Číčo dolů, Číčo, to nesmíš, Číčo, nelez tam. NEE Číčo…. Porád stejná písnička. Vona při její slabomyslnosti prostě nepochopí, že já sem tvor svobodymyslnej a budu si dělat co chci. A dyž mě jo dožere, všecko jí počůram. Jo takovej budu.
Vod tý doby, co si nechala nasadit do kvartýru toho přitroublýho čokla, tu střapatou hopsandu, nemam chvilku klidu. Hopsanda mě furt votravuje, vona si snad myslí, že sem tady snad kvůlivá ní. Já sem se teď zaměřil na vědecký hloubání a vtírka mě porád rozptyluje vod mejch výzkumů.
Začal sem totiž zkoumat gravitaci, nebo-li přitažlivost zemskou. A tak sem si řeknul, že dyž se na mě čoklinda tak lepí,. že jí k tomu bádání taky přiberu do party. Nakonec to je její zásluha, že sem se dal na cestu výzkumnýho pracovníka, že jo.
Abyste tomu správně rozuměli Vona má takový křeslo, (teda měla), ne teda Žolina, ale vona, který když zapojí do ňáký tajný věci, kam já se nedostanu, tak to křeslo začne vrčet a celý se třese a vona v něm sedí a povídá mi: "Chceš Číčo taky uvolnit svaly? Hopni si ke mně."
Jenomže já sem kocour normální, žádný takovýhle vrtivý moresy nepotřebuju, no a vona má teďkonc teda taky utrum. Než si všimla, že tomu psímu trdlu se povedlo dostat se na ty dráty a pěkně je rozdělit zoubkama na několik volně se povalujících kousků na zemi, tak bylo pozdě. No, má po vrtění. A to prosím tomu čoklovi neřekla ale vůbec nic. Dybych to tak udělal já, určitě by mě vynadala. Jenomže já kabely nežeru, že jo. Dokonce je nežral ani morčecí mameluk, dej mu pánbu lehký morčecí spočinutí, ale blbce evidentně moc chutnaj.
Zato její kluk hodně vyváděl, když mu jednim rafem přehryzla šňůru vod klávesnice. To byl elent. Von hulákal jako na lesy, až sem i já na něj mňouknul: " A bude hůř a dobře vám tak. Mohli ste mít jenom mě, já sem hodnej a chytrej kocour. Ale todle střeštiprdlo vám dá eště hodně zabrat. A když mě dožerete, scuknu se s nim a to teprve potom budete čubrnět, jak to tady zdemolujeme."
A tak se stalo, že mě vopravducky dožrali. A teď je ze mě výzkumník přes gravitaci a lidskou psychiku. Jakmile mě došlo, že psí blbka miluje takový ty tenký kablíky, hezky sem se porozhlídnul, kde všude se nacházejí. No a světe zboř se, našel sem jich vopravducky hodně. Abych pravdu řeknul, nevim, na co ty lidi tyhle věci potřebujou, ale k mýmu výzkumu se náramně hodily. A blbka taky. A páč já umim překonat gravitaci daleko snadnějš než čokl, kterej umí podlejzat jenom pod stolem a nebo podlejzat JÍ, spojil sem svůj soukromej výzkum s plánovanou demolicí. Ladně vyskočim do výšin, kam by se ta psí nádhera nikdy nedostala a porozhlídnu se, estli nenajdu ňákej ten kablík. Větčinou se zadaří. A tak ho velmi vědátorsky a soustředěně shodim dolů na zem a pozorně sleduju dráhu letu. Přišel sem na to, že čim větčí silou ho vodstrčim packou, tim dál letí. Poznatek je to ryze muj vlastní a zřejmě si ho necham patentovat.
Nakonec ovšem ve finální části mejch pokusů je to stejně fuk, kde se kablik vocitne, páč hopsalka se přiřítí jako na povel a začne hryzat. Pracuje rychle a spolehlivě. Než bys řek Číča, je kablík porozdělen na několik jiných, malých kablíků a to, k čemu ubohej kablík kdysi vedl, se smutně tetelí kdesi v rohu. Co následuje, dyž se vrátí její kluk zvenčí, si nedovedete představit. Řve jako na lesy: "Žolina mi zase rozkousala nabíječku na telefon, nebo Žolina mi zase rozkousala sluchátka a tohle se dost nudně vopakuje porád dokolečka. Taky jako jedna a ta samá písnička.. A nejlepčí na tom všem je, že to vodskáče čokl. Její kluk je tak nepořádnej, že neví, kde ty vokablíkovaný věci měl a tak si myslí, že na ně ta hopsavá potvora došáhla beze mě. Von toho asi taky moc neví vo gravitaci. No, já mu moje vědecký experimenty na nos věšet nebudu, že jo, ale vona, vona už mě podezřívá. A kluka dycinky seřve, že si to má někam skovávat. Von je ale dost neposlušnej, naštěstí asi po mě a tak se nebojim, že by si tyhle věci vopravdu začal uklízet.
To bych potom musel vymyslet ňáký jiný vědecký vodvětví. Ale eště zdaleka nejni všem dnům konec….