Chřest trochu jinak

Přiznávám se bez mučení, že ve věci chřest jsem úplně zaostalá a nevzdělaná.

Nicméně toto téma týdne přece jen vzbudilo mou zvědavost a tak jsem zagůůglila, co, že, jako a proč…aby se mi rozšířily chřestí obzory. Ne, že bych bez chřestu nemohla žít, ale mám zřejmě jakousi slabou chvilku a chci být alespoň na moment in, když je ta chřestí sezóna.

A tak jsem zjistila, že chřest je poněkud noblesní výraz pro asparágus. Zřejmě se bude jednat o nějaký spešl, to asi jo, nicméně mě silně asociuje s tím, co pěstuju na chatě na záhoně, aniž bych měla ponětí, že je to chřest…pro mě to byl závojíček do kytic a hotovo.

Moc ráda dělám vazby se suchých květin a často v tomto ohledu experimentuju. Když jsem hledala v zahradě inspirace, co bych mohla ještě použít, padl můj zrak právě na onen závojíček, který jsem vždycky používala pouze do kytic se živých květin a nevím kdo mi napískal, že bych ho mohla zkusit usušit a potom vydatně nastříkat lakem na vlasy, který zajistí jakousi neopadavost.

Myšlenka mě přišla v pravdě jako geniální a jen jsem se sama v sobě divila, proč až tak pozdě. Přece na ten zelený zázrak koukám už mnoho let. Puzená reformátorskou vidinou jsem ostříhala, co jsem mohla a svázala do snůpků a zabudovala na strop mého chatového pokojíčku, aby v mé nepřítomnosti byl proces sušení nenarušován vnějšími vlivy, tedy jako mnou.

Vlivem událostí, které se na mě valily, jsem se bohužel na chatu dostala až za hodně dlouhý čas a tak se stalo, že ten vzácný chřest nejen dokonale uschnul, ale i částečně opadal. V duchu jsem tedy nad ním udělala kříž, ale nijak jsem nezoufala, jelikož i výzkumný pracovník musí počítat s jistým procentem neúspěchu. Katastrofa ale nastala, když jsem se jala trosky přesušeného asparágusu odmontovávat od stropu. Zřejmě v pocitu té jeho osobní chřestí pomsty za to, že jsem nevyužila jeho sezónního času, začal na mě sypat zbytky přesušením vzniklých teď už bodlinek, které se mi nemilosrdně zapichovaly, kam se dalo.

Pěkné výsledky docílil v mých ponožkách, skrz legíny se propracoval na holou kůži a dokonce si našel bez větších problémů i cestu do mé podprsenky. V tomto nerovném boji jsem se mohla bránit jediným a takřka bezúčelným konáním a to tím, že jsem klela jako pohan. Chřest si ale chřestil dál, do poslední chvilky se do mě mstivě zabodával kam se dalo. Když jsem ho konečně servala se stropu, snažila jsem se pomstychtivě ho narvat do roztopených kamen, abych ho za trest spálila. Jeho poslední pomsta byla, že než jsem ho stačila do kamen nacpat celý, zespoda začal hořet a rychlostí blesku vzplál, než jsem stačila zavřít dvířka. Výslednicí toho bylo, že mě ještě jako bonus ohořely vlasy.

Zpocená, ohořelá a popíchaná jsem si šla dát frťana vsedě. I to byla kardinální chyba, jelikož ty svinský jehličky jsem měla i v kalhotkách.

Nikdy, už nikdy nebudu chřest nutit proti jeho přirozenosti. To se raději přinutím k tomu, abych ho zkonzumovala, ovšem nesušený. Sice asi nemám tu správnou kulinářskou odrůdu, ale jedovaté to asi nebude.

Zákeřné brýle

Všechno souvisí se vším a hlavně s mými orchidejemi.

V sobotu dopoledne mám obvykle jednobrdý, celkem nudný program. Vařím, uklízím, peru a hlavně každou druhou sobotu dopřávám pocachtání mým květinkám orchidejovým ve vodě odstáté, dešťové. Navláčet mnoho litrů dešťové vody z chaty není zase až tak jednoduchý úkol, nicméně v tomto ohledu dostal plnou důvěru můj drahý choť, nebo on tak činí rád a kupodivu bez poučování a hlavně i nad plán…

---

Já se potom mezi jednotlivými sobotně-dopoledními činnostmi mazlím se svými exotickými miláčky a podrobuji je důkladné, ba předůkladné prohlídce. Samozřejmě že v brýlích, které mám nejsilnější na blízko, aby mi neunikl žádný potencionální vetřelec a cizopasníci, kteří by mohli začít škodit na mých rostlinných láskách. Kytkám mé brýle pravděpodobně svědčí, jelikož už dlouho se žádný potencionální nepřítel neosmělil na moji botanickou pýchu ani pohledět, ovšem zcela opačně se výsledky mého hledění přes zvětšovací skla odrážejí na mé psychice. Pokud se dívám jenom na zelená lupena a nebo barevné květy, je všechno v dokonalém pořádku. Ovšem, stočí-li se můj zrak třeba na knoflíky u sporáku, mám nutkavý pocit, že ten sporák někdo vyměnil, jelikož knoflíky jsou tak nějak zaprasené, včera přece ještě nebyly a od tý doby nikdo nevařil.

Záhada. Můj zrak padne na madlo ledničky, ne to není možné…jak je možné… to je nemožné…kde se tam vzala ta špína? Propadám panice. K sobotním dopoledním radovánkách přidávám další činnosti, mytí ledničky, mytí sporáku, ještě že dnes peču v troubě zapečené brambory a jsem rozhodnutá, do trouby koukat bez brýlí. Jednak proto, že se děsím, co bych tam viděla, ale zase na druhou stranu bych mohla být klidná, protože brýle by se mi pravděpodobně po otevření trouby hned zamlží, tak že bych neviděla nic. Snažím se moc se kolem sebe nerozhlížet. Nefunguje to. Objevuji další a další ohniska dekadentní špíny.

Nevím, co mám dělat dřív, měnit orchideje ve dřezu, nebo měnit prádlo v pračce? Čistit dlaždičky, neb i tam omylem zabloudil můj obrýlovaný pohled a nebo mýt podlahu? Moje sobotní honička se začíná podobat důmyslné šachové patrii, kdy mám rozehráno na všech a ještě více frontách a závěr musí být úderný a čistý.

Moje přelety z místnosti do místnosti bedlivě sleduje Číča. Pravděpodobně si řekl, že se také zapojí do mého čilého dění. Stoupne si tedy k balkonovým dveřím a mňouká na mě, abych ho pustila na čerstvý vzduch. Myslím ekonomicky tak, aby každá minuta mého sobotního dopoledního času byla efektivně využitá a tak vyndávám z pračky první várku prádla, s tím, že pustím kocoura na balkon a prádlo hned pověsím. Chyba lávky. Číčovi se zřejmě zdálo, že mi to nějak dlouho trvá a jelikož je hodný kocourek a nikdy netrvá paličatě na svém, pružně si našel jinou zábavu. Než jsem vyndala prádlo z pračky, po zácloně se vyšplhal na okno a jednu z mých naštěstí nekvetoucích orchidejí bezohledně shodil na zem. Bohužel už tu zalitou.

No nejsem detailistka a jelikož nedávno jsem naši rodinu obohatila koupí nového výkonného vysavače, až tak moc jsem nezoufala. Luxovat jsem sice chtěla až na závěr, ale ani já, stejně jako Číča nemusím za každou cenu trvat na svém a dovedu změnit názor. Vysavač máme nový pár dní a já s úžasem zírala, jaký má obrovský tah. Uklidila jsem tedy pozůstatky z květináče a opět ekonomicky jsem dospěla k názoru, že když je již přístroj v činnosti, přeluxuji celý pokoj. Pro kocoura nastala nuda, vyskočil na opěrku křesla a jal se mě pozorovat svýma žlutozelenýma očima.

"Miele mezi vysavači znamená asi tolik, jako Mercedes mezi obyčejnými auty", vzpomínala jsem s láskou na slogan, kterým mě prodavačka počastovala, když jsem stála bezradná před nabídkou a nevěděla, který pořídit. V této nostalgicky-luxující chvilce jsem ovšem zapomněla na Trumbelínka, spokojeně chrnícího pod mým křeslem a zcela nezúčastněného mého sobotního šílenství. Jakmile jsem se přiblížila hubicí ke křeslu, vystřelil jak namydlený blesk. Ani Číča by ho nedokázal povzbudit k takové rychlosti. Trumbela pravděpodobně velice rychle rozpoznal rozdíl mezi obyčejným autem a Mercedesem a pochopil, že před obyčejným autem není třeba prchat, ale před Mercedesem ano. Mercedes by ho mohl snad i přicucnout.

Využívám tedy morčecí nepřítomnosti v jeho království pod mým křeslem, měním mu jeho jednorázovou podložku za čistou a uklidím i jeho klec. Sice vůbec nevím, kde se nyní nachází, ale stačí párkrát otevřít ledničku, nakrájet mu do misky okurku a zabouchat na mříže klece. To zabírá. Přiběhne jako na zavolanou, hupsne do klece, spásne okurku a vleze si zase spokojeně pod křeslo.

Já pozvolna ukončuji všechny své rozdělané činnosti a s duši mám pocit vítěze, jelikož jsem završila svou uklízecí partii brilantní koncovkou, která spojila všechno moje dílčí úsilí v hotový celek. Sice jsem uřícená jako závodní chrt, ale stačila jsem toho hodně nad běžný rámec. A protože orchideje jsou již opět na svém místě a krásně promáčené, já odkládám své depresivně zákeřné brýle a vše v kuchyni náhle vidím čisté a úhledné..Záhadu, proč tomu tak je, neřeším a taky neřeším, jak to vidí moji spolubydlící, kteří brýle nemají. Dospěla jsem již do takových výšin, že když se někomu něco nelíbí, není to můj problém. A muži kolem mě si problémy zásadně nedělají.

Za14 dní bude další akce orchideje. Mám tedy dva týdny relativního klidu od hloubkového čištění kuchyně. Dřív tam totiž s brýlemi na očích nevkročím…

Láska kvete v každém věku

Zamilovat se v mém věku je na pováženou. Člověk míní, pán Bůh mění.. a tak se ke mně vkrádá láska. Je těžké si to přiznat, když člověk sám v sobě bojuje o svobodu a nezávislost..Do mého srdce vstupuje takřka mílovými kroky ON, Číča. Mí pravidelní čtenáři tuší, kdo se skrývá za tímto exotickým jménem. Ano, je to nalezený kocour, který ohromil mého mladšího syna v jeden podvečer u jedné benzínky tak, že jej neodkladně přinesl domů a s nenuceností sobě vlastní mi ho láskyplně ve 23,00 představil, těsně po tom, co mi bouřlivě vyburcoval z klidného spánku.

---

Chápu, že po smrti naší fenky Šerinky synkovi chyběl kontakt s nějakým chlupatým stvořením, a rozumím i tomu, že můj morčecí blbeček Trumbelín mu toto citové strádání nedokázal zasuplovat, neboť se jedná o velmi nedůtklivé morče, které ovládá chroustání, kvíkání, pískání, potulování po bytě a v poslední době zlostné cvakání zuby, ale výraznou náklonností ke člověku věru netrpí. Když je dobře naladěn, dovolí nám velkomyslně občas poškrábat ho na hlavičce a nebo pod bradou. Tím je ale veškerá náklonnost ke člověku vyčerpána. Ta, kterou považoval za svou přerostlou manželku už s námi není a na to aby se přeorientoval na lidskou společnost, je už příliž starý. Uvítal však příchod Číči. Snad v naději, že se vrátí staré dobré časy, kdy se Šerinou jako jeden pevně semknutý tandem byly nerozlučná dvojka. Morče míní pán Bůh mění..Chudák netušil, že vše bude jinak, že to, do čeho vkládal morčecí naděje v další krásné soužití s chlupatým čtyřnohým tvorem nebude až tak klidná idylka.

Číča se u nás pozvolna zabydloval a já ho ráda pozorovala, jak jako okázalý turista chodí lehounce a opatrně po bytě a pozorně se seznamuje s okolím. Jako čerstvě zamilovávaná žena jsem ho úzkostlivě pozorovala s obavou o jeho zdraví. A pozvolna se učím své nové lásce porozumět. City přece potřebují porozumění, ne? Alespoň se to tak píše v literatuře...Ovšem můj necitlivý synek se porozuměním tak do hloubky nezatěžoval a Číču potupně potrestal za takovou maličkost, jako byl bobek v posteli.

Přišla jsem domů a vidím, že Číča je nějaký neradostný, ba přímo schlíplý. Vezmu ho tedy do náručí, abych ho ujistila, že v tomto slzavém údolí není sám a krve by se ve mně nedořezal. Číča přímo sálal horkem. Zařvala jsem: "Ten kocour má horečku, je nemocný." Vždycky budu tvrdit, že oba moji milí chlapci mají v sobě prvek cynismu. Synkovo odpovědí se mi toto moje přesvědčení potvrdilo.

"Nic mu není, jenom je uraženej!"

"Jak uraženej?", nechápala jsem.

Synek se ani nenamáhal mi odpovědět, pouze mávl rukou. To mě naprosto neuspokojilo. V případech své nejistoty se obracím s důvěrou na strejdu Googla. Vždy pro mě má nějaké útěšlivé vysvětlení. Tentokrát se mi dostalo ujištění, že prožije-li kočka hlubší nervový otřes, dostane horečku a jelikož normální kočičí teplota je o hodně vyšší než u člověka, kočičí horečka potom zcela logicky vyvolává na dotek termopaniku. A že hlubší nervový otřes synek dokáže vyvolat, o tom není pochyb. Ovšem, já, na rozdíl od Číči jsem už celkem zvyklá, tak, že já horečku obvykle nedostanu.

Bylo to opravdu tak, druhý den už byl zase Číča smířen s Bohem a lidmi kolem něj, tedy i se synkem. Jenomže ve mně nastal zlom. Začala jsem kocoura víc pozorovat, vědoma si toho, že zřejmě není proočkován a odčerven. Zdálo se, mi, že navzdory té nejlepší stravě pomalu hubne. Když jsem svou obavu přednesla svému cynickému chlapci, odpověděl bezstarostně: "Já nevím, co porád máš, vyčesal jsem ho, tak se trochu zmenšil, no."

Ale já věděla své. Jedno krásné odpoledne jsem milého Číču popadla a vydala direktivu: "Jedeme na veterinu!" Synátor kupodivu neodporoval, neboť zřejmě i on došel k přesvědčení, že Číča se zmenšuje neúměrně rychle. Nejsme majitelem přepravky pro kočky, ale Číča umí jezdit v autě i bez tohoto potupného zařízení. Spokojeně se díval z okna a ani nezlobil. Zrovna tak vzorně se choval i v čekárně. Paní doktorová veterinářová našeho kocourka prohlédla, pravila že je krásný a zdravý, dala prášek na odčervení a řádně proočkovala. S pocitem, jak máme hodného a skvělého kocourka a o 650 Kč lehčí jsme vyrazili k domovu. Je pravda a to uznal i můj neuznalý syn, že kocour je od té doby o hodně živější a čipernější a trošku se zaobalil. Zřejmě ho opravdu trápili nějací paraziti.

Tichému našlapování je naprosto konec, nikdy bych nevěřila, že kočky umí dusat jako stádo slonů. Pravděpodobně by tomu nevěřil ani Trumbelík, kdyby nebyl očitým svědkem, co svědkem, ale přímým zúčastněným. Někdy máme oba pocit, tedy já i morče, že se na nás blíží hurikán, to když Číča vydává nadbytečnou energii lítáním z místnosti do místnosti. Na to, že mě, sedící v křesle využívá jako odrazový můstek pro své další skoky, jsem si celkem už zvykla. V tomto ohledu jsem o mnoho adaptabilnější než nebohé morče, před kterým občas Číča v návalu rozmařilosti přistane. Trumbelínek není bojácný, ani lekavý, ale co je moc, je moc. Vždycky začne rozčileně cvakat zuby, a já poznám, že je nasratý na nejvyšší možnou míru. Ale Číča to neví a nebo nechce vědět a nebo ví a nic si z toho nedělá. Inu pošetilost mládí. Bezstarostně odběhne dělat zase jinou neplechu a Trumbelín mu odpustí, protože kočičí granulky jsou dobré a Číča není věru lakomý kocourek. Když jsem je spolu viděla poprvé u jedné misky, nevěřila jsem vlastním očím. Ne, že by se z nich stali přátelé, ale dnes vím, že o morče se už nemusím bát, sice mu čičoun provede sem tam nějakou malou lotrovinku, ale nic nebezpečeného a tak Číčovi odpustím i časté výpady na okno, kdy nenuceně shodí některou z mých krásných orchidejí.

Inu láska hory přenáší...

Marjána pro důchodce

Onehdy jsem po ránu,

mocně šluknul marjánu,

tvář hned celá bílá byla,

hlava se mi zatočila.

To já, když tuhle po ránu,

s chutí šluknul marjánu,

svět se mi překrásný zdál,

celý se hned na mě rozesmál.

To jáááá hulím marjánu,

hned, jak vlezu za bránu,

v penzi bych si býti přál,

stále musím makat dál,

Mých sedmdesát let,

je k odpočinku věk.

Naštěstí to vzácný bejlí

bolest kloubů vždycky zmejlí.

Marihuana - dobro i zlo.

Byli tak spjati s přírodou, příroda jim dala vše, co potřebovali k životu. Znali tajemství každé květiny, z každé si vybrali jenom to nejlepší. Příroda jim poskytovala lék na všechny nemoci, jen vědět, kam pro jakou květinu natáhnout ruku. Jejich kmen si předával informace o léčivých bylinách po mnoho generací. Jak šel čas, stále se v bylinkářství zdokonalovali.

---

Dokázali vyrobit léčivé tinktury, léčivé masti, vývary i výluhy a při zvláštních příležitostech kouřili cannabis. Tyto rituální obřady s marihuanou dávaly většině členů kmene možnost nahlédnout na svět trochu jinak. Někteří byli ale z těchto rituálů vyloučeni, jelikož jejich reakce na konopí byla negativní a vyvolávala řadu psychických problémů. Celkově odříznutí od světa v zapadlém koutku Asie, který by se mohl jmenovat "Poslední čistý svět" si žili v symbioze se zákony přírody po mnoho a mnoho let.

To, co se stalo, považovali za zázrak. Nedokázali si nijak uspokojivě vysvětlit, kde se vzala ta podivně vypadající bytost ve zvláštním létajícím obydlí, které bylo tak odlišné od jejich domovů. Najednou se snesla z nebes a oni byli přesvědčeni, že je to nejvyšší z jejich Bohů. Zahrnuli ho vším, co měli ve svých skromných životech k dispozici. Jako dary mu přinášeli vše, co jim poskytovala příroda a pro ně bylo důležité pro jejich přežití. Kůže, ručně tkané látky, hliněné zdobené nádoby, semena léčivých bylin, mimo jiné i marihuanu. On přijímal se samozřejmostí a když měl dost darů zmizel se svým létajícím domem s mlhavým příslibem, že se vrátí.

Svůj slib splnil a vrátil se. Jeho létající dům byl nyní mnohem větší a nesl další Bohy. Přiletěli také s mnoha dary. Krásná barevná sklíčka, ve kterých domorodci viděli své tváře, dříve je znaje pouze z odrazu ve vodě, pestré barevné kameny navlečené na pružných šňůrkách, tak lesklé a hodící se na ozdobu a spoustu jiných vzácných darů. Zvláštní pozornost zasluhovala podivně zabarvená tekutina, kterou jim Bohové nabídli. Když se jí napili, někteří chtěli ještě a víc, protože v nich vyvolávala pocit, který neznali. Pocit síly a moci, pocit, že kdo tuto tekutinu nemá, je méněcenný. Ten pocit pro ně byl opojný a tak chtěli více a více toho kouzelného nápoje, aniž by věděli, že pijí pálenku toho nejhrubšího zrna pocházející z takzvaného civilizovaného světa. Byli ochotni za ní platit vším, co pro ně mělo dříve hodnotu. Stávali se z nich trosky, které se sebou nechali smýkat pro pár hltů. A údajní "Bohové" jim dopřávali.

Pravidelně k nim létali ve svých strojích, aby zásobovali již závislé jedince na "elixíru moci a síly", jak nápoji začali zpití domorodci říkat. Jejich malé společenství se rozpadalo, přírodní řád byl porušen a nastával chaos. Alkohol si vybíral svou daň. Totální rozklad kmene zaplatili všemi svými přírodními bohatstvími získanými nastřádanými zkušenostmi. Rabující lidé, o kterých si domorodci mysleli, že jsou Bozi, získali veškeré po staletí nastřádané receptury na výrobu přírodních léčiv.

Neodkázali je ale využít ke prospěchu všech, jelikož i oni trpěli syndromem nadřazenosti a tak se o své nečestně nabité vědomosti nechtěli dělit, chtěli si je využívat jen pro sebe. Proto umřelo mnoho lidí, kteří by mohli žít, kdyby receptury vešly ve známost do širšího povědomí. To se ale nestalo, údajní Bohové přiznali z "Posledního čistého světa" jen jednu věc pocházející z rituálních obřadů. Bylo to kouření marihuany. Hodili tajně nemocné civilizaci další návod na samozkázu. Byli si dobře vědomi, že stejně, jako mnoho domorodých neodolalo alkoholu, mnoho lidí neodolá trávě. Nepřiznali, jaké tráva má mocné léčivé schopnosti, protože to nebylo žádoucí. Proč by se lidé měli léčit tak levným lékem, když jsou jiné, mnohem dražší.

Vše je zneužitelné, informace, léky, alkohol, marihuana…Záleží na každém z nás, jak s tím naložíme..

Tato povídka je moje malé soukromé zamyšlení nad tím, co je větší zlo, zda alkohol a nebo tráva. A podobnost s farmaceutickým průmyslem je čistě účelová…

Já a čas

Čas je velice relativní, anobrž proměnná veličina. Tedy alespoň podle mě. Tohle je moje soukromé tvrzení, se kterým někteří vzdělanci nemohou souhlasit a ani nesouhlasí, ale já o tom vím svý. Já myslím, že je tak nějak úměrně závislý na věku. Když jsem kdysi byla adept povinného vzdělávání, hodina fyziky mě připadala jako věčnost. Vše bylo podmíněno tím, že fyziky jsem se bála jako čert kříže. Vlastně ani ne tak fyziky, jako jejího učitele. Ono tedy je nakonec jedno, jestli jsem se třásla víc před tím a nebo před tím, důležité je, že už tehdy jsem začala tušit, že onen učitel fyziky určitě nás malé svěřence již od útlého dětství uvádí úmyslně v omyl, že čas je fyzikální veličina která vyjadřuje dobu trvání děje, nebo okamžik. Nějak jsem tomuto tvrzení nemohla věřit, jelikož vyučovací hodina je měřena také časem a prý pro všechny hodiny stejným, ale jak mi tedy někdo vysvětlí, že hodina fyziky trvala věky, kdežto hodina třeba tělocviku přelétla v momentě. Kdyby už v té době nebyla známa Einsteinova teorie relativity, musela bych jí snad přivést na světlo boží já.

Kdysi jsem hrávala po netu šachy se svým věrným šachovým parťákem Carlosem. Mimo popotahování figurek jsme hodně klábosili o vesmíru. Carlos se zajímal o kosmonautiku a leccos mi dokonce dokázal i vysvětlit. Bohužel jsem většinu toho všeho zapomněla, ale docela jasně si vzpomínám, jak mi vysvětloval teorii relativity na mouše, co leze po jakési větší kouli.Vzhledem k tomu, jak je moucha malá, leze dopředu a nevidí na konec cesty, protože koule je zakřivená. Dál si to už nepamatuju, ale tohle mě utkvělo v paměti, jelikož já jsem při hodinách fyziky také téměř lezla sice ne po kouli, ale po zdi a i když jsem viděla na konec, nemohla jsem se ho dočkat..Nakonec tu mouchu, když to lezení přestalo bavit, mohla roztáhnout křídla a frnknout, kdežto já jsem musela vydržet až do spásného konce. Možná i v tom je zákon teorie relativity, kdo ví. Jistý je, že už šachy po netu nehraju, jelikož Carlos těžce onemocněl a odmlčel se.

A tak čím jsem starší, tím mám silnější pocit, nebo spíš jistotu, že čas neustále zrychluje svou činnost. Jak jinak vysvětlit fakt, že to co jsem dřív dělala jednu hodinu, dnes dělám tři. Jak jinak si vysvětlit, že vstanu v pondělí ráno a hned už je zase pátek večer…Můj život bych přirovnala k velkému umyvadlu, napuštěného vodou, mající otevřenou výpusť. Zpočátku ani není poznat, že voda pozvolna odtéká, hladina se zdá stále stejně vysoká. Po čase přece jenom zaznamenáme jakési kruhy na vodě, které signalizují nepatrný úbytek. Kruhy se však zrychlují a voda ubývá čím dál víc. Já mám dojem, že už jsem těsně nad výpustí, v podivné šílené rotaci. Kdoví, co bude, až proletím výpustí…Sice nechápu, jak čas může oblafnout všechny ty hodiny a časomíry, ale mě neoblafne. Já vím prostě svý…

Tři tečky - tři hvězdy

Vlastně se vůbec nelišili. Pouze 3 tečky, které měli na pravém spánku ve tvaru písmene V, je mohli prozradit. V jako vetřelci, vědci, vrazi.Ovšem na to, aby byli prozrazeni, by lidé museli alespoň mlhavě tušit…

Jejich planeta Verdkis byla velice vzálená Zemi. Její obyvatelé navenek tolik podobní pozemšťanům podléhali však naprosto jiným zákonům, spojených z jejich vesmírného postavení. Čas měl jiný rozměr, než na Zemi, kam se poslední dobou implementovali za účelem výzkumu. Dožívali se velmi vysokého věku. 500let byl průměrný věk verdkisanů.

Pro jejich dlouhý věk jim jejich planeta přestávala stačit. Obyvatel bylo mnoho. Hledali jiné světy a jiné domovy.

Ubozí pozemšťané o jejich existenci neměli ani potuchy.. Země byla v ohrožení a oni si více, či méně spokojeně žili své životy, netuše, že vetřelci z Verdkisu provádějí systémová měření a vyhodnocují vhodnost pro život jejich druhu na Zemi.

Vyslaní verdkisané byli speciálně vyškolení průzkumníci, kteří dlouholetým pozorováním lidí

měli jasnou představu o tom, jaké druhy životů se v různých částech planety žijí. Na jejich mimozemských aktivech vyhodnocovali své poznatky ze všech možných oblastí planety Země. Jejich výzkumy se velmi odlišovaly. Informace o pozemských obyvatelích různých částí této rozmanité planety jim nedávaly souvislý význam. Na Verdkisu život probíhal naprosto odlišně. Pevně stanovený řád, platící pro všechny bez výjimky. Jelikož to byl řád tvrdý a zcela jednotný, všichni tamní obyvatelé žili v jakémsi relativně klidném soužití, kde nebylo válek, bídy a utrpení. Nebylo závisti a nenávisti. Každý měl, co ke svému životu potřeboval. Vyskytl-li se zcela vyjímečně jedinec, který by chod tohoto světa chtěl porušovat, byl převychován implantací správných myšlenek. Jediný problém bylo místo. Obyvatelé pro svou dlouhověkost žili stísněně v mnoha generacích pohromadě. Nejvyšší rada vedla obsáhlý vesmírný výzkum pro hledání planet ke kolonizaci.

Zamilovala se do něj na první pohled. Zdál se jí tak jiný, než ostatní muži, které znala. Chlapecký úsměv, hluboké oči nedefinovatelné zvláštní barvy a na pravém spánku tři malá kulatá znaménka ve tvaru V. Často po nich přejížděla prstem a šeptala mu: "Tvoje oči jsou jako dvě slunce a tahle znaménka jsou jako hvězdy nějakého dalekého souhvězdí."

Byl pro ní jediný, kterého dokázala milovat a jediný, na kterého kdy čekala. Býval mimo domov často celé týdny. Byli spolu tak málo. Věděla, že jeho práce je tajná. Řekl jí to. Neřekl ale, co je to za práci, ačkoliv se ho mnohokrát ptala. Odpovídal vyhýbavým způsobem, snaže se rychle přehodit téma hovoru na jinou kolej.Často byl mimo domov celé dlouhé týdny. Zvykla si na to. Bylo zvláštní, jak v jeho přítomnosti byla spokojená a vyrovnaná a v duši cítila mír. Jakoby jí svou přítomností měnil zevnitř. Její pocity, když byla s ním, byly jenom pozitivní. Žádná špatná myšlenka, žádná špatná nálada..

Poslední vyhodnocení zkoumaných jevů na planetě Zemi nepřineslo pozitivní výsledky. Nejvyšší rada stála před rozhodnutím zda-li použít Zemi jako nový domov pro verdkisany. Zbavit se tamějšího původního obyvatelstva by bylo snadné. Ovlivněním myšlenek několika málo vlivných a mocných osobností se zlikvidují sami. Prostředků na to mají k dispozici nepočítaně. Stačí implantovat do mozku těchto mocných správnou myšlenku a ostatní bude už jenom smrtonosná řetězová reakce. Těch pár, co přežije ani nepozná, že zůstali na své planetě s obyvateli cizího světa. Proti však hovořil jeden závažný fakt. Čas… čas, který měl jinou hodnotu, než na Verdkisu, kde byl život jednotlivce mnohokrát delší, než na Zemi. Člověk stárnul mnohokrát rychleji než verdkisan. A bude-li verdkisan žít na Zemi, bude podléhat pozemským zákonům. To mohlo přinést mnoho komplikací. A proto rada vydala nezpochybnitelný rozkaz: "Země není vhodná pro naše účely, nutno hledat jinde."

Nemohla pochopit, že jí opustil. Bez jediného slova vysvětlení, bez rozloučení. Odešel do práce a už se nevrátil. Čekala dlouho, měsíce, roky, téměř celý lidský život. Umírala s myšlenkou na něj, pod znavenými zavřenými víčky viděla tři tajuplné hvězdy na jeho pravém spánku.

Předpisy pro čarodějnice

Dostala jsem poštou

Výňatky z vyhlášky o bezpečném létání na koštěti.

§ 0

a) Proti této vyhlášce není odvolání.

b) Čarodějnicí rozumíme inteligentní bytost ženského pohlaví, atraktivního

zevnějšku a příjemného chování, ovládající let na koštěti.

c) Koštětem rozumíme dopravní prostředek čarodějnice, včetně vysavače.

d) Vysavač musí být vybaven spínačem "Tahem zapni, stiskem vypni" a

trojcestným katalyzátorem.

§ 5

a) Výška letu se stanovuje na 7 k.o. až 2355,5 k.o. (kočičích ocasů),

pokude není dále určeno jinak.

b) V tunelu, pod mosty a viadukty létá se středem, pokud tomu nebrání

zvláštní okolnosti.

c) Nad vodními plochami a lesy je povoleno létat jen ve výšce 13 k.o.

§ 6

a) Předlétává se vždy horem.

b) Je zakázáno posmívat se pomaleji letícím pilotům tryskových letadel,

drát peří kolem letících ptáků a chytat se raket a vrtulníků.

c) V tunelu, pod mostem a viaduktem, jakož i v uzavřených budovách

se předlétávat zakazuje.

§ 11

a) Startovat se smí pouze komínem dostatečného průřezu, nebo z balkonu.

Kde tato možnost není, je možné startovat jakoliv, pokud se dodrží

bezpečnost letového provozu.

§ 12

a) Vléci kluzné koště nebo letět s nákladním koštětem smí jen čarodějnice

starší 183 let.

§ 13

a) Brát osobní koště do vleku se zakazuje.

b) Vléci sněhové a bouřkové mraky je vždy povoleno.

§ 14

a) Délka vléčné násady musí být v rozsahu 1 - 2 k.o.

b) Vlek musí být označen odrazkou trojúhelníkového tvaru a ČČK (číslo

čarodějnického koštěte) shodným s koštětem.

§ 15

a) Koště musí být na přídi osazeno černou kočkou svítící zelenýma očima.

b) Na zádi musí mít koště odrazku obecně šišatého tvaru.

§ 16

a) Za snížené viditelnosti se zakazuje vléci vlečné koště.

§ 17

a) Za deště, sněžení a bouří se doporučuje létat nejvyšší rychlostí.

b) Za snížené viditelnosti se povoluje metat blesky mimo frekvenční

vedení.

§ 22

a) Za letu se zakazuje plivat, odhazovat předměty, souložit etc.

b) Za letu se povoluje dštít oheň a síru, vyvolávat bouře a krupobití.

§ 23

a) Tato vyhláška neplatí o Filipojakubské noci.

b) Tato vyhláška neplatí vždy 13 v pátek.

§ 24

Tato vyhláška je v souladu s pravidly Evropského společenství,

Islámských zemí a Amerického spolku strašidel

§ 25

Tato vyhláška ruší původní vyhlášku o provozu letů na košťatech

platnou od 14 století nového věku.

Negativní energie kolem mne

Onehdy jsem se kdesi dočetla, že orchideje jsou energetičtí upíři a žijí z energie, co je kolem nich. Jelikož jsou zřejmě ale značně zmlsané, upřednostňují prý negativní energii. Čím víc negativní energie, tím víc květů. Vzhledem k tomu, že orchideje jsou moje nejoblíbenější pokojové květiny, kterých mám na parapetech oken hnedle 4 desítky a převážně kvetoucích, vyvodila jsem logický závěr, že kolem mě je samá negativní energie, ba co hůře, já sama jsem zřejmě jedna velká negativní energie.

A tak jsem se začala zamýšlet nad děním kolem sebe. A včera byl den, kdy negativní energie ve mně zřejmě vyvrcholila. Zaparkuji auto na parkovišti a za mě se postaví jakýsi umělec a já nemůžu dopředu a ani zpátky. Neuvěřitelné. Volných parkovacích míst tam má hromadu a přes to se nalepí za moje autíčko.

Projdu kolem průmyslového vysavače externího zaměstnance, vypomáhající naší firmě a jeho vysavač v ten moment přestane fungovat. Další zaměstnanec této externí firmy se mi vnucuje na kafe, zatím v pracovní době. Já nejsem proti, neb jsem slušně vychovaná a pravím, že mu kafe uvařím. Sice nemám ani kafe ani cukr, jelikož kávu nepiju a nic nesladím, ale s tím si vrásky věru nedělám, kolegové mají obě dvě ingredience. Jeho šéf mi ale upřímně varoval, naštěstí pro mě před oním žadatelem, že by se mohlo stát, že bych ho tam potom měla pořád. To chápu a tak mile zavrkám: "Tak bohužel, je vidět, že váš šéf by to nerad viděl," a s milým, omluvným úsměvem plným zřejmě negativní energie se s úlevou decentně vzdálím.

Jelikož ho zřejmě ale moje negativní energie přitahovala jako magnet, vyčíhal si mi jinde, kde už nebyl jeho šéf, aby svou prozřetelností chránil nás všechny. Na přímou otázku "Jak to teda bude s tím kafem", jsem zareagovala elegantně, hodíc to na nelibost jeho šéfa. Na další přímou otázku, že by se mohlo odbýt na jiné, než podnikové půdě, jsem zahlaholila: "Žádné rande." Následovala otázka, jestli mě může položit pár otázek.

"Jste vdaná?" moc se s tím nepáral.

"No jistě", povídám ctnostně.

"Vezmete si mě?" přiznám se, že tuhle otázku, ač jsem opravdu vdaná, jsem v životě neslyšela. Tohle všechno dění přičítám na vrub těch potvor orchidejí, které tu svou negativnost přenášejí zřejmě i na mě a já předávám dál.

"Vy jste z útulku?" optala jsem se opatrně.

Tím jsem ho se vší negativitou, co ve mně je, konečně od sebe odpudila.

Otočila jsem se k němu zády, připravená k odchodu a ještě na něj laškovně křikla: "I vy jeden svůdníku!"

Stačila jsem ještě sluchově zaznamenat poslední větu, kterou křičel již na značnou dálku:

"Já nejsem svůdník, já jsem srandista!"

A potom se to stalo. Zničehožnic se mi v ten okamžik pekelně rozbolelo koleno. Tak nevím, jestli opravdu zvolal, že je srandista a nebo jsem špatně rozuměla a bylo to třeba něco jako tankista, terorista, rasista, exhibicionista a nebo ještě něco jiného, co by mohlo být příčinou bolesti v mém nebohém koleni. Bolest to byla, jako když jí na mě někdo hodí.

Mám tedy o tom svou teorii, ale i když jsem plná negativní energie, nechci nikomu křivdit.. co když ale se mi pomstil tím, že mě třeba uřknul, že jo?

Dnes jsem musela vystoupit z pracovního procesu, kde jsem potupně pajdala a dojít k odborníkovi doktorskému. Ten mi chtěl podstoupit ještě k většímu doktrorskému odborníkovi, ale to jsem mu vymluvila s tím, že určitě existují nějaké zázračné pozitivní pilulky. Uculil se a pravil, že tedy jo, ale kdyby nepomohly, mám bez otálení přijít. Tak přemýšlím, jak by to bylo, kdybych to kafe uvařila do termosky a dala ho onomu člověku někam na zápraží.

Proč zrovna já musím mít bolavý koleno, když se mi to vůbec nehodí? Že by negativní energie a ne jen moje?

Pospíchat se nevyplácí

Poslední dobou mám v životě nějak hodně napilno. Prý to tak bývá s přibývajícím věkem. Čím prý je člověk starší, tím rychleji ubíhá čas. Podle téhle teorie mě je přinejmenším již 150 let. Mám pocit, že lítám jako čokl a nikde nic nestíhám.

Onehdy jsem se přiřítila domů, vlítnu do koupelny, která ještě včera byla celkem uklizená a podlomí se mi kolena. Všude hory prádla na vyprání. Bloumám očima po obsahu nakupené hromady a hned bystře pochopím, že synek uklízel svůj pokoj. Jeho uklízení se však diametrálně liší od mého, jelikož on uklízí tím stylem, že všechny jeho oblečky,tedy i ty čisté, které by měl složit do skřínky, nahází do koupelny s tichou myšlenkou: "To jsem si zase hezky uklidil, dál se mámo postarej ty." Tentokrát ovšem kupa hadrů byla přece jenom větší, než obvykle. "Aha," došlo mi vzápětí: "Je tu i převlečení z postele, to asi zase Číča přispěl svojí troškou do mlýna."

Jelikož ale už i Číča si vybojoval místo v mém srdci, zbytečně nereptám, protože jsem už dávno pochopila, že to nemá žádný význam, hbitě tedy třídím prádlo na tmavé a světlé pro jednotlivé várky do pračky. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít už pračku v chodu, aby hromádky pokorně se krčící na zemi byly už vyprané a pověšené na šňůrách. Neprve tedy synovo skladba povětšinou tmavých triček. Ty on miluje. Černá trička s nápisem. Nevím, o čem jsem v té inkriminované chvíli házení prádla do pračky přemýšlela, zřejmě o smyslu života spojeným s neútěšlivou hromadou textilií, nicméně v onen důležitý moment jsem ty trika zapomněla obrátit rubem nahoru a do pračky je namrskala obrázky nahoru.

První kardinální chyba, jenomže bohužel ne poslední. V té rychlosti se do této prací sešlosti vloudil mimo pracího prostředku, který byl oficiálně pozván, ještě i papírový kapesník. Vešel nikým nezván a nikým neočekáván. No, co dokáže papírový kapesníček vytvořit za paseku v pračce si dovede snad každý představit. Co dokáže vytvořit za paseku na tmavých bavlněných tričkách pěkně na lícové straně si dovedu představit asi jenom já. Jelikož si myslím, že tohle se nemůže stát nikomu jinému, jenom mě.

Když jsem nebohá trika vyndala z pračky, zatajil se mi dech. Mojí odnoži jsem prakticky zničila polovinu ošacení jedním vrzem. No na to je třeba taky talent a jak je vidět, ten já mám. Pouze jsem si poopravila názor, že tahle spoušť je dílem jednoho papírového kapesníčku. Vsadím se o co chcete, že to nebyl jeden malý papírový kapesníček, nýbrž celá role toaletního papíru, která se nějakou nevysvětlitelnou a podivnou záhadou dostala do pračky. Nevím sice jak, protože si troufnu tvrdit, že roli hajzpapíru bych nepřehlédla ani omylem a tak jako jediné možné vysvětlení mě napadá, že ta mrcha pračka, co požírá ponožky, je nějakým záhadným procesem probíhajícím v jejích útrobách recykluje a za čas vyvrhne do pracího bubnu coby roli záchodového papíru. No, já chápu, že není v jejích silách ten papír odnést tam, kam patří, ale mohla by na mě alespoň bliknout kontrolkou a tak mě upozornit, že právě vyvrhla dříve pozřené ponožky, nyní recyklované v toaletní papír.

Šipky ke štěstí 2.část

Olo se probudil v posteli v naprosto neznámém prostředí. Nebyl ale překvapený, protože si velmi dobře uvědomoval, že implantovaný čip mu zajistí štěstí. Alespoň tak mu to bylo řečeno. Zvědavě se tedy rozhlížel, nevěděl, co by měl dělat a tak jenom čekal. Prohlížel si místnost, ve které se ocitl, byla tak odlišná od té, kterou obýval "tam".. ani nedokázal najít vhodná slova pro místo, kde žil a nebyl šťasten.

Všechno kolem bylo jakési retro, ale příjemné i ta atmosféra, kterou zde cítil, byla velmi příjemná. Cítil se opravdu dobře a uvolněněně. V tom se otevřely dveře a vstoupila žena. Byla tak jiná, než dokonalé ženy, které vidíval "tam"… Sálala z ní jakási nepoznaná volnost, svoboda a něco nedefinovatelného. Smála se na něj a on s údivem hleděl na její průhledný úbor, pod kterým bylo vidět nahé tělo. Nikdy neviděl nahou ženu. "Tam" to pro něj bylo zapovězené, "tam by neměl příležitost dostat se do asimilační místnosti, kde nahota byla povinná, kvůli zajištění bezinfekčnosti.

Všiml si jejího zvláštního lesku v očích, když si svůj podivný háv nechala sklouznout k nohám a sklonila se k němu. Hlava se mu zatočila a cítil podivné vzrušení. Tento pocit neznal. Byla to zcela nová životní zkušenost. "Je vidět, že čip funguje," stačil si ještě pomyslet. A potom, jako blesk z čistého nebe…. náhle zažil slast, obrovskou, nepopsatelnou, silnou. Uvědomoval si, že má oči široce otevřené a přes to nic nevidí. Vnímal jenom tu rozkoš, která přicházela ve vlnách a nutila ho sténat. Trvalo to věky a nebo jenom moment? Nevěděl. Byl tak překvapený z těchto silných pocitů a emocí a jak pomalu odeznívaly, uvědomil si, že mu tečou slzy, slzy štěstí. Byl plný citu, byl plný lásky a zároveň měl pocit dobře uspokojeného samce.

Jeho žena čekala dítě. Tolik si to přála a nyní se jí přání splnilo. Těšila se na miminko. Olo se těšil také, nakažen její radostí a prožívaným štěstím. Chodili spolu po obchodech a vybírali oblečky pro očekávaný přírůstek. Všechno bylo tak jiné, než "tam". Olo tomu dění zde, jednou svou částí rozuměl, aniž by si dokázal vysvětlit, jak je to možné, ale druhou svou částí si stále uvědomoval, že by tohle všechno neprožil, kdyby neměl implantovaný čip. Ale přes to to bylo tak skutečné, že stále víc a víc docházel k přesvědčení, že i bez čipu by to už nemohlo být jinak. Jeho žena už byla ve vysokém stupni těhotenství a on fascinovaně sledoval, jak dítě v jejím lůně roste a kopá a v duchu se divil, proč "tam" jsou umělé líhně a proč je to "tam" všechno úplně jiné. Nechtěl se "tam" už vrátit a děsila ho myšlenka na větu, kterou mu řekl doktor Ewanson: " Čip se dává na dobu určenou a dovolenou a po čase Vám bude vyndán a vy se vrátíte do svého nynějšího způsobu života."

Tahle věta ho přímo mučila. Nezeptal se jak je dlouhá "dovolená doba" , to ho bohužel nenapadlo a doktor to sám neřekl, ale věděl, že než zpátky "tam", bude raději volit smrt.

Za čas se jim narodil krásný klučík a Olo prožíval další nádherné pocity štěstí. Miloval ženu, miloval svoje dítě, byl šťastný, a na čip se mu dařilo myslet méně a méně.

Uběhlo 30 let. A potom přišel ten sen, ve kterém viděl šipky, které důvěrně znal. Kdysi ho přivedly k doktorovi Ewansonovi. Teď měly ale opačný směr. Naváděly ho a připravovaly na cestu zpátky. Zpátky "tam" . To Olo nechtěl. Nechtěl se už vrátit i za cenu vlastního života. Byl si dobře vědom toho, že když mu Ewanson čip vyndá, nebude si pamatovat nic ze svého prožitého štěstí, nic ze svých slastných pocitů, jejichž intenzitu tak dokonale uměla vytvářet jeho žena, nebude mít uchované ani vzpomínky na první zoubek svého synka, jeho první krůčky, první cestu do školky… Ne to nedovolí.

A tak se rozhodl, nenechá si čip vyndat. V duchu si vybavoval slova doktora." Čip bude pouze pod tenkou vrstvou kůže a kdyby se náhodou stalo, že o něj nějakým způsobem, třeba při zranění přijdete, aniž bychom ho vyndali my, musíte zachovat naprostou mlčenlivost o popisování pocitů, co jste zažil. Tento projekt byl povolen Statusem života, nicméně je stále pod jeho kontrolou a vešlo-li by ve známost, že popisujete veřejnosti svoje pocity, byl byste umlčen."

Raději zemře, než aby zapomněl, raději zvolí smrt, než aby se vrátil "tam."

Musí si ale pospíšit, než ho dostanou ty zatracené šipky. Vzal žiletku a rozřízl si kůži na spánku. Z pod kůže mu zároveň s kapkou krve vypadl malý kulatý čip, ne větší, než zrnko čočky.

Probíral se pomalu a slyšel nad sebou hlasy. Nedával najevo, že už je při vědomí. Hlasy sílily a on jim rozuměl. Poznal hlas doktora Ewansona a rozuměl, co říká, ale nerozuměl obsahu řečenému.

"Neměli jsme mu dávat tento program. Podle záznamů z roku 2012 byl život onoho člověka, jehož průběh jsme aplikovali do čipu, pro něj zbytečně silně emotivní. Je to naše chyba, měli jsme volit z méně emočních životů z této doby. Na výběr nám jich dodal Status života dost. Není zbytí, musí být umlčen, v zájmu projektu.Jeho prožitky byly tak silné, že je naprosto vyloučeno, že by zachoval mlčenlivost. Existence pocitů tělesnosti se nesmí dostat na veřejnost.

Olo pochopil. Pochopil, že mu byl implantován prožitek života jakéhosi člověka z 21.století. Věděl, co bude následovat. Přesto byl šťastný za své prožitky i za své vzpomínky. Do poslední chvíle svého života. Smrtící injekci necítil.

Šipky ke štěstí

"Chcete být šťastni? Přijďte k nám. Následujte šipky. Přijďte za doktorem Ewansonem a změňte svůj život."

Ať si Olo pustil supervizi nebo 3Dprojektor, odevšad na něj blikaly šipky, ukazující mu cestu ke štěstí.

"Čím dříve přijdete, tím zaručujeme lepší výsledky. Neváhejte a nechte se vést šipkami ke šťastnému životu. Nová technologie 23.století vám zaručí zářivou budoucnost."

---

Olo byl nepříliš vzhledný mladík, sám dost nešťastný ze svého vzhledu a výšky. Vlastně se neměl ani narodit. Přístroj na vyhodnocování vyvíjejících se lidských embryí v oné chvíli, kdy vyhodnocoval vyvíjejího se Olu, měl nanosekundový výpadek, nicméně i tento mžik zapříčinil to, že Olo prošel vyřazovacími testy bez toho, aniž by byl zničen. Tento robotický způsob výběru množení lidstva zajišťoval standartní a silné jedince, s mnohými variacemi fyzického vzezření a různými povahovými rysy, aby byla zajištěna různorodost. Výpadky sice občas zapříčily vznik lidí fyzicky nedokonalých, nicméně ve Statusu života bylo zapovězeno je likvidovat.

Status života.

Už nikdo si nepamatoval, kdy a proč se stal tento zlom ve způsobu množení lidstva, vlastně o tom ani nikdo nepřemýšlel. Bylo to prostě pevně dané.

Olo tedy žil se svým komplexem ošklivosti mezi většinou vizuálně dokonale vypadajícími spoluobčany. Nikdy mu nikdo nedal najevo jakousi odlišnost, jelikož bylo veřejně známo, že sem tam při vyhodnocování docházelo k výpadkům. Bylo tedy možno čas od času narazit na takového slabšího jedince, pro kterého ale bylo velmi těžké najít si svůj protějšek pro život, jelikož dokonalí se zásadně nesesnubovali s nedokonalými. Status to přísně zakazoval.

Olo byl tedy pravděpodobně odsouzen k samotě, ve svém okolí nepotkal ani jednu nedokonalou a neměl tušení, kam by se ve svém dovoleném pásmu měl odebrat, aby našel alespoň částečné štěstí, když věděl, že množení je mu přísně Statusem života zapovězeno. Neměl nárok jako ostatní dokonalí, kteří po vybrání protějšku, na žádost u Nejvyššího, směli vstoupit do asimilační místnosti, kde v kybernetickém prostoru proběhlo splynutí spermie s vajíčkem a následovně embryo bylo uloženo do líhně, kde bylo pěstováno, vyživováno a kontrolováno.

Po dosažení zralosti nového života byl plod z líhně převeden zpět k ploditelům, kteří mu dali jméno a toto minispolečenství mohlo začít vést rodinný život.

Olo věděl, že jeho žádný rodinný život nečeká a proto ho stále víc a víc lákaly šipky do ordinace doktora Ewansona.

Dlouho se rozhodoval, váhal. Sen o šťastném životě ho pronásledoval ve dne, v noci. Šipky mu neustále skákaly před očima a ukazovaly cestu k vytouženému štěstí

A potom se rozhodl. Co vlastně může zkazit?

Doktor Ewanson byl prošedivělý muž, příjemného zevnějšku, jak také jinak, byl přece z dokonalých. S úsměvem mu vysvětlil celou proceduru.

"Změníme Vám život od základu, budete prožívat intenzivní pocity štěstí a radosti, budete ale prožívat i pocity co neznáte, souhlasíte? Olo v tomto okamžiku ještě zaváhal. Jaké to asi mohou být pocity, co nezná? Přece zná všechno, smutek, duševní bolest, fyzickou bolest deprese, nenávist k sobě, všechno. Co může být ještě jiného? Pln rozpaků kývl.

"Dobře tedy, pro vaši informaci bude Vám do spánku pod kůži implantován nepatrný čip, a ostatní už poznáte sám...

Čip se dává na dobu určenou a dovolenou a po čase Vám bude vyndán a vy se vrátíte do svého nynějšího způsobu života. Jen ještě maličkost ovšem velmi důležitá. Čip bude pouze pod tenkou vrstvou kůže a kdyby se náhodou stalo, že o něj nějakým způsobem, třeba při zranění přijdete, aniž bychom ho vyndali my, musíte zachovat naprostou mlčenlivost o popisování pocitů, co jste zažil.

Tento projekt byl povolen Statusem života, nicméně je stále pod jeho kontrolou a vešlo-li by ve známost, že popisujete veřejnosti svoje pocity, byl byste umlčen," při těchto slovech doktor Ewanson zcela bezbolestně nařízl kůži na spánku, vložil čip a skinpájkou kůži spojil.

Pokračování příště

Extravagantní švihák

Snad to o sobě tušil, či dokonce věděl, ale stačilo udělat ten správný kukuč a všechny dveře se mu otevíraly takřka samy. Do obývacích pokojů, ložnic ba i koupelen.Jeho víra v sebe byla neochvějná a sebevědomí z toho vyplývající ještě nikdy neutrpělo žádnou vážnější újmu na jeho hravé duši. Stalo se mu sice pár drobných nepříjemností v jeho mladém životě, ale nic takového, co by ho hluboce poznamenalo.

Nerad sice vzpomíná na dva šílence, co ho chtěli z nějakého neznámého důvodu snad utopit, ale nandal jim to tak, že na to dlouho nezapomenou. Prosazovat svou vůli to uměl opravdu báječně. Snad to patřilo do jeho genetické výbavy, zděděné po předcích, snad zde sehrával fakt i kouzla jeho osobnosti, v každém případě dříve, či později docílil vytyčených cílů. Jako nyní. Zabydlel se v jednom pánském pokoji s nějakým klukem, který se do něj zamiloval na první pohled. Na to ostatně byl zvyklý, v jeho očích nic neobvyklého. Hned na začátku budoucího soužití si vynucoval nastavení svých pravidel, aby bylo zcela jasné, kdo je v pokojíku pánem, a kdo pouze hostem.

Kluk se sice bránil, snažil se neustupovat od svých zajetých zvyků, ale časem pochopil, že soužití s výstřední bytostí stojí nějaké ty oběti. Zejména, když ona výstřední bytost dávala jasně najevo, co je jí po vůli a co ne. A tak onen švihák na onom poli dosáhl své první vítězství a jak se dobývat další strategické kvóty.

Jak si postupem času rekognoskoval terén, zjistil ke své nelibosti, že v sousedním pokoji přebývá podivné stvoření, zřejmě též mužského pohlaví. Za svůj mladý život tak podivně neurčitého tvora ještě nikdy neviděl. Nejprve ho pozoroval s nedůvěrou v jeho krásně zelených očích a čekal, co onen tvor na to. Jeho suverenita a sebevědomí bylo lehounce narušeno, protože zrzavý podivín si ho prostě nevšímal. To bylo něco neočekávaného. "Třeba špatně vidí," napadlo ho možné vysvětlení.

Nestál tak ani o jeho přátelství, ale nesnesl, když ho někdo ignoroval, jeho, ješitného krasavce. Co na tom, že když on sám nemá zájem o jakési projevy náklonnosti, dělá to samé. Ale to ještě neznamená, že si to může dovolit někdo k němu..To by se na to podíval a pěkně zblízka. Šel tedy blíž, doufajíc, že ho zrzoun konečně zaregistruje a přinejmenším padne do mdlob a nebo se nechá pomuchovat podle jeho zvyku. Zrzoun nehnul ani brvou. Něco rochal ve svém apartmá a jeho snad ani nezaregistroval. To byla jasná provokace. Nezbylo nic jiného, než počkat, jestli si ho ten slepý mameluk vůbec všimne. Trpělivě číhal a pozoroval toho podivína.

Najednou ale podivín s nepředpokládanou rychlostí vystřelil a přímo proti němu. Fuj, to byl ale úlek. Reflexivně volil rychlý úprk. Jenže on se tak snadno nevzdá. Zkusí to znovu. Pomalu se vkradl zpět do zrzounovo místnosti. Tentokrát by ve střehu. Přece si to nenechá nandat od stvoření, které je menší než on. Myšlenka vpravdě velkohubá. Jakmile se podivín proti němu opět radostně rozeběhl, on, krasavec, nevěda proč, raději opět vyklidil pole. A ten kluk, co s ním bydlí se mu smál a pokřikoval na něj:" Číčo, ty vole, nech ho na pokoji,to je mámy miláček."

"No co je mě ale do toho, že ano, miláček nemiláček, nakonec i ta máma mi bude za chvilku zobat z ruky, o to už se postarám," slibovaly jeho oči. A tak jako ve svém životě si doposud poradil se vším, poradil si i s mámou, které, když se dostal na klín, byla bez sebe a hladila ho jako zběsilá. To on rád a tak jí dával najevo svou přízeň jeho hlasitými projevy. Jen ten zrzoun mu nešel z palice. Nechápal, že když proti němu vyrazí, začne na něj padat voda. A vodu tu on nemá rád.

A tak si ho prozatím přestal všímat, přece je tam místa dost, nebude kvůli mamelukovi věčně mokrý a nakonec se s ním nemusí vůbec bavit, ne?

Pro vysvětlení: Extravagantní švihák je náš nový kocour Číča, kterého přinesl domů syn a Zrzoun je naše morče Trumbelínek. Článek vypovídá o jejich bouřlivém zžívání..

Konečná, vystupovat...

Že všichni dojedeme svým vlakem života na konec naší cesty, to je asi jediná jistota v životě, kterou máme. Nicméně ještě než se dopravíme na konečnou, projedeme spoustu zastávek se spoustou různých spolucestujících. Je zajímavé, že i když člověk celý život jede v tom pomyslném dopravním prostředku, pocity z cestování se velice různí.

---

Do mého vlaku nyní přistoupil kocour. Pozval ho můj druhorozený syn, jeden z mých současných spolucestujících. Přestupovat do jiného vlaku, který stejně pojede po mé životní trase se mi nechce a tak se snažím s kocourem nějak vyjít. Že teda dělá v kupé bordel, to je nabíledni. Nejsem nějaký extra puntičkář, ale co je moc je moc. Zlá tušení, co jsem měla, se splnila do písmene. To, že někde udělá nějakou tu toaletní nepravost, to mi nějak žíly netrhá, pokud se mi tedy nevytrusní zrovna do boty, ale že jde po morčeti a mých orchidejích, to věru těžko rozdejchávám. Trumbelínek ho úplně fascinuje a Číča ho vydrží pozorovat dlouhé minuty. Jak se stále víc a víc zžívá s naším, teď bych tedy řekla i jeho bytem, je porád smělejší a smělejší. Na Trumbelínka číhá ze všech možných pozic, ze země i z výšky. Ještě že morče není žádný srabík. Sice se asi nenaučí hrát si s Číčou po kočičím, ale prohánějí jeden druhého. Trumbelín nahání Číču, pokud zrovna ten blbec neleze po stropě a nebo světe zboř se, po mých orchidejích.

Ano, tak daleko šla jeho troufalost, přes můj důkladný pohovor o tom, co smí a nesmí. Sice se na mě pozorně díval svýma zelenýma očima, když jsem mu důrazně vysvětlovala, že na orchideje se nesmí ani podívat, ale pravděpodobně si myslel něco jako: "Jenom si žvatlej, já si stejně budu dělat, co budu chtít." Tak, že když jsem ho poprvé načapala šustit ho v mých exotických kráskách, zakamplovala se mi aorta. Chápu, že se mu určitě taky líbí, ale proč se na ně nemůže koukat z dálky, tomu naprosto nerozumím. Leda snad, že by to byl převtělený Mičurin… No, Mičurin Nemičurin, tomu se musí udělat přítrž hned v počátku. Pro začátek jsem u Googlů zjistila, že i na kočky jsou jakési páky na nastavení pravidel. Jak vím, Číča nemá rád vodu, to jsem poznala na vlastní podrásanou kůži, když jsem ho onehdy chtěla vykoupat po našem průjmovém zážitku.

Tak tímto směrem se bude ubírat moje výchova. Do rozprašovače si dám vodu a až poleze na poličku s orchidejemi, pěkně ho postříkám vodou. Taková sadistka budu. Kočky ale mají snad nějaký instinkt na nečestné myšlenky a podlost lidí a tak jsem zatím neměla příležitost vyzkoušet si svůj výchovný prostředek. Buď ho orchideje už přestaly zajímat a nebo číhá na příležitost, až nebudu doma a zapomenu zavřít dveře od mého pokoje, aby si užil bez jakéhokoliv vodního rizika.

Trumbelínek ho ale zajímá pořád a já se smiřuji s myšlenkou, že moje klidné idylické večery u PC jsou definitivně v háji. Přece jenom na ně musím dohlížet i když morče je udatné a celkem nebojácné, ale když před ním přistane odněkud seshora pruhovaný predátor, asi se mu taky podlomí lehce kolena. To se v mžiku rozčílí a začne cvakat zubama. Toť neklamné a mě jasné znamení, že je nasratý na nejvyšší morčecí míru a je připraven kousnout. Číča to tím svým instinktem asi taky poznal a tak se okamžitě zdekuje. Asi tuší, že kousanec od morčete docela bolí.

No a takhle my žijeme, tedy cestujeme vlakem života. Každá zastávka, kdy někdo vystoupí a někdo zase přistoupí, přináší životní změny, které jsou někdy milé, ale někdy také ne a my můžeme protestovat, může se nám to nelíbit, ale to je asi tak všechno….Mňau.

S ním chci bydlet

Jsem z hloubi duše přesvědčená, že zvířata si mezi sebou rozkecají, na koho se mají obrátit, když jsou v nouzi. Minulý pátek v ½ jedenáctý večer mě mladší synek představil našeho nového nájemníka. Přitáhl domů kočku. V noci, kdy jsem zrovna nebyla na nějaké představování naladěná a už vůbec ne připravená, se oba hezky postarali, že jsem na moment propadla panice při představě, že důvěřivému morčeti Trumbelínkovi nasadíme do bytu predátora. Ale v pudu sebezáchovy jsem si řekla, že to je jenom trochu živější sen a ne hrozivá skutečnost a s touto uspokojivou myšlenkou jsem sladce usnula. Ráno jsem šla rekogniskovat terén. Synátor chrněl jako dudek a vedle něj se tulila kočka, tedy čtyřnohá.

Velice ležérně otevřela svoje zelená kočičí očka a na půl huby mě pozdravila po kočičím "mňau." Syn na rozdíl od ní mě nepozdravil vůbec. Dnes s týdenním odstupem asi vím, že to nebylo kočičí pozdravení ale kočičí upozornění, že je tady a abychom si nemysleli, že nás bude nějak poslouchat. Poučená zkušeností s potkany, kdy z jednoho jsme jich měli za krátký čas osm, jsem začala zjišťovat, co že to vlastně je. Je to kocourek, odrostlé kotě a dostal jméno Číča. Naše doposavad krátké soužití řeší neustále jednu otázku, kdo z koho.

Marně synkovi vykládám, že kočka není pes a když u něj nechce být, nic jí nepřinutí. Bohužel to nebral na zřetel, hned druhý den, kdy jejich názory se výrazně rozcházeli v tom, kde kdo bude spát, Číča si už našel svoje místo jinde, než v synovo posteli ale synek byl proti této drzé samostatnosti a nutil kocourka k sobě. Ten to vyřešil po svém a myslím, že jednou , tedy dvakrát a pro vždy. Prostě se mu do postele zlomyslně vychcal. Doposud jsme na něm obdivovali, jak chytře hned pochopil, že musí svoje potřeby chodit dělat do bedýnky k tomu určené a ne jinam a my jsme rychle pochopili, že ho musíme respektovat. Prostě soužití plné pochopení do okamžiku, než mu mladší odnož v návalu lásky splácala žaludek.

Kočičí průjem je opravdu nemilá a velice smradlavá záležitost. Bohužel se v tomto ohledu zadařilo bravurně pod mým křeslem, kde většinou bydlí i Trumbelínek a na Číču to přišlo při bedlivém pozorování nebojácného morčete. Vytáhnout ho zpod křesla, byla záležitost pro hrdiny, vzít ho do rukou celého opatlaného od nevonných exkrementů a následovně ho vykoupat mohlo být realizováno pouze otrlými jedincemi. Já se za takového považuju, hlavně z toho důvodu, že nevonná událost se přihodila v mém pokoji, pod mým křeslem u mého morčete, a jenom jsem doufala, že snad morče bude od smrtonosného nánosu kočičího průjmu ušetřeno. Číču jsem tedy s nasazením života vytáhla a snažila se ho narvat pod kohoutek, abych mu umyla kožich. Takový celkem malý tvor a bránil se jako o život. Zdrápal mi ruce tak, že jsem povolila sevření a on mi pomstychtivě obalen svým výtrusem vlezl na záda tam završil dílo mé zkázy.

Seškrábal mi záda tak, že mi bolestí vyhrkly slzy.

"Sundej ze mě toho debila!" řvala jsem na mladší odnož.

Když i syn dostal svou dávku hnědavého produktu, uplatnil sílu budoucího muže a kocoura přepral. Vydrbal mu kožíšek a zabalil ho do ručníku. To už se Číčovi asi líbilo, jelikož se ani nehnul. Já šla zkontrolovat, jestli Trumbelín taky nepotřebuje koupel, ale ten nějakým zázrakem smradlavému znečištění unikl. Tak jsem tu spoušť uklidila se zatnutými zuby a vydala zákaz nepodávat kocourovi mléko. Nyní prožíváme období příměří, Číča chodí fascinovaně sledovat Trumbelínka a ten jako zvířátko důvěřující bezmezně čtyřnožcům, když se proti kocourovi rozběhne, kocouří hrdina zbaběle utíká. To je ale dobře, protože jediné, co mi vadí na tom, (tedy až na ty hory povlečení, co jsem musela prát a trocha toho smradu), že máme zase nový zvíře jsou obavy, aby kočka morčeti neublížila.

Kočky prý si vybírají člověka, kterému budou věnovat svou náklonnost.

Číča si vybral synka. Zcela naprosto cíleně. Venku k němu nenuceně přiběhl a žalostně mňoukal. Když jsem se ptala, čím tak okouzlil, bylo mi řečeno, že udělal takové ty kočičí oči, jako kocour v botách z filmu Shrek. Na to není argument.

Číča si prostě vybral místo, kde chce žít. Jenom tiše doufám, že nebudou další…Přece vím, že si to rozkecaj..

Chci žít doma

Příroda je mocná čarodějka. Zamiloval sem se v první minutě, co jsem jí zvětřil.

Její magická vůně mě naprosto očarovala. Zůstal jsem strnule stát na zahradě jako solný sloup a bál jsem se pohnout, aby mi nezmizela z obzoru. A potom mi došlo, musím za ní, hned, teď, než se mi navěky ztratí.

---

Nezdržoval jsem se překonáváním vrátek, ale rychlostí blesku jsem se rozběhl k díře na druhé straně zahrady a vystřelil tudy za objektem své touhy. Přece jenom ale obíháním jsem ztratil drahocenné vteřiny a tak se stal svědkem toho, jak ONA nastupuje se starší elegantní dámou do auta .To se v momentě rozjelo, ale já jí nechtěl ztratit a tak jsem pádil, co mi síly stačily, za tím autem. Běžel jsem dlouho, předlouho a cítil, jak mi docházejí síly. Nechtěl jsem to za nic na světě vzdát, ale byl jsem už moc unavený, pozvolna jsem zpomaloval a auto se mi ztrácelo v obzoru.

Tak zmožený jsem byl, že jsem si vlezl pod strom a usnul jsem jako pařez. Když jsem se probudil, byla už tma. Vypravil jsem se zpátky k domovu, ale běda, zjistil jsem, že domů netrefím. Snažil sem se najít cestu, ale všechno bylo marné. Řekl jsem si, že se na to vyspím a zítra bude líp.

Ráno mě ovšem připravilo nemilé překvapení. Nějací podivní tvorové ve stejnokrojích, které jsem nikdy neměl rád, mě hodili na krk pevnou smyčku a smýkli se mnou do almary na kolech. Odváželi mě pryč a já se strachy třásl. Naštěstí jsme nejeli dlouho, asi tušili že jsem zvyklý na lepší dopravní prostředky, než byla ta jejich rachotina a brzy mě dovolili vystoupit a já se ocitl v jakémsi penzionu, kde bylo spousta nájemníků různých ras. Že by nějaký mezinárodní hotel? Než jsem se stačil víc porozhlédnout, otevřeli dveře jednoho toho podivného pokoje a pustili mě tam. No tohle, zmateně jsem se rozhlížel. Co to má znamenat? Kde mají křesílka a pohovku? Vždyť tady nejsou ani koberce. Jak jsem se tak koukal, spatřil jsem v koutě krčícího a zlostně na mě pokukujícího tvora.

Takového vzteklého zrzka. Měl na mě asi zlost, že mě nastěhovali k němu a přišel tak o své soukromí. Šklebil se na mě a ukazoval svoje zažloutlé zuby. No nebudu si ho všímat. Sice bych s ním byl hotov během minuty, ale já jsem tvor snášenlivý, nemám rád rozepře a taky jsem tvor zamilovaný a to mi dodává snášenlivosti. Ano, jsem zamilovaný, ale kde je moje láska a kde je můj domov? No ano, můj domov a mí přátelé. Tenhle v tom koutě asi moc přátelský nebude. Ale já jim všem dám hned najevo, že odcházím, a to hned. Už tady nebudu ani minutu. Ale běda, dveře jsou zamčené, nejdou otevřít. Oni nás tu snad zamkli, barbaři, copak hosté se zamykají? To jsou ale divný pořádky. Nu co, počkám, až někdo přijde a potom hned vypadnu. Já tady přece nechci bydlet. Já chci být doma, kde mám svoje křesílko i gaučík, kam se vždycky slastně natáhnu jak dlouhý, tak široký. A pokaždé se tam najde něco dobrého na zub. Můj starší přítel se se mnou vždycky o všechno rozdělí.

Konečně sem někdo jde. Připravil jsem se vystřelit hned, jak se otevřou dveře. Ale ouha, oni mě nepustili. "Kampak se hrneš šviháku? Teď bydlíš přece tady." Nechápal jsem co to mele. Já přece bydlím doma, to je to místo, kde chci bydlet.

"Nic si z toho nedělej, tady máš něco k snědku, zvykneš si a bude se ti tu líbit," slyšel hlas jako ve snách." Což se všichni pomátli? Tak teda teď něco pojím, ale zítra jim všem ukážu.

Jídlo teda nebylo nic extra, ale láska prochází žaludkem, tak jsem snědl, co mě dali a natáhl na místo, co bylo pro mě připravený na spaní. Ráno moudřejší večera, pomyslel jsem si a usnul.

Probudil mě podivný hlahol. Zrzek stál co nejblíže dveřím a podlézavě se podbízel nějakým lidem, co na něj koukali. Ty oči, co na ně dělal, to bych vám přál vidět. Ani ta největší koketa na světě by takového bravurního očního výkonu nebyla schopná. Až jsem si z toho sedl na zadek. Zrzek se na mě podíval a povídá mi: "Jestli tu nechceš zůstat, dělej to taky tak." Co tím asi myslel? Co že to mám dělat? Jenomže pak se dveře otevřely a zrzek byl na svobodě. Vesele poskakoval a moc se radoval. "Tak se tu měj fajn, já už se nevrátím, jdu domů."

Já bych také chtěl jít domů, ale jak. Jsem tu zamčený, ven se nedostanu. Najednou mi bylo všechno moc líto. Jak jsem byl hloupý, když kvůli nějaké nafintěné krasavici jsem opustil svůj domov, říkal jsem si pořád dokola. K čertu s fiflenami. Zkoušel jsem se dostat ven, ale dveře nepovolily. A tak jsem si zalezl do kouta a byl jsem smutný. Moc smutný. Ale najednou, nejprve jsem myslel, že se mi to zdá, mě do nosu udeřila vůně, kterou také miluju. Jenom jsem si nikdy neuvědomil, že jí miluju tolik. Nasával jsem a vůně sílila a jakoby se ke mně přibližovala. A já poznal svého staršího přítele. Přišel za mnou, přišel si pro mě. Radostí jsem začal rotovat to tom uzavřeném prostoru, když jsem uslyšel hlas, co bych poznal vždycky a všude: "Tak tady jsi ty tuláku jeden, tos to zase vyvedl, tebe ty ženský jednou zabijou. Tak pojď ty barde, jde se domů. Copak nám spolu bylo zle bez ženských?" Musel jsem uznat, že má pravdu. Ztratil jsem na moment hlavu, ale zaplatil jsem za to tvrdě. Štěkal jsem radostí a zuřivě mlátil ocasem, abych dal svému příteli jasně najevo, že ode dneška na ženský kašlu.. zvysoka.. protože chci být se svým pánem doma a napořád.

Depresivní sen

Seděla v křesle a vrásčité žilnaté ruce měla sepnuté. Hlavou se jí honily neuchopitelné a zmatené myšlenky. Stáří si vybíralo svou daň za dlouhý život. Postupné a zrychlující se zapomínání všeho, ji často uvádělo do zvláštních stavů.

Zbytky myšlenek a vzpomínek se jí podivně splétaly v příběhy, které nikdy neprožila. Často nedokázala rozlišit, jedná-li se o skutečnost a nebo sen. Mrumlala si pro sebe podivné věty. V jejím domově se střídalo v péči o ní mnoho lidí. Ženy z pečovatelské služby přicházely ráno, aby jí pomohly s hygienou a snídaní a posadily jí do křesla, kde sedávala uzavřena se svými myšlenkami a čekala na svou dceru.

Dopolední zdravotní návštěvu vítala vždy s rozpaky, jelikož zdravotní sestry se střídaly a ona si nepamatovala ani jednu. Vždy se ale nechala od nich ošetřit a poslušně reagovala na všechno, co od ní chtěly. Dlouho si nemohla zvyknout na ten ruch, kdy sama se už nemohla pohybovat po svém bytě a přes to tam pořád někdo přicházel a odcházel. Nezbývalo ale, než si zvyknout na tento způsob života. Neměla pocit samoty a věděla s jistotou, že vždycky přijde její dcera. Až do chvíle, kdy jí některá z žen řekla, aby na svou dceru už nečekala, že už k ní nikdy nepřijde. Byla tak zmatená a prožívala obrovský smutek. Slzy se jí koulely po tváři, a v hlavě jí neustále rezonovala věta: Nečekejte na dceru, už k vám nikdy nepřijde. V tomto depresivním stavu nemohla na nic jiného myslet, jenom na tu větu. Stále slyšela ten ženský hlas i když nevěděla, komu patřil.

Chvílemi usínala, ale ani spánek jí nepřinesl klid. Byla plná bolesti a lítosti. Je s podivem, že bezprostřední přítomnost zapomínala v okamžiku. Je s podivem, že duševní bolest nedokázala zapomenout. Její mučený mozek pracoval jako zaseknutá gramofonová deska…..už nikdy…. nečekejte…. nepřijde.

Zaslechla rachocení zámku, někdo přichází, ale ona ví, že to není její dcera.

"Ahoj mami, kuky kuk."

"Ty jsi přišla? Já myslela, že už nikdy nepřijdeš."

"Co to povídáš? Přece víš, že sem chodím pořád."

"Ale mě někdo řekl, abych na tebe už nečekala, že za mnou už nikdy nepřijdeš."

"A tys tomu věřila? Třeba se ti to jenom zdálo, nebo jsi to nějak popletla."

"Já nevím, možná se mi to zdálo, ale věřila jsem tomu."

Její oči vyplašeně těkaly, ale přesto se v nich zračila veliká úleva.

"Copak ty nevíš, že bych tě nikdy neopustila?"

"Vím, teď už to vím, určitě se mi to zdálo, ale byl to strašný sen."

"Jak asi byla nešťastná a jak se musela cítit opuštěná," sevřelo se dceři srdce lítostí, ale dokázala se smíchem řici: "Ty jsi vážně uvěřila, že bych tě opustila?"

"Ne, ne, nevěřila, byl to jenom hloupý sen."

Do duše se jí vrátil klid a po tváři se jí rozlil klidný a šťastný úsměv. Brzy na všechno zapomene..

Neživ depresi pránou

Muži chodí svoje depky řešit do hospody. Já je chodím řešit do lesa. S mými věrnými čtyřmi kamarádkami, se kterými hromadně venčíme každý večer pejsky. Poměr pejsků a majitelek se během těch společných deseti let mnohokrát změnil, někteří pejskové odešli do psího ráje, někteří byli nahrazeni jinými pejsky a někteří ne a tak se nezřídkakdy stane, že jednoho pejska jdeme vyvenčit 3 ženský. Vlastně bych to mohla podat tak, že se chodíme venčit nás 5 věrných a pejskové nás doprovázejí. Nyní je poměr 5 venčitelek na 3 pejsky. Jako skupina máme už svoji tradici a jsme celkem v místě našeho bydliště všeobecně známé. Že tam semeleme všechno, je naprosto nabíledni. I ty naše depky.

Jako třeba včera. Byly jsme čtyři s peskem Ivany a Jany. Alena přišla s informací, že existují lidé, kteří vůbec nejedí, jenom pijí a jsou živi jenom z prány. Když my, ostatní neznalé venčitelky jsme ji podrobily křížovému výslechu, co to je prána a dozvěděly se o co kráčí. Prána je tedy energie procházející vším a dodává tělu sílu, kterou potřebuje pro svou existenci, aniž by musel člověk jíst. Prý existují lidé, kteří po mnoho let nic nepozřeli, hlásala Alena. Ivana logicky zareagovala otázkou, proč teda umírali lidi v koncentrácích na hlad a proč to neaplikují v Africe, kde je hladomor. Kdyby žili z prány, nemuseli by umírat hladem, vyzněl logický závěr.

Skupinově jsme tedy přišly k přesvědčení, jak by bylo krásné, kdyby nikdo nechtěl jíst, kdyby všichni žili jenom z prány. Kdysi jsem slyšela heslo "Kurz sraní bez žraní". Možná to bylo ono, jenom se to jinak jmenovalo, ale to nevím přesně. To by byla krása. Jenomže já, protože jsem největší šťoural ze skupiny, jak mi říká neustále Alena, jsem v tom chtěla mít úplně jasno a tak jsem vyslovila podezření, že kdyby v Africe žili všichni z prány, tak že na nás žádná nezbyde a budeme mít hlad. Skupina propadla depresi. Ano, tak nějak by to bylo. Co když tý prány není dost a museli bychom si jí třeba za velké peníze kupovat. Co když by nám jí v tý Africe všechnu vypotřebovali a na nás by nezbylo. A nebo kdyby si jí z největší části nějakým způsobem nashromáždili politici.

Deprese se neustále prohlubovala. Už jsme si nepřišly jako objevitelky nového stylu života, díky jemuž jsem já na malou chvíli propadla iluzi, jak se hezky po práně zhubnu, ale začaly jsme se bát o svůj život. Co kdyby se prána na nás nedostala. A tak jsme se rozhodly mlčet. V těžké depresi jsme se rozcházely do svých domovů.

Já jsem slib mlčenlivosti ale trošku porušila, protože sice o práně nebudu s nikým mluvit, budu jako hrob, ale tak nějak to musím napsat, jelikož je to silnější než já a budu doufat, že na můj blog nikdo z Afriky, ani z politiků nechodí. Odpusťte mi kamarádky Ivano Aleno a Jano.

Cesta mé paměti v nekonečnu

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.

Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...

Já miluju 21.století

Nechci psát negativní článek, jelikož jsem si koupila nové kalhoty, které mě nikde neškrtí a ještě krásné punčocháče, páč jedu v sobotu do Národního divadla. V tomto rozpoložení tedy nebudu vypovídat o problémech 21.století, jelikož každé století má svoje problémy, jako je má většina jednotlivců a je úplně jedno, ze kterého století který jednotlivec je. Jsem smířlivě naladěná a proto budu psát o radostech 21.století, tak jak je přineslo mě.

Velkou radost mě a věřím, že nejen mě, toto století přineslo s rozvojem techniky. V praxi u nás to znamená, že například na prosté zapnutí televize potřebuju3 ovladače. Tedy alespoň u nás v rodině. Není to krása? Ovladač na video, který funguje jako zesilovač, jelikož nemáme společnou anténu ani satelit, set top box má taky svůj a no a nakonec televizní ovladač. Byla jsem moc ráda, že jsem všechny tři komponenty dokázala propojit tak, že výsledek mého několikahodinového snažení byl příjem digitálního vysílání v televizi zkombinovaný s přehráváním videokazet, aniž bych se během kompletační doby na spojovacích šňůrách neuškrtila. Pamatuji si velice dobře na pocit vítězství, který jsem díky technice 21.století zažívala. A také si pamatuji velice dobře, jak tento pocit pozvolna vyprchával, když z tvrdě vydobytého digitálního příjmu na mě z obrazovky promlouvalo stále více a více reklam.O pocitu sucha a bezpečí v mých dnech, o nestárnoucí a nevadnoucí pleti pomocí zázraků kosmetického průmyslu, o lécích, bez kterých se prostě neobejdu a spoustě jiných moderních výdobytků těchto časů. Pokrok techniky vyřadil z mého života užívání videa na nahrávání, jelikož analogové video se příliž nesnoubí a digitálním příjmem Já ale dokážu bez ledasčeho žít a tak jsem došla k přesvědčení, že pro mě není rentabilní za 20 minut filmu sledovat 10 minut nalejvárny, co všechno potřebuju a musím si podmínečně pořídit.

Televizi jsem jednou pro vždy zavrhla s tím, ať se s ovladači a reklamami trápí náš taťka. Dlužno podotknout, že, sice nevím jak, ale dokázal je zredukovat na dva. Já jsem přesedlala na počítač a internet. Chytré rozhodnutí, mnohokrát jsem si blahopřála, jelikož poskytovatel našeho připojení umožňuje svým zákazníkům dívat se přes síť na televizní programy. Tady už se ty reklamy daly vydržet, protože na PC se dají v čase reklam dělat i jiné činnosti. Co se ale nedalo vydržet bylo, když před rozuzlením děje v napínavém filmu spadl net a já věděla čočku, jak to dopadlo. Můj soukromý pokrok šel ještě dál. Naučila jsem si tedy filmy stahovat. Geniální. Stáhnu, podívám bez reklam, vymažu. Jenomže všude se najdou nějaké blechy, že ano, a mě najednou nestačila paměť. Tedy ne moje paměť, s tou už jsem dávno na štíru, ale PC paměť.

Co se dalo dělat, 21.století to vyžaduje, chtělo to nový počítač. Nový počítač chce nový operační systém, nový operační systém chce nové programy. Já jsem chtěla nové kalhoty a nové punčocháče. Chápu…všechno chce své…Pokrok prostě nelze zastavit.