Introvert kontra extrovert

Po mém několikaletém soužití se zvířaty si dovoluji přijít do blogového světa s poznatkem, že i domácí mazlíčci by se dali rozdělit na introverty a extroverty. Podporou pro tuhle mojí teorii je pozorování našich současných dvou zvířátek, z nichž jeden je introvert a druhý extrovert s velmi exhibicionistickými sklony.

---

Kdo čte pravidelně můj blog, asi už pochopil, že řeč bude o introvertním morčeti Trumbelkovi a jeho současném spolubydlícím kocourovi Číčovi.

Těžce introvertní morče Trumbelín má pravděpodobně svou lepší část života již zcela nenávratně za sebou. Klidné a spokojené dny jeho morčecího života, kdy bezstarostně žil v láskyplné symbioze se svou psí přítelkyní Šerinou, jsou nenávratně pryč. Šerina odešla do psího ráje a morče zůstalo samo. Vzhledem k jeho povahovým vlastnostem, se s tímto odchodem vyrovnalo jaksi po svém. A vůbec ne špatně. Trávilo víc času pod křeslem a přestalo hledat misku s psími granulemi. Ale to vše se radikálně změnilo, když se naše domácnost obohatila zásluhou mého mladšího syna, o kocoura Číču, kterého někde potkal a nabídl mu nás trvalý pobyt i se stravováním. Nutno podotknout, že život se změnil nejen Trumbelínkovi… pravda…ale i nám.

Extrovert Číča, švihák, který má neustále touhu se předvádět a hlavně všude se motat.

Je neuvěřitelné, jak jeho zvědavost nemůže nikdy dopustit, aby se cokoliv kdekoliv šustlo bez něj. Pro mě to znamená, být nestále ve střehu, abych ho nezavřela ve skříni, ve špajzce, v troubě, na balkoně, anebo nedej bože, abych ho nevyprala v pračce. Někdy ho podezřívám, že se umí záhadně přemisťovat v prostoru. Možné to nakonec je, jelikož kočky jsou prý magická stvoření a poslové z jiného světa. Ať už to tak je a nebo ne, Číčova zvídavá, přespříliš společenská a divoká extrovertní povaha působí na Trumbelínkovu psychiku asi tak, jako ledová zmrzlina na obnažený zubní nerv. Jediné místo, kde je bezpečně ukryt před žhnoucími světýlky kocouřích očí, je místo pod křeslem. Nakonec tam to zase není až tak špatné, problém ovšem nastává, když projeví přání přejít do své klece za účelem uspokojení morčecího žaludku a zkracování hlodáků. V této fázi přesunu volí taktiku sobě nejbližší a to preventivní zastrašování cvakání zuby. Bohužel pro Číču je to signál, jako když zahlaholí polnice. I kdyby se momentálně vyskytoval kdekoliv, na tuhle nechtěnou pobídku se v mžiku s mnoha přískoky ocitá v zádech vyděšeného morčete. Trumbelín již snad dokonale pochopil, že nebezpečí útoku mu nehrozí, ale nikdy ve své morčecí důstojnosti neklesne na úroveň kočičích her. Raději se svižněji posnaží, aby co nejrychleji skočil do své drátěné ubikace a z bezpečí své dřevěné boudičky pokračoval ve zlostném cvakání, dokud se zklamaný Číča neodloudá jinam.

Ten, jako výrazná extrovertní osobnost to v naší rodině také nemá lehké. Dalo by se říct, že se může cítit být i šikanován. Zejména v případě, kdy by si chtěl vyjít na botanickou vycházku po parapetu s mými orchidejemi, neb když trénuje šplh po záclonách a nebo při vyjížďkách autem v uzavřené přepravce za nesmyslným účelem, aby mu jakýsi hrozný člověk v bílém plášti píchal do kožichu nějaké jehly. Sice posledně, když se tahle hrozná křivda odehrávala, se rozzuřil tak, že dokonce zlostí prskal, než se mu podařilo zdrhnout z toho mučícího stolu, bohužel ale i s injekční stříkačkou zabodnutou v kožichu. Jeho nenávistí zezelenalé původně žluté oči mě jasně upozorňovaly, že jestli si ještě jednou něco takového zkusím, tak budu litovat.. Marně jsem mu vysvětlovala, že to muselo být, kvůli jeho stále se opakujícímu abscesu, ale on nechtěl ani slyšet. Inu extrovert jako vyšitý, který má svou hlavu a svůj rozum a podle toho také koná.

Na to, že je ho všude plno, už jsem si celkem zvykla. Díky němu jsem přestala vnímat lecjaké šramocení, praskání nábytku či jiné podivné zvuky a přestala jsem si myslet, že u nás straší.. Nyní se vždycky jen snažím v případě, že jsem sama doma (tedy s Číčou sama doma) rozpomenout, zda-li mám zamčeno a mám-li pocit, že ano, nezačnu chodit po bytě a hledat, odkud že se podivné zvuky berou, jako to bylo dříve, ale všechno svedu na Číču. Je to celkem praktické a pohodlné. Někdy mě ovšem zarazí, když slyším z kuchyně jakési podivné klepání, a Číča se nachází zcela jinde, ale to přisuzuji jeho magickým schopnostem. A ty on věru má.

Chtěla bych být introvert

Ovlivněna Malkielovým článkem "Jsem povahový hermafrodit" jsem i já propadla touze se někam společensky zařadit. Nemám na mysli to klasické společenské rozdělení, které se jednoznačně vyjadřuje atributy, jako kolik peněz mám na kontě, kolik stál můj nový klobouk a nebo zda-li moje nová kabelka je opravdu z krokodýlí kůže. Tam mám celkem jasno a myslím, že moje okolí také. Zde není možnost jakékoliv pochybnosti pro nikoho… těžký prachy nemám, klobouky nenosím a do kabelky se mi nedávno vychcal náš kocour..

Chtěla bych se zařadit tak nějak jinak, abych tak řekla, na jiné úrovni a to povahové..A tady už se povážlivě názory moje a mého okolí zajímavě různí. Já třeba jsem přesvědčená sama o sobě, že jsem osoba tichá, nemluvná, až zakřiknutá. Klasický introvert. Můj muž je ale zcela jiného názoru. Neustále mě přesvědčuje o tom, že nedokáže pochopit, jak je možné, že tak dlouho dokážu žvanit do telefonu s kamarádkou Evou. Většinou bývá dosti slušně nažhaven vzteky tím, že v ten okamžik, kdy já blaženě žvatlám, on mi chce v ten samý čas telefonicky úkolovat, abych nezapomněla koupit cibuli. Cibuli bych koupila i bez jeho rádoby připomínky, nakonec to tak stejně dopadne, jelikož se mě prostě nedovolá a já si na cibuli vzpomenu i bez něj. Marně mu vysvětluji, že to je zákon schválnosti, že si vždycky vzpomene udělovat mi direktivy, když telefonuji s Evou a dokonce tuhle jsem mu naznačila, že to vidím jako jakési znamení pro něj shora, aby mi, co se týče cibule, plně důvěřoval.

Nezabralo to. Tak že jsem 1) NEDŮVĚRYHODNÁ.

Ani moje mladší odnož se mnou nesdílí názor mé tichosti a nemluvnosti. Pokaždé, když se ze mě snaží vyrazit nějaké peníze, pravděpodobně na jeho gusto moc dlouho mluvím, než sáhnu pro peněženku. Tak, že jsem 2) UŽVANĚNÁ.

Můj bratr také o mé vrozené tichosti velmi pochybuje. Zřejmě nemůže pochopit, proč mu nechci každý třetí den kupovat láhev rumu. Vysvětlování, že ze něj nehodlám udělat alkoholika si vysvětluje tak, že jsem 3) LAKOMÁ

Ani v pracovním procesu se neslučuje moje přesvědčení o mě s přesvědčením s mými pracovními kolegy a kolegyněmi. Já sama mám v sebe víru, že jsem bezkonfliktní a tolerantní, drápy vystrkuju jen, když jsem opravdu zahnaná do kouta A přes to mi bylo řečeno, že jsem tvrdá ženská. Musím přiznat, že tohle mě překvapilo víc, než když jsem se dozvěděla, že jsem pěkná štěkna. Pro vysvětlení nutno podotknout, že obě pracovní diagnostiky mé špatné povahy spolu úzce souvisí. Z toho tedy plyne, že jsem 4)NESNÁŠENLIVÁ.

Moje kamarádky v mojí večerní skupině mě neustále taktně upozorňují, že všechno musím vědět přesně a dávají mi tak najevo, že jsem 5)ŠŤOURAVÁ.

Kocour, který u mě občas hostuje v posteli je opravdu jediný tvor, který má právo myslet si, že ve svém přesvědčení o sobě samotné se velice mýlím. Když na něj v půlnoci zařvu "Koukej vypadnout mizero!!" nemyslí si že jsem uječená, jak by měl plné právo,ale myslí si, že jsem 6)NEUROTICKÁ, když ho vyhodím skrz pár ťápanců po obličeji.

Moje morče o mě zřejmě nebude tak hluboce přemýšlet, nicméně po tom, co jsme mu nasadili do bytu predátora, zaujmulo zcela jistě stanovisko, že jsem 7)SADISTICKÁ.

A já bych tak chtěla být tichý, klidný, vyrovnaný introvert…

Miluji tě lásko

Od malička byla jiná, než ostatní. Ať chtěla, a nebo nechtěla, vždycky dráždila okolí svým neobvyklým chováním. Ne, že by byla výstřední a nebo vulgární a hrubá. To nikdy. Jen měla svůj problém, o kterém ani sama neměla tušení. Vnímala svět trošku jinak, než většina lidí okolo ní. Velmi těžko se protloukala životem až do té doby, než po příbuzných ze zahraničí podědila obrovské množství peněz.

---

Nedokázala je však využít jako jiní lidé. Neustále prohlížela nákupní letáky, počítala výhodnost cen, škudlila stejně jako dřív. Navíc si nedopřála vůbec nic. Pár lidí vědělo, že se stala ohromně bohatá a mezi nimi byl i on. Nebylo jednoduché se jí vetřít do přízně. Její osamocenost, nedůvěřivost a povaha introverta byla celkem nepřekonatelnou překážkou. Ne však pro něho. Věděl o sobě, že je šaramantní střihák a sbalit jakoukoliv babu pro něj nebýval veliký problém. Ironií osudu je však to, že i tito leskem oplývající pardálové se mnohdy pro svůj nevázaný způsob života stanou pro své současné manželky nesnesitelnými a tak bývají často z manželství vyobcováni a vykopáni a ocitají se v nezáviděníhodné situaci, kdy mají taktřka krok, stát se bezdomovcem.Ne tak ale on. On začenichal kořist a šel po stopě jako ohař. Bylo to snadnější, než si myslel. Ani se nemusel snažit jako jindy a měl zajištěný nový trvalý pobyt.

Ač nebyla zjevem odpudivá, brzy ho začala odpuzovat svou zvláštní povahou introverta s pedantskými sklony a nutkavými obsedancemi. Na její neměnné a dlouhotrvající rituály všeho druhu nejprve hleděl s úžasem. Pozoroval, jak těžko se vyrovnává s jakýmikoliv změnami. Ráda si s ním povídala, ale bylo to spíš tak, že vedla sáhodlouhé monology, kdy neustále dokola opakovala svou myšlenku a naprosto nebyla schopna jakéhokoliv dialogu. Tak se naučil neposlouchat jí. Komické pro něj bylo, že ve svém takřka samomluvícím vystoupení ani nezaznamenala, že on vůbec neposlouchá.

Stačilo jí, že může brebentit o jedné a té samé věci třeba hodiny, stále opakujíc ta samá slova a ta samá gesta.

Chorobný pořádek, který udržovala, ho pozvolna začal dohánět k šílenství. Dlouhé přednášky o tom, že tužky na pracovním stole musí být všechny natočeny jedním směrem a seřazeny podle velikosti, letáky, které tak ráda po večerech četla a vypisovala si z nich zápisky o cenách, musejí zařezávat a být na pro ně vyhrazeném místě, jako všechno v téhle sterilní domácnosti Pro ležérního šviháka, kterým bezesporu byl, začalo peklo na zemi. Jeho volně poházené svršky byl nucen uklízet na vyhrazená místa, vše mělo přísný řád, nic nebylo ponecháno náhodě. Okamžitě vyhodnotila sebemenší odchylku. Každá věc měla stálé místo s přesností na milimetry.

Nebyl by pro něj problém najít jinou ženskou ochotnou nastěhovat si ho k sobě, ale lákadlem mu byly její miliony korun, prachy, které by mu do konce života zajistily bezstarostnost a ze kterých zatím neviděl ani korunu. A tak se rozhodl využít její, jak neomylně vycítil psychické poruchy a jednou pro vždy se jí zbavit. Věděl, jak neskonale trpí, když něco není tak, jak je zvyklá. Na tom postavil svůj ďábelský plán.

První fáze jeho plánu spočívala v tom, že se musí vzít. To bylo velmi jednoduché. Když jí požádal o ruku, vrněla radostí. Brzy bylo po svatbě a on mohl začít.

Začal jí schovávat osobní věci. Byla to hezká hra, pozorovat ji, jak zoufale hledá po celém bytě svoje doklady.

"Hledáš něco lásko?"

"Já jsem asi ztratila občanku, nerozumím tomu, měla jsem jí tady."

"Ale miláčku, uklidni se, pomůžu ti hledat, určitě ji najdeme. A když ne, nahlásíš ztrátu a udělají ti novou, no, to přece není žádný problém," sladce vrkal, on, mysleje si, že problém by to nebyl pro něj, ale pro ní s její povahou je to první pěkná rána do její psychiky.

"Drahoušku, už jsem jí našel, dala sis jí sem, do téhle zásuvky."

"To ale není možné, tam občanský průkaz nepatří, kde se tam vzal?"

S radostí pozoroval, jak ve tváři zesinala a znejistěla. Dobře věděl, že kombinace, že by ji tam snad dal zlomyslně on, není schopna.

"Ale miláčku, netrap se, dala sis jí tam zřejmě sama a prostě si to zapomněla."

"Tys přehodil ty hrnečky ve skříňce? Ten zelený má být napravo a modrý nalevo. Přece ti to říkám pořád."

"Ne, ne miláčku, na hrnečky jsem ani nesáhl, přece si to udělala sama, včera, vzpomeň si přece, řekla si, že takto to bude hezčí, snad jsi na to nezapomněla?"

"Ale já je pořád dávám takhle, nikdy nic neměním, jsem na to tak zvyklá.

"Je možné lásko, že by sis to nepamatovala? Měla si z toho takovou radost, přece si ještě řekla, teď budou obráceně, je to tak hezčí…"

Znejistěla. Je to možné, že bych si to nepamatovala? Že by on mohl lhát, jí ani nenapadlo.

"Cos vylil na koberec v obýváku? Je tam nějaký flek."

"Kde drahoušku?"

Vedla ho do obýváku a rozčileně mu ukazovala malý flíček vedle jejího křesla.

"Aha tenhle, ten je přece od tvého včerejšího nanuku."

"Já jsem včera měla nanuk?" byla už pěkně vyděšená.

Láskyplně jí objal a pravil: "Nic si z toho nedělej, to se může stát každému, prostě tě včera kousek upadl, sem, na koberec, vyčistíme to spolu, ano? Víš drahoušku, že tě miluju, ale nezdá se ti, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá? Nejsi třeba nějak nemocná? Pokud ano, proč to přede mnou tajíš? Nechceš mi přidělávat starosti? Jsme ale manželé, měla bys mi říct, co tě trápí. Chováš se teď tak podivně. Svěř se mi lásko.."

"Nic mi není, jsem v pořádku."

"Tak to je moc dobře drahá, už jsem měl docela obavy, že bys snad měla nějakou duševní nemoc, já se o tebe tak bojím, co bych si bez tebe počal…Musíš na sebe dávat pozor, slib mi to."

Kývla jako ve snách.

"Tys vyměnil tohle na dveřích? Bylo to kovové a teď je to plastové."

"Co povídáš pusinko? O čem to mluvíš? Co bylo kde?"

"No tady na dveřích.. přece to bylo kovové, pamatuju si to dobře," zmatená ukazovala na štítky na dveřích.

"Drahoušku, vidím, že to začíná být vážné, ty si to asi neuvědomuješ, ale ty máš problém, ty trpíš halucinacemi. Ty štítky jsou pořád stejné. Nikdo s nimi nic nedělal. Možná bychom mohli spolu navštívit lékaře, co ty na to?"

"Nic mi není," stáhla se do sebe a tiše si sedla do kouta. Byla tak rozrušená, že zapomněla uklidit letáky na své místo.

Konečně klid, myslel si cynicky. Konečně přestane mlít ty svoje kraviny a bude zticha. Přemýšlel, co dál. Ne, nestačí mu, aby byla zticha, rozhodl se jí zbavit a to taky udělá.

Ráno jí slyšel nahlas plakat.

"Co se ti stalo lásko? Nevyspala ses dobře? Proč pláčeš? Bolí tě něco?"

Zoufale se na něj podívala, "Na záchodě je jiný toaletní papír, než jsem tam dala. Ten můj byl se žlutými kytičkami a teď je tam s hnědými lístky. Přece jsme spolu kupovali žluté kytičky. Kde se tam teda vzaly hnědé lístky?

"A kvůli tomu pláčeš drahoušku? Přece kytičky nebo lístečky, není to jedno? Ale já si vzpomínám, že jsme opravdu kupovali hnědé lístky, trošinku se ti to popletlo, nic si z toho nedělej, můžeme jít k nějaké paní doktorce a ona ti pomůže, dneska jsou léky na všechno, i na špatnou paměť, nebo halucinace.."

"Kde je moje rtěnka?

"Co povídáš, co hledáš?"

"Tady byla moje rtěnka jak se teď namaluji?"

"Co bys chtěla malovat miláčku? Ty ses přece nikdy nemalovala, vždyť, víš, že na tobě obdivuju právě nejvíc tu čistou přírodnost, bez jakéhokoliv makeupu. Nikdy se přece nemaluješ. Neeee, proboha snad si to nezapomněla? Uvědomuješ si vůbec, že se s tebou děje něco vážného? Musíme k lékaři, nedá se nic dělat, potřebuješ léky na paměť, drahá. Prosím, věř mi, miluju tě a bojím se o tebe."

Mlčky kývla.

Objednal jí promptně k psychiatrovi.

Naprosto zcela správně nezapochyboval, že až se u něj rozhovoří o svých rituálech a obsedantním chování, psychiatr jí už nějakou diagnozu najde. A potom nebude problém přesvědčit jí o tom, že čím rychleji léky využije, tím rychleji se jí vrátí paměť. Nejlepší bude, když je vezme všechny najednou.

Podivný Fastfood

"Pojď se mnou k Mekáčovi, dáme si něco hamavýho," lákal často Viktor Pavlu. "Přece zase nejdeš do toho čínskýho fastu? Jak to můžeš porád jíst, znova a znova?"

Pavla však mohla. Nikdo netušil o její závislosti na tomhle rychloobčerstvení, ani ona sama nebyla ochotná si jí tak snadno přiznat. Ale bylo to tak. Poslední vyučovací hodinu už se nikdy nedokázala soustředit na učitelův výklad a opájela se představou speciálně upraveného masa se zvláštní nasládlou chutí, přelité tmavou omáčkou. Poslední dobou si kupovala samotné maso bez příloh. Nechtěla si zvláštní masovou příchuť kazit ničím navíc.

" K Mekáčovi? Tys snad upad, ne? To ani omylem. Přeju ti dobrou chuť, zdar," mávla rukou a už ani moc nevnímala, co na ní Viktor křičí. Nemohla se dočkat, až bude u stolečku a před ní talíř s tou delikatesní pochoutkou.

O tomto fastfoodu moc lidí nevědělo a přes to tam bylo povětšinou plno. Všichni tam chodili kvůli speciálnímu menu stejně jako Pavla, které se zde jako jediné podávalo. Návštěvníci se většinou znali od vidění a převážná většina z nich dodržovala pravidelné časy, tak že dnes se Pavla poněkud podivila, když u svého stolku nikoho neviděla sedět. Obvykle tam již jedl starší silnější pán, se kterým sice krom přání dobré chuti nevyměnila jinak ani slovo, ale přes to jí nějak chyběl.

Když si od prodejního pultu přinesla talíř s vytouženou pochutinou, snad poprvé se rozhlédla víc po místnosti. Nikdy si ani neuvědomila, jak málo je tam slunečního světla. Celkem ponurá jídelna, proběhlo jí myslí.

Maso bylo jako obvykle perfektní, měkké se svou nepopsatelně zvláštní pikantní nasládlou chutí. "Z jakého je to asi zvířete?" snad poprvé se zamyslela Pavla. Název menu neprozrazoval naprosto nic. Z jejího podvědomí náhle na povrch začala vystupovat informace. Co to na ní ten Viktor křičel? Ano, už ví. Křičel na ní: "Vždyť je to nasládlej blivajz, takhle nějak si představuju, že chutná lidský maso." To je ale kretén ten Viktor, jak by to mohlo bejt lidský…. Proboha, ten pán, co tu vždycky seděl s ní, tu dnes není.. co když je to tak, co když ho zabili a já tu teď jím…..…blbost, to je přece blbost, snažila se zakázat si náhle podivné myšlenky, které se jí překotně valily hlavou.

Jako v tranzu se začala rozhlížet v naději, že najde nějaký důkaz o tom, že propadla zbytečné panice. Všimla si, že od prodejního pultu jí bedlivě pozoruje obsluhující číňan. Když se jejich pohledy setkali, číňan na ní promluvil: "Dnes madam vam nechutna? Vy stěžovat kuchaři? Chcete jit do kuchyň?"

Polilo jí horko, to tak, jít s ním někam, odkud by se už taky nemusela vrátit.

Silou vůle vykouzlila úsměv a pravila: " Ne, ne, je to výborné jako vždycky.

Sklopila oči do svého talíře a snažila se dojíst zbytek masa. Vlastně jí to nedalo tak velkou práci, jak měla opět na jazyku onu neopakovatelnou chuť, zapomněla na všechny podivné myšlenky, zapomněla na všechna nesmyslná podezření. Přesto ale v ní zůstal stín pochybností.

"Zítra, budu o tom přemýšlet zítra," když už celkem klidná vyšla do slunné ulice.

Druhý den pod vlivem slunečního dne se musela smát sama sobě, jak včera byla hloupá. Už teď se těší na svou denní delikatesu. Určitě tam dnes bude ten silný pán. Včera se někde opozdil a nebo přišel dřív. To se přece stává. Dnes se s ním dá do řeči a nenápadně zavede řeč tak, aby se dozvěděla jaké maso vlastně jí.

Pán tam ale neseděl. V pološeru jídelny jí opět přepadly tísnivé pocity. Nesmí dát najevo svou nejistotu. Šla k prodejnímu pultu, číňan jí pečlivě pozoroval.. nebo se jí to jenom tak zdálo? Přistihla se, že dnes na maso nemá tak velkou chuť jako jindy.

"Ne, takhle to nejde, musím mít jistotu, vezmu si kousek sebou, mamka přece dělá ve výzkumném ústavu, poprosím jí, aby zjistila o co vlastně jde.

Neustále měla tísnivý pocit, že číňan z ní nespustí oči. Je to tím, že si všiml, že je jakási nesvá? Dřív přišla, koupila, zaplatila, snědla a odešla. Teď ze sebe cítila napětí, které se nutně odráželo i v jejím chování. Jak vezme kousek masa z talíře? Ten žluťas z ní nespustí oči. Co by asi udělal, kdyby jí přistihl, že balí kousek do ubrousku? Bála se domyslet. Její fantazie pracovala na plné obrátky. Přesto to musela udělat. Poslední sousto, které vložila do úst, už nesnědla a snažila se ho ani nežvýkat. Rychle opustila jídelnu a venku vyplivla kousek masa do připraveného igelitového sáčku.

Jakou ale vymyslí historku pro matku? Nemůže jí přece říct, že má podezření, že maso je lidské. Takto vyřčené se jí to zdálo ještě větší nesmysl, než si původně myslela.

Už ví. Prostě matce řekne, že její kamarádka Lenka jedla v jakémsi bistru v kině a část, co nesnědla si vzala sebou, jenomže se jí po chvíli udělalo velice špatně až skončila v nemocnici a má podezření, že je to po onom jídle. Matka se nijak moc nevyptávala a vzorek si vzala se slovy: "Počítej s tím, že to nebude hned, dřív bude Lenka z nemocnice doma."

Pavla trpělivě čekala, aniž by se matce jakkoliv připomínala několik dní. Dokonce nedokázala jít ani do svého fastfoodu. Stalo se, že byl vyslyšen i Viktor, který ji jako obvykle lákal k McDonaldsovi. Když ho slyšela, jak u pultu objednává dva hambáče a jednoho jí hned vrazil do ruky, přišla si jak ve snu. Zavřela oči a zakousla se do hamburgeru. "Jsi si jistej, že to není z lidskýho masa?" snažila se o vtip. "To je přece jasný, že je, ne? Někdo na něj chodí k Mekáčovi a někdo zase do čínskýho fastfoodu," smál se s plnou pusou Viktor.

"Tak, že ty sis onehdy dělal legraci, když jsi mi říkal, že…" nemohla rozrušením ani polknout.

"Pavlínko, ten vzorek masa, cos mi dala……. je to moc divný," přišla večer matka za Pavlou do pokoje. Pavla se roztřásla, tak přece jenom je to pravda, jedla jsem lidské maso. Stěží potlačila dávicí reflex.

Matka mluvila dál, " "Po tomhle Lence nemohlo být špatně, to maso bylo naprosto nezávadné, až na to, že se u nás z něj běžně nevaří........bylo to totiž maso z......... klokana.

Vesnické zvelebování

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

---

V důsledku následujícího dění na chatě vznikl tak neorganizovaný chaos, že já ač cvičená na různé zátěžové situace, jsem naprosto přestala tuto zvelebovanou část vsi, kde stála naše chata, navštěvovat. Hlavním důvodem mého rozhořčení byl fakt, že kam moje oko pohlédlo, byly rozpoloženy všude jenom samé stavební prvky, jako zámková dlažba a tvárnice, které svoji tíhou nemilosrdně likvidovaly mé záhony s květinami, poloprázdné palety s čímsi mě naprosto neznámým a v neposlední řadě i trosky z rozbourané boudy, ke které jsem měla velice nostalgický vztah. Vždyť to byla naše první stavba na pozemku, který jsme zakoupili jako bonitu "A". Dnes už není důležité, že se jednalo o půdu, která je z 80ti procent složena z kamení a pro její jakousi uměle vytvořenou pěstovací schopnost se musely navážet tuny zeminy.

V současnosti se na této zvelebené planině potupně krčily jak krámy, tak i trámy z nebohé zlikvidované úložny nářadí. K této první monumentální stavbě jsem měla velice nostalgický vztah nejen já, ale i hejno sršňů, kteří si tam se železnou pravidelností budovali svoje baňatá obydlí. Nu, máme po žížalkách oba. Chápu, že život vyžaduje pokrok, vždyť už dávno před tím byla vystavěna nová, plechová prostorná bouda, která měla dokonce i okénko a zabezpečená byla tak, že sršni měli naprosto utrum.

Jenomže já ten pokrok jaksi nedokážu rozdýchat. Po zkušenosti, kdy jsem přijela na chatu na jedno krásné odpoledne všedního dne a neměla si ani kam sednout, ba ani postavit talíř s jídlem, rozhodla jsem se nic nerozdýchávat a namluvit si, že žádná chata neexistuje. S podivem jsem zjistila, že tato moje zcela soukromá blamáž funguje skvěle a již s menším podivem jsem zjistila, že mě nechybí ani můj drahý manžel, který se zřejmě rozhodl, že se svou zvýšenou aktivitou rubání kamene na zmíněné bonitě "A" urve k smrti.

V duchu jeho budovatelského úsilí, kdy trávil všechen volný čas a dovolenou v kamenolomu přešlo jaro i léto. Při mých zhruba asi tak třech letmých návštěvách jsem konstatovala, že na to, aby svůj velikášský plán "vydláždit celou zadní část parcely s vytvořením speciálního obloženého ohniště" by potřeboval žít ještě aspoň 200let. Nu, každému, co jeho jest. On v tom byl šťastný a já nikomu ve štěstí nebráním. Přišel ale čas, kdy se potřeboval o své štěstí s někým podělit, neboť na něj už sám fyzicky nestačil. Povolal tedy do díla oba syny.

Upřímně řečeno, byla jsem mile překvapena, že nastoupili bez vážnějšího protestu, neb i oni sdílejí můj názor, že otcův projekt je zbytečně velikášský a obtížný. Protože i já jsem chtěla přijít alespoň s malou troškou do mlýna, slíbila jsem klukům, že pro ně přijedu, aby se nemuseli po té stavěcí rachotě zpátky trmácet vlakem. A tak jsem se po splnění svých pečovatelských povinností rozjela směr chata. V autě jsem měla puštěné rádio ale i přes zpěv Petra Koláře jsem bezomylně v blízkosti naší chaty zaslechla kvílivý řev brusky. To musí být místní obyvatelstvo celé nadšené, napadlo mě hned.

Přes ten úděsný zvuk nikdo nezaznamenal, že jsem přijela. Chvíli jsem pozorovala pracovní trio v jeho budovatelském úsilí, ale záhy jsem zjistila, že nejsem sama, kdo se obírá touto činností. Za plotem stál soused s flaškou piva a věnoval se témuž počínání jako já. Ten, ovšem na rozdíl od členů mé rodiny, mě zaregistroval hned a zahlaholil na mě:

"Nazdar, ty ještě žiješ? Tebe je skoro zázrak vidět…"

Tím jaksi bohužel prasklo to, že jsem přítomná, poněkud dřív, než jsem si přála, neb jsem se chtěla ještě kochat pohledem na své dva pracující a v montérkách oděné chlapce, jelikož takovýto pohled mi nebývá dopřán často.

Nejen ale oči se popásly, ale i sluchu se dostalo několik hřejivých vět.

"Počítej s tím, že když ho neumlátí lidi z okolí za ten kravál co tu produkuje," pokývl soused směrem k mého pachtícímu se manželovi, "tak ho umlátím já sám, dřív než se tu dočista voddělá. V každým případě se smiřuj s tím, že až jednou nepřijede domů, leží tu mezi vokurkama dočista mrtvej." Jelikož jsem tak nějak podobného názoru, nijak jsem to nekomentovala, popravdě řečeno na to nebylo ani co říct. Tak jsem jenom pokrčila rameny, myslíc si, no kdo chce kam, pomozme mu tam. Já ho nenutila ani omylem k tak velkolepé tvořivosti, dokonce jsem se i rozloučila se svým malým snem o markýze.

Nakonec jsem si pro klid své duše vzpomněla na čísi výrok, který je úlitbou pro mé svědomí, že jsem odmítla se tohoto šílenství zúčastnit….a to… "že mužský potřebuje vypracovat," aby s ním byl pokoj. A to neřekl věru žádný blbec.…

Návrat domů

"Mařkóóóóó, kterýho toho králíka mam žahnout?" řval Pepa na plné kolo.

"Vem toho strakatýho samce v pravým kotci, ale dej bacha, aby to nebyl Zuzanky Pišta."

Marie s láskou pomyslela na svou dcerku Zuzanku, která studovala v Praze, kde nyní byla víc než doma, jelikož jejich vesnička byla na míle vzdálená od hlavního města a dcerka musela přebývat na internátu. Zítra ale Zuzanku zase uvidí, přijede domů, do své rodné vesnice.

---

Moc se na ní těšila ona i její manžel Pepa. Cítili se teď nějak opuštěni. Jejich malé hospodářstvíčko je sice zaměstnávalo tak, že volného času věru neměli nazbyt, ale přesto jim tam jejich jediná dcera Zuzanka velice chyběla.

Zuzana se domů vůbec netěšila. Raději by zůstala na víkend v Praze u kamarádky. Od té doby, co nasála život velkoměsta, začala životem na vsi opovrhovat. Věděla však, že se na ní rodiče těší a čekají na ní.

"Na příští víkend domů ale nejedu. Vymluvím se a zůstanu v Praze," slibovala si.

Už když vystoupila z vlaku, viděla matku, stojící na zápraží, jak ji vyhlíží. Sotva vešla do vrátek, odněkud vyběhl její pes Puňťa a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou. Jeho přivítávací rituál neustále zvyšoval kadenci, jak Puňťa rostl a sílil. Nedávno ho přitáhla domů coby malé štěňátko, které chtěl kdosi utopit a psík, jakoby věděl, že je jí vděčný za život, jí miloval ze všech nejvíc. Už dnes to byl pořádný halama a stále rostl. Odkudsi z opuštěného kouta zahrady se přišoural Žolík, aby jí také přivítal. Jeho úctyhodné stáří ho ale zcela omezovalo na pouhé přátelské vrtění ocasem a zcela vylučovalo jakékoliv akrobatické prvky, které předváděl jeho mladší kolega.

Na Zuzku dýchl domov. Jak se jenom mohla netěšit. Všichni na ní čekají, všichni ji mají rádi. Když přestála psí vítání, mohla se konečně pozdravit s rodiči.

Její rodiče. Vždycky na ní byli moc hodní, uvědomila si náhle. A ona se tak často styděla za tátovy upracované ruce a máminy neupravené vlasy. Teď se zastyděla sama před sebou. Praha jí přece neuteče, ale rodiče tu pro ní věčně nebudou. Rodiče, kteří znali její lásku ke všem zvířatům a nikdy jí ani slůvkem nevyčetli, když donesla domů další morče, kotě, psa a nebo papouška.Trpělivě se starali o její rozsáhlý zvěřinec po dobu, co nebývala doma, i když vlastní práce měli až nad hlavu.

"Ahoj mami, kde je táta?"

"Asi vzadu, krmí králíky."

"Co to tady tak voní?" nasála Zuzanka lákavou vůni pečeného masa.

"Dnes bude k obědu knedlozelo s králičím."

"Aha, jdu se mrknout za tátou, když je u těch králíků, rovnou se pozdravím i s Pištou, doufám, že ho otecko neklep!!"

"Ale tovíš, že ne, přece je to tvůj králík, ne?"

Otec právě zavíral poslední kotec, když Zuzka k němu přicházela.

"Nazdar otče, hlásí se ztracená dcera, jak dupou králíci?" střihla si Zuzanka malý vtípek. Očima při tom přehlížela jednotlivé kotce a hledala svého králíka Pištu. Ten však nebyl k vidění.

"No jeden už dodupal, bude dneska k vobědu, máma ho dělá se zelíčkem a s knedlíčkem."

Zuzance se podivně stáhl žaludek v jakési nemilé předtuše. To ale snad není možný.. ne, tomu nevěřím, přece oba ví … Pišta je její králíček, vybrala si ho a oni slíbili, že ho nechají…naživu.

Kde je Pišta? Vykřikla na otce.

"Představ si Zuzanko, že když sem votevřel vrátka vod jeho kotce, vyskočil a utek mi."

Dívala se na něj se slzami v očích. Nevěřila mu. Zabil ho a ještě jí lže. Chtěla se otočit a utéct.

Jak v ten okamžik otce nenáviděla. Beze slova se loudala k matce.

"Co je Zuzanko? Je ti špatně? Jsi taková bledá."

"Ví to máma? Ví, že peče v troubě jejího králičího miláčka Pištu? Lžou mi oba?" letělo jí hlavou.

Nemohla matce odpovědět, jen si unaveně sedla do trávy a chtělo se jí plakat. Přišla si tak zrazená. Slzy se jí řinuly po tváři, když cítila v dlani jakýsi mokrý pohyb. Uslzená se podívala na zem a nemohla věřit vlastním očím. Kolem ní hopkal jakoby nic radostně Pišta a sem tam jí vlhkým čeníškem strčil do ruky.

To by se zvěrolékaři stát nemělo

Bloudila jsem VitrualLibrary a četla nápisy na Individual Doors. S kým se jenom dnes půjdu rozptýlit. Od roku 2085 vláda zakázala vstupovat do životů současníků, nechala ale přístupy do literárních příběhů. Dnes jsem měla podivnou náladu a tak jsem hledala někoho, kdy by mě dokázal rozptýlit. Švejk? Ne. Chtělo by to něco, kde bych mohla být aktivní. J.Herriot, padlo mi do oka, když jsem šla kolem dveří s červeným křížem.

Dekodérem jsem dveře otevřela a vstoupila. Rázem jsem se ocitla ve chlévě s jakousi bučící krávou, které Jam ošetřoval zhnisanou nohu. "Co koukáš, podej mi dezinfekci," zahlaholil na mě. Nechtěla jsem vypadat jako totální trdlo, ale nevěděla jsem, co je desinfekce. Proč krávu prostě nepřemístí do univershospitalu? Tam se léčíme všichni. Stačí zmáčknout jedno tlačítko a dokonalá regenerace organismu je spuštěná. Potom mi ale došlo, že on nic takového nezná. Rozhlédla jsem se kolem a popadla jakousi láhev. "To je brendy, ale dej to sem, cucnu si. Vezmi tu láhev vedle." Zatímco jsem mu podávala správnou láhev, on povídá: "Je to sakra zhnisaný, vypadá to zle, ta brendy se bude hodit." Mocným douškem si lokl z láhve. "Dej si taky, na kuráž. Možná tě ta potvora kopne, až to rozříznu."

Podlomily se mi nohy, jsem přece ve virtuálním světě, nemůže se mi nic stát. Pro jistotu jsem do sebe obrátila zbytek láhve a šla ke krávě. Najednou však byla tma a dál nevím nic. Krávě nechci křivdit, ale mám pocit, že je to její zásluha.

Doma mě probudila hrozná bolest. Točila se mi hlava a při pohledu do zrcadla jsem se nemohla poznat. Monokl přes celé oko byl skvěle vybarvený a hlásič mě upozorňoval, že detekuje z mého dechu značné množství alkoholu. Ještě že VitrualLibrary je na případy ohrožení čtenářů připravena a zasáhla včas.

Von mě fakt voddělá

Mám takový hodně neblahý pocit, že mi cíleně usiluje o život. Dělá všechno pro to, abych se ocitla u jeho nohou dokonaná s infartem myokardu. A zdá se, že se mu daří. Jeho praktiky jsou věru ďábelské. Nejdokonalejší je v nočním běsnění. Na tuhle disciplínu pravděpodobně prošel speciálním výcvikem a poznatky zde nabyté si úspěšně prohlubuje vlastní praxí na mě. Jeho ďábelská dušička se musí tetelit blahem, když se připlíží k nebohé oběti, tedy ke mně a poté mě vyděsí k smrti svým nejoblíbenějším trikem, který vylaďuje častým provedením ke stále větší a větší dokonalosti.

---

Je až s podivem, jak ta jeho smrtonosná finta, ač mnohokrát nudně opakovaná, působí stále stejně hrůzně. Neodkladně vyvolá studený pot, zrychlený tep a divoké bušení srdce. Definitivně jsem pochopila, že je čas začít sepisovat závěť. Jestli se opravdu rozhodl, že mě oddělá, zřejmě není moci, co by mu v tom zabránila. Mnohdy přemýšlím, proč zrovna já. Proč zrovna na mě má tak spadeno.

Jestli není spokojený s mým servisem a láskou, se kterou se o něj starám, nebo mu nechutnají vybrané lahůdky, co mu kupuji. Vždycky přece myslím na jeho mlsný jazyk, zvrhlé chutě a pokaždé mu přinesu nějakou vybranou delikatesu. Možná si řeknete, že tahle péče si sebeméně nezadá s jakýmsi podlézáním a je v tom zřejmě kousek pravdy. Činím tak s nadějí, že mě už nechá být a vybere si jinou oběť. Marně ho téměř se slzou v oku v duchu prosím, aby svou příliž aktivní noční společnost také věnoval někomu jinému, marně se mu telepaticky snažím vštípit myšlenku, že jsou ještě i jiní adepti kolem něj, kteří by si též zasloužili kousek a možná i větší kus jeho noční přízně, je to ale marnost nad marnost.

Jsem prostě vyvolená. Jeho vyvolená. Ta, kterou může používat jako odrazový můstek pro svoje divoké hry, ta která po něm bez reptání uklízí, když se mu zlomyslně a schválně nepovede provést denní potřebu do záchodku, ta která srovná vše, co v jakémsi amoku rozmetal kolem sebe.

Dlužno ovšem podotknout, že ve svém utrpení ale nejsem sama. Stejně a možná ještě o fous víc trpí můj spolubydlící Trumbelín. Toho totiž On terorizuje ještě s větším zalíbením, než mě. Zatímco já mohu z mučírny odejít na mnoho hodin, byť provázena jeho nelibým pohledem, Trumbelín tuhle výsadu opuštění bojiště nesdílí. Musí tudíž snášet ústrky na něm prováděné nejen v noci, spolu se mnou, ale i ve dne, bez mé přítomnosti. Jeho chrabré srdce zřejmě také pracuje mílovými kroky k infarktu a v srdeční krajině zřejmě pociťuje tu samou chronickou bolest jako já. Krom toho zřejmě duševně mnoho trpí, jelikož si musí říkat, že na stará kolena si přece nic takového nemohl zasloužit.

Přesto se nikdy nesníží k potupnému úniku. Hrdinně vzdoruje a zastrašuje vetřelce, jak jen mu síly stačí. Sice to nestačí, ale komu čest, tomu čest. Může vydechnout pouze ve chvílích, kdy On blaženě upadne do posilujícího spánku, aby načepral sílu pro další lotroviny.

No jistě, řeč je o Číčovi, kocourovi, díky kterému se náš život stal ještě nesnesitelnější obohacenější, než byl.

Těžko už si dokážu představit ráno, kdy místo budíku mě budí hlasité kočičí mňoukání, které lze volně přeložit: "Hybaj z postele a dej mi hamat, mám hlad, to ti nedošlo?"

Už vůbec si nedokážu představit ráno, kdy by kocourek pravidelně nedostal běhací amok a lítal mi pod nohama tak, že je vůbec zázrak, že se ještě rozespalá, udržím na nohou, aniž bych se poroučela k zemi.

Ne marně se říká, že člověk si zvykne skoro na všechno. I na to, že je neustále špiclován dvěma žlutozelenýma očima a že tyto oči vidí i v noci, když jejich majitel se zcela nenuceně prochází po těle své oběti a funí do jejího obličeje, těsně po tom, co přistane na hlavě oběti a nebo kousek níže na krku. Naštěstí pro něj je mnoho přistávacích míst na lidském těle, nicméně místa v horní části jsou jaksi lukrativnější, než nudná spodní část nohou. Ne, že by stereotypně opakoval stále jeden a ten samý způsob her. Proč například nevyužít toho, že po tmě vidí nejlépe ze všech z rodiny? Tato prostá skutečnost nabízí mnoho možností nočního vyžití. Zatancovat popůlnoční tanec s mnoha poskoky a odrazy před nocí zpitomělým morčetem je přece prima zábava. Číhat na něj z výšky a ve správný okamžik vyrazit a s milimetrovou přesností ho elegantně přeskočit a s patřičným mrsknutím ocasu se nečekán ocitnout morčeti v zádech. Stejná kreativita se dá velmi dobře vyvinout nejen na Trumbelínka.

Mám veliké podezření že je HIPSTER, což znamená hyperaktivní hiperaktivní stepař.

A tak mlčky trpíme, já i morče a pozvolna si zvykáme na podivné kočičí hrátky a tiše oba doufáme, že vydržíme do příštích švestek.

Jak se mi rozsvítilo

Jelikož protože a poněvadž jsem od přírody hodně zvědavá, velmi mě zaujalo opravdu originálně blbé zajímavé téma týdne. Těžko ale psát o něčem, o čem člověk nemá ani potuchy, že? I když máme tolik příbuzných jako strejda Google, nebo teta Wiki, tentokrát oba zklamali na celé čáře.

A tak se člověk, tedy já, musí spolehnout na vlastní logicky vyvozený závěr. Nejprve jsem slovo Hipster napsala malým písmem, potom velkým písmem "HIPSTER" a zkoumala tento dopad na svůj mozkový potenciál. A vida, zabralo to. Zcela se mi zatemnilo rozsvítilo. Vždyť je to jednoduché jako facka. Osvícena náhlým prozřením a poznáním jsem pochopila, co je vlastně Hipster zač. Hipster se půvabná zkratka vyjadřující... ne ne, to by bylo moc jednoduché.

Vysvětlím blížeji... Výraz HIP znamená zcela určitě něco jako akčně momentálně v kurzu no a STER je přece jasná zkratka pro steroidy.
Takže logicky vyplývá, že Hipsteři jsou falešní kulturisti. Ano je to tak, kdo chce mít chemické svaly, je Hipster. Tak, že Hipster může být každý, kdo sní o tom že bude jako Rambo, nebo jiný svalovec a má právo říkat si tak. Ale pozor, někdy se to vymkne...jako v životě všechno..
Jsem ráda, že mohu tohle poznání přinést všem svým milým čtenářům, kteří nejsou tak bystří jako já.. Mám teď naprosto vyjímečný pocit světlonoše..Člověk by měl předávat svoje těžce nabytá poznání.. Řekla bych, že je to přímo morální povinnost. A já se tohohle nadmíru těžkého úkolu zhostila, myslím si skromně, velice dobře.

Dodatek:
Inspirací pro tuhle volovinu mi byly komentáře u Malkiela, kde jsem se dočetla, že jedině na pitomé téma se dá vytvořit něco smysluplného.
Myslím, že do budoucna budeme mít spoustu příležitostí vytvářet mnoho a mnoho smysluplných úvah...Témata týdne nám zcela jistě již nyní přinášejí mnoho příležitostí...

Nikdo mě nedonutí...

Nutili jí k potratu. Že prý bude mít slabé a neduživé dítě. To, že mohla dítě vůbec mít, si velmi těžko vydobyla. Současná společnost sice způsob rozmnožování pohlavním stykem nezavrhovala, ale ani jej nějak vehementně nepodporovala. Tento dříve tak běžný proces, byl nyní, ve 23 století, přežitek. Lidé přistoupili k jiným způsobům množení. Značné množství lidí zemřelo a dosud umíralo na různé pohlavní choroby a tak se zcela logicky lidstvo uchýlilo k jinému způsobu.

---

Volbu rozmnožování si ale každý mohl vybrat sám. Kupodivu jen malé procento volilo cestu klasického oplodnění.

Ona se však rozhodla pro tuhle cestu. Sehnat muže oplodnitele nebylo lehké. Mnoho lidí bylo nakažených a mnoho lidí bylo ze strachu z nemoci kategoricky proti klasickému množení. Ona to ale risknula. Hledala dlouho, než jí někdo poradil, ať si vybere v katalogu. Do té doby neměla vůbec tušení, že takové služby existují. Vybrala si hezkého tmavovlasého vysokého muže. Vlastně si ani nedovedla představit, co jí čeká. Muži z katalogu byli mnohem přístupnější k rozmnožovacímu aktu, neměli ale mnoho příležitostí, jelikož ženy raději volili bezpečnější cestu v množících laboratořích.

A tak, když vybranému potencionálnímu otci svého potomka přednesla návrh s požadavkem oplodnění, neváhal. Celkem snadno si dohodli podmínky, vyplnili požadované formuláře o právech a povinnostech a dohodli nejoptimálnější čas podle jejích cyklů.

Ve smluvený den šla celá rozechvělá do jeho bytu. Dnes tedy snad zplodí svého potomka. Toužila už po dítěti, ale ani sama dobře nevěděla, proč nevolila snadnější laboratorní cestu k jeho získání. Snad ze zvědavosti, kterou vyvolal velmi starý deník její praprababičky, její informační poklad z hluboké minulosti. Velice ráda v něm opatrně listovala a luštila texty na časem poničených stránkách. Trvalo jí dlouho, než vůbec rozluštila malou část a pochopila, co si její prapředkyně zapisovala. Čím více tomu začala rozumět, tím více to také chtěla zažít.

Když vstoupila dovnitř, hned poznala, že na ní čeká. Líbil se jí a cítila vedle něj zvláštní a vůbec ne nepříjemné pocity. Sice moc nechápala, proč si jí tak pečlivě prohlíží a dlouho se dotýká jejího těla.

Ani texty z deníku jí nedokázaly napovědět, jestli to tak má být, nicméně trpělivě čekala, co bude dál. Bylo jí jasné, že on zřejmě oplozoval často, neboť se jí zdálo, že na rozdíl od ní on ví, co má dělat. A tak se poddala s myšlenkou na své budoucí dítě. Čekala jen bolest, ale nebála se, jelikož věděla, co chce a proč to dělá. V začátku jí sice pocítila, avšak sama ke svému velkému překvapení zjistila, že bolest se rozplynula do zvláštních nedefinovatelných pocitů.

Když byl akt u konce, potvrdili si smluvní podmínky a to tak, že když nedojde k oplodnění po prvním pokusu, má nárok ještě na tři další. Vždy jednou v měsíci.

Přišlo však zklamání, zatím žádné dítě.. Má ale ještě 3 pokusy. S tímto mužem.

Příští schůzka se odehrála v podobném duchu jako ta první, jen s tím rozdílem, že po bolesti nebylo ani vidu ani slechu, ale naopak začaly převažovat pocity velmi libé. Skoro si přála, aby se ploditelské dílo zase nezdařilo a ona mohla přijít znovu. A tak se i stalo. Předposlední pokus také vyšel do ztracena, ona si ale bolestně uvědomovala, že nyní už víc než po dítěti, touží to kontaktu s ním. Přišel poslední pokus. Vyšel.

A teď chtějí, aby šla na potrat. Ona ale na žádný potrat nepůjde. Vypiplá ho, vypiplá svoje slabé dítě. Vždyť nebude duševně postižené, jenom bude menší, než je zvykem a podle norem. Bude ho milovat, protože si ho přála a protože miluje jeho otce, bude ho chránit přede všemi. A do nejdelší smrti nezapomene, jakou silnou rozkoš zažila při jeho početí.

Byla šťastná, že bude matka a že zažila to, co bylo tak často popisováno v deníku. Bez téhle zkušenosti by deníku nikdy neporozuměla.

Jak se stát snadno a rychle bezdomovcem

První podmínkou je vlastnit PC.

Druhou podmínkou je mít emailovou schránku.

Třetí podmínkou je být trošinku a nebo více přitroublý a je slušně zaděláno.

Za krátký čas přijdete jak o PC, tak i mailovou schránku a i o všechno ostatní...

Jelikož jsem vlastníkem emailové schránky na Seznamu, neustále mě přicházejí nějaké úžasné a vzrušující nabídky.

Mnoho dobrých lidí chce zlepšit kvalitu mého pravděpodobně prabídného života od nabídky na lepší a ještě lepší erekci, přes zhubnutí pod dozorem odborníka, 30tiprocentní slevu na stavbu, až k půjčkám všeho možného i nemožného druhu. Půjčka snadno a rychle, Vysoká půjčka, Jednoduchá půjčka, Půjčka před výplatou, Kladná půjčka, Tomova půjčka, Půjčka bez poplatků, Ibankomat., Nebankovní půjčka, dokonce i Vyřízená půjčka. Tam by mi věřte, či ne, půjčili do 10ti minut. Šikulové a lidumilové. Není hezké pomoci člověku, když je v nouzi?

Určitě je. A tak jsem na rozpacích, tolik dobrých lidí mi chce pomoci z mého prabídného žití .Všemi možnými způsoby. Je velmi těžké si mezi nimi vybrat. Lepší erekce spolu s 200 000 korunami bez ručitele při postelových radovánkách musí být opravdu silný a nepřekonatelný zážitek.

Nepochybuji, že tyto nabídky přicházejí ruku v ruce s ryzostí čistých srdcí dobrodějců, kteří chtějí ve jménu lásky pomoci bližnímu svému.

Někdy se však bohužel tento bohulibý šlechetný úmysl zvrtne. To když využivatel těchto dobrotivých služeb propadne velikášství. Nestačí mu tudíž jedna erekce s jedním stotisícem, ale naopak žádá nezřízený nekonečný sex s mnoha erekcemi a s mnoha statisíci. No, kdo chce kam, pomozme mu tam. Než se takovýto poživačný a nenasytný živel naděje, je z něj nefalšovaný bezdomovec. Rázem se ocitne impotentní a bez peněz pod mostem. Cesta pod most není zase až tak složitá. Vede sice přes jakési zpomalovací jízdní retardéry, jako je exekuce na plat, vymahači dluhů a podobně, nicméně cíl je jaksi předem předurčen.

Já ale věřím. Já věřím, že až pod mosty budou zřizovány bezplatné internetové kavárny pro bezdomovce, bude opět možnost nabízet jim další výhodné půjčky, které by mohly být spláceny formou sice neobvyklou, ale která má jistou budoucnost a to jednotlivými částmi z těl bezdomovců.

Další život s kocourem

Znáte to, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Kocour Číča ve své bolesti po propíchnutém obrovském abscesu, ze kterého mu čumělo spousta drenů a po kastraci pěl píseň opravdu žalostnou. Samozřejmě jsem na tuhle píseň slyšela nejen já, ale všichni z naší rodiny. Každý dobrý skutek ale musí být po zásluze potrestán, o tom žádná. Dnes to vím naprosto přesně. Taky se tomu říká životem nabyté zkušenosti.

---

Když se ten pacholek naprosto zmátořil, což obdivuhodně netrvalo tak dlouho, dal nám pochopit, jaké štěstí nás potkalo, když jsme se definitivně rozhodli nechat si ho nadobro. Zajímavé na tom všem ovšem je, že nejvíce to dokazuje mě a Trumbelínkovi. Nebo Trumbelínkovi a mě? Pořadí oblíbenosti nedokážu objektivně posoudit. Možná jeho sympatie pro mě a moje morče jsou spravedlivě vyrovnány, jelikož Trumbelínek a já obýváme stejnou komůrku. A tak Číča, který se pohybuje s nenucenou kočičí elegancí všude, často vstupuje do našeho pokojíčku, abychom mohli plně vychutnat jeho zářivou přítomnost. Tedy spíš přítomnost jeho zářivých očí, jelikož k nám vstupuje hlavně v noci. Marně se mu snažím vysvětlit, že v noci slušné rodiny spí. Zejména mezi hodinou půlnoční a hodinou brzkou ranní. Číča ale pravděpodobně pochází z Egypta a mým českým domluvám nerozumí.

A tak se stává takřka již pravidlem, že když já jsem již sladce uložená v pelíšku a Trumbela chrápe buď pod křeslem a nebo v domečku v kleci, vchází tiše Číča, neboť na něj přichází noční hraní…A tak s oblibou sobě vlastní mě nenuceně skočí na hlavu, plynule pokračuje volnou procházkou po dalších částech mého těla a když mě řádně pošlape, v lepším případě se stulí někam ke mně a při jeho předení mě zákeřně nechá ukolébat se spánkem. Sám ale nespí, sám bdí.. Špicluje Trumbelku a vymýšlí, jak ho co nejvíc poděsit. Nutno předeslat, že morče má na kocoura daleko lepší a kvalitnější radar, než já. Celkem bezpečně už pochopilo, že začne-li cvakat zlostně zuby, probudím se rychlostí blesku, abych ho chránila a Číča stejnou rychlostí z místnosti vystřelí. Někdy se ale scénář výrazně změní. Někdy Číču Trumbela nezajímá, zřejmě ví, že onen je v hlubokém bezpečí zapasován pod křeslem a tak se věnuje jiným aktivitám.Není přece nic pěknějšího, než si ve dvě hodiny v noci pohrát s oblíbenou fialovou figurkou uvázanou na gumě a visící na klice od skříně. (Tu Číča dostal od kamarádky Mileny, která též měla čest nějaký krátký čas žít v jeho stínu)

A tak jsem se často probouzela s děsem, že mám ve skříni bubáka, ale jak se říká, člověk si zvykne na leccos. Předminulou noc jsem tedy ve spánku lehce zaznamenala, že kocour se oddává oblíbené fialové popůlnoční hře, když tu zvuky skoků po hračce u skříně přerušilo šílené kočičí vytí. Vylítla jsem z postele takovou rychlostí, o které jsem věřila, že není v mé moci jí vyvinout, rozsvítila jsem, co se děje a vida.. ten trouba kočičí si zamotal packy do gumy, která se mu kolem ní omotala a on nemohl tam, ani zpátky. Pohled to byl žalostný. Tahle situace mě okamžitě asociovala s tím, jaké peklo si musí vytrpět zvířata v přírodě, chycená do pastí a želez. Hned jsem ho vysvobodila se slovy: "Vidíš moulo, to už sem hned tak nevlezeš." Ale Číča má ve mně pravděpodobně velkou důvěru, jelikož pokračoval ve hře, jako když se nechumelí. Než jsem se dostala zpátky do postele, hra ho už nezajímala a usadil se na opěrku křesla, stočil se do klubíčka a dělal, že bude spát. V důsledku jeho malého traumatu jsem se s ním nerozloučila tak, aby nás od sebe dělily pevně zavřené dveře, ale řekla jsem si, že pro dnešek už určitě bude klid, přece jenom dostal krapet za vyučenou.

V duchu jsem stále viděla, jak se zoufale snažil vyprostit z gumové pasti a těžko jsem usínala, když tu již v polospánku jsem zaregistrovala Trumbelovo zoufalé a zlostné cvakání zuby, které signalizuje, že je opět pod kocourovo drobnohledem. Otevřela jsem tedy oči, abych toho záškodníka definitivně vypoklonkovala a konečně už mohla spát. Číča zřejmě pochopil, že chrutí na mojí posteli pro něj značí jasný vyhazov a tak se snažil situaci zachránit tak, že ke mně chtěl hopsnout do postele, zřejmě s myšlenkou, že mě upřede do bezvědomí. Bohužel skočil v tom okamžiku, kdy jsem zírala do tmy a snažila se rozpoznat, kde ten syčák je. A tak se stalo, že mi Číča skočil čumákem přímo do otevřeného oka. Tentokrát jsem zavyla já. Dlužno říci, že o oku jsem měla už leccos, ale kočičí čumák nikdy.

No všechno je jednou poprvé. Jelikož ale kočičí čumák je mokrý, moje oko neutrpělo naštěstí žádnou újmu. Kocoura jsem nemilosrdně vyhodila za dveře a potom jsem slzela sice ne zoufalstvím, ale podrážděností oka asi 2 hodiny. Když jsem konečně doslzela, vstala jsem a celkem slušně opitomělá jsem šla vydělávat na daně.

Při odchodu do práce jsem stačila zaregistrovat, jak kocourek, unavený po náročné noci, blaženě spinká na sedačce v obýváku.

I takhle může vypadat život

ON: Já se snad picnu do hlavy. Pro Kristovy rány, tohle nemůže vydržet nikdo, to co musim vydržet já. Jestlipak mi to bydlení za tenhle život s tou blbkou stojí. Když mě moje bejvalka vykopala, byl sem rád, že se do mě tahle slípka zblbla a nastěhovala mě fofrem k sobě, ale život s touhle husou se nedá ani přechlastat. Snad by mi bylo líp pod mostem. Budu si muset všechno v hlavě uspořádat. Jak se nenápadně vypařit a než seženu jiný bydlení, nesmí mít ani tušení..

ONA: Jsme pořád spolu. Je to tak příjemné, všechno, co vymyslím, realizujeme spolu. Nákupy, vaření, mytí nádobí, výlety. Jenom se mi zdá, že on je poslední dobou nějaký zamlklý. Už si nepovídáme tak, jako dřív, vlastně si ani nepamatuju, kdy naposled mi řekl, že mě miluje. Chápu to ale, nemůže prý tolik mluvit, bolí ho teď hodně často hlava. Mám o něj velký strach. Nedokázala bych bez něj žít. A jsem na něj pyšná. Přestal úplně pít. Vím to jistě, nezpustím ho totiž z očí. Přestal vůli mně, protože mě miluje. Stejně pil jenom ze zoufalství, protože jeho bývalá žena na něj byla zlá. Vůbec nechápu, jak od sebe mohla nechat odejít tak báječného a šikovného muže. On byl kvůli ní tak nešťastný, že ze žalu začal pít. Až, když se zamiloval do mě, osvobodil se od své minulosti. Já mu všechno vynahrazuji, on si to zaslouží. Jsme pořád spolu a tak to i zůstane. Nikdy ho neopustím, slíbila jsem tu to. A on je se mnou šťastný. Vím to, to žena pozná.

ON: Budu vedle ní ještě nějakou dobu muset ňuchmat, ale dýl jak půl roku už to fakt nevydržím. Lepší mi bude na svobodárně, bože to bude nádhera, nemít porád tu husu na prdelí. Už mi z toho fakt hrabe, eště že mám ten chlast. Když se na ní už nemůžu ani podívat, řeknu jí,že si du koupit cigára a vypadnu z toho studenýho neosobního, sterilního bytu. Do sklepa. Tam mam skovanou flašku se šňapsem a vždycky si tam dam pořádnej hlt, a nebo radši hned šryry. Potom vypadnu na vzduch a zapadnu do nějakýho bistra na paňáka. Na to hodím mentolovej bonbon a vracím se k tý slepici, abych vedle ní zase mohl hrát to moje divadýlko. Nebaví mě pořád vymejšlet nový a nový vejmluvy. Porád dávat bacha, abych se někde neukec. Eště, že je tak úplně blbá, že si nedá dohromady dvě a dvě. Já bez chlastu nevydržim ani den. Vlastně vona mě ani střízlivýho nezná, tak vo to to je jednodušší. Když mam někdy absťák, sem hodně zamlklej, ale vona nepozná nic, páč jí nakukám, že mi něco bolí, to je fuk co. Jako správná slípka sklofe všecko.

ONA: Tak rád se mnou chodí nakupovat a vždycky na mě čeká, když bloumám obchoďákem a vybírám si, co pro nás koupím. Vím, že jsem moc pečlivá a třeba velice dlouho vybírám ovoce, zeleninu, pečivo. Všechno si musím pěkně prohlédnout hezky zblízka. On to respektuje a vždycky na mě trpělivě čeká. Je pravda, že dřív se snažil vybírat se mnou, ale nyní ho hodně bolí nohy. Dohlédnu, aby šel k lékaři a půjdu tam s ním. Vždycky spolu chodíme k lékaři. On se mnou a já s ním. Společné prohlížení jablek mě velmi chybí.

ON: Normální teda fakt neni, sklofá mi úplně všechno, tedy když to správně podám. Fakt by mi zajímalo, jak je možný, že mi zobe i to, že nechlastam. Moje ex poznala hned, když sem byl jenom trochu lízej. Vona je fakt naivní husa, dá se jí nabulíkovat všechno možný. Ze začátku to vypadalo, že to pro mě bude dost dobrý, jenomže vona je tak votravná, nudná a únavná. Chvilku mě nenechá samotnýho. Ničemu nerozumí a porád mele samý debiloviny. Nejde to poslouchat v jednom kuse dokolečka. Lepí se na mě jak vosa a furt mě kontroluje, teda myslí si, že mě kontroluje. Jestli nechlastam. Ale při tom, jak je pitomá, nemůže poznat nikdy nic. Vždycky jí hravě voblafnu. Kdyby to viděl někdo zvenčí, musel by se určitě uřehtat..A ty naše stupidní dialogy, prokrista pána. Já jsem teda alkoholik, nebudu si něco namlouvat, chlastám, ale ona nechlastá a je eště vypatlanější než já. Sice to je taky na něco dobrý, ale pomalu a jistě mi ta její blbost pěkně zvedá játra. Někdy si myslim, že má nějaký postižení na hlavu. Jako tuhle nedávno. Nedala si vůbec vymluvit, že pojedeme na houby až někam do nějaký tramtárie 100 km daleko.. Řikám jí, přece, měj rozum, pojedeme jenom někam blíž. Ne ne a ne. Bude vo tom mlejt porád dokola a dokola hodiny, tak, že abych měl pokoj, tak jí kejvnu. Vím, co mě zase čeká, bude mě honit po kopcích jako nadmutou krávu z jednoho lesa do druhýho a z toho minima, co najdeme, stejně vykrájí tři čtvrtiny.

Když sem jí prvně viděl, jak čistí houby, myslel sem, že se vážně poseru. Vona ta slepice vykrajuje a vyhazuje i ten celej spodek toho klobouku, tu plodnici, nebo jak se tomu nadává, aby tam nezůstali prej nějaký brouci. Tak já lítám jako magor po lese, a vona toho potom stejně tři čtvrtiny vyhodí. Zbyde jí toho hrstička a když z toho zbytečku udělá smaženici, mlaská u toho jako čuně.

ONA: Nedávno jsme byli spolu na houbách. Tolik lesů jsme prošli, ale my sbíráme jenom hříbky. On by sbíral i jiné druhy, ale ty já bych nemohla jíst, nejsou tak hezké jako hříbky s tou hnědou hlavičkou. Spolu jsme je očistili, nejprve on a já je potom přečistila ještě po něm a udělali jsme si smaženici. Bylo jí sice pro každého jenom drobet, ale já jedla s chutí, jelikož jsem věděla, že houby jsou perfektně očištěné.

ON: A nebo to její chorobný gruntování. Všechno zařezaný na centimetry. Když vidim, jak se s tim všim patlá a při tom chce, abych byl u ní, bere mi to nerva a radši to kolikrát udělam sám. Vona to potom stejně předělá, ale mám na chvíli vod ní aspoň klid. Někdy je to k zešílení, kort když na mě leze absťák. To potom du třeba i luxovat, jenom abych ji neslyšel. Eště že mám ve sklepě ten rum. Je to porád víc a víc k nevydržení. Nechápu, jak může mlejt vo jedný věci hodiny. Nebo jak meje nádobí. Posral bych se. Hektolitry vody a spousta Jaru na jeden hrneček vod kafe. Vo velkejch hrncích ani nemluvim. Někdy mam pocit, že je musí tou drátěnkou ouplně prodřít. Naštěstí pro mě, k nádobí mě nepouští, prej bych to neumyl tak pečlivě, jako vona. Tak to fakt rád věřim. Ale smim prej utírat. K nevíře. Já to nenávidím a vona je tak blbá, že fakt věří tomu, že to dělam rád. A vona při tom mele ty svoje kraviny. Už to dokážu neposlouchat, stejně je to vo ničem. Stačí zachytit jednu větu, pro případ, že by nějak trvala na ňáký odpovědi, ale většinou jenom mele a mele jedno a to samý neúnavně dokolečka.

ONA: je tak nádherné, když po 3 letech našeho společného soužití jsme pořád spolu tak rádi. Jsme spolu pořád. On chce být se mnou a já s ním. Všechno děláme spolu. On se mnou chodí prostě všude, na nehty, na vlasy, na masáže. Je příjemné vědět, že zatímco se nechávám zkrášlovat pro něj, on na mě čeká.

ON: Zešílim, zase budu tvrdnout 2 hodiny v autě, než jí udělají ty její šíleně černý drápy. Naštěstí už ale netrvá na tom, že musím bejt přímo u ní. Navlíknul jsem to tak, že jsem jí vysvětlil, že si s tou husou, co jí patlá ty nehty, nemůžou v klidu povídat. Nakonec ať si ty její kecy užíje taky někdo jinej, že jo. Já si zatím stačim skočit do bistra, na dva frťany. To je dobrý. Jeden z mála okamžiků, kdy mi nehlídá. Sice to nesmim přehnat, páč řídim, ale dva v pohodě skousnu..

ONA: Mám ráda večery, kdy se dívám na televizi a on si v mé blízkosti při světle lampy čte knížky. On čte velmi rád, řekla bych, že čím dál tím víc. Trošku mě zamrzí, že se na televizi nedíváme spolu, jako dřív, ale on tvrdí, že televize mu dráždí oči. Chápu to, hlavně ale, že jsme spolu doma.

ON: Když du na hajzl, ptá se mi, kam du. Kam bych tak asi moh jít, že jo? Jestli prej du ven pro cíga, že pude se mnou. Tovíš, že jo, to určitě. Musim do sklepa na paňáka. Naštěstí čumí na televizi. Nenech se rušit lásko, říkám, skočím jenom s košem do popelnice. Eště, že mě nechá bejt, když si jako čtu. Eště, že po mě nechce sex, když přestírám, že jsem usnul. Vona je vlastně jenom celá šťastná, že má doma chlapa. Někdy je mi jí i líto. Vůbec nechápu, jak ženská, co zase nevypadá tak zle, může bejt fakt tak blbá. Dyť já musím chlastat i kdybych nechtěl.

Život s kocourem, anobrž dobří holubi se vracejí.

Po mnoha dramatických nocích, kdy náš kocour Číča ve dne terorizoval morče Trumbelínka a v noci nás, rozhodla jsem se láskyplně ho vnutit kamarádce na vesnici. Jeho noční řvaní a běsy, při kterých lidská bytost prostě nedokázala spát, nešly vydržet bez psychické újmy a na zdraví všech zúčastněných.

---

Majitelku jeho budoucího domova znám mnoho let, ale navzdory tomu jsem jí musela celkem dost přesvědčovat, aby projevila patřičné nadšení z toho, že se stane držitelkou v pořadí již druhého kocoura. Protože je to bytost ale velmi vlídná a dobře viděla, že jsem ve stavu, kdy další přítomnost našeho Č íči by mohla být vstupenkou na psychiatrickou kliniku nejen pro mě, uvolila se a kývla.

Za to jí patří můj nehynoucí dík. Abych učinila úlitbu svému svědomí, nabídla jsem jí, že v případě problémů, které by mohly nastat z prostého faktu, že se dva nevykastrovaní kocouři (její a náš) na jednom dvorku nemusí nutně stát přáteli, jsem jí slíbila, že bych našeho kocourka eventuálně nechala kastrovat.

Srdceryvně jsem se tedy rozloučila s Číčou, slzu jsem uronila, mnoho štěstí v jeho novém domově mu popřála a zbaběle ujela.

S napětím jsem čekala zprávy z bojiště... Že bych věřila, že všechno bude probíhat hladce a splavně, to tedy ani omylem. Milena mi sice nedrásala moje poněkud pocuchané nervy zprávami: "Už se zase porvali", ale decentně mi informace podávala asi v tom stylu, že Číča má jednu půlku zahrady a její Máca druhou a co se stane, když se náhodou potkají na neutrální půdě nijak nerozváděla. Poté, co jí Číča svým osobitým odérem označkoval koberec v ložnici, projevila přání, abych splnila svůj slib a v zájmu lepších kocouřích vztahů, Číču nechala vykastrovat.

Zařídila jsem na veterinární klinice termín a po uplynutí několika dnů jsem jela pro Číču, abych dostála svému slibu.

Věci v jeho novém bydlišti se ovšem nevyvíjeli nejlépe a tak se Číča, ještě před veterinárním zákrokem stačil velice zuřivě porvat ne se svým domácím konkurentem, nýbrž s kocourem cizím přespolním, který si dovolil vlézt na Číčou znárodněnou polovinu zahrady. Jak dopadl onen neznámý hrubián mi není známo, je mi však známo, jak dopadl Číča. Když jsem onen den určený pro kastraci pro něj přijela, měl obrovský abces velikosti tenisového míčku na zadní pacce. Na vetklinice z něj udělali kastráta a zároveň mu rozřízli onen abces a proložili mnoha dreny.

Na závěr všeho tohohle jeho kočičího utrpení mu nasadili na krk trychtýř z umělé hmoty s informací, že tato ochrana je nutná, jinak by si prý vykousal přišité dreny. Srdce mi nad ním usedalo lítostí, když jsem ho vezla z kliniky omámeného narkozou a zuboženého s čouhajícími dreny na vyholené kůži. Takhle ho přeci nemůžu hodit Mileně na krk. Vezmu ho k nám, než se mu to všechno zahojí a potom.... potom se uvidí.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Je zajímavé, že v tomto směru v naší rodině myslíme všichni po stejné linii. Bylo čím dál víc pravděpodobnější, že si Číču již nadobro necháme. Byl tak nešťastný a bezbranný v té lampičce kolem hlavy. Jeho ďáblovství z něj naprosto vyprchalo a všichni jsme k němu cítili upřímnou lásku. První den se motal ode zdi ke zdi, narážel do nábytku a pohled na něj byl žalostný. Je to ale kočka a jak se říká, ty mají alespoň 9 životů. Každý den se situace zlepšovala, Číča opět nabíral jistotu ve svých skocích a když jsme nechali po čtyřech dnech odstranit dreny, začal se uzdravovat přímo zázračně. To už měl ten hajzlík jistotu, že u nás zůstane napořád. Tajně jsme totiž všichni zadoufali, ( kromě našeho morčete Trumbelínka, protože ten prostě ví své), že kastrací se snad jeho divoký temperament zklidní.Nyní, když je uzdravený a v plné formě, s kožíškem už opět hedvábně celistvým, sice v noci nevydává zvuky hlasitosti sbíječky, ale porád se snaží vést čilý noční společenský život. Smutné na tom je, že jako partnera pro noční hrátky si tentokrát vybral mě a morče Trumbelku. Já takové konání nemilosrdně utnu tím, že Číču vyženu jinam a pečlivě za ním zavřu dveře, ovšem tyto praktické finesy ovládám jen já a ne těžce zkoušený Trumbelínek.

Ale o tom zase až někdy příště...

Jiný život

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?"

"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."

---

Byla vyděšená k smrti, ale touha po dítěti, které by bylo opravdu její a ne vybrané počítačem, znamenalo pro ní nový, smysluplný život.

Nedávno podala na Společenství žádost o dítě. Musela projít mnoha testy, jejichž výsledky vypovídaly o tom, zda-li je již způsobilá zajistit dostatečnou přípravu budoucímu potomkovi Společenství. Přísný řád tohoto Společenství byl nekompromisní. V žádném případě nedovoloval vychovávat vlastní, pokrevní děti. Kdo chtěl vychovávat dítě Společenství, musel si nechat odebrat podle pohlaví buď spermie a nebo vajíčka. V množících laboratořích se spermie s vajíčkem uměle oplodňovaly a odchovávaly v jednotlivých boxech, plně nahrazujících lůna matky. Když plod dospěl, byl odpojen od vyživovacích přístrojů a předán žadateli, který úspěšně prošel všemi náročnými testy.

Vždycky si říkala, že nikdy žádné dítě nechce vychovávat. O benefity Společenství, které údajní rodičové dostávali za to, že vychovávali potomstvo, nestála. Nepotřebovala je. Proč by tedy měla vychovávat tvora, kterého jí přidělí počítač. Neviděla v tom žádný smysl.

Z historie věděla, že před mnoha a mnoha lety to tak nebývalo. Děti žily v jakýchsi rodinách se svými biologickými rodiči. To se ale prý v tehdejší společnosti neosvědčilo a tak pomalu začalo vznikat současné Společenství, které začalo rodiny nahrazovat kolektivní výchovou. A vývoj šel dál, dopředu. Vědci přišli na to, že chtějí-li docílit, aby Společenství bylo zdravější, musí začít jinak míchat geny, nositele dědičnosti. Postupně byl vyvinut program na mimotělní oplodňování, mimotělní pěstování plodů a následné přidělení pěstounovi. Pravidla byla pevně daná, pěstoun, vědom si toho, že není geneticky spřízněn s vychovávaným dítětem, musel zachovávat pevný výchovný řád. Kontroly úrovně výchovy byly prováděny často a bez předchozího upozornění. Pokud kontrolující zástupci společenství zjistili odchylky od výchovy, zamítli další příděl benefitů. A kdo měl na výchovu dítě a přišel o benefity, což v praxi znamenalo více prostředků pro snadnější život, dostával se na pokraj živoření. Každý jednotlivec měl za povinnost vychovat minimálně jedno dítě. Aby mohli tuto povinnost Společenství splnit, museli projít testy. Všeobecně se uznávalo, že různí jedinci jsou různě způsobilí k budoucí výchově a z tohoto důvodu bylo dovoleno při neúspěchu testy po určitých časových období opakovat. Maximálně ale 3x. Kdo ani potřetí neprošel způsobilostí výchovy, definitivně ztratil jakékoliv nároky na podporu ve stáří. Tito lidé si velice dobře uvědomovali, co je čeká na sklonku jejich životů a tak často své životy sami ukončovali.

Ona nechtěla skončit, jako tito nešťastníci, které Společenství zavrhlo. Chtěla dítě, ale snila o svém vlastním, jak to kdysi četla v nějaké staré knize. Bála se o svých tajných přáních s někým mluvit až jednou.. stal se ten zázrak…..

…Na povinné prohlídce, kterých se museli všichni pravidelně zúčastňovat.

Lékař, který prohlížel a vyhodnocoval její celkový screen, se jí dlouze díval do jejích neobvykle krásných fialkových očí a potom šeptem promluvil.

"Jste tak krásná a dokonalá, byla by škoda, kdyby takový genetický potenciál byl navěky ztracen."

Chvíli na něj s úžasem zírala, nevědouc, co říci, ba ani kam tahle řeč směřuje. On však potichu pokračoval: "Už jste vychovatelka?"

"Ne." Jenom tak pípnula.

"A co vlastní pokrevní dítě, to byste nechtěla?"

Nechápala zhola nic. Co tím myslí? Je to nějaká provokace? Nebo si z ní jenom cynicky utahuje? Vyplašeně na něj zírala a mlčela.

"Vy jste mě neslyšela? Co pokrevní dítě? Nenabízím to každému, to mi věřte. Je to pro mě obrovské riziko, ale máte přímo fantastickou genovou výbavu a byla by škoda ji ředit a potlačit mísením s jinými geny. Mohu se postarat o to, že dostanete k výchově svého vlastního pokrevního potomka, tedy vlastně potomkyni." Uculil se na ní.

To není možné, přece ale o svém snu s nikým nemluvila, jak by on mohl vědět, že tohle je to, o čem ona poslední dobou sní s otevřenýma očima.

V náhlém impulsu jí proletělo hlavou, teď a nebo nikdy. Jako v mrákotách kývla.

"Co mám udělat?"

"Hlavně o tom mlčet, zažádejte si o rodičovství, projděte testy a přijďte sem, ke mě. Musíte to ale stačit do další preventivní prohlídky, potom už byste mě tu nenašla."

Odcházela jako omámená. Ani nevnímala, jak se dostala do svého blogu.

Hned druhý den zažádala o rodičovství. Úspěšně prošla testy a netrpělivě čekala na další preventivní prohlídku. Co když už tam nebude? Co když si z ní udělal jenom krutou legraci, aby jí donutil stát se vychovatelkou tak brzy?

Konečně se dočkala. Kámen jí spadl ze srdce, když viděla onoho pozoruhodného doktora v ordinaci. Okamžitě jí poznal: "Platí stále naše dohoda?"

"Ano." Hlesla a cítila, jak se pod ní podlamují kolena.

"Odeberu vám teď drobet krve."

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?

"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."

"Ale jak to uděláte?"

"Říká vám něco partenogeneze?"

Vyděšeně zakroutila hlavou.

"To nevadí, nemusíte tomu rozumět, sama ale uvidíte, že k výchově dostanete vaší stoprocentní miniaturu. Nikdo jiný to zřejmě nepozná, ale vy budete vědět. Hlavně mlčte. Ve svém zájmu i v zájmu vašeho budoucího dítěte." Při těchto slovech jí odebral pár kapek krve.

"To je zatím vše." Až vás Společenství vyzve k vyzvednutí dítěte, neprozraďte se a o mě nikdy s nikým nemluvte."

Stále nemohla uvěřit. Mnohokrát se přesvědčovala silným štípnutím, že to není její fantasmagorický sen, ale skutečnost. Proč zrovna ona? Nevěděla.

Za 9 měsíců byla informována Společenstvím, že na základě její žádosti si má vyzvednout potomka, jehož číslo přidělené počítačem je CV F4555PPOL8.

Ve výdejně jí bylo předané právě z boxu odpojené miminko.

"Podepište mi převzetí čísla CV F4555PPOL8 ženského pohlaví.

Zvědavě si prohlížela nepatrný vrnící uzlíček, rychle podepsala a pospíchala do svého blogu, aby si v klidu dítě prohlédla. Holčička měla drobný obličejík a jí se nezdálo, že by jí byla nějak extra podobná. Když tu náhle malá otevřela očka a ona měla pocit, že se dívá do svých krásných a neobvykle fialkových očí jako do zrcadla.

No toto....

Tak se po mé dlouhé odmlce snažím vrátit do blogového světa a tudíž si naivně řeknu, že nejsnažší bude napsat článek na Téma týdne, aby svět o mě opět věděl..

Ale chyba lávky..

Čelist mi lehce padá dolů, když vidím námět, který jsem chtěla využít pro svůj slavný Comeback..

Pod vlivem událostí, které jsem nyní prožila, mi to bere dech ještě víc, než obvykle.

Životní styl Pro ana.

Neuvěřitelné…

V minulosti jsem letmo zaznamenala, že blogy Pro ana byly dokonce propagovány na titulní stránce.

Ještě jednou neuvěřitelné..

Anorexie je vážná nemoc. Skuteční anorektici jsou duševně nemocní lidé a ti, kteří si na ně hrají, jsou nezodpovědní a hloupí a ten kdo dává možnost propagovat něco takového.. pro toho ani nemám slov.

Lituji dívky, které ač jsou vychrtlé na kost, mají stále pocit, že jsou tlusté

Lituji rodiče, kteří se musí dívat, jak jejich anorektická dcera pozvolna umírá...

Kam až může dospět chorobná honba za štíhlostí nechci vůbec domýšlet. Mnohdy až ke smrti.

A tak můj návrat do blogového světa není vůbec veselý.

No, co se dá dělat, příště raději napíšu o našem kocourovi Číčovi, který sice není anorektický, páč žere jak zjednaný, ale vychrtlý je celkem stejně. A on hajzlík mi nechce prozradit, jak to dělá, že žere a žere a při tom je pořád takový hubeňour. Že bych si dala trošku poradit. Chvilku jsem ho podezírala, jestli tedy nemá bulimii, což je další psychická choroba, hezky se najíst a potom vyvolat zvracení.

Ale i to zvíře ví, že o to, co má jednou v bříšku, už nechce přijít. Tedy přijít o to horem myšleno, že ano…

Běsnění živlů

Slunce nemilosrdně sálalo a na vysušené zemi se tvořily hluboké praskliny. Celá planeta byla trýzněna smrtonosným suchem. Před tímto zničujícím suchem nebylo úniku. Lidé byli zoufalí a stále více se upírali k legendě, podle které dříve bylo vody dost, někdy až nadbytek.

Starobylá legenda byla jakýmsi proroctvím z minulosti. V době, kdy toto proroctví bylo vyřčeno slepou věštkyní, nikdo mu nevěřil. V ten čas spíše znělo jako pohádka a mohlo mít mnoho názvů. Nejvýstižnější byl však ten, jak ho pojmenovala ta, jíž vize to byla. Běsnění živlů.

---

Stařena byla slepá od svého narození. Nikdy neviděla nic pozemského očima svého pozemského těla. Měla však velký dar vidět vnitřním okem. Stačilo, aby se soustředila na zvuky kolem sebe, cítila vůni místa a její vnitřní oko jí dávalo dokonalé obrazy. Jako dítě si tuto schopnost stále cvičila a zdokonalovala, protože si myslela, že tak vnímají všichni. Až v dospělosti pochopila, že lidé se kolem sebe dívají jinýma očima, než ona a svět kolem sebe vidí naprosto jinak a tak pochopila, že i ona je jiná, odlišná od všech lidí. Její schopnost se vyvíjela už bez jejího vlivu. Začala snít živé sny. Nejprve krátké děje, které jí nedávaly žádný význam, později se děje stávali delšími a souvislejšími a čím byla starší, tím její vize byly delší. Její vize, které si pamatovala téměř se stoprocentní přesností se jí dřív nebo později skládaly jako mozaika. Brzy pochopila, že vidí do budoucnosti..

Čím byla starší, tím viděla dál a budoucnost lidstva měla jako na dlani. Těm posledním, které jí nejvíce znepokojovali, nikdo nevěřil. Ona věděla, co se stane lidstvu v horizontu 200 let a snažila se varovat. Nikdo jí však neposlouchal. Poprosila tedy jedno malé děvče, aby její věštbu napsalo na papír, v naději, že až se slova začnou naplňovat, lidé pochopí a připraví se na krutou budoucnost.

Dívka psala, co jí stařena diktovala.

Vězte, že přijde doba, kdy živly budou ovládat tento svět se železnou pravidelností.

Voda, slunce, vzduch, tři živly, bez kterých není možno života se budou střídat v cyklech a budou nemilosrdně týrat lidstvo. Nejprve voda ukáže všem svojí sílu. Neustálé pršení vyvolá obrovské záplavy.Vidím zoufalé lidi, hledící na to, jak voda nemilosrdně splavuje všechno, co jí přijde do cesty. Živé bytosti, stavby, stromy.. vše se valí v nekonečnosti nahromaděné vody. Jen málo míst unikne zkáze. Zoufalství, nářek, slzy, smutek..

Toto období bude trvat mnoho let. Poté se živly vymění.

Nastoupí vítr. I u větru poznají lidé jeho ničivou sílu. Vidím mocné uragány, ničivá tornáda, vidím tu sílu, jak se formuje, aby se přesunula nad zem a způsobila zde tragické zkázy.

Části obydlí, točící se nad zemí v mocném víru, zoufalství, pláč, smrt…Dlouho bude lidstvo sužováno.

Po tomto období přijde sucho. Slunce bude žhnout a před horkem nebude úniku. Nebude voda. Lidé budou žíznit a budou se navzájem zabíjet pro jediný doušek životadárné tekutiny. A tehdy objeví moji legendu. Bude však již pozdě. Budou příliš vysláblí, než aby se dokázali spojit a společně bojovat o záchrany svých životů. Až budou na prahu svých sil, konečně pochopí, že matka Příroda se na ně hněvá. Za jejich pýchu a zpupnost je pokoří až ke smrti. Ubozí lidé, mysleli si, že jsou páni celého světa, že mohou ničit a plenit a na matku Přírodu nemysleli.

A Příroda je mocná, je to jeden jediný celek, který ukazuje svou sílu zpupnému lidstvu. Lidstvu, které se v blahobytu nikdy nedokáže dohodnout.

Dívka Legendu dopsala a uschovala v pevné voděvzdorné schránce. Slzy jí stékaly po tváři, když pronášela tichou motlitbu za to, aby lidé toto poselství našli včas…

Chřest trochu jinak

Přiznávám se bez mučení, že ve věci chřest jsem úplně zaostalá a nevzdělaná.

Nicméně toto téma týdne přece jen vzbudilo mou zvědavost a tak jsem zagůůglila, co, že, jako a proč…aby se mi rozšířily chřestí obzory. Ne, že bych bez chřestu nemohla žít, ale mám zřejmě jakousi slabou chvilku a chci být alespoň na moment in, když je ta chřestí sezóna.

A tak jsem zjistila, že chřest je poněkud noblesní výraz pro asparágus. Zřejmě se bude jednat o nějaký spešl, to asi jo, nicméně mě silně asociuje s tím, co pěstuju na chatě na záhoně, aniž bych měla ponětí, že je to chřest…pro mě to byl závojíček do kytic a hotovo.

Moc ráda dělám vazby se suchých květin a často v tomto ohledu experimentuju. Když jsem hledala v zahradě inspirace, co bych mohla ještě použít, padl můj zrak právě na onen závojíček, který jsem vždycky používala pouze do kytic se živých květin a nevím kdo mi napískal, že bych ho mohla zkusit usušit a potom vydatně nastříkat lakem na vlasy, který zajistí jakousi neopadavost.

Myšlenka mě přišla v pravdě jako geniální a jen jsem se sama v sobě divila, proč až tak pozdě. Přece na ten zelený zázrak koukám už mnoho let. Puzená reformátorskou vidinou jsem ostříhala, co jsem mohla a svázala do snůpků a zabudovala na strop mého chatového pokojíčku, aby v mé nepřítomnosti byl proces sušení nenarušován vnějšími vlivy, tedy jako mnou.

Vlivem událostí, které se na mě valily, jsem se bohužel na chatu dostala až za hodně dlouhý čas a tak se stalo, že ten vzácný chřest nejen dokonale uschnul, ale i částečně opadal. V duchu jsem tedy nad ním udělala kříž, ale nijak jsem nezoufala, jelikož i výzkumný pracovník musí počítat s jistým procentem neúspěchu. Katastrofa ale nastala, když jsem se jala trosky přesušeného asparágusu odmontovávat od stropu. Zřejmě v pocitu té jeho osobní chřestí pomsty za to, že jsem nevyužila jeho sezónního času, začal na mě sypat zbytky přesušením vzniklých teď už bodlinek, které se mi nemilosrdně zapichovaly, kam se dalo.

Pěkné výsledky docílil v mých ponožkách, skrz legíny se propracoval na holou kůži a dokonce si našel bez větších problémů i cestu do mé podprsenky. V tomto nerovném boji jsem se mohla bránit jediným a takřka bezúčelným konáním a to tím, že jsem klela jako pohan. Chřest si ale chřestil dál, do poslední chvilky se do mě mstivě zabodával kam se dalo. Když jsem ho konečně servala se stropu, snažila jsem se pomstychtivě ho narvat do roztopených kamen, abych ho za trest spálila. Jeho poslední pomsta byla, že než jsem ho stačila do kamen nacpat celý, zespoda začal hořet a rychlostí blesku vzplál, než jsem stačila zavřít dvířka. Výslednicí toho bylo, že mě ještě jako bonus ohořely vlasy.

Zpocená, ohořelá a popíchaná jsem si šla dát frťana vsedě. I to byla kardinální chyba, jelikož ty svinský jehličky jsem měla i v kalhotkách.

Nikdy, už nikdy nebudu chřest nutit proti jeho přirozenosti. To se raději přinutím k tomu, abych ho zkonzumovala, ovšem nesušený. Sice asi nemám tu správnou kulinářskou odrůdu, ale jedovaté to asi nebude.

Zákeřné brýle

Všechno souvisí se vším a hlavně s mými orchidejemi.

V sobotu dopoledne mám obvykle jednobrdý, celkem nudný program. Vařím, uklízím, peru a hlavně každou druhou sobotu dopřávám pocachtání mým květinkám orchidejovým ve vodě odstáté, dešťové. Navláčet mnoho litrů dešťové vody z chaty není zase až tak jednoduchý úkol, nicméně v tomto ohledu dostal plnou důvěru můj drahý choť, nebo on tak činí rád a kupodivu bez poučování a hlavně i nad plán…

---

Já se potom mezi jednotlivými sobotně-dopoledními činnostmi mazlím se svými exotickými miláčky a podrobuji je důkladné, ba předůkladné prohlídce. Samozřejmě že v brýlích, které mám nejsilnější na blízko, aby mi neunikl žádný potencionální vetřelec a cizopasníci, kteří by mohli začít škodit na mých rostlinných láskách. Kytkám mé brýle pravděpodobně svědčí, jelikož už dlouho se žádný potencionální nepřítel neosmělil na moji botanickou pýchu ani pohledět, ovšem zcela opačně se výsledky mého hledění přes zvětšovací skla odrážejí na mé psychice. Pokud se dívám jenom na zelená lupena a nebo barevné květy, je všechno v dokonalém pořádku. Ovšem, stočí-li se můj zrak třeba na knoflíky u sporáku, mám nutkavý pocit, že ten sporák někdo vyměnil, jelikož knoflíky jsou tak nějak zaprasené, včera přece ještě nebyly a od tý doby nikdo nevařil.

Záhada. Můj zrak padne na madlo ledničky, ne to není možné…jak je možné… to je nemožné…kde se tam vzala ta špína? Propadám panice. K sobotním dopoledním radovánkách přidávám další činnosti, mytí ledničky, mytí sporáku, ještě že dnes peču v troubě zapečené brambory a jsem rozhodnutá, do trouby koukat bez brýlí. Jednak proto, že se děsím, co bych tam viděla, ale zase na druhou stranu bych mohla být klidná, protože brýle by se mi pravděpodobně po otevření trouby hned zamlží, tak že bych neviděla nic. Snažím se moc se kolem sebe nerozhlížet. Nefunguje to. Objevuji další a další ohniska dekadentní špíny.

Nevím, co mám dělat dřív, měnit orchideje ve dřezu, nebo měnit prádlo v pračce? Čistit dlaždičky, neb i tam omylem zabloudil můj obrýlovaný pohled a nebo mýt podlahu? Moje sobotní honička se začíná podobat důmyslné šachové patrii, kdy mám rozehráno na všech a ještě více frontách a závěr musí být úderný a čistý.

Moje přelety z místnosti do místnosti bedlivě sleduje Číča. Pravděpodobně si řekl, že se také zapojí do mého čilého dění. Stoupne si tedy k balkonovým dveřím a mňouká na mě, abych ho pustila na čerstvý vzduch. Myslím ekonomicky tak, aby každá minuta mého sobotního dopoledního času byla efektivně využitá a tak vyndávám z pračky první várku prádla, s tím, že pustím kocoura na balkon a prádlo hned pověsím. Chyba lávky. Číčovi se zřejmě zdálo, že mi to nějak dlouho trvá a jelikož je hodný kocourek a nikdy netrvá paličatě na svém, pružně si našel jinou zábavu. Než jsem vyndala prádlo z pračky, po zácloně se vyšplhal na okno a jednu z mých naštěstí nekvetoucích orchidejí bezohledně shodil na zem. Bohužel už tu zalitou.

No nejsem detailistka a jelikož nedávno jsem naši rodinu obohatila koupí nového výkonného vysavače, až tak moc jsem nezoufala. Luxovat jsem sice chtěla až na závěr, ale ani já, stejně jako Číča nemusím za každou cenu trvat na svém a dovedu změnit názor. Vysavač máme nový pár dní a já s úžasem zírala, jaký má obrovský tah. Uklidila jsem tedy pozůstatky z květináče a opět ekonomicky jsem dospěla k názoru, že když je již přístroj v činnosti, přeluxuji celý pokoj. Pro kocoura nastala nuda, vyskočil na opěrku křesla a jal se mě pozorovat svýma žlutozelenýma očima.

"Miele mezi vysavači znamená asi tolik, jako Mercedes mezi obyčejnými auty", vzpomínala jsem s láskou na slogan, kterým mě prodavačka počastovala, když jsem stála bezradná před nabídkou a nevěděla, který pořídit. V této nostalgicky-luxující chvilce jsem ovšem zapomněla na Trumbelínka, spokojeně chrnícího pod mým křeslem a zcela nezúčastněného mého sobotního šílenství. Jakmile jsem se přiblížila hubicí ke křeslu, vystřelil jak namydlený blesk. Ani Číča by ho nedokázal povzbudit k takové rychlosti. Trumbela pravděpodobně velice rychle rozpoznal rozdíl mezi obyčejným autem a Mercedesem a pochopil, že před obyčejným autem není třeba prchat, ale před Mercedesem ano. Mercedes by ho mohl snad i přicucnout.

Využívám tedy morčecí nepřítomnosti v jeho království pod mým křeslem, měním mu jeho jednorázovou podložku za čistou a uklidím i jeho klec. Sice vůbec nevím, kde se nyní nachází, ale stačí párkrát otevřít ledničku, nakrájet mu do misky okurku a zabouchat na mříže klece. To zabírá. Přiběhne jako na zavolanou, hupsne do klece, spásne okurku a vleze si zase spokojeně pod křeslo.

Já pozvolna ukončuji všechny své rozdělané činnosti a s duši mám pocit vítěze, jelikož jsem završila svou uklízecí partii brilantní koncovkou, která spojila všechno moje dílčí úsilí v hotový celek. Sice jsem uřícená jako závodní chrt, ale stačila jsem toho hodně nad běžný rámec. A protože orchideje jsou již opět na svém místě a krásně promáčené, já odkládám své depresivně zákeřné brýle a vše v kuchyni náhle vidím čisté a úhledné..Záhadu, proč tomu tak je, neřeším a taky neřeším, jak to vidí moji spolubydlící, kteří brýle nemají. Dospěla jsem již do takových výšin, že když se někomu něco nelíbí, není to můj problém. A muži kolem mě si problémy zásadně nedělají.

Za14 dní bude další akce orchideje. Mám tedy dva týdny relativního klidu od hloubkového čištění kuchyně. Dřív tam totiž s brýlemi na očích nevkročím…

Láska kvete v každém věku

Zamilovat se v mém věku je na pováženou. Člověk míní, pán Bůh mění.. a tak se ke mně vkrádá láska. Je těžké si to přiznat, když člověk sám v sobě bojuje o svobodu a nezávislost..Do mého srdce vstupuje takřka mílovými kroky ON, Číča. Mí pravidelní čtenáři tuší, kdo se skrývá za tímto exotickým jménem. Ano, je to nalezený kocour, který ohromil mého mladšího syna v jeden podvečer u jedné benzínky tak, že jej neodkladně přinesl domů a s nenuceností sobě vlastní mi ho láskyplně ve 23,00 představil, těsně po tom, co mi bouřlivě vyburcoval z klidného spánku.

---

Chápu, že po smrti naší fenky Šerinky synkovi chyběl kontakt s nějakým chlupatým stvořením, a rozumím i tomu, že můj morčecí blbeček Trumbelín mu toto citové strádání nedokázal zasuplovat, neboť se jedná o velmi nedůtklivé morče, které ovládá chroustání, kvíkání, pískání, potulování po bytě a v poslední době zlostné cvakání zuby, ale výraznou náklonností ke člověku věru netrpí. Když je dobře naladěn, dovolí nám velkomyslně občas poškrábat ho na hlavičce a nebo pod bradou. Tím je ale veškerá náklonnost ke člověku vyčerpána. Ta, kterou považoval za svou přerostlou manželku už s námi není a na to aby se přeorientoval na lidskou společnost, je už příliž starý. Uvítal však příchod Číči. Snad v naději, že se vrátí staré dobré časy, kdy se Šerinou jako jeden pevně semknutý tandem byly nerozlučná dvojka. Morče míní pán Bůh mění..Chudák netušil, že vše bude jinak, že to, do čeho vkládal morčecí naděje v další krásné soužití s chlupatým čtyřnohým tvorem nebude až tak klidná idylka.

Číča se u nás pozvolna zabydloval a já ho ráda pozorovala, jak jako okázalý turista chodí lehounce a opatrně po bytě a pozorně se seznamuje s okolím. Jako čerstvě zamilovávaná žena jsem ho úzkostlivě pozorovala s obavou o jeho zdraví. A pozvolna se učím své nové lásce porozumět. City přece potřebují porozumění, ne? Alespoň se to tak píše v literatuře...Ovšem můj necitlivý synek se porozuměním tak do hloubky nezatěžoval a Číču potupně potrestal za takovou maličkost, jako byl bobek v posteli.

Přišla jsem domů a vidím, že Číča je nějaký neradostný, ba přímo schlíplý. Vezmu ho tedy do náručí, abych ho ujistila, že v tomto slzavém údolí není sám a krve by se ve mně nedořezal. Číča přímo sálal horkem. Zařvala jsem: "Ten kocour má horečku, je nemocný." Vždycky budu tvrdit, že oba moji milí chlapci mají v sobě prvek cynismu. Synkovo odpovědí se mi toto moje přesvědčení potvrdilo.

"Nic mu není, jenom je uraženej!"

"Jak uraženej?", nechápala jsem.

Synek se ani nenamáhal mi odpovědět, pouze mávl rukou. To mě naprosto neuspokojilo. V případech své nejistoty se obracím s důvěrou na strejdu Googla. Vždy pro mě má nějaké útěšlivé vysvětlení. Tentokrát se mi dostalo ujištění, že prožije-li kočka hlubší nervový otřes, dostane horečku a jelikož normální kočičí teplota je o hodně vyšší než u člověka, kočičí horečka potom zcela logicky vyvolává na dotek termopaniku. A že hlubší nervový otřes synek dokáže vyvolat, o tom není pochyb. Ovšem, já, na rozdíl od Číči jsem už celkem zvyklá, tak, že já horečku obvykle nedostanu.

Bylo to opravdu tak, druhý den už byl zase Číča smířen s Bohem a lidmi kolem něj, tedy i se synkem. Jenomže ve mně nastal zlom. Začala jsem kocoura víc pozorovat, vědoma si toho, že zřejmě není proočkován a odčerven. Zdálo se, mi, že navzdory té nejlepší stravě pomalu hubne. Když jsem svou obavu přednesla svému cynickému chlapci, odpověděl bezstarostně: "Já nevím, co porád máš, vyčesal jsem ho, tak se trochu zmenšil, no."

Ale já věděla své. Jedno krásné odpoledne jsem milého Číču popadla a vydala direktivu: "Jedeme na veterinu!" Synátor kupodivu neodporoval, neboť zřejmě i on došel k přesvědčení, že Číča se zmenšuje neúměrně rychle. Nejsme majitelem přepravky pro kočky, ale Číča umí jezdit v autě i bez tohoto potupného zařízení. Spokojeně se díval z okna a ani nezlobil. Zrovna tak vzorně se choval i v čekárně. Paní doktorová veterinářová našeho kocourka prohlédla, pravila že je krásný a zdravý, dala prášek na odčervení a řádně proočkovala. S pocitem, jak máme hodného a skvělého kocourka a o 650 Kč lehčí jsme vyrazili k domovu. Je pravda a to uznal i můj neuznalý syn, že kocour je od té doby o hodně živější a čipernější a trošku se zaobalil. Zřejmě ho opravdu trápili nějací paraziti.

Tichému našlapování je naprosto konec, nikdy bych nevěřila, že kočky umí dusat jako stádo slonů. Pravděpodobně by tomu nevěřil ani Trumbelík, kdyby nebyl očitým svědkem, co svědkem, ale přímým zúčastněným. Někdy máme oba pocit, tedy já i morče, že se na nás blíží hurikán, to když Číča vydává nadbytečnou energii lítáním z místnosti do místnosti. Na to, že mě, sedící v křesle využívá jako odrazový můstek pro své další skoky, jsem si celkem už zvykla. V tomto ohledu jsem o mnoho adaptabilnější než nebohé morče, před kterým občas Číča v návalu rozmařilosti přistane. Trumbelínek není bojácný, ani lekavý, ale co je moc, je moc. Vždycky začne rozčileně cvakat zuby, a já poznám, že je nasratý na nejvyšší možnou míru. Ale Číča to neví a nebo nechce vědět a nebo ví a nic si z toho nedělá. Inu pošetilost mládí. Bezstarostně odběhne dělat zase jinou neplechu a Trumbelín mu odpustí, protože kočičí granulky jsou dobré a Číča není věru lakomý kocourek. Když jsem je spolu viděla poprvé u jedné misky, nevěřila jsem vlastním očím. Ne, že by se z nich stali přátelé, ale dnes vím, že o morče se už nemusím bát, sice mu čičoun provede sem tam nějakou malou lotrovinku, ale nic nebezpečeného a tak Číčovi odpustím i časté výpady na okno, kdy nenuceně shodí některou z mých krásných orchidejí.

Inu láska hory přenáší...

Marjána pro důchodce

Onehdy jsem po ránu,

mocně šluknul marjánu,

tvář hned celá bílá byla,

hlava se mi zatočila.

To já, když tuhle po ránu,

s chutí šluknul marjánu,

svět se mi překrásný zdál,

celý se hned na mě rozesmál.

To jáááá hulím marjánu,

hned, jak vlezu za bránu,

v penzi bych si býti přál,

stále musím makat dál,

Mých sedmdesát let,

je k odpočinku věk.

Naštěstí to vzácný bejlí

bolest kloubů vždycky zmejlí.

Marihuana - dobro i zlo.

Byli tak spjati s přírodou, příroda jim dala vše, co potřebovali k životu. Znali tajemství každé květiny, z každé si vybrali jenom to nejlepší. Příroda jim poskytovala lék na všechny nemoci, jen vědět, kam pro jakou květinu natáhnout ruku. Jejich kmen si předával informace o léčivých bylinách po mnoho generací. Jak šel čas, stále se v bylinkářství zdokonalovali.

---

Dokázali vyrobit léčivé tinktury, léčivé masti, vývary i výluhy a při zvláštních příležitostech kouřili cannabis. Tyto rituální obřady s marihuanou dávaly většině členů kmene možnost nahlédnout na svět trochu jinak. Někteří byli ale z těchto rituálů vyloučeni, jelikož jejich reakce na konopí byla negativní a vyvolávala řadu psychických problémů. Celkově odříznutí od světa v zapadlém koutku Asie, který by se mohl jmenovat "Poslední čistý svět" si žili v symbioze se zákony přírody po mnoho a mnoho let.

To, co se stalo, považovali za zázrak. Nedokázali si nijak uspokojivě vysvětlit, kde se vzala ta podivně vypadající bytost ve zvláštním létajícím obydlí, které bylo tak odlišné od jejich domovů. Najednou se snesla z nebes a oni byli přesvědčeni, že je to nejvyšší z jejich Bohů. Zahrnuli ho vším, co měli ve svých skromných životech k dispozici. Jako dary mu přinášeli vše, co jim poskytovala příroda a pro ně bylo důležité pro jejich přežití. Kůže, ručně tkané látky, hliněné zdobené nádoby, semena léčivých bylin, mimo jiné i marihuanu. On přijímal se samozřejmostí a když měl dost darů zmizel se svým létajícím domem s mlhavým příslibem, že se vrátí.

Svůj slib splnil a vrátil se. Jeho létající dům byl nyní mnohem větší a nesl další Bohy. Přiletěli také s mnoha dary. Krásná barevná sklíčka, ve kterých domorodci viděli své tváře, dříve je znaje pouze z odrazu ve vodě, pestré barevné kameny navlečené na pružných šňůrkách, tak lesklé a hodící se na ozdobu a spoustu jiných vzácných darů. Zvláštní pozornost zasluhovala podivně zabarvená tekutina, kterou jim Bohové nabídli. Když se jí napili, někteří chtěli ještě a víc, protože v nich vyvolávala pocit, který neznali. Pocit síly a moci, pocit, že kdo tuto tekutinu nemá, je méněcenný. Ten pocit pro ně byl opojný a tak chtěli více a více toho kouzelného nápoje, aniž by věděli, že pijí pálenku toho nejhrubšího zrna pocházející z takzvaného civilizovaného světa. Byli ochotni za ní platit vším, co pro ně mělo dříve hodnotu. Stávali se z nich trosky, které se sebou nechali smýkat pro pár hltů. A údajní "Bohové" jim dopřávali.

Pravidelně k nim létali ve svých strojích, aby zásobovali již závislé jedince na "elixíru moci a síly", jak nápoji začali zpití domorodci říkat. Jejich malé společenství se rozpadalo, přírodní řád byl porušen a nastával chaos. Alkohol si vybíral svou daň. Totální rozklad kmene zaplatili všemi svými přírodními bohatstvími získanými nastřádanými zkušenostmi. Rabující lidé, o kterých si domorodci mysleli, že jsou Bozi, získali veškeré po staletí nastřádané receptury na výrobu přírodních léčiv.

Neodkázali je ale využít ke prospěchu všech, jelikož i oni trpěli syndromem nadřazenosti a tak se o své nečestně nabité vědomosti nechtěli dělit, chtěli si je využívat jen pro sebe. Proto umřelo mnoho lidí, kteří by mohli žít, kdyby receptury vešly ve známost do širšího povědomí. To se ale nestalo, údajní Bohové přiznali z "Posledního čistého světa" jen jednu věc pocházející z rituálních obřadů. Bylo to kouření marihuany. Hodili tajně nemocné civilizaci další návod na samozkázu. Byli si dobře vědomi, že stejně, jako mnoho domorodých neodolalo alkoholu, mnoho lidí neodolá trávě. Nepřiznali, jaké tráva má mocné léčivé schopnosti, protože to nebylo žádoucí. Proč by se lidé měli léčit tak levným lékem, když jsou jiné, mnohem dražší.

Vše je zneužitelné, informace, léky, alkohol, marihuana…Záleží na každém z nás, jak s tím naložíme..

Tato povídka je moje malé soukromé zamyšlení nad tím, co je větší zlo, zda alkohol a nebo tráva. A podobnost s farmaceutickým průmyslem je čistě účelová…

Já a čas

Čas je velice relativní, anobrž proměnná veličina. Tedy alespoň podle mě. Tohle je moje soukromé tvrzení, se kterým někteří vzdělanci nemohou souhlasit a ani nesouhlasí, ale já o tom vím svý. Já myslím, že je tak nějak úměrně závislý na věku. Když jsem kdysi byla adept povinného vzdělávání, hodina fyziky mě připadala jako věčnost. Vše bylo podmíněno tím, že fyziky jsem se bála jako čert kříže. Vlastně ani ne tak fyziky, jako jejího učitele. Ono tedy je nakonec jedno, jestli jsem se třásla víc před tím a nebo před tím, důležité je, že už tehdy jsem začala tušit, že onen učitel fyziky určitě nás malé svěřence již od útlého dětství uvádí úmyslně v omyl, že čas je fyzikální veličina která vyjadřuje dobu trvání děje, nebo okamžik. Nějak jsem tomuto tvrzení nemohla věřit, jelikož vyučovací hodina je měřena také časem a prý pro všechny hodiny stejným, ale jak mi tedy někdo vysvětlí, že hodina fyziky trvala věky, kdežto hodina třeba tělocviku přelétla v momentě. Kdyby už v té době nebyla známa Einsteinova teorie relativity, musela bych jí snad přivést na světlo boží já.

Kdysi jsem hrávala po netu šachy se svým věrným šachovým parťákem Carlosem. Mimo popotahování figurek jsme hodně klábosili o vesmíru. Carlos se zajímal o kosmonautiku a leccos mi dokonce dokázal i vysvětlit. Bohužel jsem většinu toho všeho zapomněla, ale docela jasně si vzpomínám, jak mi vysvětloval teorii relativity na mouše, co leze po jakési větší kouli.Vzhledem k tomu, jak je moucha malá, leze dopředu a nevidí na konec cesty, protože koule je zakřivená. Dál si to už nepamatuju, ale tohle mě utkvělo v paměti, jelikož já jsem při hodinách fyziky také téměř lezla sice ne po kouli, ale po zdi a i když jsem viděla na konec, nemohla jsem se ho dočkat..Nakonec tu mouchu, když to lezení přestalo bavit, mohla roztáhnout křídla a frnknout, kdežto já jsem musela vydržet až do spásného konce. Možná i v tom je zákon teorie relativity, kdo ví. Jistý je, že už šachy po netu nehraju, jelikož Carlos těžce onemocněl a odmlčel se.

A tak čím jsem starší, tím mám silnější pocit, nebo spíš jistotu, že čas neustále zrychluje svou činnost. Jak jinak vysvětlit fakt, že to co jsem dřív dělala jednu hodinu, dnes dělám tři. Jak jinak si vysvětlit, že vstanu v pondělí ráno a hned už je zase pátek večer…Můj život bych přirovnala k velkému umyvadlu, napuštěného vodou, mající otevřenou výpusť. Zpočátku ani není poznat, že voda pozvolna odtéká, hladina se zdá stále stejně vysoká. Po čase přece jenom zaznamenáme jakési kruhy na vodě, které signalizují nepatrný úbytek. Kruhy se však zrychlují a voda ubývá čím dál víc. Já mám dojem, že už jsem těsně nad výpustí, v podivné šílené rotaci. Kdoví, co bude, až proletím výpustí…Sice nechápu, jak čas může oblafnout všechny ty hodiny a časomíry, ale mě neoblafne. Já vím prostě svý…