Jsem originální a nebo jo?

Vona je fakt ouplná hysterka, nadělá pro pár barevnejch papírků takovýho rambajzu.. Vůbec nechápe, že si sama sobě huntuje zdraví.

Onehdá ten její povedenej kluk dal pár hezkejch barevnejch papírků na její počítač, co tam tak rád vysedávam. Papírky to byly pěkný, barevný a byly na nich takový baňatý číslice. 1000 500 100 a 200. Moc se mi líbily a tak sem si s nima trochu pohrál. Nejdřív sem shodil ten s tim číslem 500, ten se mi líbil nejvíc a tak sem si ho potom skoval. A když na mě pak řvala, tak jí vůbec nikdá neprozradím, kam sem si ho dal. Ať třeba pukne vzteky, že jo, mě je to fuk. Ne, puknout ne, to sem přehnal, kdo by mě potom krmil, že jo, ale ať třeba vzteky zezelená .. Místo aby byla ráda, že sem tam ty vostatní nechal, prskala a syčela eště víc než já, když mě dožere.…

---

Vona teda abych to uved na pravou míru nespala doma, když sem si ten báječnej papírek ukrad a skoval. A když se potom druhej den laskavě vrátila domů a sedla k počítači, hned sem se k ní nakvartýroval a když sme se vymazlili, hopsnul sem na počítač a chtěl si dál hrát s těma dalšíma barevnejma papírkama, co tam eště zbyly. Ňák sem schodil ten jeden na zem a vona na něj čučela jako vyvoraná myš, když vidí kocoura.Chvíli civěla na mě, potom zas na ten papír a ve vočích měla votazníky celýho světa.

"Cíčo, kdes to vzal? To je tisícovka. Kdo to sem dal?" spustila na mě. Mňouk sem na ní, že to tam dal ten její kluk, když nebyla doma a že sem myslel, že mi to tam dal na hraní, když ví, že tam rád vysedávam, ale zase mi nerozuměla.

A vona začala nervit. Myslim si, že by si ty svý nervy měla už ňák nechat dát vodborně vošetřit.. Vyletěla z toho křesla rychlostí blesku, vyhnala mě z počítače a začala tam kolem šmejdit a zuřila. Mlela něco jako že tam je složenka na ňákou platbu nebo co na 1800 korun a že ten její kluk chtěl, aby mu to zaplatila přes ňákej interbanking nebo internetbanking a kam prej sem zašantročil tu pětistovku, co tam nenašla.

"No dovol," vrčel sem si pod fousky, "já sem kocour pořádnej, chodim slušně na svůj záchůdek, co zase máš?"

Tak sem se musel zase urazit, to jistě chápete, že jo. Já nic nezašantročil, jenom sem si to skoval, no. Páč se mi to líbilo. Divný teda ale je, že jí vůbec ani na mysl nepřišlo, že třeba ten její kluk jí tam moh dát vo jeden papírek míň, že jo. Je to nespravedlivý, páč v týhle rodině všechno vodskáču já, vona na mě svede ouplně všecko, potvora. Jenomže já sem fikanej, to vona mě eště nezná, ale až mě pozná...... Tak abych v tom nejel tak docela sám, když se přehnala ta největší bouřka, ten papírek sem zase přines a podstrčil psí blbce před čumák. Bylo to jednoduchý jak facka. Okamžitě zbystřila a papírek hned začala žmoulat těma jejíma vostrejma zoubkama. . Dílo doladila k dokonalosti. Výslednicí bylo parádní sežvejkání, hezky systematicky. S radostí sem na ní koukal, jak postupuje s likvidací milimetr po milimetru a pochutnává si, jako by se ládovala lanýžema.

Za to vona, když na to druhej den přišla, to bych vám přál vidět. Jenom tak zasípala: "Vy jste teda dvojka k pohledání, no Číčo, ještě že tě nenapadlo dát jí sežrat tu tisícovku, to je od tebe hezký."

Tak to teda ne, takhle vopravdu ne. Začínám študovat hodnotu číslic.

Moje schizofrenie díky mým hlasům

Kdo pravidelně chodí číst můj blog, jistě zaregistroval, že tu a tam se změním v morče, kocoura a nebo psa. Sama už pomalu nevím, co vlastně jsem nejvíc za zvíře.. Za tohle moje vnitřní trauma mohou hlasy v mé hlavě. Jednou mňoukají, jindy hafají, v minulosti i kvíkaly po morčecím. Nabádají mě a přímo nutí, abych psala, co mi pouštějí do hlavy. A tak se měním v kocoura Číču, jehož hlas je nejsilnější, pozvolna ovšem sílí i psí hlas Žolinky a na své rozdělené psyché cítím, že boj těchto dvou hlasů bude nekompromisní a tvrdý, až mám strach, jestli taky zbyde nějaká malá část pro moje vlastní JÁ.

Když tak o nás všech v jednom přemýšlím, kloním se k východnímu náboženství - hinduizmusmu, že v minulých životech jsem byla mimo prvotního červa jak morčetem, tak kočkou, i psem. A vlastní pílí jsem dosáhla až mety nejvyšší.. stala jsem se člověkem. Jenom přesně nevím, jak to šlo za sebou. Jediná momentální jistota je, že teď, když jsem člověk, mám obavy, jestli neexistuje také jakási tajná hinduistická cesta zpět k červu, jelikož čím dál častěji myslím jako kocour a nebo pes. Pravda, naštěstí se v tyto ochlupacené tvory zatím neměním, na mém těle nepozoruji, že by mi začínala třeba růst srst a nebo by se mi protahoval obličej do tvaru čumáku.

V zachování posloupnosti v rámci jakéhosi řádu ani netuším, zda-li bych byla na cestě zpět dříve kočka a nebo pes, nicméně hrozí zde vážné nebezpečí, že bych se mohla státi jakýmsi hybridem mých hlasů a to kočkopsem. " Fuuuj,ale to bych teda vopravducky nerad," říká ve mně Číča.

Moje vnitřní JÁ praví, že bych to taky nechtěla a tak mi nezbývá, než podvolit se těm hlasům a vše, co mi našeptávají, prostě zapsat. Nakonec nejsem takto postižena sama, například taková Johanka z Arku svoje hlasy sice nezapisovala, ale poslouchala a konala podle nich. Kam jí dovedly, víme všichni. "Ne,ne, bojím, bojím," kňourá ve mně Žolina.

Jenomže jsem tady taky ještě samotná JÁ, snažící ze sebe vymáčknout článek na Téma týdne z jakéhosi prostého pudu sebezáchovy, abych si ověřila, že ještě pořád jsem člověk.

Ovšem moc se mi to nedaří, neboť jak jsem si stačila všimnout, ty hlasy se už dostanou opravdu všude…

Píšu do světa

Tolik nohou k nám přišlo. Všechny se mi pletly dohromady, ty člověčí i ty pejskovský. Nohy svých psích tet a brášků jsem poznala, ale teď se to všechno nějak podivně promíchalo. A pořád jsem slyšela svoje jméno. Já jsem Žolinka a tak jsem věděla, že volají na mě, ale kdo?

Byla jsem z toho celá popletená, ale potom ke mně přišly dvě nohy a v ten okamžik mi někdo vyzvedl a vzal do náruče. A tak jsem se poprvně podívala z očí do očí člověkovi, se kterým budu ode dneška žít. Nestačila jsem se ani rozloučit s maminkou, bráškama a tetama a ty nohy mě nesly do auta a odvezly mě někam jinam, kde jsem to vůbec neznala. Trošku jsem se bála, ale teplo v náručí těch nohou bylo tak příjemný, že jsem usnula. Byla jsem už pořádně utahaná. A tak jsem přišla do svého nového domova. Kromě protivnýho kocoura tam bylo ještě šest nohou. Všechno jsem si to prohlížela, hledala jsem maminku a brášky, ale nebyli tam. Tak jsem plakala a jedny nohy mi zase vyzvedly do výšky a konejšily.

---

Potom mě ty nohy vzaly ven. Nevěděla sem, kam patřím, protože kolem mě bylo najednou zase moc nohou, zase jsem se ocitla ve výšce a ty jedny nohy povídaly: "Já jsem tvůj člověk Žolinko, mě se drž." A tak mám svého člověka.

Můj člověk je na mě moc hodná a já se učím jí mít ráda. Zvykám si na její rodinu, která obsahuje ještě dvoje nohy, ale už vím že dvě nohy je jeden člověk. Můj člověk mi představila další členy její rodiny a tak si zvykám. První den jsem hodně plakala, protože se mi stýskalo a tak si mě můj člověk vzala do postele, protože se chtěla vyspat. Tak jsem v noci ani nedutala, jenom jsem zabořila čeníšek do její noční košile a hned jsem usnula. Ráno jsem se probudila a na chvilku jsem vůbec nevěděla, kde to jsem. Ale můj člověk mě hladila a tak jsem se přestala bát. Kdo se mi ale bál, byl kocour, co tam bydlel. Já jsem na kočky byla zvyklá, protože tam, kde jsem bydlela se svou psí maminkou, tak taky byly. Jenomže tenhle kocour asi nikdy žádného malého pejska jako jsem já, neviděl. Celý se naježil, syčel na mě a asi si myslel, že se ho budu bát. Jenomže já se nebála, měla jsem přece svého člověka,. A tak si zvykám žít s lidmi a kocourem a ne s pejsky, zvykám si na jiný život.

Můj člověk mě má ráda, to já poznám a tak se snažím dělat jí jenom radost. Sem tam se mi něco nepovede, ale můj člověk se na mě nezlobí a ostatní člověčí v rodině také ne. Můj člověk mi koupila hračky a ukazuje mi, co smím kousat a co ne. Snažím se poslechnout, jenomže když ty zuby tak svědí. Pořád bych chtěla něco okusovat. A taky jsem už zjistila, že ten nevrlý kocour má jiné papáníčko, než já. Chutnalo by mi víc než to moje. Ale můj člověk mě to nedovolí, když se připletu k misce kocoura, vždycky mi přendá k mojí. Tak vím, že to nesmím. Mám svého člověka ráda a tak už si kocourovo misek přestávám všímat. Taky mi moc zajímal kocouří záchod, ale to mi můj člověk taky zakázala.. To ale nevadí, protože i bez kocouřího záchodku mám spoustu hraček. Ale nejvíc se mi líbí něco okusovat. Pantofle mého člověka, kus koberce, ponožky.To je vždycky moc prima. Teď už sem ale unavená z toho psaní, tak si půjdu lehnout. Můj člověk mě vezme k sobě a já si nechám zdát hezké psí sny...

Píšu ti psaní, lásko moje

Můj nejmilovanější!

Píšu ti lásko má skvělá a jediná.

Vrať se ke své kočičce. Nemůžu bez tebe žít. Slibuji, že už ti nikdy nebudu nic vyčítat. Uznávám, že jsem svoje chování k tobě leckdy nezvládla. Třeba s tvým chrápáním. Neměla jsem ti nutit na záda ten neforemný zavařovací hrnec připásaný k tvému tělu popruhy, abys nemohl ležet na zádech a tudíž nechrápal. Myslím, že malý baťoh s petlahvemi plnými písku, by bývaly udělaly stejnou službu a pro tvá drobná záda by se hodily víc. Když se vrátíš, vybereme nějaké petky spolu a pro písek bychom si mohli zajet k moři, co říkáš?

A nebo jak jsem ti po večeři, kterou si ukuchtil, nutila ještě vařit a pít bylinkové thé, místo piva, na které si měl takovou obrovskou chuť. Byla to ode mě rovněž hloupost. Dnes bych to udělala jinak, dovolila bych ti koupit si pivo s lahvích z umělé hmoty, které bychom potom chytře využili proti tvému nočnímu zlozvyku. Vidíš? Naučila jsem se myslet ekonomicky. Vždycky jsi mi vyčítal, no vyčítal, to jsem přehnala, to by sis nedovolil, ale vždycky jsi mě decentně upozorňoval na to, že špatně hospodařím. Tedy řekls to jen jednou a vícekrát sis už netroufl, protože jsem opět udělala chybu, za kterou se ti chci omluvit, lásko moje nejdražší, a to, že jsem ti za tvůj protest tenkrát zavřela do komory na den a noc. Dnes vím, jak jsem byla nespravedlivá a zlá, hloupá a naivní, protože za ty hodiny strádání bez jídla a pití tvoje tělo změnilo váhu ze 45ti kilogramů na 42. Tehdy jsem to považovala za adekvátní trest, ale dnes vím, že to zase byl můj hloupý omyl.

Už jenom tím, že moje prostorově výrazná postava mohla tvou křehkou schránku celkem snadno zalehnout a zcela zadusit. Snad proto jsi se mnou odmítal společné lože a jal se spát raději v komoře na zemi, ale slibuji, že se budu snažit všechno napravit a dovolím ti nakupovat vše, na co budeš mít chuť . Miluji tě nejdražší můj a chřadnu bez tebe. Dokonce už jsem se žalem zhubla o jeden kilogram. Trápím se výčitkami tak, že místo patnácti knedlíků jich sním jen jedenáct. A jídlo mi nechutná tolik, jako kdys vařil ty, má lásko.

A taky bych ti dovolila koupit nový vysavač. Víš přece, jak luxování nenávidím a ty luxuješ rád. Vybral by sis peníze, co máš od matky, a směl bys koupit nový vysavač. No není to krásný nápad? Když si mě tak nenadále a rychle opustil, začala jsem zpytovat svědomí a pochopila jsem, že jsem se mnohokrát mýlila. Dnes bych dělala všechno jinak. Vždycky bych se zeptala na tvůj názor, sice bych to stejně všechno udělala po svém, ale ty bys měl pocit, že rozhodujeme oba. Tohle není z mé hlavy, to jsem vyčetla v jakési psychologické příručce. Myslím, že si ještě nějakou příručku o manželství přečtu. Chci být pro tebe zbrusu nová a tolerantní partnerka. Jen se mi vrať a všechno bude jinak. Slibuji.

Čekám na tebe s nehynoucí láskou.

PS. Ta dovolená by byla skvělá, nemyslíš? Mohl bys jí zařídit a zaplatit? S plnou penzí? Přece se potřebuješ trošku spravit. A já tě za odměnu nebudu přivazovat ke stolu.

Miluji tě a vrať se ke mě. Bez tebe a tvých peněz umírám.

Tvá milující kočička

Takový ten pocit génia

Vona teda nikdá nerozumněla, když sem na ní mňoukal: "Ty mě eště neznáš, ale ty mě poznáš."

Až nynčko. Pěkně sem jí dal pochopit, jak dovedu bejt fikanej a sem na sebe vopravducky hodně pyšnej.

S tim jejim čoklem se moc nebavim, že jo, je to psí trubka, ale jak jí tak porád špicluju, došlo mi, že jí láká můj kočičí záchodek. Tedy ty produkty v něm, že jo. A znáte ten pocit, když vás napadne něco subgeniálního? A mě se to stalo. Dostal sem geniální nápad, při kterým, když to klapne podle plánu, vomejou jí i čokla.

Dlouho sem jí vopravdu hodně zaujatě pozoroval, jak uklízí štěněcí hromádky, aniž by hnula brvou.

---

Byly pěkně rozložený po kvartýru a vona nic. Nenadávala, nezuřila, jenom řekla tomu psímu primitivovi: "Vždyť ty se nemůžeš ani spravit, Žolinko, jenom co dostaneš najíst, hned to vykakáš."

A tak sem si řeknul, že se mnou takhle hezky nikdá nemluvila, páč já, když sem se vytrusnil, hned sem to po sobě zahrabal. A to byla ta kardinální chyba. Vona vůbec neveděla, že se taky nemůžu spravit, páč já po sobě svoje výtvory pečlivě zahrabával a vona je ale vůbec, ani maličko nemusela uklízet.. Ale s tim je teďka dočista konec.

Hezky se vykajdim do záchodku, ale zahrabávat to nebudu, aby vona viděla, že sem tady v tý rodině chudák, co se taky nemůže spravit, páč nikdo moje hovínka nemůže kontrolovat, když sou zahrabaný.

Plán předčil mý vočekávání. Za prvý to pěkně smrdělo a za druhý ta blbka psí po tom hned skočila, vzala do tlamičky a hurá do kuchyně, že si to tam zblajzne. Musim uznat, že prokázala jakousi minimální inteligenci, když pochopila, že v kuchyni se jí, ale to jenom kvůlivá tomu, že tam chodí somrovat.. pche.. ale už vůbec jí nedošlo, že jí se to vůbec nebude líbit.. A taky že jo. Jakmile jí vona zblejska s hovnem v hubě, nastalo zemětřesení. Potichoučku sem se přiblížil, abych si tu exekuci na tý blbce řádně vychutnal. Vona když viděla, co má štěně v hubě, začala řvát na plný pecky: Žolino, ty čuně, fuuuuj!!"

A jak měla ruce namočený v tom dřezu s mydlinama, vyrvala jí tu pochoutku z tlamy, mrskla do koše a čokla upřímně vykrákala za kůži na krku a eště ho přitiskla k zemi a syčela na něj: " Tak tohle teda ne, tos udělala poprvně a naposled." No dostala ta blbka díl fakt porádnej a eště byla celá vod mydlin. Já sem cnostně koukal v pozadí, hezky sem si to užil, ale páč vim, že s takovejdlema chytrejma nápadama se musí zacházet vopatrně a šetřit jako s šafránem, rozhod sem se, že se nechci spravit, páč nechci bejt tlustej, ale začnu si po sobě svoje přebytky zase zahrabávat. Sice nevim, jak bude úderná její čoklovi uštědřená výchovná lekce, ale sem rozhodnutej to za nějakej čas prubnout, abych viděl, jak mocnou páku na ně na vobě mam.

 

Jak se stát černou ovcí..

Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.

A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…

---

Je děsivé, když zjistíte, že váš šéf má paměť jako slon a nepatrnou mnoho let starou informaci, že člověk… žena… tedy já.. kdysi hrála závodně volejbal uchová v paměti, aby ji v rozhodující chvíli použil proti vám. A on je zrovna typ člověka, který, když mu o něco opravdu jde, dokázal by druhému vymluvit díru do hlavy.

Na to, aby se mohl sám turnaje zúčastnit ( a to on opravdu moc chtěl), musel sestavit družstvo, ve kterém budou zcela povinně minimálně dvě ženy. A tato podmínka mu dělala největší potíž, tak, že bez jakýchkoliv servítek na mě tvrdě zaútočil.

Moje obranné reakce ve smyslu:

"Prosím tě měj rozum, vždyť jsem skoro stařenka před hrobem", velkoryse přešel mávnutím ruky se zašvitořením:

"To v těch rukách už je napořád, to máš jako jízdu na kole, nebo plavání, to se taky nezapomíná."

Sice jsem oponovala, že možná v rukou jo, ale ne v nohou, které už u sítě nestály několik století, ale on ve vidině svého nového mančaftu takové argumenty, že už nemůžu mít rychlost ani postřeh, bohorovně přehlížel. Odolávala jsem dlouho, takřka 3 neděle, než sem vyřkla onu klíčovou větu: "Víš co? Přines míč."

A on, co by pro svůj budoucí mančaft neudělal… skutečně se na druhý den, hned za tepla, přihasil s míčem.

Já, do té doby přesvědčená, že se mnou nehne ani kdyby čert na koze jezdil, jsem překvapila sama sebe. Ano i tohle se někdy v životě stává. Pochopila jsem rčení, že stará láska nerezaví..Jakmile jsem měla míč v ruce, přišla chuť si to zase zkusit, chuť si opravdu zahrát.

On pochopil, že vidina jeho mančaftu se naplňuje a rozhodl kout železo, dokud je žhavé. Dotáhl mě do tělocvičny , kam sám chodí hrát, prý abych si to vyzkoušela v praxi.

Někdy obdivuji snad i sama sebe, jak se dovedu vřítit do podivuhodných životních situací. Přijít někam, kde celkem nikoho neznám, s tělem ztuhlým a nerozcvičeným, postavit se do hřiště a snažit se něco uhrát, byla jedna z mých životních smělostí a jisté drzosti.

Síť byla smrtelně vysoko, hřiště dlouhé předlouhé a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem byla v nějaké tělocvičně naposledy…Shrnuto a podtrženo, byla to hodinová šoková terapie. Podání jakž takž, ale hra na síti, no tragedie… Myslím, že co jsem mohla, jsem pohnojila, ale můj šéf byl plný optimistického náhledu, že byl přesvědčený, že to tam někde prostě je a že to chce jenom trénink…Šéfům se zase nemá až tak moc odporovat a tak jsem začala chodit pravidelně a musím přiznat, že je to bezvadný. Síť už mi tak vysoko nepřijde, velikost hřiště taky ne, ale co je nejlepší, je ten pocit radosti ze hry v příjemném kolektivu, který mě bez velkých průtahů vlídně přijal. Musím přiznat, že pokaždé odcházím domů jako v rauši. Něco na tom bude, že sportování uvolńuje endorfiny. Nějak jsem to už zapomněla.

Tak že svému šéfovi v duchu děkuji a fakt, že jsem šla hrát i s rýmou jako trám, mluví sám za sebe. Musela jsem přece trénovat na náš podnikový turnaj na který jsem byla oficiálně nanominována a přece vím, co se sluší a patří.

Nyní už turnaj máme zdatně za sebou a já stále docházím do tělocvičny uvolnit nějaké ty endorfiny, bohužel ale od června už není tělocvična zaplacená a já budu muset počkat na další sezonu až od září. Slovy našeho kocoura Číči, je to nespravedlivý, páč člověka navyknou a pak mu to seberou …

Tento článek byl inspirován článkem od Mengano: "Sportovec ze mě nikdy nebude", kdy jsem si připadala při čtení článku i komentářů, tak trošku jako černá ovce, která na stará kolena začala hopsat v tělocvičně.

Kdo vlastně v týhle rodině je černá ovce?

Neuvěřitelný, vopravducky neuvěřitelný. Malá psí obluda furt hopsá, žere a sere. Dyž si já vzpomenu, jak vona řádila, když sem já "omylem" udělal hovínko asi metr vod svýho záchodku. Ten proslov, co sem musel vyslechnout a teď…. Věčně chodí s papírovou utěrkou a sbírá hromádky po celým kvartýru. Abych jí zase ouplně nekřivdil, vona teda vobludku drezůruje, to jo, ale jak je vidět, celá ta její výchova se tý psí blbečky ňák moc nedotýká. To mi celkem vopravdově fuk, ať se spolu třeba pominou, nakonec má to co chtěla, že jo… jenomže…

---

Už nemáme lešení a tak mi vona zase pouští na balkon. Dala mi tam deku, abych se moh pěkně vyvalovat na ranním sluníčku a pozorovat cvrkot. Tak sem usoudil, že teda když už není po čem zdrhnout, páč lešení je dočita fuč, že teda s nima i s tim čoklem zvostanu. Ale jak vychovává tu malou blbku, aby přestala dělat hromádky po bytě, porád jí kvůlivá tomu tahá někam jinam asi ven nebo co, tak ta psí magorka se mi vykadila na tu mou slunicí deku na balkoně. A já, prosím pěkně, kocour zkušenej a plnej pachu toho dementního psa, jsem to nezaregistroval včas, páč ta deka má skorem barvu jako ty psí exkrementy a pěkně sem to vyšlap. No fuj. Na chvíli sem fakt zalitoval, že už tam to lešení nejni. Vona hnedlinko zavyla smíchy a řekla něco jako: "Tak to bych nevěřila, že i kočičí mlýny melou pomalu a jistě. Pamatuješ Číčo, jak jsem já vyšlápla tvoje hovínko?"

To se ví, že si pamatuju, že jo, přece sem kocour inteligent, jenomže to jí zrovna nebudu věšet na nos. No a víte jak to dopadlo? Zase na mě pouštěla vodu aby mi umyla tu hovnem postiženou nohu. Já tu vodu tak nerad. Jenomže packu vod psího lejna sem taky mít nechtěl. A tak sem jí nechal, bránil sem se jenom na voko, aby se neřeklo. Ale todle tomu psímu kašparovi teda spočítam. A vona eště toho hloupatého čokla pochválila. "No Žolinko, tak tys pochopila, že doma se nekaká? Že se kaká venku?"

A mě prosím pěkně řekla: "Vidíš, jak je chytrá ta Žolinka? Už nechce kakat v bytě a tu její kakací podložku co má v bytě, si prostě spletla s tvou dekou, která je venku. Je to šikovná holčička."

Myslel sem, že v tu ránu dostanu infarkt. Tak čokl mi posere deku a vona řekne, že je chytrej.

Jenomže já se nebudu rozčilovat. To škodí mýmu kočičímu zdraví. Radči vymyslim, ňákou prima pomstu. A na to sem já vopravducky kadet.

Těžkej život

Tak fakt nevim, čeho se eště v týhle veskrz praštěný rodině dočkam. Vona tudle přišla domů s ňákou jinou ženskou a ta ženská měla čokla. A vona ta cizí ženská ho tady zapomněla. Prostě vodešla bez něj a nám ho nechala na krku. Teda mě ho nechala na krku. Páč jináč se s nim furt všichni ňuchmaj. Já to nechápu, ta malá psí vobluda všechno kouše a tahá a vona se tomu směje. Když sem já shodil pár kytek, mohla se zvencnout.

---

Je to nespravedlivý. Ale já sem jí to řek, že čokla tady nechci a tý hryzací psí trubce taky. Teda na tu sem to přímo vysyčel. Jenomže ta psí vobluda bude nejspíš ňáká pomalu chápající, páč jí to vůbec nevadilo, že sem nasadil svůj nejsilnější kalibr. Tak s nima nemluvim.

Vona si mě teda furt usmiřuje bonbonkama, to já rád, ale přece jenom, co je moc, to je moc. Tak čekam na tu druhou ženskou, co tohle monstrum přivlíkla, že si pro něj zasejc přinde a vodvede, ale nikdo nejde a tak teda hrozí vážný nebezpečenství, že se nám tu ten čokl docela zabydlí.

Vona mi povídá. "Víš Číčo, on ten pejsek je vlastně siroteček, musel opustit maminku, i bratříčky, tak na něj musíme být hodní, víš? A je to psí holčička a jmenuje se Žolinka."

Ale copa já sem snad nějakej světec? Vona snad myslí, že budu psí chůva nebo co. No fuj.

Tak sem se byl podívat, estli je na balkoně eště to lešení, že bych tu odsud fakt zdrhnul, páč přece nebudu bydlet se psem v jednom bytě. Nebo jo? Eště si to rozmyslim. Vono zase na druhou stranu, kdybych to ňák chytře promyslel, moh bych jí docela pěkně přidělat vrásky. Žolina je malá psí blbka, a jak vidim, leccos jí projde a kdybych to ňák pěkně narafičil, mohli bysme spolu dokázat velký věci. Vopravdu velký věci. Já bych něco proved a sved bych to na ní. Nebudu se ale ukvapovat

Ale jí sem teda vynadal, ne teda Žolině, ale jí, jak sem nejvíc uměl. Mňoukal sem na ní. "A to tě jako nestačim já, to si necháš eště do bytu nakvartýrovat čokla? Já tě vůbec nemam rád."

"Číčulko přece když jsme měli Trumbelínka, tak si tak nezuřil," najednou mě rozuměla.

"No co co co, mameluka sem se nebál, ale kdo ví, co se dá čekat vod živýho psa a vůbec, víš ty vůbec, co z něj vlastně vyroste? Nevíš, tak vidíš," prsknul sem a víc sem se s ní nebavil..

Kolikrát mi bylo pět

Když mi bylo pět
vyjasnil se malý svět,
do školky jsem chodila
dětskou lásku prožila.

Když mi bylo dvakrát pět,
trošku zvětšil se mi svět,
do školy jsem chodila,
větší lásku prožila.

Když mi bylo třikrát pět,
více se mi zvětšil svět,
občanku jsem dostala,
na diskošku spěchala.

Když mi bylo pětkrát pět
to mi patřil celý svět,
vlasy jsem si barvila
na natáčky točila.

Když mi bylo šestkrát pět,
trochu se mi smrsknul svět,
dítka na svět přivedla
od plínek se nezvedla.

když mě bylo víckrát pět
zetemněl se lehce svět
paměť se mi zkrátila
v čase jsem se ztratila.



Když mě bylo xkrát pět
zatemněl mi celý svět
pořád v noční košili,
vlasy se mi lepily,
v důchoďáku pospávám
na zubatou vyčkávám.

Kočičí styl

Tak si představte, že vona zalepila vokna.. Zvenčí. No chápete to? Nejdřív tam dala takovou zelenou záclonu a teď to vodekorovala ňákym neprůhlednym igelitem tak, že není vidět už ale vůbec nic. Přece sakra ví, jak se rád koukam z vokna.Už jí chudince asi dočista hrabe. A při tom jí vůbec ani trošinku nevadí, že nám na balkoně lezou cizí chlapi. Každou chvíli jinej.

Je to prolhaná potvora, sice mi tvrdí, že to udělali voni, teda ty mužský, ale já jí ani za mák nevěřim. Mě ale zakázala tam chodit. No ať si mi zakazuje co chce, to je mi teda hodně jedno, enomže vona mi tam fakt nepustí. A velkej i malej dospělec se jí bojí, páč jim zase zakázala mě tam pouštět. Je to fakt potvora. Tak si přidu jako vězeň. Ta tma mě vopravducky už leze na nervy. Chci se vyvalovat na sluníčku a vona mi to zase zkazila. Ten chudák morčecí trouba to asi nevydržel a vodešel za světlem, páč ho nikde nemůžu najít. Dokonce zmizela i jeho ubytovna, asi se přestěhoval do světlejších krajin.

---

Vona mi teda povídala, že nám prej zateplujou barák, aby nám bylo v zimě hezky teploučko a až to bude hotový, že mi zase bude pouštět na balkon, ale kdoví, estli mi jenom nemaže med kolem fousků. Proč by nám asi měli zateplovat barák, když mě nikdá neni zima, mam přece de-luxe kožíšek. Ale abych pravdu řeknul, zrovna nedavno mě fakt zima byla. To když mě ten její kluk zapomněl zavřenýho na tom zakázaným balkoně na celou noc. Jenomže to jakýsi zateplení bylo fakt prd platný. Vona zrovna nespala doma a kluk šel tajně kouřit na balkon, na kterej já teď nesmim.

"Že bych prý mohl utéctl po lešení," řikala vona. Jenomže já tam za klukem tajně proklouz, byl sem zvědavej, co je to lešení a von vo mě neveděl, zavřel mi tam a já tam mrznul skoro vosum hodin. Zima byla zrovna jako někde na Sibiři a já sem prosim pěkně, vůbec nezdrhnul, páč vim, že by se mohlo docela dobře stát, že bych dopad eště hůř, než když sem se dostal do týhle podivný rodiny.

Vona teda dost řádila, když jí to potom kluk vyprávěl a povídala mi: "Číčo, ty jsi ale hodný kocourek, byla tě zima viď? Já sem tak ráda, žes nám neutekl, i když si tam byl bez večeře, ty chudinečko moje.."

"Jo, teď se lísáš," mňouknul sem, "ale kdes ses courala, dyž sem tam mrznul, no?" Upřimně řečeno, žádnou vodpověď sem ani nečekal, páč vim, že vona cizí jazyky moc nevovládá, zvlášť na mňoučtinu je hodně natvrdlá.

Vona teďko vůbec bejvá málo doma. A potom si myslí, že se pominu radostí, když se laskavě ráčí přijít domů vyspat. Jenomže to mě eště nezná. Já se na ní můžu úplně vykvajznout. Nastěhoval sem se ke klukovi a za ní přidu jenom když mam hlad. To má za ty zalepený vokna. Jenomže to vona stejně nikdá nepochopí, páč je tak trošku přitroublá a mýmu jedinečnýmu kočičímu stylu stejně nikdá neporozumí.

Nejni porád veselo

Vona je celá smutná. Už dlouho s ní nejni žádná legrace. Ten její morčecí mezulán na tom nejni dobře. Asi jí umře. A vona brečí a porád si všímá jenom jeho a na mě docela kašle. Ani se se mnou nemazlí. Vždycky říká: "Víš Číčo, Trumbelínek je na tom špatně, nesmíš ho zlobit, nech ho odpočívat." Jindy bych jí fakt neposlech, ale teď ňák cítim, že je to s nim fakt zlý. Je porád zalezlej a už začíná bejt i netečnej. Moc sem nerozuměl tomu, proč měla takovou radost, když něco laskavě ráčil sežrat, mě teda do hamáníčka nikterak uprošovat nemusí, ale potom sem pochopil, že mu asi nejde žrát.

---

Prej měl přerostlý zuby, tak mu je nějaká sadistická dochtorka zkrátila a von chudák vůbec nemůže do sebe soukat to jeho lupení. To bych nechtěl. Teda ne do sebe soukat lupení, ale abych nemoh žrát. Tak sem na ní mňouknul: Vopovaž se mi nechat někdy zkrátit zuby, copa to se zvířatům dělá? Máš rozum? Copa, když nic přerostlýho neměl, ale nežral třeba z jinýho důvodu, to tě nenapadlo?"

A vona mi snad poprvně v životě rozuměla. Povídá mi: "Víš Číčo, já si myslím, že on špatně žral už delší dobu a ty přerostlý stoličky byly až důsledek. Já myslím, že nám umře, že už je moc vysláblý a problém byl původně v něčem jiném."

"No konečně ti to došlo," pomyslel sem si. Bylo mi jí líto, vona ho má fakt ráda, i když je to takovej nadutec a smraďoch. Tak sem se rozhod, že jí nebudu zlobit, aby nebyla smutná a budu hezky u ní a budu hodnej kocour. Když chci, tak mi to docela de. Ne že bych mameluka zrovna musel, ale zase na druhou stranu mi až tak moc nevadí. Ale co já si počnu, estli von fakt umře? Koho budu špiclovat? A estli mi vona taky někdy přinese trávu? Někdy si taky dam rád od něj stýblo. Tak nevim, co bude dál. Bych chtěl kvůlivá ní, aby to ten trouba ustál, ale ňák cejtim, že to asi nedá.

Vona říká, že už to trvá moc dlouho a že už je moc slabej. Koupila mu sice ňáký špeciální práškový krmivo, co vobsahuje ouplně všecko, vždycky z toho namíchá takovou zelenou srajdu a cpe mu to do huby stříkačkou. Když to vidim, tak se mu nedivim, že nemá chuť do života. Todle kdyby dělala mě, asi bych se dočista zvencnul.

No a jinak teda musim říct, že mě její kluk vykartáčoval kožíšek, páč z něj prej nechutně padaly chlupy, jo to řek, a že prej z toho má kejchavku. A taky mi hned voštípal moje elegantní, už slušně dlouhý drápky. No ať si teda poslouží, páč chlupy i drápy mi zase narostou, že jo. Horší by bylo, kdyby mi vostřihal fousky, ale snad to není takovej zloduch. Myslim, že mi má docela rád i když se prej už moc těší na štěně. Já se netěšim, páč nevim, co to je. Že by to byl ňákej novej mameluk?

Bájné město v oblacích

Jak se má jeden vyznat v ženskejch, to by mi ale vopravducky zajímalo. Představte si, že vona je snad ňáká sadistická. Já sem teda myslel, že jenom na mě je zlá, ale vona je zlá i na to přitroublý morče. Ne kvůlivá tomu, že mu říká Trumbelín, to fakt ne, ale vona ho mučí. Vopravdu, sám sem to viděl. Tudle nedávno ho zavřela do tý jeho klece, potom ho chytla a začala ho tejrat.. Nejdřív mu kleštičkama uštípávala nohy a potom ho asi chtěla dočista utopit.

Myslim, že ho chtěla poslat na věčnost, teda do nějakého Morčecího města v oblacích.Jako tenkrát mě, když sem měl ten velkej průjem a byl sem celej vobalenej vod toho smradlavýho exkrementu, tak se na mě rozzuřila a cpala mě pod kohoutek a pouštěla na mě vodu. Tenkrát sem jí zdrapal tak, že na to nikdá nezapomene, ale vona když už teď ví, že mě nepřepere, tak si troufá si jenom na slabčího Sem teda do žádného města v oblacích nechtěl, to dá rozum, páč toho musim ve svým kočičím životě eště hodně stíhnout.

---

Moulu zase ňák zvlášť nelituju, že jo, ale co je moc, je moc. Nevim, jestli bych neměl zatelefonovat na ňáky ty vochranáře, abych jim vymňoukal, co se tady v tý rodině děje. Jenomže voni by byli asi stejně natvrdlí, jako je vona, páč ať na ní mňoukam co mňoukam, stejně mi nerozumí. Tak sem se šel nenápadně podívat, co to vlastně tomu morčecímu mamelukovi dělá. Von teda vyváděl, jako když ho napichuje na vidle, ale krev sem fakt neviděl. Tak nevim. Možná, že mu jenom střihala drápy, jako to dělá ten její kluk mě, ale já při tom ani nevrknu. Jenomže já nejsem žádnej srabík, že jo. Jo a taky mu nadávala. Řikala. "Trumbelo, ty už si takový smradlounek, chtělo by to trošku vyprat kožíšek." A potom ho vzala do koupelny, napustila umyvadlo a začla ho topit. Určitě jo, páč von byl úplně zticha, asi mu strčila hlavu pod vodu a von nemoh volat vo pomoc. Já bych se na něj stejně vykašlal, že jo, ale pro klid mý ďábelský kočičí dušičky sem na ní mňouknul. "Že se nestydíš, dovolovat si na slabšího a proč ho vlastně chceš utopit? Dyk se ti nepočural ani do postele."

Vona na mě koukala překvapeně, snad myslela, že mam vo mameluka strach nebo co a tak mi povídá. "Tovíš Číčo, musíme Trumbelínka taky někdy vykoupat, víš? Už nám trošku zavání, přál by sis taky koupel?"

No vona snad upadla… já a koupel. Čeho se jeden nenaděje v týhle poťapaný rodině. Ani sem jí nevodpověděl a radči sem zalez do voblíbejech fuseklí, aby jí taky náhodou nenapadlo mě chtít zkusit vykoupat. Ale jí to naštěstí fakt nenapadlo. Mydlila smraďocha v umyvadle a potom ho zabalila do ručníku a porádně ho utřela. A smraďoch ani nepípnul, chápete to? Von ten blbec se snad koupe rád. Když ho zase pustila na zem, málem sem se počural smíchy. Ten teda vypadal. Rozdrbanej a mokrej, okamžitě zalez pod křeslo. Asi se přede mnou styděl, jak vypadá směšně. Taky sem se nasmál, ale jenom tajně, aby mi neviděla, páč vona je schopná říct. "Hele moc se mu nesměj, nebo tě taky vykoupu." A to já nechci, já vodu nerad.

Zkáza přetechnizovaného světa

Když se v roce 2150 potýkalo lidstvo planety Tenox s nemocí rychlého stárnutí, hrozilo veškeré populaci prakticky vyhynutí. Noví lidé se sice rodili, ale jakýmsi neznámým vlivem většinou velmi rychle zestárnuli, aniž by se stačili reprodukovat. Klónování, jediný dovolený a možný způsob množení, byl prakticky vyloučen, jelikož nakažené buňky neměly potřebnou kvalitu, v důsledku zrychleného stárnutí byla vyloučena jakákoliv reprodukce.

---

Tohle zkázonosné dění bylo pravděpodobně zapříčiněno vesmírnou katastrofou, která se udála roku 2070, kdy Tenox byla odchýlena od své osy obrovským sopečným výbuchem, který otřásl celou planetou. Následky byly katastrofální, ale ti, co přežili, začala sužovat nová pohroma, nemoc předčasného stárnutí. Vědci se domnívali, že odklonem jejich planety do jiného rotačního úhlu se jaksi změnil i čas, tuto jejich teorii ale popíralo mnoho skupin lidí, žijících na okrajích této novodobé sterilní společnosti. Lidé, kteří žili společností zakázaným způsobem, úzce spjati s přírodou a neuznávající nastavené zákony vytvořené mocnými této společnosti, rodili zdravé děti a žili své dlouhé životy, zcela nedotknuti novodobou metlou lidstva.

Mocní nemocného světa propadali zoufalství, jelikož si velmi bolestivě uvědomovali, že stárnou 10x rychleji než vyděděnci okrajových skupin, pochopili, že moc, bohatství a všechny požitky, které pro ně byly prioritní, by rázem vyměnili za normální lidský život. Zoufale hleděli do zrcadel a s hrůzou nacházeli den co den další hrůzné projevy rychlého stárnutí. Nezbývalo, než navázat kontakt s dávno zavrženými společenstvími přírodních lidí.

Bylo ale těžké tyto lidi najít a ještě těžší bylo získat jejich důvěru. Vyslanci, kteří byli určeni najít a zjistit jejich tajemství přirozeného života a normálního stárnutí, se v přírodě neuměli pohybovat a často vlivem své nemoci zemřeli, než kohokoliv z přírodňáků vůbec objevili. Situace se jevila pro většinu lidstva přímo smrtonosná.

Více a více byly na cestu hledání posílány zbývající děti, které ve svém podivně měřeném věku byly schopné hrůznou situaci pochopit a tak jim byl dán relativně delší čas na hledání s předpokladem, že přírodní lidi najdou dříve, než stačí všichni vyhynout.

Robert, chlapec, který se narodil před nedávnem a již po velmi krátké době měl vzevření 25tiletého jinocha, byl vybrán na sólovou hledací expedici. Byl vysazen v divočině jako mnoho ostatních, z nichž se jich většina již nevrátila a nebo se vrátili jako neúspěšní starci.

S duší nedospělého hocha byl zcela ochromen strachem. Neznal, jak žít a pohybovat se v divočině, neznal nástrahy a divou zvěř, byl příliž nezkušený. Měl však něco, co převážná většina lidí v umělém světě ztratila. Měl instinkt divokého zvířete.

Sám nevěděl, proč najednou našlapuje velice opatrně, proč se začal chovat jinak, než v umělých městech a v celém novodobém světě. Bezpečně cítil že je sledován. Nevěděl kým, ale vnitřně měl jistotu, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Netušil, že se v něm naplno probudily doposud utajené instinkty jedinečného stopaře, jeho dávného praprapředka.

Koutkem oka zaregistroval nepatrný pohyb nedaleko něj. V duchu odhadl vzdálenost a vyrazil rychlostí vystřeleného šípu tímto směrem. Netrvalo dlouho a v ruce pevně držel hrst dívčích vlasů, které patřily lapené dívce. Dívka sebou házela ze strany na stranu, ale Robert držel svou kořist pevně. S údivem si jí prohlížel. Byla tak jiná, než byl zvyklý vídávat v civilizované společnosti. Celá zářila jakousi vnitřní čistotou, její pleť byla tak jiná, mnohem krásnější a zdravější, než znal z minulosti. A šaty, ve kterých byla oblečená, byly na hony vzdáleny módě, kterou uctívaly lidé jeho světa jako pevný status.

"Pusť mě," zaprosila dívka. "Nikam neuteču. Co tu vlastně pohledáváš? Ty sem nepatříš. Jsi odsouzen k zániku, jako všichni z moderních měst. Sama matka Příroda vás zavrhla."

Robert nechápal: "Matka Příroda? Kdo to je? Neznám žádnou matku Přírodu."

"Ty nevíš?" pravila ta podivná dívka.

"Lidé jako ty, ti, co bydlí v umělých přetechnizovaných domech, se zcela odtrhli od Přírody. Nesmyslně rabují přírodní bohatství, kácejí zbytečně lesy, znečišťují vodní toky, zamořují krajiny. Ve své honbě za ziskem neberou ohledy na zvěř, rostliny, stromy, nechápou, že stejně jako tohle všechno jsou i oni součástí živého celku, který svou chamtivou povahou boří a ničí. Svým povýšenectvím a svými pokusy berou přírodě její řád. Svou arogancí a nepokorou nevědomky ničí sami sebe. Jsou natolik hloupí, že tímto jednáním ubližují i sami sobě, aniž by to vůbec tušili. A tak se Příroda sama rozhodla, zachránit se. Vyříznout ze sebe tu zkaženou část a tím se vyléčit. Vy všichni, kteří jste zajatci techniky, musíte zemřít. Jen ten, kdo se spjat s přírodou, přežije. Opovrhovali jste námi a teď jste před vyhynutím. Nemoc rychlého stárnutí nemůžete zastavit. Během krátkého času zemřou poslední žijící lidé a příroda bude dlouho regenerovat. Musí to tak být, není jiné cesty. Ale potom bude jiný svět, zdravý krásný a čistý. Vše bude žít v dokonalé harmonii, bez mocenských zájmů. Bez válek a nemocí. Vše bude konečně jedním, tak jak to mělo být hned na počátku věků."

Robert byl příliž krátce na světě, než aby mohl rozumět tomu všemu, co slyšel.

Jasné mu bylo jenom jedno, pro něho už není cesta zpátky. Nebude se vracet zemřít tam, kde řádí nenasytná civilizace, když jsou i jiné možnosti, o kterých nikdy neměl ani tušení.

"Chtěl bych jít s tebou, do tvého světa, tam.. tam už se nechci vrátit. I kdybych přinesl svému světu tvoje poselství, neuvěřili by mu."

"Můžeš jít se mnou, pokud opravdu chceš a jsi rozhodnut vzdát se svého dosavadního života."

"A co moje nemoc? Nemohu vás nakazit?"

"Myslím, že nemůžeš, naopak máš obrovskou naději, že sám se u nás uzdravíš. Tak, pojď, technický člověče, buď vítán v našem přírodním světě."

Jak to asi bude s kocoury v budoucnosti

Musim si teda na ní veřejně stěžovat. Nějak správně neprožívá moje kocouří chutě. Furt mi láduje porád jednim a tim samym. Whiskas, Propesko, Felix. Eslipak v daleký budoucnosti budou taky lidi ládovat kocoury timhletim hnusem. To by mi fakt zajímalo. A granule sou taky pěkně nudný. Vona vůbec kašle na muj kocouří šmak. Sama si dává samý lahůdky a mě nic. Já rád maso a rybičky. Už sem na ní hodněkrát mňoukal mou stížnost, častokrát sem reklamoval tem její pitomej Whiskas, ale vona tý mý řeči vůbec nerozumí.

---

Nebo je tak mazaná, že jí nechce rozumět? Vono se jí teda nedá vůbec věřit. Je vyfičená skoro jako já, a to už je co říct, že jo. Tak sem se dožral a posral sem se jí na koberec. Pěkně doprostředka, aby do toho musela docela jistě šlapnout, až vyleze z pelechu a votevře dveře, co přede mnou na noc zavírá, potvora. Doufal sem, že až to moje sraníčko pěkně rozšlapne bosou nohou, pochopí, čim mě to vlastně porád láduje. Výsledek předčil vočekávání. Když vylezla, eště taková hodně rozespalá z postele, jako vobvykle votevřela ty dveře, udělala krok na chodbu a byla v tom. Šlapla do toho ouplně podle plánu, pěkně celou holou nohou, až to mlasklo.

Musel sem se culit pod fousky. Než jí došlo, co že to vlastně má na pacce, teda na noze, udělala eště asi 3 kroky a pěkně si to roznesla po koberci. Že běsnila jako postižená vzteklinou je slabý výrazivo. Radči sem se hned zdekoval, páč by se mohlo docela dobře stát, že bych i ňákou schytal. Byla ouplně bez sebe. Neveděla, co dřív, jestli umejt smradlavou nohu a nebo šurovat tebich. A při tom všem mě eště stačila nadávat. Že prej mam záchodek čistej a jenom vo metr dál. To já vim ale i bez ní, že jo?

Pro jistotu sem se zapasoval do šuplíku s fuseklema, to je moje zbrusu nová skovávačka. Teda s fuseklema vypranejma, aby bylo jasno. Do špinavejch fuseklí bych fakt nelez.. to ne.

A vona povídá tomu morčecímu troubovi: "Vidíš to Trumbelínku? Ještěže ty máš takový tvrdý bobky, co se hezky luxujou. Já budu muset teď po Číčovi čistit koberec kartáčem."

Ten morčecí hňup nehnul ani brvou, čímž mě docela vyjímečně potěšil, páč sem pochopil, že mu je to fuk, zrovna tak, jako mě.

Když si teda vošplouchla tu posranou nohu, začala drbat ten tebich. To už sem si tak ňák troufnul vylezt z fuseklí a šel se podívat, jak jí to de. Mazalo se to parádně. Hezky sem na ní mňouknul: "Tak teď sama vidíš, čim mě to krmíš, kdybys dala masíčko, nebylo by sraníčko," skoro sem až zaveršoval.. "a ty bys nemusela lezt po kolenou."

Jako vobvykle mi nerozuměla. I když.. už dávno jí podezřívam, že možná ani neni tak nechápavá, jak se dělá a že se toho už hodně naučila vode mě. No to by ale zrovna nebylo vod ní moc pěkný, aby začala používat moje jemný finesy, že jo, jako třeba, že když na mě volá, dělam, že tam vůbec nejsem, přece když na ní nemam náladu, nenecham se vod ní vobtěžovat. Já můžu že jo, ale vona?

No něco vymyslim, abych jí zase dal do latě.

Taky teda musim říct, že sem našel kromě fusekloidní zásuvky eště jedno epesní místo. Na jejim počítači. Je to pěkný a přehledný místo, hezky vysoko a mam tam fakt zajímavej rozhled. Hlavně dobře vidim na zrzavýho morčecího mameluka.

Zajímavý na tom všem teda je, že tam vůbec neprší voda na můj kožíšek. A nějaký to volání: "Číčo dolů,"mě vůbec, ale ani trošinku nezajímá. Tady sem vyhrál na celý čáře, musim teda říct. Když mě tam nechce, musí mě sundat jedině ručně a na to je vona zase docela pohodlná. A tak si tam sedim a moudře na ní hledim.. (dneska je ze mě docela poetickej kocour) a hlavně hledim, kde je smraďoch, páč když před něj hopnu z týhle vejšky ouplně neočekávanej, může se stát, ža dostane průjem a vona už si nebude libovat, jak se hezky uklízej jeho tuhý bobky.

Co myslíte, budou chudácí kocouří takhle živořit i za 50let? Asi se nechám zavřít do mrazáku a probudim se až v jinym čase.

Projít časem

Stála proti němu, vyrovnaná a klidná, smířená s osudem. Věděla, že umírá a že nic na světě to nedokáže změnit. Na její nemoc nebylo léku.

Dívala se na něj a usmívala se. Byla tak silná. Čím víc se blížila ke své smrti, tím byla klidnější a vyrovnanější.

Jeho srdce bijící jen pro ni, bylo zlomené. Ztěží zadržoval slzy, řinoucí se mu samovolně z očí. Proč jenom to tak musí být, přece musí existovat lék...Lékaři ale nedávají žádnou naději.

Zažili spolu tolik nádherných věcí. Byli dokonale šťastný pár ..... a teď, teď se blíží konec. Konec všeho toho nádherného, co bylo dřív. Vždy měl dojem, že spolu budou napořád, vždyť jsou nádherně mladí a spoustu skvělých zážitků mají jistě před sebou. Existenci smrti si nikdy nepřipouštěl, dokonale se naučil vytlačovat ji ze svého vědomí. Vzpomínky mu letěly pod víčky očí, opuchlých pláčem, jako barevný film.

Přímo viděl obrazy, jak ona s rozpuštěnými dlouhými havraními vlasy, skotačila, plná radosti a házela po něm po hrstech sníh.Utíkal před ní a když zakopl a upadl, skočila na něj,

aby mu strčila sníh až za krk.

V duchu se začal usmívat, díky této vzpomínce na okamžik zapomněl na trýznivou budoucnost.

Přistihl se, že přímo nasává její poklid a vyrovnanost.

Zdála se mu tak krásná a měl pocit, že se ztrácí a rozplývá do světla.

Světlo bylo tak intenzivní, že ho naprosto oslepilo. Jeho intenzita klesala jen velmi pomalu,

ale když pohasla tak, že byl zase schopný vnímat očima, byl kdesi jinde a byl někým jiným.

Viděl se kdesi v minulosti, nedokázal definovat čas, jen cítil, že je to on. On, ze své podstaty,

která má s vnějším vzhledem pramálo společného. Teď intenzívně prožíval svoje konání na malém políčku, kde se lopotil bez jakékoliv mechanizace. Když narovnal ohnutá záda spatřil ženu, která mu nesla oběd. Věděl, že je to jeho manželka. Byla to žena, kterou miloval a která se starala o něj a jejich pět dětí. Byla unavená a i přes to mu přišla pomoci na pole. A on byl najednou zasažen tím poznáním, že je to ona, jeho jediná láska..

Tehdy, na poli, nyní a snad i v budoucnu. Nevěděl, co se s ním děje, minulost mu splývala s přítomností, byl ztracen v čase. Cítil však, že s touto ženou je spojen navěky..

Jen velmi pozvolna se vracel do reality, zmatený se teď zahleděl na svou manželku, na lesk jejích dlouhých rozpuštěných vlasů..

Je to možné? Ta žena z pole byla přece ona. I když místo černých rozpuštěných vlasů měla prošedivělý drdol. Ale barva jejích očí a lesk v nich, když se na něj dívala v minulosti a i nyní, jí prozradil. Vždy se na něj dívala s láskou a úctou.

A její současné oči ho zavedly do minulosti. Slzy mu stékaly po strhané tváři. Našel ji znovu a znovu ztrácí. Může doufat, že se ještě někdy setkají?

Jak žít bez lapače snů

Jelikož naše rodina složená z dvounožců i čtyřnožců bydlí v panelákové zástavbě,

došlo i na nás s nyní všeobecným trendem zateplování domů. Což v praxi znamená vyklidit lodžii úplně dočista do čista.

Tímto děním ovšem vznikl velmi nepříjemný, až nepřekonatelný problém našemu o papá, který musel za velmi depresivních stavů odmontovat anténu na televizi s pro něj děsivou vidinou, že bez tohoto uspávacího přístroje a lapače snů se bude nucen obejít minimálně měsíc. Běs v jeho očích zobrazoval znepokojující otázku, jak dokáže usnout ve vynuceném tichu. Jak si přivodí jeho jistě úžasné sny, které se navenek projevují hlasitým chrápáním, za které by se nemusel stydět ani kanadský dřevorubec a které mu jistojistě přináší řvoucí televize, pardon, řvoucí lapač snů. Jeho niterní pochody se navenek projevovaly ještě zvýšenější nervozitou, než obvykle.

Sáhodlouhé přednášky o tom, jak blbě jsem uklidila kleště, šroubovák a kdoví co ještě...nástroje, které nutně potřebuje k odpojení snovodu, dostávaly naprosto jiný výraz a docilovaly výrazně delších časových intervalů. Rozrušení bylo opravdu značné. Když téměř se slzami v očích konečně odpojil anténu, která ho spojovala se světem i s přinášejícími sny, byl na pokraji nervového zhroucení.

U mě naopak představa nastoleného večerního ticha vyvolávala nádhernou vidinu klidného usínání, bez doprovodu zvukové kulisy řvoucí televize, kterou jsem tiše zuřící vypínala s pravidelností takřka smrtelnou v 1/3 třetí nad ránem, kdy se jaksi sám od sebe televizní přístroj stává hlučnějším. Za tento klid ovšem musím odevzdat také náležitou daň. Celkové zatmění v pokoji, kde se pyšní orchideje. Má večerní selanka bude vykoupena ponurou celodenní tmou, na kterou právě nejvíce doplatí moje exotické krásky.

Jiný náhled má kocour Číča, který s pověstnou kočičí zvědavostí okukoval náhle se objevivší lešení, po kterém by se ale opravdu hezky dalo slézt do krajů, na které doposud může toužebně hledět z pro něj nepřekonatelné výšky. Ještě netuší o mé přísné direktivě nepouštět ho na lodžii.

Jenomže závislost je závislost a já jsem tolerantní a chápavá manželka. A tak i když náš tatka zcela jistě hledá jiné způsoby, kterak si přivodit krásné sny, já vím, se sluší a patří. A tak přemýšlím o tom, že vstřícně podám inzerát: "Koupím lapač snů-spěchá." A možná zajdu ke Koníkům, tam něco takového nabízeli. No nejsem já vzorná manželka?

To je vražda... napsala

To ticho je přímo vražedné. Co teď budu dělat? Jak s tím mám žít? Jak jsem vůbec mohl.. Nejsem schopen si uspořádat myšlenky. Já jí zabil. Opravdu, je mrtvá. Už nikdy ze sebe nevydá ani hlásku. Se smutkem se dívám na její něžnou hlavičku, zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Má stržený vaz. Chudinka. Začínám mít výčitky. Přece mě zase takové peklo ze řivota nedělala. Ach můj Bože, co jsem to udělal. To ticho, to ticho.. Už nikdy nebude nic jako dřív. Jak se s tím jenom vyrovnám.

Dcera, až se to dozví, zcela jistě mě zatratí. Bude mě nenávidět... Proč jsem se jenom neovládl, proč jsem byl takový surovec. Až teď mi naplno dochází, co jsem vlastně udělal. V jejích očích budu vrah.... zabil jsem ….

Ne ne, takto to nesmí dopadnout. Musím to tělo skrýt. Tak, aby ho nikdo nikdy nenašel. Horečně přemýšlím, co s ním. Vzpomínám, co jsem kdy viděl v jaké detektivce a hledám v duchu návod, jak to tělo zprovodit ze světa. Rozemlít ve strojku na maso a spláchnout do záchodu? Na to nemám žaludek. Rozleptat kyselinou? Na to nemám kyselinu. Někde zahrabat? To by šlo, ale je veliké riziko, že nějaký všetečný psí Alík tělo vyčenichá. To bych nechtěl.

Ať je to jak chce, chci zachovat nějakou pietu. Dcera jí přece zbožňovala a já nakonec zpočátku taky, jenomže potom mi začala lézt na nervy. Byla tak upištěná a všude šmejdila. Rozčilovalo mě to. Jenomže to co udělala dnes.. zase mám před očima rudo..ne nesmím na to myslet...a tak jsem začal přemýšlet, jak se jí zbavit.. Jakou past nastražit, abych jí konečně zabil, aby už nikdy nemohla...

Snažím se srovnat si myšlenky a racionálně myslet. Nikdo se nesmí dozvědět, co jsem provedl. Hlavně ne dcera. Nikdy by mi to neopustila. Mám málo času a jsem ve stresu. Musím jednat rychle. Vzít tělo a skrýt. Spálit? Ideální řešení. Bohužel nemám kotel.

Jsem trpělivý člověk a leccos jsem dovedl přehlédnout a pochopit.

Najednou jsem si uvědomil, že bych ji rád slyšel alespoň pípnout. To ohlušující ticho mě deprimovalo. Ne, takové myšlenky si zakazuji. Prostě je mrtvá. Budu mít od ní již nadobro pokoj.

Proč jenom se ta mrcha musela chovat tak bezohledně, že ve mně vyvolala vražedné sklony? Že mě přinutila zabít ji? Nemohla být spokojená s tím, co měla? Jenomže ona chtěla pořád víc a víc.

Poslední kapkou bylo, když mi vlezla do skříně a zničila, co se dalo.

Ano, vytvořila zlomyslně díry ve všem mém oblečení, všechny dokumenty mých ještě nepatentovaných zlepšovacích návrhů zničila.

Tak jsem šel do železářství a koupil na ní past. Past na myši. Nalíčil jsem jí a ona se chytila. Past sklapla a ona tu teď leží v pastičce už docela tuhá. Je to ta samá myš, kterou jsem koupil dceři k jejím narozeninám. Příště jí raději koupím kanárka.

Jak jsem se stala rasistkou..věci, o kterých se nemluví

Asi před necelými třemi lety jsem s naší Felicií nějakým zvláštním nedopatřením skončila v kufru auta, které zákeřně zastavilo přede mnou a já neubrzdíla. V takových životních okamžicích se obvykle jako první pomoc volá manžel.

"Bourala jsem miláčku, přední část auta je poněkud zdeformovaná, takto nemohu jet dál, přijeď pro něj, dál pokračuji městskou hromadnou dopravou."

Jela jsem tehdy s kamarádkou, se kterou pracujeme v jednom podniku a tak jsme se vydali na trolejbusovou linku, abychom se dostali do práce, sice pozdě, ale přece.

Hned jak jsme nastoupily do trolejbusu, na příští stanici nastoupil cikán,asi tak 17tiletý. Sedl si dozadu na plošinu a zapálil si cigaretu. Moje kamarádka dala najevo nelibost a vysloužila si tolik zvučných nadávek, že se mi dělalo fyzicky zle. Na další zastávce přistoupil zadními dveřmi vzrostlý muž v nejlepších letech. Když uviděl hulícího cikána, hodně nahlas se podivil a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že ve veřejných dopravních prostředcích se nekouří. Cikán začal nadávat ještě sprostěji a tvářil se tak agresivně, že muž si ho raději přestal všímat a šel si sednout až dopředu k řidiči.

Celé tohle vystoupení bylo trapné a nechutné, ten cikán měl pro mě náboj takového zla, že jsem se celou cestu otřásala odporem a jenom jsem nedočkavě čekala, až budeme moci vystoupit. Obě jsme měly asi ty samé pocity, nechuť a hnus. Seděly jsme naproti němu a dívaly se na to odporné stvoření. Když jsme konečně mohly vystoupit, byly jsme takřka šťastné.

Tahle zkušenost s jedním cikánským občanem byla pro mě daleko depresivnější, než to, že jsem si rozflákala auto a tahle vzpomínka mi zůstane napořád vtištěná jako jedna z nejodpornějších z mého života. Je natolik silná, že mi stojí za to napsat o ní i po tolika letech...a zcela přehlušila fakt, že když jsem kdysi zůstala stát na křižovatce, protože auto mi zrovna tam vypovědělo své služby, byla to zrovna skupinka Romů, co mi pomohla ho odtlačit mimo křižovatku.

Neuskutečněné fantazie

Přes tvář se mu rozlíval samolibý úsměv. Zvítězil. Dokázal to. Jeho objev přetvoří celou společnost. Pro něj. Se zavřenýma očima vdechoval vůni koňaku z veliké baňaté sklenice a snil.

V duchu viděl film. Jeho film o budoucí realitě. Sice to nebude hned, bude muset být trpělivý, ale nyní už má výsledky a jistotu. Změní celý svět.

---

Nejvíce práce mu dalo vymyslet, jak eliminovat účinky svého vynálezu sám na sobě. Nemohl přece dopustit, aby jeho vlastní produkt na něj působil tak, jak bude působit na všechny ostatní. To by potom nebylo k ničemu. Stal by se jenom jedním ze všech obyčejných a nemohl by vychutnávat svoje sladké vítězství, svou moc a radovat se z majetku druhých.

Když vyřešil i tento poslední aspekt svého zkázonosného programu ustalovačem genů, byl připraven. Zbývalo doladit poslední detaily. Jak co nejefektivněji a nejrychleji rozšířit virus mezi lidmi. Virus, který dokázal přepsat DNA, nositelku genetické informace.

Celý svůj život zasvětil vědě. Jeho fantastické pokusy se úzce profilovaly do pokusů s geny. Speciální nanotechnologií dokázal dvojšroubovici DNA přesně rozstříhat a geny poskládat tak, jak sám chtěl. Šílený génius nebo geniální šílenec? Časem začal lidské geny kombinovat se zvířecími. Lidskozvířecí genová mozaika. Výsledky byly oslnivé. Jeho způsob léčby pacientů, kteří se byli ochotni podvolit jeho neobvyklé praxi, přibývalo. Celosvětový věhlas si získal tím, že využil části genů jiných tvorů, jimž jejichž genová výbava dovolovala dorůstání různých částí těla a tak dokázal u mnohých lidí dorůstání končetin, o které nešťastně přišli a nebo se bez nich narodili.

To byl ale jenom začátek. On chtěl víc. On se chtěl cítit, jako stvořitel, chtěl být stvořitel a snil o tom, jak mu všichni podléhají a vzdávají hold.

Teď nastala ta správná chvíle. Má DNA dokonalého tvora, který bude uctívat a poslouchat jenom jeho. A on bude Bůh, stvořitel, stvoří nový druh, starý nedokonalý nechá postupně přetvořit pomocí onoho viru, který je nutno implantovat každému lidskému jedinci. Zbývalo vyřešit poslední problém. Rychlá distribuce. Do vody nebo do vzduchu?

Vdechnutí virusu bude údernější. Ti, kteří se nakazí jako první, budou geometrickou řadou přenášet vir na svoje okolí dechem i dotykem. Nebude úniku, nakonec všichni podlehnou. Jen on zůstane nepoznamenán a nepoškozen. Bude vládce všeho a všech.

Samým vzrušením demonstroval svou budoucí sílu tím, že napnul celé své tělo, chtíc prudce své ruce zvednout vzhůru. V tento dramatický okamžik však zapomněl, co drží v ruce. Sklenice tlakem prstů praskla a jeden z ostrých podlouhlých střepů mu při pohybu ruky vzhůru přeťal tepnu na krku.

Rozumíte tomu? Vždyť to nedává smysl

Tak si představte, že vona tomu jejímu morčecímu blbečkovi koupila chalupu. Aby měl jako vode mě klid. Chápete to? Von má jednu v tý jeho drátěný ubytovně a teď má eště jednu. Musim teda připodotknout, že jí asi morčecí smraďoch žaloval, že když nejni doma, že mu dávam parádní kouř, dokonce už přestal lízt i pod to její křeslo, páč sem po něm porád chňapal packou. Ne, že bych mu chtěl něco udělat, abyste si zase nemysleli, že sem zlej kocour, to ne, ale furt sem se snažil, aby se ten páprda taky trochu rozpohyboval, že jo.

---

Pohyb je přece zdravej, to ví každý malý kotě. A von zrzoun morčecí, je porád někde zalezlej a chrápe a nebo něco chroustá. Tak sem se snažil pro něj něco udělat, že jo a výsledek je ten, že mu přinesla nový bydlení. Chalupa je to teda velká, to jo, ale pro něj, já se tam bohužoužel nevejdu. Dala mu jí za její postel do kouta pod vokno a von se tam hnedka nakvartýroval. Srabík.

Ale stejně musí někdá vylízt, že jo, páč se musí chodit taky napást toho jeho sena a těch různejch barevnejch listů a kořenů, co vona mu furt cpe. Teda já bych to nežral ani za zlatý tele, ale von je po tom jako divej. Stačí klepnout na mříže tý jeho klece a hned letí jako splašenej na snídani a nebo večeři. Možná v tomhle směru bych ho moh někdá vožulit. Klepat packou na mříž taky umim a … no uvidíme.

Ale dožrala mě teda parádně. Von má dvě chalupy a já nic. Tak sem se rozhod, že si udělam chalupu z její skříně. Dalo mi to teda fušku vymyslet, jak jí vodlákat vod odevřený almary, abych se tam moh zabydlet. Ale to bych nebyl já Číča, abych si neporadil. Když nastal ten slavnej vokamžik, kdy pro něco šla do skříně, vlítnul sem do kuchyně a schodil se stolu sklenici. Pěkně důkladně až na podlahu, kde se fakt elegantně rozprskla na… no hodně kousků. Vlítla tam za mnou a almaru nechala votevřenou. A to byl muj vytouženej vokamžik. Zalez sem do tý almary rychlostí blesku a pěkně sem se tam skoval. Ani sem moc neslyšel, jak zase prskala, že to musí uklidit, abych se prej nepořezal nebo co, ale jak se asi můžu pořezat, když sem ve svým novym baráku, no nemam pravdu?

Chvilku v tý kuchyni šramotila s těma střepama a potom mě začla hledat. Já sem ale ani nedutal. Užíval sem si nový bydlení a myslel sem si, no jo, jen mě hledej, troubovi si koupila barák, mě nic, tak s tebou nemluvim. V kocouřim životě holt je to tak, že co si kocour nesežene sám, tak nemá. Už sem usínal, když se ňák rychle udělala tma Sice sem jí zase podezříval, že v tom má prsty, dávno vim, že je to prohnaná intrikánka, ale mě tma nevadí, sem přece kocour, že jo. A tak sem tam slastně usnul a pěkně sem se vychrápal do růžova. Jenomže když sem se probudil, byla furt tma a taky sem měl už ale hodně hlad. Tak sem chtěl vylízt ze svýho novýho domu, ale nebylo kudy. Byl sem tam zajatej a nemoh sem ven.

Nejdřív sem jenom tak mňouknul a potom sem začal řvát jak na lesy a skákal sem jak pominutej v naději, že se někde udělá ňáká díra, abych moh ven. Nakonec mě teda vona vysvobodila. Votevřela ty zatracený vrata a řekla mi: Tak tady jsi ty trdlo. Já myslela, že jsi v pelíšku a že máme ve skříni strašidlo."

To byla zase rána do mý psychiky. Já a trdlo. Nejdadči bych jí kousnul, ale zase na druhý straně sem byl rád, že sem z almary venku. Žádnej barák už nechci ani vidět, ale tomu morčecímu jelimanovi to eště spočítam.