To by mi teda vopravducky zajímalo, kde se vona furt s tou psí hopsandou fláká. Venku už je tma, já mam hlad a voni furt nejsou doma. Todle teda sou hodně podivný zvyky. Ne, že by mi extra tak vobě chyběly, to vopravdu ne, ale chci svou večeři. Dyž konečně přindou, sou vobě jako prasata. Vona teda má jenom zablácený boty, ale hopsanda je celá urousaná a špinavá a já prosím pěkně musim počkat, až vona jí hodí do pucu kožich a umeje nohy. Vona je teda na ty nohy hodně háklivá, mě už je taky hodněkrát myla, ale já se po večerech neflákám venku, že jo…ale zase se docela rád dívám na to, jak hopsanda todle šůrování taky nesnáší. Mňoukam na ní: "Tak dělej s tou hygienou, mam hlad, chci papáníčko, ale vona to snad zdržuje schválně, potvora."
Dyž už je konečně vtírka vygruntovaná, vona mi laskavě ráčí konečně něco naservírovat do misky. Vona eště nepochopila, že já chci masíčko a tak do misky vyklopí ňákou nechutnou kapsičku, co žeru enom proto, abych nepošel hladem. Du se teda podívat, estli vtírka nemá něco lepčějšího, ale má podobnej blivajz jako já. Tak sem si řeknul, estli to není ňákej její starej zvyk nás schválně mučit nechutnym žrádlem a estli bych to neměl někam nahlásit.
Eště že ten její velkej dvounožec nám podstrojuje. Ten nám voboum totiž dává syrový maso, tajně. Aby vona to neveděla. Páč vona na něj potom vřeští, že budeme mít tasemnice. Ne teda vona a já, ale já a Žolina. Mě by to asi nevadilo, dybych měl tasemnici, páč nevim co to je, ale zase to nemůže bejt nic tak hroznýho, páč voni taky jí maso, že jo. Sice si ho ňák vaří, nebo co, ale vona nám nedá ani to vařený. Potvora. Že prej je to kořeněný a nejni to pro nás zdravý. Tak tomu nerozumim, když to může konzumovat vona, tak proč ne my. Je to nespravedlivý.
Tak sem se hezky vo sebe zase postaral sám.. Pěkně sem si vyčíhnul, až bude mít to bílý hamavý masíčko připravený na to její kořeninový vaření. Moje vostražitost a trpělivost se mi vyplatila. Nechala ho vopravducky přes noc ležet na lince. Vona fakt nechápe, že já se dostanu všade kam chci a potom, vyskočit na linku, vodkud to tak pěkně voní, to by dokázalo kdejaký kotě. Bylo ho tam vopravdu hodně.
Tendle majstrštyk už se mi poved jednou, ale to sem do sebe naládoval jenom jeden kus a už sem nemoh. Teďka to bylo jiný, ne, že bych toho dokázal zbodnout víc, ale páč já nejsem kocour lakomej a Žolina mě nechává žrát z její misky, mňouk sem na ní, že máme mejdan a byla tam v cuku letu.
Vona teda Žolina je hotovej kombajn a já sem ve svý duši hodnej a nelakomej kocourek, tak sem jí všecko to zbylý maso, co jsem do sebe už nemoh naládovat, pěkně sházel na zem. Mlaskala, až sem měl vobavy, že jí probudíme a všechno nám to zarachne. Enomže vona spala jako špalek, vono to její noční venčení má taky něco do sebe. Žolina to dorazila silou vůle, už potom taky jenom funěla, já horko těžko seskočil z linky a vodvalili sme se svorně do pelechu. Nažokovaný sme byli vobá tak, že sme se ani nervali a společně sme zmožený usnuli spánkem spravedlivejch. Zato ráno, dyž vona chtěla začít vařit. To byl rachot. Nejdřív nevěřila svejm vočím, dyž civěla na ten prázdnej talíř. Potom si brblala: "Že bych to maso nevyndala?" Koukala do tý bílý almárie, co tam mají ty nám zakázaný lahůdky a trvalo fakt dlouho, než jí to vůbec došlo.
"Číčo, tys sežral to maso."
"Tak pardon, to bych si teda vyprosil. Já sem měl enom jeden kousek, vtírka měla hnedka tři. A vůbec, mysli trošku, kam by se to do mě asi všecko vešlo, ty chytrá…" jenomže vona, jak jinak, zase mi nerozuměla.
Tak s ní nemluvim, ne kvůlivá tomu, že mě sprdla, to ne, na to sem koneckonců už zvyknutej, ale že si snad myslí, že místo žaludku mám nafukovací balon a že jí vůbec nedošlo, že todle sem nemoh sežrat sám. No, já ale vim, jak to má s tou inteligencí a tak se s ní večír zase pudu udobřit.
