Příběh

Nenáviděl všechno a všechny. A nejvíc sám sebe. Za to, že příroda k němu byla velice skoupá. A neobdařila ho alespoň průměrností. Nedopřála mu vysoký vzrůst, takový, jaký záviděl svým vrstevníkům, jeho stále dětský hlas nezhrubl ani v pubertě. Byl z toho tak nešťastný a dlouhodobě nešťastní lidé se stávají často zlými. Jeho opravdu hezké oči nesly stále odraz jeho vnitřní zloby a tak ztrácely svůj přirozený lest, který přebíjel odstín nenávisti. Kamarádi s ním pohrdali, jelikož z něj cítili zoufalou touhu zalíbit se jim. Slušnější spolužáci se mu vyhýbali a ti druzí ho jen zneužívali a využívali.

Vždycky, když pochopil zradu svého okolí, zatrpkl ještě více. Život, který vedl ho unavoval a obtěžoval stále víc. Snil o velké lásce, ale ani ta nepřicházela. Nebyl pro dívky přitažlivý a těch málo, ke kterým se směl přiblížit, ho jenom využilo a opustilo. Zoufalství z neutěšené reality se pro něj stávalo bezbřehé. Začal hledat úniky. Nejprve jen sem tam, kombinoval léky s alkoholem. Zpočátku to zabíralo spolehlivě. Na několik hodin se dostával do jiného světa, ale návraty zpět do plného vědomí byly bolestivé. Začal si sám ubližovat aby přehlušil duševní bolest bolestí fyzickou. Řezal se žiletkou kde se dalo. Nechtěl umřít, jenom se chtěl trestat. Za to, že není jako ostatní, za to, že ho nikdo nemá rád.

Na ty, co ho ale opravdu měli rádi, na ty pozapomínal. Jeho matka věděla, že se trápí, ale nemohla mu pomoci, protože on se jí nikdy nesvěřil. Ani své babičce ne, a při tom oběma těmto ženám na něm moc záleželo.

Když se probral z bílé mlhy, nad svým obličejem rozpoznal uslzenou tvář své matky. Nechápal kde je a proč. Nevěděl, co se stalo, nepamatoval si z posledních dnů ani zbla. Nevadilo mu to, podivně mu v tomto pro něj neznámém prostředí bylo dobře. A snad poprvé cítil lásku, kterou pro něho jeho po celý jeho dosavadní život matka měla.

Postupem času, který trávil v psychiatrické léčebně se dozvěděl, že naposledy to s léky a alkoholem přehnal a jeho zářez žiletkou přes zápěstí byl hlubší než obvykle.Prý ho našli polomrtvého v kaluži krve. Nepamatoval si vůbec na nic.

Jeho ošetřující lékařka byla příjemná a empatická. Často si spolu povídali a on k ní získával stále větší a větší důvěru. Všechno, co měl bolavého ve své pokroucené duši, díky ní lezlo na povrch a on znovu prožíval křivdy svého života, jenže tentokrát jinak, jelikož je zároveň dokázal odhodit a už se k nim nikdy nechtěl vracet.

Blížil se čas jeho propuštění z kliniky. V ten čas bohužel přišla další rána. Ta, která ho pomalu ale jistě připravovala na návrat do reality, zemřela. Tragická autonehoda ukončila její život téměř ve vteřině. Naděje v lepší zítřky se rozplynula jako mýdlová bublina. Bylo přece dohodnuto, že i po propuštění bude za ní docházet na terapie. Ale jak, když už není….Měl na paměti stále její slova, kdy mu vysvětlovala, že psaní je velmi dobrá terapie. "Když budeš nešťastný a zoufalý, vezmi papír a tužku a všechno ze sebe vypiš, piš a to ti pomůže, věř mi.

Věřil jí. Věřil jí tak moc, že začal opravdu psát.

Ne ale na papír, ale na sklo přes internet díky různým redakčním systémům. Měl blogy takřka všude. Psal povídky, kde mnohokrát čerpal ze svých zkušeností. Psal hezky a poutavě, nicméně i v tomto blogovacím prostředí se bojuje o místo na slunci. Jeho psaní mu nepřineslo slávu jako některým jiným blogerům. Přes to, že se tak moc snažil, nedostal se nikdy na výsluní. Jeho duše se opět pozvolna plnila zlobou. Stará, stále hnisající rána se opět otevřela. A nebylo nikoho, kdo by jí uměl definitivně vyléčit. Virtuální svět mu nepřinesl to, v co doufal. Začal používat při psaní sprostá slova. Nadávat na všechno a na všechny. To, co si měl psát na papír, bolesti svojí duše, psal na sklo. Tetelil se radostí, když mu někdo dal za pravdu. Když mu někdo odporoval, zahrnul ho nadávkami. Odcházel z různých blokovacích systémů za urážek svého okolí, aby se za čas zase vrátil. Virtuální život, který vedl, dostal pevné depresivní obrysy, které si naprosto nezadaly s jeho reálným životem. Dvě strany téže mince. Duše a tělo… realita a virtualita.Vybíjel si své zoufalství kritikou ostatních. Vzbuzoval lítost i opovržení.

Snad má naději, že realita, kterou žije, se někdy změní. Možná k tomu stačí jedna maličkost, mít rád sám sebe…kdoví.

Žlutý medvěd

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.

Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.

---

Když ho poprvé, co by desetiletá holčička viděla, zamilovala se do něj okamžitě. Byl to přítel jejího otce a často k nim za otcem chodil řešit pracovní záležitosti. Vždycky jí přinesl něco dobrého na zub a vyprávěl jí legrační pohádky. Byl pro ni ten nejkrásnější z nejkrásnějších.

Stále jakoby rozevlátý, sršící chronicky dobrou náladou, věčně dobře naložený.

Náramně se těšila na každou jeho návštěvu. Někdy přišel za otcem sám a někdy se svou ženou. Nesmírně jí ho záviděla a potají snila, že ji jednou opustí a vezme si za ženu jí. Každý večer před spaním si vybavovala jeho usměvavou tvář lemovanou černými, lehce vlnícími se vlasy a utápěla se v jeho hlubokých modrých očích. Když jí bylo 12 let, přinesl jí k narozeninám velikého žlutého medvěda. Měla obrovskou radost a mědvěda tajně pojmenovala po něm Miky. Nebylo noci, aby s Mikym neusínala, držíc ho kolem medvědího krku a sladce se neusmívala ze spaní.

A potom přišel smutek. Miky k nim přestal chodit. Bála se otce zeptat se na něj, aby neprozradila své hluboké city, ale náhoda jí dopřála vysvětlení. Slyšela rodiče, jak si o něm povídají a pochopila, že emigroval a nikdy už se domů nevrátí.

Tajně proplakala mnoho nocí a o to víc se upínala ke žlutému medvědovi od Něj. Přešlo mnoho let. Z dívenky se stala dospělá žena, v srdci stále milující stín Mikyho, kterého podvědomě hledala v každém muži, který se kolem ní objevil. Vdala se a založila rodinu.

Rodinné starosti a povinnosti jí nechávaly pozvolna zapomenout na dávnou dětskou lásku, kterou si občas připomněla pohledem na žlutého medvěda, trůnícího v dětském pokoji. Její rodiče se radovali z jejích dvou holčiček, svých vnuček, manžel jí miloval, jen si nedokázal vysvětlit její náklonnost k tomu žlutému medvědovi. Nemohl zapomenout, jak zpočátku jejich manželství přišel nenadále domů a našel ji v slzách, kterak objímala tu plyšovou hračku a něco jí šeptala do medvědího plyšového ucha. Uplynulo mnoho let. Její dcerky pomalu dospívaly a značně omšelý medvěd seděl stále na svém místě.

"Ty máš pořád toho medvěda? Je to ten od Mikyho?" zeptal se jednou otec, když přišel na návštěvu.

"Jo, mám, holky ho nestačily zničit," zatajila hned fakt, že holky si s ním ani moc nesměly hrát. Nevadilo jim to tak moc, protože měly spoustu jiných plyšáků a tak si medvěda záhy přestaly všímat.

"Miky se vrátil, je zpátky."

Zatajil se jí dech, ale nedala najevo překvapení.

"Ano? Jak se má?"

"Zatím jsem s ním nemluvil osobně, jenom mi kontaktoval přes telefon, ale přijde s jeho manželkou k nám. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne. I po tolika letech pocítila osten žárlivosti na jeho ženu.

Tolik by ho chtěla vidět, kolik je to vlastně let, co odešel? Přibližně 25. Čtvrt století. Třetinu lidského života. Přemýšlela, jak by to udělala, aby ho mohla vidět. Otec jí však nenadále nabídl řešení.

"Máma by chtěla, jestli bys jí na tu sobotu neupatlala ten tvůj výborný koláč. Přijel bych si pro něj."

"Tovíš, že upeču."

Koláč se jí opravdu povedl, ale teď ještě musela vymyslet důvod, aby otec pro něj nejezdil, ale ona ho mohla přinést sama k nim. Zvedla telefon a namluvila otci, že bohužel musí ještě něco neodkladně zařídit, koláč přiveze osobně ještě před tím, než Miky s manželkou přijde, a v kolik že to vlastně má přijít?

"Jsme domluvení kolem třetí odpoledne," přihrál toužebně očekávanou informaci otec.

Teď ještě zařídit, abych se s koláčem zpozdila a je to.

V ½ čtvrté rozechvěle stála před dveřmi bytu jejich rodičů a zvonila.

"Promiň nestačila jsem to," omlouvala se ve dveřích.

"Ale to nevadí, nic se neděje, pojď se podívat, koho to tu máme," zahlaholil otec.

Vešla zvědavě do prostorného obývacího pokoje a její z dětství přetrvávající obraz byl rázem vymazán. Měla pocit, že kdyby Mikyho někde nyní potkala, nepoznala by ho. V křesle seděl někdo jí neznámý. Marně hledala černé vlnité vlasy na vrásčité tváři. Viděla jenom zbytky šedin a viděla stáří. Snad jenom oči jí vzdáleně připomínaly Mikyho, ale i ty vybledly a pozbyly lesku a za silnými brýlemi vypadaly větší.

Její Miky, její milovaný Miky je stařec. Jak mohla jenom zapomenout na čas. Jak si mohla neuvědomovat, že jak stárne její otec, tak stárne i Miky. Dětský přetrvávající sen se rázem rozplynul. Prohodila pár slušných frází a s úlevou se rozloučila. Domů odcházela s přesvědčením, že se rázem zbaví i toho žlutého prolhaného medvěda, který na rozdíl od Mikyho, nestárnul.

Něco je jinak..pokračování

pokračování Něco je jinak

2.část

Petra nevycházela s překvapení, co se se to s Vikim stalo. Jeho reakce byly velice často prapodivné, čím dál tím víc v ní sílil pocit, že se chová, jako by spadl právě z Měsíce. Měla ho ale ráda a jeho chování jí nijak neohrožovalo a tak se s tím pozvolna vyrovnala. Vysvětlovala si všechno jeho podivínství jakousi ztrátou paměti, která se snoubí s jeho divokými fantazmagoriemi. Mnohdy naprosto nechápala, o čem mluví. Platební karty, čipy, DVDčka, Cdčka, Pcčka a všechna možná jiná ..čka neznala a děsilo jí to.. A někdy zase zažívala zcela opačné pocity, když pozorovala Vikiho, jak s údivem zírá na jejich televizi, rádio, a šeptá si pro sebe: "To snad není možný, co to je za krámy?" Důležité ale pro ni bylo, že když mu řekla, že nerozumí tomu, na co se ptá, už se nikdy na to samé nezeptal. Časem se ale i tyto věci srovnali a Petra s radostí zaznamenala, že její muž se stává klidnějším a vyrovnanějším člověkem a přisuzovala to tomu, že se mu vrací paměť a pomatené myšlenky se zvolna vytrácejí.

Viki skrýval své skutečné pocity zcela mistrně a zvolna se vyrovnával se současnou realitou. Nedokázal si sice vysvětlit, který z jeho životů byla pravda a který byl lež, nicméně byl natolik realistický, že teď je tady a jak to tak vypadá, už se nic nezmění. Čas ubíhal, Viki se musel přizpůsobit té době a naučit se žít podle té doby. Chodil do chudých samoobsluh, na prvomájové průvody, na spartakiády, chodil i na schůze a na svůj předchozí život, nebo jenom sen, ani sám už nevěděl, přestával myslet. Přišly děti a potom i vnoučata a on jim rád vyprávěl fantastické pohádky o kulatých placičkách, kde byly uloženy informace, které se daly přehrávat v kouzelné skřínce podobné televizi, o malých krabičkách, do kterých se mluví a ony odpovídají, hrají a ukazují obrázky a promítají filmy, o obchodech, kde se tyto kouzelné věci prodávají, ale místo penězi se platí podivnými kartičkami a o jiných obchodech, kde bylo spousta neznámého ovoce, zeleniny, všeho roztodivného jídla a květin a povídal jim o zemích s mořem a jinými krásami a děti naslouchaly a naslouchaly.

Život ubíhal a jak oba stárnuli, Petra byla velmi často šokována rychle se vyvíjející technikou a v hloubi duše prožívala děsy, jelikož si velice přesně uvědomovala, že podle ní tehdejší fantazmagorie jejího muže, se nyní realizují naprosto přesně, bez jakékoliv odchylky. Snažila se najít vysvětlení a chlácholila sama sebe, že její muž je prostě technicky nadaný a má velikou představivost.

O těžce nabytou rovnováhu ji připravily její vlastní děti, téměř na sklonku jejího života, v jeden krásný podvečer, kdy všichni seděli v rodičovském luxusním bytě v luxusním oblečení u krbu a povídali si. Byla ten večer tak šťastná, protože viděla, že je šťastný i její Viki, který si právě pořídil nejnovější model BMW, byť již v seniorském věku, ale splnil si po náročné moderní rekonstrukci jejich bytu další svůj životní sen. Vnitřně tušila, že nyní je konečně obklopen tím, po čem jeho srdce celý život toužilo.

Jejich dospělý syn děkoval otci za pomoc při instalaci jakéhosi hardwaru do počítače a ptal se: "Řekni táto, jak jsi ty věděl, co bude?

Viki se podivil: "Jak to myslíš, že jsem věděl, co bude? Jak tě taková hloupost napadla? Člověk přece nemůže vidět budoucnost." Snažil se neprozradit se poněkud třesoucím hlasem a zachovat klid. Velice cítil, že se dostává pro něj na horkou půdu.

"Jako malému klukovi jsi mi o tomhle všem", mávl kolem sebe rukou, "mnohokrát vyprávěl. Jaks věděl, že budou existovat osobní počítače a nahrávací rekordéry a mobilní telefony a všechna ta technika, které rozumíš daleko lépe než já?

Viki ale už našel svou ztracenou rovnováhu. Konečně se částečně ocitl v kdysi ztracené realitě. Byť na sklonku svého života, ale věděl, že by už nechtěl měnit. Ta doba, ve které dozrál, mu dala jiné hodnoty. Děti, vnuky a uvědomění si, jak má zcela odlišný vztah ke všem těm moderním věcem než kdysi v jeho horečném snu a nebo minulé skutečnosti. O tom ale už nechtěl přemýšlet. Věděl, že všechno, co má kolem sebe zdaleka již nepřijímá jako samozřejmost, ale naopak si toho všeho nesmírně váží.

Plně se už našel a s úsměvem lišáka odpověděl:

"Víš ty co, zvědavoune? Je to jednoduché, stačí, aby člověk měl své sny a snažil se je nějakým způsobem, aniž by ubližoval svému okolí, realizovat.

Něco je jinak...

1.část

Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.

Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.

"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.

"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"

---

Tak on je doma? Podivné. Ta tíha, se kterou byl přikrytý, přece nebyla jeho. On se s oblibou přikrýval lehounkou protialergickou přikrývkou, kdežto tahle vatovaná hrůza na jeho kůži vyvolávala nepříjemné svědění. Močový měchýř se silně hlásil ke svému, a tak mu nezbylo nic jiného, než se snažit vylézt z postele a dojít na záchod. Sotva se mu podařilo dostat jednu nohu z postele na zem, znova ho přepadl silně nutkavý pocit, že něco je jinak.

Došlo mu, že pod bosou nohou cítí tvrdý a ostrý povrch. Byl zvyklý na krásnou kožešinovou předložku s dlouhým vlasem, kam se mu noha bořila jako do peří. Sakra, co je zase tohle?

"Kam si dala mýho berana?" zařval vzteky.

"Co, jakýho berana? Už se prosimtě prober, spals pomalu dva dni, hejbni sebou, potřebuju pomoct s nákupem." Zaregistroval nervozitu v jejím tónu.

"Klídek zlato, vezmu auto a nakoupíme všechno jedním vrzem".

"Co to meleš Viky? Jaký auto? Kde bysme vzali auto? Nech si ty forky jo? Já mám dneska ještě hodně práce a potřebuju pomoct dotáhnout nákup ze samošky."

Tak moment, tady něco ale hodně nehraje, děsil se Viky. Šokován tím co slyšel, se konečně probral tak, aby se kolem sebe mohl pozorně rozhlédnout a hlavně vnímat to, co vidí. Došel mu dech. Vnucoval se mu pocit, že se musel zbláznit… ale ne už mu to došlo,.. tohle bude nějaký pitomý vtip jeho vykutálenejch kámošů. No jo, jsou to borcí, tentokrát ho fakt dostali.

Vstal z postele a doufal, že z okna uvidí obraz, který mu potvrdí, že není ve svém bytě, ale že ty hajzlové spolu s jeho ženou si z něj udělali bohovskou prdel. Jenomže pohled z jeho okna na osamělou a jemu důvěrně známou ulici ho ubezpečil, že je opravdu doma. Rozklepal se a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Včera něco přehnal, ještě je mimo realitu, tohle je jenom nějaký sen, něco, co musí přejít.

Nevěřícně se znovu rozhlížel po bytě, nepoznával nic. Byl zvyklý na samé luxusní věci a to co viděl kolem sebe, bylo od luxusu na hony vzdálené. Ostrý a nepříjemně tvrdý koberec,

dřevěné loupající se rámy oken, nechutné záclony oštípané dveře. Pomalu se potácel známým a při tom neznámým prostředím do koupelny. Nevěřil vlastním očím. Oprýskaná smaltovaná vana, smaltované umyvadlo, kohoutky na vodu… Kde je jeho rohová luxusní vana s vířivkou? Bodová světla a koupelnový nábytek s vbudovaným umyvadlem? Páková baterie…Zešílel snad?

"Viky hejbni sebou, říkala jsem ti, že pospíchám, musíme na ten nákup."

Z nových vjemů, které nebyl schopný zpracovat, se zapotácel v koupelně tak nešťastně, že strhl poličku se zdi a veškerý její obsah se tak s obrovským hřmotem přesunul do vany, kde se jeho skleněná část přeměnila na hromádky střepů propatlaných různými krémy.

Petra vlítla do koupelny a když viděla tu spoušť, rozplakala se.

Víš, jak jsem dlouho sháněla tenhle parfém? A tenhle krém? Kdyby mi je Jarča nesehnala od tý svý známý, nikdy bych je neměla, a tys mi je teď oba rozbil.

"Co blbneš, Peťko? Prostě koupíme jiný, ne? Nemusíš kvůli tomu tak vyvádět.."

"Jak jiný, kde asi jiný, co to s tebou je, jsi nějakej divnej, mluvíš úplně z cesty.

"Jo, tak já mluvím z cesty, jo? Přece si měla spoustu krémů a nikdy ti na nich nějak extra nezáleželo.

Nemohl si nevšimnout, jak na něj vyjeveně zírá. Něco tady bylo jinak a on tomu nerozuměl.

Jeho mozek pracoval jako přetížená kalkulačka. Musí tomu přijít na kloub.

Byl si jist, že musí zaujmout jakousi strategii. Tak, aby ona nepoznala, co právě prožívá.

Bude se tedy chovat tak, že tohle všechno, co se kolem něj děje, bude brát jako normální

a když bude bezradný, bude mlžit. Ona nesmí vědět, co se s ním děje.

Byl odhodlán nedat najevo pocity, které ho nyní ovládaly a kterých byl plný.

V duchu tohoto rozhodnutí byl odhodlaný jít do.. jak to říkala, do samošky.

Šel do výklenku chodby, pořád ještě doufajíc, že alespoň tam najde vestavěnou stříň se zrcadly, plnou svým luxusním oblečením, ale našel tam skříň úplně obyčejnou, polepenou tapetou imitující dřevo. Nedal najevo další ohromení a zalovil v obsahu podivné almary.

Vytáhl jakési tesilové kalhoty a dederonovou košili. S obrovským sebezapřením si tyhle hadérky na sebe oblékl a zavolal na Petru:

"Můžeme zlato už jít, já jsem připravenej."

Všechno pro něj bylo tak nové. Bylo nesnadné dělat, že to nevidí poprvé v životě.

Samoška ho přímo vyděsila. Ubohý krámek, kde nebyl valný výběr, jenomže jeho žena na to měla evidentně jiný názor. Měla oči rozzářené a právě mu říkala: "Hele, oni mají šťávu a toaletní papír, asi dostali právě zboží, to máme docela štígro, co? Podívám se ještě, jestli nemají vložky. Nechápal naprosto nic. Před zavřenýma očima mu jako halucinace vyvstávaly obrovské obchody na mnoha metrech čtverečních prodejní plochy, naplněné regály, spoustu všemožného ovoce i zeleniny.

Bylo to pro něj těžké, zoufalé a nekonečné. Napadlo ho, zda by bylo lepší dát najevo svou šílenost. Útěšlivý nemocniční pokoj, injekce na uklidnění a spánek.. to byla jeho sladká vidina. Ale ne..tohle by si nezasloužila…

Svou ženu měl rád, ale měl by jí zřejmě raději, jak si myslel, v jeho světě, který se mu vzdaloval den za dnem mílovými kroky úměrně tomu, jak si zvykal a poznával současnou, prožívanou realitu.

Pozvolna si přivykal jinému způsobu života a snažil se vyrovnat s tím, že to tak bude pořád. Na jeho bohémský minulý život se už snažil nemyslet, nebylo to však nijak jednoduché.. Chyběl mu počítač, internet, kvalitní alkohol, kokain a spoustu dalších věcí, které, jak tušil, jeho manželka vůbec neznala. On sám, o nich raději nezačínal žádnou komunikaci, nechtěl vyvolat v Petře doměnku, že mu opravdu přeskočilo. Sám se cítil jako pomatenec a to úplně stačilo. Jak šel ale čas i on se naučil radovat se z toho, co mu ještě před nějakou dobou přišlo naprosto samozřejmé a normální.

Pokračování příště

Podivné růže

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a

babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství

se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni

starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se

nábytek ze dřeva nevyskytoval,

vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani

vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

---

Snažila si vybavit si vzpomínky na ni, i na matku, ale nešlo to. Možná proto, že

jí chyběla vůně růží. Teď, když zemřela její matka, vracela se do rodného

domu.. Slzy jí stékaly na arch papíru, který jí dával pokyny k vyřízení

pozůstalosti. Nemohla pochopit, proč se její matka dobrovolně rozhodla

odejít z tohoto světa. Byla přece zdravá, v plné síle a nebyla nijak stará..

Byla to jasná sebevražda, pro ni ale naprosto nepochopitelná. Doufala,

že když se podívá po domě, možná najde vysvětlení. Její kroky, aniž by o tom

přemýšlela, vedly na půdu. Zhluboka se nadechla a vychutnávala tak dlouho

zapomenutou vůni. Na trámu se stále sušily růže, jakoby nechtěly uznat

pomíjivost všeho živého.

Pomalu se rozhlížela kolem sebe, a její zrak padl na jakousi starobylou truhlici.

Z dětství si jí nepamatovala. Otevřela jí a s překvapením našla babiččin deník.

Podle nádherných desek , na kterých byla ručně vymalovaná růže, jej okamžitě

poznala. Jako film se jí vracely vzpomínky a v duchu viděla babičku do něj psát.

Znovu pocítila ten zapomenutý pocit podivného strachu, který zažívala, když

si jako malá nedokázala vysvětlit, proč babičce po její náhle zbledlé tváři tečou

slzy a třese se. Vzpomněla si i na růži, která bývala při psaní položená na stole

vedle deníku. Se vzrušením ho tedy otevřela a začala číst. Babička si zde

zapisovala spoustu událostí. Nejen osobní tragedie jako byla smrt jejího

manžela ve válce, smrt svého syna, její odchod do jiné země, ale byly tu

i podivné zápisky související jenom spoře s její rodinou..

Vše bylo opatřeno datumy..

26.dubna 1986 Černobylská tragedie

16.srpna1987 Detroit letecká katastrofa…..

Rychle přejížděla řádky s informacemi o větších či menších neštěstích a

nechápala,jak se o některých mohla babička dozvědět. Těkavě se

znovu rozhlížela po půdě a její oči se zarazily na kytici usušených růží.

Bylo to zvláštní, květy byly suché a při tom si zachovali barvu i tvar.

Opět se jí vybavila vzpomínka na růži na babiččině stole. V duchu jí

viděla úplně přesně. Po uschnutí by vypadala naprosto stejně,

jako všechny ostatní v kytici. Dál překotně listovala deníkem,

přejížděla očima řádky. To přece není možné.

23,2,2020 Livie umírá.

Krve by se v ní nedořezal. Livie je přece ona a teď je rok 2013.

Co to má znamenat? Vracela stránky zpět a s údivem četla

záznamy tragedií z budoucích let, které se nestaly.

Zatím? Nebo nikdy? Nevěděla, co si má myslet. Napadalo jí, že

babička se zřejmě ve stáří pomátla , ale potom si s hrůzou uvědomila,

že ona přece zemřela v roce 1999. Jak tedy mohla pořizovat zápisy po

své smrti? A nebo je pořizovala za svého života?

Horečně hledala v deníku datum smrti své matky., která zemřela

nedávno.

Nalistovala rok 2013

Zírala na zápis psaný babiččiným nezaměnitelným rukopisem

3,1,2013 sebevražda mojí milované dcery Kristy., která nedokázala

unést dar růží Podlomila se jí kolena. Krista přece byla její matka.

Chtěla vrátit podivný deník do truhly, když si všimla, že na dně je

ještě cosi. Shýbla se a ze dna vyndala podivný, papírový sáček,

plný zkrabacených semen.

Bezmyšlenkovitě je vložila do kabelky, vrátila deník do truhly a odešla.

Domů se vrátila plná podivných dojmů a sedaje si do pohodlného křesla,

šátrala v kabelce, hledajíc cigarety. S cigaretami však vyndala i babiččin

sáček s podivnými semeny.

V náhlém impulzu vzala jedno ze semen a zasadila jej do velkého květináče,

ve kterém se pyšnila obrovská palma. Ostatní semena hodila do zásuvky

a brzy na ně zapomněla.

Jaké bylo ale její překvapení, když se jednoho rána probudila a vedle její

tropické palmy spatřila vykvetlou rudou růži. Tak tohle vyrostlo z toho

podivného babiččina semena.. Růže. Nehodí se ale do květináče

s palmou, napadlo ji hned.

Než jí ustřiženou stačila dát do vody, květina začala vydávat tak silnou

a omamnou vůni a na ní začal padat podivný smutek.

Její tvář smrtelně zbledla, její oči se zalily

slzami, rozmazaly obraz současnosti a nastavily obraz budoucnosti.

Stala se svědkem oslav příchodu nového roku 2035. Lidé se radovali

a veselili, ale ona věděla, že ventilací ke všem přichází smrt ve formě

jakéhosi smrtícího plynu. V dalších vteřinách byla svědkem šíleného

scénáře, kdy lidé padali a umírali, aniž by si uvědomili, co se děje.

Byla otřesená a cítila se zoufale. Když se obraz budoucnosti konečně

rozostřil, a její vědomí se vrátilo do současnosti, s údivem viděla,

že sedí u stolu a zapisuje do jakéhosi deníku a vedle na stole leží

rudá růže.

Od tohoto okamžiku žila jako ve snách. Na podivná semena se bála jenom

pomyslet a při tom k nim byla až chorobně přitahována. Je blázen a nebo

není? Ještě jednou to vyzkoušet a uvěřit, že všechno je jen podivná náhoda..

Co když ale ne, co když je to všechno jinak? Znovu vzpomněla na větu o její

matce v deníku Sebrala veškerou svou odvahu a zasadila druhé semeno.

Netrpělivě čekala, až vyroste další rudá růže. Jakmile jí již vzrostlou

a kvetoucí ustříhla, její mysl se díky omamnému růžovému odéru ocitla

v roce 2037 a stala se svědkem hrůzného dění, kdy teroristé otrávili

pitnou vodu a mnoho lidí nic netušíc našlo smrt ve svých luxusních domovech.

Křičela hrůzou, ale nikdo jí neslyšel. Když se obraz bídy a utrpení rozplynul,

opět seděla za stolem a před sebou měla deník. Z rudé, vedle ležící růže

pomalu vyprchávala poslední omamná vůně. Až úplně dovoní, přidá ji k té

první, již se sušící, tak, jak to dělávala její babička..

Ohnění

Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když

sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,

zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře

na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,

které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho

večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků

na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali

až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních

letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,

tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,

aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel

jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.

Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě

části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou

sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,

který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom

okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky

se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel

chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,

čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo

úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil

by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.

Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,

že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.

Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,

nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.

Jak krotil živel

Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,

já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha

okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,

tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý

choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat

a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům

konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla

připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme

v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.

Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,

mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět

zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,

jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...

kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.

Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku

plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.

Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět

sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.

Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo

vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela

utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam

nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,

ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho

náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,

kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,

vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,

ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého

obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení

v kamnech.

Kouzelný ostrov

Kdybych šikovná a vtipná čarodějka byla
velmi pustý ostrov bych hned vykouzlila
a naše drahé politiky bych tam ihned přesadila.

A potom by mě hodně a hodně zajímalo,
jak by to na ostrově dále vypadalo,
zda-li by jeden druhého ožulit a okrást chtěl,
zda-li by se aspoň jeden poctivý nenašel
a nebo že zázrak by se stal a oni pochopili
že naději na přežití mají jen když spolu spojí síly,
krkavost, hamižnost a ega nabubřelá by směle odhodili
a došlo jim, že bez jednoty by šanci na svou spásu zahodili.

Plány budoucího trosečníka, tedy mne

Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem

vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru

nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,

kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými

se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.

Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,

že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ

a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,

aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně

nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě

nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,

která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout

na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně

bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,

protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,

protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,

nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti

poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva

prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,

což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka

zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala

sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,

to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,

mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat

a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé

ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.

Když andělé pláčou

Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,

jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno

kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,

kolik ještě máme společného času?

Rozhodování o tom je těžké. Co je lepší, rozhodnout se pro eutanázii,

nebo doufat v zázrak? Poznáme, zda-li je už čas na ten poslední

zoufalý krok a nebo ještě živit skomírající naději v lécích a kapačkách?
Přejeme si, aby náš zvířecí miláček usnul a pokojně odešel ve spánku.

S touto myšlenkou uléháme do postele a prosíme anděly, aby si ho už odvedli,

v klidu, bez bolesti. Ale to andělé nemohou. Andělé vědí, že člověk i zvíře se musí

ke svému konci protrpět. Vědí, že smrt není zlá, jen čekání na ni bývá velice kruté.

A tak, protože jsou milosrdní, někdy nám pošlou pod víčka sen.

Dovolí nám zavřít oči a otevřít mysl.

A my potom v tom krásném nočním andělském daru vidíme naše

milovaná zvířata zdravá a šťasně běhající po zelené louce plné krásných květin.

Ze snu se šťastně usmíváme, protože právě prožíváme možná poslední okamžik

radosti s milovaným tvorem.

My se usmíváme, ale anděl pláče. Dal nám sice dar, který nás oprostí na moment od bolesti,
ale dobře ví, že ráno, až se probudíme, budeme o to víc nešťastni.

Proměna

Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout

svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.

Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.

Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.

Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla

poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk

z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,

pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.

Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,

dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské

plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,

měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..

Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,

prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila

rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.

Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.

Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten

samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři

silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít

cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován

v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá

bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.

Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy

a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,

kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,

věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..

Nebojím se strašidla

Když jsem se tuhle v lese v noci courala
podivné stvoření u splavu jsem potkala,
celý splihlý a nešťastný ten tvor byl,
ani trošku pro jeho bledost se mi nelíbil.

Říkám: "Nevypadáš zdravě hochu milý,
jak kdybys měl exnout každou chvíli,
já, abys věděl, že tě ráda mám,
sanitku, na pomoc ke splavu ti zavolám."

Tvor však zatvářil se zoufale
řka: "Už takhle mám hnedle namále,
sanitku mi vůbec nevolej,
šňapsu mi raděj hltnout dej,
uvidíš jak barvu líce
rázem změní slivovice."

Z ruksaku jsem tedy svůj nápoj vyndala
a přízraku jsem ho s láskou podala
zakloniv se zhluboka si nahnul
blažen, že pije po čem duší svojí prahnul.

Zázračný to nápoj dozajista byl
ruměnec na tváři mu hned vykreslil,
do očí zářivé jiskřičky mu vstoupily
a na rtech mu zazářil úsměv přemilý.

A tak když se v noci na procházku zase vydám
pár lahviček slivky do baťůžku přidám
a bledolícímu stvoření ke splavu je dodám.

Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase

do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj

drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se

už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám

přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.

Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť

neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,

ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě

pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,

že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze

Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,

jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na

první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta

dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,

že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň

ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..

a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám

místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili

a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky

nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze

zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce

a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,

že když se ztratím, zase se dokážu najít.

Konec světa přichází 21,12,2012

Tak tímhle nesmyslem nás masírují média už pěknou dobu
a spousta lidí se tím až chorobně zaobírá.
Zcela to nechápu, můj selský rozum mi říká, že od dob mayské kultury
(konec světa se předpokládá mimo jiné i podle toho, že končí mayský kalendář)
se několikrát změnil rytmus kalendářního zaznamenávání.

Velká říjnová revoluce vypukla v listopadu, tak je docela pravděpodobné,
že konec světa bude až po vánocích. Budu tedy opět muset koupit

vánoční stromeček a dárky.
Kapra tedy ne, protože se nemůžu koukat na vraždu v přímém přenosu

a nebo snad dokonce sama vraždit..

A tady bych spojila příjemné s užitečným.
Shodou okolností jsem na srdci blogu četla článek, jak si zvýšit

návštěvnost na blogu.
Jako rada bylo doporučeno publikovat články s takovým názvem,

které jsou často vyhledávané čtenáři přes vyhledávače,

které je směrují mimo jiné i na server blog.cz.
Tak, že jsem teď jsem vytvořením nesmyslného článku učinila

nesmyslný pokus o zvýšení návštěvnosti...

Sice nevím, jestli to až tak potřebuji k životu, ale nesmysl je nesmysl...

a také téma tohoto týdne..
Závěrem bych chtěla doporučit, máte-li nějaké příbuzné a nebo známé v zahraničí,
kteří mají také strach z konce světa, předurčeným na 21,12,2012,

pozvěte je do Česka, kde jistojistě přežijí,
protože Česko je o 30 let pozadu...

Jak neřešit samotu

Ne asi zcela marně se říká o manželství, že je jako nedobytná pevnost.

Kdo je vevnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř.
Asi to neplatí tak doslova, podsunume-li za slovo manželství slova

dlouhodobý vztah, rovnice se nám stává tak trochu nerovnicí,

protože zdrhnout ze vztahu bývá snažší, než zdrhnout z manželství.

Sice díky mému blogování už tuším, že jsou výjimky,
pro které dlouhodobé vztahy jsou přímo nepředstavitelné

a zabijácké (viď Krutomývale, tebe Ego do této mývalí kategorie

už nemohu zařadit, i když ty sám rád ses do ní často pasoval).

Většinou ale každý hledá v životě nějaký únik před samotou

a spousta nešťastníků doufá, že něco takového najde ve vztahu.

Nechci příliž zobecňovat, vím, že existují výjimky,
(těm všechna čest), ale v podstatě má rada pro všechny,

co chtějí samotu řešit vztahem je:
Pořiďte si raději, psa, kočku, hroznýše královského,

nebo třeba medvídka mývala. Je to mnohem levnější
a ušetříte si spoustu nepříjemností. Nikdo Vám nebude nic vyčítat,

poučovat vás, jak si máte zavázat kaničku u boty
a když vyčítající protějšek převezete tak, že si koupíte boty

na suchý zipy, nebudete muset čelit hysterickému výjevu v celé svojí kráse.

Sice můžete namítnout, že, to co píšu je pustá volovina,
ale za čas by na moje slova ve většině případů stejně došlo.

Prostě to tak je. Samota není tak špatná, když se jí člověk naučí podvádět.

Můj drahý manžel byl celý týden mimo náš společný domov. Měla jsem
trpět samotou, ale světe zboř se, musím přiznat, že jsem strávila krásný týden.

Idylické večery, kdy neřvala televize do pozdních nočních hodin,

s přepínáním programů jako zvláštní bonusy, klidné ranní vstávání do práce,

kdy se mi nikdo nemotal ani na WC ani v koupelně, dny bez dohadování

a jedovatých poznámek, že nemáme chleba, máslo, salám.
Dialogy typu mám jenom jednu ponožku, nebo tady jsem měl štípačky

na nehty a už tu nejsou, mě opravdu, ale opravdu nechyběly.

Prostě idylka. A tak se mi na mysl vnutila svatokrádežná myšlenka,

že samota je moc prima a že by nebylo marný
to zařídit nějak nadýl,.. ne-li napořád. No asi to neprojde,

ale sním o tom s otevřenýma očima.
Věřte tedy, že moje rada je naprosto upřímná, protože vím,

o čem mluvím. Ale zase na druhou stranu chápu,
že Ti, kdo jsou momentálně venku před pevností osamoceni,

nemohou věřit někomu, kdo je v pevnosti.
No děj se vůle Boží, já to s Vámi myslela dobře.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje

můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,

ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,

že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru

různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,

že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,

ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází

v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník

aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu

zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý

výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku

s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,

proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí

a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,

než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství

materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě

bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,

ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,

mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové

porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila

nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další

z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky

a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku

ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,

na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..

Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,

že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno

a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,

by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,

budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,

přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní

žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela

jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec

poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost

a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,

který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti

mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Proměna osobnosti

Na jejím vysokým věkem zvrásněném obličeji radostí zazářily její oči.
Viděla svou dceru. Viděla jí sice i včera, i předevčírem,
ale nepamatovala si to. Radostí po ní vztáhla ruce. Dnes jí poznala hned.
Byly dny, kdy se jí vybavovalo mnoho věcí, ale než si ten nápor myšlenek

dokázala setřídit, hned je zase zapomněla.
Nemohla už moc chodit, stále vysedávala v křesle a čekala.

Sama nevěděla na co, protože si to nepamatovala.
Její vzpomínky se jí pomalu vytrácely z mysli a zůstávaly
tam jen ty nejstarší. Na matku, na otce, na manžela a na své děti

a vnuky. To byl celý její život. Nikdy nic jiného nepoznala.
"Proč si nezapneš televizi mami?"
"Já nevím jak, já to neumím."
"Ale víš, vždyť to umíš, tady tím červeným knoflíkem, vidíš?

Jenom ho zmáčkneš."

"Není ti zima mami, mám zatopit?"
"Ne, já jsem zachumlaná tady v tý dece, moc hřeje, kde se tady vzala?"
"Tu jsem ti přece koupila, copak ti dneska přivezli k obědu?"
"Dneska? Nikdo tu nebyl."
"Ale jo, koukám, žes to už přendala z jídlonosiče do kastrůlků."
"No jo, asi jo."
"Ohřeju ti to a najíš se."

Přikývla a byla tak šťastná, že je u ní její dcera, která jí hladila po rukou.
Její kůže byla jako papír, tenoučká a plná krevních podlitin,
které vznikaly zcela samovolně.
"Nebolí tě to?"
"Ne, to nic není, toho si nevšímej."
Snažila se podlitiny přikrýt rukávem svetru, ale její ztuhlé prsty
už jí nechtěly moc poslouchat.
"Co je dneska za den?"
"Je pondělí mami."
"Aha, a tys byla ve městě?"
"Ne, já jsem byla v práci, podívej, něco jsem ti přinesla, nastav ruku a zavři oči."

Poslušně nastavila dlaň a zavřela oči a čekala co bude dál.
"Už se můžeš podívat."
"Co to je?"
"Ty nevíš?
Dlouho si předmět prohlížela a neobratně převracela v rukou a potom vyhrkla:
"To je kaštánek."
Radovala se z něj jako malé dítě. Když si ho dosyta prohlédla, strčila si ho

do kapsy od županu.
Vždycky, když si sáhne do kapsy, znovu a znovu ho tam najde
a vždycky se z něj bude znovu a znovu radovat.

Jak ze mě moje rodina udělala osobnost

Byla jsem už moc dlouho bez vlastního domova a přímo fyzicky jsem toužila

po teple domácího krbu. Po zralé úvaze jsem si tedy řekla, že už je nutné

jednou provždy se někde natrvalo usadit. Toho nekonečného toulání už

mám dost. Od té doby, co jsem ztratila svůj minulý domov jsem hledala

něco.. něco, co by dalo smysl mému životu.

Nechci být už sama, nechci být opuštěná. Chci přece také k někomu patřit.

A tak jsem vymyslela plán. Usadím se v nějaké rodině. Vybírala jsem dlouho

a pečlivě. Moje volba padla na čtyřčlennou domácnost, kde převládali muži.

Tři muži a jedna žena. Věděla jsem, že pro muže mám své kouzlo
a opravdu to bylo až nepřekvapivě jednoduché.

Stačilo dát najevo, jak dokážu být přítulná, milá a poddajná.
K realizaci svého zabydlovacího plánu jsem využila nejmladšího, který propadl

mému kouzlu nejdříve. Neváhal ani na okamžik a pozval mě do jejich rodiny.

Bylo tam tak krásně, teplo, útulno, moc se mi tam líbilo.
Muži této úžasné rodiny mě začali obdivovat velice záhy všichni do jednoho.
Lakomí nebyli, dostala jsem skvělou večeři, jenom Ona koukala jako bubák.

Snad tušila, že všechnu pozornost jejích mužů strhnu na sebe a žárlila,

snad ve mě viděla konkurenci. Budu se muset hodně, přehodně snažit,

abych se vlichotila do Její přízně. Nebude to vůbec jednoduché.
Pro začátek ale úplně stačilo, že mě neposlali pryč. Když zjistili, že nemám kam

jít spát, dovolili mi spát u nich. Byla jsem moc ráda, nechtěla jsem se zase vracet

do tý špinavý díry, kde jsem byla nucená přespávat.

Nejmladší chtěl spát se mnou, ale Ona to nedovolila. Neměli sice žádnou

jinou postel volnou, ale ustlali mi na zemi na čisté dece. Po tom, co jsem si

zažila před tím, připadala jsem si jako v ráji. Teplo, plné bříško, to byla pro

mě hotová slast. Nepotřebovala jsem ani její muže, byla jsem maximálně spokojená.

S Ní to ale bude těžké. Tušila jsem, že když si Jí dokážu naklonit na svou stranu,

mám vyhráno. Ale jak to udělat? Ona se ale se mnou moc nebavila, já jsem

se snažila být Jí pořád nablízku a co nejoodaněji na ní koukat, aby se nebála našeho

soužití. Bylo to málo platné, chtělo to nějaký silnější kalibr. Snažila jsem se

celou svou duší se jí neznelíbit, neplést se jí do cesty, dávat Jí najevo,

jak mi od Ní chutná vše, co uvaří a co mi dá k snědku a vyjadřovat vděk každou

minutu. Tohle nemohlo nezabrat. Cesta k jejímu srdci byla dlouhá a trnitá,

ale nakonec se ledy prolomily. Stalo se tomu asi 14 dní po mém nastěhování k nim.
Já jsem dostala jakýsi záchvat, udělalo se mi moc špatně a celá jsem se slabostí

třásla. Žádný z mužů nebyl doma, jenom Ona a já. Ona, když viděla,

že sotva stojím na nohou, mě vzala do náručí a konejšila. Cítila jsem,

že o mě má strach. A tak se to stalo. Nebyla už jsem pro ni nezvaný host.

Konečně jsem zcela patřila do rodiny. Konečně jsem s nimi byla opravdu doma.

Byla jsem tak šťastná, že slabost odešla, já se cítila líp a líp a v duchu jsem Jí

slíbila, že budu poslouchat na slovo, že si nebudu nikdy nic vynucovat, že budu

trpělivě čekat, až na mě bude mít Ona čas a bude si se mnou chtít povídat.

Mám Jí ze všech nejraději a myslím, že Ona mě má také moc ráda.
Každou její volnou chvíli jsme spolu. Buď mi něco povídá a nebo spolu jen tak

mlčíme. Její muže mám také ráda, ale pro ni bych dokázala i umřít.

Je to přece moje milovaná Panička. Haf.

Moje hříšně poklidná sobota

Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom

na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím

ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu

a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,

protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla

jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,

páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený

program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to

chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,

co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět

na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne

a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.

Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije

jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.

Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy

i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,

to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní

menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.

Všechno souvisí se vším

Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu

v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou

láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,

bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu

žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty

a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,

tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,

kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu

nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná

a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu

pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem

zvolila variantu druhou.

Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a

důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si

do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.

Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných

na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,

když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.

Ale někdy je to fakt fuška..

Rozhovor versus samomluva, to vše potřebuje slova

Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.

S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"

Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.

Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?

Špatná nabídka

Tak mi sám velký knížepán psal
že by se rád do služby pro mě dal
a pro moje blaho by rád pracoval.
Já zmatená jsem velice,
vždyť vím, že podle tradice,
by to mělo naopak být
a spíš já jemu měla bych posloužit,
modrou krev hýčkat a aristokracii ctít.
Já ale říkám krev jako krev
a tak má pan kníže u mě pech
Jeho upřímné nabídky si sice vážím
a v téhle mojí zemi se přežít snažím
nemohu na jeho bedra tohle břímě dát
raději ho nechám v klidu sladce spát.

Jak jsem odhalila svoji slabinu

Něco je špatně? Jenom něco? To by samo o sobě ještě nebylo tak zlý,
já si ale myslím, že poslední dobou je špatně naprosto všechno,
alespoń všechno, co se týče mého oblečení.
Když je něco špatně, většinou existuje odborník, který se snaží za menší,
nebo i větší honorář tuto neuspokojivou situaci změnit,
obrátit poměr výhoda - nevýhoda k lepšímu a přívětivějšímu skore.

Ale mnohdy je tato jeho bohulibá činnost bezcitně sabotována samotnou osobou, žádající pomoc.
Jako třeba mnou. Nedávno jsem psala v článku "Oh sladkosti, kde že vám je konec"
o návštěvě u dietní poradkyně, kterou jsem briskně vyhledala po tom,
co jsem zjistila, že se nenarvu do žádného kostýmu ani omylem, a propadnuvší hysterii v okamžik,
kdy jsem měla odcházet za kulturou, mi praskl zip na posledních kalhotech,
které jsem byla ještě schopna obléknout.

Něco ale je velmi,velmi špatně. Navzdory návštěvě u odborníka
já prosím pěkně nehubnu. Ani deko. Problém přetrvává.
Nebudu na sebe tak přísná, abych se nenajedla, že ano.
(Ostatně podle odborníka na stravování to ani není žádoucí, mít prázdný žaludek.)
Hlavně večer. Já to sama nechápu. Večer přece chutná nejvíc. Ach můj Bože.

U mě to snad je nějaký reflex, nebo co, jakmile se večer zasalaším k počítači, dostanu hlad.
A nedokážu se odbýt chroustáním mrkve a nebo našlehanýho ječmene.
No a tady bych řekla, že je takzvaně jádro pudla jelikož...Stala jsem se blogařkou,
to obnáší, jak všichni jistě víte, něco přečíst a něco taky napsat. Já sice víc čtu, než píšu,
ale i na to se musí myslet. Tedy alespoň já na to myslet musím.
A to mě tedy právě nejde. Ne, že bych vůbec nedokázala myslet, ale
myslet s prázdným žaludkem (nebo plným nějakých makrobiotických sraček) mi nejde.
To neumím. Tak, že za mých pár kil navíc, může moje blogování.

Tohle mojí dietní poradkyni nevysvětlím. Nepochopila by to. Ona zcela určitě nebloguje. Nemůže tudíž pochopit, že když čtu, tak tloustu.
Nakonec co si budu namlouvat, já to taky nemůžu pochopit. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli mám tuhle
smělou hypotézu pustit do světa. Ale myslím, že máte právo to vědět, abyste se případně poučili z mých chyb.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Přijmout svou potupnou porážku, sklopit hlavu a odejít do nějakého
obchodu, kde se mi snad zadaří pořídit si nějaký zázračně ušitý kompletek, který by se od mého
tehdejšího číslování lišil alespoň o dvě čísla do plusu, ale abych v něm vypadala pořád štíhle.
Myslíte, že mám šanci na úspěch?

Ze života s alkoholikem - v jejím podání

*Tento článek paralelně navazuje na 1.část

Potkala jsem muže svých snů.
Ani jsem už nedoufala, že ještě potkám ve svém životě člověka,

kterého nyní bezmenzě miluji.
On miluje mě a já jeho. Zamilovali jsme se do sebe vzájemně.
Je moc krásný. Jeho manželka ho ale nenávidí, snaží se ho zbavit,
což naprosto nechápu.

Když jsme se sblížili, byl už v rozvodovém řízení.
Já jsem si ho všimla už dávno, často jsem ho potkávala, líbil se mi hned,
jak jsem ho poprvé potkala.
Později mě oslovil a začali jsme se stýkat.
Když jsem poznala, jak moc mě miluje,
rozhodla jsem se nabídnout mu, aby se ke mě nastěhoval.
Chtěla jsem mu pomoci. Byl z těch jeho starostí tak vyhublý.
Vyprávěl mi svůj příběh. Lítostí nad ním se mi svíralo srdce.

Jak se mohla jeho bývalá žena k němu tak krutě zachovat.
Já myslím, že je velice citlivý a zranitelný.
Teď už jsme spolu. Všechno mu vynahradím. Budeme pořád spolu.
Vím, že když byl v depresi z toho,
že ho odmítla vlastní dcera a manželka vyhazovala, sem tam se napil.

Dělá to spousta lidí, zahánějí smutek alkoholem.
On ale věděl, že není žádný závislák,
a ujišťoval mě, že pro něj není problém s alkoholem přestat,
když teď už je šťastný se mnou.
Vždycky jsem mu říkala, že jeho minulost mě nezajímá,
a že začneme spolu od začátku žít nové životy.
Teď už bydlíme u mě. Rychle jsem mu pomohla přestěhovat se,
Všechny jeho krámy ale musel vyhodit, nebo rozdat.
Můj byt je veliký, mám čtyři místnosti,
ale dvě mám neustále zamčené. Na tom jsem nezměnila nic,
nemohli bychom být pořád spolu. Chceme být spolu všude,
v obýváku u televize a i v ložnici.

Je ohromně šikovný, všechno, co jsem měla rozbité, opravil.
A docela přestal pít. Ani kapku.
Nedávno jsem ale o něj měla opravdu strach.
Pomáhal kamarádovi na stavbě a spadl se žebříku.
Nějak nešťastně, a moc dlouho ho bolela záda.
Muselo ho to hodně bolet, celé dny jenom proležel,
nemohl se moc hýbat a ani se mnou nemluvil, jenom spal a spal.
Říkal, že takhle spí po těch silných prášcích,
co mu doktor napsal na bolest. Mám o něj opravdu strach,
trvá to už dlouho a prášky nějak nezabírají.
Prý ho to bolí pořád stejně. Starala bych se o něj ráda,
ale on ani moc nejí. Asi má opravdu veliké bolesti.
Zase se mi zhubne. Snad ho to už brzy přejde.

Já zatím vybírám, kam bychom, až se uzdraví, jeli na výlet.
Každý víkend někam.
Já mám nejraději ty předváděcí zájezdy.
Vždycky si tam něco pěkného koupím a hlavně jsme spolu.
Koupila jsem mu auto. Sama nemám řidičák,
ale on je bývalý instruktor autoškoly, tak ho ani nepotřebuji.
On řídí výborně. Jezdím s ním strašně ráda.
Jenom jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se taky do auta přezouval,
jako já. Potom je tam hrozně smetí a není kde vyluxovat.
Tedy nebylo. Ale já jsem koupila malý vysavač na baterky
a on vyluxuje. Luxuje strašně rád. On mi vlastně strašně rád pomáhá se vším.

Uklízíme spolu,chodíme spolu nakupovat, vždycky se dlouze radíme, co koupíme.
Všechno je s ním tak úžasné.
Já mám moc ráda pořádek, a všechno musí mít své místo přesně na centimetr.
A on je také pořádný. On je prostě dokonalý ve všem.
Je to muž, na kterého jsem čekala celý svůj život.

Onehdy jsem uklízela jeho věci ve skříni a to mi je trošku divné, našla jsem tam
láhev rumu. Poloprázdnou. Lehce jsem se zneklidnila, že by pil
a neřekl by mi to? (říkáme si naprosto všechno),
ale uklidnil mě vysvětlením, že byl kdysi nachlazený a rum měl do čaje.
Už je to tak dávno, že prý na tu láhev docela zapomněl.
Přece by mě neobelhal, to je jasné a matně si vzpomínám,
že před nějakým časem pokašlával. Potom ale začal cucat mentolové bonbony,
ty mu na kašel pomáhaly a má je rád dodnes. Kupuju mu je i sama, mám ráda jeho vonný dech.

Naše večery jsou idylické. Dlouho do noci si povídáme, tedy teď,
když se tak zamýšlím, už si ani tak nepovídáme, ale to nevadí, jsme prostě spolu.
On si velmi rád čte, vždycky si sedne do křesla vezme si knížku a je do ní tak zabraný,
že ani nevnímá, když na něj volám z kuchyně, aby mi šel pomoci.
On totiž hrozně rád vaří a tak když jsem někdy zcela vyjímečně u sporáku já, volám ho na pomoc,
aby všechno, co já uvařím, dochutil podle své chuti.
Jsem velice šťastná a v duchu děkuji jeho sobecké ženě,
že ho vykopala ze svého života.
Jinak by se totiž nikdy neodvážil mě oslovit a to by byla pro oba nesmírná škoda.
Jsme spolu tak šťastni.

Ze života s alkoholikem - v jeho podání. 1.část

Jsem závislej na chlastu, když říkám, že na chlastu, tak na chlastu.
Nejsem dvakrát vybíravej, chlastám všecko. Teda tvrdý, aby bylo jasno.
Podle toho, jak a kdy sem při prašulích, se buď uskrovním
a nebo naopak rozšoupnu. Je teda fakt, že někdy si musim i ňáký ty prašule pučit.
Neexistuje flaška, která by přede mnou vobstála,
nemusí bejt ani moje, stačí, že jen vim vo její existenci, když je v mým dosahu.

A nebudete tomu věřit, ale ve fázi, kdy sem byl už takřka z toho chlastu hrobníkovi na lopatě,
našel sem si novou ženskou. Důvěrně jí říkám bytná.(to ale vona neví, psssst).
Hotový terno. Moje první manželka se se mnou
skrz mou picí vášeň právě rozváděla a snažila se mě vykopat z bytu stůj co stůj
a já žral vo to víc. Na žal, na sebelítost ale vlastně jen výmluvy,
žral sem jenom proto, abych se vyhnul absťákům a taky proto, že mi sral celej svět..

Zbytky fungujícího rozumu sem dospěl k k celkem jednoduchýmu závěru,
že potřebuju nový zázemí. Je až s podivem,
že chlastem nijak výrazně neutrpěl můj celkem slušnej exteriér, jen postava byla vyzáblejší,
ale to sem hodlal použít jako svou vábničku pro lov pečovatelských typů.
Vždyť která vosamělá ženská by dokázala odolat
mým lichotkám, který jsem měl v malíčku a i když sem byl na šrot, dokázal sem je používat
s přesností kanonýra přesně mířeným přímo na komoru. Protože chlastám prakticky celý život,
bylo nutno tuhle mojí vášeň nějak sladit s mým životem, jelikož i já musim chodit do práce a vydělávat,
aby bylo za co pít.

A tak jsem si vyhlídnul ji. Byla rozvedená a úplně hloupá.
Jenže to sem eště netušil jak moc.
Bylo to tak strašně jednoduchý, sbalit jí, že kdybych byl mladší,

vodradilo by mě to. Žila sama ve velikým bytě a já se k ní brzy přistěhoval.
Záhy sem poznal, jak je snadný jí voblafnout. Sice věděla vo mým pití, ale velice rychle uvěřila,
že dokážu přestat.
Pcha, proč bych to ale dělal, když jí můžu kdykoliv vopít rohlíkem,

nebo chcete-li hezkejma lživejma slovíčkama.
Měla všechno, abych se s ní měl dobře. Peníze, byt, milovala mě. Bingo.

Jenomže za čas mě ta její vomezenost a tupost pěkně brnkala na nervy.
Slepice, co se neumí rozhodnout, jestli si koupit jednu housku, nebo dvě housky..
Slepice, co mele porád jedno a to samý.
To, že sem s ní musel chodit ouplně všude, to jsem bral jako daň, ale co je moc, je moc.
Mimo votravný nákupy, kdy všechno padesátkrát brala do ruky, prohlížela,
vohmatávala, než něco konečně vybrala, sem musel sekundovat i u toho,
když si šla nechat dělat ty její umělý nehty a nebo nechat vostřihat vlasy.

Začínal to bejt docela slušnej vopruz.
A taky mě lehounce začala podezřívat, že to s tim mým abstinováním není až tak košér.
Vyřešila to po svým, koupila mi auto. Sakra, to nebudu moct chlastat, když budu jezdit.
Kam jezdit, ptáte se určitě.. Byla tak vyprahlá ze svý předchozí samoty,
že porád plánovala nějaký pitomý vejlety, všechno, co kde vyčetla nebo našla, tam jsme museli bejt.
Dokonce i tu úchylnou výstavu rozpitvanejch čínskejch mrtvol sem musel přežít.

Tak takhle by to teda nešlo. Je pravda, že sem trošku zpomalil chlastací tempo ale..
Naštěstí existujou mentolový bonbony.
Bonbony a její tupost mi dávají pocit bezpečí. Vona věří, že nechlastam,

že mam dech voňavý po ústní vodě
a to, že mluvím pomalejc a hůř atrikuluju, to nevadí,

protože vona má moje mluvení naposlouchaný vod samýho začátku
našeho vztahu. Když sem náhodou, ale vopravdu náhodou nějak víc střízlivej,

má strach, že sem nemocnej.
V těchto chvílích sem totiž nemluvnej a skleslej. Jenomže to vona neví.

Není nad dokonale hloupou ženskou pro alkoholika.

A chytrej alkoholik je hotový terno pro vyprahlou hloupou ženskou.
Pořád je ze mě auf. Já když si vod ní a těch jejích pitomejch nápadů chci voddáchnout, hodím se marod,
dopoledne když je v práci, se pořádně zleju a když se vrátí domů, ležim a spim.
Mám to propracovaný do nejmenšího detailu. Ještě kolem mě láskyplně rotuje, páč má starost,
abych jí náhodou neexnul. Přece jenom mě to eště pálí, ne? Žádný Béčko.

Moje hrdinství

To si tak jednou sedím sama doma v hříšném poklidu páteční noci u PC,
přes balkonové okno mi do pokoje svítí pouliční lampa, když zaslechnu
podivuhodnou ránu zvenčí.

Podívám se ven přes sklo a myslím, že mám halucinace
Kdybych byla požila alkoholický nápoj, podezírala bych se,
že mám ohnivé vidiny, nebo že jsem zcela na šrot.
Já jsem totiž viděla hořet prostor.
Mozek mi naprosto odpíral vyhodnotit to, co jsem očima viděla

a tak jsem plná děsu vstala a šla se podívat z okna,
v naději, že moje mozkové závity budou přiblíženou vzdáleností úspěšnější.

A byly. Dokázala jsem už rozpoznat, že hoří pouliční lampa.
Pravděpodobně se nějak samovolně zkratovala a vznítila
a byla zžírána ohněm na smutně tu stojícím kabdelábru.
Jelikož od hořící lampy je vzdušnou čarou do mého pokoje

asi tak 5 metrů, propadla jsem panice. Ne ale panice nekonstruktivní,
to znamená k totálnímu zcepenení, nýbrž k panice konstruktivní,
to znamená činné.

Hlavou mi hulilo, že mám doma dvě zvířata a že je musím zachránit od uhoření.
Mezitím, co jsem horečnatě přemýšlela, co udělám, kryt od lampy uhořel
a spadl na zem. Bohužel asi tak 1 metr od zaparkovaného auta,
naštěstí ne mého, ale i tak vznikla situace značně nebezpečná.
Viděla jsem už v životě hořet auto a vím dobře, jak to vypadá.
To mi donutilo k akci. natočila jsem umyvadlo plné vody a vydala se hasit.

Že ve mě byla malá dušiška, tím se chlubit opravdu nebudu.
Pořád jsem měla mysli záchranu mých zvířátek a matně mi letělo hlavou,
že nemám vodou hasit elektrický proud.
Sice bych na ten hořící kandelábr vodou ze škopíku nedocákla,
ani kdybych se pominula, ale dobře trefit na zemi hořící klobouk lampy,
na to jsem si troufla. Postavila jsem se proti ohni
a dobře mířeným chrstancem jsem skutečně zasáhla hořící zbytky lampy,
bohužel ale tak, že proud vychrstnuté vody tu hořící trosku

odplavoval směrem pod ono zaparkované auto.
Co mi v ten okamžik prošlo hlavou byl děs.

Jestli voda oheň neuhasí dřív, než ho dopraví pod to auto,

tak to auto vlastně zapálím já.

Nezapomenutelný zážitek. Ale voda se chovala tak, jak má,

dobře trefený oheň opravdu uhasila asi tak 40cm vedle ohroženého auta
a trosky co zbyly na kandelábru také zvolna dohořívaly. Situaci jsem vyhodnotila

jako již bez nebezpečí a šla jsem si dát domů panáka.
Za 5 minut po mém bravurním výkonu přijeli hasiči i policajti.

Po obhlídce terénu zkonstatovali, že už jich není třeba

a zase se v klidu odporoučeli.

Já jsem jenom jukala za záclonou a děkovala Bohu,

že jsem to auto nepodpálila. To by tu potom byli naprosto správně a hlavně včas.
V tomto neblahém rozjímání jsem si nemohla ani připadat

jako velká hrdinka a to je sakra škoda, protože jsem zachránila

svoje dvě zvířátka od hrozné smrti uhořením.

Moje depresivní desatero

O čem vlastně člověk může s jistotou říct, že je to jeho?

Moje myšlenky? Možná jsou opravdu na čas moje, ovšem pouze do té doby, než mi je
nenápadně začne krást ten, no jak se jmenuje...Alzheimer..

Moje svědomí? Kde je jakási morální hranice, kde je rozpoznávací schopnost, co je špatné a co dobré?

Moje děti? Vyrostou a půjdou si vlastním životem a tak je to správně....

Moji rodiče? Opustím je první a potom opustí oni mě...

Moji přátelé? Mám tu čest, že někteří jdou vedle mě kratším, nebo delším časovým úsekem mého života....

Moje zvířata? Jsou se mnou část mého života, ale časem mě opustí a způsobí zármutek....

Moje materiální statky? Možná na čas, jenomže všechno pro nás časem ztratí hodnotu,
a jednou,až přijde stáří, člověk zřejmě zjistí, že vlastně k životu nepotřebuje vůbec nic...

Moje oblíbené knihy? Myšlenky z nich se časem vytratí...

Moje květiny? Na čas na ně zapomenu a uvadnou...

Můj život? Pozemský? Skončí, až přijde ten správný čas a potom?

Každý z nás je jenom jedno malé, nenápadné zrnko písku z přelévajícího se moře písků.
Každý z nás je nahraditelný.
Každý prožívá jinak svůj život a vede jiné boje..
Každý ale může říci: "To je můj život."

Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není

Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.

Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.

Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.

Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.

Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.

Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.

Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...

Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...

.

Jsem já líná a nebo jo?

Tak nevím, jestli mám sama sebe označit jako "líná."
Abych sama sebe nějak neurazila,tak jsem zkusila
vyvinout zvýšenou mozkovou aktivitu
a vyplodit inteligentní úvahu. Předně jsem se zamyslila nad tím,
co je opakem lenosti. Jak se říká v odborných kruzích zabývajících
se češtinou jaké je antonymum slova lenost.

- Je to pracovitost? Pracovitá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale jsou tací, co si to zase až tak nemyslí. Potíž může být v tom, že co někomu trvá 2 hodiny,
já mám za půl. Chápu, jsou případy, kdy práce se musí takříkajíc namnožit
(rozuměj tím, že o ní budu co nejvíc kecat) a teprve potom s patřičnou vážností pomaloučku vykonat,
abych v následujím čase mohla vytrubovat do celého světa, jaký jsem to zase sakra odvedla dílo.

- Nebo je to snad svižnost? Svižná jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale musím poctivě přiznat, že jsou tací, které o tom nepřesvědčím ani omylem,
zvlášť když jsou svědky toho, jak mi náhodou při mé svižnosti loupne v zádech a nebo v koleni.

- Nebo je to rychlost? Rychlá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
toto moje přesvědčení se ale zase nesnoubí s přesvědčením mého chotě,
který mi naopak tvrdí, že mi všechno trvá věky, (pro upřesnění jedná se třeba o zajištění
krmivové základny, nebo vyprání ponožek).

Formální logikou po zhodnocení svého článku jsem dospěla k závěru, že já nejsem líná.
Ale také jsem dospěla k faktu, že si to mohu myslet jenom já sama. Jiní mohou být jiného názoru.
Mohou si docela dobře i myslet, že líná jsem. Co s tím ale já nadělám? Zhola nic.
Já přece nemohu za to, co si kdo myslí. Jednou kdosi vzdělaný řekl asi něco v tomto významu:
"Kdybychom byli představeni s popisem našeho chování někým sami sobě, tak jak nás vidí on,
mnohdy bychom se vůbec nepoznali".
Onen moudrý asi dobře věděl, o čem mluví.

Ale já jsem já a teď jsem přesvědčila sama sebe, že jsem pracovitá, svižná a rychlá.
Jsou jistě tací, co s tím třeba nebudou souhlasit. Může se jim to třeba nelíbit,
mohou proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno.