Kočičí styl

Tak si představte, že vona zalepila vokna.. Zvenčí. No chápete to? Nejdřív tam dala takovou zelenou záclonu a teď to vodekorovala ňákym neprůhlednym igelitem tak, že není vidět už ale vůbec nic. Přece sakra ví, jak se rád koukam z vokna.Už jí chudince asi dočista hrabe. A při tom jí vůbec ani trošinku nevadí, že nám na balkoně lezou cizí chlapi. Každou chvíli jinej.

Je to prolhaná potvora, sice mi tvrdí, že to udělali voni, teda ty mužský, ale já jí ani za mák nevěřim. Mě ale zakázala tam chodit. No ať si mi zakazuje co chce, to je mi teda hodně jedno, enomže vona mi tam fakt nepustí. A velkej i malej dospělec se jí bojí, páč jim zase zakázala mě tam pouštět. Je to fakt potvora. Tak si přidu jako vězeň. Ta tma mě vopravducky už leze na nervy. Chci se vyvalovat na sluníčku a vona mi to zase zkazila. Ten chudák morčecí trouba to asi nevydržel a vodešel za světlem, páč ho nikde nemůžu najít. Dokonce zmizela i jeho ubytovna, asi se přestěhoval do světlejších krajin.

---

Vona mi teda povídala, že nám prej zateplujou barák, aby nám bylo v zimě hezky teploučko a až to bude hotový, že mi zase bude pouštět na balkon, ale kdoví, estli mi jenom nemaže med kolem fousků. Proč by nám asi měli zateplovat barák, když mě nikdá neni zima, mam přece de-luxe kožíšek. Ale abych pravdu řeknul, zrovna nedavno mě fakt zima byla. To když mě ten její kluk zapomněl zavřenýho na tom zakázaným balkoně na celou noc. Jenomže to jakýsi zateplení bylo fakt prd platný. Vona zrovna nespala doma a kluk šel tajně kouřit na balkon, na kterej já teď nesmim.

"Že bych prý mohl utéctl po lešení," řikala vona. Jenomže já tam za klukem tajně proklouz, byl sem zvědavej, co je to lešení a von vo mě neveděl, zavřel mi tam a já tam mrznul skoro vosum hodin. Zima byla zrovna jako někde na Sibiři a já sem prosim pěkně, vůbec nezdrhnul, páč vim, že by se mohlo docela dobře stát, že bych dopad eště hůř, než když sem se dostal do týhle podivný rodiny.

Vona teda dost řádila, když jí to potom kluk vyprávěl a povídala mi: "Číčo, ty jsi ale hodný kocourek, byla tě zima viď? Já sem tak ráda, žes nám neutekl, i když si tam byl bez večeře, ty chudinečko moje.."

"Jo, teď se lísáš," mňouknul sem, "ale kdes ses courala, dyž sem tam mrznul, no?" Upřimně řečeno, žádnou vodpověď sem ani nečekal, páč vim, že vona cizí jazyky moc nevovládá, zvlášť na mňoučtinu je hodně natvrdlá.

Vona teďko vůbec bejvá málo doma. A potom si myslí, že se pominu radostí, když se laskavě ráčí přijít domů vyspat. Jenomže to mě eště nezná. Já se na ní můžu úplně vykvajznout. Nastěhoval sem se ke klukovi a za ní přidu jenom když mam hlad. To má za ty zalepený vokna. Jenomže to vona stejně nikdá nepochopí, páč je tak trošku přitroublá a mýmu jedinečnýmu kočičímu stylu stejně nikdá neporozumí.

Nejni porád veselo

Vona je celá smutná. Už dlouho s ní nejni žádná legrace. Ten její morčecí mezulán na tom nejni dobře. Asi jí umře. A vona brečí a porád si všímá jenom jeho a na mě docela kašle. Ani se se mnou nemazlí. Vždycky říká: "Víš Číčo, Trumbelínek je na tom špatně, nesmíš ho zlobit, nech ho odpočívat." Jindy bych jí fakt neposlech, ale teď ňák cítim, že je to s nim fakt zlý. Je porád zalezlej a už začíná bejt i netečnej. Moc sem nerozuměl tomu, proč měla takovou radost, když něco laskavě ráčil sežrat, mě teda do hamáníčka nikterak uprošovat nemusí, ale potom sem pochopil, že mu asi nejde žrát.

---

Prej měl přerostlý zuby, tak mu je nějaká sadistická dochtorka zkrátila a von chudák vůbec nemůže do sebe soukat to jeho lupení. To bych nechtěl. Teda ne do sebe soukat lupení, ale abych nemoh žrát. Tak sem na ní mňouknul: Vopovaž se mi nechat někdy zkrátit zuby, copa to se zvířatům dělá? Máš rozum? Copa, když nic přerostlýho neměl, ale nežral třeba z jinýho důvodu, to tě nenapadlo?"

A vona mi snad poprvně v životě rozuměla. Povídá mi: "Víš Číčo, já si myslím, že on špatně žral už delší dobu a ty přerostlý stoličky byly až důsledek. Já myslím, že nám umře, že už je moc vysláblý a problém byl původně v něčem jiném."

"No konečně ti to došlo," pomyslel sem si. Bylo mi jí líto, vona ho má fakt ráda, i když je to takovej nadutec a smraďoch. Tak sem se rozhod, že jí nebudu zlobit, aby nebyla smutná a budu hezky u ní a budu hodnej kocour. Když chci, tak mi to docela de. Ne že bych mameluka zrovna musel, ale zase na druhou stranu mi až tak moc nevadí. Ale co já si počnu, estli von fakt umře? Koho budu špiclovat? A estli mi vona taky někdy přinese trávu? Někdy si taky dam rád od něj stýblo. Tak nevim, co bude dál. Bych chtěl kvůlivá ní, aby to ten trouba ustál, ale ňák cejtim, že to asi nedá.

Vona říká, že už to trvá moc dlouho a že už je moc slabej. Koupila mu sice ňáký špeciální práškový krmivo, co vobsahuje ouplně všecko, vždycky z toho namíchá takovou zelenou srajdu a cpe mu to do huby stříkačkou. Když to vidim, tak se mu nedivim, že nemá chuť do života. Todle kdyby dělala mě, asi bych se dočista zvencnul.

No a jinak teda musim říct, že mě její kluk vykartáčoval kožíšek, páč z něj prej nechutně padaly chlupy, jo to řek, a že prej z toho má kejchavku. A taky mi hned voštípal moje elegantní, už slušně dlouhý drápky. No ať si teda poslouží, páč chlupy i drápy mi zase narostou, že jo. Horší by bylo, kdyby mi vostřihal fousky, ale snad to není takovej zloduch. Myslim, že mi má docela rád i když se prej už moc těší na štěně. Já se netěšim, páč nevim, co to je. Že by to byl ňákej novej mameluk?

Bájné město v oblacích

Jak se má jeden vyznat v ženskejch, to by mi ale vopravducky zajímalo. Představte si, že vona je snad ňáká sadistická. Já sem teda myslel, že jenom na mě je zlá, ale vona je zlá i na to přitroublý morče. Ne kvůlivá tomu, že mu říká Trumbelín, to fakt ne, ale vona ho mučí. Vopravdu, sám sem to viděl. Tudle nedávno ho zavřela do tý jeho klece, potom ho chytla a začala ho tejrat.. Nejdřív mu kleštičkama uštípávala nohy a potom ho asi chtěla dočista utopit.

Myslim, že ho chtěla poslat na věčnost, teda do nějakého Morčecího města v oblacích.Jako tenkrát mě, když sem měl ten velkej průjem a byl sem celej vobalenej vod toho smradlavýho exkrementu, tak se na mě rozzuřila a cpala mě pod kohoutek a pouštěla na mě vodu. Tenkrát sem jí zdrapal tak, že na to nikdá nezapomene, ale vona když už teď ví, že mě nepřepere, tak si troufá si jenom na slabčího Sem teda do žádného města v oblacích nechtěl, to dá rozum, páč toho musim ve svým kočičím životě eště hodně stíhnout.

---

Moulu zase ňák zvlášť nelituju, že jo, ale co je moc, je moc. Nevim, jestli bych neměl zatelefonovat na ňáky ty vochranáře, abych jim vymňoukal, co se tady v tý rodině děje. Jenomže voni by byli asi stejně natvrdlí, jako je vona, páč ať na ní mňoukam co mňoukam, stejně mi nerozumí. Tak sem se šel nenápadně podívat, co to vlastně tomu morčecímu mamelukovi dělá. Von teda vyváděl, jako když ho napichuje na vidle, ale krev sem fakt neviděl. Tak nevim. Možná, že mu jenom střihala drápy, jako to dělá ten její kluk mě, ale já při tom ani nevrknu. Jenomže já nejsem žádnej srabík, že jo. Jo a taky mu nadávala. Řikala. "Trumbelo, ty už si takový smradlounek, chtělo by to trošku vyprat kožíšek." A potom ho vzala do koupelny, napustila umyvadlo a začla ho topit. Určitě jo, páč von byl úplně zticha, asi mu strčila hlavu pod vodu a von nemoh volat vo pomoc. Já bych se na něj stejně vykašlal, že jo, ale pro klid mý ďábelský kočičí dušičky sem na ní mňouknul. "Že se nestydíš, dovolovat si na slabšího a proč ho vlastně chceš utopit? Dyk se ti nepočural ani do postele."

Vona na mě koukala překvapeně, snad myslela, že mam vo mameluka strach nebo co a tak mi povídá. "Tovíš Číčo, musíme Trumbelínka taky někdy vykoupat, víš? Už nám trošku zavání, přál by sis taky koupel?"

No vona snad upadla… já a koupel. Čeho se jeden nenaděje v týhle poťapaný rodině. Ani sem jí nevodpověděl a radči sem zalez do voblíbejech fuseklí, aby jí taky náhodou nenapadlo mě chtít zkusit vykoupat. Ale jí to naštěstí fakt nenapadlo. Mydlila smraďocha v umyvadle a potom ho zabalila do ručníku a porádně ho utřela. A smraďoch ani nepípnul, chápete to? Von ten blbec se snad koupe rád. Když ho zase pustila na zem, málem sem se počural smíchy. Ten teda vypadal. Rozdrbanej a mokrej, okamžitě zalez pod křeslo. Asi se přede mnou styděl, jak vypadá směšně. Taky sem se nasmál, ale jenom tajně, aby mi neviděla, páč vona je schopná říct. "Hele moc se mu nesměj, nebo tě taky vykoupu." A to já nechci, já vodu nerad.

Zkáza přetechnizovaného světa

Když se v roce 2150 potýkalo lidstvo planety Tenox s nemocí rychlého stárnutí, hrozilo veškeré populaci prakticky vyhynutí. Noví lidé se sice rodili, ale jakýmsi neznámým vlivem většinou velmi rychle zestárnuli, aniž by se stačili reprodukovat. Klónování, jediný dovolený a možný způsob množení, byl prakticky vyloučen, jelikož nakažené buňky neměly potřebnou kvalitu, v důsledku zrychleného stárnutí byla vyloučena jakákoliv reprodukce.

---

Tohle zkázonosné dění bylo pravděpodobně zapříčiněno vesmírnou katastrofou, která se udála roku 2070, kdy Tenox byla odchýlena od své osy obrovským sopečným výbuchem, který otřásl celou planetou. Následky byly katastrofální, ale ti, co přežili, začala sužovat nová pohroma, nemoc předčasného stárnutí. Vědci se domnívali, že odklonem jejich planety do jiného rotačního úhlu se jaksi změnil i čas, tuto jejich teorii ale popíralo mnoho skupin lidí, žijících na okrajích této novodobé sterilní společnosti. Lidé, kteří žili společností zakázaným způsobem, úzce spjati s přírodou a neuznávající nastavené zákony vytvořené mocnými této společnosti, rodili zdravé děti a žili své dlouhé životy, zcela nedotknuti novodobou metlou lidstva.

Mocní nemocného světa propadali zoufalství, jelikož si velmi bolestivě uvědomovali, že stárnou 10x rychleji než vyděděnci okrajových skupin, pochopili, že moc, bohatství a všechny požitky, které pro ně byly prioritní, by rázem vyměnili za normální lidský život. Zoufale hleděli do zrcadel a s hrůzou nacházeli den co den další hrůzné projevy rychlého stárnutí. Nezbývalo, než navázat kontakt s dávno zavrženými společenstvími přírodních lidí.

Bylo ale těžké tyto lidi najít a ještě těžší bylo získat jejich důvěru. Vyslanci, kteří byli určeni najít a zjistit jejich tajemství přirozeného života a normálního stárnutí, se v přírodě neuměli pohybovat a často vlivem své nemoci zemřeli, než kohokoliv z přírodňáků vůbec objevili. Situace se jevila pro většinu lidstva přímo smrtonosná.

Více a více byly na cestu hledání posílány zbývající děti, které ve svém podivně měřeném věku byly schopné hrůznou situaci pochopit a tak jim byl dán relativně delší čas na hledání s předpokladem, že přírodní lidi najdou dříve, než stačí všichni vyhynout.

Robert, chlapec, který se narodil před nedávnem a již po velmi krátké době měl vzevření 25tiletého jinocha, byl vybrán na sólovou hledací expedici. Byl vysazen v divočině jako mnoho ostatních, z nichž se jich většina již nevrátila a nebo se vrátili jako neúspěšní starci.

S duší nedospělého hocha byl zcela ochromen strachem. Neznal, jak žít a pohybovat se v divočině, neznal nástrahy a divou zvěř, byl příliž nezkušený. Měl však něco, co převážná většina lidí v umělém světě ztratila. Měl instinkt divokého zvířete.

Sám nevěděl, proč najednou našlapuje velice opatrně, proč se začal chovat jinak, než v umělých městech a v celém novodobém světě. Bezpečně cítil že je sledován. Nevěděl kým, ale vnitřně měl jistotu, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí. Netušil, že se v něm naplno probudily doposud utajené instinkty jedinečného stopaře, jeho dávného praprapředka.

Koutkem oka zaregistroval nepatrný pohyb nedaleko něj. V duchu odhadl vzdálenost a vyrazil rychlostí vystřeleného šípu tímto směrem. Netrvalo dlouho a v ruce pevně držel hrst dívčích vlasů, které patřily lapené dívce. Dívka sebou házela ze strany na stranu, ale Robert držel svou kořist pevně. S údivem si jí prohlížel. Byla tak jiná, než byl zvyklý vídávat v civilizované společnosti. Celá zářila jakousi vnitřní čistotou, její pleť byla tak jiná, mnohem krásnější a zdravější, než znal z minulosti. A šaty, ve kterých byla oblečená, byly na hony vzdáleny módě, kterou uctívaly lidé jeho světa jako pevný status.

"Pusť mě," zaprosila dívka. "Nikam neuteču. Co tu vlastně pohledáváš? Ty sem nepatříš. Jsi odsouzen k zániku, jako všichni z moderních měst. Sama matka Příroda vás zavrhla."

Robert nechápal: "Matka Příroda? Kdo to je? Neznám žádnou matku Přírodu."

"Ty nevíš?" pravila ta podivná dívka.

"Lidé jako ty, ti, co bydlí v umělých přetechnizovaných domech, se zcela odtrhli od Přírody. Nesmyslně rabují přírodní bohatství, kácejí zbytečně lesy, znečišťují vodní toky, zamořují krajiny. Ve své honbě za ziskem neberou ohledy na zvěř, rostliny, stromy, nechápou, že stejně jako tohle všechno jsou i oni součástí živého celku, který svou chamtivou povahou boří a ničí. Svým povýšenectvím a svými pokusy berou přírodě její řád. Svou arogancí a nepokorou nevědomky ničí sami sebe. Jsou natolik hloupí, že tímto jednáním ubližují i sami sobě, aniž by to vůbec tušili. A tak se Příroda sama rozhodla, zachránit se. Vyříznout ze sebe tu zkaženou část a tím se vyléčit. Vy všichni, kteří jste zajatci techniky, musíte zemřít. Jen ten, kdo se spjat s přírodou, přežije. Opovrhovali jste námi a teď jste před vyhynutím. Nemoc rychlého stárnutí nemůžete zastavit. Během krátkého času zemřou poslední žijící lidé a příroda bude dlouho regenerovat. Musí to tak být, není jiné cesty. Ale potom bude jiný svět, zdravý krásný a čistý. Vše bude žít v dokonalé harmonii, bez mocenských zájmů. Bez válek a nemocí. Vše bude konečně jedním, tak jak to mělo být hned na počátku věků."

Robert byl příliž krátce na světě, než aby mohl rozumět tomu všemu, co slyšel.

Jasné mu bylo jenom jedno, pro něho už není cesta zpátky. Nebude se vracet zemřít tam, kde řádí nenasytná civilizace, když jsou i jiné možnosti, o kterých nikdy neměl ani tušení.

"Chtěl bych jít s tebou, do tvého světa, tam.. tam už se nechci vrátit. I kdybych přinesl svému světu tvoje poselství, neuvěřili by mu."

"Můžeš jít se mnou, pokud opravdu chceš a jsi rozhodnut vzdát se svého dosavadního života."

"A co moje nemoc? Nemohu vás nakazit?"

"Myslím, že nemůžeš, naopak máš obrovskou naději, že sám se u nás uzdravíš. Tak, pojď, technický člověče, buď vítán v našem přírodním světě."

Jak to asi bude s kocoury v budoucnosti

Musim si teda na ní veřejně stěžovat. Nějak správně neprožívá moje kocouří chutě. Furt mi láduje porád jednim a tim samym. Whiskas, Propesko, Felix. Eslipak v daleký budoucnosti budou taky lidi ládovat kocoury timhletim hnusem. To by mi fakt zajímalo. A granule sou taky pěkně nudný. Vona vůbec kašle na muj kocouří šmak. Sama si dává samý lahůdky a mě nic. Já rád maso a rybičky. Už sem na ní hodněkrát mňoukal mou stížnost, častokrát sem reklamoval tem její pitomej Whiskas, ale vona tý mý řeči vůbec nerozumí.

---

Nebo je tak mazaná, že jí nechce rozumět? Vono se jí teda nedá vůbec věřit. Je vyfičená skoro jako já, a to už je co říct, že jo. Tak sem se dožral a posral sem se jí na koberec. Pěkně doprostředka, aby do toho musela docela jistě šlapnout, až vyleze z pelechu a votevře dveře, co přede mnou na noc zavírá, potvora. Doufal sem, že až to moje sraníčko pěkně rozšlapne bosou nohou, pochopí, čim mě to vlastně porád láduje. Výsledek předčil vočekávání. Když vylezla, eště taková hodně rozespalá z postele, jako vobvykle votevřela ty dveře, udělala krok na chodbu a byla v tom. Šlapla do toho ouplně podle plánu, pěkně celou holou nohou, až to mlasklo.

Musel sem se culit pod fousky. Než jí došlo, co že to vlastně má na pacce, teda na noze, udělala eště asi 3 kroky a pěkně si to roznesla po koberci. Že běsnila jako postižená vzteklinou je slabý výrazivo. Radči sem se hned zdekoval, páč by se mohlo docela dobře stát, že bych i ňákou schytal. Byla ouplně bez sebe. Neveděla, co dřív, jestli umejt smradlavou nohu a nebo šurovat tebich. A při tom všem mě eště stačila nadávat. Že prej mam záchodek čistej a jenom vo metr dál. To já vim ale i bez ní, že jo?

Pro jistotu sem se zapasoval do šuplíku s fuseklema, to je moje zbrusu nová skovávačka. Teda s fuseklema vypranejma, aby bylo jasno. Do špinavejch fuseklí bych fakt nelez.. to ne.

A vona povídá tomu morčecímu troubovi: "Vidíš to Trumbelínku? Ještěže ty máš takový tvrdý bobky, co se hezky luxujou. Já budu muset teď po Číčovi čistit koberec kartáčem."

Ten morčecí hňup nehnul ani brvou, čímž mě docela vyjímečně potěšil, páč sem pochopil, že mu je to fuk, zrovna tak, jako mě.

Když si teda vošplouchla tu posranou nohu, začala drbat ten tebich. To už sem si tak ňák troufnul vylezt z fuseklí a šel se podívat, jak jí to de. Mazalo se to parádně. Hezky sem na ní mňouknul: "Tak teď sama vidíš, čim mě to krmíš, kdybys dala masíčko, nebylo by sraníčko," skoro sem až zaveršoval.. "a ty bys nemusela lezt po kolenou."

Jako vobvykle mi nerozuměla. I když.. už dávno jí podezřívam, že možná ani neni tak nechápavá, jak se dělá a že se toho už hodně naučila vode mě. No to by ale zrovna nebylo vod ní moc pěkný, aby začala používat moje jemný finesy, že jo, jako třeba, že když na mě volá, dělam, že tam vůbec nejsem, přece když na ní nemam náladu, nenecham se vod ní vobtěžovat. Já můžu že jo, ale vona?

No něco vymyslim, abych jí zase dal do latě.

Taky teda musim říct, že sem našel kromě fusekloidní zásuvky eště jedno epesní místo. Na jejim počítači. Je to pěkný a přehledný místo, hezky vysoko a mam tam fakt zajímavej rozhled. Hlavně dobře vidim na zrzavýho morčecího mameluka.

Zajímavý na tom všem teda je, že tam vůbec neprší voda na můj kožíšek. A nějaký to volání: "Číčo dolů,"mě vůbec, ale ani trošinku nezajímá. Tady sem vyhrál na celý čáře, musim teda říct. Když mě tam nechce, musí mě sundat jedině ručně a na to je vona zase docela pohodlná. A tak si tam sedim a moudře na ní hledim.. (dneska je ze mě docela poetickej kocour) a hlavně hledim, kde je smraďoch, páč když před něj hopnu z týhle vejšky ouplně neočekávanej, může se stát, ža dostane průjem a vona už si nebude libovat, jak se hezky uklízej jeho tuhý bobky.

Co myslíte, budou chudácí kocouří takhle živořit i za 50let? Asi se nechám zavřít do mrazáku a probudim se až v jinym čase.

Projít časem

Stála proti němu, vyrovnaná a klidná, smířená s osudem. Věděla, že umírá a že nic na světě to nedokáže změnit. Na její nemoc nebylo léku.

Dívala se na něj a usmívala se. Byla tak silná. Čím víc se blížila ke své smrti, tím byla klidnější a vyrovnanější.

Jeho srdce bijící jen pro ni, bylo zlomené. Ztěží zadržoval slzy, řinoucí se mu samovolně z očí. Proč jenom to tak musí být, přece musí existovat lék...Lékaři ale nedávají žádnou naději.

Zažili spolu tolik nádherných věcí. Byli dokonale šťastný pár ..... a teď, teď se blíží konec. Konec všeho toho nádherného, co bylo dřív. Vždy měl dojem, že spolu budou napořád, vždyť jsou nádherně mladí a spoustu skvělých zážitků mají jistě před sebou. Existenci smrti si nikdy nepřipouštěl, dokonale se naučil vytlačovat ji ze svého vědomí. Vzpomínky mu letěly pod víčky očí, opuchlých pláčem, jako barevný film.

Přímo viděl obrazy, jak ona s rozpuštěnými dlouhými havraními vlasy, skotačila, plná radosti a házela po něm po hrstech sníh.Utíkal před ní a když zakopl a upadl, skočila na něj,

aby mu strčila sníh až za krk.

V duchu se začal usmívat, díky této vzpomínce na okamžik zapomněl na trýznivou budoucnost.

Přistihl se, že přímo nasává její poklid a vyrovnanost.

Zdála se mu tak krásná a měl pocit, že se ztrácí a rozplývá do světla.

Světlo bylo tak intenzivní, že ho naprosto oslepilo. Jeho intenzita klesala jen velmi pomalu,

ale když pohasla tak, že byl zase schopný vnímat očima, byl kdesi jinde a byl někým jiným.

Viděl se kdesi v minulosti, nedokázal definovat čas, jen cítil, že je to on. On, ze své podstaty,

která má s vnějším vzhledem pramálo společného. Teď intenzívně prožíval svoje konání na malém políčku, kde se lopotil bez jakékoliv mechanizace. Když narovnal ohnutá záda spatřil ženu, která mu nesla oběd. Věděl, že je to jeho manželka. Byla to žena, kterou miloval a která se starala o něj a jejich pět dětí. Byla unavená a i přes to mu přišla pomoci na pole. A on byl najednou zasažen tím poznáním, že je to ona, jeho jediná láska..

Tehdy, na poli, nyní a snad i v budoucnu. Nevěděl, co se s ním děje, minulost mu splývala s přítomností, byl ztracen v čase. Cítil však, že s touto ženou je spojen navěky..

Jen velmi pozvolna se vracel do reality, zmatený se teď zahleděl na svou manželku, na lesk jejích dlouhých rozpuštěných vlasů..

Je to možné? Ta žena z pole byla přece ona. I když místo černých rozpuštěných vlasů měla prošedivělý drdol. Ale barva jejích očí a lesk v nich, když se na něj dívala v minulosti a i nyní, jí prozradil. Vždy se na něj dívala s láskou a úctou.

A její současné oči ho zavedly do minulosti. Slzy mu stékaly po strhané tváři. Našel ji znovu a znovu ztrácí. Může doufat, že se ještě někdy setkají?

Jak žít bez lapače snů

Jelikož naše rodina složená z dvounožců i čtyřnožců bydlí v panelákové zástavbě,

došlo i na nás s nyní všeobecným trendem zateplování domů. Což v praxi znamená vyklidit lodžii úplně dočista do čista.

Tímto děním ovšem vznikl velmi nepříjemný, až nepřekonatelný problém našemu o papá, který musel za velmi depresivních stavů odmontovat anténu na televizi s pro něj děsivou vidinou, že bez tohoto uspávacího přístroje a lapače snů se bude nucen obejít minimálně měsíc. Běs v jeho očích zobrazoval znepokojující otázku, jak dokáže usnout ve vynuceném tichu. Jak si přivodí jeho jistě úžasné sny, které se navenek projevují hlasitým chrápáním, za které by se nemusel stydět ani kanadský dřevorubec a které mu jistojistě přináší řvoucí televize, pardon, řvoucí lapač snů. Jeho niterní pochody se navenek projevovaly ještě zvýšenější nervozitou, než obvykle.

Sáhodlouhé přednášky o tom, jak blbě jsem uklidila kleště, šroubovák a kdoví co ještě...nástroje, které nutně potřebuje k odpojení snovodu, dostávaly naprosto jiný výraz a docilovaly výrazně delších časových intervalů. Rozrušení bylo opravdu značné. Když téměř se slzami v očích konečně odpojil anténu, která ho spojovala se světem i s přinášejícími sny, byl na pokraji nervového zhroucení.

U mě naopak představa nastoleného večerního ticha vyvolávala nádhernou vidinu klidného usínání, bez doprovodu zvukové kulisy řvoucí televize, kterou jsem tiše zuřící vypínala s pravidelností takřka smrtelnou v 1/3 třetí nad ránem, kdy se jaksi sám od sebe televizní přístroj stává hlučnějším. Za tento klid ovšem musím odevzdat také náležitou daň. Celkové zatmění v pokoji, kde se pyšní orchideje. Má večerní selanka bude vykoupena ponurou celodenní tmou, na kterou právě nejvíce doplatí moje exotické krásky.

Jiný náhled má kocour Číča, který s pověstnou kočičí zvědavostí okukoval náhle se objevivší lešení, po kterém by se ale opravdu hezky dalo slézt do krajů, na které doposud může toužebně hledět z pro něj nepřekonatelné výšky. Ještě netuší o mé přísné direktivě nepouštět ho na lodžii.

Jenomže závislost je závislost a já jsem tolerantní a chápavá manželka. A tak i když náš tatka zcela jistě hledá jiné způsoby, kterak si přivodit krásné sny, já vím, se sluší a patří. A tak přemýšlím o tom, že vstřícně podám inzerát: "Koupím lapač snů-spěchá." A možná zajdu ke Koníkům, tam něco takového nabízeli. No nejsem já vzorná manželka?

To je vražda... napsala

To ticho je přímo vražedné. Co teď budu dělat? Jak s tím mám žít? Jak jsem vůbec mohl.. Nejsem schopen si uspořádat myšlenky. Já jí zabil. Opravdu, je mrtvá. Už nikdy ze sebe nevydá ani hlásku. Se smutkem se dívám na její něžnou hlavičku, zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Má stržený vaz. Chudinka. Začínám mít výčitky. Přece mě zase takové peklo ze řivota nedělala. Ach můj Bože, co jsem to udělal. To ticho, to ticho.. Už nikdy nebude nic jako dřív. Jak se s tím jenom vyrovnám.

Dcera, až se to dozví, zcela jistě mě zatratí. Bude mě nenávidět... Proč jsem se jenom neovládl, proč jsem byl takový surovec. Až teď mi naplno dochází, co jsem vlastně udělal. V jejích očích budu vrah.... zabil jsem ….

Ne ne, takto to nesmí dopadnout. Musím to tělo skrýt. Tak, aby ho nikdo nikdy nenašel. Horečně přemýšlím, co s ním. Vzpomínám, co jsem kdy viděl v jaké detektivce a hledám v duchu návod, jak to tělo zprovodit ze světa. Rozemlít ve strojku na maso a spláchnout do záchodu? Na to nemám žaludek. Rozleptat kyselinou? Na to nemám kyselinu. Někde zahrabat? To by šlo, ale je veliké riziko, že nějaký všetečný psí Alík tělo vyčenichá. To bych nechtěl.

Ať je to jak chce, chci zachovat nějakou pietu. Dcera jí přece zbožňovala a já nakonec zpočátku taky, jenomže potom mi začala lézt na nervy. Byla tak upištěná a všude šmejdila. Rozčilovalo mě to. Jenomže to co udělala dnes.. zase mám před očima rudo..ne nesmím na to myslet...a tak jsem začal přemýšlet, jak se jí zbavit.. Jakou past nastražit, abych jí konečně zabil, aby už nikdy nemohla...

Snažím se srovnat si myšlenky a racionálně myslet. Nikdo se nesmí dozvědět, co jsem provedl. Hlavně ne dcera. Nikdy by mi to neopustila. Mám málo času a jsem ve stresu. Musím jednat rychle. Vzít tělo a skrýt. Spálit? Ideální řešení. Bohužel nemám kotel.

Jsem trpělivý člověk a leccos jsem dovedl přehlédnout a pochopit.

Najednou jsem si uvědomil, že bych ji rád slyšel alespoň pípnout. To ohlušující ticho mě deprimovalo. Ne, takové myšlenky si zakazuji. Prostě je mrtvá. Budu mít od ní již nadobro pokoj.

Proč jenom se ta mrcha musela chovat tak bezohledně, že ve mně vyvolala vražedné sklony? Že mě přinutila zabít ji? Nemohla být spokojená s tím, co měla? Jenomže ona chtěla pořád víc a víc.

Poslední kapkou bylo, když mi vlezla do skříně a zničila, co se dalo.

Ano, vytvořila zlomyslně díry ve všem mém oblečení, všechny dokumenty mých ještě nepatentovaných zlepšovacích návrhů zničila.

Tak jsem šel do železářství a koupil na ní past. Past na myši. Nalíčil jsem jí a ona se chytila. Past sklapla a ona tu teď leží v pastičce už docela tuhá. Je to ta samá myš, kterou jsem koupil dceři k jejím narozeninám. Příště jí raději koupím kanárka.

Jak jsem se stala rasistkou..věci, o kterých se nemluví

Asi před necelými třemi lety jsem s naší Felicií nějakým zvláštním nedopatřením skončila v kufru auta, které zákeřně zastavilo přede mnou a já neubrzdíla. V takových životních okamžicích se obvykle jako první pomoc volá manžel.

"Bourala jsem miláčku, přední část auta je poněkud zdeformovaná, takto nemohu jet dál, přijeď pro něj, dál pokračuji městskou hromadnou dopravou."

Jela jsem tehdy s kamarádkou, se kterou pracujeme v jednom podniku a tak jsme se vydali na trolejbusovou linku, abychom se dostali do práce, sice pozdě, ale přece.

Hned jak jsme nastoupily do trolejbusu, na příští stanici nastoupil cikán,asi tak 17tiletý. Sedl si dozadu na plošinu a zapálil si cigaretu. Moje kamarádka dala najevo nelibost a vysloužila si tolik zvučných nadávek, že se mi dělalo fyzicky zle. Na další zastávce přistoupil zadními dveřmi vzrostlý muž v nejlepších letech. Když uviděl hulícího cikána, hodně nahlas se podivil a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že ve veřejných dopravních prostředcích se nekouří. Cikán začal nadávat ještě sprostěji a tvářil se tak agresivně, že muž si ho raději přestal všímat a šel si sednout až dopředu k řidiči.

Celé tohle vystoupení bylo trapné a nechutné, ten cikán měl pro mě náboj takového zla, že jsem se celou cestu otřásala odporem a jenom jsem nedočkavě čekala, až budeme moci vystoupit. Obě jsme měly asi ty samé pocity, nechuť a hnus. Seděly jsme naproti němu a dívaly se na to odporné stvoření. Když jsme konečně mohly vystoupit, byly jsme takřka šťastné.

Tahle zkušenost s jedním cikánským občanem byla pro mě daleko depresivnější, než to, že jsem si rozflákala auto a tahle vzpomínka mi zůstane napořád vtištěná jako jedna z nejodpornějších z mého života. Je natolik silná, že mi stojí za to napsat o ní i po tolika letech...a zcela přehlušila fakt, že když jsem kdysi zůstala stát na křižovatce, protože auto mi zrovna tam vypovědělo své služby, byla to zrovna skupinka Romů, co mi pomohla ho odtlačit mimo křižovatku.

Neuskutečněné fantazie

Přes tvář se mu rozlíval samolibý úsměv. Zvítězil. Dokázal to. Jeho objev přetvoří celou společnost. Pro něj. Se zavřenýma očima vdechoval vůni koňaku z veliké baňaté sklenice a snil.

V duchu viděl film. Jeho film o budoucí realitě. Sice to nebude hned, bude muset být trpělivý, ale nyní už má výsledky a jistotu. Změní celý svět.

---

Nejvíce práce mu dalo vymyslet, jak eliminovat účinky svého vynálezu sám na sobě. Nemohl přece dopustit, aby jeho vlastní produkt na něj působil tak, jak bude působit na všechny ostatní. To by potom nebylo k ničemu. Stal by se jenom jedním ze všech obyčejných a nemohl by vychutnávat svoje sladké vítězství, svou moc a radovat se z majetku druhých.

Když vyřešil i tento poslední aspekt svého zkázonosného programu ustalovačem genů, byl připraven. Zbývalo doladit poslední detaily. Jak co nejefektivněji a nejrychleji rozšířit virus mezi lidmi. Virus, který dokázal přepsat DNA, nositelku genetické informace.

Celý svůj život zasvětil vědě. Jeho fantastické pokusy se úzce profilovaly do pokusů s geny. Speciální nanotechnologií dokázal dvojšroubovici DNA přesně rozstříhat a geny poskládat tak, jak sám chtěl. Šílený génius nebo geniální šílenec? Časem začal lidské geny kombinovat se zvířecími. Lidskozvířecí genová mozaika. Výsledky byly oslnivé. Jeho způsob léčby pacientů, kteří se byli ochotni podvolit jeho neobvyklé praxi, přibývalo. Celosvětový věhlas si získal tím, že využil části genů jiných tvorů, jimž jejichž genová výbava dovolovala dorůstání různých částí těla a tak dokázal u mnohých lidí dorůstání končetin, o které nešťastně přišli a nebo se bez nich narodili.

To byl ale jenom začátek. On chtěl víc. On se chtěl cítit, jako stvořitel, chtěl být stvořitel a snil o tom, jak mu všichni podléhají a vzdávají hold.

Teď nastala ta správná chvíle. Má DNA dokonalého tvora, který bude uctívat a poslouchat jenom jeho. A on bude Bůh, stvořitel, stvoří nový druh, starý nedokonalý nechá postupně přetvořit pomocí onoho viru, který je nutno implantovat každému lidskému jedinci. Zbývalo vyřešit poslední problém. Rychlá distribuce. Do vody nebo do vzduchu?

Vdechnutí virusu bude údernější. Ti, kteří se nakazí jako první, budou geometrickou řadou přenášet vir na svoje okolí dechem i dotykem. Nebude úniku, nakonec všichni podlehnou. Jen on zůstane nepoznamenán a nepoškozen. Bude vládce všeho a všech.

Samým vzrušením demonstroval svou budoucí sílu tím, že napnul celé své tělo, chtíc prudce své ruce zvednout vzhůru. V tento dramatický okamžik však zapomněl, co drží v ruce. Sklenice tlakem prstů praskla a jeden z ostrých podlouhlých střepů mu při pohybu ruky vzhůru přeťal tepnu na krku.

Rozumíte tomu? Vždyť to nedává smysl

Tak si představte, že vona tomu jejímu morčecímu blbečkovi koupila chalupu. Aby měl jako vode mě klid. Chápete to? Von má jednu v tý jeho drátěný ubytovně a teď má eště jednu. Musim teda připodotknout, že jí asi morčecí smraďoch žaloval, že když nejni doma, že mu dávam parádní kouř, dokonce už přestal lízt i pod to její křeslo, páč sem po něm porád chňapal packou. Ne, že bych mu chtěl něco udělat, abyste si zase nemysleli, že sem zlej kocour, to ne, ale furt sem se snažil, aby se ten páprda taky trochu rozpohyboval, že jo.

---

Pohyb je přece zdravej, to ví každý malý kotě. A von zrzoun morčecí, je porád někde zalezlej a chrápe a nebo něco chroustá. Tak sem se snažil pro něj něco udělat, že jo a výsledek je ten, že mu přinesla nový bydlení. Chalupa je to teda velká, to jo, ale pro něj, já se tam bohužoužel nevejdu. Dala mu jí za její postel do kouta pod vokno a von se tam hnedka nakvartýroval. Srabík.

Ale stejně musí někdá vylízt, že jo, páč se musí chodit taky napást toho jeho sena a těch různejch barevnejch listů a kořenů, co vona mu furt cpe. Teda já bych to nežral ani za zlatý tele, ale von je po tom jako divej. Stačí klepnout na mříže tý jeho klece a hned letí jako splašenej na snídani a nebo večeři. Možná v tomhle směru bych ho moh někdá vožulit. Klepat packou na mříž taky umim a … no uvidíme.

Ale dožrala mě teda parádně. Von má dvě chalupy a já nic. Tak sem se rozhod, že si udělam chalupu z její skříně. Dalo mi to teda fušku vymyslet, jak jí vodlákat vod odevřený almary, abych se tam moh zabydlet. Ale to bych nebyl já Číča, abych si neporadil. Když nastal ten slavnej vokamžik, kdy pro něco šla do skříně, vlítnul sem do kuchyně a schodil se stolu sklenici. Pěkně důkladně až na podlahu, kde se fakt elegantně rozprskla na… no hodně kousků. Vlítla tam za mnou a almaru nechala votevřenou. A to byl muj vytouženej vokamžik. Zalez sem do tý almary rychlostí blesku a pěkně sem se tam skoval. Ani sem moc neslyšel, jak zase prskala, že to musí uklidit, abych se prej nepořezal nebo co, ale jak se asi můžu pořezat, když sem ve svým novym baráku, no nemam pravdu?

Chvilku v tý kuchyni šramotila s těma střepama a potom mě začla hledat. Já sem ale ani nedutal. Užíval sem si nový bydlení a myslel sem si, no jo, jen mě hledej, troubovi si koupila barák, mě nic, tak s tebou nemluvim. V kocouřim životě holt je to tak, že co si kocour nesežene sám, tak nemá. Už sem usínal, když se ňák rychle udělala tma Sice sem jí zase podezříval, že v tom má prsty, dávno vim, že je to prohnaná intrikánka, ale mě tma nevadí, sem přece kocour, že jo. A tak sem tam slastně usnul a pěkně sem se vychrápal do růžova. Jenomže když sem se probudil, byla furt tma a taky sem měl už ale hodně hlad. Tak sem chtěl vylízt ze svýho novýho domu, ale nebylo kudy. Byl sem tam zajatej a nemoh sem ven.

Nejdřív sem jenom tak mňouknul a potom sem začal řvát jak na lesy a skákal sem jak pominutej v naději, že se někde udělá ňáká díra, abych moh ven. Nakonec mě teda vona vysvobodila. Votevřela ty zatracený vrata a řekla mi: Tak tady jsi ty trdlo. Já myslela, že jsi v pelíšku a že máme ve skříni strašidlo."

To byla zase rána do mý psychiky. Já a trdlo. Nejdadči bych jí kousnul, ale zase na druhý straně sem byl rád, že sem z almary venku. Žádnej barák už nechci ani vidět, ale tomu morčecímu jelimanovi to eště spočítam.

Pojistka

Mám spořící životní pojistku. Ne, že bych se chlubila (ono tedy není ani čím, jelikož v případě mé smrti by rodina obdržela 60 tisíc) a nebo si dokonce touto formou hledala novou známost (počítám že za 60 tisíc by si mi nikdo na krk nepřivázal hihihihhi), ale zajímavé pro mě je, jak pojišťovna pěkně každý rok zvyšuje pojistné z důvodů, které při mé zabedněnosti nějak nechápu... tedy chápu, ale po svém.

Po dobu už zhruba asi 4 let, každý rok dostávám láskyplný dopis od mého pojišťovatele, že

v zájmu mého osobního blaha mě zvyšují platby pojistky o částku zdůvodněnou jejich pro mě tajemnou terminologií. Nějak jsem na to nikdy nereagovala a jednou za rok jsem vzniklý nedoplatek splatila najednou... až letos, letos jsem se rozzuřila.. a to když jsem si jejich dopis přečetla pomalu a důkladně. Sice mě s láskou k obyvatelstvu jim vlastní upozorňovali,že v případě mého skonu bude rodině vyplacena částka "celých" 63 tisíc, ale když jsem se zamyslela, o kolik už mou pojistku samočinně zvedli, rozhodla jsem si jejich milý a okolohubymazajícímeddopis přečíst důkladně.

A světe zboř se, když si nebudu přát navýšení, musím o to POŽÁDAT. Jednou sem sepsala smlouvu na jakousi částku a nyní musím žádat o to, aby mi samočinně nezvyšovali platbu? Pro mě to nemá logiku. Nedává mi to smysl. Pojišťovně zřejmě ano. A tak jsem sedla a velice slušně jsem jim napsala, že se necítím jako ŽADATEL o nezvyšování platby, ale že pojišťovně naopak zakazuji pojistku mi jakkoliv navyšovat.

Oni mají moje peníze a já je musím žádat, aby mi automaticky nezvyšovali platby. Neuvěřitelné. Myslím, že by spíš oni měli žádat o můj souhlas, nebo ne? A nebo mlčení je souhlas?

Stáří budoucnosti

Pětašedesátiletý učitel Harmáček se upřímně těšil na penzi. Pomyšlení,, že do vytouženého odchodu na zasloužený odpočinek ho ještě dělí doba pěti let, bylať pro něj noční můra. Velice nerad se před žactvem zjevoval v pomočené nohavici a nezbývalo mu tudíž řešit problém jaksi po svém. Jeho zbytnělá prostata si žila vlastní močopudný a nemočopudný život a když se jí zachtělo, nestačil se ubohý učitel doploužit na záchodky a mnohdy si potupně cvrnkl do kalhot. Vymysliv tedy řešení, vzal si do třídy bažanta, ukryl ho ve skříni a poté, podle potřeby do ní "často chodíval pro různé učební pomůcky."

---

Jeho sedmašesesátiletý kolega Vzpurný, maje ten samý problém vyřešil ho daleko elegantněji.. Jelikož měl přítele urologa, nechal si jím zabudovat do močového ústrojí hadičku, jednou stranou zavedenou do močového měchýře a druhou stranou končící s plastovém pytlíku. Tudíž mohl požívat jakési vítězství nad prostatou, neb stačilo pytlík, zavěšený u pasu, vypustit a poté pečlivě zazátkovat. Učitel Harmáček často přemýšlel o tom, zda-li by i on sám si nemohl dopřát takového bezstarostného luxusu, nicméně zpátky ho držel fakt, že jeho osmdesátiletý lékař urolog, ke kterému spádově patřil, by mu při této akci zavádění cévky spíše vypíchl oko. A tak se držel svého osvědčeně skrytého bažanta ve skříni a potajmu záviděl devětašedesátileté kolegyni Votočkové její vitalitu a zdraví. Votočková nekulhala, netrpěla inkontinencí a její brýle, mající skla síly dna popelníku, se Hamáčkovi zdály jako únosná daň pokročilému věku.

O to větší však bylo překvapení, když nedávno vešel bez zaklepání do jejího kabinetu a spatřil jí s vyhrnutou sukní, kterak si upravovala plenkové kalhotky Pampers. Blekotaje omluvu, vycouval ze dveří, pronásledován pouze jedinou myšlenkou…Votočková nosí pleny… To by bylo řešení vhodné i pro něj. Hned na druhý den se vypravil ke svému dvaaosmdesátiletému obvodnímu lékaři Bloudkovi, prose ho, zda-li by mu nemohl doporučit a vystavit poukaz na nějaké vhodné plenkové kalhoty pro něj.

"Tak pleny bys chtěl hochu?" povídá lékař.

"Vždyť je ti teprve pětašedesát, víš, že nárok od pojišťovny na bezplatné hrazení plen je až od sedmdesáti let? Mohu ti poradit, jdi a kup si je ve zdravotnických potřebách, ale upozorňuji tě, že cena je dosti vysoká a vzhledem ke tvému učitelskému platu bych ti doporučoval, zůstaň u bažanta hochu."

Učitel Harmáček poděkoval a vypotácel se z ordinace. "Kde na to teda bere ta koketa Votočková?" neustále se mu vnucovala otázka. Rozhodl se jí zeptat. Dlouho přemýšlel nad formulací své otázky, neb správně tušil, že tento dialog nebude asi z nejpříjemnějších, ale představa být zabalen v bezpečné a neprotékající pleně mu dávala odvahu zapříst choulostivý dialog.

Vyčkav okamžiku, kdy spolu byli sami ve sborovně, nesměle se optal: "Paní kolegyně, nechci být indiskrétní, ale onehdy jsem omylem jaksi vstoupil do vašeho kabinetu a nemohl jsem si prostě nevšimnout, že jaksi… že máte na sobě místo spodních kalhotek plenu. Máme zřejmě stejné inkontinentní potíže a jelikož znám výše učitelských platů a poměřím-li cenu plen a náš věk, mohla byste mi prozradit, jak hospodaříte, že si je můžete dovolit koupit?"

Votočková se na něj přísně zadívala přes skla, která připomínala dvě lupy, zahleděla se na jeho poněkud čerstvě pomočené nohavice a její pohled se rázem z přísného změnil v chápající a v tomto duchu odpověděla: "Doufám pane kolego, že jste taktní člověk a předpokládám, že tento rozhovor zůstane pouze mezi námi."

"To je přece samozřejmé, paní kolegyně, můžete se plně spolehnout."

"Víte pane kolego, já mám pětadevadesátiletého otce o kterého se starám a on se se mnou o své pleny dělí, je vám přece jasné, že z učitelského platu bych si je nemohla pořídit, že? Tak a teď to víte, spoléhám na vaši mlčenlivost."

Učitel Harmáček propadl beznaději. Jaký on byl hlupec, když své pětadevadesitileté matce obstaral bydlení v domově důchodců.

Jak snadno a rychle změnit dnešní svět

Už sem dlouho nic parádně údernýho, co spolehlivě likviduje její psychickou vyrovnanost, nevyved. A to tak nemůžu nechat, to sami uznáte, že jo. Nebo esli to nejni taky tim, že vona se jaksi zakaluje těma mejma skopičinama a hned tak něco už jí neporazí.

Vona se dokonce už ani nerozčiluje, když si vlezu do nákupní tašky. Ta její taška, to by byl pelíšek,, to vám teda povim, jenom kdyby mi tam do ní dala tu fialovou myšozu. Ale to jí ani nenapadne, jak ji už tak znam. Akorát tudle nedavno, když tu tašku nechala prázdnou na židli, hned sem se do ní nakvartýroval, jenže jak sem nějak dobře neviděl, kam šlapu, ňák sem se převážil nebo co a zbuchnul sem z tý zatracený židle, zajatej v tý tašce na tu její pitomou dlažkovou podlahu. Já, odborník na rovnováhu, jsem potupně spadnul jako shnilá hruška a úplně sem si natlouk A vona se mi zase smála. Za to se jí vyčurám... no eště nevim kam...

Mam prostě chuť změnit svět...

---

A tak sem vymyslel, že jí za to překazim to její ranní šminkování. Vona si totiž každý ráno nanáší barvičky na vobličej a to já bych asi taky chtěl. Bedlivě jí pozoruju. Nejdřív vomodří jedno voko, potom druhý. A tak sem rozjel akci.. Tak dlouho sem šťouchal packou do tý barvičkový krabičky, až spadla na ty dlaždičky, co sem si na nich nedávno tak namlátil a vona se vám celá vysypala a rozbila. K její smůle teda zrovna v ten vokamžik, kdy měla namodřený jenom jedno voko. A přectavte si, že vona nezačala vůbec jančit jako vobvykle, ale dokonce byla asi i ńák spokojená, nebo co.. Fakt mi řekla: "Tak to ti teda Číčo pěkně děkuju."

Pak se šla umejt a vod tý doby už nemáme modrý malovátka, ale máme zelený. Zelený se mi tak nelíbí a tak si jich nebudu všímat, páč já radči zlobim a nebudu riskovat, že vymyslim zlobení a vono se jí to bude líbit a bude mi děkovat. To teda fakt ne. Já sem nejvíc spokojenej, když je trošinku vytočená, to je potom teprv ta správná legrace. Možná bych ke správnýmu vytočení moh přispět tak, že bych všechny ty malovátka vzal frontálním útokem najednou.

Vždyť to řikam porád, nejsem žádný Béčko. Až nebude doma, schodim celou její kabelu s tima šminkátkama pěkně z vejšky. Jo vejšky, to je moje. Vona si myslí, že se nedostanu všude, ale to se teda holka hodně mejlí. Šminkovní taštičku nechává hezky příhodně rozepnutou a hooodně vysoko na mikrovlnce, to si ta makeup kabela natluče eště víc než já, když sem tak potupně spad z tý židle zamotanej do tý tašky.

Povedlo je to dokonale. Někdy si myslim, že bych moh řídit velkej podnik. V ňákym velkym městě, třeba v Kocourkově. Že bych prostě takňák změnil ten dnešní svět. Nápady mi fakt nechyběj. Přál bych vám vidět, jak lezla po čtyřech po těch pitomejch tvrdejch dlaždičkách a hledala štětečky, barvičky a tužtičky. Byla to veliká sranda, eště sem jí při tom skákal na záda. Hezky sme si pohráli, teda já si pohrál, vona nadávala, že nemůže najít ňákou řasenku nebo jak se tomu nadává. Nakonec to našla mezi těma jejíma orchidejema v květináči v lupenech. To bylo slávy.

Pokrok nezastavíš..

No, jo, pokrok nezastavíš. Vyvíjí se rychleji, než lidé stačí zestárnout a tak tento pokrok mnohé generace přivádí k zoufalství, a nebo v lepším případě přináší komické situace, kdy propadáme trudomyslné myšlence, že jsme úplně hloupí a neschopní. Stačí koupit si novou pračku, myčku, telefon, počítač.. a je o zážitky postaráno.

Moje známá, která je po technické stránce mnohem zaostalejší než já, se touto problematikou nijak netrápí, ale ráda si pořizuje nové luxusní věci po internetu. Tento dobový výdobytek objednávek z domova se naučila sice ovládat, ale velkým dílem si přisuzuju i své zásluhy. Než jsem jí naučila, jak se napíše zavináč a proč se nepíšou diakritické znaky v emilové adrese a podobné speciality, mě dalo hodně zabrat. A ona zocelená mojí pravidelnou školící osvětou, objednala si po internetu matrace Dormeo.

Zaslala objednávku a čekala. Za pár dní se jí ozval na telefon dopravce. Že prý pro ní veze ty matrace a zdali by jí je mohl dopoledne přivézt.

"To určitě ne, dopoledne jsem v práci, jak si asi představujete, že bych je táhla domů? " byla krajně rozrušená tupostí poslíčka. Ten sice namítl, že jestli je v práci autem, že by to snad nebyl až tak veliký problém, ale ona se podivovala nad jeho myšlením, jak si asi tak představuje, že by vláčela z práce dvě matrace.

"Přivezte mi je domů, kolem šesté hodiny, dřív doma nebudu!!" vydala neměnnou direktivu.

V šest hodin u ní zazvonil zvonek a ona se svým přítelem utíkali ke dveřím, čekaje dvě velké matrace. Poslíček jim ale doručil 2 úzké asi metr vysoké lehoučké krabičky, nechal si podepsat převzetí a rychle se odporoučel. Oba zůstali naprosto zkoprnělí. Než se stačili vzpamatovat, zůstali sami se dvěma podivnými krabičkami. Nezbývalo, než je vzít do bytu a pravděpodobně následně vyreklamovat, s tím, že byla zřejmě popletená objednávka a jím bylo zasláno něco jiného.

Dali krabice do úzké předsíňky a chodili kolem nich s pochybnostmi, rozbalit, či nerozbalit.

"Na to, abychom to mohli vyreklamovat, musíme vědět, co v tom vlastně je, rozbal to,"

vydala další direktivu známá.

On tedy přinesl nůž a opatrně rozřízl krabičku. Byl v ní stočený jakýsi balíček čehosi. Ona se podivovala: "Co to jenom je? Vyndej to ven, ať se podívám."

On tedy vytáhl zcela ven onen svinutec, který ale, jakmile se zbavil papírových obručí, začal se rychlostí blesku zvětšovat a zvětšovat až do obludných rozměrů velké postelové matrace. Vzhledem ke své nabývající velkosti známou přizdil ke zdi a ona uvědomujíc si, že bude za chvíli plně odloučena přes zašprajcovanou matraci v jejich úzké chodbičce od svého přítele, zavelela:

"Utíkej, utíkej pryč."

"Kam?"

Ven, na chodbu, dělej."

Když se matrace plně zformovala do své standartní velikosti, byl její přítel na chodbě, odkud měl možnost jí zachránit. Matraci, po troše námahy osvobodil se zaseknuté polohy, zároveň osvobodil i mou známou a potom přemoženou Dormeo odnesl konečně, tam, kam patří, do postele. S druhým kouskem už byli obezřetnější a tak ho vybalili až v ložnici. S úžasem se dívali, jak ve volném prostoru mění svůj tvar a z malého balíčku se stává příjemný měkký kvádr, na kterém nyní bude usínat jeden z nich.

Tomu se prostě říká vymoženosti 21. století.

Inu prostě dnešní svět.. který je pouze pro připravené a zocelené...

Zimní radovánky

Před nějakým, ne zcela krátkým časem, jsem dost často trávila víkendy u kamarádky na vesnici. Vždycky jsme vymysleli nějakou tu kravinu a nejlíp nám to šlo, když jsme uspali děti a poté se posilnili nějakým vhodným špiritusem.

Onen historický zimní víkend naši muži lepili dlouho do noci akvárium a my jsme se začaly s Milenou nudit.

No a ona jako domácí si vzpomněla, že mají ve sklepě jakési staré lyže a že bychom si mohli jít ve dvě hodiny nad ránem, zalyžovat.

---

Mě to přišlo jako ohromný a báječný nápad, ona nakonec vždycky měla ohromné a báječné nápady, které málokdy končily bez úhony na zdraví. (Bolobřich ze smíchu je myšleno..)

"Skoč pro ty lyže, proč si nezalyžovat", zareagovala jsem pružně.

Nutno předeslat, že já jsem hotový lyžařský antitalent a každého, kdo se na těch zahnutých prknech nezabije, bezmezně obdivuji. Ona na tom byla tak nějak podobně. Nicméně vynesla letité lyže na světlo boží a rodeo mohlo začít.

Lyže byly stařičké, ještě na bezpečnostní vázání Kandahár. Pamětníci asi tuší, mladším ročníkům nastíním. Jedná se o lankové vázání, do kterého nejsou třeba lyžařské boty. Už jenom obout se do toho byl úkon hodný eskamotéra.

Jelikož její rodina byla vlastníkem pouze jednoho historického páru, každá jsme si navlékla pouze jednu lyži. Kopeček, ze kterého jsme chtěli hrdinně pospolu sjet, byl tak mírný, že jen s velikou nadsázkou se dá tvrdit, že to byl kopec. Spíš to byla mírně nakloněná rovina, vyjádřeno stupni asi tak 5. Upřimně řečeno, byl to vlastně chodník kolem jejich barákuk který měl tendenci mírně se svažovat. A to byl právě náš zvolený sjížděcí terén.

Bohužel na tom chodníku byla vysypaná hromada písku (to taky nechápu, kterej mamlas tam ten písek nechal navézt a na co, v zimě...) Když jsme tedy měly zašněrovanou každá jednu lyži, pevně se držíc navzájem kolem pasu, rozjeli jsme se to té úžasné sjezdovce a věřte nebo ne, okamžitě jsme zjistily obě nezávisle na sobě, že mezi tou haldou písku a našimi lyžemi existuje nějaká silná vzájemná přitažlivost. Ať jsme dělaly obě co chtěly, jeli jsme rovnou do středu té hromady a nebylo vyhnutí. Nevím, proč se nám ta pitomá hromada nevyhnula sama, když viděla, že my směr měnit nemůžeme, ale stála uminutě na svém místě, i když mohla tušit, že za několik okamžiků se do ní zapíchnou dvě ohnutá prkénka.

A tak se i stalo. Snad z pomsty, že jí poněkud změníme tvar, nějak se zatvrdila a lyže nepustila do svého vnitřku, nýbrž je o svůj zatvrdlý zevnějšek nechala zlomit. Obě. Jak potom kámoška vysvětlila svému choti, že jeho památeční lyže jsou na 4 kusy, nevím. My jsme v daný okamžik byly rádi, že to odnesli zlomením jenom lyže, i když srážka

s pomstychtivou hromadou se neobešla bez pěkně vybarvených modřin.

Časem se sice naše kamarádské cesty rozešly, nedávno jsem jí ale shodou okolností potkala na chirurgii, když jí tam přivezli z práce, neb si způsobila pracovní úraz tak, že si vrazila nůž do ruky. Tradice zřejmě zůstávají. Moc ráda jsem ji zase viděla a její pozvání, abych přijela na víkend, jsem ráda přijala. I když jsme už o něco starší, nepochybuji, že nás spolu čeká ještě spoustu úsměvných zážitků.

Naplněná láska

Oliver miloval. Ač si byl dobře vědom toho, že jeho vroucí láska nemůže mít nikdy odezvu, miloval oddaně a věrně. Sám si uvědomoval marnost svých citů, které nikdy nemohly být opětovány. S tímto faktem ale byl naprosto smířen.. Ta, kterou uctíval jako bohyni, měla srdce z kamene. Její ledový chlad však nemohl nikdy uhasit žár jeho vroucího srdce.

Oliver i přes to, byl velmi šťastný. Stačilo mu, když směl obdivovat její dokonalost. Byla opravdu mistrovsky vyvedená. Obdivuhodná klenba jejího čela ho nikdy nepřestávala fascinovat. Hluboce posazené a stále jakoby zasněné oči, často vídával ve svých snech. Nádherné ruce s dlouhými prsty, na které ve snění navlékal prsten. A rty…prostě nádherné.

---

To vše umocňovalo jeho vášeň pro ni. Aby u ní mohl být co nejvíc a být s ní sám, změnil naprosto běh svého života. V noci, kdy jiní lidé spí, on byl u ní a mohl se na ni dívat, obdivovat její ztichlou nádheru a když by chtěl, mohl by se jí i dotknout. Nedotýkal se jí ale příliš často, spíš velmi výjimečně, uvědomoval si, že jeho dotyk nikdy nebude opětován. Mramorový chlad její nádherné ruky mu rozpouštěl všechny jeho sny, sněné přes den při denním světle, jelikož jí patřily všechny jeho noci, které dobrovolně trávil v její společnosti.

Ráno ji velmi nerad opouštěl, ale zároveň doufal, že přes den, až ulehne po probdělé noci strávené s ní, denní světlo mu přinese pod zavřená víčka sen. Nádherný sen o ní. Uvidí její hluboké oči, uslyší její bijící srdce a ucítí její dokonalé tělo ve svém náručí. Jeho ruce budou hladit její hebkou, bezchybnou pokožku a její ústa mu budou medovým hlasem šeptat: "Miluji tě."

Dnes měl obzvlášť živý sen. V ruce svíral prsten , který mu podala jeho matka krátce před svou smrtí, se slovy:
"Až potkáš tu pravou ženu, tu, která tě bude milovat jako svůj život, daruj jí tenhle prsten. Není to obyčejný prsten, dědí se v našem rodě po staletí. Ta, které ho věnuješ, bude tě milovat do konce svého života. Prsten je opředen magickou mocí, přináší poznání a lásku. Jediná podmínka je, že musíš zajistit, aby prsten nikdy nebyl pohřben, proto, aby jeho kouzelnou moc mohli využívat další generace Já jsem ho kdysi dostala od tvého otce a přece víš, jaký jsme spolu prožili nádherný a šťastný život.."

Pomalu nastával večer a Oliver se probouzel ze svého prazvláštního snu. Byl zklamaný, že se mu nezdálo o ní, ale zároveň byl potěšen, že směl opět spatřit svou již zesnulou matku. Co mu to ale vyprávěla o jakémsi prstenu? Vždyť ona opravdu měla prsten, vzpomíná si teď naprosto jasně. Sen mu vnukl nápad, který jej samotného překvapil.

V okamžitém popudu vyskočil z lůžka a bosý rychle běžel do matčiny šperkovnice, stojící na toaletním stolku v jejím pokoji, který zůstával stále tak, jak matka odešla…

Oliver přiskočil ke šperkovnici a opatrně začal přebírat matčiny šperky. Od její smrti uběhlo už mnoho času, ale Oli záměrně nechával pokoj v původním stavu. Nyní, teď tedy poprvé, zde něco hledal. Jeho matka mnoho šperků neměla a tak snadno našel na dně krabičky prsten, který nosila většinu života a odložila ho až po smrti jeho otce. Právě sem, do šperkovnice, odkud ho Oli nyní po letech vyndal na světlo. Prohlížel si ho, jako by ho nyní viděl poprvé. Sice ho vídával na matčině ruce, ta byla ale vrásčitá a nedokonalá proti ruce jeho nádherné lásky. Až ho navlékne na její dokonalou ruku na jeden její štíhlý prst, přece udělá jen to, o čem se mu často zdá. Splní si sen a promění jej ve skutečnost. Co se ale potom stane? Co bude dál?

Večer pospíchal za svou láskou.

"Všechno v pořádku?" ptal se svého kolegy, který se po jeho příchodu připravoval jít domů.

"Jo Oli, všechno v pořádku, přeju ti klidnou službu a ráno ahoj.."

Oliver se rozloučil se svým pracovním kolegou a sotva za ním uzamkl dveře, šel se podívat na svou lásku.

Stála uprostřed galerie, jako největší klenot muzea.

"Tak sem zase u tebe, má nejkrásnější, budu tě celou noc hlídat, jako oko v hlavě, má milovaná. Jsi tak nádherná. Příroda by se od tebe mohla učit dokonalosti."

Socha však zůstávala k jeho vroucím vyznáním chladná, stejně jako mramorový katafalk, na kterém stála.

Dnes se Oli rozhodl dotknout se jí. Pohladil její dokonale vysochanou paži a nijak ho nebude neodrazovat její chlad.

"Máš krásné ruce, nikdy se toho pohledu nenabažím, má lásko. Dnes ale pro tebe něco mám, dnes navléknu na tvůj nádherný prst prsten

Oliver vzal sochu něžně za zápěstí a oparně jí na prsteníček levé ruky navlékl prsten od matky. Velmi se soustředil na to, aby vzácný exponát nepoškodil. Sotva prsten navlékl, zatočila se s Oliverem podlaha a vše kolem něj začalo divoce rotovat. V šíleném kvapíku letmo viděl kolem všechny exponáty a vitriny muzea, ve kterém pracoval jako noční hlídač, jak se pohybují v kruzích kolem obvodu galerie. Oliverův zrak však vnímal něco jiného. Nevěřícně hleděl na sochu, kterak sestupuje ze svého podstavce a jde k němu. Oživlá a přesně tak krásná, jak jí často vídával ve svých snech. Točící maratón pozvolna ustával, všechno podivné dění se uklidňovalo, až na ní, na sochu, která už v nastalém klidu šla k Olimu.

"Sním a nebo bdím?" Oli sám nevěděl…

"Teď budeš moci být každou noc, když budeš chtít, se mnou. Vím dávno, že mě miluješ a spolu se budeme vracet do té doby, kdy jsem byla živá a byla podle mě vysochána tato socha. Kouzlo tvého prstenu nám to umožní."

Oliver přestal přemýšlet, jestli je to opravdu skutečnost a nebo se dočista zbláznil. Jeho touha však mohla být naplněna až po okraj a on neváhal ani minutu. Uchopil oživlou sochu do náruče a cítil, jak jí bije srdce. Noc byla nádherná a plná vášně.

Když začalo svítat, řekla mu: "A teď se půjdu postavit na svůj podstavec a ty mi sundáš prsten, můj milý."

"A co dál? Co bude zítra v noci?"

"Přece máš prsten lásko moje, stačí navléci mi ho."

Když přišel ranní hlídač na svou směnu, Oliverovi dalo mnoho práce neprozradit své rozpoložení. Raději ani s kolegou nezaváděl žádnou řeč kromě pozdravu a pospíchal z muzea jako v mrákotách, aby se dosyta vyspal a mohl se těšit na další noc. Sám si nebyl jistý, jestli to všechno byl sen a nebo skutečnost. To ale pozná na příští službě.

Další noc se vše opakovalo. Oli uvěřil svému štěstí. Nevadilo mu, že jeho veškerý život se vtěsnal do galerie muzea. Každou noc, pokud mu stačily síly, oživoval sochu a miloval se s ní. Ona mu vyprávěla o životě, který žila před mnoha a mnoha lety a on poslouchal jako malé dítě poslouchá pohádku.

Pro mnohé lidi se stal podivínem, co žije pouze pro muzeum a nemá žádný soukromý život. On však žil. Žil naplno s tou, kterou miloval. Nesejde přece na tom, kde a kdy. Důležité bylo, že on cítil, jak její srdce bije jenom a jenom pro něj.

A tak šel čas. Oli zestárl a cítil, že se blíží čas jeho odchodu. Jeho naplněný život pozvolna končil a dnes, aniž by věděl jak, si byl jistl, že v noci nasadí prsten naposledy. Nemá už sílu ani na milování, ani na poslouchání.

Socha s prstenem na ruce hladila Olivera po šedivých skráních a šeptala mu: "Drahý, dnes zemřeš v mé náruči." Oli neměl strach, jen myslí mu proběhla vzpomínka na matku, kterak mu říkala, že prsten nesmí být pohřben a že on už nemá sílu stáhnout ho soše s prstu.

Smrt si pro něj přišla tiše a bezbolestně. Zemřel v náručí té, kterou miloval celý život.

Když přišel ranní hlídač, našel mrtvého Olivera ležícího na podlaze galerie mezi rozbitými kusy vzácné starobylé sochy spadlé z katafalku.

Pod vitrinou se zablýskl zakutálený prsten.

Láska má mnoho podob

Článek volně navazuje na ZDE předchozí děj...

Teda vopravdu to nerad řikam, ale já ji mam asi drobet rád. Abych byl ale oupně upřimnej, mam rád ty její deky. Hlavně tedy ty její deky. Vona miluje takový ty krásný heboučký. Má je všude. Jednu u toho jejího aparátu, ze kterýho vo mě podává zprávy do světa, potom taky v její posteli a i tomu jejímu klukovi, co mě porád tahá, jí taky pořídila.

---

A já se na nich tak rád vyvaluju. Připomínají mi myší kožíšky. Šlapání po takový dece s vystrkováním drápků mě přivádí do stavu mokša. A to můžu dosyta. Vona na mě vždycky brejlí a říká" "To je blaho Číčo, viď?"

Mňouknu na ní, že jo a šlapu dál. Může si to přeci taky zkusit, že jo, jenomže vona nemá na nohou drápky, teda vlastně má, ale ne tak krásně dlouhý jako já. Hlavně, aby tomu jejímu klukovi nenapadlo mi je zase voštípat. Přece se vo ně umim postarat sám, ne? Pečuju si vo ně jak nejlíp umim, brousím si je vo křesla i vo její postel, vo košík na prádlo, no prostě vo co se dá. Ale nejlepčí je to na těch myšozních dekách. Pěkně si pošlapu a potom hodím šlofíka.

Jenomže zrovna nedávno sem si chtěl po tý šlapací túře trošku dáchnout a vona začala uklízet ten domácí les, co pořídila pro toho morčecího zrzouna, jako krmivovou základnu. A bylo po siestě. Chtěl sem ji krapet pomoct, páč sem měl radost, že ten trouba Trumbelin má po žížalkách, teda po chroustačce, ale vona mi řekla: "Ty se tady nemotej a někam zalez, nebo přijdeš k úrazu, sypej." Trošku sem se teda urazil, ale já se nevnucuju. Skoval sem se za dveře a po vočku sem koukal, jak tam zápasí s tim stromem. Myslel sem, že by mi teď na něj mohla nechat hupnout, ale pak sem si řek, že s ní nebudu mluvit, když mě vyhnala.

Sice sem se malinko divil,proč ho vodnáší, když ho mameluk eště nestačil schroupat celej, ale zase na druhý straně, abych byl uznalej, chápu, že už se mu to lesoví asi přežralo. Když se bude slušnějc chovat a přestane na mě cvakat zubama, moh bych mu schodit zase ňákou tu její kytku. Možná, že vona za čas pro něj přitahne zase jinej strom, třeba nákej listnatej, jabloň, nebo tak něco, aby si u smraďocha šplhla., když ho má tak ráda. To bych nebyl prosim ale já, Číča, abych se nepatrňoučce nepomstil, že jo,co vona mi má co vyhazovat z tý příjemný deky a tak sem vymyslel zase prima pomstu.

Moc se mi líbí její kaničky , co jí čouhají z bundy. Rád si s nima hraju po kocouřím. Skáču na ně a taham je. A teďka, představte si, tam byly eště nějaký kaničky navíc. Z mikiny jejího kluka. Tak jsem je moc šikovně zašmodrchal dohromady. Šmodrchat dohromady, to mi fakt de. Ráno, když pospíchala Pán Bůh ví kam, (sice mi tvrdí, že de vydělávat na granule, ale kdo jí má věřit, že jo).. v rychlosti na sebe hodila tu bundu a jak byly ty šňůrky hezky přimontovaný k sobě, vláčela za sebou i to klukovo voblečení....

Povedlo se mi to fakt primově, klela jako pohan, páč to vod sebe nemohla rozšmodrchat. Sice sem slyšel něco jako: "Ty pacholku, cos to zase vyvedl, vždyť přijdu kvůli tvým lotrovinám pozdě do práce!!" ale mě to bylo fuk, jako obvykle…

Jinak to mam u ní teď docela dobrý. Přišel sem jak na ní, abych jí docela dostal do kolen. Vždycky, když jí dam najevo svou kočičí LÁSKU , má tak nějak radost nebo co a vždycky mi dá něco dobrýho. Tudle mi dokonce dala i kousek syrový ryby. To já rád. A tak jí vobčas zahraju slušný představení. No co co co, ryba je ryba…Úplně jí rozložim, když si lehnu na záda a necham se milostivě drbat po bříšku. To je moc prima, jenomže mě se vám, v tom vokamžiku chce chňapat a drapat, jenomže to vim, že nesmim. A tak, abych dostal ňákou tu ňamku, prostě to nedělam, že jo. Sem přece inteligent a vim, co se vode mě čeká, teda někdy, že jo.

Morčecí blbeček vode mě teda ale nemůže čekat vůbec nic, že jo, páč vo to jeho seno, vovoce, zeleninu a tvrdej chleba, fakt nestojim.

Nejtemnější noc

Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí. Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.

---

Celé tohle panorama mělo jakýsi hororový nádech, ze kterého Anně zlehounka přejížděl mráz po zádech. Marně se rozhlížela kolem sebe, aby mohla sama sebe ujistit, že na tomto místě nezůstala docela sama. Hledala však marně. Nikde, kam až její oko dohlédlo, neviděla živou duši, nezaznamenala ani sebenepatrnější pohyb.

Se stále narůstající vnitřní hrůzou si uvědomovala, že kolem ní neprojelo ani jediné vozidlo a místa, kde jindy byla zaparkována spousta barevných aut, jsou prázdná. Ještě podivnější byl pohled na kostrbaté stíny nesvítících pouličních lamp, které byly vrhány ne jejich zásluhou, ale jen díky zvláštnímu měsíčnímu svitu.

Anna, ačkoliv kráčela městem, které dobře znala, přišla si nyní jako cizinka. Její oči bloudily po stojících domech, které v této ponuré atmosféře vypadaly opuštěně a prázdně. Marně hledala v oknech nějaký záblesk světla, jako důkaz, že domy jsou vůbec obydleny, ale nic takového nenašla. Celé místo bylo jako po vymření a Annu napadla děsivá myšlenka, že zůstala v celém vylidněném městě sama. Zrychlila krok. Snad, až dojde za roh, do jiné ulice, někdo tam bude, musí být, přece nemohla zůstat sama jediná živá bytost v mrtvém městě. Za následující roh odbočila s nadějí, že přece jenom někoho potká. Ale i tam bylo pusto a prázdno. A navíc pojala podezření, že všechny domy jsou si nějak podobné. Všechny působily opuštěně a prázdně. Jejich podivné stíny, které se odráželi na zemi, jakoby nesly znamení smrti. Alespoň se to Anně tak jevilo. Ještě více zrychlila krok. Zbývá projít dvě ulice a bude doma.

Představa, jak se vykoupe, nají a vleze si do postele, jí lehce uklidnila. Ráno se probudí a svět bude zase v pořádku. Ještě dva rohy a je doma. Konečně dospěchala do její ulice. Ne, to není její ulice, touhle ulicí prošla už před chvílí. Musela v té tmě někde špatně odbočit. Obrátila se a vracela se zpět. Ale ať zabočila za jakýkoliv roh, vždy vešla do stejné ulice. Její panika rostla s každou další, ale stejnou ulicí.

"Nikdy nedojdu domů, ztratila jsem se v nějakém podivném bludišti," šeptala si pro sebe nejprve potichu.

"Jak sem se sem dostala, odkud jsem vlastně přišla? Kde jsou všichni? Co mám dělat?" volala už docela nahlas.

Vyčerpaná zoufalstvím a beznadějí se opřela zády o zeď nevlídného studeného domu, pomalu se svezla k zemi a dala se do pláče.

Slzy, řinoucí se z jejích očí, jí stékaly na kabát a vypadaly jako běloskvoucí perly.

"Perly," vzpomněla si Anna, když je viděla, "perly nosí smutek," říkávala její maminka. Chtěla vzít jednu perlu do dlaně, ale jakmile ji uchopila mezi prsty, perla se proměnila v pouhou kapku slané vody.

Anna byla zmatená. Nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Všechno bylo tak jiné a podivné. Musí se ještě jednou pokusit najít cestu domů. Musí se přece vrátit.. Dobře ví, že matka na ní čeká a určitě o ní má velký strach.

S touhou opustit tohle nevlídné místo se zahleděla s nadějí v zázrak na svítící měsíc, jediný zdroj světla, který tady byl. To světlo jí začalo mocně přitahovat. Chtěla jít za ním, chtěla do něj vstoupit.

"Máma na mě čeká," v mysli jí náhle vytanula silná myšlenka na matku

"Promiň mami, já nemůžu k tobě, zabloudila sem, nedokážu se sama vrátit domů. Nevím, kde jsem a co se stalo, jenom to světlo, to je tak krásné mami, nezlob se, asi půjdu za ním. Škoda, že ho nemůžeš taky vidět. Už to není studený měsíc, je to záře, krásná, teplá záře.

"Aničko, vrať se, Aničko, prosím."

Anna odtrhla zrak od přibližujícího se světla a otočila hlavu po hlase, který na ni volal jménem. Dobře poznala ten hlas, máma ji volá.. Volá ji, musí tu někde být blízko u ní.. V Anně se rázem probudila silná touha vrátit se domů, do bezpečí... Matka jí určitě najde a odvede odsud.. Snažila se co nejsilněji zavolat:

"Tady sem mami, tady," ale z jejích rtů vyšel jen tichounký sten.

"Aničko, Ani, prosím." Na Annin kabát skapávaly další perly.

"Kde se tu berou, odkud jsou?", ptala se Anna sama sebe. "Já přece už nepláču, máma je jistě někde blízko, přijde si pro mě a já se už nebojím. Čí tedy jsou ty slzy?"

Dívala se na ty stříbřité krůpěje, lesknoucí se ve svitu onoho přibližujícího se světla.

"Aničko, holčičko moje, mám tě moc ráda." Anna sebou trhla.

"Nechci perly mami, chci být s tebou."

Perly napadané na kabát se přeměnily v krůpěje stékající vody. Jejich záře zvolna pohasínala díky nyní vzdalujícímu se světlu.

Anna dostala strach, že všechno se nyní ponoří do absolutní tmy. Chtěla už jenom usnout a neprobudit se. Schoulila se na zem do klubíčka. Z kabátu se skoulela poslední perla a cinkla o chodník. Anna vyčerpaně pozorovala, jak se kutálí kamsi do tmy a už nepřemýšlela o ničem. Koutkem oka však zaznamenala jakousi změnu. V domech se objevila rozsvícená okna. Lampy na ulicích se probouzely ze tmy a začaly také svítit. Po chvíli byla celá ulice osvětlená. Přes ulici přeběhla kočka. Jen měsíc na obloze už nebyl vidět. Ulice ožila.

V tom novém světle, vycházejícím z pouličních lamp, viděla po chodníku přicházet svou matku.

"Mami, jsem tak ráda, žes pro mě přišla." S posledních sil se natáhla po matce.

V ten okamžik ve své ruce ucítila teplou ruku své matky a její stisk opětovala svým stiskem.

"Krize je zažehnána, je zpátky, Bude v pořádku."

Anna pozvolna otevírala oči a nad sebou viděla ustaranou tvář své matky. Na nemocniční přikrývku, pod kterou byla Anna ukrytá, z matčiných očí skapávaly slzy, které nyní překrýval šťastný úsměv.

Psychologie prodeje

"Hele Máňo, koukej, je to ve slevě. To si koupíme aspoň 3 ne?"

"Neblázni, co s tim budeme dělat? Vždyť to na nic nepotřebujeme."

"Ale nepovídej, to se vždycky hodí. Jedno si necháme, jedno dáme mladejm a jedno do rezervy. Chleba to nejí, tak co."

"No já nevim Pepo, nejsou to zbytečně vyhozený peníze? A mladý mají úplně jiný vkus, třeba o to nebudou ani stát."

"Ale láry fáry, ještě po tom skočí rádi, vždyť víš, že nesmrdí korunou."

"Radši bych jim ty peníze dala, aby si koupili sami, co chtějí, nemyslíš?"

"Tak to ne Máňo, stejně by je rozfrcali za kraviny."

"No, jak myslíš Pepo, ty tomu rozumíš víc."

"Koukej Pepo, mají to ve slevě, to musíme koupit, aspoň 10 kousků."

"Neblázni Máňo, kdo by to sněd? Takovejch jogurtů. Víš dobře, že já to nejím a ty jich 10 rychle sníst nestačíš, za chvíli prochází záruka, podívej. Posledně jsme to taky nakoupili, a potom se to vyhazovalo."

"Jenomže Pepo, já se podělím s mladejma, polovinu jim dám."

"Prosímtě, vždyť to tam nikdo nejí a krom toho nedávno jsem někde četl, že to není ani zdravý, že ty kultury, co v tom jsou, jsou zvířecí. Psala to nějaká kapacita přes jogurty."

"Ale láry fáry, tomu nevěřím, to by to přece nemohli prodávat, ne?"

"No jak myslíš Máňo, ty tomu rozumíš víc."

"No to snad není možný, mrkni na to, oni mají ve slevě rum. Litr za 170 Kč, vidíš to Pepo?"

"Jo vidim to Máňo, kolik jich vezmeme?"

"Kolik bys tak myslel Pepo? Pět, nebo šest?"

"Hele Máňo, když se nám tak zadařilo, vezmeme jich sedm, ne?"

"Tak jo, osm. Jenom mi prosímtě řekni, co jsme to vlastně původně chtěli nakoupit?"

Kocouří psychologie

Vona je tak nespravedlivá, až to hezký nejni. Nejvíc mě našňupla s tim lesem, co přinesla domů. Abyste tomu rozuměli, nedavno přitáhla domů strom, úplně pravej strom. Nostalgicky sem zavzpomínal na svoje toulání venku, kde takovejch stromů bylo hodně moc. Tak sem si myslel, že mi chtěla udělat radost a přinesla ho pro mě. Ale ženskejm se prostě věřit nedá.

---

Vona ho přinesla pro toho zrzavýho morčecího blbečka. A aby se mu co nejvíc zavděčila, potvora jedna podlejzavá, nazdobila ho ňákejma světlíčkama a ozdůbkama a stříbrnejma pentličkama. Mě se to teda taky moc líbilo, všechno se to hezky třpytilo a nabádalo to ke hrátkám nejlíp k ňákým skákačkám.

Jenomže vona mě to nedovolila. Chápete to? Přinese strom, pěkně ho nazdobí a mě na něj dovolí jenom civět. A ten její zrzoun si pod něj klidně vlez a vochroustával ho. Vona se tomu eště smála a řikala mu: "Tak co Trumbelko, chutná ti borovička?"

To teda byla rána do mý psychiky, to mi teda věřte. Tak sem si teda řek, že jí nebudu poslouchat. Líbí se mi to třpytivý a budu si s tim hrát, jak já budu chtít. Vyhnal jsem tu zrzavou atrapu zpod stromku speciálním přískokem vpřed a rychle zase vzad a jal si pohrát po svým, kočičím způsobu. Jenomže všechno v týhle rodině je proti mně. Najednou tam prostě začalo pršet, nebo co. Začala na mě padat voda a kožíšek jsem hnedka měl nějak mokrej. To já vopravdu nerad. Po vočku sem na ni mrknul, páč jsem jí podezříval, že v tom pršení má taky prsty, (už dávno vim, že věřit se jí teda nedá vůbec nic), ale vona civěla úplně na druhou stranu a mlátila něco do tý klávesnice, nebo jak se to menuje…

Tak sem si teda řek, že se na ten stromek vykašlu a začal sem kout pomstu. A páč nejsem jenom tak vobyčejnej kocour, ale kocour znalej psychologie, vymyslel sem pomstu přímo šílenou.

Já sem na sebe tak pyšnej, páč nejsem žádný béčko, teda blbec, že jo. K slzám jsem jí, potvoru, dohnal a považte, eště sem k tomu využil toho jejího zrzavýho mezulána.

Von ten zrzavej smraďoch, to si představte, von žere strašně rád všechnu květenu. Na to sem přišel sám, heč, když sem viděl, jak se ten trouba láduje jehličim z toho domácího lesa. A tak mi bystře napadlo, že, bych moh šikovně schodit nějakou tu její orchidej, co si na nich tak zakládá a věřil sem pevně, že ten mamlas dílo zkázy dodělá. A taky že jo. Pěkně sem počkal, až vona nebude doma, aby nebyl žádnej časovej štres, hopsnul sem na tu zakázanou polici a pěkně sem schodil na zem 4 ty její orchideje. Usadil sem se na postel a čekal sem.

Klaplo to perfektně. Sotva ten morčecí hňup zavětřil orchidejí lahůdku v dosahu, hned přihopkal a začal se ládovat, div mu pupek neprasknul. To bych nikdy nevěřil, co se vejde do morčecího břicha. Schroustal a vokousal tolik těch listů, až hanba, nevidět to na vlastní kocouří voči, nevěřil bych. Když už byl nažranej k prasknutí, šel si dáchnout do svý ubytovny a sotva trochu vytrávil, vrátil se zase na chroustačku. No času sme měli dost, moc tý zeleně fakt nezbylo.

Když potom přišla domů, to bych vám přál vidět. Vynadáno sme dostali vobá. Ječela na nás jako smyslů zbavená: "Co jste tu vy pacholcí dělali? Číco, přeci víš, že na kytky nesmíš lézt, podívej se ta zkáza a já ani nevím, jestli orchideje nejsou jedovatý. Co když se nám Trumbelín otrávil?"

A potom, představte si, potom začala brečet.

Trošinku sem se styděl. Vod svýho záměru, že když bude hodně vyvádět, tak se jí vyčuram do postele, sem upustil. Šel sem si jí udobřit. Začal se se kolem ní šmrdolit a řikal sem jí po kocouřím, aby se už nezlobila. Jenomže vona měla strach vo toho zrzavce.

Řikala: "Počkej moulo, musím se podívat na net, jestli nejsou orchideje jedovaté."

Chvilku byla fakt nervozní, ale potom mi řekla:" Je to dobrý, nejsou jedovaté ."

Tak takhle to je. Jí nevadily ani tak ty vožraný kytky, jako jí vadilo, aby jí zrzoun nepošel.

Tak sem jí po kočičim řek: "A to tě jako nevadí, že do sebe cpe kilometry toho stříbrnýho šmelení, cos naházela na ten domácí les? Že chodí pravidelně konzumovat ten stříbrnej staniol, na kterej já se nesmim ani podívat?"

No moc mi nerozuměla, ale to je její chyba. Však vona na to přijde sama, až uvidí mamelukovo stříbrný bobky. Potom si je bude moct sebrat a udělat si z nich třeba korále, mě je to fuk.

Co přinesl rok 2013

Jak moji mnozí věrní čtenáři ví, rok 2013 přinesl do naší domácnosti ještě poněkud větší chaos. než obvykle a to vše zásluhou našeho poměrně nového člena rodiny, kocoura Číči. A jelikož v tomto roce jsem se i já zcela soukromě obohatila o spojovací kabel mezi PC a mým foťákem, hned jsem kocoura vyfotila na věčné kocouří časy...

---

Morče Trumbelínek, který Číčovo bouřlivým příchodem zazamenal největší psychickou újmu...

Je pod stálou kontrolou ale jelikož je dokonalý flegmatik, nikterak výrazně se nenervuje..

Vánoce přinesly smířlivosti oběma...

A Tbumbelínkovi i pocit svobody bez neustálé kontroly, protože Číča měl jiné starosti...

Nakonec se ukázalo, že Číča je pěkný exhibicionista...

Všem návštěvníkům přeje naše lidskozvířecí společnost do nového roku 2014 všechno nejlepší, hodně zdraví a osobní spokojenosti.

Trvalé pouto

Mráz vyčaroval na zamrzlých oknech nádherné bílé květiny fantastických tvarů a malá Alenka seděla u ukna a mezi zamrzlými vzory pozorně sledovala, jak se z nebe sype sníh. Bílé vločky se snášely z oblohy s úžasnou lehkostí a tichounce zasypávaly vše, co bylo na dohled.

---

Blížily se Vánoce a Alenka se už nemohla dočkat. Byla přece celý rok tak hodná, pomáhala mamince jak jí jen její malé síly stačily a tak poslední dny žila velikou nadějí, že jí Ježíšek nadělí na Štědrý den opravdového, živého pejska.. Ježíškovi sice nemohla napsat, protože psát ještě neuměla, ale z hloubi svého dětského srdce věřila, že když svoje veliké tajné přání každý večer zašeptá, Ježíšek jí uslyší.

Konečně přišel ten vytoužený, dlouho očekávaný večer, kdy se plní všechna dětská přání.

V pokojíčku, který musel být dnes celý den zamčený, aby Ježíšek měl klid ozdobit vánoční stromeček a dát pod něj dárky, se konečně ozvalo zacinkání zvonečku.

"Uvidím Ježíška mami?"

"Možná že uvidíš, možná že ne, záleží na tom, jak moc Ježíšek pospíchal. Tak se rychle běž podívat."

Alenka vběhla do pokojíčku, který byl jako zázrakem již odemčený a mezi dveřmi se zastavila v němém úžasu. Uprostřed pokojíčku stál nádherně ozdobený stromeček, který celý zářil od barevných světýlek a prskavek. Když se dosyta vynadívala na krásu vyšňořeného stromečku, vzpomněla si na svého vysněného pejska. Že by byl v té krabici s oranžovou stuhou, co ležela pod stromečkem? Nedočkavě krabici vytáhla zpod stromku a začala ji rychle rozbalovat. Měla strach, aby se v ní její vytoužený pejsek neudusil.

"Mami, on není živý, mami…"

"Ne není Alenko, ale podívej se, přece štěká a vrtí ocáskem, vždyť je tak hezký, tobě se nelíbí? Natáhneš ho klíčkem a hned je jako živý."

Alenka stěží potlačila slzy. Ona přece chtěla živého, opravdového pejska.

Maminka jí utěšovala: "Ale no tak Alenko, zatím nemůžeme mít živého pejska, víš? Takový pejsek potřebuje pravidelnou péči, musí se s ním chodit na procházky a kdo by se o nás u něj staral? Za chvíli budeš chodit do školy a pejsek by tu byl pořád sám a bylo by mu moc smutno."

To Alenka věděla a s lítostivým úsměvem pohladila plyšovou náhradu a zašeptala mu do ouška: "Ty budeš můj malý kamarád Pan pejsek."

Pan pejsek radostně zavrtěl ocáskem a na stvrzení přátelství štěkal a štěkal, až do té doby, než se natahovací klíček nezastavil a hračka zůstala tiše stát.

Když Alenka pozdě večer uléhala do svojí postýlky, vzala si Pana pejska sebou a položila ho vedle sebe na polštář, objímaje malou ručkou jeho plyšové tělíčko, slastně usnula.

Ze spánku se pozvolna probouzela s pocitem teplého vlhka na tváři. Pomalu otevřela oči a v úžasu poznala Pana pejska, který byl úplně živý a opravdový pejsek a radostně jí olizoval tvář. Její ohromení se mnohokrát znásobilo, když Pan pejsek promluvil lidskou řečí: "Víš Alenko, veliká a čistá přání, taková, která nikomu neublíží a jsou nezištná, taková přání se vždycky splní. A když si budeš opravdu hodně přát živého pejska, jednou tě sám vyhledá, třeba ne hned, ale jednou určitě ano, věř mi."

Alenka, oněmělá úžasem, se nedokázala v postýlce ani pohnout. Znovu se pozorně zadívala na Pana pejska, který nyní už byl jen obyčejná plyšová hračka na klíček.

Ráno vyprávěla svoje noční dobrodružství s Panem pejskem mamince , která se usmívala a říkala: To byl jenom sen Alenko, hračky přece nemohou mluvit, vždyť nejsou živé."

Alenka ale věděla své. Věřila tomu, co jí Pan pejsek v noci šeptal, přece cítila jeho dech na svém obličejíčku a jeho teplý jazyk na své tvářičce.

Přešlo mnoho let.. Z Alenky se stala dospělá žena. Vdala se a založila rodinu. Její touha po pejskovi jí však zůstávala stále v srdci., ovšem starosti, co přináší život dospělých, pozvolna odsouvaly její dětský sen stále víc a víc do pozadí.

Až jednou, za hodně dlouhý čas, se její přání z dětství vyplnilo. Opravdu potkala svého pejska, který jí sám vyhledal. Přesně tak, jak jí kdysi dávno v noci šeptal Pan pejsek.

Ten opravdový, živý pejsek přišel sám k Alenčiným dětem, se zoufalým štěkáním o pomoc. Byl vyhublý a smutný, protože se k němu nějaký člověk zachoval moc ošklivě. Děti ho hned pozvaly dál a nabídly mu nový domov. Ukázalo se ale, že to není pejsek, ale fenečka, která byla moc milá, poslušná a vděčná. Všichni jí měli moc rádi a ona se svou novou rodinou žila krásných 14 let.

Psáno s láskou jako vzpomínka na mého milovaného pejska, na mou Šerinu, která dodýchala právě před rokem v tento předvánoční čas. A já jsem přesvědčená, že se svým pejskem, který dnes už není na tomto světě, jsem stále spojená jakýmsi neviditelným poutem, které mě provází od mého dětství napořád a její místo v mém srdci bude vždy jen pro ní.

Všem svým čtenářům, pravidelným

i zbloudilým,

přeji krásné prožití vánočních svátků.

Složité vztahy

"Pane dochtor, dejte mi ňáký to zobání na nervy, nebo si na sebe namouduši sáhnu."

Psychiatr Hanuška si prohlížel svého nového pacienta, který seděl naproti němu s povislými rameny a poraženeckým výrazem.

"To není tak jednoduché pane Opatrný, zkuste mi povyprávět, co vás trápí."

"Co mě jako trápí? No vona, moje drahá manžéélka. To byste nevěřil pane dochtor, co já zkusim. Co všecko já musim, aby byl doma klid. Přetrhnout se můžu a klid stejně nejni. Už jsem z toho celej zmoženéj."

"A vy myslíte, že vám tyhle problémy se soužitím manželky vyřeší nějaké léky?" opáčil psychiatr.

---

"Tak blbej nejsem pane dochtor, to vim že ne, ale třeba zobnu ňákej ten tabletkovej zázrak a bude mi to fuk, ne? To by mi ouplně stačilo. Mě vám ty její voloviny tak vytáčej, že někdy vidim docela rudě. Já sem teda mírumilovnej člověk, že jo, ale co když mi rupne v bedně a já jí jednoho krásnýho dne třeba umlátim pánvičkou, nebo paličkou na maso že jo?"

"A co vám na ní tak vadí? Čím vás tak irituje?"

"Vono je to složitý pane dochtor, znáte to, stokrát nic umořilo vosla."

"Tak třeba co vás rozlobilo naposledy?" snažil se pomoci doktor Hanuška.

"Voni sou to porád jedny a ty samý věci, že jo a mě to leze porád víc a víc na mozek, třeba si představte, že do každýho pokoje se musim přezouvat do jinejch bačkor, abych prej neroznášel smeti z místnosti do místnosti. Všechny nás tak cepuje, mě i děti. Jedinej, kdo to nemusí, je ten její čokl. Tak, já než přejdu z kuchyně do obejváku, musim se dvakrát přezout, no řekněte, není to šílený? Nebo mě nutila, abych se přezouval v autě do bačkor, chápete to? To sem se teda šprajcnul, povídam jí, prosimtě a to mam jako řídit v pantoflích nebo co? Dovedete si představit, kdyby mě stopli policajti a já vylez ven v bačkorách? Eště že si aspoň tudle blbost nechala vymluvit, ale sama se do auta přezouvá..do domácích pantoflíčků…A kdybyste viděl, co vyvádí, když se věší záclony.. to mě honí po schůdkách jako nadmutou kozu nahoru dolu nahoru, furt se jí to nezdá, jednou mi fexíruje, dej skřipec víc doprava, potom zase doleva a já už mam taky nějakej ten rok, že jo a síly taky docházej a vona nedá a nedá pokoj, dokud mě ouplně neudolá. Někdy bych fakt docela potupně brečel."

"Vaše manželka je zřejmě pořádkumilovná bytost, nemyslíte?"

" No to sem se vás taky chtěl voptat, jestli ta její pořádkumilovnost nakonec nejni nějaká úchylka, přeci mi neřikejte, že všecky ženský sou takovýhle... "

No samozřejmě to může být známka jakéhosi nutkavého chování, ale to my dva teď určitě nevyřešíme," snažil se doktor udržet konverzaci v určitých mantinelech.

"A tak co mam jako dělat, abych se fakt nepomátnul?"

"Přemýšlel jste někdy třeba o rozvodu?" položil doktor Hanuška další otázku.

"Ne to ne, japak bych moh? Kam bych asi šel? Vona mě vzala k sobě, když sem se rozved. Všecko je její, já nevim, kam bych šel, to nejde.. ne ne."

"A máte jí rád?"

"No, vona nejni zlá, je jenom votravná s tim gruntovánim a s tim všim vokolo, co kolem všeho nadělá a než něco pochopí, to je teda taky nářez. Tudle nedavno při gruntování viděla ňákou šmouhu na linu. Byla z toho ouplně vyřízená, prej pojď se podívat, co to tady je, vůbec to nejde umejt, cos to tady zase dělal, a čim prej sem to zasvinil a že prej to zkoušela čistit kdečim, co měla po ruce.. No hulákala na mě jako zjednaná, já civěl jako tydýt, jak tam leze jako beruška, kolem ní ty chemický sračky, vona na kolenou a drbala, až se z ní kouřilo a to si představte pane dochtor, vona drbala kartáčem stín na podlaze, co tam házela tyč na záclonu vopřená vo zeď." Když jí to furt nešlo umejt, začala prohlížet všechny ty bačkory, co je všichni máme před každou místností, estli tam něco neni na podrážce zespod a prohlídla i čoklovi packy, estli tam nemá něco, čim by udělal tu šmouhu. Když chtěla, abych se zul a ukázal jí nohy zespod, povídám ji, si děláš srandu nebo co? Tak jí povídám:" To si fakt tak pitomá, že nepoznáš, že to není žádná špína, ale jenom stín?"

"To bych vám přál vidět, jak civěla, než jí to došlo. Vona to má v tý hlavě ňáky zpožděný, ale je to porád horší a horší.

A zase hned chytila nerva, že tam teď je zase světlejší flek, jak to rvala tim pískem a kdoví čim eště. No mlela vo tom potom celej večer a já si řikal, vidíš vole, co ty musíš všechno vydržet. A tak bych chtěl ňáký ty prášky, abych se na to všecko moh ňák povznést a ňák klidnějc žít."

Doktor nedal najevo ohromení a zachoval kamennou tvář.

"No, pane Opatrný zkusil jste se někdy zamyslet nad tím, že vaše žena je třeba psychicky nemocná? Že za svoje nutkavé chování ani nemůže?"

"To myslíte pane dochtor jako že by byla magor? Já si to myslim už dlouho, což vo to, ale teď, když mi to řek i vodborník, no to má svou váhu, že jo. Tak to jako myslíte, že jí mam nechat jančit a snažit se jí nezabít? A myslíte, že to bude stačit?"

"Předepíšu Vám nějaké uklidňující léky, ale Vaši manželku bych opravdu rád viděl. Myslíte, že by byla ochotná ke mně přijít, řekněme na malý rozhovor? "

"No to teda vopravdu nevim, vona si myslí, že všecko dělá a umí nejlíp, japak bych to měl zaonačit abych jí dostal ke cvokaři? Teda pardon, ale nakonec když je cvok, tak jí musí kurýrovat cvokař, ne?"

Doktor Hanuška měl co dělat, aby se nerozesmál.

"No tak nějak to bude, kdy tedy manželku přivedete?", začal listovat ve svém diáři.

"A vy byste jí fakt chtěl vidět?"

"Pokud vám mám pomoci, je to nutné."

"Tak já to zkusim pane dochtor nějak zaonačit, ale mam vážnou vobavu aby to nedopadlo nějak špatně."

"Jak špatně pane Opatrný?"

"No, aby až jí řeknu že je cvok, aby mě navopak vona neutloukla pánvičkou a já byl dočista mrtvej a vona byla klidně cvok dál."

Doktor Hanuška začal vidět rudě…

Odpovědi pro Bev a Radku

Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.

Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...

Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

---

A tady už odpovědi pro BEV:

1) Máte osobní zkušenost s rčením - Odříkaného největší krajíc?

Já osobně bych mohla o tomhle rčení psát disertační práci.

Vše, co jsem v životě nechtěla, jsem si užívám plnými doušky a mnohdy, připouštím, to není zas až tak špatné…

2) Zažili jste někdy něco nadpřirozeného?

Ano a to celkem pravidelně. Mého drahého manžela. Já jsem přesvědčena, že je z Marsu.

3) Kdo, nebo co, si myslíte, že je Blaine Mono?

Sólo zvracení?

Ne ba ne, to bude mít něco společného s tím tvým oblíbeným autorem, že jo?

4) Co podle vás znamená slovo plezmero?

No podle mě je to zlá ženština, shodou okolností jsem zrovna nedávno jednom plezmeru publikovala článek "Jak nerandit"… Teď jsem se ale fakt zarazila.. jak ten čas letí, ono už to není tak nedávno...

5) U nás doma se říkalo třeba, v ironickém pobavení: Ha ha ha, zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji.

Máte taky nějaké slovo, sousloví nebo rčení používané pouze ve vaší rodině?

U nás frčí dva v jednom a to "To se nedá nic platný"…teda ono to frčí jenom u mě a abych pravdu řekla, ostatním v naší rodině dost dlouho trvalo, než na mě přestali útrpně hledět, kdykoliv jsem tuto větu vypustila do éteru.

6) Co si myslíte o Spongebobovi v kalhotách?

Já bych si ráda něco myslela fakt, ale vůbec nevím, co bych si asi tak měla myslet. Můžu si akorát myslet, že vím, že nic nevím…ale to je moje stará klasika, kterou popisuji v další otázce..

7) Jak zní váš oblíbený citát?

"Vím, že nic nevím, ale nemám ráda, když mi to porád někdo připomíná."

8) Naše životy se zrcadlí v blogu. Platí to i obráceně, ovlivnil blog někdy váš život?

Určitě ano. Kromě toho, že jsem se naučila díky blogu slušně prokrastinovat, začala jsem i psát, což bych od sebe nikdy nečekala A taky se mi líbí poznání, že mám ráda lidi, které jsem nikdy neviděla a přes to cítím, že mi s nimi blog nějak spojuje a je to příjemné pouto

9) Čím, nebo kým, byste si přáli být v příštím životě?

No přece nadějnou spisovatelkou, už na to teď pilně trénuju…

10) Hádanka vypůjčená z knihy S. Kinga Temná věž - Pustiny:

Kdy brána není brána?

Jak se dá písemně rozpačitě mlčet? Jsem zticha jako ryba. Nevím. Dám se podat…

Pro RADKU:

1. Jsi důvěřivá?

Jsem, ale život mě naučil, že ne z naivity, nýbrž z toho, že je to jaksi pohodlnější. Když si zároveň připustím, že všechno může být i jinak, nečeká mě ani velké zklamání. Já bych řekla, že je to taková moje těžce vydobytá soukromá životní moudrost…

2. Co Tě na lidech nejvíce odradí?

Bezpečně špína za nehty a nepřímý pohled. Já se ráda dívám lidem do očí a nesnáším takový ten pohled ze strany. Mám to nějak spojený s křivárnou. A potom taky nemám ráda mluvení jenom pro vypouštění slov z úst. To mi vadí opravdu hodně…

3. Zažila jsi v životě situaci, která Tě zaskočila natolik, že si ji po dlouhé době pamatuješ jako dokonalé překvapení? (ať pozitivní či negativní)

Jedno dokonalé překvapení (tedy z mnoha těch, které mi s láskou připravovali oba moji milí chlapci) pro mě bylo, když mladší syn přinesl domů potkana a já, protože jsem ho vždycky vychovávala k lásce ke zvířatům, jsem neměla to srdce zklamat ho tím, aby potkana dal tam, kde ho sebral a odměnou nám bylo, že za čas potkan povil dalších 7 kousků a nakonec z toho byly tři roky plné chronických překvapení, co mi ty potvory zase rozkousaly.

4. Máš vlastnosti (chování), které Ti na druhých vadí?

Určitě mám, protože tak to bývá, že co člověku vadí na jiných je jeho vlastním odrazem. Ale je fakt, že na jiných to najdu snadněji a lépe hihihihi. Takže ti, co mi lezou nejvíc na nervy mi zřejmě iritují tím, že jsou trošku jako já…

5. Umíš odpočívat?

Dokonale, jenomže to nesmí být zase moc dlouho, potom ve mně nastává pocit jakéhosi zmarněného času. Takže musím odpočívat rychle, abych si v zápětí ještě stačila navodit pocit z dobře udělaný práce…

6. Používáš v mluvě pořekadla, rčení či hlášky z filmů?

Tak to velmi ráda, řekla bych že některé rčení patří už k národní mluvě. Ale do Pelhřimova nejedu…

7. Umíš si dělat ze sebe legraci?

Můžu si snad o sobě myslet, že umím, dokonce si můžu myslet, že to umím víc než dělat si legraci z druhých v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě, ale taky vím, že já sama se třeba vidím jinak než mě vnímá okolí. Jednou jsem četla takovou moudrost, nebo citát, neumím už to přesně formulovat, ale bylo to asi o tom, že kdyby nás někdo představoval nám a popisoval, jak nás vidí on, mnohdy bychom se sami nepoznali.

8. Dokážeš (dokázala/a bys) za sebou udělat tlustou čáru a začít jinde a jinak?

Tak to by mi taky zajímalo. Jednou už jsem byla hodně nakročená, ale do úplného spálení mostu jsem se nedopracovala. Snad ale mohu v sebe doufat, to nikoho nic nestojí hihi…

9. Čeho by ses nikdy nedokázala vzdát?

Zajímavá otázka. Čím víc je člověk v nouzi, tím víc se dokáže vzdát materiálních věcí.

Nakonec dokáže oželet zřejmě všechno.

A víra? Mohla bych napsat, že se nemůžu vzdát svého přesvědčení, které jsem nabyla během svého života. Jenže ani to neplatí tak úplně. Fakt se snažím poctivě odpovědět, ale nevím to. Určitě bych nechtěla přijít o lidi, co mám ráda, jenomže když odejdou, co můžu dělat? Musím to přijmout, musím se s tím vyrovnat po svém..

10. Věříš v lásku na celý život?

Ano věřím, svoje zvířata jsem vždycky milovala celý jejich život hihihihi..

Čtyři týdny adventu

Už je tady zas,
předvánoční čas.
Místo by se v klidu bylo,
aby se vše zadařilo,
lítáme jak zběsilí,
vánoce jsou za chvíli.

První týden čile smýčím
na pavouky pasti líčím.
Vyháním je ze skrýší,
ať si pěkně pospíší,
najít rychle bydlo jiné,
stejně temné a stejně stinné.


Druhý týden okna leštím
hlava už mi z toho třeští,
mytí by šlo jistě snáz,
kdyby nebyl venku mráz.
Kdybych raděj v klidu byla
a s okny se nemazlila,
rýmu by jsem nedostala
a po večerech nechrchlala.


Třetí týden peču, smažím
u trouby se denně pražím,
všechno strkám do krabic
nikdo nemůže chtít víc.
Abychom se dobře měli
a nouzí jsme netrpěli.
V březnu pak to sklofou ptáci,
nebo snad i bezdomáci.


Čtvrtý týden dárky sháním,
slzám se už neubráním,
nemám žádný nápad,
který by mě napad
a tak všichni záhy zjistí,
že ponožky to pevně jistí.


Kdo vyzdobí stromeček?
Asi nějakej blbeček.
Z toho všeho jistý je,
že kdo uteče vyhraje.