Plány budoucího trosečníka, tedy mne

Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem

vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru

nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,

kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými

se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.

Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,

že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ

a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,

aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně

nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě

nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,

která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout

na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně

bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,

protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,

protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,

nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti

poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva

prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,

což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka

zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala

sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,

to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,

mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat

a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé

ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.

Když andělé pláčou

Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,

jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno

kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,

kolik ještě máme společného času?

Rozhodování o tom je těžké. Co je lepší, rozhodnout se pro eutanázii,

nebo doufat v zázrak? Poznáme, zda-li je už čas na ten poslední

zoufalý krok a nebo ještě živit skomírající naději v lécích a kapačkách?
Přejeme si, aby náš zvířecí miláček usnul a pokojně odešel ve spánku.

S touto myšlenkou uléháme do postele a prosíme anděly, aby si ho už odvedli,

v klidu, bez bolesti. Ale to andělé nemohou. Andělé vědí, že člověk i zvíře se musí

ke svému konci protrpět. Vědí, že smrt není zlá, jen čekání na ni bývá velice kruté.

A tak, protože jsou milosrdní, někdy nám pošlou pod víčka sen.

Dovolí nám zavřít oči a otevřít mysl.

A my potom v tom krásném nočním andělském daru vidíme naše

milovaná zvířata zdravá a šťasně běhající po zelené louce plné krásných květin.

Ze snu se šťastně usmíváme, protože právě prožíváme možná poslední okamžik

radosti s milovaným tvorem.

My se usmíváme, ale anděl pláče. Dal nám sice dar, který nás oprostí na moment od bolesti,
ale dobře ví, že ráno, až se probudíme, budeme o to víc nešťastni.

Proměna

Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout

svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.

Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.

Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.

Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla

poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk

z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,

pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.

Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,

dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské

plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,

měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..

Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,

prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila

rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.

Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.

Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten

samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři

silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít

cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován

v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá

bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.

Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy

a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,

kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,

věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..

Nebojím se strašidla

Když jsem se tuhle v lese v noci courala
podivné stvoření u splavu jsem potkala,
celý splihlý a nešťastný ten tvor byl,
ani trošku pro jeho bledost se mi nelíbil.

Říkám: "Nevypadáš zdravě hochu milý,
jak kdybys měl exnout každou chvíli,
já, abys věděl, že tě ráda mám,
sanitku, na pomoc ke splavu ti zavolám."

Tvor však zatvářil se zoufale
řka: "Už takhle mám hnedle namále,
sanitku mi vůbec nevolej,
šňapsu mi raděj hltnout dej,
uvidíš jak barvu líce
rázem změní slivovice."

Z ruksaku jsem tedy svůj nápoj vyndala
a přízraku jsem ho s láskou podala
zakloniv se zhluboka si nahnul
blažen, že pije po čem duší svojí prahnul.

Zázračný to nápoj dozajista byl
ruměnec na tváři mu hned vykreslil,
do očí zářivé jiskřičky mu vstoupily
a na rtech mu zazářil úsměv přemilý.

A tak když se v noci na procházku zase vydám
pár lahviček slivky do baťůžku přidám
a bledolícímu stvoření ke splavu je dodám.

Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase

do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj

drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se

už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám

přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.

Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť

neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,

ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě

pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,

že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze

Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,

jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na

první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta

dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,

že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň

ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..

a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám

místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili

a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky

nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze

zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce

a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,

že když se ztratím, zase se dokážu najít.

Konec světa přichází 21,12,2012

Tak tímhle nesmyslem nás masírují média už pěknou dobu
a spousta lidí se tím až chorobně zaobírá.
Zcela to nechápu, můj selský rozum mi říká, že od dob mayské kultury
(konec světa se předpokládá mimo jiné i podle toho, že končí mayský kalendář)
se několikrát změnil rytmus kalendářního zaznamenávání.

Velká říjnová revoluce vypukla v listopadu, tak je docela pravděpodobné,
že konec světa bude až po vánocích. Budu tedy opět muset koupit

vánoční stromeček a dárky.
Kapra tedy ne, protože se nemůžu koukat na vraždu v přímém přenosu

a nebo snad dokonce sama vraždit..

A tady bych spojila příjemné s užitečným.
Shodou okolností jsem na srdci blogu četla článek, jak si zvýšit

návštěvnost na blogu.
Jako rada bylo doporučeno publikovat články s takovým názvem,

které jsou často vyhledávané čtenáři přes vyhledávače,

které je směrují mimo jiné i na server blog.cz.
Tak, že jsem teď jsem vytvořením nesmyslného článku učinila

nesmyslný pokus o zvýšení návštěvnosti...

Sice nevím, jestli to až tak potřebuji k životu, ale nesmysl je nesmysl...

a také téma tohoto týdne..
Závěrem bych chtěla doporučit, máte-li nějaké příbuzné a nebo známé v zahraničí,
kteří mají také strach z konce světa, předurčeným na 21,12,2012,

pozvěte je do Česka, kde jistojistě přežijí,
protože Česko je o 30 let pozadu...

Jak neřešit samotu

Ne asi zcela marně se říká o manželství, že je jako nedobytná pevnost.

Kdo je vevnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř.
Asi to neplatí tak doslova, podsunume-li za slovo manželství slova

dlouhodobý vztah, rovnice se nám stává tak trochu nerovnicí,

protože zdrhnout ze vztahu bývá snažší, než zdrhnout z manželství.

Sice díky mému blogování už tuším, že jsou výjimky,
pro které dlouhodobé vztahy jsou přímo nepředstavitelné

a zabijácké (viď Krutomývale, tebe Ego do této mývalí kategorie

už nemohu zařadit, i když ty sám rád ses do ní často pasoval).

Většinou ale každý hledá v životě nějaký únik před samotou

a spousta nešťastníků doufá, že něco takového najde ve vztahu.

Nechci příliž zobecňovat, vím, že existují výjimky,
(těm všechna čest), ale v podstatě má rada pro všechny,

co chtějí samotu řešit vztahem je:
Pořiďte si raději, psa, kočku, hroznýše královského,

nebo třeba medvídka mývala. Je to mnohem levnější
a ušetříte si spoustu nepříjemností. Nikdo Vám nebude nic vyčítat,

poučovat vás, jak si máte zavázat kaničku u boty
a když vyčítající protějšek převezete tak, že si koupíte boty

na suchý zipy, nebudete muset čelit hysterickému výjevu v celé svojí kráse.

Sice můžete namítnout, že, to co píšu je pustá volovina,
ale za čas by na moje slova ve většině případů stejně došlo.

Prostě to tak je. Samota není tak špatná, když se jí člověk naučí podvádět.

Můj drahý manžel byl celý týden mimo náš společný domov. Měla jsem
trpět samotou, ale světe zboř se, musím přiznat, že jsem strávila krásný týden.

Idylické večery, kdy neřvala televize do pozdních nočních hodin,

s přepínáním programů jako zvláštní bonusy, klidné ranní vstávání do práce,

kdy se mi nikdo nemotal ani na WC ani v koupelně, dny bez dohadování

a jedovatých poznámek, že nemáme chleba, máslo, salám.
Dialogy typu mám jenom jednu ponožku, nebo tady jsem měl štípačky

na nehty a už tu nejsou, mě opravdu, ale opravdu nechyběly.

Prostě idylka. A tak se mi na mysl vnutila svatokrádežná myšlenka,

že samota je moc prima a že by nebylo marný
to zařídit nějak nadýl,.. ne-li napořád. No asi to neprojde,

ale sním o tom s otevřenýma očima.
Věřte tedy, že moje rada je naprosto upřímná, protože vím,

o čem mluvím. Ale zase na druhou stranu chápu,
že Ti, kdo jsou momentálně venku před pevností osamoceni,

nemohou věřit někomu, kdo je v pevnosti.
No děj se vůle Boží, já to s Vámi myslela dobře.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje

můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,

ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,

že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru

různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,

že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,

ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází

v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník

aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu

zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý

výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku

s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,

proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí

a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,

než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství

materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě

bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,

ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,

mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové

porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila

nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další

z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky

a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku

ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,

na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..

Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,

že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno

a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,

by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,

budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,

přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní

žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela

jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec

poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost

a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,

který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti

mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Proměna osobnosti

Na jejím vysokým věkem zvrásněném obličeji radostí zazářily její oči.
Viděla svou dceru. Viděla jí sice i včera, i předevčírem,
ale nepamatovala si to. Radostí po ní vztáhla ruce. Dnes jí poznala hned.
Byly dny, kdy se jí vybavovalo mnoho věcí, ale než si ten nápor myšlenek

dokázala setřídit, hned je zase zapomněla.
Nemohla už moc chodit, stále vysedávala v křesle a čekala.

Sama nevěděla na co, protože si to nepamatovala.
Její vzpomínky se jí pomalu vytrácely z mysli a zůstávaly
tam jen ty nejstarší. Na matku, na otce, na manžela a na své děti

a vnuky. To byl celý její život. Nikdy nic jiného nepoznala.
"Proč si nezapneš televizi mami?"
"Já nevím jak, já to neumím."
"Ale víš, vždyť to umíš, tady tím červeným knoflíkem, vidíš?

Jenom ho zmáčkneš."

"Není ti zima mami, mám zatopit?"
"Ne, já jsem zachumlaná tady v tý dece, moc hřeje, kde se tady vzala?"
"Tu jsem ti přece koupila, copak ti dneska přivezli k obědu?"
"Dneska? Nikdo tu nebyl."
"Ale jo, koukám, žes to už přendala z jídlonosiče do kastrůlků."
"No jo, asi jo."
"Ohřeju ti to a najíš se."

Přikývla a byla tak šťastná, že je u ní její dcera, která jí hladila po rukou.
Její kůže byla jako papír, tenoučká a plná krevních podlitin,
které vznikaly zcela samovolně.
"Nebolí tě to?"
"Ne, to nic není, toho si nevšímej."
Snažila se podlitiny přikrýt rukávem svetru, ale její ztuhlé prsty
už jí nechtěly moc poslouchat.
"Co je dneska za den?"
"Je pondělí mami."
"Aha, a tys byla ve městě?"
"Ne, já jsem byla v práci, podívej, něco jsem ti přinesla, nastav ruku a zavři oči."

Poslušně nastavila dlaň a zavřela oči a čekala co bude dál.
"Už se můžeš podívat."
"Co to je?"
"Ty nevíš?
Dlouho si předmět prohlížela a neobratně převracela v rukou a potom vyhrkla:
"To je kaštánek."
Radovala se z něj jako malé dítě. Když si ho dosyta prohlédla, strčila si ho

do kapsy od županu.
Vždycky, když si sáhne do kapsy, znovu a znovu ho tam najde
a vždycky se z něj bude znovu a znovu radovat.

Jak ze mě moje rodina udělala osobnost

Byla jsem už moc dlouho bez vlastního domova a přímo fyzicky jsem toužila

po teple domácího krbu. Po zralé úvaze jsem si tedy řekla, že už je nutné

jednou provždy se někde natrvalo usadit. Toho nekonečného toulání už

mám dost. Od té doby, co jsem ztratila svůj minulý domov jsem hledala

něco.. něco, co by dalo smysl mému životu.

Nechci být už sama, nechci být opuštěná. Chci přece také k někomu patřit.

A tak jsem vymyslela plán. Usadím se v nějaké rodině. Vybírala jsem dlouho

a pečlivě. Moje volba padla na čtyřčlennou domácnost, kde převládali muži.

Tři muži a jedna žena. Věděla jsem, že pro muže mám své kouzlo
a opravdu to bylo až nepřekvapivě jednoduché.

Stačilo dát najevo, jak dokážu být přítulná, milá a poddajná.
K realizaci svého zabydlovacího plánu jsem využila nejmladšího, který propadl

mému kouzlu nejdříve. Neváhal ani na okamžik a pozval mě do jejich rodiny.

Bylo tam tak krásně, teplo, útulno, moc se mi tam líbilo.
Muži této úžasné rodiny mě začali obdivovat velice záhy všichni do jednoho.
Lakomí nebyli, dostala jsem skvělou večeři, jenom Ona koukala jako bubák.

Snad tušila, že všechnu pozornost jejích mužů strhnu na sebe a žárlila,

snad ve mě viděla konkurenci. Budu se muset hodně, přehodně snažit,

abych se vlichotila do Její přízně. Nebude to vůbec jednoduché.
Pro začátek ale úplně stačilo, že mě neposlali pryč. Když zjistili, že nemám kam

jít spát, dovolili mi spát u nich. Byla jsem moc ráda, nechtěla jsem se zase vracet

do tý špinavý díry, kde jsem byla nucená přespávat.

Nejmladší chtěl spát se mnou, ale Ona to nedovolila. Neměli sice žádnou

jinou postel volnou, ale ustlali mi na zemi na čisté dece. Po tom, co jsem si

zažila před tím, připadala jsem si jako v ráji. Teplo, plné bříško, to byla pro

mě hotová slast. Nepotřebovala jsem ani její muže, byla jsem maximálně spokojená.

S Ní to ale bude těžké. Tušila jsem, že když si Jí dokážu naklonit na svou stranu,

mám vyhráno. Ale jak to udělat? Ona se ale se mnou moc nebavila, já jsem

se snažila být Jí pořád nablízku a co nejoodaněji na ní koukat, aby se nebála našeho

soužití. Bylo to málo platné, chtělo to nějaký silnější kalibr. Snažila jsem se

celou svou duší se jí neznelíbit, neplést se jí do cesty, dávat Jí najevo,

jak mi od Ní chutná vše, co uvaří a co mi dá k snědku a vyjadřovat vděk každou

minutu. Tohle nemohlo nezabrat. Cesta k jejímu srdci byla dlouhá a trnitá,

ale nakonec se ledy prolomily. Stalo se tomu asi 14 dní po mém nastěhování k nim.
Já jsem dostala jakýsi záchvat, udělalo se mi moc špatně a celá jsem se slabostí

třásla. Žádný z mužů nebyl doma, jenom Ona a já. Ona, když viděla,

že sotva stojím na nohou, mě vzala do náručí a konejšila. Cítila jsem,

že o mě má strach. A tak se to stalo. Nebyla už jsem pro ni nezvaný host.

Konečně jsem zcela patřila do rodiny. Konečně jsem s nimi byla opravdu doma.

Byla jsem tak šťastná, že slabost odešla, já se cítila líp a líp a v duchu jsem Jí

slíbila, že budu poslouchat na slovo, že si nebudu nikdy nic vynucovat, že budu

trpělivě čekat, až na mě bude mít Ona čas a bude si se mnou chtít povídat.

Mám Jí ze všech nejraději a myslím, že Ona mě má také moc ráda.
Každou její volnou chvíli jsme spolu. Buď mi něco povídá a nebo spolu jen tak

mlčíme. Její muže mám také ráda, ale pro ni bych dokázala i umřít.

Je to přece moje milovaná Panička. Haf.

Moje hříšně poklidná sobota

Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom

na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím

ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu

a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,

protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla

jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,

páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený

program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to

chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,

co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět

na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne

a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.

Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije

jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.

Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy

i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,

to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní

menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.

Všechno souvisí se vším

Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu

v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou

láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,

bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu

žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty

a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,

tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,

kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu

nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná

a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu

pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem

zvolila variantu druhou.

Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a

důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si

do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.

Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných

na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,

když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.

Ale někdy je to fakt fuška..

Rozhovor versus samomluva, to vše potřebuje slova

Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.

S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"

Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.

Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?

Špatná nabídka

Tak mi sám velký knížepán psal
že by se rád do služby pro mě dal
a pro moje blaho by rád pracoval.
Já zmatená jsem velice,
vždyť vím, že podle tradice,
by to mělo naopak být
a spíš já jemu měla bych posloužit,
modrou krev hýčkat a aristokracii ctít.
Já ale říkám krev jako krev
a tak má pan kníže u mě pech
Jeho upřímné nabídky si sice vážím
a v téhle mojí zemi se přežít snažím
nemohu na jeho bedra tohle břímě dát
raději ho nechám v klidu sladce spát.

Jak jsem odhalila svoji slabinu

Něco je špatně? Jenom něco? To by samo o sobě ještě nebylo tak zlý,
já si ale myslím, že poslední dobou je špatně naprosto všechno,
alespoń všechno, co se týče mého oblečení.
Když je něco špatně, většinou existuje odborník, který se snaží za menší,
nebo i větší honorář tuto neuspokojivou situaci změnit,
obrátit poměr výhoda - nevýhoda k lepšímu a přívětivějšímu skore.

Ale mnohdy je tato jeho bohulibá činnost bezcitně sabotována samotnou osobou, žádající pomoc.
Jako třeba mnou. Nedávno jsem psala v článku "Oh sladkosti, kde že vám je konec"
o návštěvě u dietní poradkyně, kterou jsem briskně vyhledala po tom,
co jsem zjistila, že se nenarvu do žádného kostýmu ani omylem, a propadnuvší hysterii v okamžik,
kdy jsem měla odcházet za kulturou, mi praskl zip na posledních kalhotech,
které jsem byla ještě schopna obléknout.

Něco ale je velmi,velmi špatně. Navzdory návštěvě u odborníka
já prosím pěkně nehubnu. Ani deko. Problém přetrvává.
Nebudu na sebe tak přísná, abych se nenajedla, že ano.
(Ostatně podle odborníka na stravování to ani není žádoucí, mít prázdný žaludek.)
Hlavně večer. Já to sama nechápu. Večer přece chutná nejvíc. Ach můj Bože.

U mě to snad je nějaký reflex, nebo co, jakmile se večer zasalaším k počítači, dostanu hlad.
A nedokážu se odbýt chroustáním mrkve a nebo našlehanýho ječmene.
No a tady bych řekla, že je takzvaně jádro pudla jelikož...Stala jsem se blogařkou,
to obnáší, jak všichni jistě víte, něco přečíst a něco taky napsat. Já sice víc čtu, než píšu,
ale i na to se musí myslet. Tedy alespoň já na to myslet musím.
A to mě tedy právě nejde. Ne, že bych vůbec nedokázala myslet, ale
myslet s prázdným žaludkem (nebo plným nějakých makrobiotických sraček) mi nejde.
To neumím. Tak, že za mých pár kil navíc, může moje blogování.

Tohle mojí dietní poradkyni nevysvětlím. Nepochopila by to. Ona zcela určitě nebloguje. Nemůže tudíž pochopit, že když čtu, tak tloustu.
Nakonec co si budu namlouvat, já to taky nemůžu pochopit. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli mám tuhle
smělou hypotézu pustit do světa. Ale myslím, že máte právo to vědět, abyste se případně poučili z mých chyb.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Přijmout svou potupnou porážku, sklopit hlavu a odejít do nějakého
obchodu, kde se mi snad zadaří pořídit si nějaký zázračně ušitý kompletek, který by se od mého
tehdejšího číslování lišil alespoň o dvě čísla do plusu, ale abych v něm vypadala pořád štíhle.
Myslíte, že mám šanci na úspěch?

Ze života s alkoholikem - v jejím podání

*Tento článek paralelně navazuje na 1.část

Potkala jsem muže svých snů.
Ani jsem už nedoufala, že ještě potkám ve svém životě člověka,

kterého nyní bezmenzě miluji.
On miluje mě a já jeho. Zamilovali jsme se do sebe vzájemně.
Je moc krásný. Jeho manželka ho ale nenávidí, snaží se ho zbavit,
což naprosto nechápu.

Když jsme se sblížili, byl už v rozvodovém řízení.
Já jsem si ho všimla už dávno, často jsem ho potkávala, líbil se mi hned,
jak jsem ho poprvé potkala.
Později mě oslovil a začali jsme se stýkat.
Když jsem poznala, jak moc mě miluje,
rozhodla jsem se nabídnout mu, aby se ke mě nastěhoval.
Chtěla jsem mu pomoci. Byl z těch jeho starostí tak vyhublý.
Vyprávěl mi svůj příběh. Lítostí nad ním se mi svíralo srdce.

Jak se mohla jeho bývalá žena k němu tak krutě zachovat.
Já myslím, že je velice citlivý a zranitelný.
Teď už jsme spolu. Všechno mu vynahradím. Budeme pořád spolu.
Vím, že když byl v depresi z toho,
že ho odmítla vlastní dcera a manželka vyhazovala, sem tam se napil.

Dělá to spousta lidí, zahánějí smutek alkoholem.
On ale věděl, že není žádný závislák,
a ujišťoval mě, že pro něj není problém s alkoholem přestat,
když teď už je šťastný se mnou.
Vždycky jsem mu říkala, že jeho minulost mě nezajímá,
a že začneme spolu od začátku žít nové životy.
Teď už bydlíme u mě. Rychle jsem mu pomohla přestěhovat se,
Všechny jeho krámy ale musel vyhodit, nebo rozdat.
Můj byt je veliký, mám čtyři místnosti,
ale dvě mám neustále zamčené. Na tom jsem nezměnila nic,
nemohli bychom být pořád spolu. Chceme být spolu všude,
v obýváku u televize a i v ložnici.

Je ohromně šikovný, všechno, co jsem měla rozbité, opravil.
A docela přestal pít. Ani kapku.
Nedávno jsem ale o něj měla opravdu strach.
Pomáhal kamarádovi na stavbě a spadl se žebříku.
Nějak nešťastně, a moc dlouho ho bolela záda.
Muselo ho to hodně bolet, celé dny jenom proležel,
nemohl se moc hýbat a ani se mnou nemluvil, jenom spal a spal.
Říkal, že takhle spí po těch silných prášcích,
co mu doktor napsal na bolest. Mám o něj opravdu strach,
trvá to už dlouho a prášky nějak nezabírají.
Prý ho to bolí pořád stejně. Starala bych se o něj ráda,
ale on ani moc nejí. Asi má opravdu veliké bolesti.
Zase se mi zhubne. Snad ho to už brzy přejde.

Já zatím vybírám, kam bychom, až se uzdraví, jeli na výlet.
Každý víkend někam.
Já mám nejraději ty předváděcí zájezdy.
Vždycky si tam něco pěkného koupím a hlavně jsme spolu.
Koupila jsem mu auto. Sama nemám řidičák,
ale on je bývalý instruktor autoškoly, tak ho ani nepotřebuji.
On řídí výborně. Jezdím s ním strašně ráda.
Jenom jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se taky do auta přezouval,
jako já. Potom je tam hrozně smetí a není kde vyluxovat.
Tedy nebylo. Ale já jsem koupila malý vysavač na baterky
a on vyluxuje. Luxuje strašně rád. On mi vlastně strašně rád pomáhá se vším.

Uklízíme spolu,chodíme spolu nakupovat, vždycky se dlouze radíme, co koupíme.
Všechno je s ním tak úžasné.
Já mám moc ráda pořádek, a všechno musí mít své místo přesně na centimetr.
A on je také pořádný. On je prostě dokonalý ve všem.
Je to muž, na kterého jsem čekala celý svůj život.

Onehdy jsem uklízela jeho věci ve skříni a to mi je trošku divné, našla jsem tam
láhev rumu. Poloprázdnou. Lehce jsem se zneklidnila, že by pil
a neřekl by mi to? (říkáme si naprosto všechno),
ale uklidnil mě vysvětlením, že byl kdysi nachlazený a rum měl do čaje.
Už je to tak dávno, že prý na tu láhev docela zapomněl.
Přece by mě neobelhal, to je jasné a matně si vzpomínám,
že před nějakým časem pokašlával. Potom ale začal cucat mentolové bonbony,
ty mu na kašel pomáhaly a má je rád dodnes. Kupuju mu je i sama, mám ráda jeho vonný dech.

Naše večery jsou idylické. Dlouho do noci si povídáme, tedy teď,
když se tak zamýšlím, už si ani tak nepovídáme, ale to nevadí, jsme prostě spolu.
On si velmi rád čte, vždycky si sedne do křesla vezme si knížku a je do ní tak zabraný,
že ani nevnímá, když na něj volám z kuchyně, aby mi šel pomoci.
On totiž hrozně rád vaří a tak když jsem někdy zcela vyjímečně u sporáku já, volám ho na pomoc,
aby všechno, co já uvařím, dochutil podle své chuti.
Jsem velice šťastná a v duchu děkuji jeho sobecké ženě,
že ho vykopala ze svého života.
Jinak by se totiž nikdy neodvážil mě oslovit a to by byla pro oba nesmírná škoda.
Jsme spolu tak šťastni.

Ze života s alkoholikem - v jeho podání. 1.část

Jsem závislej na chlastu, když říkám, že na chlastu, tak na chlastu.
Nejsem dvakrát vybíravej, chlastám všecko. Teda tvrdý, aby bylo jasno.
Podle toho, jak a kdy sem při prašulích, se buď uskrovním
a nebo naopak rozšoupnu. Je teda fakt, že někdy si musim i ňáký ty prašule pučit.
Neexistuje flaška, která by přede mnou vobstála,
nemusí bejt ani moje, stačí, že jen vim vo její existenci, když je v mým dosahu.

A nebudete tomu věřit, ale ve fázi, kdy sem byl už takřka z toho chlastu hrobníkovi na lopatě,
našel sem si novou ženskou. Důvěrně jí říkám bytná.(to ale vona neví, psssst).
Hotový terno. Moje první manželka se se mnou
skrz mou picí vášeň právě rozváděla a snažila se mě vykopat z bytu stůj co stůj
a já žral vo to víc. Na žal, na sebelítost ale vlastně jen výmluvy,
žral sem jenom proto, abych se vyhnul absťákům a taky proto, že mi sral celej svět..

Zbytky fungujícího rozumu sem dospěl k k celkem jednoduchýmu závěru,
že potřebuju nový zázemí. Je až s podivem,
že chlastem nijak výrazně neutrpěl můj celkem slušnej exteriér, jen postava byla vyzáblejší,
ale to sem hodlal použít jako svou vábničku pro lov pečovatelských typů.
Vždyť která vosamělá ženská by dokázala odolat
mým lichotkám, který jsem měl v malíčku a i když sem byl na šrot, dokázal sem je používat
s přesností kanonýra přesně mířeným přímo na komoru. Protože chlastám prakticky celý život,
bylo nutno tuhle mojí vášeň nějak sladit s mým životem, jelikož i já musim chodit do práce a vydělávat,
aby bylo za co pít.

A tak jsem si vyhlídnul ji. Byla rozvedená a úplně hloupá.
Jenže to sem eště netušil jak moc.
Bylo to tak strašně jednoduchý, sbalit jí, že kdybych byl mladší,

vodradilo by mě to. Žila sama ve velikým bytě a já se k ní brzy přistěhoval.
Záhy sem poznal, jak je snadný jí voblafnout. Sice věděla vo mým pití, ale velice rychle uvěřila,
že dokážu přestat.
Pcha, proč bych to ale dělal, když jí můžu kdykoliv vopít rohlíkem,

nebo chcete-li hezkejma lživejma slovíčkama.
Měla všechno, abych se s ní měl dobře. Peníze, byt, milovala mě. Bingo.

Jenomže za čas mě ta její vomezenost a tupost pěkně brnkala na nervy.
Slepice, co se neumí rozhodnout, jestli si koupit jednu housku, nebo dvě housky..
Slepice, co mele porád jedno a to samý.
To, že sem s ní musel chodit ouplně všude, to jsem bral jako daň, ale co je moc, je moc.
Mimo votravný nákupy, kdy všechno padesátkrát brala do ruky, prohlížela,
vohmatávala, než něco konečně vybrala, sem musel sekundovat i u toho,
když si šla nechat dělat ty její umělý nehty a nebo nechat vostřihat vlasy.

Začínal to bejt docela slušnej vopruz.
A taky mě lehounce začala podezřívat, že to s tim mým abstinováním není až tak košér.
Vyřešila to po svým, koupila mi auto. Sakra, to nebudu moct chlastat, když budu jezdit.
Kam jezdit, ptáte se určitě.. Byla tak vyprahlá ze svý předchozí samoty,
že porád plánovala nějaký pitomý vejlety, všechno, co kde vyčetla nebo našla, tam jsme museli bejt.
Dokonce i tu úchylnou výstavu rozpitvanejch čínskejch mrtvol sem musel přežít.

Tak takhle by to teda nešlo. Je pravda, že sem trošku zpomalil chlastací tempo ale..
Naštěstí existujou mentolový bonbony.
Bonbony a její tupost mi dávají pocit bezpečí. Vona věří, že nechlastam,

že mam dech voňavý po ústní vodě
a to, že mluvím pomalejc a hůř atrikuluju, to nevadí,

protože vona má moje mluvení naposlouchaný vod samýho začátku
našeho vztahu. Když sem náhodou, ale vopravdu náhodou nějak víc střízlivej,

má strach, že sem nemocnej.
V těchto chvílích sem totiž nemluvnej a skleslej. Jenomže to vona neví.

Není nad dokonale hloupou ženskou pro alkoholika.

A chytrej alkoholik je hotový terno pro vyprahlou hloupou ženskou.
Pořád je ze mě auf. Já když si vod ní a těch jejích pitomejch nápadů chci voddáchnout, hodím se marod,
dopoledne když je v práci, se pořádně zleju a když se vrátí domů, ležim a spim.
Mám to propracovaný do nejmenšího detailu. Ještě kolem mě láskyplně rotuje, páč má starost,
abych jí náhodou neexnul. Přece jenom mě to eště pálí, ne? Žádný Béčko.

Moje hrdinství

To si tak jednou sedím sama doma v hříšném poklidu páteční noci u PC,
přes balkonové okno mi do pokoje svítí pouliční lampa, když zaslechnu
podivuhodnou ránu zvenčí.

Podívám se ven přes sklo a myslím, že mám halucinace
Kdybych byla požila alkoholický nápoj, podezírala bych se,
že mám ohnivé vidiny, nebo že jsem zcela na šrot.
Já jsem totiž viděla hořet prostor.
Mozek mi naprosto odpíral vyhodnotit to, co jsem očima viděla

a tak jsem plná děsu vstala a šla se podívat z okna,
v naději, že moje mozkové závity budou přiblíženou vzdáleností úspěšnější.

A byly. Dokázala jsem už rozpoznat, že hoří pouliční lampa.
Pravděpodobně se nějak samovolně zkratovala a vznítila
a byla zžírána ohněm na smutně tu stojícím kabdelábru.
Jelikož od hořící lampy je vzdušnou čarou do mého pokoje

asi tak 5 metrů, propadla jsem panice. Ne ale panice nekonstruktivní,
to znamená k totálnímu zcepenení, nýbrž k panice konstruktivní,
to znamená činné.

Hlavou mi hulilo, že mám doma dvě zvířata a že je musím zachránit od uhoření.
Mezitím, co jsem horečnatě přemýšlela, co udělám, kryt od lampy uhořel
a spadl na zem. Bohužel asi tak 1 metr od zaparkovaného auta,
naštěstí ne mého, ale i tak vznikla situace značně nebezpečná.
Viděla jsem už v životě hořet auto a vím dobře, jak to vypadá.
To mi donutilo k akci. natočila jsem umyvadlo plné vody a vydala se hasit.

Že ve mě byla malá dušiška, tím se chlubit opravdu nebudu.
Pořád jsem měla mysli záchranu mých zvířátek a matně mi letělo hlavou,
že nemám vodou hasit elektrický proud.
Sice bych na ten hořící kandelábr vodou ze škopíku nedocákla,
ani kdybych se pominula, ale dobře trefit na zemi hořící klobouk lampy,
na to jsem si troufla. Postavila jsem se proti ohni
a dobře mířeným chrstancem jsem skutečně zasáhla hořící zbytky lampy,
bohužel ale tak, že proud vychrstnuté vody tu hořící trosku

odplavoval směrem pod ono zaparkované auto.
Co mi v ten okamžik prošlo hlavou byl děs.

Jestli voda oheň neuhasí dřív, než ho dopraví pod to auto,

tak to auto vlastně zapálím já.

Nezapomenutelný zážitek. Ale voda se chovala tak, jak má,

dobře trefený oheň opravdu uhasila asi tak 40cm vedle ohroženého auta
a trosky co zbyly na kandelábru také zvolna dohořívaly. Situaci jsem vyhodnotila

jako již bez nebezpečí a šla jsem si dát domů panáka.
Za 5 minut po mém bravurním výkonu přijeli hasiči i policajti.

Po obhlídce terénu zkonstatovali, že už jich není třeba

a zase se v klidu odporoučeli.

Já jsem jenom jukala za záclonou a děkovala Bohu,

že jsem to auto nepodpálila. To by tu potom byli naprosto správně a hlavně včas.
V tomto neblahém rozjímání jsem si nemohla ani připadat

jako velká hrdinka a to je sakra škoda, protože jsem zachránila

svoje dvě zvířátka od hrozné smrti uhořením.

Moje depresivní desatero

O čem vlastně člověk může s jistotou říct, že je to jeho?

Moje myšlenky? Možná jsou opravdu na čas moje, ovšem pouze do té doby, než mi je
nenápadně začne krást ten, no jak se jmenuje...Alzheimer..

Moje svědomí? Kde je jakási morální hranice, kde je rozpoznávací schopnost, co je špatné a co dobré?

Moje děti? Vyrostou a půjdou si vlastním životem a tak je to správně....

Moji rodiče? Opustím je první a potom opustí oni mě...

Moji přátelé? Mám tu čest, že někteří jdou vedle mě kratším, nebo delším časovým úsekem mého života....

Moje zvířata? Jsou se mnou část mého života, ale časem mě opustí a způsobí zármutek....

Moje materiální statky? Možná na čas, jenomže všechno pro nás časem ztratí hodnotu,
a jednou,až přijde stáří, člověk zřejmě zjistí, že vlastně k životu nepotřebuje vůbec nic...

Moje oblíbené knihy? Myšlenky z nich se časem vytratí...

Moje květiny? Na čas na ně zapomenu a uvadnou...

Můj život? Pozemský? Skončí, až přijde ten správný čas a potom?

Každý z nás je jenom jedno malé, nenápadné zrnko písku z přelévajícího se moře písků.
Každý z nás je nahraditelný.
Každý prožívá jinak svůj život a vede jiné boje..
Každý ale může říci: "To je můj život."

Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není

Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.

Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.

Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.

Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.

Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.

Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.

Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...

Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...

.