1.část
Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.
Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.
"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"
Tak on je doma? Podivné. Ta tíha, se kterou byl přikrytý, přece nebyla jeho. On se s oblibou přikrýval lehounkou protialergickou přikrývkou, kdežto tahle vatovaná hrůza na jeho kůži vyvolávala nepříjemné svědění. Močový měchýř se silně hlásil ke svému, a tak mu nezbylo nic jiného, než se snažit vylézt z postele a dojít na záchod. Sotva se mu podařilo dostat jednu nohu z postele na zem, znova ho přepadl silně nutkavý pocit, že něco je jinak.
Došlo mu, že pod bosou nohou cítí tvrdý a ostrý povrch. Byl zvyklý na krásnou kožešinovou předložku s dlouhým vlasem, kam se mu noha bořila jako do peří. Sakra, co je zase tohle?
"Kam si dala mýho berana?" zařval vzteky.
"Co, jakýho berana? Už se prosimtě prober, spals pomalu dva dni, hejbni sebou, potřebuju pomoct s nákupem." Zaregistroval nervozitu v jejím tónu.
"Klídek zlato, vezmu auto a nakoupíme všechno jedním vrzem".
"Co to meleš Viky? Jaký auto? Kde bysme vzali auto? Nech si ty forky jo? Já mám dneska ještě hodně práce a potřebuju pomoct dotáhnout nákup ze samošky."
Tak moment, tady něco ale hodně nehraje, děsil se Viky. Šokován tím co slyšel, se konečně probral tak, aby se kolem sebe mohl pozorně rozhlédnout a hlavně vnímat to, co vidí. Došel mu dech. Vnucoval se mu pocit, že se musel zbláznit… ale ne už mu to došlo,.. tohle bude nějaký pitomý vtip jeho vykutálenejch kámošů. No jo, jsou to borcí, tentokrát ho fakt dostali.
Vstal z postele a doufal, že z okna uvidí obraz, který mu potvrdí, že není ve svém bytě, ale že ty hajzlové spolu s jeho ženou si z něj udělali bohovskou prdel. Jenomže pohled z jeho okna na osamělou a jemu důvěrně známou ulici ho ubezpečil, že je opravdu doma. Rozklepal se a cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Včera něco přehnal, ještě je mimo realitu, tohle je jenom nějaký sen, něco, co musí přejít.
Nevěřícně se znovu rozhlížel po bytě, nepoznával nic. Byl zvyklý na samé luxusní věci a to co viděl kolem sebe, bylo od luxusu na hony vzdálené. Ostrý a nepříjemně tvrdý koberec,
dřevěné loupající se rámy oken, nechutné záclony oštípané dveře. Pomalu se potácel známým a při tom neznámým prostředím do koupelny. Nevěřil vlastním očím. Oprýskaná smaltovaná vana, smaltované umyvadlo, kohoutky na vodu… Kde je jeho rohová luxusní vana s vířivkou? Bodová světla a koupelnový nábytek s vbudovaným umyvadlem? Páková baterie…Zešílel snad?
"Viky hejbni sebou, říkala jsem ti, že pospíchám, musíme na ten nákup."
Z nových vjemů, které nebyl schopný zpracovat, se zapotácel v koupelně tak nešťastně, že strhl poličku se zdi a veškerý její obsah se tak s obrovským hřmotem přesunul do vany, kde se jeho skleněná část přeměnila na hromádky střepů propatlaných různými krémy.
Petra vlítla do koupelny a když viděla tu spoušť, rozplakala se.
Víš, jak jsem dlouho sháněla tenhle parfém? A tenhle krém? Kdyby mi je Jarča nesehnala od tý svý známý, nikdy bych je neměla, a tys mi je teď oba rozbil.
"Co blbneš, Peťko? Prostě koupíme jiný, ne? Nemusíš kvůli tomu tak vyvádět.."
"Jak jiný, kde asi jiný, co to s tebou je, jsi nějakej divnej, mluvíš úplně z cesty.
"Jo, tak já mluvím z cesty, jo? Přece si měla spoustu krémů a nikdy ti na nich nějak extra nezáleželo.
Nemohl si nevšimnout, jak na něj vyjeveně zírá. Něco tady bylo jinak a on tomu nerozuměl.
Jeho mozek pracoval jako přetížená kalkulačka. Musí tomu přijít na kloub.
Byl si jist, že musí zaujmout jakousi strategii. Tak, aby ona nepoznala, co právě prožívá.
Bude se tedy chovat tak, že tohle všechno, co se kolem něj děje, bude brát jako normální
a když bude bezradný, bude mlžit. Ona nesmí vědět, co se s ním děje.
Byl odhodlán nedat najevo pocity, které ho nyní ovládaly a kterých byl plný.
V duchu tohoto rozhodnutí byl odhodlaný jít do.. jak to říkala, do samošky.
Šel do výklenku chodby, pořád ještě doufajíc, že alespoň tam najde vestavěnou stříň se zrcadly, plnou svým luxusním oblečením, ale našel tam skříň úplně obyčejnou, polepenou tapetou imitující dřevo. Nedal najevo další ohromení a zalovil v obsahu podivné almary.
Vytáhl jakési tesilové kalhoty a dederonovou košili. S obrovským sebezapřením si tyhle hadérky na sebe oblékl a zavolal na Petru:
"Můžeme zlato už jít, já jsem připravenej."
Všechno pro něj bylo tak nové. Bylo nesnadné dělat, že to nevidí poprvé v životě.
Samoška ho přímo vyděsila. Ubohý krámek, kde nebyl valný výběr, jenomže jeho žena na to měla evidentně jiný názor. Měla oči rozzářené a právě mu říkala: "Hele, oni mají šťávu a toaletní papír, asi dostali právě zboží, to máme docela štígro, co? Podívám se ještě, jestli nemají vložky. Nechápal naprosto nic. Před zavřenýma očima mu jako halucinace vyvstávaly obrovské obchody na mnoha metrech čtverečních prodejní plochy, naplněné regály, spoustu všemožného ovoce i zeleniny.
Bylo to pro něj těžké, zoufalé a nekonečné. Napadlo ho, zda by bylo lepší dát najevo svou šílenost. Útěšlivý nemocniční pokoj, injekce na uklidnění a spánek.. to byla jeho sladká vidina. Ale ne..tohle by si nezasloužila…
Svou ženu měl rád, ale měl by jí zřejmě raději, jak si myslel, v jeho světě, který se mu vzdaloval den za dnem mílovými kroky úměrně tomu, jak si zvykal a poznával současnou, prožívanou realitu.
Pozvolna si přivykal jinému způsobu života a snažil se vyrovnat s tím, že to tak bude pořád. Na jeho bohémský minulý život se už snažil nemyslet, nebylo to však nijak jednoduché.. Chyběl mu počítač, internet, kvalitní alkohol, kokain a spoustu dalších věcí, které, jak tušil, jeho manželka vůbec neznala. On sám, o nich raději nezačínal žádnou komunikaci, nechtěl vyvolat v Petře doměnku, že mu opravdu přeskočilo. Sám se cítil jako pomatenec a to úplně stačilo. Jak šel ale čas i on se naučil radovat se z toho, co mu ještě před nějakou dobou přišlo naprosto samozřejmé a normální.
Pokračování příště
