fakt voddělá

Mám takový hodně neblahý pocit, že mi cíleně usiluje o život. Dělá všechno pro to, abych se ocitla u jeho nohou dokonaná s infartem myokardu. A zdá se, že se mu daří. Jeho praktiky jsou věru ďábelské. Nejdokonalejší je v nočním běsnění. Na tuhle disciplínu pravděpodobně prošel speciálním výcvikem a poznatky zde nabyté si úspěšně prohlubuje vlastní praxí na mě. Jeho ďábelská dušička se musí tetelit blahem, když se připlíží k nebohé oběti, tedy ke mně a poté mě vyděsí k smrti svým nejoblíbenějším trikem, který vylaďuje častým provedením ke stále větší a větší dokonalosti.

---

Je až s podivem, jak ta jeho smrtonosná finta, ač mnohokrát nudně opakovaná, působí stále stejně hrůzně. Neodkladně vyvolá studený pot, zrychlený tep a divoké bušení srdce. Definitivně jsem pochopila, že je čas začít sepisovat závěť. Jestli se opravdu rozhodl, že mě oddělá, zřejmě není moci, co by mu v tom zabránila. Mnohdy přemýšlím, proč zrovna já. Proč zrovna na mě má tak spadeno.

Jestli není spokojený s mým servisem a láskou, se kterou se o něj starám, nebo mu nechutnají vybrané lahůdky, co mu kupuji. Vždycky přece myslím na jeho mlsný jazyk, zvrhlé chutě a pokaždé mu přinesu nějakou vybranou delikatesu. Možná si řeknete, že tahle péče si sebeméně nezadá s jakýmsi podlézáním a je v tom zřejmě kousek pravdy. Činím tak s nadějí, že mě už nechá být a vybere si jinou oběť. Marně ho téměř se slzou v oku v duchu prosím, aby svou příliž aktivní noční společnost také věnoval někomu jinému, marně se mu telepaticky snažím vštípit myšlenku, že jsou ještě i jiní adepti kolem něj, kteří by si též zasloužili kousek a možná i větší kus jeho noční přízně, je to ale marnost nad marnost.

Jsem prostě vyvolená. Jeho vyvolená. Ta, kterou může používat jako odrazový můstek pro svoje divoké hry, ta která po něm bez reptání uklízí, když se mu zlomyslně a schválně nepovede provést denní potřebu do záchodku, ta která srovná vše, co v jakémsi amoku rozmetal kolem sebe.

Dlužno ovšem podotknout, že ve svém utrpení ale nejsem sama. Stejně a možná ještě o fous víc trpí můj spolubydlící Trumbelín. Toho totiž On terorizuje ještě s větším zalíbením, než mě. Zatímco já mohu z mučírny odejít na mnoho hodin, byť provázena jeho nelibým pohledem, Trumbelín tuhle výsadu opuštění bojiště nesdílí. Musí tudíž snášet ústrky na něm prováděné nejen v noci, spolu se mnou, ale i ve dne, bez mé přítomnosti. Jeho chrabré srdce zřejmě také pracuje mílovými kroky k infarktu a v srdeční krajině zřejmě pociťuje tu samou chronickou bolest jako já. Krom toho zřejmě duševně mnoho trpí, jelikož si musí říkat, že na stará kolena si přece nic takového nemohl zasloužit.

Přesto se nikdy nesníží k potupnému úniku. Hrdinně vzdoruje a zastrašuje vetřelce, jak jen mu síly stačí. Sice to nestačí, ale komu čest, tomu čest. Může vydechnout pouze ve chvílích, kdy On blaženě upadne do posilujícího spánku, aby načepral sílu pro další lotroviny.

No jistě, řeč je o Číčovi, kocourovi, díky kterému se náš život stal ještě nesnesitelnější obohacenější, než byl.

Těžko už si dokážu představit ráno, kdy místo budíku mě budí hlasité kočičí mňoukání, které lze volně přeložit: "Hybaj z postele a dej mi hamat, mám hlad, to ti nedošlo?"

Už vůbec si nedokážu představit ráno, kdy by kocourek pravidelně nedostal běhací amok a lítal mi pod nohama tak, že je vůbec zázrak, že se ještě rozespalá, udržím na nohou, aniž bych se poroučela k zemi.

Ne marně se říká, že člověk si zvykne skoro na všechno. I na to, že je neustále špiclován dvěma žlutozelenýma očima a že tyto oči vidí i v noci, když jejich majitel se zcela nenuceně prochází po těle své oběti a funí do jejího obličeje, těsně po tom, co přistane na hlavě oběti a nebo kousek níže na krku. Naštěstí pro něj je mnoho přistávacích míst na lidském těle, nicméně místa v horní části jsou jaksi lukrativnější, než nudná spodní část nohou. Ne, že by stereotypně opakoval stále jeden a ten samý způsob her. Proč například nevyužít toho, že po tmě vidí nejlépe ze všech z rodiny? Tato prostá skutečnost nabízí mnoho možností nočního vyžití. Zatancovat popůlnoční tanec s mnoha poskoky a odrazy před nocí zpitomělým morčetem je přece prima zábava. Číhat na něj z výšky a ve správný okamžik vyrazit a s milimetrovou přesností ho elegantně přeskočit a s patřičným mrsknutím ocasu se nečekán ocitnout morčeti v zádech. Stejná kreativita se dá velmi dobře vyvinout nejen na Trumbelínka.

Mám veliké podezření že je HIPSTER, což znamená hyperaktivní hiperaktivní stepař.

A tak mlčky trpíme, já i morče a pozvolna si zvykáme na podivné kočičí hrátky a tiše oba doufáme, že vydržíme do příštích švestek.

Jak se mi rozsvítilo

Jelikož protože a poněvadž jsem od přírody hodně zvědavá, velmi mě zaujalo opravdu originálně blbé zajímavé téma týdne. Těžko ale psát o něčem, o čem člověk nemá ani potuchy, že? I když máme tolik příbuzných jako strejda Google, nebo teta Wiki, tentokrát oba zklamali na celé čáře.

A tak se člověk, tedy já, musí spolehnout na vlastní logicky vyvozený závěr. Nejprve jsem slovo Hipster napsala malým písmem, potom velkým písmem "HIPSTER" a zkoumala tento dopad na svůj mozkový potenciál. A vida, zabralo to. Zcela se mi zatemnilo rozsvítilo. Vždyť je to jednoduché jako facka. Osvícena náhlým prozřením a poznáním jsem pochopila, co je vlastně Hipster zač. Hipster se půvabná zkratka vyjadřující... ne ne, to by bylo moc jednoduché.

Vysvětlím blížeji... Výraz HIP znamená zcela určitě něco jako akčně momentálně v kurzu no a STER je přece jasná zkratka pro steroidy.
Takže logicky vyplývá, že Hipsteři jsou falešní kulturisti. Ano je to tak, kdo chce mít chemické svaly, je Hipster. Tak, že Hipster může být každý, kdo sní o tom že bude jako Rambo, nebo jiný svalovec a má právo říkat si tak. Ale pozor, někdy se to vymkne...jako v životě všechno..
Jsem ráda, že mohu tohle poznání přinést všem svým milým čtenářům, kteří nejsou tak bystří jako já.. Mám teď naprosto vyjímečný pocit světlonoše..Člověk by měl předávat svoje těžce nabytá poznání.. Řekla bych, že je to přímo morální povinnost. A já se tohohle nadmíru těžkého úkolu zhostila, myslím si skromně, velice dobře.

Dodatek:
Inspirací pro tuhle volovinu mi byly komentáře u Malkiela, kde jsem se dočetla, že jedině na pitomé téma se dá vytvořit něco smysluplného.
Myslím, že do budoucna budeme mít spoustu příležitostí vytvářet mnoho a mnoho smysluplných úvah...Témata týdne nám zcela jistě již nyní přinášejí mnoho příležitostí...

Nikdo mě nedonutí...

Nutili jí k potratu. Že prý bude mít slabé a neduživé dítě. To, že mohla dítě vůbec mít, si velmi těžko vydobyla. Současná společnost sice způsob rozmnožování pohlavním stykem nezavrhovala, ale ani jej nějak vehementně nepodporovala. Tento dříve tak běžný proces, byl nyní, ve 23 století, přežitek. Lidé přistoupili k jiným způsobům množení. Značné množství lidí zemřelo a dosud umíralo na různé pohlavní choroby a tak se zcela logicky lidstvo uchýlilo k jinému způsobu.

---

Volbu rozmnožování si ale každý mohl vybrat sám. Kupodivu jen malé procento volilo cestu klasického oplodnění.

Ona se však rozhodla pro tuhle cestu. Sehnat muže oplodnitele nebylo lehké. Mnoho lidí bylo nakažených a mnoho lidí bylo ze strachu z nemoci kategoricky proti klasickému množení. Ona to ale risknula. Hledala dlouho, než jí někdo poradil, ať si vybere v katalogu. Do té doby neměla vůbec tušení, že takové služby existují. Vybrala si hezkého tmavovlasého vysokého muže. Vlastně si ani nedovedla představit, co jí čeká. Muži z katalogu byli mnohem přístupnější k rozmnožovacímu aktu, neměli ale mnoho příležitostí, jelikož ženy raději volili bezpečnější cestu v množících laboratořích.

A tak, když vybranému potencionálnímu otci svého potomka přednesla návrh s požadavkem oplodnění, neváhal. Celkem snadno si dohodli podmínky, vyplnili požadované formuláře o právech a povinnostech a dohodli nejoptimálnější čas podle jejích cyklů.

Ve smluvený den šla celá rozechvělá do jeho bytu. Dnes tedy snad zplodí svého potomka. Toužila už po dítěti, ale ani sama dobře nevěděla, proč nevolila snadnější laboratorní cestu k jeho získání. Snad ze zvědavosti, kterou vyvolal velmi starý deník její praprababičky, její informační poklad z hluboké minulosti. Velice ráda v něm opatrně listovala a luštila texty na časem poničených stránkách. Trvalo jí dlouho, než vůbec rozluštila malou část a pochopila, co si její prapředkyně zapisovala. Čím více tomu začala rozumět, tím více to také chtěla zažít.

Když vstoupila dovnitř, hned poznala, že na ní čeká. Líbil se jí a cítila vedle něj zvláštní a vůbec ne nepříjemné pocity. Sice moc nechápala, proč si jí tak pečlivě prohlíží a dlouho se dotýká jejího těla.

Ani texty z deníku jí nedokázaly napovědět, jestli to tak má být, nicméně trpělivě čekala, co bude dál. Bylo jí jasné, že on zřejmě oplozoval často, neboť se jí zdálo, že na rozdíl od ní on ví, co má dělat. A tak se poddala s myšlenkou na své budoucí dítě. Čekala jen bolest, ale nebála se, jelikož věděla, co chce a proč to dělá. V začátku jí sice pocítila, avšak sama ke svému velkému překvapení zjistila, že bolest se rozplynula do zvláštních nedefinovatelných pocitů.

Když byl akt u konce, potvrdili si smluvní podmínky a to tak, že když nedojde k oplodnění po prvním pokusu, má nárok ještě na tři další. Vždy jednou v měsíci.

Přišlo však zklamání, zatím žádné dítě.. Má ale ještě 3 pokusy. S tímto mužem.

Příští schůzka se odehrála v podobném duchu jako ta první, jen s tím rozdílem, že po bolesti nebylo ani vidu ani slechu, ale naopak začaly převažovat pocity velmi libé. Skoro si přála, aby se ploditelské dílo zase nezdařilo a ona mohla přijít znovu. A tak se i stalo. Předposlední pokus také vyšel do ztracena, ona si ale bolestně uvědomovala, že nyní už víc než po dítěti, touží to kontaktu s ním. Přišel poslední pokus. Vyšel.

A teď chtějí, aby šla na potrat. Ona ale na žádný potrat nepůjde. Vypiplá ho, vypiplá svoje slabé dítě. Vždyť nebude duševně postižené, jenom bude menší, než je zvykem a podle norem. Bude ho milovat, protože si ho přála a protože miluje jeho otce, bude ho chránit přede všemi. A do nejdelší smrti nezapomene, jakou silnou rozkoš zažila při jeho početí.

Byla šťastná, že bude matka a že zažila to, co bylo tak často popisováno v deníku. Bez téhle zkušenosti by deníku nikdy neporozuměla.

Jak se stát snadno a rychle bezdomovcem

První podmínkou je vlastnit PC.

Druhou podmínkou je mít emailovou schránku.

Třetí podmínkou je být trošinku a nebo více přitroublý a je slušně zaděláno.

Za krátký čas přijdete jak o PC, tak i mailovou schránku a i o všechno ostatní...

Jelikož jsem vlastníkem emailové schránky na Seznamu, neustále mě přicházejí nějaké úžasné a vzrušující nabídky.

Mnoho dobrých lidí chce zlepšit kvalitu mého pravděpodobně prabídného života od nabídky na lepší a ještě lepší erekci, přes zhubnutí pod dozorem odborníka, 30tiprocentní slevu na stavbu, až k půjčkám všeho možného i nemožného druhu. Půjčka snadno a rychle, Vysoká půjčka, Jednoduchá půjčka, Půjčka před výplatou, Kladná půjčka, Tomova půjčka, Půjčka bez poplatků, Ibankomat., Nebankovní půjčka, dokonce i Vyřízená půjčka. Tam by mi věřte, či ne, půjčili do 10ti minut. Šikulové a lidumilové. Není hezké pomoci člověku, když je v nouzi?

Určitě je. A tak jsem na rozpacích, tolik dobrých lidí mi chce pomoci z mého prabídného žití .Všemi možnými způsoby. Je velmi těžké si mezi nimi vybrat. Lepší erekce spolu s 200 000 korunami bez ručitele při postelových radovánkách musí být opravdu silný a nepřekonatelný zážitek.

Nepochybuji, že tyto nabídky přicházejí ruku v ruce s ryzostí čistých srdcí dobrodějců, kteří chtějí ve jménu lásky pomoci bližnímu svému.

Někdy se však bohužel tento bohulibý šlechetný úmysl zvrtne. To když využivatel těchto dobrotivých služeb propadne velikášství. Nestačí mu tudíž jedna erekce s jedním stotisícem, ale naopak žádá nezřízený nekonečný sex s mnoha erekcemi a s mnoha statisíci. No, kdo chce kam, pomozme mu tam. Než se takovýto poživačný a nenasytný živel naděje, je z něj nefalšovaný bezdomovec. Rázem se ocitne impotentní a bez peněz pod mostem. Cesta pod most není zase až tak složitá. Vede sice přes jakési zpomalovací jízdní retardéry, jako je exekuce na plat, vymahači dluhů a podobně, nicméně cíl je jaksi předem předurčen.

Já ale věřím. Já věřím, že až pod mosty budou zřizovány bezplatné internetové kavárny pro bezdomovce, bude opět možnost nabízet jim další výhodné půjčky, které by mohly být spláceny formou sice neobvyklou, ale která má jistou budoucnost a to jednotlivými částmi z těl bezdomovců.

Další život s kocourem

Znáte to, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Kocour Číča ve své bolesti po propíchnutém obrovském abscesu, ze kterého mu čumělo spousta drenů a po kastraci pěl píseň opravdu žalostnou. Samozřejmě jsem na tuhle píseň slyšela nejen já, ale všichni z naší rodiny. Každý dobrý skutek ale musí být po zásluze potrestán, o tom žádná. Dnes to vím naprosto přesně. Taky se tomu říká životem nabyté zkušenosti.

---

Když se ten pacholek naprosto zmátořil, což obdivuhodně netrvalo tak dlouho, dal nám pochopit, jaké štěstí nás potkalo, když jsme se definitivně rozhodli nechat si ho nadobro. Zajímavé na tom všem ovšem je, že nejvíce to dokazuje mě a Trumbelínkovi. Nebo Trumbelínkovi a mě? Pořadí oblíbenosti nedokážu objektivně posoudit. Možná jeho sympatie pro mě a moje morče jsou spravedlivě vyrovnány, jelikož Trumbelínek a já obýváme stejnou komůrku. A tak Číča, který se pohybuje s nenucenou kočičí elegancí všude, často vstupuje do našeho pokojíčku, abychom mohli plně vychutnat jeho zářivou přítomnost. Tedy spíš přítomnost jeho zářivých očí, jelikož k nám vstupuje hlavně v noci. Marně se mu snažím vysvětlit, že v noci slušné rodiny spí. Zejména mezi hodinou půlnoční a hodinou brzkou ranní. Číča ale pravděpodobně pochází z Egypta a mým českým domluvám nerozumí.

A tak se stává takřka již pravidlem, že když já jsem již sladce uložená v pelíšku a Trumbela chrápe buď pod křeslem a nebo v domečku v kleci, vchází tiše Číča, neboť na něj přichází noční hraní…A tak s oblibou sobě vlastní mě nenuceně skočí na hlavu, plynule pokračuje volnou procházkou po dalších částech mého těla a když mě řádně pošlape, v lepším případě se stulí někam ke mně a při jeho předení mě zákeřně nechá ukolébat se spánkem. Sám ale nespí, sám bdí.. Špicluje Trumbelku a vymýšlí, jak ho co nejvíc poděsit. Nutno předeslat, že morče má na kocoura daleko lepší a kvalitnější radar, než já. Celkem bezpečně už pochopilo, že začne-li cvakat zlostně zuby, probudím se rychlostí blesku, abych ho chránila a Číča stejnou rychlostí z místnosti vystřelí. Někdy se ale scénář výrazně změní. Někdy Číču Trumbela nezajímá, zřejmě ví, že onen je v hlubokém bezpečí zapasován pod křeslem a tak se věnuje jiným aktivitám.Není přece nic pěknějšího, než si ve dvě hodiny v noci pohrát s oblíbenou fialovou figurkou uvázanou na gumě a visící na klice od skříně. (Tu Číča dostal od kamarádky Mileny, která též měla čest nějaký krátký čas žít v jeho stínu)

A tak jsem se často probouzela s děsem, že mám ve skříni bubáka, ale jak se říká, člověk si zvykne na leccos. Předminulou noc jsem tedy ve spánku lehce zaznamenala, že kocour se oddává oblíbené fialové popůlnoční hře, když tu zvuky skoků po hračce u skříně přerušilo šílené kočičí vytí. Vylítla jsem z postele takovou rychlostí, o které jsem věřila, že není v mé moci jí vyvinout, rozsvítila jsem, co se děje a vida.. ten trouba kočičí si zamotal packy do gumy, která se mu kolem ní omotala a on nemohl tam, ani zpátky. Pohled to byl žalostný. Tahle situace mě okamžitě asociovala s tím, jaké peklo si musí vytrpět zvířata v přírodě, chycená do pastí a želez. Hned jsem ho vysvobodila se slovy: "Vidíš moulo, to už sem hned tak nevlezeš." Ale Číča má ve mně pravděpodobně velkou důvěru, jelikož pokračoval ve hře, jako když se nechumelí. Než jsem se dostala zpátky do postele, hra ho už nezajímala a usadil se na opěrku křesla, stočil se do klubíčka a dělal, že bude spát. V důsledku jeho malého traumatu jsem se s ním nerozloučila tak, aby nás od sebe dělily pevně zavřené dveře, ale řekla jsem si, že pro dnešek už určitě bude klid, přece jenom dostal krapet za vyučenou.

V duchu jsem stále viděla, jak se zoufale snažil vyprostit z gumové pasti a těžko jsem usínala, když tu již v polospánku jsem zaregistrovala Trumbelovo zoufalé a zlostné cvakání zuby, které signalizuje, že je opět pod kocourovo drobnohledem. Otevřela jsem tedy oči, abych toho záškodníka definitivně vypoklonkovala a konečně už mohla spát. Číča zřejmě pochopil, že chrutí na mojí posteli pro něj značí jasný vyhazov a tak se snažil situaci zachránit tak, že ke mně chtěl hopsnout do postele, zřejmě s myšlenkou, že mě upřede do bezvědomí. Bohužel skočil v tom okamžiku, kdy jsem zírala do tmy a snažila se rozpoznat, kde ten syčák je. A tak se stalo, že mi Číča skočil čumákem přímo do otevřeného oka. Tentokrát jsem zavyla já. Dlužno říci, že o oku jsem měla už leccos, ale kočičí čumák nikdy.

No všechno je jednou poprvé. Jelikož ale kočičí čumák je mokrý, moje oko neutrpělo naštěstí žádnou újmu. Kocoura jsem nemilosrdně vyhodila za dveře a potom jsem slzela sice ne zoufalstvím, ale podrážděností oka asi 2 hodiny. Když jsem konečně doslzela, vstala jsem a celkem slušně opitomělá jsem šla vydělávat na daně.

Při odchodu do práce jsem stačila zaregistrovat, jak kocourek, unavený po náročné noci, blaženě spinká na sedačce v obýváku.

I takhle může vypadat život

ON: Já se snad picnu do hlavy. Pro Kristovy rány, tohle nemůže vydržet nikdo, to co musim vydržet já. Jestlipak mi to bydlení za tenhle život s tou blbkou stojí. Když mě moje bejvalka vykopala, byl sem rád, že se do mě tahle slípka zblbla a nastěhovala mě fofrem k sobě, ale život s touhle husou se nedá ani přechlastat. Snad by mi bylo líp pod mostem. Budu si muset všechno v hlavě uspořádat. Jak se nenápadně vypařit a než seženu jiný bydlení, nesmí mít ani tušení..

ONA: Jsme pořád spolu. Je to tak příjemné, všechno, co vymyslím, realizujeme spolu. Nákupy, vaření, mytí nádobí, výlety. Jenom se mi zdá, že on je poslední dobou nějaký zamlklý. Už si nepovídáme tak, jako dřív, vlastně si ani nepamatuju, kdy naposled mi řekl, že mě miluje. Chápu to ale, nemůže prý tolik mluvit, bolí ho teď hodně často hlava. Mám o něj velký strach. Nedokázala bych bez něj žít. A jsem na něj pyšná. Přestal úplně pít. Vím to jistě, nezpustím ho totiž z očí. Přestal vůli mně, protože mě miluje. Stejně pil jenom ze zoufalství, protože jeho bývalá žena na něj byla zlá. Vůbec nechápu, jak od sebe mohla nechat odejít tak báječného a šikovného muže. On byl kvůli ní tak nešťastný, že ze žalu začal pít. Až, když se zamiloval do mě, osvobodil se od své minulosti. Já mu všechno vynahrazuji, on si to zaslouží. Jsme pořád spolu a tak to i zůstane. Nikdy ho neopustím, slíbila jsem tu to. A on je se mnou šťastný. Vím to, to žena pozná.

ON: Budu vedle ní ještě nějakou dobu muset ňuchmat, ale dýl jak půl roku už to fakt nevydržím. Lepší mi bude na svobodárně, bože to bude nádhera, nemít porád tu husu na prdelí. Už mi z toho fakt hrabe, eště že mám ten chlast. Když se na ní už nemůžu ani podívat, řeknu jí,že si du koupit cigára a vypadnu z toho studenýho neosobního, sterilního bytu. Do sklepa. Tam mam skovanou flašku se šňapsem a vždycky si tam dam pořádnej hlt, a nebo radši hned šryry. Potom vypadnu na vzduch a zapadnu do nějakýho bistra na paňáka. Na to hodím mentolovej bonbon a vracím se k tý slepici, abych vedle ní zase mohl hrát to moje divadýlko. Nebaví mě pořád vymejšlet nový a nový vejmluvy. Porád dávat bacha, abych se někde neukec. Eště, že je tak úplně blbá, že si nedá dohromady dvě a dvě. Já bez chlastu nevydržim ani den. Vlastně vona mě ani střízlivýho nezná, tak vo to to je jednodušší. Když mam někdy absťák, sem hodně zamlklej, ale vona nepozná nic, páč jí nakukám, že mi něco bolí, to je fuk co. Jako správná slípka sklofe všecko.

ONA: Tak rád se mnou chodí nakupovat a vždycky na mě čeká, když bloumám obchoďákem a vybírám si, co pro nás koupím. Vím, že jsem moc pečlivá a třeba velice dlouho vybírám ovoce, zeleninu, pečivo. Všechno si musím pěkně prohlédnout hezky zblízka. On to respektuje a vždycky na mě trpělivě čeká. Je pravda, že dřív se snažil vybírat se mnou, ale nyní ho hodně bolí nohy. Dohlédnu, aby šel k lékaři a půjdu tam s ním. Vždycky spolu chodíme k lékaři. On se mnou a já s ním. Společné prohlížení jablek mě velmi chybí.

ON: Normální teda fakt neni, sklofá mi úplně všechno, tedy když to správně podám. Fakt by mi zajímalo, jak je možný, že mi zobe i to, že nechlastam. Moje ex poznala hned, když sem byl jenom trochu lízej. Vona je fakt naivní husa, dá se jí nabulíkovat všechno možný. Ze začátku to vypadalo, že to pro mě bude dost dobrý, jenomže vona je tak votravná, nudná a únavná. Chvilku mě nenechá samotnýho. Ničemu nerozumí a porád mele samý debiloviny. Nejde to poslouchat v jednom kuse dokolečka. Lepí se na mě jak vosa a furt mě kontroluje, teda myslí si, že mě kontroluje. Jestli nechlastam. Ale při tom, jak je pitomá, nemůže poznat nikdy nic. Vždycky jí hravě voblafnu. Kdyby to viděl někdo zvenčí, musel by se určitě uřehtat..A ty naše stupidní dialogy, prokrista pána. Já jsem teda alkoholik, nebudu si něco namlouvat, chlastám, ale ona nechlastá a je eště vypatlanější než já. Sice to je taky na něco dobrý, ale pomalu a jistě mi ta její blbost pěkně zvedá játra. Někdy si myslim, že má nějaký postižení na hlavu. Jako tuhle nedávno. Nedala si vůbec vymluvit, že pojedeme na houby až někam do nějaký tramtárie 100 km daleko.. Řikám jí, přece, měj rozum, pojedeme jenom někam blíž. Ne ne a ne. Bude vo tom mlejt porád dokola a dokola hodiny, tak, že abych měl pokoj, tak jí kejvnu. Vím, co mě zase čeká, bude mě honit po kopcích jako nadmutou krávu z jednoho lesa do druhýho a z toho minima, co najdeme, stejně vykrájí tři čtvrtiny.

Když sem jí prvně viděl, jak čistí houby, myslel sem, že se vážně poseru. Vona ta slepice vykrajuje a vyhazuje i ten celej spodek toho klobouku, tu plodnici, nebo jak se tomu nadává, aby tam nezůstali prej nějaký brouci. Tak já lítám jako magor po lese, a vona toho potom stejně tři čtvrtiny vyhodí. Zbyde jí toho hrstička a když z toho zbytečku udělá smaženici, mlaská u toho jako čuně.

ONA: Nedávno jsme byli spolu na houbách. Tolik lesů jsme prošli, ale my sbíráme jenom hříbky. On by sbíral i jiné druhy, ale ty já bych nemohla jíst, nejsou tak hezké jako hříbky s tou hnědou hlavičkou. Spolu jsme je očistili, nejprve on a já je potom přečistila ještě po něm a udělali jsme si smaženici. Bylo jí sice pro každého jenom drobet, ale já jedla s chutí, jelikož jsem věděla, že houby jsou perfektně očištěné.

ON: A nebo to její chorobný gruntování. Všechno zařezaný na centimetry. Když vidim, jak se s tim všim patlá a při tom chce, abych byl u ní, bere mi to nerva a radši to kolikrát udělam sám. Vona to potom stejně předělá, ale mám na chvíli vod ní aspoň klid. Někdy je to k zešílení, kort když na mě leze absťák. To potom du třeba i luxovat, jenom abych ji neslyšel. Eště že mám ve sklepě ten rum. Je to porád víc a víc k nevydržení. Nechápu, jak může mlejt vo jedný věci hodiny. Nebo jak meje nádobí. Posral bych se. Hektolitry vody a spousta Jaru na jeden hrneček vod kafe. Vo velkejch hrncích ani nemluvim. Někdy mam pocit, že je musí tou drátěnkou ouplně prodřít. Naštěstí pro mě, k nádobí mě nepouští, prej bych to neumyl tak pečlivě, jako vona. Tak to fakt rád věřim. Ale smim prej utírat. K nevíře. Já to nenávidím a vona je tak blbá, že fakt věří tomu, že to dělam rád. A vona při tom mele ty svoje kraviny. Už to dokážu neposlouchat, stejně je to vo ničem. Stačí zachytit jednu větu, pro případ, že by nějak trvala na ňáký odpovědi, ale většinou jenom mele a mele jedno a to samý neúnavně dokolečka.

ONA: je tak nádherné, když po 3 letech našeho společného soužití jsme pořád spolu tak rádi. Jsme spolu pořád. On chce být se mnou a já s ním. Všechno děláme spolu. On se mnou chodí prostě všude, na nehty, na vlasy, na masáže. Je příjemné vědět, že zatímco se nechávám zkrášlovat pro něj, on na mě čeká.

ON: Zešílim, zase budu tvrdnout 2 hodiny v autě, než jí udělají ty její šíleně černý drápy. Naštěstí už ale netrvá na tom, že musím bejt přímo u ní. Navlíknul jsem to tak, že jsem jí vysvětlil, že si s tou husou, co jí patlá ty nehty, nemůžou v klidu povídat. Nakonec ať si ty její kecy užíje taky někdo jinej, že jo. Já si zatím stačim skočit do bistra, na dva frťany. To je dobrý. Jeden z mála okamžiků, kdy mi nehlídá. Sice to nesmim přehnat, páč řídim, ale dva v pohodě skousnu..

ONA: Mám ráda večery, kdy se dívám na televizi a on si v mé blízkosti při světle lampy čte knížky. On čte velmi rád, řekla bych, že čím dál tím víc. Trošku mě zamrzí, že se na televizi nedíváme spolu, jako dřív, ale on tvrdí, že televize mu dráždí oči. Chápu to, hlavně ale, že jsme spolu doma.

ON: Když du na hajzl, ptá se mi, kam du. Kam bych tak asi moh jít, že jo? Jestli prej du ven pro cíga, že pude se mnou. Tovíš, že jo, to určitě. Musim do sklepa na paňáka. Naštěstí čumí na televizi. Nenech se rušit lásko, říkám, skočím jenom s košem do popelnice. Eště, že mě nechá bejt, když si jako čtu. Eště, že po mě nechce sex, když přestírám, že jsem usnul. Vona je vlastně jenom celá šťastná, že má doma chlapa. Někdy je mi jí i líto. Vůbec nechápu, jak ženská, co zase nevypadá tak zle, může bejt fakt tak blbá. Dyť já musím chlastat i kdybych nechtěl.

Život s kocourem, anobrž dobří holubi se vracejí.

Po mnoha dramatických nocích, kdy náš kocour Číča ve dne terorizoval morče Trumbelínka a v noci nás, rozhodla jsem se láskyplně ho vnutit kamarádce na vesnici. Jeho noční řvaní a běsy, při kterých lidská bytost prostě nedokázala spát, nešly vydržet bez psychické újmy a na zdraví všech zúčastněných.

---

Majitelku jeho budoucího domova znám mnoho let, ale navzdory tomu jsem jí musela celkem dost přesvědčovat, aby projevila patřičné nadšení z toho, že se stane držitelkou v pořadí již druhého kocoura. Protože je to bytost ale velmi vlídná a dobře viděla, že jsem ve stavu, kdy další přítomnost našeho Č íči by mohla být vstupenkou na psychiatrickou kliniku nejen pro mě, uvolila se a kývla.

Za to jí patří můj nehynoucí dík. Abych učinila úlitbu svému svědomí, nabídla jsem jí, že v případě problémů, které by mohly nastat z prostého faktu, že se dva nevykastrovaní kocouři (její a náš) na jednom dvorku nemusí nutně stát přáteli, jsem jí slíbila, že bych našeho kocourka eventuálně nechala kastrovat.

Srdceryvně jsem se tedy rozloučila s Číčou, slzu jsem uronila, mnoho štěstí v jeho novém domově mu popřála a zbaběle ujela.

S napětím jsem čekala zprávy z bojiště... Že bych věřila, že všechno bude probíhat hladce a splavně, to tedy ani omylem. Milena mi sice nedrásala moje poněkud pocuchané nervy zprávami: "Už se zase porvali", ale decentně mi informace podávala asi v tom stylu, že Číča má jednu půlku zahrady a její Máca druhou a co se stane, když se náhodou potkají na neutrální půdě nijak nerozváděla. Poté, co jí Číča svým osobitým odérem označkoval koberec v ložnici, projevila přání, abych splnila svůj slib a v zájmu lepších kocouřích vztahů, Číču nechala vykastrovat.

Zařídila jsem na veterinární klinice termín a po uplynutí několika dnů jsem jela pro Číču, abych dostála svému slibu.

Věci v jeho novém bydlišti se ovšem nevyvíjeli nejlépe a tak se Číča, ještě před veterinárním zákrokem stačil velice zuřivě porvat ne se svým domácím konkurentem, nýbrž s kocourem cizím přespolním, který si dovolil vlézt na Číčou znárodněnou polovinu zahrady. Jak dopadl onen neznámý hrubián mi není známo, je mi však známo, jak dopadl Číča. Když jsem onen den určený pro kastraci pro něj přijela, měl obrovský abces velikosti tenisového míčku na zadní pacce. Na vetklinice z něj udělali kastráta a zároveň mu rozřízli onen abces a proložili mnoha dreny.

Na závěr všeho tohohle jeho kočičího utrpení mu nasadili na krk trychtýř z umělé hmoty s informací, že tato ochrana je nutná, jinak by si prý vykousal přišité dreny. Srdce mi nad ním usedalo lítostí, když jsem ho vezla z kliniky omámeného narkozou a zuboženého s čouhajícími dreny na vyholené kůži. Takhle ho přeci nemůžu hodit Mileně na krk. Vezmu ho k nám, než se mu to všechno zahojí a potom.... potom se uvidí.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Je zajímavé, že v tomto směru v naší rodině myslíme všichni po stejné linii. Bylo čím dál víc pravděpodobnější, že si Číču již nadobro necháme. Byl tak nešťastný a bezbranný v té lampičce kolem hlavy. Jeho ďáblovství z něj naprosto vyprchalo a všichni jsme k němu cítili upřímnou lásku. První den se motal ode zdi ke zdi, narážel do nábytku a pohled na něj byl žalostný. Je to ale kočka a jak se říká, ty mají alespoň 9 životů. Každý den se situace zlepšovala, Číča opět nabíral jistotu ve svých skocích a když jsme nechali po čtyřech dnech odstranit dreny, začal se uzdravovat přímo zázračně. To už měl ten hajzlík jistotu, že u nás zůstane napořád. Tajně jsme totiž všichni zadoufali, ( kromě našeho morčete Trumbelínka, protože ten prostě ví své), že kastrací se snad jeho divoký temperament zklidní.Nyní, když je uzdravený a v plné formě, s kožíškem už opět hedvábně celistvým, sice v noci nevydává zvuky hlasitosti sbíječky, ale porád se snaží vést čilý noční společenský život. Smutné na tom je, že jako partnera pro noční hrátky si tentokrát vybral mě a morče Trumbelku. Já takové konání nemilosrdně utnu tím, že Číču vyženu jinam a pečlivě za ním zavřu dveře, ovšem tyto praktické finesy ovládám jen já a ne těžce zkoušený Trumbelínek.

Ale o tom zase až někdy příště...

Jiný život

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?"

"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."

---

Byla vyděšená k smrti, ale touha po dítěti, které by bylo opravdu její a ne vybrané počítačem, znamenalo pro ní nový, smysluplný život.

Nedávno podala na Společenství žádost o dítě. Musela projít mnoha testy, jejichž výsledky vypovídaly o tom, zda-li je již způsobilá zajistit dostatečnou přípravu budoucímu potomkovi Společenství. Přísný řád tohoto Společenství byl nekompromisní. V žádném případě nedovoloval vychovávat vlastní, pokrevní děti. Kdo chtěl vychovávat dítě Společenství, musel si nechat odebrat podle pohlaví buď spermie a nebo vajíčka. V množících laboratořích se spermie s vajíčkem uměle oplodňovaly a odchovávaly v jednotlivých boxech, plně nahrazujících lůna matky. Když plod dospěl, byl odpojen od vyživovacích přístrojů a předán žadateli, který úspěšně prošel všemi náročnými testy.

Vždycky si říkala, že nikdy žádné dítě nechce vychovávat. O benefity Společenství, které údajní rodičové dostávali za to, že vychovávali potomstvo, nestála. Nepotřebovala je. Proč by tedy měla vychovávat tvora, kterého jí přidělí počítač. Neviděla v tom žádný smysl.

Z historie věděla, že před mnoha a mnoha lety to tak nebývalo. Děti žily v jakýchsi rodinách se svými biologickými rodiči. To se ale prý v tehdejší společnosti neosvědčilo a tak pomalu začalo vznikat současné Společenství, které začalo rodiny nahrazovat kolektivní výchovou. A vývoj šel dál, dopředu. Vědci přišli na to, že chtějí-li docílit, aby Společenství bylo zdravější, musí začít jinak míchat geny, nositele dědičnosti. Postupně byl vyvinut program na mimotělní oplodňování, mimotělní pěstování plodů a následné přidělení pěstounovi. Pravidla byla pevně daná, pěstoun, vědom si toho, že není geneticky spřízněn s vychovávaným dítětem, musel zachovávat pevný výchovný řád. Kontroly úrovně výchovy byly prováděny často a bez předchozího upozornění. Pokud kontrolující zástupci společenství zjistili odchylky od výchovy, zamítli další příděl benefitů. A kdo měl na výchovu dítě a přišel o benefity, což v praxi znamenalo více prostředků pro snadnější život, dostával se na pokraj živoření. Každý jednotlivec měl za povinnost vychovat minimálně jedno dítě. Aby mohli tuto povinnost Společenství splnit, museli projít testy. Všeobecně se uznávalo, že různí jedinci jsou různě způsobilí k budoucí výchově a z tohoto důvodu bylo dovoleno při neúspěchu testy po určitých časových období opakovat. Maximálně ale 3x. Kdo ani potřetí neprošel způsobilostí výchovy, definitivně ztratil jakékoliv nároky na podporu ve stáří. Tito lidé si velice dobře uvědomovali, co je čeká na sklonku jejich životů a tak často své životy sami ukončovali.

Ona nechtěla skončit, jako tito nešťastníci, které Společenství zavrhlo. Chtěla dítě, ale snila o svém vlastním, jak to kdysi četla v nějaké staré knize. Bála se o svých tajných přáních s někým mluvit až jednou.. stal se ten zázrak…..

…Na povinné prohlídce, kterých se museli všichni pravidelně zúčastňovat.

Lékař, který prohlížel a vyhodnocoval její celkový screen, se jí dlouze díval do jejích neobvykle krásných fialkových očí a potom šeptem promluvil.

"Jste tak krásná a dokonalá, byla by škoda, kdyby takový genetický potenciál byl navěky ztracen."

Chvíli na něj s úžasem zírala, nevědouc, co říci, ba ani kam tahle řeč směřuje. On však potichu pokračoval: "Už jste vychovatelka?"

"Ne." Jenom tak pípnula.

"A co vlastní pokrevní dítě, to byste nechtěla?"

Nechápala zhola nic. Co tím myslí? Je to nějaká provokace? Nebo si z ní jenom cynicky utahuje? Vyplašeně na něj zírala a mlčela.

"Vy jste mě neslyšela? Co pokrevní dítě? Nenabízím to každému, to mi věřte. Je to pro mě obrovské riziko, ale máte přímo fantastickou genovou výbavu a byla by škoda ji ředit a potlačit mísením s jinými geny. Mohu se postarat o to, že dostanete k výchově svého vlastního pokrevního potomka, tedy vlastně potomkyni." Uculil se na ní.

To není možné, přece ale o svém snu s nikým nemluvila, jak by on mohl vědět, že tohle je to, o čem ona poslední dobou sní s otevřenýma očima.

V náhlém impulsu jí proletělo hlavou, teď a nebo nikdy. Jako v mrákotách kývla.

"Co mám udělat?"

"Hlavně o tom mlčet, zažádejte si o rodičovství, projděte testy a přijďte sem, ke mě. Musíte to ale stačit do další preventivní prohlídky, potom už byste mě tu nenašla."

Odcházela jako omámená. Ani nevnímala, jak se dostala do svého blogu.

Hned druhý den zažádala o rodičovství. Úspěšně prošla testy a netrpělivě čekala na další preventivní prohlídku. Co když už tam nebude? Co když si z ní udělal jenom krutou legraci, aby jí donutil stát se vychovatelkou tak brzy?

Konečně se dočkala. Kámen jí spadl ze srdce, když viděla onoho pozoruhodného doktora v ordinaci. Okamžitě jí poznal: "Platí stále naše dohoda?"

"Ano." Hlesla a cítila, jak se pod ní podlamují kolena.

"Odeberu vám teď drobet krve."

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?

"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."

"Ale jak to uděláte?"

"Říká vám něco partenogeneze?"

Vyděšeně zakroutila hlavou.

"To nevadí, nemusíte tomu rozumět, sama ale uvidíte, že k výchově dostanete vaší stoprocentní miniaturu. Nikdo jiný to zřejmě nepozná, ale vy budete vědět. Hlavně mlčte. Ve svém zájmu i v zájmu vašeho budoucího dítěte." Při těchto slovech jí odebral pár kapek krve.

"To je zatím vše." Až vás Společenství vyzve k vyzvednutí dítěte, neprozraďte se a o mě nikdy s nikým nemluvte."

Stále nemohla uvěřit. Mnohokrát se přesvědčovala silným štípnutím, že to není její fantasmagorický sen, ale skutečnost. Proč zrovna ona? Nevěděla.

Za 9 měsíců byla informována Společenstvím, že na základě její žádosti si má vyzvednout potomka, jehož číslo přidělené počítačem je CV F4555PPOL8.

Ve výdejně jí bylo předané právě z boxu odpojené miminko.

"Podepište mi převzetí čísla CV F4555PPOL8 ženského pohlaví.

Zvědavě si prohlížela nepatrný vrnící uzlíček, rychle podepsala a pospíchala do svého blogu, aby si v klidu dítě prohlédla. Holčička měla drobný obličejík a jí se nezdálo, že by jí byla nějak extra podobná. Když tu náhle malá otevřela očka a ona měla pocit, že se dívá do svých krásných a neobvykle fialkových očí jako do zrcadla.