Zamilovat se v mém věku je na pováženou. Člověk míní, pán Bůh mění.. a tak se ke mně vkrádá láska. Je těžké si to přiznat, když člověk sám v sobě bojuje o svobodu a nezávislost..Do mého srdce vstupuje takřka mílovými kroky ON, Číča. Mí pravidelní čtenáři tuší, kdo se skrývá za tímto exotickým jménem. Ano, je to nalezený kocour, který ohromil mého mladšího syna v jeden podvečer u jedné benzínky tak, že jej neodkladně přinesl domů a s nenuceností sobě vlastní mi ho láskyplně ve 23,00 představil, těsně po tom, co mi bouřlivě vyburcoval z klidného spánku.
Chápu, že po smrti naší fenky Šerinky synkovi chyběl kontakt s nějakým chlupatým stvořením, a rozumím i tomu, že můj morčecí blbeček Trumbelín mu toto citové strádání nedokázal zasuplovat, neboť se jedná o velmi nedůtklivé morče, které ovládá chroustání, kvíkání, pískání, potulování po bytě a v poslední době zlostné cvakání zuby, ale výraznou náklonností ke člověku věru netrpí. Když je dobře naladěn, dovolí nám velkomyslně občas poškrábat ho na hlavičce a nebo pod bradou. Tím je ale veškerá náklonnost ke člověku vyčerpána. Ta, kterou považoval za svou přerostlou manželku už s námi není a na to aby se přeorientoval na lidskou společnost, je už příliž starý. Uvítal však příchod Číči. Snad v naději, že se vrátí staré dobré časy, kdy se Šerinou jako jeden pevně semknutý tandem byly nerozlučná dvojka. Morče míní pán Bůh mění..Chudák netušil, že vše bude jinak, že to, do čeho vkládal morčecí naděje v další krásné soužití s chlupatým čtyřnohým tvorem nebude až tak klidná idylka.
Číča se u nás pozvolna zabydloval a já ho ráda pozorovala, jak jako okázalý turista chodí lehounce a opatrně po bytě a pozorně se seznamuje s okolím. Jako čerstvě zamilovávaná žena jsem ho úzkostlivě pozorovala s obavou o jeho zdraví. A pozvolna se učím své nové lásce porozumět. City přece potřebují porozumění, ne? Alespoň se to tak píše v literatuře...Ovšem můj necitlivý synek se porozuměním tak do hloubky nezatěžoval a Číču potupně potrestal za takovou maličkost, jako byl bobek v posteli.
Přišla jsem domů a vidím, že Číča je nějaký neradostný, ba přímo schlíplý. Vezmu ho tedy do náručí, abych ho ujistila, že v tomto slzavém údolí není sám a krve by se ve mně nedořezal. Číča přímo sálal horkem. Zařvala jsem: "Ten kocour má horečku, je nemocný." Vždycky budu tvrdit, že oba moji milí chlapci mají v sobě prvek cynismu. Synkovo odpovědí se mi toto moje přesvědčení potvrdilo.
"Nic mu není, jenom je uraženej!"
"Jak uraženej?", nechápala jsem.
Synek se ani nenamáhal mi odpovědět, pouze mávl rukou. To mě naprosto neuspokojilo. V případech své nejistoty se obracím s důvěrou na strejdu Googla. Vždy pro mě má nějaké útěšlivé vysvětlení. Tentokrát se mi dostalo ujištění, že prožije-li kočka hlubší nervový otřes, dostane horečku a jelikož normální kočičí teplota je o hodně vyšší než u člověka, kočičí horečka potom zcela logicky vyvolává na dotek termopaniku. A že hlubší nervový otřes synek dokáže vyvolat, o tom není pochyb. Ovšem, já, na rozdíl od Číči jsem už celkem zvyklá, tak, že já horečku obvykle nedostanu.
Bylo to opravdu tak, druhý den už byl zase Číča smířen s Bohem a lidmi kolem něj, tedy i se synkem. Jenomže ve mně nastal zlom. Začala jsem kocoura víc pozorovat, vědoma si toho, že zřejmě není proočkován a odčerven. Zdálo se, mi, že navzdory té nejlepší stravě pomalu hubne. Když jsem svou obavu přednesla svému cynickému chlapci, odpověděl bezstarostně: "Já nevím, co porád máš, vyčesal jsem ho, tak se trochu zmenšil, no."
Ale já věděla své. Jedno krásné odpoledne jsem milého Číču popadla a vydala direktivu: "Jedeme na veterinu!" Synátor kupodivu neodporoval, neboť zřejmě i on došel k přesvědčení, že Číča se zmenšuje neúměrně rychle. Nejsme majitelem přepravky pro kočky, ale Číča umí jezdit v autě i bez tohoto potupného zařízení. Spokojeně se díval z okna a ani nezlobil. Zrovna tak vzorně se choval i v čekárně. Paní doktorová veterinářová našeho kocourka prohlédla, pravila že je krásný a zdravý, dala prášek na odčervení a řádně proočkovala. S pocitem, jak máme hodného a skvělého kocourka a o 650 Kč lehčí jsme vyrazili k domovu. Je pravda a to uznal i můj neuznalý syn, že kocour je od té doby o hodně živější a čipernější a trošku se zaobalil. Zřejmě ho opravdu trápili nějací paraziti.
Tichému našlapování je naprosto konec, nikdy bych nevěřila, že kočky umí dusat jako stádo slonů. Pravděpodobně by tomu nevěřil ani Trumbelík, kdyby nebyl očitým svědkem, co svědkem, ale přímým zúčastněným. Někdy máme oba pocit, tedy já i morče, že se na nás blíží hurikán, to když Číča vydává nadbytečnou energii lítáním z místnosti do místnosti. Na to, že mě, sedící v křesle využívá jako odrazový můstek pro své další skoky, jsem si celkem už zvykla. V tomto ohledu jsem o mnoho adaptabilnější než nebohé morče, před kterým občas Číča v návalu rozmařilosti přistane. Trumbelínek není bojácný, ani lekavý, ale co je moc, je moc. Vždycky začne rozčileně cvakat zuby, a já poznám, že je nasratý na nejvyšší možnou míru. Ale Číča to neví a nebo nechce vědět a nebo ví a nic si z toho nedělá. Inu pošetilost mládí. Bezstarostně odběhne dělat zase jinou neplechu a Trumbelín mu odpustí, protože kočičí granulky jsou dobré a Číča není věru lakomý kocourek. Když jsem je spolu viděla poprvé u jedné misky, nevěřila jsem vlastním očím. Ne, že by se z nich stali přátelé, ale dnes vím, že o morče se už nemusím bát, sice mu čičoun provede sem tam nějakou malou lotrovinku, ale nic nebezpečeného a tak Číčovi odpustím i časté výpady na okno, kdy nenuceně shodí některou z mých krásných orchidejí.
Inu láska hory přenáší...
