Rajské emoce

Podivným děním, které občas zavládne naší rodinou, se jeden krásný den stalo, že náš hlavní živitel udělal rozhodnutí, že dnes bude vařit. Naplánoval si rajskou omáčku. Já jsem měla sice svůj plán na svíčkovou, ale nemohu bránit tvůrčí aktivitě našeho papá, neb to by bylo proti přírodě a nakonec i proti mě samotné. Mám pocit, že se navařím ještě do alelujá a tak jsem se bleskurychle uklidila ke svému počítači a jala se zaujmout strategii mrtvého brouka. Nejraději bych splynula s křeslem tak, abych se stala naprosto neviditelná, protože, jak jsem správně tušila, budu mnohokrát teoreticky zpovídána a také prakticky vyzývána jako hlavní posuzovatel a ochutnávač. Z ochutnávání jsem se protentokrát naplánovala vymluvit se na svou rýmu a tudíž musí kuchař uznat, že nemohu ochutnávat, když moje chuťové buňky jsou zcela ochromeny náporem rýmových bacilů a nehodlala jsem ani vstávat z křesla a jít ke sporáku k hodnocení polotovaru rozvařené omáčky. Nicméně člověk míní, náš taťka mění.

---

Již v zárodku jeho kulinářského umu jsem pojala podezření, že rajskou omáčku ještě v životě nevařil. Inu na tom není nic špatného, že ano, vše je přece jednou poprvé, nicméně jeho dlouhé čtení v kuchařce, které prokládal otázkami mě pokládanými, mě začalo pozvolna deprimovat. Nejen, že jsem se nemohla věnovat svojí bohulibé činnosti psát povídku, ale musela jsem odpovídat na podlé dotazy, jako jaký je rozdíl mezi protlakem a pyré, jaký je rozdíl, mezi kečupem a pyré a dokonce i jaký je rozdíl mezi protlakem a kečupem.

Snažila jsem se odpovídat mile, přeci jenom sedět v křesle je, pro mě příjemnější než stát u sporáku a tak jsem se všemožně snažila osvětlovat mu jeho problematiku v naději, že po teorii konečně přijde na řadu praxe. A já budu mít konečně klid. Po důkladném pročtení vařících návodů se dopracoval k poznání, že nemá všechny ingredience, které ona podivná kuchařka doporučovala a jal se doskotačit do příslušného obchodu za účelem sehnání oněch žádoucích indicií. Aby neztrácel drahocenný čas, vydal direktivu, určenou mě, abych dala vařit ono hovězí maso, které jsem měla připravené na svíčkajdu, s přednáškou, že maso k rajské omáčce se vaří zvlášť a že na tom prakticky nemůžu nic zkazit a on, až se vrátí z nákupu, bude moci plynule pokračovat. Vrátil se asi tak za dvě hodiny, kdoví, co všechno na tu omáčku potřeboval a jal se kuchtit. Co tam všechno dal a nebo nedal nevím, člověk přece nemusí vědět všechno tak akorát a někdy v zájmu psychického zdraví je to docela nutnost, řekla bych skromně já. Výkřiky od sporáku jako sakra to šplouchá, nebo čím to mám dochutit, nebo mám to okyselit octem, jsem ani moc nevnímala. Otázku, který má použít cedník na přepasírování, jsem se snažila prostě přeslechnout. Nebylo to ale nic platné.

Nastala praktická ukázka cedníků, kterými oplývá naše domácnost a strčenými mi až pod nos a já se prostě tváří v tvář cedníkům musela vyjádřit. Nezvládla jsem to.
"Vaříš ty a nebo já?" Věděla jsem, že vstupuju na hodně horkou půdu přednášek a pouček.
Ukřivděně se urazil a odkráčel středem ruku v ruce s cedníky.
Na kterém to přepasíroval, nevím. Když jsem se pozvolna přiloudala do kuchyně, trpce jsem zalitovala, že jsem se nechala unášet vidinou pro mě příjemného psaní, ale měla jsem raději uvařit tu svíčkovou. V tento okamžik jsem ještě neviděla vlastní produkt, ale jenom hromadu špinavého nádobí a zaprasený sporák a pokecanou kuchyňskou linku. Při bližším ohledávání pocákaných dlaždic jsem doputovala až k hrnci, kde byla nedefinovatelná hustá hmota mající barvu pomeranče. Sebrala jsem veškerou odvahu na ochutnání. Nevím, co to bylo, ale rajská určitě ne. Tatka, když zaregistroval mou přítomnost v kuchyni, již odpustiv mi křivdu mnou na něm spáchanou, na mě zahlaholil:

"Nějak do dochuť.." No prima. Zdálo se mi to málo sladké a také nějaké moc hrubé. Dostala jsem důvěru dochutit a tak jsem se nijak nežinýrovala. Osladila jsem podle své chuti a přemixovala. Zvuk mixéru přilákal hlavního tvořitele do kuchyně. Velmi neobvyklá byla hustota onoho výtvoru. Řekla bych maximální možná omáčková hutnost. Když jsem se podivila a vznesla dotaz, jak lze dosáhnout této podivuhodné konsistence, obdržela jsem hrdou odpověď, že to bude asi tím půl litrem smetany, co tam nalil. No, neomdlela jsem. Jenom jsem zasípala: "Tys tam dal smetanu? Půl litru?"
Do rajský se přece smetana nedává, někdy možná mléko. Kdoví, co to měl za kuchařku
K obědu jsem měla párek a chleba..

Strašidlo nejstrašidelnější..

Tak na dnešek v noci jsem jí dal vopravducky zabrat. Ňák sem se sám přistih, jak na mě působí ouplněk. To mam dycinky vopravdu hodně silnou chuť zahrát si na noční strašidlo. A teďkanc se mi vopravducky zadařilo. Hned sem realizoval nápad hopsnout na záclonu, ale ňák sem spadnul nebo co. Tak sem mňauknull dočista jako noční hejkal a při tom mi to napadlo. Dneska je vobě vyděsim k smrti.

---

Nejdřív sem je strašil temnym vrčenim. Vrčet, to já umim vopravdu báječně. Lecjakej čokl by mi moh závidět. Zřejmě z toho byla vyděšená a s přitroublou Žolinou. Poznal sem to podle toho, že strachy ani nedutaly. Tak sem začal dělat nájezdy na almaru, co má rozbitej zámek. Tak dlouho sem na ní hopsal, až se votevřela ouplně dokořan. A voni byly asi strachy ouplně perplex. Ani jedna nevydala hlásku. Dyž se ta almara votevřela dočista celá, to bylo něco pro mě. Škrabal sem se po těch mundurkách, co sou tam pověšený a v tý době už voni dvě byly strachy asi dočista mrtvý.

To, že se ani jedna nehnula a nevydala žádnej zvuk, sem usoudil, že vobě strachy klepla pepka. To by se mi zase ale moc nehodilo do krámu, páč, kdo by se vo mě asi tak staral, že jo. Tak sem si řeknul, že se na ně podívam pěkně zblízka a jak říkaj vodborníci, zrekogniskuji terén. Po tom šatstvu sem se dostal až nahoru na vobejvací stěnu, i dyž mě to připadalo jako dlouhý kočičí korzo. Bylo to tam báječný, Daleko delší promenáda, než na její skříni v ložnici, i dyž teda i tady měla taky prach. No co, na to už sem zvyknutej, že vona po vejškách moc neleze, že radči šmejdí dole. Ale já vám tam vodsaď tak krásně viděl na ten měsíc. Něco mi to malinko připomnělo, ale už sám nevím co.

A potom sem si teda vzpomenul, že sem chtěl prozkoumat, estli sou ty dvě potvory eště mezi živejma, anebo, jestli strachy dočista zcepeněly. Tak sem z tý vobejvačky rovnejma nohama skočil na gaučík, abych si zblízka prohlídnul, estli dejchaj. Von ten měsíc se mnou dělá ňáký kouzla, nebo co. Já to zase ňák nevodhadnul a přistál sem na čoklici. Ta vylítla do vejšky takovym vodpalem, že by jí i lecjakej kocour moh závidět. Chvíli to vypadalo, že sme si tak ňák vyměnili místa u ní na gaučíku. Tak čoklinda je živá, pochopil se bleskurychle No ale ta mi zase tolik starostí s její existencí nedělá, páč ta mě nekrmí.

Enomže to už vona na mě začala hulákat. "Číčo, ty mizero, přestaň už blbnout, někam zalez a koukej chrápat. Rušíš noční klid."

Tak já, prosim pěkně, sem podle ní mizera. Řikam to porád, že vona je nespravedlivá. Tak já vo ní mam dočista strach, estli sem jí ouplně neustrašil a vona na mě takhlenct. Je to vopravducká, nefalšovaná, nevděčná potvora. Dyby mě vona nekrmila, při dalšim ouplňku bych jí určitě už voddělal. Ale takhle si to musim eště rozmyslet. Tak sem aspoň kousnul psí vtírku do krku. Ta zavyla tak, že mam novej program. Budu se učit takhle krásně vejt. A až mi jednou vopravducky našňupne, předvedu jí při ouplňku moje nový parádní číslo. To bych se potom ale sakra divil, kdyby se strachy aspoň nepočurala.

Není dav jako dav..

Moje panička říká, že už jsem skoro dospělá a že musím být rozumná a hodná holka. Že prý jsem už velká psí slečna a podle toho se taky mám prý chovat. Že sice chápe, že s mou trošku prasátkovskou povahou sice nemůže čekat žádné zázraky, ale že bych se trošku snažit mohla. Vždycky mi povídá: "Žolinko, chovej se drobet jako dáma, nemůžeš přece sama lítat za každým čoklem, musíš se taky trošku dělat vzácná, víš?"

Já tedy nevím, jak se dělá "být vzácná", tak jsem to konzultovala s kocourem Číčou a on mi vysvětlil. "Si psí trubka Žolino, to se musí umět a musí na to bejt talent a taky bys musela v sobě mít ňákej ten sex appeal. Jenomže to ty vopravducky nemáš, páč ty si jenom hloupatej čokl."

Panička sice říká, že jsem chytrá holka, ale o talentu a tom dalším neříká vůbec nic. Tak nevím. Číča je kocour mazaný, ale co je to ten sexepíl mi nevysvětlil.

Za to o tom nedávno začala mluvit panička. "Žolinko," povídala, "teď budeš muset nějakou dobu chodit s obojkem a na vodítku, abys nepřišla k ouhoně, víš? Budeš mít kolem sebe moc a moc ženichů a budeme muset dávat pozor, aby tě nějaký ten vochomejták nesprznil. Čoklové za tebou budou lítat jako diví, protože pro ně budeš sexuálně přitažlivá."

Když mi to moje panička takhle vysvětlila, pochopila jsem, že mi ten sexepíl asi koupila a schovala do obojku a že ti pejskové se za mnou pohrnou protože je můj obojek bude lákat. Sice se nerada pohybuji v davu, mám ráda kolem sebe volnost, ale vypadá to tak, že panička nijak jinak nedá.

Hned jsem řekla Číčovi, že už mám ten sexepíl, ale on na mě jen tak útrpně pohleděl a jinak se se mnou vůbec nebavil. Možná mi můj sexepíl trošinku závidí.

Panička si mě teď vůbec hodně hledí. Nedávno mi povídala, že vypadám jako mužatka, protože mám dlouhé fousy. Potom odněkud přinesla nůžky a ostříhala mi celou bradu. Moc se mi to nelíbilo, ale vůbec to nebolelo a tak jsem to musela vydržet. Mě se moje fousy líbily, ale panička pravila, že psí slečny fousy nenosí a že vypadám jako stará mladá. Tomu taky nerozumím, buď můžu být stará a nebo mladá, ale takhle najednou, to mi moje makovička nebere. Já si s tím ale hlavu nelámu. Protože pejskům se líbím i tak. Pořád se kolem mě nějací motají a panička mě hlídá, jako oko v hlavě. Já bych chtěla skákat a hopsat a hrát si na honěnou, ale panička mě nepustí. Tuhle mě dokonce poponášela. Motal se kolem mě jeden fešný pejsek, jenomže on si se mnou nechtěl hrát na kousanou, ale pořád na mě chtěl nějak divně skákat a to se mi moc nelíbilo. Panička ho odháněla a nakonec mi musela odnést. Trošku mi bylo paničky líto, že se se mnou dře a tak jsem se snažila dostat se zpátky na zem, ale ona mě držela pevně a pustila mi, až když odehnala toho pejska, co určitě chtěl můj sexepíl.

Tak teď mám kolem sebe davy pejsků, ale panička z toho není ráda a chtěla by, aby nám, tedy mě, všichni už dali pokoj. Říká mi: "No Žolinko, není dav, jako dav, víš?"

Nevím sice přesně, co má na mysli, ale asi je jí líto, že já mám tolik nápadníků a ona nic.

Jí nemůže nikdá nikdo rozumět

Tak vono už jí vopravducky dočista hráblo. Ouplně se zvencla. Vona začala zničeho nic všechno v kvartýru stěhovat. Nenechala kamen na kameni, jak říkají vodborníci. Jenom sem čekal, až mě dá ranec na záda a taky vystěhuje. Vono jí hráblo asi z toho vedra. Venku je jak v peci a vona z toho asi dostala amok. Sem někde četnul, že to horko působí hlavně na zvířata, ale u nás je to ňák vobráceně. Vtírka jenom chlemtá vodu a chrápe, já teda nechlemtám, ale taky bych se jenom povaloval a pospával, enomže vona lítala z místnosti do místnosti jako pobodaná sršněma a furt nás voba někam pakovala.

---

Eště nikdá, zdůrazňuju nikdá, neměla takovejdle mocnej záchvat. No a dyž potom všechno z jedný místnosti měla vystrkaný na muj balkon, přitáhla takovou velikou vrčivou potvoru a začala s tou potvorou močit na koberec. Nevěřícně sem na to tajně ukrytej zíral. To snad ani nejni možný. Já,nebo psí vtírka, dyž se pomočíme na koberec, může se pominout a teď, dyž jí ruplo v bedně, sama tébich dobrovolně a ve velkým formátu močí. A toho kraválu, co při tom nadělala. Teda ne vona, že jo, ale ta močící mašina. Vona teda nadávala, ne ta mašina, ale vona, že se potí jako prase a že u toho čištění asi pojde, proč zrovna, dyž si tu vrčavku pučila, musí bejt 40stupňů ve stínu, ale pokoj nedala.

Normální tvor, dyž je takovejdle pařus, tak nějak zaleze a chrní a nebo tak něco, ale to vona ne, vona zrovinka dostala vosvětovej nápad, šůrovat tebichy. Dyž sem teda pochopil, co že to vlastně dělá, zdekoval sem se na balkonek do křesílka a hezky sem si zchrupnul navzdory jejímu nadávání a v tutom případě i funění. Dyž sem se vyspinkal dorůžova, měl sem náladu se s ní pomuchlovat. Enomže teda povim vám, vona byla ouplně voblitá potem a tak nějak se mi i zdálo, že je na pokraji infarktu. Pot se z ní jenom valil a tak sem se jí raděj vyhnul velkym vobloukem, páč bych se vod ní eště umokřil. A to já teda fakt nemusim. Jenomže vona furt neměla dost. Začala vyexpedovávat věci z další místnosti a potom eště i z chodby. A zase to všude pomočila. Je teda fakt, že potom to zase vyluxovala a ty tebichy jsou teďkanct ňáký prokouknutý, enomže na ní se vůbec nedalo koukat. Rozježená, se spocenejma vlasama, tahle blbnula dva dni. Dvě hodiny dycky šůrovala a hodinu se potom vydejchávala.

Dyž to konečně slavnostně dodělala a ufuněná padla na postel jako mrtvola, chrápala eště víc, než ten její dřevorubcovskej dvounožec.

Potom se probudila zasejc k životu, zálibně ty tebichy vočumovala, jenomže mezi tim, jak chrněla, se na jednom tebichu vobjevilo pár kapek krve. Vode mě to teda nebylo, to vim docela jistě, muselo to bejt vod psí vtírky. Čekal sem, že zase bude poprask, páč si pamatuju, jak vtírka kajdila krvavou kaši, ale vono to bylo zase ouplně jináč. Vona povídala psí Drákuli:

"No, Žolinko, to si zase užijeme nápadníků, viď? To za námi budou lítat ze široširého okolí."

Vona to v tý myslivně vopravdu nemá tak, jak to má bejt. Bych chtěl vidět ty nápadníky, co za ní budou lítat, dyž je vod těch tebichů celá rozježená uvondaná a zpocená…

Sem dočista pochopil, že jí nikdá nepochopim. Vona vyšůruje koberce, psí hopsanda jí je hned pokape krví a vona vůbec nenadává. Jo, to dybych udělal tak já, to by bylo keců..

Nakonec ale mě je to dočista fuk, jenom na ty její nápadníky sem vopravdu hodně zvědavej…

Já nikdá nelžu, jenom si maličko vymejšlim...

Vona teda, to vám musím povědít, vona je fakt pěkná lhářka. Kecá, až se jí vod huby práší. A eště si myslí, že jí to jako budu zobat. Vopravducky neuvěřitelný.

---

Zrovinka nedávno se mě zase pokoušela tahat za fusekli. A myslela si nádhera, že jí na to jako skočim. To bylo takhle. Měl sem ňák víc vyhládnuto než vobvykle a vona nikde. Že porád někde trajdá, s tim už sem vobeznámenej a je mi to dočista fuk, ale dyž mě ta potvora nechá doma samotnýho, teda s psí vtírkou a já mam hlad, tak to mi teda sejří. Vtírka mi nažrat nedá, ta by spíš taky něco schroupla, ale kde nic, tu nic.

Von teda přinde domů ten její dvounožec, enomže z toho se vyklubal taky pěkně nespolehlivej tvor a von na nás prostě dočista zapomene, flákne sebou na gauč a v tu ránu chrápe jako kanadskej dřevorubec po celodenním kácení. Abych mu zas ňák výrazně nekřivdil, stačil před tím dát na plotnu vařit ňáký to masíko, enomže, dyž chrápe, tak neví nic, ba dokonce ani nic necejtí. Nejdřív masíčko pěkně vonělo, jenomže potom už trošinku smrdělo připáleninou a pak už z něj zbyl jenom připálenej škvarek. A von porád chrápal. Sem veděl, že je něco špatně, ale vypnout ten krám faktys neumim a tak sem ho chtěl aspoň vzbudit, páč sem měl docela strach, že tam všichní uhoříme. Mňoukal sem, jak sem uměl nejvíc, enomže to bylo prdlajs platný.

Už vopravducky moc nechybělo, aby ten ubohej škvarek začal v tom kastrólu hořet, dyž teda vona se konečně přihasila domů. Hned v chodbě zavětřila a fofrem letěla do kuchyně. Klela jako pohan a hned jak nebezpečenství hoření zažehnala, vlítla na něj. Jo, dybych já ho uměl vzbudit tak jako vona, to by byl jinej život… Jenomže tak hlasitý zvuky jako vona, to nikdá umět nebudu. Hulákala tak, že by probudila i mrtvýho, natož živýho. Von teda koukal jako bacil do lékárny, asi se mu něco hezkýho zdálo a vona, dyž viděla jeho nepřítomnej výraz, mávla rukou, přestala nadávat a konečně si mě všimla.

"Ty muj Číčulko," začala se ke mně lísat, "pročpak jsi ho nevzbudil? Vždyť jste tu mohli docela uhořet. Mě přece vždycky dokážeš vzbudit, mohl si mu třeba skočit na hlavu, kousnout do nosu, nebo tak něco. Přece si šikovnej kocourek, měls něco vymyslet, aby se ti to masíčko nespálilo. Teď nebudeš mít žádný dobrý hamáníčko."

No chápete to? Lhala, až se jí vod huby prášilo. Vona kolikrát ani neví, že se k ní v noci nakvartýruju do postele, dyž chrní jako dudek, ale bude blábolit vo tom, že jí dycinky dokážu vzbudit. Taková křivda. Vona eště vůbec nepochopila mou něžnou kocouří duši. A potom všechno korunovala tim, že mi do misky vysypala zase ten blemt z ňáký tý nechutný kocouří kapsičky. No hlad je hlad a tak sem byl nakonec docela rád, že laskavě vůbec přišla domů a že sme neuhořeli a že mi dala vůbec něco nažrat.

Psí vtírka se kolem ní šmrdolila a já po vočku s vopovrženim sledoval, jak jí podlejzá. Vona teda ta vtírka je taky pěkně prolhaná komediantka. Ale potom sem si řeknul, že si nebudu kazit chuť a přestal sem si jich všímat.

S lhářkama se nebavim….

Květnová Plzeň zdaleka není černobílý svět...

V neděli jsem byla kamarádkou nalákána na výstavu tvorby Jiřího Trnky v plzeňském Muzeu.

Co na tom záleží, že výstava byla určena pro ty nejmenší, což jsme zjistily až na místě. My dvě dospělé a bez dítek vlastních či vypůjčených, jsme se právem mohly stát podezřelé z nekalých úmyslů. Ale nestalo se tak a uvaděčka nám s milým úsměvem řekla, že zde můžeme v klidu relaxovat. Nicméně já pojala typicky dětskou výstavu jako komunikaci se svým vnitřním dítětem a v duchu této představy jsme ulehly na koberec a dlouho pozorovaly na stropě promítanou krásnou Trnkovu zahradu. Přelétající motýli, hmyz a draci mě uklidňovali natolik, že nechybělo věru moc a já hnedle usnula.

---

Naštěstí výstava celá byla ponořena do taktní mlhy, tak, že větší pozornost bych si pravděpodobně vysloužila pouze tím, že bych začala nahlas chrápat. Uvědomujíc si toto nebezpečí, zavelela jsem na kamarádku: "Vstáváme!" abychom šly do vedlejší místnosti shlédnout promítání pohádek z dílny Jiřího Trnky. Mezi malými diváky jsme se moc nevyjímaly a tak jsme postoupily do další místnosti, kde na zemi byla položená jakási světélkující podlaha, po které se malí návštěvníci proháněli na koloběžkách, tříkolkách a po kolenou. Jelikož mám koloběžku ani tříkolku nepůjčili, postoupily jsme do poslední místnosti, kde nebyla již tma. 

Vymřu po meči i po přeslici...

Tak sem se dočet, že sem kastrovanej. Nejdřív sem teda vůbec neveděl, co to jako znamená, ale potom mi tak ňák došlo, že to bude mít souvislost s tim, že mě ale ani malinko nezajímaj kočky. Přemejšlel sem, jak se to mohlo stát a dneska už je mi dočista jasný, že za to může zase vona. Potvora.

---

Vona dočista zazdila můj skvělej genofont a možnost předávát svý skvělý vlastnosti na další kočičí generace. Co já moh mít dětí. Ne, teda, že bych vo ty uvřeštěný haranty ňák zrovna extra stál, ale moh sem jim ze sebe předat to nejlepší, co ve mně je. Moh sem je učit, jak dvounožcům vobstarat snadno a rychle hysterickej záchvat, jak je zbavovat majetku a jiný speciality mý kočičí duše. Enomže vo to vo všechno mě vona připravila. Tak teďkanc teda fakt nevim, estli jí nemam postavit před ňákej Kočičí tribunál, protože vona připravila celej kočičí svět vo vopravdu velký myslitele.

Sice nejsem sám na světě toudle lidskou podlostí postiženej, ale to pro mě nejni žádná outěcha. A dybych si našel ńákou šik kočku, třeba bysme spolu zplodili další generaci vopravdu nteligentních tvorů. Třeba s kočkou Zůzou. Enomže vona ta Zůza se taky nemůže množit, páč u ní se vo to zase postaral ten její prohnanej dvounožec. Tomu fakt nerozumim, že ty dvounožcí připravujou svět vo to nejlepčejší. Takový koťata se Zůzou… to by bylo něco. Co bysme je mohli všechno naučit. Jenomže je z toho prdlajs. Nic se předávat dalším generacím prostě nebude.

Tak se musim snažit sám, abych to za ty nenarozený generace stačil všechno dokonat sám. Aby teda vona viděla, co to vlastně zavinila. Dá to ale fušku, porád vymejšlet ňáký lotroviny. Eště, že máme toho čokla. Von se toho vode mě vopravdu hodně naučí. Stačí mu vybraný kousky ukázat a už to jede jako po másle. Poslední část mý výuky má skvělý výsledky. Čokl byl celej smutnej, že se nedostane na stůl, na rozdíl vode mě, kerej tam hopnu jednim elegantnim skokem. Tak sem zvolil polopatickou metodu výuky a názorně čoklindě předvednul, jak se nejdřív skočí na židli a až potom na stůl. Čoklinda je celkem k mýmu způsobu jejího vzdělávání dost chápavá a musim, ač nerad řeknout, že i talentovaná.. Povedlo se jí dostat se na stůl, a kolkolem vožrat celou bábovku. Vona teda nejdřív podezřívala mě, ale já sem na ní mňouknul:

"Si normální, nebo co? To si jako fakt myslíš, že budu žrát ňákou suchou buchtu? Podívej se na svýho psího miláčka, jak je narvanej a mě ubohýho hladovýho a tejranýho kocoura tady budeš šikanovat, no to bych se na vopravdu vyprdnul, nevděk vládne světem. Já ti čistim vlastnim kožichem prach na almárii a ty bys mi nedala ani kousek bábovky, dybych teda vo ní stál.." No vymňoukal sem to na ní dost zvostra, pyšně sem narovnal vocas a vodkráčel středem.

"No tak se nezlob Číčulko, já to tak nemyslela," začala se ke mně lísat.

Jenomže já sem byl z hloubi duše uraženej a nebudu s ní vůbec mluvit. Dokavaď si mě neudobří bonbonkama. Dyž mi dá bonbonky, zapomenu na všechnu její proradnost. Vono nakonec je možná mít lepší plný bříško, než se votravovat s hromadou umňaukanejch a ufňukanejch koťat a svoje zkušenosti a kočičí móresy můžu předávat i tomu hloupatýmu čoklovi. Von je totiž na kraviny taky jako dělanej.

Je mi dočista fuk, že prská...

Moje panička se se mnou moc ráda špacíruje. Sice většinou až k večeru, ale i tak je to hezké. Ona se tedy špacíruje víc s Bufetem, Kmotrou, paničkou Džesíkovou a paničkou Rézinkovu, ale mě bere pravidelně sebou. " Není na pravidelnost", říká, když se obléká na večerní procházku. Já už jsem připravená u dveří, aby na mě nezapomněla, ale Číča na mě hledí opovržlivě a vrčí si pod fousky: "Nojo, už zase dete rajzovat, aby ses Žolino z toho nezjevila. Tady zase budu tvrdnout, než se ráčíte přihnat domů, že sem tě nezakous, dyž si byla malá. Teďkanc abych furt čekal, než si vona všimne, že taky existuju."

Jenomže mě je to dočista fuk a nebo-li jak říká moje panička šumák. Ať si Číča prská jak chce, kocouři to přece mají v pracovní náplni, ne?

Paničky už zase začaly nosit na vycházky pivínko. Všechny nosí cestovní lesní kabelky, kde mají ty pivínka, kalíšky, podložky pod zadek a jiné důležitosti. Když se moje panička usadí na lavičku, přijde na řadu Bufet se svou lesní kabelkou. Podá mojí paničce flašku a moje panička jí slavnostně otevře a rozlévá do pohárků. Bufet potom naplněné pohárky rozdá všem přítomným. Tedy přítomným paničkám, ne pejskům. Tedy abych byla úplně pravdomluvná, puntíkatý Džesík by pivínko pil docela rád, ale jeho panička mu dá jen tak olíznout. Já budu asi abstinentka, protože by mě nebavilo nosit do lesa kabelku. Já mám radši klacíky a šišky , ty se dají sežrat na místě, tak kabelku opravdu nepotřebuju. A když mám žízeň, prostě se napiju u rybníčku. Celkem se divím paničkám, proč to nedělají taky tak, vždyť ta voda z rybníku je taková dobroučká a nemusely by se vláčet do lesa s tolika věcma, ale zase na druhou stranu ať si dělají co chtějí, já se můžu aspoň hezky prolítat. Ony ty paničky asi rádi sedí u rybníka, povídají si,upíjejí to pivínko a dívají se kolem.

Bufet je vůbec ze všeho nejlepší, protože se stará o nás o všechny. Moje panička sice hartusí, že budeme všichní tlustý, ona po pivu a já po piškotech, ale sama sem viděla, jak vozí to pivínko v autě a potom ho dává Bufetu domů.

Paničky tedy pijí z pohárků a já se začnu věnovat mojí nejoblíbenější venkovní hře, chytání a požírání mravenců. Ale už jsem je asi všechny vysbírala, protože nejsou ke schlamstnutí v takovém množství jako dřív.. Moje panička říká, že asi mají vyhlášeno stanné právo a od 18,40 do 20,00 mají kvůli mě zákaz vycházení. Tak nevím.

Někdy se stane, že se naše skupina sejde v malém počtu, to znamená moje panička a já Žolinka, se samočisticím westíkem Lerouškem a jeho paničkou, co funguje právě jako Bufet. Já mám Lerouška ráda, protože se na něj moc hezky hopsá. On sice na mě vrčí, ale to mě vůbec nezajímá. A tak si s ním hraju na kousanou proti jeho vůli a moje panička mi říká: "Žolinko, šetři si Lerouška, ať si ho neponičíš." Bufet se kácí v srdeční slabosti, ale zlobí se na mě jenom malinko, protože ví, že i když sem už docela velká, jsem ještě pořád štěně.

Nedávno jsem si chtěla zase zahrát na kousanou s vrčenou s Lerýkem, když šel okolo Bass páníčkem. Bass je hodně velký pejsek a moje panička říká, že je to bojové plemeno. A protože s námi nebyl Džesík, který nemá rád žádné dospělé pejsky, Bassovo páníček se u nás zastavil a povídá našim paničkám: "Co že jste dnes na sabatu v tam malém počtu?" Moje panička pokrčila rameny a odpověděla. "Ale i vy máte dneska nějaký jiný směr, než obvykle, ne?" A tak si tam naše paničky povídali s tím páníčkem a já si hrála s jeho velkým psem. Bufet páníčkovi nabídla pivínko, ale on nechtěl, povídal, že pije rum. Ten Bufet neměla, ale jemu to asi nevadilo, protože , i když Bufet neměla rum, tak stejně neodešel.

Moje panička trnula, že mě jeho Bass zašlápne a nebo přetrhne na čtyři kousky, ale on mi nic neudělal a pěkně jsme se honili. Byla to velká legrace, moc jsem se pobavila a myslím, že se dobře pobavily i naše paničky. Když jsme se s nimi po dlouhé době rozloučili, paničky si notovaly, jaký je to velký fešák. Nevím přesně, koho tím fešákem myslely a o kom mluvily, ale myslím si, že o Bassovi to nebylo.

Haf.

Mít manžela na baterky

Opět se mi potvrdila má dlouholetá hříšná myšlenka, že má drahá polovička by u své části mozku, kde se ukrývá oddělení "Věci, co budu v příštím okamžiku potřebovat" měla mít zcela jistě jakési přídavné zařízení na baterky.

Jelikož manžílek asi tak poslední dva roky je postižen zvelebováním chaty, jeho čas je na jiné děje velmi vzácný. Ne, že by mě to až tak vadilo, buďme upřímní, ale čas od času se vyskytne období, kdy jeho služby sem tam potřebuji sobecky pro své účely. Jedním takovým účelem byla výměna náhrobní desky.

---

Odšroubování původní, prasklé proběhlo celkem hladce. Novou desku jsem nechala udělat, přivezla domů a trpělivě jsem čekala na onen den, kdy náš ó papá bude mít pro svou zákonitou manželku nějakou tu minutku.

Tenhle kýžený okamžik vyšel na 1. máje.

Slibovala jsem si, že budu roztomilá jako foxteriér a už vůbec ne kousavá. V tomto mém bláhovém přesvědčení jsme vyjeli na hřbitov. Cesta se vyvíjela celkem klidně, nebyla jsem upozorňována jako obvykle, že do zatáček najíždím jako dvacetičtyřmetrový kamion, nebo že si ti vandruju od pangejtu k pangejtu.

Došli jsme spolu ve svornosti ke kýženému cíli a akce mohla začít.

Slavnostně a opatrně jsem vybalila desku z papíru, když slyším mého drahého chotě.

"Já sem ale blbec, zapomněl jsem si brejle."

No, to se může stát, pomyslela jsem si smířlivě a plna manželského porozumění jsem opáčila:
"A vidíš přes moje?"

Dostalo se mi uspokojivé odpovědi, že ano.

Vyndala jsem své brýle z kabelky a podala je choťovi.

Ten si je nasadil, zakoukal se zblízka na čtyři vyvrtané díry a pravil:

"Sakra, já si posledně nevšim, že to není na hmoždinky, je v tom nacpanej nějakej bordel. Tohle by chtělo vrtačku, tu jsem si ale nevzal."

Zhluboka jsem se nadechla, v duchu počítala do desíti a uvrkla jsem: "Aha, a máš něco, čím ten bordel tedy vyndáš?"

"Ne, nic takovýho sem si nevzal."

Civěla jsem asi dost vyjeveně, nicméně jsem pípla: "Tak to tam zkusíme nandat do těch původních volných zabordelených dírek. Asi to nebyl tak pitomý nápad, protože tata jen tak kývl a vložil první šroub do desky, nasadil vymezovací podložky zespodu i seshora a hned s ní na náhrobek.

"Neměli bychom prostrčit rovnou všechny čtyři dírky a zkusit to tam vložit současně?", zeptala jsem se poněkud tvrdohlavě.

Kupodivu jsem byla vyslyšena. Jenomže se ukázalo, že šrouby s podložkami vložené skrz desku naprosto nepasují do děr vyvrtaných na náhrobku. Papá propadl panice. Už už jsem čekala, že zavelí: "Budeme sem muset přijet jindy," ale nic takového se kupodivu nestalo.

Místo této očekávané věty zazněla jiná: "Zkusíme to bez vymezovacích podložek."

Po opětovném neúspěchu následovala varianta, "Zkusíme podložky jenom nahoře… zkusíme podložky jenom dole, zkusíme…..Variant bylo neskutečně moc a při představě, že zkoušíme všechny, na mě šly mrákoty, horší než ty, co se táhly oblohou a slibovaly pěkný pršák.

"Tak to dáme jenom na tři šrouby, desku to udrží a ten čtvrtý uděláme falešný," navrhla jsem se značnou pochybností, že poněkud pedantský manžel na tuhle fušeřinu přistoupí.

Ale i on, s obavou o svůj budoucí čas a zároveň vědom si toho, že jinak to nepůjde, na moje nízké řešení kupodivu přistoupil. Desku jsme upevnili na tři šrouby bez jakýchkoliv podložek, překryly ozdobnými kovovými krytkami a papá vymýšlel pracovní postup na vyhotovení falešné čtvrté dírky tak, aby i tam se dala nasadit kovová krytka.

"Chtělo by to kraťounký šroub, ten já ale nemám, ty jsem žádné nevzal." Chtělo se mi zařvat "a co sis teda vlastně vzal?...ale…

"Tak ucvakni dlouhý, ne?" zkusila jsem zaimprovizovat.

"Štípačky jsem zapomněl," pravila moje drahá polovina.

"Ale máš kombinačky, ne?" začínala jsem vidět rudě.

"Jo to mám."

Kombinačkami uštípnout šroub nejde tak lehce.

"Ještě, že mám kladivo, to jsem si nezapomněl," liboval si papá.

"Jdu to uštípnout na nějaký kámen." A oddusal mimo moje zorné pole.

Za chvilku slyším tlukot kladiva do kombinaček: "Sakra, on mi někam ten kousek ulít."

Šla jsem se podívat, co kde jak a proč ulítlo a vidím tatku, jak leze po kolenou a v trávě hledá odlítlý uštípnutý šroub.

"Máš ještě nějaký jiný?"

"Mám ještě tři," zněla hrdá odpověď z travního porostu.

"Tak tenhleten nehledej a zkus to znovu, jdi na cestu, dál od trávy a já se budu koukat, kam to poletí., až to odštípneš."

Bedlivě jsem sledovala, jak papá vkládá šroub do čelistí kombinaček a poté silou vyvinutou úderem kladiva štípe šroub ve dví.

Dál už jsem neviděla ale nic, jelikož obě části odlétly obrovskou rychlostí, každá na jinou stranu. Chvíli jsem i já jsem lezla po zemi jako beruška a hledala včerejší den, ale pro mě neexistuje, že něco nejde a tak povídám: "Vezmi další, já sem dám ruku, aby mi skočil do dlaně."

Ten hajzl šroub ale skočil úplně jinam a zase jsme ho nenašli.

Tata smutně pravil." Máme poslední."

Zamyslela jsem se a nápad přišel za chvíli.

"Dáme to do sáčku, překlepneš to v sáčku."

Někdy jsem sama ze sebe překvapená, ale krajní situace prostě vyžaduje krajní řešení.

"Ty máš nějaký sáček? Opáčila moje lepší polovina.

"Ne, ty máš sáček, ten, co v něm máš ten poslední šroub," opáčila jsem sladce.

"Aha, na ten jsem zapomněl," Ne, nekleplo mi, jen jsem přiskotačila se sáčkem a čtvrtý šroub poslušně odskočil do připravené pasti a byl náš.

Když jsme zkrácený šroub dávali do poslední díry, tata zdrcen povídal:" Je ještě moc dlouhej."

Já už nepanikařila, jelikož jsem byla již dávno srovnána s tím, že deska bude pouze na tři šrouby a čtvrtý, pokud by se zadařil, bych považovala za příjemný bonus.

V tomto rozpoložení jsem z mého drahého servala moje brýle a jala se studovat onu neprůchodnou poslední díru. Podrobným zkoumáním s optikou jsem učinila závěr, že vyvrtaný otvor v desce je sice mimo otvor v náhrobku, ale přece jen je tam malá část onoho původního vyztužení a tudíž mi napadlo, že to tohoto materiálu by se možná dal šroub nějak zakomponovat.

Promptně předhodím své řešení:

"Nebozízek jsem zapomněl."

"Ale máš šroubovák, že jo? Tak tam zkus ten ucvaknutej šroub rovnou zašroubovat, možná to půjde," byla jsem tvrdě neústupná.

"Myslíš? Opáčil papá.

"Jo myslím." Kdyby mě někdo nařknul, že moje odpověď je poněkud sarkastická, nemýlil by se.

Světe zboř se, šlo to. Tata se podivoval, pomalu všroubovával ucvaknutý šroub a vedl si při tom podivný monolog.. "To by mě teda zajímalo, co je to za hmotu, čím ty díry prve ucpali. To vypadá na nějakej hliník, no to bych nevěřil…."

Dalo mi hodně práce, abych se hystericky nerozchechtala. Jen klid a vážnost hřbitovního prostředí mě držela zpátky, v hloubi duše jsem ale musela i přes to, že dění se odehrávalo na hřbitově, ocenit komičnost situace. Obzvlášť představa nás, jak lezeme po trávě jako broučkové a hledáme ucvaknutý šroub mě naplňovala hurónským smíchem.

Hlavní ale je, že dílo se stoprocentně zdařilo, já se celou dobu snažila chovat se jako vzorná a pozorná manželka, která stojí svému manželovi po boku v krajně krizových situacích…i když má chuť zařvat: "Tvojí paměti evidentně docházejí baterky, je taky něco, co sis nezapomněl?"

Už nechci být hodná holka, raději budu nemožně zlobivá...

Moje panička mi často říká, že jsem takový radostný střapatý kartáč.Kartáče a kartáčky všeho druhu ráda ohryzávám a potom zase zvracím, tak se mi docela líbí, že mi taky říká kartáčku a smetáčku. Vždycky na ní radostně zavrtím ocáskem a ona mě podrbe za ušičkama.

Jenomže zrovna nedávno se mi nějak radost ze života vytratila. Bylo mi moc špatně, blinkala jsem o sto šest a aby toho nebylo málo, začala jsem kakat kečup. On to tedy nebyl opravdový kečup, to mi panička nedává papat, ale jako kečup to docela vypadalo. Když to panička viděla, dočista pobledla a hned řekla: "Nebudeme na nic čekat Žolinko, jdeme." Hned se začala oblékat, jako že snad půjdeme na procházku. Divila jsem se, kam bysme v noci tak šly na procházku a taky se mě nechtělo nikam jít, ale dostala jsem obojek a tak jsem musela. Panička mě vezla docela dlouho v autě a když jsme byli na místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, zavedla mě do nějakého domu, kde už na mě čekalo hodně a hodně pejsků. Já vlastně nevím, jestli všichni ti pejskové čekali zrovinka na mě, tak jsem jim řekla, že mi není dvakrát do hraní, ale oni se na mě nezlobili, protože jim asi taky nebylo právě nejlépe. Panička mě vzala na klín a začaly jsme čekat. Nevěděla jsem, na co čekáme, ale najednou vyšla ze dveří panička bez pejska, která byla celá v bílém oblečku a ptala se nás: "Tak co tady máme?"

Z jedné strany se ozvalo: " Asi vykloubený kyčel", z další: " Roztrženou packu", "Netečnost a malátnost" a já nevím co všechno ještě. Moje panička se také hlásila: "Zvracení a krvavý průjem."

Bílá paní jenom vzdychla a prohlásila: "Budete muset být trpěliví, jsem tu sama a mám tady komplikovaný případ."

Moje panička nesměle vykvíkla, že mám teda ten průjem, ale že bychom přišli až zítra ráno. Bílá paní pravila, že ať přijdeme tak kolem deváté a zakázala mi jíst. To mě teda nevadilo, protože jsem stejně na nic neměla chuť a tak se jelo domů. Druhý den ráno byla v tom domě zase jiná sešlost pejsků, ale ani tentokrát to na žádnou velkou hru nevypadalo.

Všichni se drželi u svých pánečků a paniček a čekali, až je bílá paní pozve dál. Byla jsem trošinku zvědavá, co tam je, ale jenom opravdu malinko, protože mi bylo dost špatně. Konečně jsme přišli na řadu my. Bílá paní mě dlouho prohmatávala bříško a já bylo moc hodná. Jenomže potom přišla jiná paní a ta mi do packy zamontovala nějaké píchací udělátko, aby mi tamtudy mohla téct krev. To se mi ani trošinku nelíbilo a tak jsem chtěla packou uhnout. Jenomže ona mě držela tak pevně, že to nešlo. Sice povídala, že jí všechno teče vedle a že bude jako řezník, ale hlavně, že už pustila mou nohu. Čekala jsem, že mě vyndá i to píchací, ale nechala mi to v pacce zamontované a ještě to olepila náplastí, abych si to prý nevykousala. Tomu jsem moc nerozuměla, ale když panička nic neříkala, tak to asi bylo tak správně. Už jsem chtěla jít pryč, protože se mi tam docela přestalo líbit, ale přišla znovu bílá paní a do kožíšku mě něčím dvakrát ale opravdu hodně píchla. Bolestí jsem se točila dokolečka a moje panička mě utěšovala a konejšila. "Žolinko, to za chvilinku přejde, uvidíš."

Potom už mě obě bílé paní nechaly, něco si šuškaly s mojí paničkou, daly jí nějaké zabalené dobrůtky v sáčku a mohly jsme konečně ject domů. Doma jsem spinkala až do doby, než mi panička odlepila tu náplast na noze a povídá mi: "Ta paní v bílém byla zvířecí paní doktorka a to co máš zapíchnuto v pacce, tomu se říká kanyla. Já ti teď dám antibiotikum přímo do žíly, neboj nic, bude to hned. Jsi přece hodná holka, viď?" Vůbec jsem nerozuměla tomu, co povídá o doktorkách a o kanylách, vím ale, co znamená "hodná holka". Ale to už jsem cítila, jak se mi do žil rozlévá nějaká tekutina, jako u bílých paní, vlastně zvířecích doktorek. Dalo se to vydržet, co by ne, ale hlavně, se mi po tom udělaĺo o hodně líp a taky jsem dostávala pomalu pořádný hlad.

Jenomže panička řekla, že stůňu a že nesmím nic jíst minimálně dva dni. Další den jsme zase jely k doktorkám. To už sem byla docela veselá a hlavně hodně hladová. Bílá doktorka měla radost a moje panička taky. Vyndaly mě kanylu, zase si s paničkou něco špitaly a potom paničce daly nějaké bílé a červené malinké koláčky a pytel granulí. Konečně jsem mohla něco zblajznout. Moc jsem toho tedy nedostala, jenom takřka na ochutnávku, ale zase po malých množstvích častěji. Já bych chroupala i hřebíky, jaký jsem měla veliký hlad, ale tentokrát nepomohlo ani zuřivé kroucení ocáskem ani nejsmutnější psí oči.

Teď už jsem zase asi zdravá, panička mi dvakrát denně cpala do krku ty barevný kousky koláčků od bílých paní. Že jsem už dostatečně ve formě viděla na vlastní oči, když jsem s vehemencí sobě vlastní rozkousala 10 dřevěných tužek, které mi Číča přinesl, ani nevím odkud. Číča je hodný kocour, protože ví, jak ráda hryzám dřevíčka a šišky a protože mě panička hlídala jako ostříž, abych nemohla spásnout nic nežádoucího, podstrojil mě hned, jak jsme spolu zase zůstali sami doma.

A tak jsem poznala, že být hodná holka se mi už nechce být. Raději budu zlobivý smetáček a kartáček.

Kdo se směje naposled...

Tak teda, ač vopravducky nerad, musim řeknout, že co se tejče mýho papáníčka, vona se vopravducky zlepšila. Asi jí dočista udolal ten její dvounožec, kterej statečně přiznal před ní dlouho ututlávanej fakt, že mi podstrojuje syrový masíčko. Nejdřív teda prskala jako vobvykle, jenomže z toho si nic nedělam jak já, tak teda i von. V tomhle máme naprosto stejnou strategii a jak je vidět, tak i dost oučinnou. Vona furt mele, že stokrát nic umořilo vosla, já sice tomu ňák nerozumim, jak může nic bejt něco a eště někoho umořit, ale asi na tom něco bude, dyž dočista rezignovala. A taky nám začala vyvařovat.

---

To teda nejni jeho zásluha, abych ho teda omylem jako nepřechválil, ale to je vod tý doby, co vtírka byla těžkéj marod se sraníčkem. Co teda vona kolem ní nadělala, to bych vám přál zažít. Já dybych měl takovoudle srajdu, určitě by to ani nezaregistrovala potvora, páč, já, kocour pořádnej a vzdělanej chodim poctivě na svůj záchodek a uklízim za sebou. Jenomže vtírka srala, kde se dalo a vona nad tim hořekovala, ale vůbec psí Drákuli nenadávala. No řeknu vám, všechno v týhle domácnosti je postavený na hlavu. Ale je fakt, že i já z toho mám slušný výhody, že jo, tak zas až tak moc nereptam. Vona nám vaří kuřátka a taky hovězí. To já rád, moc rád. Jenomže vona si myslí, že dyž mi dá do misky něco, co nejni blaf, že se s ní za to budu víc muckat. Naivka. Jenomže jeden se nemůže divit její naivitě, když to s ní jeden koulí tak jako já, kocour Číča.…

Dyž přinde domů, sedim hned za dveřma na botníku /teda ne že bych tam byl jako celej den, to ne, mam porád hodně práce a na vysedávání nemam čas, ale slyšim klapnout tu jezdicí kabinu a tak na botník prostě vlítnu, že jo, no a vona má radost, páč si myslí, že na ní jako čekam/ a hned jak vleze do kvartýru, tak se spolu pošušňáme, ale vocaď pocaď, že jo. Za to vtírka kolem ní rotuje jako přiblblá. No, to jako, vona teda musí bejt ňáká retardovaná, dyž se kolem ní dovede motat ve vítacím amoku celou věčnost. Já na ní mňouknu, že bych si dal kousek kuřátka, i dyž vim, že vona mi stejně nerozumí. To s tim čoklem se už domluvim líp, než s ní. Jenomže psí Drákule mi sice rozumí, ale zase mi neumí dát to kuřátko. A tak musim počkat na večeři.

A to mě vede k myšlénce, že bysme se s čoklindou pod mym dokonalym vedením mohli naučit votvírat tu bílou almárii, kde vona to masíčko před náma skovává. Já už sem to zkoušel sólo, ale moc mi to nejde, páč almárie je veliká a já mám malou sílu. Dyž budu ňák inteligentně motivovat čokla, možná bysme packu v pacce dokázali i nemožný.

To by potom byla jaksepatří bžunda. Vona by čuměla jako péro z gauče na vybrakovanou bíloalmárii a já bych se chechtal, až by se mi třásly fousky, páč kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp…

Učení-povinné to mučení

Když přijde čas učení,

povinného mučení,

i přes to mě nutí jásat,

že písmena můžu drásat

na papírek běličký

a popsat ho celičký.

Raději bych sebou hodil

na kavalec slaměný

a do školy už nechodil,

neb jsem z toho sedřený.

Úča to je mučitelka,

sadistická potvora,

ukazovátkem nás týrá

svůj sadismus nepopírá.

Já ty její praktiky

nápady a taktiky

těžko snáším bez ustání

mám tak jedno velké přání,

že by tenhle skvělý stát

měl učení zakázat…

Ta bude čubrnět, co bude dál...

Sem tejranej, perzekuovanej a pronásledovanej chudej kocour. Už toho mam až po krk, co po krk, až po fousky. Všecky moje hračky mi znárodnila ta nechutná psí šmejdilka. Vožužlala, vokousala a rozcupovala mi ouplně všecko. Dočista nic mi nezbylo. Ani moje nejvoblíbenější fialová hra. Co asi bude dál?

Vona tý psí Drákulce nebetyčně nadržuje, už se na to nemůžu vůbec koukat. A tak sem zase musel zapřemejšlet, abych tudle do nebe volající křivdu ňák vyrovnal. Sem kocour vzdělanej a tak vim, že dycinky je něco za něco. A tak sem vymyslel geniální fígl. Dyž se může z psí šmejdilky pominout, tak já jí to pominutí teda dopřeju a to v hodně velkým stylu. Na to já sem dočista kadet a vona je úplně hloupatá, dyž to eště neví. Musel sem dlouho přemejšlet, jakou nejúdernější ránu zasadit do její psychiky. Vona už je celkem imunní na naše lotroviny, je zvyknutá na shozený knížky, rozsypaný tyčky, rozdrásaný noviny a podobný takřka malichernosti.

---

Jal sem se jí teda delší dobu pozorovat, k čemu má, -jak říkaj dvounožcí - hlubší vztah. A přišel sem na to. Sou to tarotový karty. Takový ty hezký vobrázky, co vona si docela ráda prohlíží a furt v nich něco študuje. Dyž sem se blíž zajímal, dycinky mě vodehnala a nenechala mě ani nakouknout. Potvora. Skovávala si je do takový šoupací krabice, kam sem se neuměl dostat. Ale za to sem je uměl naservírovat psí vtírce. Ani mi nedalo moc práce tu zašoupávací krabici pomocí elegantního skoku vedenýho našikmo pošoupnout a bohužoulel pro ní, se krabice sama ochotně poroučela na zem. Bylo to jednoduchý jak facka, co tak rád uštědřuju psí podlejzačce. Enomže tim jednoduchost skončila. Psí Drákulka sice přihopsala v zápětí, ale moc se jí do díla nechtělo. Vona snad kupodivu pochopila, že by to asi neměla dělat a tak na tu krabici čuměla jak vyvoraná myš na kombajn. Musel sem se snížit k názorný ukázce, co s tim ten nechápavej čokl má dál províst. Začal sem teda tu krabici jakoby vokousávat.. až sem sem to dopracoval.. a radči ani nepřemejšlim nad tim, co bude dál… jak dokážu tu psí vrtilku donutit k ňáký velkolepější akci… je teda fakt, že před časem byla čoklice ňáká marodivá a vona s ní furt někde lítala, páč nežrala a furt blila, teda čoklice, že jo, ne vona a nic nechtěla kousat… Jenomže teď už je zase dočista ve formě a dyž viděla jak já si /jako/ pochutnávam na tý kartový krabici, dala si taky říct a pustila se do bohulibýho díla s vehemencí sobě vlastní. Šoupací vobal rozhryzala v rekordním čase a jako bonus, cáry z něj roztahala po celým kvartýru. Někdy mam čokla docela rád.

Já sem se mezitím dostal na tajuplnej vobsah . Balíček karet zabalenej v hedvábnym šátku. Ten šátek se mi líbil moc a tak sem si ho pučil na hraní. Jak sem ho chńapal drápkama a vláčel, karty se parádně rozprostřely po celý širý zemi. Mezitim už vtírku vomrzelo hrát si s vožužlanejma troskama krabice. Přiskotačila se podívat, co dělam a asi se jí to taky líbilo, páč se hned zapojila do hry. Proháněla se mezi těma ubohejma kartama a rozmetala se eště víc. Jenomže, dyž sme byli takřka v nejlepčejšim, klika cvakla, dveře letí a vona vchází do dveří. Já sem teda hned zafičel do fusekloidní zásuvky, ale Žolina, blbka, jí šla vítat. Dyž se dost vymuchlaly u dveří a vona vešla do svýho pokoje, takřka jí ztvrdnul úsměv na rtech. "Žolino, ty potvoro, cos to tu udělala za spoušť? Vidím, že je čas na hlubší výchovný pohovor," pravila vona čoklovi. Já sem se teda rázem stal neviditelnej, aby mi taky náhodou nezapojila do toho jejího výchovnýho monologu. Už mi celkem nebaví porád poslouchat ty její rádoby výchovný kecy, jako že todle nesmíme a todle nesmíme….Tentokrát sice prudila vo něco víc, než vobvykle a tak sem byl zvědavej, co na to jako vtírka, nenápadně sem se teda přiloudal a co vidim, čokl seděl, ani nedutal a tvářil se děsně provinile… no humus, poblil bych se. A to se jí eště snažil podlejzat kroucením toho jeho vocasu. Uši měl sklopený a ve vočích zoufalství celýho světa. No pro pána Jána, co bude dál, kam až se ten ubohej čokl eště poníží? Já dyž mam sklopený uši, mam vztek a nebo lovim a mrskam vocasem taky jenom dyž varuju, že nejsem zrovna dobře naloženej. A čokl to má jako projevy podřízenosti. Kočibože, ty to vidíš…

Dyž byl konečně konec kázání, klekla na kolena a začala sbírat ty rozmetaný karty. Naštěstí pro ní je čoklinda nestačila pocuchat svejma zubama a tak je zase zabalila do toho hedvábnýho šátku a strčila do jiný krabice. Tajně sem sledoval, kam jí dá a teď, dyž znam její slabinu, nepochybuju, že jednou se zadaří můj velkolepej ničící plán dovíst ke zdárnýmu konci…A to se potom sakra bude divit, co bude dál…

Plastový novověk - závěr

Trpělivě studovala jednu knihu za druhou, dnes již věděla, že jsou to encyklopedie. Dozvídala se, že lidé nejen válčili, ale také mnoho času věnovali různým výzkumům. Některé byly přínosné, ale vždy se našla nějaká společnost lidí, která tyto výzkumy dokázala zneužít proti ostatním lidem ve jménu svého prospěchu.

Dočítala se o biologických, chemických i jaderných zbraních, vyzkoušených na nic netušících tehdejších obyvatelích. Shlédla tisíce obrázků znázorňující nukleární pokusy. Atomové a neutronové bomby jí naháněli tu největší hrůzu. Tyhle objevy byly tak nebezpečné, že mohli zničit celou planetu.

---

Lidé starověku těmhle výzkumům věnovali mnoho času, peněz, energie. Budovali obrovské podzemní laboratoře, neustále vytvářely nové a nové prostory pro kryty, mnohdy až do 20 suterénu… když si Ami prohlížela obrázky podzemních laboratoří, napadla jí děsivá myšlenka. Vždyť ty laboratoře vypadají velmi podobně, jako naše vývojová oddělení plastů, bytové jednotky, spojovací chodby. Šílenost, to je šílenost… Přece nežijeme pod zemí, nebo snad ano?

Jenže ta myšlenka jí nešla z hlavy ani na minutu. Nemohla se jí prostě zbavit. Všechno jakoby jí začalo dávat ucelenější smysl. Války, vraždění, výzkumy, zkáza. Co když se lidstvo tehdejší doby samo zničilo? Co když rozpoutalo celosvětovou válku a použilo zbraně totálního zániku? Bylo by to možné? Co když se zachránili jen ti, kteří byli v podzemních prostorách? Vše, co zůstalo na povrchu bylo zničeno, spáleno, zamořeno radioaktivitou?

Horečně začala prohledávat další a další knihy. Mohlo to tak opravdu být. Ami ze všech možných zdrojů, vypovídajících o tehdejší historii pochopila, že její plastový věk je jiný a jinde. Neodehrává se na povrchu Planety a už si ani nedokázala srovnat v hlavě, co vlastně znamená slovo Planeta. Když se v jejich současnosti mluvilo o Planetě, vždycky si představovala jakýsi prostor, aniž by se zamýšlela nad tím, jak je rozsáhlý. Lidé jejího věku měli pevně dané kořeny v místě, kde se narodili, snažili se svůj svět neustále vylepšovat novými druhy plastických hmot a to jim přišlo samozřejmé asi tak, jako že dýchali.

Neměla už chuť do dalšího hledání. Rozhodla se, že otevře poslední knihu a potom už nebude pátrat. už dobře věděla, proč se tahle hrůzná historie zamlčuje.

Pouze aby dostála svému vnitřnímu slibu rozevřela vazbu někde uprostřed a to co tam uviděla, potvrdilo její šílenou teorii. Fotografie jaderných výbuchů, moře atomových hřibů, spoušť a zkáza.

Nukleární válka. Lidé zničili sami sebe. Přežilo jen pár jedinců, kteří stvořili nový, podzemní plastický svět. Díky zásobám potravin, díky laboratořím a díky svým pozemským znalostem dokázali přežít a časem založit novou generaci, před kterou bedlivě skrývali hrůznou historii starého světa… Toho světa, který možná ještě někde na povrchu planety existuje, ale bez tehdejší krásy, zničený, zubožený, strádající, plný zoufalství a beznaděje. Ami už o tomto světě nechtěla vědět zhola nic.

Konec

Plastový novověk - pokračování 3

Ami věděla o místě, kde se takové svazky vyskytovali. Měla je vlastně vždycky na očích a nikdy se nezamýšlela, na co jsou dobré. Až teď pochopila, že ta podivná skládanka, o kterou se starala jako o pevný jednolitý i když zvrásněný celek, se vlastně sestává z obdélníkových předmětů, které se dají opatrně vyjmout. Vyjmout, vzít do ruky, prohlížet, listovat a poznávat.

Když se snažila vyndat první vazbu, vzrušením ani nedýchala. Nešlo to tak snadno, jak si představovala. Chvílemi si myslela, že se při své úvaze spletla a tyhle vedle sebe naskládané předměty opravdu nejdou vyjmout, tak jak se domnívala po celou dobu, kdy pracovala v muzeu, ale nevzdávala se tak snadno. Pečlivě si prohlížela uložené vzácnosti a po delší době si všimla toho, čeho si nikdy při údržbovém odstrańování prachu nevšimla.

Plastová police, ve které byly artefakty natěsnány, byla sešroubovaná téměř neviditelnou umělou hmotou, které tlačily předměty mezi maticemi velkou silou k sobě, tak, že působily jako pevný celek. Opatrně jednu matici povolila, vazby se lehce uvolnily a ona mohla jednu vyjmout. Do ruky jí brala téměř posvátně, a nedočkavě začala listovat mezi jednotlivými plátky.

Zpočátku nerozuměla celkem ničemu. Všechen volný čas věnovala studiu a hledala vodítka, kterých by se mohla chytit. Čím víc prohlédla vazeb, tím míň chápala. Jasné jí bylo jen to, že jsou psány různými způsoby. Domlouvali se snad lidé starověku více jazyky? Vypadalo to tak. Ami zkoušela rozklíčovávat tajuplné šifry mnoha způsoby, celkem marně, dokud jí nenapadlo vzít na pomoc techniku, kterou měla k dispozici. Jejich informační systém. Jako celkem slušně znalá informačních systémů, vytvořila si sama program pro svůj účel. Dalo jí mnoho práce, vyladit ho ke své spokojenosti, ale zvládla to na výbornou. Program pojmenovala Převodník. Když do něj graficky vložila starobylé symboly, program našel logické souvislosti a dokázal prakticky překládat z jednotlivých jazyků minulosti do jejich jediného současného vyjadřovacího způsobu.

A tak se Ami učila postupně sama číst plynule a začala pomalu, ale jistě poznávat utajovanou historii. Lidé tehdejší doby byli chytří a vynalézaví, talentovaní, žili v krásném prostředí. Nabyté znalosti pracně vyčtené mnohdy doplňovaly barevné obrazy, kterých se Ami nikdy nemohla dosyta nabažit.

Obrazy totiž znázorňovaly věci, které vůbec neznala, odhalovaly lidské úkony tvoření.

Řezbáře, kterak vyřezává koníka pro svého synka z vyrostlého vysokého monumentu, o kterém se dočetla, že je strom a poskytuje materiál, jemuž se říká dřevo a na který Ami tak ráda sahala, neboť jí byla příjemná ona energie, kterou z něho cítila, zahradníka, který se staral o krásné zelené trávníky a zaléval pestré záhony květin, malé děti, jak skotačily v sypké hmotě a stavěly si podivné dětské stavby a mnoho dalších výjevů.

V knihách viděla nádherný svět, pestrý, barevný, přátelský. I když skoro všechny knihy z této police prošla, stále nevěděla ale to nejdůležitější. Proč plastový novověk tak pečlivě střeží minulost? Přece starověk byl jistě lepší, než jejich současný plastový svět… nerozuměla tomu.

Až do doby, než přešla k další plastové polici. Tuhle polici nemohla zdolat tak snadno. Že je plná knih, to už věděla jistě, ale knihy byly tak namačkané a velmi dobře zajištěné, že nemohla dlouho najít způsob, jak je osvobodit se zajetí a uvolnit. Když konečně zdolala i tuhle opravdu velkou překážku, nedočkavě vytáhla první knihu, na kterou padl její pohled. Nedočkavě jí otevřela a vykřikla hrůzou… Zírala na obrázky hromady mrtvých těl, naházených přes sebe, na hromady brýlí, bot, vlasů.. nemohla uvěřit vlastním očím. Kniha jí vypadla z ruky. Zůstala dlouho nehybná a vyhodnocovala myšlenky. To nemůže být pravda, takový krásný svět a takové hrůzy. Ne, to bude jen něco, čemu nerozumím. Takto si dodávajíc odvahu, vztáhla ruku po další knize.Znovu viděla hrůzné obrazy lidí, jak jeden druhého zabíjeli, viděla mrtvé, ležící v tratolištích krve bez končetin, bez hlav, viděla samé násilí a smrt. Tak tohle byl člověk starověku? Nechtělo se jí už pátrat dál. Rozhlížela se plaše kolem sebe a v duchu si slibovala, že už nebude pátrat. Tyhle hrůzy z knih bude v sobě už mít ale nadosmrti, když nepochopí důvod, proč to tak bylo. Sebrala všechnu odvahu a rozhodla se, že i tuhle polici. svazek po svazku prohlédne, i když věděla, jaké jí to bude stát psychické vypětí.

Pozvolna se jí historie odkrývala tím nejhroznějším způsobem. Z knih se dozvídala o hrůzách, co lidstvo provázelo snad od jeho počátku, o nesmyslných krvavých válkách, o výzkumech, přinášející jen a jen větší zkázu a pochopila, že za těmihle všemi hrůzami se skrývá touha po moci a jakýchsi penězích. Pochopila, že peníze vládly tomuto ztracenému světu. Poznala, že pro peníze /což jak vyrozuměla, byly jakési potištěné papíry/ se lidé dopouštěli těch nejodpornějších zločinů. V jejich novém plastovém věku po tak nebylo. Jejich svět byl studený, šedý, ale bezpečný. Lidí nebylo tolik, co kdysi a jejich způsob života byl klidný, vyrovnaný a celkem spokojený.

Měla pocit, že kdyby si měla vybrat, zda-li by chtěla žít ve starém barevném starověku a nebo zůstat v plastovém novověku, volila by novověk. Její novověk.

Stále však byla zvědavá na to, jak je možné, že se všechno světové dění změnilo jako proutkem mávnutí v celkem krátkém časovém horizontu. Zvědavost jí pudila k tomu, aby ještě snažila odkrýt tento poslední dílek historie starého světa.

Pokračování příště...

Plastový novověk - pokračování 2

Hledala cesty k minulosti. Bloumala po muzeu, jako osoba s prověrkou "přísně tajné", mohla prakticky do všech částí 14.tého suterénu. Muzeum bylo plochou opravdu rozlehlé a Ami nechtěla zbytečně vzbuzovat podezření, že se pohybuje jinde, než na jejím specializovaném pracovišti.

Často ve své jednotce přemýšlela o starém světě, o lidech v něm a o jimi vyráběných předmětech, které jí naprosto fascinovaly. Hledala nějakou logickou cestu, jak se dostat k informacím z minulosti. Nepochybovala, že v muzeu takové informace jsou, jen nevěděla, kde a jak je hledat.

---

Až po čase dostala spásný nápad. Jako člověk plastového novověku si byla vědoma, že současné světové dění je zaznamenáváno na speciální nanomédia. Nikdy sama sobě nepoložila otázku, proč ale až od roku 2080. Taková prostá otázka ji vlastně nikdy nenapadla. Byla přesvědčená, že kdyby nepracovala v muzeu, nenapadla by jí do konce života. Vše bylo celosvětově dáno. Jeden způsob dorozumívání všech lidí na celé planetě, neustálý vývoj v oblasti plastů byl jedinou prioritou. O tom, co se dělo před tímto rokem, nikde nebyla ani zmínka. Položila si logickou otázku, jak asi lidé starověku zaznamenávali světové dění. Jakým způsobem asi zaznamenávali svou historii a zda-li v případě, kdy by se jí opravdu podařilo najít nějakou výpověď o běhu světa před její dobou, zda-li by vůbec dokázala rozumět výpovědi minulosti.

Pečlivě si prohlížela jednotlivé exponáty z minulé doby a vnímala jejich energii. Obzvlášť ráda se dotýkala podivných tvarů z neznámého,tvrdého materiálu, jejichž tvar připomínal něco roztomilého. Jen nechápala, na co tyhle podivné předměty mohly sloužit. V jejím světě nic takového nebylo. V jedné sekci objevila imitaci miničlověka, částečně vyrobeného už také z plastu, i když plastu hodně a hodně jednoduchého až primitivního. Miničlověk byla pravděpodobně malá ženička, která však měla na sobě zvláštní ošacení opět z neznámého materiálu, že kterého jakoby vycházela příjemná lidská energie. Na co byly určené tyto předměty vůbec netušila, ale o to intenzivněji hledala stín minulosti. Když už pomalu ztrácela naději, že snad poodhrne roušku tajemné minulosti, našla malý obdélníkový předmět, který jí nešťastně vypadl z ruky a při dopadu na plastovou podlahu se sám otevřel. Když se vzpamatovala z překvapení, zvedla onen předmět a pomalu ho donesla na plastový chladný stůl. Opatrně si ho začala prohlížet a s údivem zjišťovala, že je složen z jednotlivých plátků čehosi tenoučkého, ochráněn pevnou vazbou, zřejmě proti poškození a jistě věděla jen to, že se nejedná o žádný druh jí známého materiálu. Prohlížela symboly nanesené na tenkých šustivých plátcích neznámou technologií a nebyla z toho vůbec moudrá. Znakům nerozuměla, přesto však dál listovala v jednotlivých tenkých listech, když našla kresbu, která znázorňovala jakési malé stvoření starého světa, zřejmě dítě, kterak si hrálo právě s imitací miničkovíčka.

Hračky, to jsou hračky, pochopila význam jí dosud neznámých předmětů, které coby památku minulosti milovala, ač dosud nevěděla, k čemu byli lidstvu dobré. Zároveň si uvědomila, že to, co drží v ruce, je jakési poselství starého světa, jakási studna informací o tom, jaké to bylo před rokem 2080. Dál listovala a našla další kresby, ze kterých mohla leccos odvodit. Děti, držící na provázku jakési létající zvířata, která se jí zdáli napohled z podobného materiálu jako plátky se symboly a kresbami. Co ji ovšem nejvíc udivilo, bylo to, co viděla znázorněné kolem. Zelenou plochu jí neznámého původu, prorostlou krásnými dekoracemi takových barev, které nikdy neviděla, ty samé dekorace, co byly ukryty v nízkém zeleném koberci se tyčili v trochu jiném provedení jako veliké monumenty jeden vedle druhého a vytvářeli nepřeberné množství vysoké krásy. A nad tím vším nádherná, blankytná modř…Tak tohle byl svět minulosti. Proč se o něm ale nikdy nemluví? Proč se tají světová minulost? Přece musela být krásná. Prostředí, barvy, materiály, vše bylo úplně jiné, než znala ze současnosti. Zachované zůstaly jen některé praktické a využitelně tvary, ale předměty, dávající radost, hru v jejich současném plastovém světě se nevyráběly. Když si dítě moderního věku chtělo hrát, hrálo si s plastovými pomůckami, které rozvíjelo jeho myšlení tím směrem, který profiloval jeho budoucí povolání, týkající se plastů.

Proč to tak je? Musím dál hledat, teď už vím alespoň co. Svazky ve vazbách s podivnými symboly. To je přesně to, kde se můžu dozvědět víc.

Pokračování příště...

Plastový novověk

Když se Ami vrátila do své bytové jednotky, unaveně dosedla do plastového křesla. Její pohled bloudil po místnosti a zastavoval se na jednotlivostech. Plastový konferenční stolek, nejmodernějšího designu, dokonale imitující bydlení začátku 21. století, vyváženě formovaná plastová křesla, též inspirovaná minulostí a vlastně vše, čeho se její pohled dotkl, bylo z různých druhů plastů, které 22.století dokázalo vyvinout.

---

Vždy jí to přišlo naprosto samozřejmé a dokonalé, ale od té doby, co začala pracovat v historickém muzeu, začala věci vidět poněkud jinak. Pracovala v utajené zóně zakázané historie, to znamenalo, že byla vázána slibem mlčenlivosti. Pokud někdo chtěl pracovat v této části muzea, musel projít bezpečnostními prověrkami a nekompromisně dodržovat pravidla standardu "přísně tajné".

Když Ami byla poprvé seznámena s exponáty, které měla ošetřovat a udržovat, byla velmi překvapená. Udiveně hleděla na předměty denní potřeby i bytové vybavení, o kterém sice věděla, na co slouží, ale zcela jí fascinovaly materiály, ze kterých byly tyto věci vyrobeny. Opatrně se dotýkala exponátů a jakoby pod rukama cítila jejich energii. Některé věci byly chladivé, jiné vyzařovaly teplo, z některých šla síla.. Nikdy nic takového neviděla, ba ani tyto materiály neuměla pojmenovat, neboť vůbec netušila, jak mohly vzniknout. Plastický svět, ve kterém žila, nikdy nic takového nenabízel. Vše, co lidé 22,století potřebovali k životu, bylo z různých druhů plastů. Technologie vývoje plastů byla celosvětovou prioritou. Plasty vypadaly přesně jako exponáty v muzeu, ale na dotek byly neosobní a mrtvé.

Zlehka přejela dlaní po historickém kousku tmavé komody, opatrně pootevřela jednu zásuvku a v ruce vnímala jakousi sílu, vycházející z onoho materiálu. Polekaně ucukla rukou. Měla pocit, že se dotkla něčeho živého, něčeho opravdového. Ten pocit byl tak intenzivní, že když odeznělo leknutí, začala se opatrně dotýkat dalších exponátů. Křeslo, potažené jakousi vrstvou, kterou také neuměla identifikovat, bylo díky ní příjemně hladké a měkoučké. Měla chuť si do něj okamžitě sednout a prožít pocity v něm sedícího člověka 21,století. Takové počínání bylo ale přísně zakázáno. Jen uvědomění si, že v celém objektu muzea je rozsáhlý kamerový systém, jí v poslední chvíli zarazilo.

Jenže Ami od té doby ztratila svůj vnitřní klid. Jak asi žili lidé v minulosti, do které teď díky své práci mohla nahlédnout? Co je to za různorodé materiály, ze kterých vyráběli všechny ty předměty denní potřeby? Ami netušila, jen věděla, že plasty to nejsou.

Jaký byl asi svět před tím? Kde lidé minulosti získaly technologie na výrobu něčeho takového? Jak se dozvědět víc?

Často proto sedávala ve své bytové jednotce v platickém křesle a přemýšlela. Kde a jak se dostat k nějakým informacím? Přes celkem vyspělý informační systém se o historii nikde nedozvěděla. Nikdy jí ani nenapadlo po ní nějak pátrat, protože pravidla plastového světa byla pevně nastavena. A potom jí napadlo to pravé. Historii musí hledat v historickém muzeu. Když člověk moderního světa uchovává, byť tajně zbytky starého světa, je velice pravděpodobné, že by se mohly najít i nějaké exponáty, ze kterých by se mohla leccos dozvědět.

Pokračování příště...

Když mě něco napadne

Tak mě jednou napadlo,

roztřískat mé zrcadlo,

abych ráno, když jsem bdělá

vůbec jsem se neviděla.

A potom mě napadlo,

jedno velké lákadlo,

zrcadlo lze využít,

při krášlení použít.

A tak mě zas napadlo,

zachovat to zrcadlo,

díky němu krásná být,

když se můžu nalíčit.

Kočičí obavy

Teda, tomu nebudete věřit, ale i já, kocour Číča mám někdá vopravduckej strach. Jako že mi ta potvora nedá bonbonky, že mi nepustí ani na čerstvej vzduch na lodžii a nebo že mi nachytá, dyž jí čůram do kytek.

Já se teda snažím jí všecko co nejvíc zavařit, že jo, na to sem koumák přímo rozenej, ale mam taky velký vobavy, že psí vtírka Žolina se mnou už nespolupracuje tak vochotně, jako dřívějc. A tak si myslim, že i ta psí Drákulka se bojí něco rozžižlat, jako to dělala prva. Vona z nás prostě udělala ustrašený tvory. Vona teda tvrdí, že čokl má už jiný zuby a ty prej ho už asi nesvědí a tak naštěstí /pro ní/ moc nehryzá. No pro mě to je docela naneštěstí, páč abych zachoval jakejsi status quo, musim věci cetlovat i za toho línýho čokla.

---

Někdá se mi to docela líbí, třeba drásat papíry, to je teď dočista moje práce, dyž vtírka tak selhala. Shodit si je naštěstí umim bravurně vodevšad a tak potom už jenom zbejvá je rozdrásat. Musim ale fofrovat, než vona řekne klukovi, aby mi voštípal drápy. To by bylo ouplně v háji. Dez drápů nemůžu udělat tak dokonalou spoušť. Nejdřív sem přece jenom doufal v jakous takous spolupráci s čoklindou, myslel sem si naivně, že dyž jí to pěkně natrham / takovej sem já dobrák/ a naservíruju po malejch kouskách, že by to mohla aspoň částečně sežrat, a zase pěkně vyblinkat jako dřívějc, ale vona je už ňáká mlsná, nebo co.

Je to nespravedlivý, páč všechno v týhle domácnosti musim vodřít sám. Už sem tak namakanej, že dokážu z jejího nočního stolku shodit na zem tři knížky jednim vrzem. A nejlepšejší na tom je, že spadnou do misky s vodou, kerou nám tam podstrkuje, abysme prej neměli žížeň. Dyž moje skvělý dílo viděla poprvně, /knížky, pozvolna se nacucávající vodou/ ani nevěřila svejm vočím. Tak sem na ní prsknul: "To čučíš, jakej sem borec, co? A div se vo to víc, že mam takovou sílu po těch blemtech, kerejma mě krmíš."

Nebudu jí přece věšet na nos, že vod jejího dvounožce dostávám syrový masíčko, že jo. Vona by mu to zarachla a bylo by po síle.

Ale zase na druhou stranu strach dovedu překonat, že jo. Nejsem přece žádnej srabík. Dlouho sem se nevodvažoval skočit nahoru na dveře a vodtamcuť na almaru. Porád sem to vokukoval a proměřoval, bral v úvahu, že ty dveře se nekoordinovaně ňák samy pohybujou při sebemenčím šťouchnutí do nich a taky nejsou nahoře ňák extra široký, že jo. No a potom sem tu nejistotu a strach teda dokázal překonat. Hopsnul sem na horní hranu těch hejbacích dveří jednim elegantnim skokem a dalšim skokem sem byl na almaře. Krásná vejška. Pyšně sem se tam producíroval, ale řeknu vám teda, že tam bylo dost prachu. Vona asi nebude zrovna z těch nejpořádnějších. Při zemi to vona gruntuje furt, už mi s tim leze na nervy, dycinky zapne tu vrčavou obludu a spolu tam šmejdí a šmejdí. Já se du hned skovat, ale čoklinda tam vočumuje a to byste nevěřili, vona jí s tou vobludou vobčas taky vyšůruje kožich. Říká: "Pojď sem Žolinko, vyluxujeme kožíšek," a trubka de a nechá se luxovat.

Místo, aby si radči uklidila horejšek almary, uklízí čokla. A na můj zaneřáděnej kožich vod jejího almarovýho prachu ani nevzdechne. Aby teda nevznikla mejlka, jako že by to vypadalo, že chci taky přeluxnout, no to vopravducky ne, /to bych jí zdrapal, i kdybych měl voštípaný drápy/,ale nahoře by teda uklidit mohla, no řekněte sami. Takhle se budu bát, že dostanu alergii na almariovej prach a dočista se ukejcham A to bych teda vopravducky nechtěl.

Všelék

Když tě občas tělo bolí,

chytrá hlava léčbu zvolí,

dosyta se nadlábnout

a na gaučík natáhnout.

Když tě občas duše bolí,

a ta bolest nepovolí,

chce to všechny negace

do hajzlíku vyzvracet.

Když tě pořád všechno bolí,

jako bys snad dostal holí,

nezabere čas, léčba ba ani rum,

je čas prohlédnout si krematorium...

Chybný úsudek - mylný předsudek

Když políčil si Pepa na tu dámu ve zlatě,

s myšlenkou, že s ní bude pěkně ve vatě,

pevně přesvědčen byl, že její velké prachy,

zaženou provždy jeho chmury, obavy a strachy,

že bude víc na špiritus, co hrdlem tak rád prolívá

a z výplaty na nutné množství často už mu nezbývá.

Že líbivá a převelice sladká slůvka zvolil,

netrvalo dlouho a její zlatem ztvrdlé srdce zlomil,

však sám sobě, aniž by jen matně tušil,

velikou a krutou past sám sobě vlastnoručně ušil.

Dáma ta pozlacená, studenou ledovou královnou byla,

za společné bydlení Pepovi sankce vbrzku napařila,

vše, co za její peníze spolu pořídili hned dvěma vydělila

a milému Pepovi ještě za tepla účet předložila.

A tak Pepa každý den těžce finančně krvácel,

v nechutném absťáku se smutně často potácel,

musel však platiti za každou housku či rohlíček

z výplaty často nezbyl mu ani desetníček..

Ta dáma lakotná své miliony dobře ochránila,

před nebohým Pepanem je celkem snadno ubránila,

a Pepa skáče jak zlatava píská a jeho výplata rozplyne se hned,

jo žít s ženskou hamižnou, to není nikdy žádný med,

často by Pepa od ní nadobro utéci předaleko chtěl,

bohužel jeho příjem by na útěk a jiný život prostě nevyšel.

Někdy chybný úsudek,

ovlivní i předsudek

a tak se Josefovi stalo,

že mu dílo neklapalo.

Špatná volba

Nedávno jsem byla nucená zajet na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Parkovat tam není kde a tak jsem se poprvé ve svém životě, směle odvážila zkusit zaparkovat v parkovacím domě ve Štruncových sadech..Vždycky jsem kolem něj projížděla v posvátné hrůze, že by snad někdy nastal šílený okamžik, kdy by nezbylo nic jiného, než se nechat spolknout parkovacím bludištěm o 5ti patrech. S mým orientačním smyslem se snad už nejednalo ani o odvahu, ale přímo o drzost. Už jenom najít vjezd bylo pro mě unikum. Kupodivu se mi podařilo nevjet v protisměru a tak jsem směle pokračovala do útrob toho nehostinného a nevlídného monumentu. Hned v úpatí vyvýšeného vjezdu mě zastavila závora a já inteligentně pochopila, že si musím u přistavěného automatu vymáčknout parkovací lístek. To bylo také první a poslední, co se mi v tom parkovacím domě povedlo. Další dění by se mohlo směle označit názvem: "Jak si stará, tak jsi blbá."

---

Naštěstí jsem nemusela vyjíždět do vyšších pater, odkud bych pravděpodobně už nikdy netrefila ven, ale podařilo se mi svého Modráska usadit na místě v přízemí, které, jak jsem skrytě doufala, opět najdu. Hrdě jsem parkovací lístek položila v autě tak, aby byl vidět a začala jsem zuřivě hledat východ pro pěší. Zajímavé bylo, že v ten okamžik nikdo, na koho bych se nalepila, aby mi on nic netušíc vyvedl z parkoviště ven, neodcházel a tak jsem tam bloudila a hledala jako honící pes. Po celkem dlouhé době jsem našla dobře utajená východová vrátka a po schodech dolů jsem se dostala na čerstvý vzduch, kde jsem se opravdu zhluboka nadýchla. Jen co se za mnou dveře opatřené Branem zavřely, prozřetelně mě napadlo podívat se, jak se dostanu zpátky. Oblil mě poprvé studený pot. Zvenku nebyla klika, nýbrž koule. Přečetla jsem si upozornění: "Pro otevření dveří, vložte parkovací lístek."

Co mám vložit, když mám lístek v autě, to bohužel nepsali. Naštěstí v té chvíli vyšla nějaká slečna, tak jsem využila své šance a vklouzla jsem zpátky do toho obrovského bludiště. Utěšovala jsem se. " To nic, vezmu si lístek z auta a všechno bude OK. Alespoň si natrénuju zpáteční cestu. Jak si člověk někdy i sám sobě nalhává věci, o kterých podvědomě ví, že nemůžou být OK, jelikož se zná… Prohlížela jsem si pečlivě zpáteční cestu, všechny dveře a úspěšně trefila k Modráskovi a vzala jsem si ten zatracený parkovací lístek.

Konečně jsem byla se zajištěným zpátečním vstupem na přechodu pro chodce a putovala jsem do pojišťovny.

Najít ve všeobecné pojišťovně výtah, ba i jen obyčejné schodiště, se mi zdál takřka nemožný výkon. Všechno je tak fikaně schované, že blouděním jsem se dostala do ještě většího stresu, který mi spolehlivě blokuje všechno myšlení. Když jsem se konečně dostala do kýženého čtvrtého patra a našla příslušné dveře, nepříjemná úřednice mě z nich nekompromisně vypakovala. Sedla jsem si tedy v chodbě a poslouchala, jak se ze všech kanceláří linou výbuchy smíchu. "No, ve VZP prostě pracují samí veselí lidé," říkala jsem si, i když podle té nabubřelé madam z mých dveří to nevypadalo. Po 20ti minutách čekání mi došla trpělivost. Znovu jsem zaklepala a vlítla do dveří. Madam měla soukromou návštěvu, žádné úřední jednání a na mě slastně zapomněla. "Potřebuji tady jenom něco nechat pro revizní lékařku," zaburácela jsem, než nabrala dech. Uštěkla na mě, že se to už nenosí sem, ale vyřizuje v recepci. Asi jsem se na ní nepodívala nijak láskyplně, nebo se v ní něco hnulo a já slyším: "Když už jste tu, tak to tu nechte." Takřka jsem po ní hodila vlhkostí mých rukou propocené dokumenty a vystřelila jsem jako postřelená srna, říkaje si: "Každý pátek není svátek" a mazala jsem do šíleného domu pro auto a další porci nyní už téměř smrtelného potu.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přes lístek otevřít vstupní vrátka a nacvičenou cestou jsem profrčela rychlostí blesku, s přáním sedět v Modráskovi a rychle pryč. Najít výjezd byl taky pěkný horor, nicméně zadařilo se a já se dostala na výjezd, před zachycující závoru. Zde jsem předpokládala, že zaplatím. Přiložila jsem tedy lístek k automatu před závorou. Automat lístek nacucl a spolkl jako malinu a začal na mě blikat: Zaplaťte prosím."

Já bych ráda, ale jak a komu? Nikde nebyla ani noha. Ten stroj na mě chtěl 5 korun a jelikož jsem byla už totálně zblbnutá a vystresovaná, udělala jsem jednu z největších pitomostí svého života. Do škvíry, přes kterou zmizel v útrobách toho blikajícího robota můj lístek, jsem nacpala požadovanou pětikorunu s nepěknou myšlenkou: "Udav se šmejde." A v tomtu duchu jsem tu kovovou minci zarvala celkem hluboko, než jsem pochopila, že tam nepatří. Snažila jsem se jí tedy vyndat, ale nešla tam, ani zpátky. Zajímavé na tomto momentu bylo, jak auta začala vyjíždět z parkoviště a hned se za mnou vytvořila fronta. Propadla jsem obrovské panice. Naštěstí se v ten okamžik objevili v dosud prázdné místnosti se sklem dvě ženštiny. Šla jsem tedy k okénku, vyjevila svou tklivou story a ženština se celkem neochotně zvedla a šla se mnou k automatu.

Nedivím se, že nadávala a mluvila celkem ironicky. "Vy jste neviděla automaty, kde se platí, když si přijdete pro auto? Ne, já je neviděla. Ačkoliv jsem kolem nich musela projít dvakrát, neviděla jsem je. Na její otázku, proč jsem tam cpala ten peníz, když jsem přece viděla, že tam nejde, jsem jenom tiše mlčela a styděla se. Do pláčení jsem neměla daleko. Hrozná chvilka. Baba vrčela, že jsem to rozbila a že to musí celé rozebrat a že si musí jít pro nářadí a já se dívala na za mnou neuvěřitelně rychle vznikající kolonu rádoby vyjíždějících aut. Když baba přišla s potřebným vercajkem, mou ubohou pětikorunu i s parkovacím lístkem za značného nadávání vydolovala a povídala: "Teď si můžete jít zaplatit k pokladně." Ukázala na prosklenou kukaň, kde před tím nebyla ani noha. Schvácená na duši i na těle jsem zaplatila a konečně jsem se vymotala z té hrůzy. Pro útěchu mého velice pošramoceného sebevědomí jsem si mumlala: "Kdyby babajzny byly v kukani, šla bych na ně rovnou." Ale i přes tento chabě utěšující fakt jsem odjížděla s pocitem, že jsem úplně pitomá.

Fuj, parkovací dům už nebrat. Nikdy. Raději zaparkuji na veřejném venkovním parkovišti a půjdu přes půl města pěšky.

Někdo to rád horké a někdo zakázané...

Ta zlomyslná potvora nám zakazuje úplně všecko. Mě i čoklovi. Mě, abych pravdu řeknul, to zase tak ňák moc nevadí, že jo, ať si mele, co chce, ale sralbotka Žolina se někdá bojí se mnou spolupracovat na plný vobrátky. Musim jí teda dost lákat, aby udělala to, co naplánuju.

---

Mě třeba se moc líbí to zastrkávátko, co cpe do tý její krabice. Vona tomu říká flaška, nebo fleška? Nevim to docela přesně, ale je nabíledni, že tohle před náma bedlivě skovává. Dyž si vyskočím na tu početní krabici, snažim se packou tu flašku dostat ven, aby spadla na zem, tak mi teda dost nevybíravym a pro mě nepřijatelnym způsobem pakuje dolů. "Ale koukej padat vodsuď Číčo," hned na mě huláká. Prsknu na ní, co že si to jako dovoluje, ale vona mě vypakuje dřív, než to stačim vydloubnout a už mě tam nepustí. A smim tam, až tu věc vyndá a sková.

Enomže vona už začíná bejt sklerotická a tenhle její poklad tam jednou zapomněla zastrčenej. To teda byla chvíle pro mě, to vám povim. Dělal sem, jako že nic, dokavaď nevypadla z bytu a my s čoklem nezvostali sami doma. Jakmile se za ní zabouchly dveře, zahájil sem akci. Dobře sem veděl, že to nebude jednoduchý a bude to náročný na čas a tak sem nelenil. Hopsnul sem na ten krabicoidní počítač a packou sem lovil tu flešku a snažil se jí vyrvat. Moc to nešlo a tak sem bystře pochopil, že todle bude chtít silnější kalibr. Zvážil sem svoje možnosti a došlo mi, že tadle akce bude chtít vopravdu odvahu. Skočit z počítače na tu zasunutou věc a trefit se na ní přesně, to už je oukol pro skákací virtuóze. Naštěstí to já teda sem. Mam smysl pro rovnováhu a taky pro všechny možný kraviny, jak teda tvrdí vona, žejo… A tak sem si vypočetnul dráhu skoku a předníma packama sem hopnul na tu vystrčenou věc, vodrazil se vod ní a potom doskočil na zem. Napoprvý to nezabralo až tak dokonale, ale to sem ani nečekal. Stačilo mi, že se to hnulo a začalo viklat. Tak sem svoje dokonalý skoky několikrát zvopáknul a fleška byla najednou venku z krabice a ležela na zemi. A to už přiskotačila zvědavá čoklice, co že sem jí to zase naservíroval k dalšímu zpracování. Vočuchala to frňákem a po delší lustraci vonoho předmětu se znechuceně votočila a štěkla na mě: ˇ"No Číčo, todle nežeru, to bych si vylámala zuby, shoď mi něco jinýho." Byl sem teda trochu zklamanej, ale potom sem uznal, že bezzubá Žolina by mi byla v mejch plánech k ničemu a tak sem jí shodil balíček tyčinek. Jenomže vona je úplně blbá, vona ty tyčky sice vybalila, ale nesežrala, no chápete to? Nechala je rozsypaný na tébichu a šla si lehnout. Já teda todle taky nejim, to bych se leda tak poblil, a už sem byl celej upachtěnej, tak sem si šel taky hodit šlofíka. A probudim se, až vona přinde domů, abych viděl, jak bude řádit a hulákat na Žolinu, jako co že to udělala za brajgl s těma tyčinkama.

Jenomže všecko bylo úplně jináč. Je to prostě nespravedlivý. Vona přišla domů, viděla tu tyčkovou spoušť a povídala: "No Žolinko, ty jsi dáreček, jsi hodná, žes mi taky nějakou tu tyčku nechala." A pak, tomu nebudete věřit, pak sebrala pár těch tyček z toho tebichu a začala je chroupat. No fuj tajbl.
Za to, dyž uviděla na zemi tu flešku, začalo hotový peklo. "Ty malý mizero, jaks to dokázal?"
Dyby mi nenadávala, řeknul bych jí, co mi to dalo práce a jaká to byla facha a dřina. Ale takhle sem na ní jenom mňouknul: "To bys ráda veděla, co? Pcheee." Mrsknul sem vocasem a v tu ránu sem byl ve fuseklích. Vona zkoumala následky mýho činění a já byl sám překvapenej, co všechno dokážu, ani vo tom nevim. Fleška to sice ustála bez větší úhony, za to tu díru, vona tomu říká USB port, tak tu sem definitivně voddělal. Tam už nezastrčí nikdá nic. Teda zastrčit může to jo, ale bude jí to prdlajs platný, páč tam už nic nedrží. Vono se to ouplně vyžvejkalo, nebo co a dokonce z toho asi i něco vypadlo. A vona, místo aby vocenila muj nevobyčejnej talent, tak furt mlela, že sem kazisvět a že se mnou udělala životní terno. Já teda nevim, co je to terno, ale podle toho jak byla rozjetá, to nebude nic pěknýho. Vona teda umí nadávat, to vám povim.

Druhej den přišla s ňákejma novejma kablíkama, něco kutila u tý její plechový počítací krabice a potom mi řekla: "Hele ty všetečko, musela jsem kvůli tobě koupit rozbočovač a flešku budu strkat sem dozadu. Ne aby tě napadlo tady šmejdit. Jak tě taky načapám, bude zle."
Vona teda je vobčas i vtipná. Sem já snad nějakej trouba, abych se nechal chytit při činu? Myslim, že až se mi povede tydle nový kablíky naservírovat Žolině a vona si s nima poradí po svým, budeme jí muset křísit. A vona konečně pochopí, že všechny ty její zákazy si může vetknout za klobouk.

Přes přísný zákaz dotýkám se všeho.

Moje panička je sice hodná, ale nedovolí mi žádné pěkné hraní, co mi baví.. A taky nesmím nic kousat, čůrat a kakat v bytě, tahat za dečky a honit kocoura. To honění kocoura se mi líbí ze všeho nejvíc a jemu asi taky. Vždycky se to potom vyvine v pěknou fackovací akci, kterou Číča bravurně ovládá. Jenomže panička se vždycky zlobí a volá: "Uklidněte se zvířeno."

Já ani Číča teda nevíme, co je to zvířena a tak si jí moc nevšímáme, protože nám není jasné, komu a proč to vlastně říká.

Panička se hněvá: : "Žolino, přestaň tady lítat, vylítáš se venku."

Tomu moc nerozumím, protože přece nelítám, vždyť nemám křídla a nejsem ta krásná labuť, jak si kdysi panička, když jsem byla ještě malá, myslela, že ze mě bude. ˇ Ale pro jistotu zkouším lítat i venku, kde nejsou nízké stropy, ale vysoká obloha, ale lítat mě stejně nejde, ale to nevadí, tak aspoň hodně rychle běhám. Jsem nejrychlejší z naší psí smečky a moc ráda v plném trysku skočím na záda Lerouškovi, o kterém jeho panička říká, že si s ním připadá, jako když vozí kačera na provázku po náměstí. Leroušek si totiž pořád všechno prohlíží jako okázalý turista v cizím městě, rozvážně a důstojně chodí a tak je ideální jako bezpečná přistávací plocha pro moje čtyřnohé pozemské lítání. On asi není moc rád, když na něm přistanu tu zleva a tu zprava, jeho panička se bortí a moje panička na mě křičí:

"Žolinko, šetři si Lerouška, ať tě dlouho vydrží."

I venku mi panička hodně věcí zakazuje. Tedy abych byla úplně přesná, snaží se mi zakázat. Ale tak nějak trochu jinak, než doma. Někdy jejím povelům nerozumím ani za mák. Třeba když mi řekne: "Nechoď nikam daleko, Žolinko." To vůbec nevím, co myslí. Pro ní je daleko dál než pro mě. Než ona ujde jednu dálku, já jich uběhnu aspoň pět. A tak si běhám a hopsám jak chci, ale když panička zavelí: Žolino ke mně, to vím, že mám přiběhnout." A panička má vždycky radost a řekne, že jsem hodná.

Taky vím, co znamená vyfič. To je zakuklený zákazový povel, že se mám ztratit. Tohle se moje panička naučila od Lenouškovo paničky, ale mě se to nelíbí, protože mě panička od sebe odhání. A já přece u ní chci být. Nejvíc vyfičuje, když vaří a já se jí motám pod nohama v naději, že mi dá něco dobrýho k snědku. Motá se tam i Číča, ale tomu neříká "vyfič", protože Číča je chytrý kocour a číhá zpovzdálí.

Když panička není doma, je mi smutno, a tak si hraju s věcmi, které jsou cítit po ní. Zrovna nedávno se mi podařilo uzmout její mezizubní kartáček, pěkně ho rozkousat a spolknout. Jenomže jsem ho asi rozkousala nějak špatně a on mi dost tlačil v bříšku a tak mi nebylo dobře. Když panička přišla z práce, hezky jsem se na ní podívala a začala jsem zvracet. Nejdřív jsem vyblinkala držátko kartáčku. Když to panička viděla, držela se za hlavu a povídala mi: "Žolinko, ty jsi taková trubka, to snad ani není možný…"

"Ale je to možný," chtěla jsem na ní zavrtět ocáskem, jenomže jsem to už nestačila, protože jsem začala blinkat ten zbytek. Panička zírala v němém úžasu, jak se z mých útrob vylučuje drátek obalený štětinkami. Jenom zasípala: "pro Krista Pána."

Když jsem to všechno vyblinkala, aby panička věděla, že už svůj mezizubní kartáček nemá hledat, hned se mi udělalo dobře a šla jsem se s chutí nadlábnout.

To mi panička naštěstí nezakazuje.

Nad internet není

Dnes již život možný není,

bez kvalitního připojení

a kdo na fejsbůku nebyl,

jakoby snad ani nežil.

Fejsbůk všechno hlásá,

Ach Bože to je krása,

selfie se na zeď lepí,

vše co v módě nyní letí.

Jeden žasne,

co je k mání,

starci mládnou,

bez ustání,

mladé dívky v lepé ženy,

zázrakem jsou přeměněny.

Z muže se i stane žena,

co však vybavení nemá,

jiné muže řádky láká,

u monitoru pak cáká..

Kdo to ví a není hloupý,

internetem neprohloupí

a tak dobře, že už je tu,

třikrát sláva internetu.

Před smrtí se utéci nedá

"Ahoj mami, kuky kuk!"

Dívá se na mě a nemůže mě poznat.

"Ty tě zase ovázali celou hlavu, vypadáš jako Gagarin v přilbě."

Máma se směje, když vidí, že se směju i já.

Neví, že pod obvazem má na čele schovanou obrovskou otevřenou ránu vypálenou po ozařování kožního karciomu. A netuší, že boule, co se jí udělaly za ušima, jsou metastázy. Naštěstí nemá bolesti. Usmívá se na mě a je šťastná, že jsem za ní opět přišla. Nepamatuje si, že jsem u ní byla včera, předevčírem, před týdnem, před rokem…Minulost jí splívá se současností a má svůj svět, kterému nerozumí ani ona sama. Sedí ve svém křesílku, nohy si opírá o malou židličku a pozoruje mě. Konečně mě poznává.

Ohřívám jí oběd, ale jí jako vrabec.

"Musím to sníst všechno?" ptá se mě. "Už to nechci." "Ne mami, nemusíš, ale sněz aspoň ještě tři lžičky, jo?"

Poslušně se snaží mi vyhovět, ale moc jí to nejde. Nemá už chuť k jídlu. Nenutím jí. Odklidím talíř a ona v tu ránu zapomene, že něco jedla. Vložím jí do ruky kousek buchty a řeknu: "Papej mami, ať máš nějakou sílu." Převaluje sousta v ústech a usmívá se na mě. Bolí mě srdce, vidět jí takto bezmocnou a bezbranou. Je už tak slabá a vzhledem ke svému věku a nemoci, nemá před sebou už mnoho týdnů, nebo měsíců života. Moje maminka. Mám jí moc ráda a obdivuji jí za její pokoru a za to, jak je smířená s osudem. Před necelými třemi léty, když byla v nemocnici, mi řekla: "Netrap se holčičko, bude to jak PánBůh dá." Měla jsem hrozný strach, jak všechno zvládnu. Chodit do práce, starat se o ní a o bratra, který je velmi těžce pohyblivý. Tenkrát v té nemocnici cítila tu moji hrůzu, vzala mě za ruku a pověděla mi: :Víš holčičko moje,že doma léčí i stěny, ale kdyby to opravdu nešlo, vrátím se sem, do nemocnice." V ten okamžik jsem si slíbila, že jí vezmu domů a už nikdy do žádného nemocničního zařízení nedám.

Snad budu moci ten slib splnit do puntíku. Díky pečovatelské službě, zdravostí službě a její praktické doktorce může být doma, ve svém prostředí a ne v žádné LDNce, kam ji chtěli umístit lékaři. A já se tiše modlím za to, aby mohla být doma do konce všech svých dnů. Tak by to mělo být. Proti jejím metastázám není už žádná léčba. Jakýkoliv pokus by pouze urychlil její konec. Vím, že to tak opravdu je, že tentokrát mají doktoři pravdu.

"Udělám tě posilující nápoj. Těšíš se?"

Usměje se na mě a řekne mi. "Už se nemůžu dočkat." A obě se rozesmějeme. Vidím ráda, když se směje. Díky tomu, co se děje s ní, dokážu ocenit kouzlo okamžiku. Několik vteřin je šťastná.

Podávám jí sklenici s bezchutným bílým práškem, rozmíchaným v minerálce a ona celý obsah poslušně vypije. "Věř a víra tvá tě uzdraví," pomyslím si s nadějí, i když dobře vím, že to tak není, ale ona to neví. Věří mi a já její důvěru nesmím nikdy zklamat. Věří ve mně, i když mě už někdy hned nepozná. A to je veliký závazek. Alespoň pro mě. Nechci myslet na budoucnost, nechci se bát toho, co jednou musí přijít.. její smrt. Myslím jen na to, aby se jí dostalo té velké milosti, že by umřela doma, ve spánku, ve své posteli, v ten okamžik, kdy budu u ní. Modlím se… Miluji tě mami.

Chci umírat zásadně v jejím kutlochu

Dyž se vod nás dočista ztratil morčecí mameluk, vona mě vysvětlila, že umřel. Von teda smraďoch musel umřít i s klecí a s chalupou, páč všechno se jakoby do země propadlo. Tak vod tý doby vim, co to znamená umřít. Po kocouřím si to vysvětluju určitě dobře. Umřít, to znamená ztratit se. A tak já teda taky vobčas umřu. Moc se mi potom líbí, jak vona mě hledá. Vona nemá talent na vobjevování kocouřích schovávaček a tak dost často šílí. Nejdřív vlítne na chodbu a volá na mě "Číčo, Číčulko…" Ale já nic, že jo. Přece se jí nebudu nikterak vozejvat, dyž na tý chodbě ale vůbec nejsem. To dá přece rozum do čepice, že jo.

---

Vonehdá jsem našel zbrusu novou schovku. Tam se mi tak líbilo, že sem tam umřel na fakt dlouhou dobu. A vona jančila, radost pohledět. Hledala mě slepoňka po celým kvartýru, dokonce votevřela i skříně, estli sem tam náhodou někde neuvíznul. Tak sem jí jedním vočkem pozoroval a druhym sem sladce klimbal, dyž se stala ta vobrovská zrada. Podlejzavá psí vtírka Žolina jí práskla, kde sem zašitej. Věřili byste tomu? Vona si tu Žolinu dočista vochočila. Dyž jí konečně došlo, že mě jen tak nevyčuchá, vobrátila se na psího šmejdila a zeptala se ho. "Kde je Číča Žolinko, najdi ho."

A ta psí blbka mě vopravdu prozradila. A eště při tom radostně kroutila vocáskem. Zavedla jí do chodby, kde sem byl skovanej v báglu toho jejího velkýho dvounožce. Práskačka nechutná. Taky sem na ní pěkně prskal, ale vona si z toho vůbec nic nedělá. Sou to prostě vobě potvory.

"Tak tady jsi Číčulko, já jsem se bála, že ses nám ztratil." Povídala mě a začala mě muckat.

Na to sem měl zrovinka tak akorát náladu, že jo. Byl sem tak hezky umřelej a vona mi to zkazila.

Tak sem vymyslel, že se musim dostat na tu velkou chodbu, kde sou schody nahoru i dolů. Ale tak, aby to vona vůbec neveděla. Číhal sem při každý příležitosti, dyž někdo přicházel nebo vodcházel a vopravdu se mi to povedlo.Páč mam rád vejšky, nasměroval sem si to směrem nahoru. Že tam jako umřu na hodně dlouho, abych si vod ní konečně trochu voddáchnul. Enomže vono tam nebylo dočista nic. Jenom schody a dveře. Hodně schodů. Žádná prima skovávačka. Prostě nic. Tak sem se chtěl vrátit, ale neveděl sem jak. Dyk je to všechno ouplně stejný a taky se mi tam vůbec nelíbilo. Usoudil sem, že todle místo nejni na umírání to pravý. Líp se umírá v jejím kutlochu.

Mezitím mě vona už začala hledat, páč sem slyšel ňákej šramot, jak asi votvírala dveře a potom sem slyšel jak na mě volá. Chtěl sem teda za ní laskavě jít, enomže v tom baráku se tak podivně rozlíhají hlasy, že sem ale dočista vůbec neveděl, vodkad na mě volá. Estli zezdola a nebo sezhora. Vona teda naštěstí za mnou poslala psí čoklindu. "Jdi pro Číču Žolinko," slyšel sem, ale vůbec sem neveděl vodkavad se to line. Začal se teda víc mňaukat a Žolina vystartovala nahoru. Jenomže ta psí blbka se na tý chodbě taky ztratila. Vono těch schodů tam bylo prostě moc. Začala tam hafat a moc hezky se to rozlíhalo. Tak sem do toho začal řvát po kocouřím, jak sem uměl nejvíc. Někdy se s čoklem slušně spolupracuje. Takovou rotyku tadle schodama prolezlá chodba eště nezažila. Nejdřív se votevřely jedny dveře, tak sem do nich vlítnul, páč sem si myslel, že sou to naše dveře. Ale hned sem poznal, že je to tam ňáký jiný, než u nás a moc se mi tam nelíbilo. A ten chlap, co votevřel začal hulákat: "Tady je, šel se podívat asi k nám."

To už vona supěla po schodech za mnou, drapla mě a povídla mi: "Vidíš Číčo? Už jsi vyhlášená firma, každý už ví, že patříš ke mně, tak buď rád, že jsem tě našla. Co kdyby si tě někdo třeba nechal?" Tak to bych fakt nechtěl. Konečně už sem na ty její moresy celkem zvyknutej, že jo. Tak sem byl rád, že sem zase u ní a hezky sem se jí po kocouřím votřel vo nos.

Mezitim vtírka porád štěkala, až se barát votřásal v základech, páč taky nemohla trefit domů.

Von ten dům bude asi ňákej zakletej, páč tam se nedá vorientovat po sluchu. Vodněkud se vozvalo: Tady je vaše Žolina." Dyž sme se konečně všichni našli, vona byla dočista vyřízená.Ale já a čokl sme byli rádi, že sme zase doma a já se rozhodnul, že umírat budu zásadně doma a na tu chodbu hodně dlouho nepáchnu.

Chci říct, že jsem úžasná pěstitelka, ale nemůžu....

Letos v lednu jsem si koupila ve výprodeji zubožené Cymbidium za neuvěřitelných 40Kč.

Vím, že tato orchidej není vhodná pro pěstování ve vytápěných bytech, přesto jsem si řekla, no za 40 - nekup to.

---

Moc jsem se s ní nepárala, dala jsem jí k mámě na uzavřený balkon, kde jí buď někdo zalil a nebo taky nezalil. Když nám dodělali zateplení domu, vzala jsem si jí domů a šup s ní na lodžii. Péči neměla nijak závratnou, sem tam zalít. Nic převratného jsem od ní nečekala, viděla jsem, že přes svůj ubohý vzhled stále žije, protože jí vyrostly tři nové trsy listů. Tyhle listy byly svěží a zelené na rozdíl od těch, které na ní zůstaly po pobytu v supermarketu. Když hrozilo, že začne mrznout, což podle mojí veskrze špatné úvahy bylo koncem října, dala jsem milé Cymbidium na venkovní chodbu a nijak víc jsem si ho nevšímala.

Asi tak za 14 dní mě ale napadlo, že když je tak ubohoučké, že bych ho třeba mohla přesadit. Vzala jsem ho do kuchyně na stůl, že to tedy nějak rozkuchám a světe zboř se, já na něm objevila 3 květní puky. Sice jsem to nikdy před tím neviděla, ale poznala jsem hned, že to je opravdu kvetení. To zásadně změnilo můj postoj k této květině. Přesazování se nekonalo a já kolem orchideje chodila celkem svátečně naladěná. Modlila jsem se, aby dovykvetlo, přece vím, kolik nebezpečenství na krásnou květinu na chodbě číhá. Nedostatek světla, možná i vyšší teplota, málo živin a v neposlední řadě i nenechavé cizí ruce. Cymbidium mě tako napínalo asi 6 týdnů, pravidelně jsem ho chodila okukovat a hlavně fotit.

Dnes už vím, jaké bude, neboť část květů je už rozvinutá. Jeden stvol se mi bohužel zlomil, tak jsem ho zalepila a ovázala a vypadá to, že i tento dovykvete. Je to takový můj malý zázrak. Nevím, jestli bude kvést i příští rok, jelikož teď může být ještě pod vlivem všelijakých stimulujících preparátů od "výrobce", ale radost mi udělalo přenáramnou. Na rozdíl od jiných výprodejových orchidejí, které první rok také čile vykvetly, ale letos se ani jedné té potvoře do kvetení nějak nechce.

Z toho ovšem plyne, že přísloví " Nejblbější sedlák má největší brambory" se zakládá na holé pravdě...

Nemůžu říct

Nejde mi mluvení,

v krku mám bolení.

Nejde mi myšlení,

bolí mě v koleni.

Nebude nikdy vědět svět ,

co bych mu chtěla říct právě teď,

co trápí mě a žere

zkráceně všechno mě sere…

Pozor na vánoce

Po roce opět varování ... 
 
Rodiče, babičky, dědečci pozor na paragrafy !

 
1) Slibovat, že přijde Ježíšek - šíření poplašné zprávy
 § 357 Trestního zákona (dále jen TZ) - až 2 roky.
 
 2) Když nebudeš poslouchat, nedostaneš nic - vydírání
 § 175 TZ - 6 měsíců až 4 roky.
 
 3) Když budeš hodný, Ježíšek ti přinese ... - podplácení
 § 332 TZ - sazba až 2 roky.
 
 4) Lití olova - činnost, která může způsobit újmu na zdraví -
 §148 TZ - odnětí svobody až na 1 rok.
 
 5) Otevření dopisu pro Ježíška - porušení listovního tajemství -
 §182 TZ - až 2 roky.
 
 6) Když vydržíš až do večera "nepapat", uvidíš zlaté prasátko -
 § 207 TZ - zanedbání povinné péče - trestní sazba až 2 roky.
 
​ Takže bacha, Vánoce jsou za dveřmi !!!!"

Padesát odstínů všeho

Vona se mi strašně ráda prohrabuje v kožichu. Vim, že sem elegán, vo tom žádná, ale vona by mě svou láskou zřejmě chtěla vopravducky umořit. A nebo estli je tak fascinovaná mejma padesáti odstínama šedi, co mám v kožíšku.. tak nevim. Každopádně mi s tim ale hodně leze na nervy. Vona teda tvrdí, že se musí podívat, estli nemam blechy, ale to fakt kecá. Kde bych k nim asi tak přišel, že jo, dyž mě nepouští ven. Jedině vod tý psí hopsandy. Ta chodí z toho jejich vyvenčování zmazaná jako čuně a hned se ke mně hrne. Ale dybych měl blechy, asi by mě to kousalo, tak že je nemam a vona si vymejšlí, abych to její ňuchmání musel přetrpět. Sice mi říká: "Tovíš Číčo, to je úděl vás krasavců, že ženský po vás šílí," ale mě tyhle kecy fakt neberou.

---

Vona teda vůbec nejni ani trošku nápaditá. Aby tu nudnou šeď ňák změnila, to jí ani nenapadne. Vona tak hluboký myšlenky nejni ani schopná. A ten její čokl taky ne. Má teda ale kliku, že má mě. Já jí ty barvy změnim sám a dost snadno. Vůbec nepochybuju, že u ní umim bezpečně vyvolat třeba rudou barvu před vočima. A nebo zelenou na vobličeji. Zelenou umim asi v padesáti vodstínech. Jako zrovna nedávno.

Přišla domů a dyž se usadila do svýho, teda vlastně do mýho křesílka, začala bejt hodně neklidná. Porád si mrumlala: "Co to je za divný zvuk?"

Čučela kolem dokola, div si hlavu nevykroutila, ale páč mimo toho, že je slepá, je eště hluchá, furt na to nemohla přijít. Culil sem se pod fousky a rozhod se, že jí eště navíc pěkně zatáhnu za fusekli. Hezky sem se k ní přišmrdolil, jako že budeme mít lásku, ale vona mě dočista vodstrčila a řekla: "Tady něco hučí Číčo a já nemůžu přijít na to, co to je."

"Na to hned tak nepřindeš, při tvejch schopnostech," hezky sem na ní zamňoukal a jal se jí pozorovat, jak se snaží špiclovat uši. Jenomže dyk vona je neumí ani natáčet. Má je porád na jednom a tom samym místě a tak vo to víc musí kroutit hlavou. Ne, že by jí to bylo ale něco platný, pche… Já slyšim, kde se co šustne, ale vona je hluchá jako tetřev v říji. Bloudila tam po tom pokoji a furt nemohla na nic přijít.

"Samá voda, samá voda…." Snažil sem se jí pomoct, páč to zase už byla nuda, nuda, šeď. Konečně se přiblížila k inkriminovanýmu místu, teda k tomu malýmu rádiu, co si na něm pouští ty lesklý placičky a na kerým já rád vysedávam. Je na něm hodně čudliků a páček, kerý já moc rád zkoumam. Musim teda kápnout božskou, že jo, dyž se mi podařilo tu jednu páčku ňák přehodit nebo co, sám sem se lek, dyž to začalo šumět, ale potom sem si na to zvyknul a řek sem si, estli na to vona vůbec přinde.

Trvalo jí to teda rozhodně dýl, než mě to spustit. "Tady to je, Číčo, tys zapnul rádio, tys chtěl poslouchat muziku? Tos ale zapnul špatně, takhle ti to nikdy nebude hrát, ale jenom šumět."

To mě teda ale vopravducky našňupla. Potvora. Vona si snad myslí, že chci poslouchat tu její pakulturu, nebo co. Tak sem na ní prsknul: "No to určitě, tos zrovinka uhádla, já chtěl enom vedět, jak si bystrá. Musím ti teda říct, že žádnej převratnej bystrej talent fakt nejsi." Narovnal sem vocas do nejvyšší vertikální polohy a vodkráčel středem.

Koukala jako zkoprnělá a myslim, že v ten okamžik měla před očima novou úplně neznámou barvu…