Jsem z hloubi duše přesvědčená, že zvířata si mezi sebou rozkecají, na koho se mají obrátit, když jsou v nouzi. Minulý pátek v ½ jedenáctý večer mě mladší synek představil našeho nového nájemníka. Přitáhl domů kočku. V noci, kdy jsem zrovna nebyla na nějaké představování naladěná a už vůbec ne připravená, se oba hezky postarali, že jsem na moment propadla panice při představě, že důvěřivému morčeti Trumbelínkovi nasadíme do bytu predátora. Ale v pudu sebezáchovy jsem si řekla, že to je jenom trochu živější sen a ne hrozivá skutečnost a s touto uspokojivou myšlenkou jsem sladce usnula. Ráno jsem šla rekogniskovat terén. Synátor chrněl jako dudek a vedle něj se tulila kočka, tedy čtyřnohá.
Velice ležérně otevřela svoje zelená kočičí očka a na půl huby mě pozdravila po kočičím "mňau." Syn na rozdíl od ní mě nepozdravil vůbec. Dnes s týdenním odstupem asi vím, že to nebylo kočičí pozdravení ale kočičí upozornění, že je tady a abychom si nemysleli, že nás bude nějak poslouchat. Poučená zkušeností s potkany, kdy z jednoho jsme jich měli za krátký čas osm, jsem začala zjišťovat, co že to vlastně je. Je to kocourek, odrostlé kotě a dostal jméno Číča. Naše doposavad krátké soužití řeší neustále jednu otázku, kdo z koho.
Marně synkovi vykládám, že kočka není pes a když u něj nechce být, nic jí nepřinutí. Bohužel to nebral na zřetel, hned druhý den, kdy jejich názory se výrazně rozcházeli v tom, kde kdo bude spát, Číča si už našel svoje místo jinde, než v synovo posteli ale synek byl proti této drzé samostatnosti a nutil kocourka k sobě. Ten to vyřešil po svém a myslím, že jednou , tedy dvakrát a pro vždy. Prostě se mu do postele zlomyslně vychcal. Doposud jsme na něm obdivovali, jak chytře hned pochopil, že musí svoje potřeby chodit dělat do bedýnky k tomu určené a ne jinam a my jsme rychle pochopili, že ho musíme respektovat. Prostě soužití plné pochopení do okamžiku, než mu mladší odnož v návalu lásky splácala žaludek.
Kočičí průjem je opravdu nemilá a velice smradlavá záležitost. Bohužel se v tomto ohledu zadařilo bravurně pod mým křeslem, kde většinou bydlí i Trumbelínek a na Číču to přišlo při bedlivém pozorování nebojácného morčete. Vytáhnout ho zpod křesla, byla záležitost pro hrdiny, vzít ho do rukou celého opatlaného od nevonných exkrementů a následovně ho vykoupat mohlo být realizováno pouze otrlými jedincemi. Já se za takového považuju, hlavně z toho důvodu, že nevonná událost se přihodila v mém pokoji, pod mým křeslem u mého morčete, a jenom jsem doufala, že snad morče bude od smrtonosného nánosu kočičího průjmu ušetřeno. Číču jsem tedy s nasazením života vytáhla a snažila se ho narvat pod kohoutek, abych mu umyla kožich. Takový celkem malý tvor a bránil se jako o život. Zdrápal mi ruce tak, že jsem povolila sevření a on mi pomstychtivě obalen svým výtrusem vlezl na záda tam završil dílo mé zkázy.
Seškrábal mi záda tak, že mi bolestí vyhrkly slzy.
"Sundej ze mě toho debila!" řvala jsem na mladší odnož.
Když i syn dostal svou dávku hnědavého produktu, uplatnil sílu budoucího muže a kocoura přepral. Vydrbal mu kožíšek a zabalil ho do ručníku. To už se Číčovi asi líbilo, jelikož se ani nehnul. Já šla zkontrolovat, jestli Trumbelín taky nepotřebuje koupel, ale ten nějakým zázrakem smradlavému znečištění unikl. Tak jsem tu spoušť uklidila se zatnutými zuby a vydala zákaz nepodávat kocourovi mléko. Nyní prožíváme období příměří, Číča chodí fascinovaně sledovat Trumbelínka a ten jako zvířátko důvěřující bezmezně čtyřnožcům, když se proti kocourovi rozběhne, kocouří hrdina zbaběle utíká. To je ale dobře, protože jediné, co mi vadí na tom, (tedy až na ty hory povlečení, co jsem musela prát a trocha toho smradu), že máme zase nový zvíře jsou obavy, aby kočka morčeti neublížila.
Kočky prý si vybírají člověka, kterému budou věnovat svou náklonnost.
Číča si vybral synka. Zcela naprosto cíleně. Venku k němu nenuceně přiběhl a žalostně mňoukal. Když jsem se ptala, čím tak okouzlil, bylo mi řečeno, že udělal takové ty kočičí oči, jako kocour v botách z filmu Shrek. Na to není argument.
Číča si prostě vybral místo, kde chce žít. Jenom tiše doufám, že nebudou další…Přece vím, že si to rozkecaj..
