Extravagantní švihák

Snad to o sobě tušil, či dokonce věděl, ale stačilo udělat ten správný kukuč a všechny dveře se mu otevíraly takřka samy. Do obývacích pokojů, ložnic ba i koupelen.Jeho víra v sebe byla neochvějná a sebevědomí z toho vyplývající ještě nikdy neutrpělo žádnou vážnější újmu na jeho hravé duši. Stalo se mu sice pár drobných nepříjemností v jeho mladém životě, ale nic takového, co by ho hluboce poznamenalo.

Nerad sice vzpomíná na dva šílence, co ho chtěli z nějakého neznámého důvodu snad utopit, ale nandal jim to tak, že na to dlouho nezapomenou. Prosazovat svou vůli to uměl opravdu báječně. Snad to patřilo do jeho genetické výbavy, zděděné po předcích, snad zde sehrával fakt i kouzla jeho osobnosti, v každém případě dříve, či později docílil vytyčených cílů. Jako nyní. Zabydlel se v jednom pánském pokoji s nějakým klukem, který se do něj zamiloval na první pohled. Na to ostatně byl zvyklý, v jeho očích nic neobvyklého. Hned na začátku budoucího soužití si vynucoval nastavení svých pravidel, aby bylo zcela jasné, kdo je v pokojíku pánem, a kdo pouze hostem.

Kluk se sice bránil, snažil se neustupovat od svých zajetých zvyků, ale časem pochopil, že soužití s výstřední bytostí stojí nějaké ty oběti. Zejména, když ona výstřední bytost dávala jasně najevo, co je jí po vůli a co ne. A tak onen švihák na onom poli dosáhl své první vítězství a jak se dobývat další strategické kvóty.

Jak si postupem času rekognoskoval terén, zjistil ke své nelibosti, že v sousedním pokoji přebývá podivné stvoření, zřejmě též mužského pohlaví. Za svůj mladý život tak podivně neurčitého tvora ještě nikdy neviděl. Nejprve ho pozoroval s nedůvěrou v jeho krásně zelených očích a čekal, co onen tvor na to. Jeho suverenita a sebevědomí bylo lehounce narušeno, protože zrzavý podivín si ho prostě nevšímal. To bylo něco neočekávaného. "Třeba špatně vidí," napadlo ho možné vysvětlení.

Nestál tak ani o jeho přátelství, ale nesnesl, když ho někdo ignoroval, jeho, ješitného krasavce. Co na tom, že když on sám nemá zájem o jakési projevy náklonnosti, dělá to samé. Ale to ještě neznamená, že si to může dovolit někdo k němu..To by se na to podíval a pěkně zblízka. Šel tedy blíž, doufajíc, že ho zrzoun konečně zaregistruje a přinejmenším padne do mdlob a nebo se nechá pomuchovat podle jeho zvyku. Zrzoun nehnul ani brvou. Něco rochal ve svém apartmá a jeho snad ani nezaregistroval. To byla jasná provokace. Nezbylo nic jiného, než počkat, jestli si ho ten slepý mameluk vůbec všimne. Trpělivě číhal a pozoroval toho podivína.

Najednou ale podivín s nepředpokládanou rychlostí vystřelil a přímo proti němu. Fuj, to byl ale úlek. Reflexivně volil rychlý úprk. Jenže on se tak snadno nevzdá. Zkusí to znovu. Pomalu se vkradl zpět do zrzounovo místnosti. Tentokrát by ve střehu. Přece si to nenechá nandat od stvoření, které je menší než on. Myšlenka vpravdě velkohubá. Jakmile se podivín proti němu opět radostně rozeběhl, on, krasavec, nevěda proč, raději opět vyklidil pole. A ten kluk, co s ním bydlí se mu smál a pokřikoval na něj:" Číčo, ty vole, nech ho na pokoji,to je mámy miláček."

"No co je mě ale do toho, že ano, miláček nemiláček, nakonec i ta máma mi bude za chvilku zobat z ruky, o to už se postarám," slibovaly jeho oči. A tak jako ve svém životě si doposud poradil se vším, poradil si i s mámou, které, když se dostal na klín, byla bez sebe a hladila ho jako zběsilá. To on rád a tak jí dával najevo svou přízeň jeho hlasitými projevy. Jen ten zrzoun mu nešel z palice. Nechápal, že když proti němu vyrazí, začne na něj padat voda. A vodu tu on nemá rád.

A tak si ho prozatím přestal všímat, přece je tam místa dost, nebude kvůli mamelukovi věčně mokrý a nakonec se s ním nemusí vůbec bavit, ne?

Pro vysvětlení: Extravagantní švihák je náš nový kocour Číča, kterého přinesl domů syn a Zrzoun je naše morče Trumbelínek. Článek vypovídá o jejich bouřlivém zžívání..

Konečná, vystupovat...

Že všichni dojedeme svým vlakem života na konec naší cesty, to je asi jediná jistota v životě, kterou máme. Nicméně ještě než se dopravíme na konečnou, projedeme spoustu zastávek se spoustou různých spolucestujících. Je zajímavé, že i když člověk celý život jede v tom pomyslném dopravním prostředku, pocity z cestování se velice různí.

---

Do mého vlaku nyní přistoupil kocour. Pozval ho můj druhorozený syn, jeden z mých současných spolucestujících. Přestupovat do jiného vlaku, který stejně pojede po mé životní trase se mi nechce a tak se snažím s kocourem nějak vyjít. Že teda dělá v kupé bordel, to je nabíledni. Nejsem nějaký extra puntičkář, ale co je moc je moc. Zlá tušení, co jsem měla, se splnila do písmene. To, že někde udělá nějakou tu toaletní nepravost, to mi nějak žíly netrhá, pokud se mi tedy nevytrusní zrovna do boty, ale že jde po morčeti a mých orchidejích, to věru těžko rozdejchávám. Trumbelínek ho úplně fascinuje a Číča ho vydrží pozorovat dlouhé minuty. Jak se stále víc a víc zžívá s naším, teď bych tedy řekla i jeho bytem, je porád smělejší a smělejší. Na Trumbelínka číhá ze všech možných pozic, ze země i z výšky. Ještě že morče není žádný srabík. Sice se asi nenaučí hrát si s Číčou po kočičím, ale prohánějí jeden druhého. Trumbelín nahání Číču, pokud zrovna ten blbec neleze po stropě a nebo světe zboř se, po mých orchidejích.

Ano, tak daleko šla jeho troufalost, přes můj důkladný pohovor o tom, co smí a nesmí. Sice se na mě pozorně díval svýma zelenýma očima, když jsem mu důrazně vysvětlovala, že na orchideje se nesmí ani podívat, ale pravděpodobně si myslel něco jako: "Jenom si žvatlej, já si stejně budu dělat, co budu chtít." Tak, že když jsem ho poprvé načapala šustit ho v mých exotických kráskách, zakamplovala se mi aorta. Chápu, že se mu určitě taky líbí, ale proč se na ně nemůže koukat z dálky, tomu naprosto nerozumím. Leda snad, že by to byl převtělený Mičurin… No, Mičurin Nemičurin, tomu se musí udělat přítrž hned v počátku. Pro začátek jsem u Googlů zjistila, že i na kočky jsou jakési páky na nastavení pravidel. Jak vím, Číča nemá rád vodu, to jsem poznala na vlastní podrásanou kůži, když jsem ho onehdy chtěla vykoupat po našem průjmovém zážitku.

Tak tímto směrem se bude ubírat moje výchova. Do rozprašovače si dám vodu a až poleze na poličku s orchidejemi, pěkně ho postříkám vodou. Taková sadistka budu. Kočky ale mají snad nějaký instinkt na nečestné myšlenky a podlost lidí a tak jsem zatím neměla příležitost vyzkoušet si svůj výchovný prostředek. Buď ho orchideje už přestaly zajímat a nebo číhá na příležitost, až nebudu doma a zapomenu zavřít dveře od mého pokoje, aby si užil bez jakéhokoliv vodního rizika.

Trumbelínek ho ale zajímá pořád a já se smiřuji s myšlenkou, že moje klidné idylické večery u PC jsou definitivně v háji. Přece jenom na ně musím dohlížet i když morče je udatné a celkem nebojácné, ale když před ním přistane odněkud seshora pruhovaný predátor, asi se mu taky podlomí lehce kolena. To se v mžiku rozčílí a začne cvakat zubama. Toť neklamné a mě jasné znamení, že je nasratý na nejvyšší morčecí míru a je připraven kousnout. Číča to tím svým instinktem asi taky poznal a tak se okamžitě zdekuje. Asi tuší, že kousanec od morčete docela bolí.

No a takhle my žijeme, tedy cestujeme vlakem života. Každá zastávka, kdy někdo vystoupí a někdo zase přistoupí, přináší životní změny, které jsou někdy milé, ale někdy také ne a my můžeme protestovat, může se nám to nelíbit, ale to je asi tak všechno….Mňau.

S ním chci bydlet

Jsem z hloubi duše přesvědčená, že zvířata si mezi sebou rozkecají, na koho se mají obrátit, když jsou v nouzi. Minulý pátek v ½ jedenáctý večer mě mladší synek představil našeho nového nájemníka. Přitáhl domů kočku. V noci, kdy jsem zrovna nebyla na nějaké představování naladěná a už vůbec ne připravená, se oba hezky postarali, že jsem na moment propadla panice při představě, že důvěřivému morčeti Trumbelínkovi nasadíme do bytu predátora. Ale v pudu sebezáchovy jsem si řekla, že to je jenom trochu živější sen a ne hrozivá skutečnost a s touto uspokojivou myšlenkou jsem sladce usnula. Ráno jsem šla rekogniskovat terén. Synátor chrněl jako dudek a vedle něj se tulila kočka, tedy čtyřnohá.

Velice ležérně otevřela svoje zelená kočičí očka a na půl huby mě pozdravila po kočičím "mňau." Syn na rozdíl od ní mě nepozdravil vůbec. Dnes s týdenním odstupem asi vím, že to nebylo kočičí pozdravení ale kočičí upozornění, že je tady a abychom si nemysleli, že nás bude nějak poslouchat. Poučená zkušeností s potkany, kdy z jednoho jsme jich měli za krátký čas osm, jsem začala zjišťovat, co že to vlastně je. Je to kocourek, odrostlé kotě a dostal jméno Číča. Naše doposavad krátké soužití řeší neustále jednu otázku, kdo z koho.

Marně synkovi vykládám, že kočka není pes a když u něj nechce být, nic jí nepřinutí. Bohužel to nebral na zřetel, hned druhý den, kdy jejich názory se výrazně rozcházeli v tom, kde kdo bude spát, Číča si už našel svoje místo jinde, než v synovo posteli ale synek byl proti této drzé samostatnosti a nutil kocourka k sobě. Ten to vyřešil po svém a myslím, že jednou , tedy dvakrát a pro vždy. Prostě se mu do postele zlomyslně vychcal. Doposud jsme na něm obdivovali, jak chytře hned pochopil, že musí svoje potřeby chodit dělat do bedýnky k tomu určené a ne jinam a my jsme rychle pochopili, že ho musíme respektovat. Prostě soužití plné pochopení do okamžiku, než mu mladší odnož v návalu lásky splácala žaludek.

Kočičí průjem je opravdu nemilá a velice smradlavá záležitost. Bohužel se v tomto ohledu zadařilo bravurně pod mým křeslem, kde většinou bydlí i Trumbelínek a na Číču to přišlo při bedlivém pozorování nebojácného morčete. Vytáhnout ho zpod křesla, byla záležitost pro hrdiny, vzít ho do rukou celého opatlaného od nevonných exkrementů a následovně ho vykoupat mohlo být realizováno pouze otrlými jedincemi. Já se za takového považuju, hlavně z toho důvodu, že nevonná událost se přihodila v mém pokoji, pod mým křeslem u mého morčete, a jenom jsem doufala, že snad morče bude od smrtonosného nánosu kočičího průjmu ušetřeno. Číču jsem tedy s nasazením života vytáhla a snažila se ho narvat pod kohoutek, abych mu umyla kožich. Takový celkem malý tvor a bránil se jako o život. Zdrápal mi ruce tak, že jsem povolila sevření a on mi pomstychtivě obalen svým výtrusem vlezl na záda tam završil dílo mé zkázy.

Seškrábal mi záda tak, že mi bolestí vyhrkly slzy.

"Sundej ze mě toho debila!" řvala jsem na mladší odnož.

Když i syn dostal svou dávku hnědavého produktu, uplatnil sílu budoucího muže a kocoura přepral. Vydrbal mu kožíšek a zabalil ho do ručníku. To už se Číčovi asi líbilo, jelikož se ani nehnul. Já šla zkontrolovat, jestli Trumbelín taky nepotřebuje koupel, ale ten nějakým zázrakem smradlavému znečištění unikl. Tak jsem tu spoušť uklidila se zatnutými zuby a vydala zákaz nepodávat kocourovi mléko. Nyní prožíváme období příměří, Číča chodí fascinovaně sledovat Trumbelínka a ten jako zvířátko důvěřující bezmezně čtyřnožcům, když se proti kocourovi rozběhne, kocouří hrdina zbaběle utíká. To je ale dobře, protože jediné, co mi vadí na tom, (tedy až na ty hory povlečení, co jsem musela prát a trocha toho smradu), že máme zase nový zvíře jsou obavy, aby kočka morčeti neublížila.

Kočky prý si vybírají člověka, kterému budou věnovat svou náklonnost.

Číča si vybral synka. Zcela naprosto cíleně. Venku k němu nenuceně přiběhl a žalostně mňoukal. Když jsem se ptala, čím tak okouzlil, bylo mi řečeno, že udělal takové ty kočičí oči, jako kocour v botách z filmu Shrek. Na to není argument.

Číča si prostě vybral místo, kde chce žít. Jenom tiše doufám, že nebudou další…Přece vím, že si to rozkecaj..

Chci žít doma

Příroda je mocná čarodějka. Zamiloval sem se v první minutě, co jsem jí zvětřil.

Její magická vůně mě naprosto očarovala. Zůstal jsem strnule stát na zahradě jako solný sloup a bál jsem se pohnout, aby mi nezmizela z obzoru. A potom mi došlo, musím za ní, hned, teď, než se mi navěky ztratí.

---

Nezdržoval jsem se překonáváním vrátek, ale rychlostí blesku jsem se rozběhl k díře na druhé straně zahrady a vystřelil tudy za objektem své touhy. Přece jenom ale obíháním jsem ztratil drahocenné vteřiny a tak se stal svědkem toho, jak ONA nastupuje se starší elegantní dámou do auta .To se v momentě rozjelo, ale já jí nechtěl ztratit a tak jsem pádil, co mi síly stačily, za tím autem. Běžel jsem dlouho, předlouho a cítil, jak mi docházejí síly. Nechtěl jsem to za nic na světě vzdát, ale byl jsem už moc unavený, pozvolna jsem zpomaloval a auto se mi ztrácelo v obzoru.

Tak zmožený jsem byl, že jsem si vlezl pod strom a usnul jsem jako pařez. Když jsem se probudil, byla už tma. Vypravil jsem se zpátky k domovu, ale běda, zjistil jsem, že domů netrefím. Snažil sem se najít cestu, ale všechno bylo marné. Řekl jsem si, že se na to vyspím a zítra bude líp.

Ráno mě ovšem připravilo nemilé překvapení. Nějací podivní tvorové ve stejnokrojích, které jsem nikdy neměl rád, mě hodili na krk pevnou smyčku a smýkli se mnou do almary na kolech. Odváželi mě pryč a já se strachy třásl. Naštěstí jsme nejeli dlouho, asi tušili že jsem zvyklý na lepší dopravní prostředky, než byla ta jejich rachotina a brzy mě dovolili vystoupit a já se ocitl v jakémsi penzionu, kde bylo spousta nájemníků různých ras. Že by nějaký mezinárodní hotel? Než jsem se stačil víc porozhlédnout, otevřeli dveře jednoho toho podivného pokoje a pustili mě tam. No tohle, zmateně jsem se rozhlížel. Co to má znamenat? Kde mají křesílka a pohovku? Vždyť tady nejsou ani koberce. Jak jsem se tak koukal, spatřil jsem v koutě krčícího a zlostně na mě pokukujícího tvora.

Takového vzteklého zrzka. Měl na mě asi zlost, že mě nastěhovali k němu a přišel tak o své soukromí. Šklebil se na mě a ukazoval svoje zažloutlé zuby. No nebudu si ho všímat. Sice bych s ním byl hotov během minuty, ale já jsem tvor snášenlivý, nemám rád rozepře a taky jsem tvor zamilovaný a to mi dodává snášenlivosti. Ano, jsem zamilovaný, ale kde je moje láska a kde je můj domov? No ano, můj domov a mí přátelé. Tenhle v tom koutě asi moc přátelský nebude. Ale já jim všem dám hned najevo, že odcházím, a to hned. Už tady nebudu ani minutu. Ale běda, dveře jsou zamčené, nejdou otevřít. Oni nás tu snad zamkli, barbaři, copak hosté se zamykají? To jsou ale divný pořádky. Nu co, počkám, až někdo přijde a potom hned vypadnu. Já tady přece nechci bydlet. Já chci být doma, kde mám svoje křesílko i gaučík, kam se vždycky slastně natáhnu jak dlouhý, tak široký. A pokaždé se tam najde něco dobrého na zub. Můj starší přítel se se mnou vždycky o všechno rozdělí.

Konečně sem někdo jde. Připravil jsem se vystřelit hned, jak se otevřou dveře. Ale ouha, oni mě nepustili. "Kampak se hrneš šviháku? Teď bydlíš přece tady." Nechápal jsem co to mele. Já přece bydlím doma, to je to místo, kde chci bydlet.

"Nic si z toho nedělej, tady máš něco k snědku, zvykneš si a bude se ti tu líbit," slyšel hlas jako ve snách." Což se všichni pomátli? Tak teda teď něco pojím, ale zítra jim všem ukážu.

Jídlo teda nebylo nic extra, ale láska prochází žaludkem, tak jsem snědl, co mě dali a natáhl na místo, co bylo pro mě připravený na spaní. Ráno moudřejší večera, pomyslel jsem si a usnul.

Probudil mě podivný hlahol. Zrzek stál co nejblíže dveřím a podlézavě se podbízel nějakým lidem, co na něj koukali. Ty oči, co na ně dělal, to bych vám přál vidět. Ani ta největší koketa na světě by takového bravurního očního výkonu nebyla schopná. Až jsem si z toho sedl na zadek. Zrzek se na mě podíval a povídá mi: "Jestli tu nechceš zůstat, dělej to taky tak." Co tím asi myslel? Co že to mám dělat? Jenomže pak se dveře otevřely a zrzek byl na svobodě. Vesele poskakoval a moc se radoval. "Tak se tu měj fajn, já už se nevrátím, jdu domů."

Já bych také chtěl jít domů, ale jak. Jsem tu zamčený, ven se nedostanu. Najednou mi bylo všechno moc líto. Jak jsem byl hloupý, když kvůli nějaké nafintěné krasavici jsem opustil svůj domov, říkal jsem si pořád dokola. K čertu s fiflenami. Zkoušel jsem se dostat ven, ale dveře nepovolily. A tak jsem si zalezl do kouta a byl jsem smutný. Moc smutný. Ale najednou, nejprve jsem myslel, že se mi to zdá, mě do nosu udeřila vůně, kterou také miluju. Jenom jsem si nikdy neuvědomil, že jí miluju tolik. Nasával jsem a vůně sílila a jakoby se ke mně přibližovala. A já poznal svého staršího přítele. Přišel za mnou, přišel si pro mě. Radostí jsem začal rotovat to tom uzavřeném prostoru, když jsem uslyšel hlas, co bych poznal vždycky a všude: "Tak tady jsi ty tuláku jeden, tos to zase vyvedl, tebe ty ženský jednou zabijou. Tak pojď ty barde, jde se domů. Copak nám spolu bylo zle bez ženských?" Musel jsem uznat, že má pravdu. Ztratil jsem na moment hlavu, ale zaplatil jsem za to tvrdě. Štěkal jsem radostí a zuřivě mlátil ocasem, abych dal svému příteli jasně najevo, že ode dneška na ženský kašlu.. zvysoka.. protože chci být se svým pánem doma a napořád.

Depresivní sen

Seděla v křesle a vrásčité žilnaté ruce měla sepnuté. Hlavou se jí honily neuchopitelné a zmatené myšlenky. Stáří si vybíralo svou daň za dlouhý život. Postupné a zrychlující se zapomínání všeho, ji často uvádělo do zvláštních stavů.

Zbytky myšlenek a vzpomínek se jí podivně splétaly v příběhy, které nikdy neprožila. Často nedokázala rozlišit, jedná-li se o skutečnost a nebo sen. Mrumlala si pro sebe podivné věty. V jejím domově se střídalo v péči o ní mnoho lidí. Ženy z pečovatelské služby přicházely ráno, aby jí pomohly s hygienou a snídaní a posadily jí do křesla, kde sedávala uzavřena se svými myšlenkami a čekala na svou dceru.

Dopolední zdravotní návštěvu vítala vždy s rozpaky, jelikož zdravotní sestry se střídaly a ona si nepamatovala ani jednu. Vždy se ale nechala od nich ošetřit a poslušně reagovala na všechno, co od ní chtěly. Dlouho si nemohla zvyknout na ten ruch, kdy sama se už nemohla pohybovat po svém bytě a přes to tam pořád někdo přicházel a odcházel. Nezbývalo ale, než si zvyknout na tento způsob života. Neměla pocit samoty a věděla s jistotou, že vždycky přijde její dcera. Až do chvíle, kdy jí některá z žen řekla, aby na svou dceru už nečekala, že už k ní nikdy nepřijde. Byla tak zmatená a prožívala obrovský smutek. Slzy se jí koulely po tváři, a v hlavě jí neustále rezonovala věta: Nečekejte na dceru, už k vám nikdy nepřijde. V tomto depresivním stavu nemohla na nic jiného myslet, jenom na tu větu. Stále slyšela ten ženský hlas i když nevěděla, komu patřil.

Chvílemi usínala, ale ani spánek jí nepřinesl klid. Byla plná bolesti a lítosti. Je s podivem, že bezprostřední přítomnost zapomínala v okamžiku. Je s podivem, že duševní bolest nedokázala zapomenout. Její mučený mozek pracoval jako zaseknutá gramofonová deska…..už nikdy…. nečekejte…. nepřijde.

Zaslechla rachocení zámku, někdo přichází, ale ona ví, že to není její dcera.

"Ahoj mami, kuky kuk."

"Ty jsi přišla? Já myslela, že už nikdy nepřijdeš."

"Co to povídáš? Přece víš, že sem chodím pořád."

"Ale mě někdo řekl, abych na tebe už nečekala, že za mnou už nikdy nepřijdeš."

"A tys tomu věřila? Třeba se ti to jenom zdálo, nebo jsi to nějak popletla."

"Já nevím, možná se mi to zdálo, ale věřila jsem tomu."

Její oči vyplašeně těkaly, ale přesto se v nich zračila veliká úleva.

"Copak ty nevíš, že bych tě nikdy neopustila?"

"Vím, teď už to vím, určitě se mi to zdálo, ale byl to strašný sen."

"Jak asi byla nešťastná a jak se musela cítit opuštěná," sevřelo se dceři srdce lítostí, ale dokázala se smíchem řici: "Ty jsi vážně uvěřila, že bych tě opustila?"

"Ne, ne, nevěřila, byl to jenom hloupý sen."

Do duše se jí vrátil klid a po tváři se jí rozlil klidný a šťastný úsměv. Brzy na všechno zapomene..

Neživ depresi pránou

Muži chodí svoje depky řešit do hospody. Já je chodím řešit do lesa. S mými věrnými čtyřmi kamarádkami, se kterými hromadně venčíme každý večer pejsky. Poměr pejsků a majitelek se během těch společných deseti let mnohokrát změnil, někteří pejskové odešli do psího ráje, někteří byli nahrazeni jinými pejsky a někteří ne a tak se nezřídkakdy stane, že jednoho pejska jdeme vyvenčit 3 ženský. Vlastně bych to mohla podat tak, že se chodíme venčit nás 5 věrných a pejskové nás doprovázejí. Nyní je poměr 5 venčitelek na 3 pejsky. Jako skupina máme už svoji tradici a jsme celkem v místě našeho bydliště všeobecně známé. Že tam semeleme všechno, je naprosto nabíledni. I ty naše depky.

Jako třeba včera. Byly jsme čtyři s peskem Ivany a Jany. Alena přišla s informací, že existují lidé, kteří vůbec nejedí, jenom pijí a jsou živi jenom z prány. Když my, ostatní neznalé venčitelky jsme ji podrobily křížovému výslechu, co to je prána a dozvěděly se o co kráčí. Prána je tedy energie procházející vším a dodává tělu sílu, kterou potřebuje pro svou existenci, aniž by musel člověk jíst. Prý existují lidé, kteří po mnoho let nic nepozřeli, hlásala Alena. Ivana logicky zareagovala otázkou, proč teda umírali lidi v koncentrácích na hlad a proč to neaplikují v Africe, kde je hladomor. Kdyby žili z prány, nemuseli by umírat hladem, vyzněl logický závěr.

Skupinově jsme tedy přišly k přesvědčení, jak by bylo krásné, kdyby nikdo nechtěl jíst, kdyby všichni žili jenom z prány. Kdysi jsem slyšela heslo "Kurz sraní bez žraní". Možná to bylo ono, jenom se to jinak jmenovalo, ale to nevím přesně. To by byla krása. Jenomže já, protože jsem největší šťoural ze skupiny, jak mi říká neustále Alena, jsem v tom chtěla mít úplně jasno a tak jsem vyslovila podezření, že kdyby v Africe žili všichni z prány, tak že na nás žádná nezbyde a budeme mít hlad. Skupina propadla depresi. Ano, tak nějak by to bylo. Co když tý prány není dost a museli bychom si jí třeba za velké peníze kupovat. Co když by nám jí v tý Africe všechnu vypotřebovali a na nás by nezbylo. A nebo kdyby si jí z největší části nějakým způsobem nashromáždili politici.

Deprese se neustále prohlubovala. Už jsme si nepřišly jako objevitelky nového stylu života, díky jemuž jsem já na malou chvíli propadla iluzi, jak se hezky po práně zhubnu, ale začaly jsme se bát o svůj život. Co kdyby se prána na nás nedostala. A tak jsme se rozhodly mlčet. V těžké depresi jsme se rozcházely do svých domovů.

Já jsem slib mlčenlivosti ale trošku porušila, protože sice o práně nebudu s nikým mluvit, budu jako hrob, ale tak nějak to musím napsat, jelikož je to silnější než já a budu doufat, že na můj blog nikdo z Afriky, ani z politiků nechodí. Odpusťte mi kamarádky Ivano Aleno a Jano.

Cesta mé paměti v nekonečnu

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.

Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...

Já miluju 21.století

Nechci psát negativní článek, jelikož jsem si koupila nové kalhoty, které mě nikde neškrtí a ještě krásné punčocháče, páč jedu v sobotu do Národního divadla. V tomto rozpoložení tedy nebudu vypovídat o problémech 21.století, jelikož každé století má svoje problémy, jako je má většina jednotlivců a je úplně jedno, ze kterého století který jednotlivec je. Jsem smířlivě naladěná a proto budu psát o radostech 21.století, tak jak je přineslo mě.

Velkou radost mě a věřím, že nejen mě, toto století přineslo s rozvojem techniky. V praxi u nás to znamená, že například na prosté zapnutí televize potřebuju3 ovladače. Tedy alespoň u nás v rodině. Není to krása? Ovladač na video, který funguje jako zesilovač, jelikož nemáme společnou anténu ani satelit, set top box má taky svůj a no a nakonec televizní ovladač. Byla jsem moc ráda, že jsem všechny tři komponenty dokázala propojit tak, že výsledek mého několikahodinového snažení byl příjem digitálního vysílání v televizi zkombinovaný s přehráváním videokazet, aniž bych se během kompletační doby na spojovacích šňůrách neuškrtila. Pamatuji si velice dobře na pocit vítězství, který jsem díky technice 21.století zažívala. A také si pamatuji velice dobře, jak tento pocit pozvolna vyprchával, když z tvrdě vydobytého digitálního příjmu na mě z obrazovky promlouvalo stále více a více reklam.O pocitu sucha a bezpečí v mých dnech, o nestárnoucí a nevadnoucí pleti pomocí zázraků kosmetického průmyslu, o lécích, bez kterých se prostě neobejdu a spoustě jiných moderních výdobytků těchto časů. Pokrok techniky vyřadil z mého života užívání videa na nahrávání, jelikož analogové video se příliž nesnoubí a digitálním příjmem Já ale dokážu bez ledasčeho žít a tak jsem došla k přesvědčení, že pro mě není rentabilní za 20 minut filmu sledovat 10 minut nalejvárny, co všechno potřebuju a musím si podmínečně pořídit.

Televizi jsem jednou pro vždy zavrhla s tím, ať se s ovladači a reklamami trápí náš taťka. Dlužno podotknout, že, sice nevím jak, ale dokázal je zredukovat na dva. Já jsem přesedlala na počítač a internet. Chytré rozhodnutí, mnohokrát jsem si blahopřála, jelikož poskytovatel našeho připojení umožňuje svým zákazníkům dívat se přes síť na televizní programy. Tady už se ty reklamy daly vydržet, protože na PC se dají v čase reklam dělat i jiné činnosti. Co se ale nedalo vydržet bylo, když před rozuzlením děje v napínavém filmu spadl net a já věděla čočku, jak to dopadlo. Můj soukromý pokrok šel ještě dál. Naučila jsem si tedy filmy stahovat. Geniální. Stáhnu, podívám bez reklam, vymažu. Jenomže všude se najdou nějaké blechy, že ano, a mě najednou nestačila paměť. Tedy ne moje paměť, s tou už jsem dávno na štíru, ale PC paměť.

Co se dalo dělat, 21.století to vyžaduje, chtělo to nový počítač. Nový počítač chce nový operační systém, nový operační systém chce nové programy. Já jsem chtěla nové kalhoty a nové punčocháče. Chápu…všechno chce své…Pokrok prostě nelze zastavit.

Vzpomínky, jak k potkanům jsme přišli

Vždycky jsem se snažila své dva synky vychovávat k lásce k přírodě a ke zvířatům. Tento aspekt mojí výchovy byl velice snadný, protože mí synové mají lásku ke zvířatům ve své genetické výbavě. Potud tedy moje výchova byla bezchybná.

V tomto duchu jsem dost dobře nemohla odmítnout mladšího synka, když se jednou večer ke mě přiloudal s informací: "Mami, já jsem venku našel bílého potkana." Prozřetelně jsem se podívala na jeho obě ruce, byly prázdné. Naivně jsem se uklidnila, že potkan s námi není v naší domácnosti a opáčila jsem: "No a komu jsi ho dal?"

Synek se začal ošívat a to bylo zlé znamení. Po mnoha peripetiích a oklikách z něj vylezlo, že ho nedal nikomu a po delší přednášce, že by venku brzy zašel, mu z rukávu vylezl bílý potkan s červenýma očima. Myslela jsem, že padnu do mdlob.
Nemohla jsem ho ale s potkanem vyhodit, vždyť lásku ke zvířatům cítí prakticky částí i díky mě. A tak jsme si tu bílou potvoru nechali. Děti ho dali do akvária a ironií osudu bylo, že onen potkan naprosto uchvátil mého staršího syna, který ho takříkajíc adoptoval. Potkan byl samice a dostal jméno Mišule. Starší syn se opravdu staral, nějak instinktivně pochopil, že by u nás neprobíhal stejný scénář jako vždycky, to znamená, já pořídím zvíře, ty se o něj starej matko.

V té době začal už sem tam vydělávat na brigádách nějaké ty peníze, koupil tedy Mišuli obrovskou klec,
za 1 000Kč a jal se jí zařizovat. Zařídit takovou klec není žádná jednoduchá věc, alespoň mě se to tak jevilo, podle toho, že jsem doma zakopávala o samé trubice, roury a žebříčky. A taky to bylo velice časově náročné, neboť než syn stačil Mišuli vytvořit nový domov, ona v tom starém s láskou povila 7 dalších potkáňat. Ano, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Stěhování tedy momentálně nebylo možné, dle direktivy staršího syna jsme museli počkat, až vyvede svoje děti. Já tedy doufala, že je nevyvede, doufala jsem v to, že někdy se stane, že matka své prvorozené zabije a sežere, ale naše Mišule byla vzorná matka. Spolu s osudem se postarala o to, aby všechna její dítka dospěla u nás. Jakmile potkánci trochu vyrostli, usneslo se, že je nabídneme do dobrých rukou. Syn mezi svými kamarádkami objevil jednu zvlášť fundovanou odbornici, která rozpoznala, že naše rodina vlastní 5 chlapečků a 2 holčičky. V tomto poměru pohlaví jsme dali nabídku na internet. Zájem byl, potkani byli opravdu hezcí, bílí s černou malbou na hřbetě a s černýma očima. No co to ale bylo platné, když ona pohlavní poradkyně potkany diagnostikovala úplně obráceně.

Bylo to 5 holek a 2 kluci. A tak nám řízením osudu zbyli všichni.
Koupila se tedy další klec za 1 000Kč a po zralé úvaze děti přišly na to, že by bylo dobré dát dvě na sebe, aby tam těm potvorám mohly zbudovat parádní prolejzačky. Po další zralé úvaze děti bystře přišly na to, že se musí koupit další klec za 1 000 Kč, jelikož se musí rozdělit samci od samic. Dál už to šlo splavně. Odstřihnout dno od jedné, přidělat jí na druhou. Marně mladší odnož radila té starší: "Uřízni to pilkou vole!" Ne to by nebylo správné a tak se koupily pákové kleště za 1000Kč

Vybavení různými hamaky, tunýlky a kolotočem troufnu si typnout vyšlo na nějaké 4 000Kč.
A vrcholem bylo zakoupení skartovačky za další 1 000Kč, protože potkánci potřebovali natrhaný papír. To že se pro ně skartoval můj bílý křídový papír jsem už ani nekomentovala. Moje ironické poznámky jako: "Za to, co jsi nacpal do těch potkanů, už bys měl auto, a nebo kupuj jim raději zrní, než textilní hamaky za 350Kč", zůstávaly nevyslyšeny.

Vím, čím jsou rodiče povinováni dětem a tak jsem si na ty mrchy zvykla. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Musím říct, že jsou to silně sociální zvířata a lidé by se od nich mohli lecčemus přiučit. Tak jsme žili pospolitě lidi a potkani, až do té doby, než začali děti naší Mišule umírat. Jelikož Mišule se zřejmě dopustila incestu a proto se asi ocitla bezprizorní na mrazu, u všech jejích potomků se vyskytly nádory a boule. Ona zasloužilá matka je přežila všechny ještě o dobrý rok. Ač byla z našich domácích zvířat nejmenší, dokázala si zjednat respekt.
Bál se jí pes i morče. V závěru svého plodného života se jí podařilo přehlodat jakousi šňůru, vyhodit pojistky v celém bytě a navzdory tomu všemu, přežít.

Nevím, jestli to bylo vlivem elektrického proudu, ale je fakt, že poslední půlrok svého života měla jakousi nadýchanou srst. Když umírala, brečela jsem. Vnesla nám do života chaos, který trval po celý její život a změnil životy i nás všech.

Příběh

Nenáviděl všechno a všechny. A nejvíc sám sebe. Za to, že příroda k němu byla velice skoupá. A neobdařila ho alespoň průměrností. Nedopřála mu vysoký vzrůst, takový, jaký záviděl svým vrstevníkům, jeho stále dětský hlas nezhrubl ani v pubertě. Byl z toho tak nešťastný a dlouhodobě nešťastní lidé se stávají často zlými. Jeho opravdu hezké oči nesly stále odraz jeho vnitřní zloby a tak ztrácely svůj přirozený lest, který přebíjel odstín nenávisti. Kamarádi s ním pohrdali, jelikož z něj cítili zoufalou touhu zalíbit se jim. Slušnější spolužáci se mu vyhýbali a ti druzí ho jen zneužívali a využívali.

Vždycky, když pochopil zradu svého okolí, zatrpkl ještě více. Život, který vedl ho unavoval a obtěžoval stále víc. Snil o velké lásce, ale ani ta nepřicházela. Nebyl pro dívky přitažlivý a těch málo, ke kterým se směl přiblížit, ho jenom využilo a opustilo. Zoufalství z neutěšené reality se pro něj stávalo bezbřehé. Začal hledat úniky. Nejprve jen sem tam, kombinoval léky s alkoholem. Zpočátku to zabíralo spolehlivě. Na několik hodin se dostával do jiného světa, ale návraty zpět do plného vědomí byly bolestivé. Začal si sám ubližovat aby přehlušil duševní bolest bolestí fyzickou. Řezal se žiletkou kde se dalo. Nechtěl umřít, jenom se chtěl trestat. Za to, že není jako ostatní, za to, že ho nikdo nemá rád.

Na ty, co ho ale opravdu měli rádi, na ty pozapomínal. Jeho matka věděla, že se trápí, ale nemohla mu pomoci, protože on se jí nikdy nesvěřil. Ani své babičce ne, a při tom oběma těmto ženám na něm moc záleželo.

Když se probral z bílé mlhy, nad svým obličejem rozpoznal uslzenou tvář své matky. Nechápal kde je a proč. Nevěděl, co se stalo, nepamatoval si z posledních dnů ani zbla. Nevadilo mu to, podivně mu v tomto pro něj neznámém prostředí bylo dobře. A snad poprvé cítil lásku, kterou pro něho jeho po celý jeho dosavadní život matka měla.

Postupem času, který trávil v psychiatrické léčebně se dozvěděl, že naposledy to s léky a alkoholem přehnal a jeho zářez žiletkou přes zápěstí byl hlubší než obvykle.Prý ho našli polomrtvého v kaluži krve. Nepamatoval si vůbec na nic.

Jeho ošetřující lékařka byla příjemná a empatická. Často si spolu povídali a on k ní získával stále větší a větší důvěru. Všechno, co měl bolavého ve své pokroucené duši, díky ní lezlo na povrch a on znovu prožíval křivdy svého života, jenže tentokrát jinak, jelikož je zároveň dokázal odhodit a už se k nim nikdy nechtěl vracet.

Blížil se čas jeho propuštění z kliniky. V ten čas bohužel přišla další rána. Ta, která ho pomalu ale jistě připravovala na návrat do reality, zemřela. Tragická autonehoda ukončila její život téměř ve vteřině. Naděje v lepší zítřky se rozplynula jako mýdlová bublina. Bylo přece dohodnuto, že i po propuštění bude za ní docházet na terapie. Ale jak, když už není….Měl na paměti stále její slova, kdy mu vysvětlovala, že psaní je velmi dobrá terapie. "Když budeš nešťastný a zoufalý, vezmi papír a tužku a všechno ze sebe vypiš, piš a to ti pomůže, věř mi.

Věřil jí. Věřil jí tak moc, že začal opravdu psát.

Ne ale na papír, ale na sklo přes internet díky různým redakčním systémům. Měl blogy takřka všude. Psal povídky, kde mnohokrát čerpal ze svých zkušeností. Psal hezky a poutavě, nicméně i v tomto blogovacím prostředí se bojuje o místo na slunci. Jeho psaní mu nepřineslo slávu jako některým jiným blogerům. Přes to, že se tak moc snažil, nedostal se nikdy na výsluní. Jeho duše se opět pozvolna plnila zlobou. Stará, stále hnisající rána se opět otevřela. A nebylo nikoho, kdo by jí uměl definitivně vyléčit. Virtuální svět mu nepřinesl to, v co doufal. Začal používat při psaní sprostá slova. Nadávat na všechno a na všechny. To, co si měl psát na papír, bolesti svojí duše, psal na sklo. Tetelil se radostí, když mu někdo dal za pravdu. Když mu někdo odporoval, zahrnul ho nadávkami. Odcházel z různých blokovacích systémů za urážek svého okolí, aby se za čas zase vrátil. Virtuální život, který vedl, dostal pevné depresivní obrysy, které si naprosto nezadaly s jeho reálným životem. Dvě strany téže mince. Duše a tělo… realita a virtualita.Vybíjel si své zoufalství kritikou ostatních. Vzbuzoval lítost i opovržení.

Snad má naději, že realita, kterou žije, se někdy změní. Možná k tomu stačí jedna maličkost, mít rád sám sebe…kdoví.

Žlutý medvěd

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.

Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.

---

Když ho poprvé, co by desetiletá holčička viděla, zamilovala se do něj okamžitě. Byl to přítel jejího otce a často k nim za otcem chodil řešit pracovní záležitosti. Vždycky jí přinesl něco dobrého na zub a vyprávěl jí legrační pohádky. Byl pro ni ten nejkrásnější z nejkrásnějších.

Stále jakoby rozevlátý, sršící chronicky dobrou náladou, věčně dobře naložený.

Náramně se těšila na každou jeho návštěvu. Někdy přišel za otcem sám a někdy se svou ženou. Nesmírně jí ho záviděla a potají snila, že ji jednou opustí a vezme si za ženu jí. Každý večer před spaním si vybavovala jeho usměvavou tvář lemovanou černými, lehce vlnícími se vlasy a utápěla se v jeho hlubokých modrých očích. Když jí bylo 12 let, přinesl jí k narozeninám velikého žlutého medvěda. Měla obrovskou radost a mědvěda tajně pojmenovala po něm Miky. Nebylo noci, aby s Mikym neusínala, držíc ho kolem medvědího krku a sladce se neusmívala ze spaní.

A potom přišel smutek. Miky k nim přestal chodit. Bála se otce zeptat se na něj, aby neprozradila své hluboké city, ale náhoda jí dopřála vysvětlení. Slyšela rodiče, jak si o něm povídají a pochopila, že emigroval a nikdy už se domů nevrátí.

Tajně proplakala mnoho nocí a o to víc se upínala ke žlutému medvědovi od Něj. Přešlo mnoho let. Z dívenky se stala dospělá žena, v srdci stále milující stín Mikyho, kterého podvědomě hledala v každém muži, který se kolem ní objevil. Vdala se a založila rodinu.

Rodinné starosti a povinnosti jí nechávaly pozvolna zapomenout na dávnou dětskou lásku, kterou si občas připomněla pohledem na žlutého medvěda, trůnícího v dětském pokoji. Její rodiče se radovali z jejích dvou holčiček, svých vnuček, manžel jí miloval, jen si nedokázal vysvětlit její náklonnost k tomu žlutému medvědovi. Nemohl zapomenout, jak zpočátku jejich manželství přišel nenadále domů a našel ji v slzách, kterak objímala tu plyšovou hračku a něco jí šeptala do medvědího plyšového ucha. Uplynulo mnoho let. Její dcerky pomalu dospívaly a značně omšelý medvěd seděl stále na svém místě.

"Ty máš pořád toho medvěda? Je to ten od Mikyho?" zeptal se jednou otec, když přišel na návštěvu.

"Jo, mám, holky ho nestačily zničit," zatajila hned fakt, že holky si s ním ani moc nesměly hrát. Nevadilo jim to tak moc, protože měly spoustu jiných plyšáků a tak si medvěda záhy přestaly všímat.

"Miky se vrátil, je zpátky."

Zatajil se jí dech, ale nedala najevo překvapení.

"Ano? Jak se má?"

"Zatím jsem s ním nemluvil osobně, jenom mi kontaktoval přes telefon, ale přijde s jeho manželkou k nám. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne. I po tolika letech pocítila osten žárlivosti na jeho ženu.

Tolik by ho chtěla vidět, kolik je to vlastně let, co odešel? Přibližně 25. Čtvrt století. Třetinu lidského života. Přemýšlela, jak by to udělala, aby ho mohla vidět. Otec jí však nenadále nabídl řešení.

"Máma by chtěla, jestli bys jí na tu sobotu neupatlala ten tvůj výborný koláč. Přijel bych si pro něj."

"Tovíš, že upeču."

Koláč se jí opravdu povedl, ale teď ještě musela vymyslet důvod, aby otec pro něj nejezdil, ale ona ho mohla přinést sama k nim. Zvedla telefon a namluvila otci, že bohužel musí ještě něco neodkladně zařídit, koláč přiveze osobně ještě před tím, než Miky s manželkou přijde, a v kolik že to vlastně má přijít?

"Jsme domluvení kolem třetí odpoledne," přihrál toužebně očekávanou informaci otec.

Teď ještě zařídit, abych se s koláčem zpozdila a je to.

V ½ čtvrté rozechvěle stála před dveřmi bytu jejich rodičů a zvonila.

"Promiň nestačila jsem to," omlouvala se ve dveřích.

"Ale to nevadí, nic se neděje, pojď se podívat, koho to tu máme," zahlaholil otec.

Vešla zvědavě do prostorného obývacího pokoje a její z dětství přetrvávající obraz byl rázem vymazán. Měla pocit, že kdyby Mikyho někde nyní potkala, nepoznala by ho. V křesle seděl někdo jí neznámý. Marně hledala černé vlnité vlasy na vrásčité tváři. Viděla jenom zbytky šedin a viděla stáří. Snad jenom oči jí vzdáleně připomínaly Mikyho, ale i ty vybledly a pozbyly lesku a za silnými brýlemi vypadaly větší.

Její Miky, její milovaný Miky je stařec. Jak mohla jenom zapomenout na čas. Jak si mohla neuvědomovat, že jak stárne její otec, tak stárne i Miky. Dětský přetrvávající sen se rázem rozplynul. Prohodila pár slušných frází a s úlevou se rozloučila. Domů odcházela s přesvědčením, že se rázem zbaví i toho žlutého prolhaného medvěda, který na rozdíl od Mikyho, nestárnul.

Něco je jinak..pokračování

pokračování Něco je jinak

2.část

Petra nevycházela s překvapení, co se se to s Vikim stalo. Jeho reakce byly velice často prapodivné, čím dál tím víc v ní sílil pocit, že se chová, jako by spadl právě z Měsíce. Měla ho ale ráda a jeho chování jí nijak neohrožovalo a tak se s tím pozvolna vyrovnala. Vysvětlovala si všechno jeho podivínství jakousi ztrátou paměti, která se snoubí s jeho divokými fantazmagoriemi. Mnohdy naprosto nechápala, o čem mluví. Platební karty, čipy, DVDčka, Cdčka, Pcčka a všechna možná jiná ..čka neznala a děsilo jí to.. A někdy zase zažívala zcela opačné pocity, když pozorovala Vikiho, jak s údivem zírá na jejich televizi, rádio, a šeptá si pro sebe: "To snad není možný, co to je za krámy?" Důležité ale pro ni bylo, že když mu řekla, že nerozumí tomu, na co se ptá, už se nikdy na to samé nezeptal. Časem se ale i tyto věci srovnali a Petra s radostí zaznamenala, že její muž se stává klidnějším a vyrovnanějším člověkem a přisuzovala to tomu, že se mu vrací paměť a pomatené myšlenky se zvolna vytrácejí.

Viki skrýval své skutečné pocity zcela mistrně a zvolna se vyrovnával se současnou realitou. Nedokázal si sice vysvětlit, který z jeho životů byla pravda a který byl lež, nicméně byl natolik realistický, že teď je tady a jak to tak vypadá, už se nic nezmění. Čas ubíhal, Viki se musel přizpůsobit té době a naučit se žít podle té doby. Chodil do chudých samoobsluh, na prvomájové průvody, na spartakiády, chodil i na schůze a na svůj předchozí život, nebo jenom sen, ani sám už nevěděl, přestával myslet. Přišly děti a potom i vnoučata a on jim rád vyprávěl fantastické pohádky o kulatých placičkách, kde byly uloženy informace, které se daly přehrávat v kouzelné skřínce podobné televizi, o malých krabičkách, do kterých se mluví a ony odpovídají, hrají a ukazují obrázky a promítají filmy, o obchodech, kde se tyto kouzelné věci prodávají, ale místo penězi se platí podivnými kartičkami a o jiných obchodech, kde bylo spousta neznámého ovoce, zeleniny, všeho roztodivného jídla a květin a povídal jim o zemích s mořem a jinými krásami a děti naslouchaly a naslouchaly.

Život ubíhal a jak oba stárnuli, Petra byla velmi často šokována rychle se vyvíjející technikou a v hloubi duše prožívala děsy, jelikož si velice přesně uvědomovala, že podle ní tehdejší fantazmagorie jejího muže, se nyní realizují naprosto přesně, bez jakékoliv odchylky. Snažila se najít vysvětlení a chlácholila sama sebe, že její muž je prostě technicky nadaný a má velikou představivost.

O těžce nabytou rovnováhu ji připravily její vlastní děti, téměř na sklonku jejího života, v jeden krásný podvečer, kdy všichni seděli v rodičovském luxusním bytě v luxusním oblečení u krbu a povídali si. Byla ten večer tak šťastná, protože viděla, že je šťastný i její Viki, který si právě pořídil nejnovější model BMW, byť již v seniorském věku, ale splnil si po náročné moderní rekonstrukci jejich bytu další svůj životní sen. Vnitřně tušila, že nyní je konečně obklopen tím, po čem jeho srdce celý život toužilo.

Jejich dospělý syn děkoval otci za pomoc při instalaci jakéhosi hardwaru do počítače a ptal se: "Řekni táto, jak jsi ty věděl, co bude?

Viki se podivil: "Jak to myslíš, že jsem věděl, co bude? Jak tě taková hloupost napadla? Člověk přece nemůže vidět budoucnost." Snažil se neprozradit se poněkud třesoucím hlasem a zachovat klid. Velice cítil, že se dostává pro něj na horkou půdu.

"Jako malému klukovi jsi mi o tomhle všem", mávl kolem sebe rukou, "mnohokrát vyprávěl. Jaks věděl, že budou existovat osobní počítače a nahrávací rekordéry a mobilní telefony a všechna ta technika, které rozumíš daleko lépe než já?

Viki ale už našel svou ztracenou rovnováhu. Konečně se částečně ocitl v kdysi ztracené realitě. Byť na sklonku svého života, ale věděl, že by už nechtěl měnit. Ta doba, ve které dozrál, mu dala jiné hodnoty. Děti, vnuky a uvědomění si, jak má zcela odlišný vztah ke všem těm moderním věcem než kdysi v jeho horečném snu a nebo minulé skutečnosti. O tom ale už nechtěl přemýšlet. Věděl, že všechno, co má kolem sebe zdaleka již nepřijímá jako samozřejmost, ale naopak si toho všeho nesmírně váží.

Plně se už našel a s úsměvem lišáka odpověděl:

"Víš ty co, zvědavoune? Je to jednoduché, stačí, aby člověk měl své sny a snažil se je nějakým způsobem, aniž by ubližoval svému okolí, realizovat.

Něco je jinak...

1.část

Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.

Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.

"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.

"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"

---

Tak on je doma? Podivné. Ta tíha, se kterou byl přikrytý, přece nebyla jeho. On se s oblibou přikrýval lehounkou protialergickou přikrývkou, kdežto tahle vatovaná hrůza na jeho kůži vyvolávala nepříjemné svědění. Močový měchýř se silně hlásil ke svému, a tak mu nezbylo nic jiného, než se snažit vylézt z postele a dojít na záchod. Sotva se mu podařilo dostat jednu nohu z postele na zem, znova ho přepadl silně nutkavý pocit, že něco je jinak.

Došlo mu, že pod bosou nohou cítí tvrdý a ostrý povrch. Byl zvyklý na krásnou kožešinovou předložku s dlouhým vlasem, kam se mu noha bořila jako do peří. Sakra, co je zase tohle?

"Kam si dala mýho berana?" zařval vzteky.

"Co, jakýho berana? Už se prosimtě prober, spals pomalu dva dni, hejbni sebou, potřebuju pomoct s nákupem." Zaregistroval nervozitu v jejím tónu.

"Klídek zlato, vezmu auto a nakoupíme všechno jedním vrzem".

"Co to meleš Viky? Jaký auto? Kde bysme vzali auto? Nech si ty forky jo? Já mám dneska ještě hodně práce a potřebuju pomoct dotáhnout nákup ze samošky."

Tak moment, tady něco ale hodně nehraje, děsil se Viky. Šokován tím co slyšel, se konečně probral tak, aby se kolem sebe mohl pozorně rozhlédnout a hlavně vnímat to, co vidí. Došel mu dech. Vnucoval se mu pocit, že se musel zbláznit… ale ne už mu to došlo,.. tohle bude nějaký pitomý vtip jeho vykutálenejch kámošů. No jo, jsou to borcí, tentokrát ho fakt dostali.

Vstal z postele a doufal, že z okna uvidí obraz, který mu potvrdí, že není ve svém bytě, ale že ty hajzlové spolu s jeho ženou si z něj udělali bohovskou prdel. Jenomže pohled z jeho okna na osamělou a jemu důvěrně známou ulici ho ubezpečil, že je opravdu doma. Rozklepal se a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Včera něco přehnal, ještě je mimo realitu, tohle je jenom nějaký sen, něco, co musí přejít.

Nevěřícně se znovu rozhlížel po bytě, nepoznával nic. Byl zvyklý na samé luxusní věci a to co viděl kolem sebe, bylo od luxusu na hony vzdálené. Ostrý a nepříjemně tvrdý koberec,

dřevěné loupající se rámy oken, nechutné záclony oštípané dveře. Pomalu se potácel známým a při tom neznámým prostředím do koupelny. Nevěřil vlastním očím. Oprýskaná smaltovaná vana, smaltované umyvadlo, kohoutky na vodu… Kde je jeho rohová luxusní vana s vířivkou? Bodová světla a koupelnový nábytek s vbudovaným umyvadlem? Páková baterie…Zešílel snad?

"Viky hejbni sebou, říkala jsem ti, že pospíchám, musíme na ten nákup."

Z nových vjemů, které nebyl schopný zpracovat, se zapotácel v koupelně tak nešťastně, že strhl poličku se zdi a veškerý její obsah se tak s obrovským hřmotem přesunul do vany, kde se jeho skleněná část přeměnila na hromádky střepů propatlaných různými krémy.

Petra vlítla do koupelny a když viděla tu spoušť, rozplakala se.

Víš, jak jsem dlouho sháněla tenhle parfém? A tenhle krém? Kdyby mi je Jarča nesehnala od tý svý známý, nikdy bych je neměla, a tys mi je teď oba rozbil.

"Co blbneš, Peťko? Prostě koupíme jiný, ne? Nemusíš kvůli tomu tak vyvádět.."

"Jak jiný, kde asi jiný, co to s tebou je, jsi nějakej divnej, mluvíš úplně z cesty.

"Jo, tak já mluvím z cesty, jo? Přece si měla spoustu krémů a nikdy ti na nich nějak extra nezáleželo.

Nemohl si nevšimnout, jak na něj vyjeveně zírá. Něco tady bylo jinak a on tomu nerozuměl.

Jeho mozek pracoval jako přetížená kalkulačka. Musí tomu přijít na kloub.

Byl si jist, že musí zaujmout jakousi strategii. Tak, aby ona nepoznala, co právě prožívá.

Bude se tedy chovat tak, že tohle všechno, co se kolem něj děje, bude brát jako normální

a když bude bezradný, bude mlžit. Ona nesmí vědět, co se s ním děje.

Byl odhodlán nedat najevo pocity, které ho nyní ovládaly a kterých byl plný.

V duchu tohoto rozhodnutí byl odhodlaný jít do.. jak to říkala, do samošky.

Šel do výklenku chodby, pořád ještě doufajíc, že alespoň tam najde vestavěnou stříň se zrcadly, plnou svým luxusním oblečením, ale našel tam skříň úplně obyčejnou, polepenou tapetou imitující dřevo. Nedal najevo další ohromení a zalovil v obsahu podivné almary.

Vytáhl jakési tesilové kalhoty a dederonovou košili. S obrovským sebezapřením si tyhle hadérky na sebe oblékl a zavolal na Petru:

"Můžeme zlato už jít, já jsem připravenej."

Všechno pro něj bylo tak nové. Bylo nesnadné dělat, že to nevidí poprvé v životě.

Samoška ho přímo vyděsila. Ubohý krámek, kde nebyl valný výběr, jenomže jeho žena na to měla evidentně jiný názor. Měla oči rozzářené a právě mu říkala: "Hele, oni mají šťávu a toaletní papír, asi dostali právě zboží, to máme docela štígro, co? Podívám se ještě, jestli nemají vložky. Nechápal naprosto nic. Před zavřenýma očima mu jako halucinace vyvstávaly obrovské obchody na mnoha metrech čtverečních prodejní plochy, naplněné regály, spoustu všemožného ovoce i zeleniny.

Bylo to pro něj těžké, zoufalé a nekonečné. Napadlo ho, zda by bylo lepší dát najevo svou šílenost. Útěšlivý nemocniční pokoj, injekce na uklidnění a spánek.. to byla jeho sladká vidina. Ale ne..tohle by si nezasloužila…

Svou ženu měl rád, ale měl by jí zřejmě raději, jak si myslel, v jeho světě, který se mu vzdaloval den za dnem mílovými kroky úměrně tomu, jak si zvykal a poznával současnou, prožívanou realitu.

Pozvolna si přivykal jinému způsobu života a snažil se vyrovnat s tím, že to tak bude pořád. Na jeho bohémský minulý život se už snažil nemyslet, nebylo to však nijak jednoduché.. Chyběl mu počítač, internet, kvalitní alkohol, kokain a spoustu dalších věcí, které, jak tušil, jeho manželka vůbec neznala. On sám, o nich raději nezačínal žádnou komunikaci, nechtěl vyvolat v Petře doměnku, že mu opravdu přeskočilo. Sám se cítil jako pomatenec a to úplně stačilo. Jak šel ale čas i on se naučil radovat se z toho, co mu ještě před nějakou dobou přišlo naprosto samozřejmé a normální.

Pokračování příště

Podivné růže

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a

babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství

se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni

starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se

nábytek ze dřeva nevyskytoval,

vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani

vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

---

Snažila si vybavit si vzpomínky na ni, i na matku, ale nešlo to. Možná proto, že

jí chyběla vůně růží. Teď, když zemřela její matka, vracela se do rodného

domu.. Slzy jí stékaly na arch papíru, který jí dával pokyny k vyřízení

pozůstalosti. Nemohla pochopit, proč se její matka dobrovolně rozhodla

odejít z tohoto světa. Byla přece zdravá, v plné síle a nebyla nijak stará..

Byla to jasná sebevražda, pro ni ale naprosto nepochopitelná. Doufala,

že když se podívá po domě, možná najde vysvětlení. Její kroky, aniž by o tom

přemýšlela, vedly na půdu. Zhluboka se nadechla a vychutnávala tak dlouho

zapomenutou vůni. Na trámu se stále sušily růže, jakoby nechtěly uznat

pomíjivost všeho živého.

Pomalu se rozhlížela kolem sebe, a její zrak padl na jakousi starobylou truhlici.

Z dětství si jí nepamatovala. Otevřela jí a s překvapením našla babiččin deník.

Podle nádherných desek , na kterých byla ručně vymalovaná růže, jej okamžitě

poznala. Jako film se jí vracely vzpomínky a v duchu viděla babičku do něj psát.

Znovu pocítila ten zapomenutý pocit podivného strachu, který zažívala, když

si jako malá nedokázala vysvětlit, proč babičce po její náhle zbledlé tváři tečou

slzy a třese se. Vzpomněla si i na růži, která bývala při psaní položená na stole

vedle deníku. Se vzrušením ho tedy otevřela a začala číst. Babička si zde

zapisovala spoustu událostí. Nejen osobní tragedie jako byla smrt jejího

manžela ve válce, smrt svého syna, její odchod do jiné země, ale byly tu

i podivné zápisky související jenom spoře s její rodinou..

Vše bylo opatřeno datumy..

26.dubna 1986 Černobylská tragedie

16.srpna1987 Detroit letecká katastrofa…..

Rychle přejížděla řádky s informacemi o větších či menších neštěstích a

nechápala,jak se o některých mohla babička dozvědět. Těkavě se

znovu rozhlížela po půdě a její oči se zarazily na kytici usušených růží.

Bylo to zvláštní, květy byly suché a při tom si zachovali barvu i tvar.

Opět se jí vybavila vzpomínka na růži na babiččině stole. V duchu jí

viděla úplně přesně. Po uschnutí by vypadala naprosto stejně,

jako všechny ostatní v kytici. Dál překotně listovala deníkem,

přejížděla očima řádky. To přece není možné.

23,2,2020 Livie umírá.

Krve by se v ní nedořezal. Livie je přece ona a teď je rok 2013.

Co to má znamenat? Vracela stránky zpět a s údivem četla

záznamy tragedií z budoucích let, které se nestaly.

Zatím? Nebo nikdy? Nevěděla, co si má myslet. Napadalo jí, že

babička se zřejmě ve stáří pomátla , ale potom si s hrůzou uvědomila,

že ona přece zemřela v roce 1999. Jak tedy mohla pořizovat zápisy po

své smrti? A nebo je pořizovala za svého života?

Horečně hledala v deníku datum smrti své matky., která zemřela

nedávno.

Nalistovala rok 2013

Zírala na zápis psaný babiččiným nezaměnitelným rukopisem

3,1,2013 sebevražda mojí milované dcery Kristy., která nedokázala

unést dar růží Podlomila se jí kolena. Krista přece byla její matka.

Chtěla vrátit podivný deník do truhly, když si všimla, že na dně je

ještě cosi. Shýbla se a ze dna vyndala podivný, papírový sáček,

plný zkrabacených semen.

Bezmyšlenkovitě je vložila do kabelky, vrátila deník do truhly a odešla.

Domů se vrátila plná podivných dojmů a sedaje si do pohodlného křesla,

šátrala v kabelce, hledajíc cigarety. S cigaretami však vyndala i babiččin

sáček s podivnými semeny.

V náhlém impulzu vzala jedno ze semen a zasadila jej do velkého květináče,

ve kterém se pyšnila obrovská palma. Ostatní semena hodila do zásuvky

a brzy na ně zapomněla.

Jaké bylo ale její překvapení, když se jednoho rána probudila a vedle její

tropické palmy spatřila vykvetlou rudou růži. Tak tohle vyrostlo z toho

podivného babiččina semena.. Růže. Nehodí se ale do květináče

s palmou, napadlo ji hned.

Než jí ustřiženou stačila dát do vody, květina začala vydávat tak silnou

a omamnou vůni a na ní začal padat podivný smutek.

Její tvář smrtelně zbledla, její oči se zalily

slzami, rozmazaly obraz současnosti a nastavily obraz budoucnosti.

Stala se svědkem oslav příchodu nového roku 2035. Lidé se radovali

a veselili, ale ona věděla, že ventilací ke všem přichází smrt ve formě

jakéhosi smrtícího plynu. V dalších vteřinách byla svědkem šíleného

scénáře, kdy lidé padali a umírali, aniž by si uvědomili, co se děje.

Byla otřesená a cítila se zoufale. Když se obraz budoucnosti konečně

rozostřil, a její vědomí se vrátilo do současnosti, s údivem viděla,

že sedí u stolu a zapisuje do jakéhosi deníku a vedle na stole leží

rudá růže.

Od tohoto okamžiku žila jako ve snách. Na podivná semena se bála jenom

pomyslet a při tom k nim byla až chorobně přitahována. Je blázen a nebo

není? Ještě jednou to vyzkoušet a uvěřit, že všechno je jen podivná náhoda..

Co když ale ne, co když je to všechno jinak? Znovu vzpomněla na větu o její

matce v deníku Sebrala veškerou svou odvahu a zasadila druhé semeno.

Netrpělivě čekala, až vyroste další rudá růže. Jakmile jí již vzrostlou

a kvetoucí ustříhla, její mysl se díky omamnému růžovému odéru ocitla

v roce 2037 a stala se svědkem hrůzného dění, kdy teroristé otrávili

pitnou vodu a mnoho lidí nic netušíc našlo smrt ve svých luxusních domovech.

Křičela hrůzou, ale nikdo jí neslyšel. Když se obraz bídy a utrpení rozplynul,

opět seděla za stolem a před sebou měla deník. Z rudé, vedle ležící růže

pomalu vyprchávala poslední omamná vůně. Až úplně dovoní, přidá ji k té

první, již se sušící, tak, jak to dělávala její babička..

Ohnění

Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když

sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,

zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře

na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,

které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho

večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků

na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali

až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních

letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,

tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,

aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel

jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.

Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě

části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou

sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,

který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom

okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky

se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel

chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,

čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo

úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil

by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.

Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,

že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.

Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,

nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.

Jak krotil živel

Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,

já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha

okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,

tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý

choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat

a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům

konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla

připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme

v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.

Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,

mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět

zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,

jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...

kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.

Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku

plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.

Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět

sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.

Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo

vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela

utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam

nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,

ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho

náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,

kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,

vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,

ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého

obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení

v kamnech.

Kouzelný ostrov

Kdybych šikovná a vtipná čarodějka byla
velmi pustý ostrov bych hned vykouzlila
a naše drahé politiky bych tam ihned přesadila.

A potom by mě hodně a hodně zajímalo,
jak by to na ostrově dále vypadalo,
zda-li by jeden druhého ožulit a okrást chtěl,
zda-li by se aspoň jeden poctivý nenašel
a nebo že zázrak by se stal a oni pochopili
že naději na přežití mají jen když spolu spojí síly,
krkavost, hamižnost a ega nabubřelá by směle odhodili
a došlo jim, že bez jednoty by šanci na svou spásu zahodili.

Plány budoucího trosečníka, tedy mne

Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem

vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru

nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,

kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými

se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.

Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,

že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ

a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,

aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně

nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě

nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,

která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout

na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně

bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,

protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,

protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,

nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti

poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva

prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,

což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka

zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala

sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,

to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,

mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat

a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé

ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.

Když andělé pláčou

Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,

jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno

kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,

kolik ještě máme společného času?

Rozhodování o tom je těžké. Co je lepší, rozhodnout se pro eutanázii,

nebo doufat v zázrak? Poznáme, zda-li je už čas na ten poslední

zoufalý krok a nebo ještě živit skomírající naději v lécích a kapačkách?
Přejeme si, aby náš zvířecí miláček usnul a pokojně odešel ve spánku.

S touto myšlenkou uléháme do postele a prosíme anděly, aby si ho už odvedli,

v klidu, bez bolesti. Ale to andělé nemohou. Andělé vědí, že člověk i zvíře se musí

ke svému konci protrpět. Vědí, že smrt není zlá, jen čekání na ni bývá velice kruté.

A tak, protože jsou milosrdní, někdy nám pošlou pod víčka sen.

Dovolí nám zavřít oči a otevřít mysl.

A my potom v tom krásném nočním andělském daru vidíme naše

milovaná zvířata zdravá a šťasně běhající po zelené louce plné krásných květin.

Ze snu se šťastně usmíváme, protože právě prožíváme možná poslední okamžik

radosti s milovaným tvorem.

My se usmíváme, ale anděl pláče. Dal nám sice dar, který nás oprostí na moment od bolesti,
ale dobře ví, že ráno, až se probudíme, budeme o to víc nešťastni.

Proměna

Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout

svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.

Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.

Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.

Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla

poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk

z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,

pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.

Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,

dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské

plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,

měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..

Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,

prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila

rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.

Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.

Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten

samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři

silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít

cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován

v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá

bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.

Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy

a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,

kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,

věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..

Nebojím se strašidla

Když jsem se tuhle v lese v noci courala
podivné stvoření u splavu jsem potkala,
celý splihlý a nešťastný ten tvor byl,
ani trošku pro jeho bledost se mi nelíbil.

Říkám: "Nevypadáš zdravě hochu milý,
jak kdybys měl exnout každou chvíli,
já, abys věděl, že tě ráda mám,
sanitku, na pomoc ke splavu ti zavolám."

Tvor však zatvářil se zoufale
řka: "Už takhle mám hnedle namále,
sanitku mi vůbec nevolej,
šňapsu mi raděj hltnout dej,
uvidíš jak barvu líce
rázem změní slivovice."

Z ruksaku jsem tedy svůj nápoj vyndala
a přízraku jsem ho s láskou podala
zakloniv se zhluboka si nahnul
blažen, že pije po čem duší svojí prahnul.

Zázračný to nápoj dozajista byl
ruměnec na tváři mu hned vykreslil,
do očí zářivé jiskřičky mu vstoupily
a na rtech mu zazářil úsměv přemilý.

A tak když se v noci na procházku zase vydám
pár lahviček slivky do baťůžku přidám
a bledolícímu stvoření ke splavu je dodám.

Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase

do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj

drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se

už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám

přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.

Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť

neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,

ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě

pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,

že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze

Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,

jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na

první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta

dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,

že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň

ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..

a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám

místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili

a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky

nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze

zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce

a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,

že když se ztratím, zase se dokážu najít.

Konec světa přichází 21,12,2012

Tak tímhle nesmyslem nás masírují média už pěknou dobu
a spousta lidí se tím až chorobně zaobírá.
Zcela to nechápu, můj selský rozum mi říká, že od dob mayské kultury
(konec světa se předpokládá mimo jiné i podle toho, že končí mayský kalendář)
se několikrát změnil rytmus kalendářního zaznamenávání.

Velká říjnová revoluce vypukla v listopadu, tak je docela pravděpodobné,
že konec světa bude až po vánocích. Budu tedy opět muset koupit

vánoční stromeček a dárky.
Kapra tedy ne, protože se nemůžu koukat na vraždu v přímém přenosu

a nebo snad dokonce sama vraždit..

A tady bych spojila příjemné s užitečným.
Shodou okolností jsem na srdci blogu četla článek, jak si zvýšit

návštěvnost na blogu.
Jako rada bylo doporučeno publikovat články s takovým názvem,

které jsou často vyhledávané čtenáři přes vyhledávače,

které je směrují mimo jiné i na server blog.cz.
Tak, že jsem teď jsem vytvořením nesmyslného článku učinila

nesmyslný pokus o zvýšení návštěvnosti...

Sice nevím, jestli to až tak potřebuji k životu, ale nesmysl je nesmysl...

a také téma tohoto týdne..
Závěrem bych chtěla doporučit, máte-li nějaké příbuzné a nebo známé v zahraničí,
kteří mají také strach z konce světa, předurčeným na 21,12,2012,

pozvěte je do Česka, kde jistojistě přežijí,
protože Česko je o 30 let pozadu...

Jak neřešit samotu

Ne asi zcela marně se říká o manželství, že je jako nedobytná pevnost.

Kdo je vevnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř.
Asi to neplatí tak doslova, podsunume-li za slovo manželství slova

dlouhodobý vztah, rovnice se nám stává tak trochu nerovnicí,

protože zdrhnout ze vztahu bývá snažší, než zdrhnout z manželství.

Sice díky mému blogování už tuším, že jsou výjimky,
pro které dlouhodobé vztahy jsou přímo nepředstavitelné

a zabijácké (viď Krutomývale, tebe Ego do této mývalí kategorie

už nemohu zařadit, i když ty sám rád ses do ní často pasoval).

Většinou ale každý hledá v životě nějaký únik před samotou

a spousta nešťastníků doufá, že něco takového najde ve vztahu.

Nechci příliž zobecňovat, vím, že existují výjimky,
(těm všechna čest), ale v podstatě má rada pro všechny,

co chtějí samotu řešit vztahem je:
Pořiďte si raději, psa, kočku, hroznýše královského,

nebo třeba medvídka mývala. Je to mnohem levnější
a ušetříte si spoustu nepříjemností. Nikdo Vám nebude nic vyčítat,

poučovat vás, jak si máte zavázat kaničku u boty
a když vyčítající protějšek převezete tak, že si koupíte boty

na suchý zipy, nebudete muset čelit hysterickému výjevu v celé svojí kráse.

Sice můžete namítnout, že, to co píšu je pustá volovina,
ale za čas by na moje slova ve většině případů stejně došlo.

Prostě to tak je. Samota není tak špatná, když se jí člověk naučí podvádět.

Můj drahý manžel byl celý týden mimo náš společný domov. Měla jsem
trpět samotou, ale světe zboř se, musím přiznat, že jsem strávila krásný týden.

Idylické večery, kdy neřvala televize do pozdních nočních hodin,

s přepínáním programů jako zvláštní bonusy, klidné ranní vstávání do práce,

kdy se mi nikdo nemotal ani na WC ani v koupelně, dny bez dohadování

a jedovatých poznámek, že nemáme chleba, máslo, salám.
Dialogy typu mám jenom jednu ponožku, nebo tady jsem měl štípačky

na nehty a už tu nejsou, mě opravdu, ale opravdu nechyběly.

Prostě idylka. A tak se mi na mysl vnutila svatokrádežná myšlenka,

že samota je moc prima a že by nebylo marný
to zařídit nějak nadýl,.. ne-li napořád. No asi to neprojde,

ale sním o tom s otevřenýma očima.
Věřte tedy, že moje rada je naprosto upřímná, protože vím,

o čem mluvím. Ale zase na druhou stranu chápu,
že Ti, kdo jsou momentálně venku před pevností osamoceni,

nemohou věřit někomu, kdo je v pevnosti.
No děj se vůle Boží, já to s Vámi myslela dobře.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje

můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,

ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,

že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru

různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,

že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,

ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází

v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník

aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu

zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý

výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku

s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,

proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí

a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,

než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství

materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě

bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,

ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,

mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové

porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila

nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další

z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky

a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku

ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,

na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..

Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,

že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno

a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,

by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,

budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,

přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní

žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela

jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec

poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost

a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,

který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti

mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Proměna osobnosti

Na jejím vysokým věkem zvrásněném obličeji radostí zazářily její oči.
Viděla svou dceru. Viděla jí sice i včera, i předevčírem,
ale nepamatovala si to. Radostí po ní vztáhla ruce. Dnes jí poznala hned.
Byly dny, kdy se jí vybavovalo mnoho věcí, ale než si ten nápor myšlenek

dokázala setřídit, hned je zase zapomněla.
Nemohla už moc chodit, stále vysedávala v křesle a čekala.

Sama nevěděla na co, protože si to nepamatovala.
Její vzpomínky se jí pomalu vytrácely z mysli a zůstávaly
tam jen ty nejstarší. Na matku, na otce, na manžela a na své děti

a vnuky. To byl celý její život. Nikdy nic jiného nepoznala.
"Proč si nezapneš televizi mami?"
"Já nevím jak, já to neumím."
"Ale víš, vždyť to umíš, tady tím červeným knoflíkem, vidíš?

Jenom ho zmáčkneš."

"Není ti zima mami, mám zatopit?"
"Ne, já jsem zachumlaná tady v tý dece, moc hřeje, kde se tady vzala?"
"Tu jsem ti přece koupila, copak ti dneska přivezli k obědu?"
"Dneska? Nikdo tu nebyl."
"Ale jo, koukám, žes to už přendala z jídlonosiče do kastrůlků."
"No jo, asi jo."
"Ohřeju ti to a najíš se."

Přikývla a byla tak šťastná, že je u ní její dcera, která jí hladila po rukou.
Její kůže byla jako papír, tenoučká a plná krevních podlitin,
které vznikaly zcela samovolně.
"Nebolí tě to?"
"Ne, to nic není, toho si nevšímej."
Snažila se podlitiny přikrýt rukávem svetru, ale její ztuhlé prsty
už jí nechtěly moc poslouchat.
"Co je dneska za den?"
"Je pondělí mami."
"Aha, a tys byla ve městě?"
"Ne, já jsem byla v práci, podívej, něco jsem ti přinesla, nastav ruku a zavři oči."

Poslušně nastavila dlaň a zavřela oči a čekala co bude dál.
"Už se můžeš podívat."
"Co to je?"
"Ty nevíš?
Dlouho si předmět prohlížela a neobratně převracela v rukou a potom vyhrkla:
"To je kaštánek."
Radovala se z něj jako malé dítě. Když si ho dosyta prohlédla, strčila si ho

do kapsy od županu.
Vždycky, když si sáhne do kapsy, znovu a znovu ho tam najde
a vždycky se z něj bude znovu a znovu radovat.

Jak ze mě moje rodina udělala osobnost

Byla jsem už moc dlouho bez vlastního domova a přímo fyzicky jsem toužila

po teple domácího krbu. Po zralé úvaze jsem si tedy řekla, že už je nutné

jednou provždy se někde natrvalo usadit. Toho nekonečného toulání už

mám dost. Od té doby, co jsem ztratila svůj minulý domov jsem hledala

něco.. něco, co by dalo smysl mému životu.

Nechci být už sama, nechci být opuštěná. Chci přece také k někomu patřit.

A tak jsem vymyslela plán. Usadím se v nějaké rodině. Vybírala jsem dlouho

a pečlivě. Moje volba padla na čtyřčlennou domácnost, kde převládali muži.

Tři muži a jedna žena. Věděla jsem, že pro muže mám své kouzlo
a opravdu to bylo až nepřekvapivě jednoduché.

Stačilo dát najevo, jak dokážu být přítulná, milá a poddajná.
K realizaci svého zabydlovacího plánu jsem využila nejmladšího, který propadl

mému kouzlu nejdříve. Neváhal ani na okamžik a pozval mě do jejich rodiny.

Bylo tam tak krásně, teplo, útulno, moc se mi tam líbilo.
Muži této úžasné rodiny mě začali obdivovat velice záhy všichni do jednoho.
Lakomí nebyli, dostala jsem skvělou večeři, jenom Ona koukala jako bubák.

Snad tušila, že všechnu pozornost jejích mužů strhnu na sebe a žárlila,

snad ve mě viděla konkurenci. Budu se muset hodně, přehodně snažit,

abych se vlichotila do Její přízně. Nebude to vůbec jednoduché.
Pro začátek ale úplně stačilo, že mě neposlali pryč. Když zjistili, že nemám kam

jít spát, dovolili mi spát u nich. Byla jsem moc ráda, nechtěla jsem se zase vracet

do tý špinavý díry, kde jsem byla nucená přespávat.

Nejmladší chtěl spát se mnou, ale Ona to nedovolila. Neměli sice žádnou

jinou postel volnou, ale ustlali mi na zemi na čisté dece. Po tom, co jsem si

zažila před tím, připadala jsem si jako v ráji. Teplo, plné bříško, to byla pro

mě hotová slast. Nepotřebovala jsem ani její muže, byla jsem maximálně spokojená.

S Ní to ale bude těžké. Tušila jsem, že když si Jí dokážu naklonit na svou stranu,

mám vyhráno. Ale jak to udělat? Ona se ale se mnou moc nebavila, já jsem

se snažila být Jí pořád nablízku a co nejoodaněji na ní koukat, aby se nebála našeho

soužití. Bylo to málo platné, chtělo to nějaký silnější kalibr. Snažila jsem se

celou svou duší se jí neznelíbit, neplést se jí do cesty, dávat Jí najevo,

jak mi od Ní chutná vše, co uvaří a co mi dá k snědku a vyjadřovat vděk každou

minutu. Tohle nemohlo nezabrat. Cesta k jejímu srdci byla dlouhá a trnitá,

ale nakonec se ledy prolomily. Stalo se tomu asi 14 dní po mém nastěhování k nim.
Já jsem dostala jakýsi záchvat, udělalo se mi moc špatně a celá jsem se slabostí

třásla. Žádný z mužů nebyl doma, jenom Ona a já. Ona, když viděla,

že sotva stojím na nohou, mě vzala do náručí a konejšila. Cítila jsem,

že o mě má strach. A tak se to stalo. Nebyla už jsem pro ni nezvaný host.

Konečně jsem zcela patřila do rodiny. Konečně jsem s nimi byla opravdu doma.

Byla jsem tak šťastná, že slabost odešla, já se cítila líp a líp a v duchu jsem Jí

slíbila, že budu poslouchat na slovo, že si nebudu nikdy nic vynucovat, že budu

trpělivě čekat, až na mě bude mít Ona čas a bude si se mnou chtít povídat.

Mám Jí ze všech nejraději a myslím, že Ona mě má také moc ráda.
Každou její volnou chvíli jsme spolu. Buď mi něco povídá a nebo spolu jen tak

mlčíme. Její muže mám také ráda, ale pro ni bych dokázala i umřít.

Je to přece moje milovaná Panička. Haf.