Plastový novověk - pokračování 2

Hledala cesty k minulosti. Bloumala po muzeu, jako osoba s prověrkou "přísně tajné", mohla prakticky do všech částí 14.tého suterénu. Muzeum bylo plochou opravdu rozlehlé a Ami nechtěla zbytečně vzbuzovat podezření, že se pohybuje jinde, než na jejím specializovaném pracovišti.

Často ve své jednotce přemýšlela o starém světě, o lidech v něm a o jimi vyráběných předmětech, které jí naprosto fascinovaly. Hledala nějakou logickou cestu, jak se dostat k informacím z minulosti. Nepochybovala, že v muzeu takové informace jsou, jen nevěděla, kde a jak je hledat.

---

Až po čase dostala spásný nápad. Jako člověk plastového novověku si byla vědoma, že současné světové dění je zaznamenáváno na speciální nanomédia. Nikdy sama sobě nepoložila otázku, proč ale až od roku 2080. Taková prostá otázka ji vlastně nikdy nenapadla. Byla přesvědčená, že kdyby nepracovala v muzeu, nenapadla by jí do konce života. Vše bylo celosvětově dáno. Jeden způsob dorozumívání všech lidí na celé planetě, neustálý vývoj v oblasti plastů byl jedinou prioritou. O tom, co se dělo před tímto rokem, nikde nebyla ani zmínka. Položila si logickou otázku, jak asi lidé starověku zaznamenávali světové dění. Jakým způsobem asi zaznamenávali svou historii a zda-li v případě, kdy by se jí opravdu podařilo najít nějakou výpověď o běhu světa před její dobou, zda-li by vůbec dokázala rozumět výpovědi minulosti.

Pečlivě si prohlížela jednotlivé exponáty z minulé doby a vnímala jejich energii. Obzvlášť ráda se dotýkala podivných tvarů z neznámého,tvrdého materiálu, jejichž tvar připomínal něco roztomilého. Jen nechápala, na co tyhle podivné předměty mohly sloužit. V jejím světě nic takového nebylo. V jedné sekci objevila imitaci miničlověka, částečně vyrobeného už také z plastu, i když plastu hodně a hodně jednoduchého až primitivního. Miničlověk byla pravděpodobně malá ženička, která však měla na sobě zvláštní ošacení opět z neznámého materiálu, že kterého jakoby vycházela příjemná lidská energie. Na co byly určené tyto předměty vůbec netušila, ale o to intenzivněji hledala stín minulosti. Když už pomalu ztrácela naději, že snad poodhrne roušku tajemné minulosti, našla malý obdélníkový předmět, který jí nešťastně vypadl z ruky a při dopadu na plastovou podlahu se sám otevřel. Když se vzpamatovala z překvapení, zvedla onen předmět a pomalu ho donesla na plastový chladný stůl. Opatrně si ho začala prohlížet a s údivem zjišťovala, že je složen z jednotlivých plátků čehosi tenoučkého, ochráněn pevnou vazbou, zřejmě proti poškození a jistě věděla jen to, že se nejedná o žádný druh jí známého materiálu. Prohlížela symboly nanesené na tenkých šustivých plátcích neznámou technologií a nebyla z toho vůbec moudrá. Znakům nerozuměla, přesto však dál listovala v jednotlivých tenkých listech, když našla kresbu, která znázorňovala jakési malé stvoření starého světa, zřejmě dítě, kterak si hrálo právě s imitací miničkovíčka.

Hračky, to jsou hračky, pochopila význam jí dosud neznámých předmětů, které coby památku minulosti milovala, ač dosud nevěděla, k čemu byli lidstvu dobré. Zároveň si uvědomila, že to, co drží v ruce, je jakési poselství starého světa, jakási studna informací o tom, jaké to bylo před rokem 2080. Dál listovala a našla další kresby, ze kterých mohla leccos odvodit. Děti, držící na provázku jakési létající zvířata, která se jí zdáli napohled z podobného materiálu jako plátky se symboly a kresbami. Co ji ovšem nejvíc udivilo, bylo to, co viděla znázorněné kolem. Zelenou plochu jí neznámého původu, prorostlou krásnými dekoracemi takových barev, které nikdy neviděla, ty samé dekorace, co byly ukryty v nízkém zeleném koberci se tyčili v trochu jiném provedení jako veliké monumenty jeden vedle druhého a vytvářeli nepřeberné množství vysoké krásy. A nad tím vším nádherná, blankytná modř…Tak tohle byl svět minulosti. Proč se o něm ale nikdy nemluví? Proč se tají světová minulost? Přece musela být krásná. Prostředí, barvy, materiály, vše bylo úplně jiné, než znala ze současnosti. Zachované zůstaly jen některé praktické a využitelně tvary, ale předměty, dávající radost, hru v jejich současném plastovém světě se nevyráběly. Když si dítě moderního věku chtělo hrát, hrálo si s plastovými pomůckami, které rozvíjelo jeho myšlení tím směrem, který profiloval jeho budoucí povolání, týkající se plastů.

Proč to tak je? Musím dál hledat, teď už vím alespoň co. Svazky ve vazbách s podivnými symboly. To je přesně to, kde se můžu dozvědět víc.

Pokračování příště...

Plastový novověk

Když se Ami vrátila do své bytové jednotky, unaveně dosedla do plastového křesla. Její pohled bloudil po místnosti a zastavoval se na jednotlivostech. Plastový konferenční stolek, nejmodernějšího designu, dokonale imitující bydlení začátku 21. století, vyváženě formovaná plastová křesla, též inspirovaná minulostí a vlastně vše, čeho se její pohled dotkl, bylo z různých druhů plastů, které 22.století dokázalo vyvinout.

---

Vždy jí to přišlo naprosto samozřejmé a dokonalé, ale od té doby, co začala pracovat v historickém muzeu, začala věci vidět poněkud jinak. Pracovala v utajené zóně zakázané historie, to znamenalo, že byla vázána slibem mlčenlivosti. Pokud někdo chtěl pracovat v této části muzea, musel projít bezpečnostními prověrkami a nekompromisně dodržovat pravidla standardu "přísně tajné".

Když Ami byla poprvé seznámena s exponáty, které měla ošetřovat a udržovat, byla velmi překvapená. Udiveně hleděla na předměty denní potřeby i bytové vybavení, o kterém sice věděla, na co slouží, ale zcela jí fascinovaly materiály, ze kterých byly tyto věci vyrobeny. Opatrně se dotýkala exponátů a jakoby pod rukama cítila jejich energii. Některé věci byly chladivé, jiné vyzařovaly teplo, z některých šla síla.. Nikdy nic takového neviděla, ba ani tyto materiály neuměla pojmenovat, neboť vůbec netušila, jak mohly vzniknout. Plastický svět, ve kterém žila, nikdy nic takového nenabízel. Vše, co lidé 22,století potřebovali k životu, bylo z různých druhů plastů. Technologie vývoje plastů byla celosvětovou prioritou. Plasty vypadaly přesně jako exponáty v muzeu, ale na dotek byly neosobní a mrtvé.

Zlehka přejela dlaní po historickém kousku tmavé komody, opatrně pootevřela jednu zásuvku a v ruce vnímala jakousi sílu, vycházející z onoho materiálu. Polekaně ucukla rukou. Měla pocit, že se dotkla něčeho živého, něčeho opravdového. Ten pocit byl tak intenzivní, že když odeznělo leknutí, začala se opatrně dotýkat dalších exponátů. Křeslo, potažené jakousi vrstvou, kterou také neuměla identifikovat, bylo díky ní příjemně hladké a měkoučké. Měla chuť si do něj okamžitě sednout a prožít pocity v něm sedícího člověka 21,století. Takové počínání bylo ale přísně zakázáno. Jen uvědomění si, že v celém objektu muzea je rozsáhlý kamerový systém, jí v poslední chvíli zarazilo.

Jenže Ami od té doby ztratila svůj vnitřní klid. Jak asi žili lidé v minulosti, do které teď díky své práci mohla nahlédnout? Co je to za různorodé materiály, ze kterých vyráběli všechny ty předměty denní potřeby? Ami netušila, jen věděla, že plasty to nejsou.

Jaký byl asi svět před tím? Kde lidé minulosti získaly technologie na výrobu něčeho takového? Jak se dozvědět víc?

Často proto sedávala ve své bytové jednotce v platickém křesle a přemýšlela. Kde a jak se dostat k nějakým informacím? Přes celkem vyspělý informační systém se o historii nikde nedozvěděla. Nikdy jí ani nenapadlo po ní nějak pátrat, protože pravidla plastového světa byla pevně nastavena. A potom jí napadlo to pravé. Historii musí hledat v historickém muzeu. Když člověk moderního světa uchovává, byť tajně zbytky starého světa, je velice pravděpodobné, že by se mohly najít i nějaké exponáty, ze kterých by se mohla leccos dozvědět.

Pokračování příště...

Když mě něco napadne

Tak mě jednou napadlo,

roztřískat mé zrcadlo,

abych ráno, když jsem bdělá

vůbec jsem se neviděla.

A potom mě napadlo,

jedno velké lákadlo,

zrcadlo lze využít,

při krášlení použít.

A tak mě zas napadlo,

zachovat to zrcadlo,

díky němu krásná být,

když se můžu nalíčit.

Kočičí obavy

Teda, tomu nebudete věřit, ale i já, kocour Číča mám někdá vopravduckej strach. Jako že mi ta potvora nedá bonbonky, že mi nepustí ani na čerstvej vzduch na lodžii a nebo že mi nachytá, dyž jí čůram do kytek.

Já se teda snažím jí všecko co nejvíc zavařit, že jo, na to sem koumák přímo rozenej, ale mam taky velký vobavy, že psí vtírka Žolina se mnou už nespolupracuje tak vochotně, jako dřívějc. A tak si myslim, že i ta psí Drákulka se bojí něco rozžižlat, jako to dělala prva. Vona z nás prostě udělala ustrašený tvory. Vona teda tvrdí, že čokl má už jiný zuby a ty prej ho už asi nesvědí a tak naštěstí /pro ní/ moc nehryzá. No pro mě to je docela naneštěstí, páč abych zachoval jakejsi status quo, musim věci cetlovat i za toho línýho čokla.

---

Někdá se mi to docela líbí, třeba drásat papíry, to je teď dočista moje práce, dyž vtírka tak selhala. Shodit si je naštěstí umim bravurně vodevšad a tak potom už jenom zbejvá je rozdrásat. Musim ale fofrovat, než vona řekne klukovi, aby mi voštípal drápy. To by bylo ouplně v háji. Dez drápů nemůžu udělat tak dokonalou spoušť. Nejdřív sem přece jenom doufal v jakous takous spolupráci s čoklindou, myslel sem si naivně, že dyž jí to pěkně natrham / takovej sem já dobrák/ a naservíruju po malejch kouskách, že by to mohla aspoň částečně sežrat, a zase pěkně vyblinkat jako dřívějc, ale vona je už ňáká mlsná, nebo co.

Je to nespravedlivý, páč všechno v týhle domácnosti musim vodřít sám. Už sem tak namakanej, že dokážu z jejího nočního stolku shodit na zem tři knížky jednim vrzem. A nejlepšejší na tom je, že spadnou do misky s vodou, kerou nám tam podstrkuje, abysme prej neměli žížeň. Dyž moje skvělý dílo viděla poprvně, /knížky, pozvolna se nacucávající vodou/ ani nevěřila svejm vočím. Tak sem na ní prsknul: "To čučíš, jakej sem borec, co? A div se vo to víc, že mam takovou sílu po těch blemtech, kerejma mě krmíš."

Nebudu jí přece věšet na nos, že vod jejího dvounožce dostávám syrový masíčko, že jo. Vona by mu to zarachla a bylo by po síle.

Ale zase na druhou stranu strach dovedu překonat, že jo. Nejsem přece žádnej srabík. Dlouho sem se nevodvažoval skočit nahoru na dveře a vodtamcuť na almaru. Porád sem to vokukoval a proměřoval, bral v úvahu, že ty dveře se nekoordinovaně ňák samy pohybujou při sebemenčím šťouchnutí do nich a taky nejsou nahoře ňák extra široký, že jo. No a potom sem tu nejistotu a strach teda dokázal překonat. Hopsnul sem na horní hranu těch hejbacích dveří jednim elegantnim skokem a dalšim skokem sem byl na almaře. Krásná vejška. Pyšně sem se tam producíroval, ale řeknu vám teda, že tam bylo dost prachu. Vona asi nebude zrovna z těch nejpořádnějších. Při zemi to vona gruntuje furt, už mi s tim leze na nervy, dycinky zapne tu vrčavou obludu a spolu tam šmejdí a šmejdí. Já se du hned skovat, ale čoklinda tam vočumuje a to byste nevěřili, vona jí s tou vobludou vobčas taky vyšůruje kožich. Říká: "Pojď sem Žolinko, vyluxujeme kožíšek," a trubka de a nechá se luxovat.

Místo, aby si radči uklidila horejšek almary, uklízí čokla. A na můj zaneřáděnej kožich vod jejího almarovýho prachu ani nevzdechne. Aby teda nevznikla mejlka, jako že by to vypadalo, že chci taky přeluxnout, no to vopravducky ne, /to bych jí zdrapal, i kdybych měl voštípaný drápy/,ale nahoře by teda uklidit mohla, no řekněte sami. Takhle se budu bát, že dostanu alergii na almariovej prach a dočista se ukejcham A to bych teda vopravducky nechtěl.

Všelék

Když tě občas tělo bolí,

chytrá hlava léčbu zvolí,

dosyta se nadlábnout

a na gaučík natáhnout.

Když tě občas duše bolí,

a ta bolest nepovolí,

chce to všechny negace

do hajzlíku vyzvracet.

Když tě pořád všechno bolí,

jako bys snad dostal holí,

nezabere čas, léčba ba ani rum,

je čas prohlédnout si krematorium...

Chybný úsudek - mylný předsudek

Když políčil si Pepa na tu dámu ve zlatě,

s myšlenkou, že s ní bude pěkně ve vatě,

pevně přesvědčen byl, že její velké prachy,

zaženou provždy jeho chmury, obavy a strachy,

že bude víc na špiritus, co hrdlem tak rád prolívá

a z výplaty na nutné množství často už mu nezbývá.

Že líbivá a převelice sladká slůvka zvolil,

netrvalo dlouho a její zlatem ztvrdlé srdce zlomil,

však sám sobě, aniž by jen matně tušil,

velikou a krutou past sám sobě vlastnoručně ušil.

Dáma ta pozlacená, studenou ledovou královnou byla,

za společné bydlení Pepovi sankce vbrzku napařila,

vše, co za její peníze spolu pořídili hned dvěma vydělila

a milému Pepovi ještě za tepla účet předložila.

A tak Pepa každý den těžce finančně krvácel,

v nechutném absťáku se smutně často potácel,

musel však platiti za každou housku či rohlíček

z výplaty často nezbyl mu ani desetníček..

Ta dáma lakotná své miliony dobře ochránila,

před nebohým Pepanem je celkem snadno ubránila,

a Pepa skáče jak zlatava píská a jeho výplata rozplyne se hned,

jo žít s ženskou hamižnou, to není nikdy žádný med,

často by Pepa od ní nadobro utéci předaleko chtěl,

bohužel jeho příjem by na útěk a jiný život prostě nevyšel.

Někdy chybný úsudek,

ovlivní i předsudek

a tak se Josefovi stalo,

že mu dílo neklapalo.

Špatná volba

Nedávno jsem byla nucená zajet na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Parkovat tam není kde a tak jsem se poprvé ve svém životě, směle odvážila zkusit zaparkovat v parkovacím domě ve Štruncových sadech..Vždycky jsem kolem něj projížděla v posvátné hrůze, že by snad někdy nastal šílený okamžik, kdy by nezbylo nic jiného, než se nechat spolknout parkovacím bludištěm o 5ti patrech. S mým orientačním smyslem se snad už nejednalo ani o odvahu, ale přímo o drzost. Už jenom najít vjezd bylo pro mě unikum. Kupodivu se mi podařilo nevjet v protisměru a tak jsem směle pokračovala do útrob toho nehostinného a nevlídného monumentu. Hned v úpatí vyvýšeného vjezdu mě zastavila závora a já inteligentně pochopila, že si musím u přistavěného automatu vymáčknout parkovací lístek. To bylo také první a poslední, co se mi v tom parkovacím domě povedlo. Další dění by se mohlo směle označit názvem: "Jak si stará, tak jsi blbá."

---

Naštěstí jsem nemusela vyjíždět do vyšších pater, odkud bych pravděpodobně už nikdy netrefila ven, ale podařilo se mi svého Modráska usadit na místě v přízemí, které, jak jsem skrytě doufala, opět najdu. Hrdě jsem parkovací lístek položila v autě tak, aby byl vidět a začala jsem zuřivě hledat východ pro pěší. Zajímavé bylo, že v ten okamžik nikdo, na koho bych se nalepila, aby mi on nic netušíc vyvedl z parkoviště ven, neodcházel a tak jsem tam bloudila a hledala jako honící pes. Po celkem dlouhé době jsem našla dobře utajená východová vrátka a po schodech dolů jsem se dostala na čerstvý vzduch, kde jsem se opravdu zhluboka nadýchla. Jen co se za mnou dveře opatřené Branem zavřely, prozřetelně mě napadlo podívat se, jak se dostanu zpátky. Oblil mě poprvé studený pot. Zvenku nebyla klika, nýbrž koule. Přečetla jsem si upozornění: "Pro otevření dveří, vložte parkovací lístek."

Co mám vložit, když mám lístek v autě, to bohužel nepsali. Naštěstí v té chvíli vyšla nějaká slečna, tak jsem využila své šance a vklouzla jsem zpátky do toho obrovského bludiště. Utěšovala jsem se. " To nic, vezmu si lístek z auta a všechno bude OK. Alespoň si natrénuju zpáteční cestu. Jak si člověk někdy i sám sobě nalhává věci, o kterých podvědomě ví, že nemůžou být OK, jelikož se zná… Prohlížela jsem si pečlivě zpáteční cestu, všechny dveře a úspěšně trefila k Modráskovi a vzala jsem si ten zatracený parkovací lístek.

Konečně jsem byla se zajištěným zpátečním vstupem na přechodu pro chodce a putovala jsem do pojišťovny.

Najít ve všeobecné pojišťovně výtah, ba i jen obyčejné schodiště, se mi zdál takřka nemožný výkon. Všechno je tak fikaně schované, že blouděním jsem se dostala do ještě většího stresu, který mi spolehlivě blokuje všechno myšlení. Když jsem se konečně dostala do kýženého čtvrtého patra a našla příslušné dveře, nepříjemná úřednice mě z nich nekompromisně vypakovala. Sedla jsem si tedy v chodbě a poslouchala, jak se ze všech kanceláří linou výbuchy smíchu. "No, ve VZP prostě pracují samí veselí lidé," říkala jsem si, i když podle té nabubřelé madam z mých dveří to nevypadalo. Po 20ti minutách čekání mi došla trpělivost. Znovu jsem zaklepala a vlítla do dveří. Madam měla soukromou návštěvu, žádné úřední jednání a na mě slastně zapomněla. "Potřebuji tady jenom něco nechat pro revizní lékařku," zaburácela jsem, než nabrala dech. Uštěkla na mě, že se to už nenosí sem, ale vyřizuje v recepci. Asi jsem se na ní nepodívala nijak láskyplně, nebo se v ní něco hnulo a já slyším: "Když už jste tu, tak to tu nechte." Takřka jsem po ní hodila vlhkostí mých rukou propocené dokumenty a vystřelila jsem jako postřelená srna, říkaje si: "Každý pátek není svátek" a mazala jsem do šíleného domu pro auto a další porci nyní už téměř smrtelného potu.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přes lístek otevřít vstupní vrátka a nacvičenou cestou jsem profrčela rychlostí blesku, s přáním sedět v Modráskovi a rychle pryč. Najít výjezd byl taky pěkný horor, nicméně zadařilo se a já se dostala na výjezd, před zachycující závoru. Zde jsem předpokládala, že zaplatím. Přiložila jsem tedy lístek k automatu před závorou. Automat lístek nacucl a spolkl jako malinu a začal na mě blikat: Zaplaťte prosím."

Já bych ráda, ale jak a komu? Nikde nebyla ani noha. Ten stroj na mě chtěl 5 korun a jelikož jsem byla už totálně zblbnutá a vystresovaná, udělala jsem jednu z největších pitomostí svého života. Do škvíry, přes kterou zmizel v útrobách toho blikajícího robota můj lístek, jsem nacpala požadovanou pětikorunu s nepěknou myšlenkou: "Udav se šmejde." A v tomtu duchu jsem tu kovovou minci zarvala celkem hluboko, než jsem pochopila, že tam nepatří. Snažila jsem se jí tedy vyndat, ale nešla tam, ani zpátky. Zajímavé na tomto momentu bylo, jak auta začala vyjíždět z parkoviště a hned se za mnou vytvořila fronta. Propadla jsem obrovské panice. Naštěstí se v ten okamžik objevili v dosud prázdné místnosti se sklem dvě ženštiny. Šla jsem tedy k okénku, vyjevila svou tklivou story a ženština se celkem neochotně zvedla a šla se mnou k automatu.

Nedivím se, že nadávala a mluvila celkem ironicky. "Vy jste neviděla automaty, kde se platí, když si přijdete pro auto? Ne, já je neviděla. Ačkoliv jsem kolem nich musela projít dvakrát, neviděla jsem je. Na její otázku, proč jsem tam cpala ten peníz, když jsem přece viděla, že tam nejde, jsem jenom tiše mlčela a styděla se. Do pláčení jsem neměla daleko. Hrozná chvilka. Baba vrčela, že jsem to rozbila a že to musí celé rozebrat a že si musí jít pro nářadí a já se dívala na za mnou neuvěřitelně rychle vznikající kolonu rádoby vyjíždějících aut. Když baba přišla s potřebným vercajkem, mou ubohou pětikorunu i s parkovacím lístkem za značného nadávání vydolovala a povídala: "Teď si můžete jít zaplatit k pokladně." Ukázala na prosklenou kukaň, kde před tím nebyla ani noha. Schvácená na duši i na těle jsem zaplatila a konečně jsem se vymotala z té hrůzy. Pro útěchu mého velice pošramoceného sebevědomí jsem si mumlala: "Kdyby babajzny byly v kukani, šla bych na ně rovnou." Ale i přes tento chabě utěšující fakt jsem odjížděla s pocitem, že jsem úplně pitomá.

Fuj, parkovací dům už nebrat. Nikdy. Raději zaparkuji na veřejném venkovním parkovišti a půjdu přes půl města pěšky.

Někdo to rád horké a někdo zakázané...

Ta zlomyslná potvora nám zakazuje úplně všecko. Mě i čoklovi. Mě, abych pravdu řeknul, to zase tak ňák moc nevadí, že jo, ať si mele, co chce, ale sralbotka Žolina se někdá bojí se mnou spolupracovat na plný vobrátky. Musim jí teda dost lákat, aby udělala to, co naplánuju.

---

Mě třeba se moc líbí to zastrkávátko, co cpe do tý její krabice. Vona tomu říká flaška, nebo fleška? Nevim to docela přesně, ale je nabíledni, že tohle před náma bedlivě skovává. Dyž si vyskočím na tu početní krabici, snažim se packou tu flašku dostat ven, aby spadla na zem, tak mi teda dost nevybíravym a pro mě nepřijatelnym způsobem pakuje dolů. "Ale koukej padat vodsuď Číčo," hned na mě huláká. Prsknu na ní, co že si to jako dovoluje, ale vona mě vypakuje dřív, než to stačim vydloubnout a už mě tam nepustí. A smim tam, až tu věc vyndá a sková.

Enomže vona už začíná bejt sklerotická a tenhle její poklad tam jednou zapomněla zastrčenej. To teda byla chvíle pro mě, to vám povim. Dělal sem, jako že nic, dokavaď nevypadla z bytu a my s čoklem nezvostali sami doma. Jakmile se za ní zabouchly dveře, zahájil sem akci. Dobře sem veděl, že to nebude jednoduchý a bude to náročný na čas a tak sem nelenil. Hopsnul sem na ten krabicoidní počítač a packou sem lovil tu flešku a snažil se jí vyrvat. Moc to nešlo a tak sem bystře pochopil, že todle bude chtít silnější kalibr. Zvážil sem svoje možnosti a došlo mi, že tadle akce bude chtít vopravdu odvahu. Skočit z počítače na tu zasunutou věc a trefit se na ní přesně, to už je oukol pro skákací virtuóze. Naštěstí to já teda sem. Mam smysl pro rovnováhu a taky pro všechny možný kraviny, jak teda tvrdí vona, žejo… A tak sem si vypočetnul dráhu skoku a předníma packama sem hopnul na tu vystrčenou věc, vodrazil se vod ní a potom doskočil na zem. Napoprvý to nezabralo až tak dokonale, ale to sem ani nečekal. Stačilo mi, že se to hnulo a začalo viklat. Tak sem svoje dokonalý skoky několikrát zvopáknul a fleška byla najednou venku z krabice a ležela na zemi. A to už přiskotačila zvědavá čoklice, co že sem jí to zase naservíroval k dalšímu zpracování. Vočuchala to frňákem a po delší lustraci vonoho předmětu se znechuceně votočila a štěkla na mě: ˇ"No Číčo, todle nežeru, to bych si vylámala zuby, shoď mi něco jinýho." Byl sem teda trochu zklamanej, ale potom sem uznal, že bezzubá Žolina by mi byla v mejch plánech k ničemu a tak sem jí shodil balíček tyčinek. Jenomže vona je úplně blbá, vona ty tyčky sice vybalila, ale nesežrala, no chápete to? Nechala je rozsypaný na tébichu a šla si lehnout. Já teda todle taky nejim, to bych se leda tak poblil, a už sem byl celej upachtěnej, tak sem si šel taky hodit šlofíka. A probudim se, až vona přinde domů, abych viděl, jak bude řádit a hulákat na Žolinu, jako co že to udělala za brajgl s těma tyčinkama.

Jenomže všecko bylo úplně jináč. Je to prostě nespravedlivý. Vona přišla domů, viděla tu tyčkovou spoušť a povídala: "No Žolinko, ty jsi dáreček, jsi hodná, žes mi taky nějakou tu tyčku nechala." A pak, tomu nebudete věřit, pak sebrala pár těch tyček z toho tebichu a začala je chroupat. No fuj tajbl.
Za to, dyž uviděla na zemi tu flešku, začalo hotový peklo. "Ty malý mizero, jaks to dokázal?"
Dyby mi nenadávala, řeknul bych jí, co mi to dalo práce a jaká to byla facha a dřina. Ale takhle sem na ní jenom mňouknul: "To bys ráda veděla, co? Pcheee." Mrsknul sem vocasem a v tu ránu sem byl ve fuseklích. Vona zkoumala následky mýho činění a já byl sám překvapenej, co všechno dokážu, ani vo tom nevim. Fleška to sice ustála bez větší úhony, za to tu díru, vona tomu říká USB port, tak tu sem definitivně voddělal. Tam už nezastrčí nikdá nic. Teda zastrčit může to jo, ale bude jí to prdlajs platný, páč tam už nic nedrží. Vono se to ouplně vyžvejkalo, nebo co a dokonce z toho asi i něco vypadlo. A vona, místo aby vocenila muj nevobyčejnej talent, tak furt mlela, že sem kazisvět a že se mnou udělala životní terno. Já teda nevim, co je to terno, ale podle toho jak byla rozjetá, to nebude nic pěknýho. Vona teda umí nadávat, to vám povim.

Druhej den přišla s ňákejma novejma kablíkama, něco kutila u tý její plechový počítací krabice a potom mi řekla: "Hele ty všetečko, musela jsem kvůli tobě koupit rozbočovač a flešku budu strkat sem dozadu. Ne aby tě napadlo tady šmejdit. Jak tě taky načapám, bude zle."
Vona teda je vobčas i vtipná. Sem já snad nějakej trouba, abych se nechal chytit při činu? Myslim, že až se mi povede tydle nový kablíky naservírovat Žolině a vona si s nima poradí po svým, budeme jí muset křísit. A vona konečně pochopí, že všechny ty její zákazy si může vetknout za klobouk.

Přes přísný zákaz dotýkám se všeho.

Moje panička je sice hodná, ale nedovolí mi žádné pěkné hraní, co mi baví.. A taky nesmím nic kousat, čůrat a kakat v bytě, tahat za dečky a honit kocoura. To honění kocoura se mi líbí ze všeho nejvíc a jemu asi taky. Vždycky se to potom vyvine v pěknou fackovací akci, kterou Číča bravurně ovládá. Jenomže panička se vždycky zlobí a volá: "Uklidněte se zvířeno."

Já ani Číča teda nevíme, co je to zvířena a tak si jí moc nevšímáme, protože nám není jasné, komu a proč to vlastně říká.

Panička se hněvá: : "Žolino, přestaň tady lítat, vylítáš se venku."

Tomu moc nerozumím, protože přece nelítám, vždyť nemám křídla a nejsem ta krásná labuť, jak si kdysi panička, když jsem byla ještě malá, myslela, že ze mě bude. ˇ Ale pro jistotu zkouším lítat i venku, kde nejsou nízké stropy, ale vysoká obloha, ale lítat mě stejně nejde, ale to nevadí, tak aspoň hodně rychle běhám. Jsem nejrychlejší z naší psí smečky a moc ráda v plném trysku skočím na záda Lerouškovi, o kterém jeho panička říká, že si s ním připadá, jako když vozí kačera na provázku po náměstí. Leroušek si totiž pořád všechno prohlíží jako okázalý turista v cizím městě, rozvážně a důstojně chodí a tak je ideální jako bezpečná přistávací plocha pro moje čtyřnohé pozemské lítání. On asi není moc rád, když na něm přistanu tu zleva a tu zprava, jeho panička se bortí a moje panička na mě křičí:

"Žolinko, šetři si Lerouška, ať tě dlouho vydrží."

I venku mi panička hodně věcí zakazuje. Tedy abych byla úplně přesná, snaží se mi zakázat. Ale tak nějak trochu jinak, než doma. Někdy jejím povelům nerozumím ani za mák. Třeba když mi řekne: "Nechoď nikam daleko, Žolinko." To vůbec nevím, co myslí. Pro ní je daleko dál než pro mě. Než ona ujde jednu dálku, já jich uběhnu aspoň pět. A tak si běhám a hopsám jak chci, ale když panička zavelí: Žolino ke mně, to vím, že mám přiběhnout." A panička má vždycky radost a řekne, že jsem hodná.

Taky vím, co znamená vyfič. To je zakuklený zákazový povel, že se mám ztratit. Tohle se moje panička naučila od Lenouškovo paničky, ale mě se to nelíbí, protože mě panička od sebe odhání. A já přece u ní chci být. Nejvíc vyfičuje, když vaří a já se jí motám pod nohama v naději, že mi dá něco dobrýho k snědku. Motá se tam i Číča, ale tomu neříká "vyfič", protože Číča je chytrý kocour a číhá zpovzdálí.

Když panička není doma, je mi smutno, a tak si hraju s věcmi, které jsou cítit po ní. Zrovna nedávno se mi podařilo uzmout její mezizubní kartáček, pěkně ho rozkousat a spolknout. Jenomže jsem ho asi rozkousala nějak špatně a on mi dost tlačil v bříšku a tak mi nebylo dobře. Když panička přišla z práce, hezky jsem se na ní podívala a začala jsem zvracet. Nejdřív jsem vyblinkala držátko kartáčku. Když to panička viděla, držela se za hlavu a povídala mi: "Žolinko, ty jsi taková trubka, to snad ani není možný…"

"Ale je to možný," chtěla jsem na ní zavrtět ocáskem, jenomže jsem to už nestačila, protože jsem začala blinkat ten zbytek. Panička zírala v němém úžasu, jak se z mých útrob vylučuje drátek obalený štětinkami. Jenom zasípala: "pro Krista Pána."

Když jsem to všechno vyblinkala, aby panička věděla, že už svůj mezizubní kartáček nemá hledat, hned se mi udělalo dobře a šla jsem se s chutí nadlábnout.

To mi panička naštěstí nezakazuje.

Nad internet není

Dnes již život možný není,

bez kvalitního připojení

a kdo na fejsbůku nebyl,

jakoby snad ani nežil.

Fejsbůk všechno hlásá,

Ach Bože to je krása,

selfie se na zeď lepí,

vše co v módě nyní letí.

Jeden žasne,

co je k mání,

starci mládnou,

bez ustání,

mladé dívky v lepé ženy,

zázrakem jsou přeměněny.

Z muže se i stane žena,

co však vybavení nemá,

jiné muže řádky láká,

u monitoru pak cáká..

Kdo to ví a není hloupý,

internetem neprohloupí

a tak dobře, že už je tu,

třikrát sláva internetu.

Před smrtí se utéci nedá

"Ahoj mami, kuky kuk!"

Dívá se na mě a nemůže mě poznat.

"Ty tě zase ovázali celou hlavu, vypadáš jako Gagarin v přilbě."

Máma se směje, když vidí, že se směju i já.

Neví, že pod obvazem má na čele schovanou obrovskou otevřenou ránu vypálenou po ozařování kožního karciomu. A netuší, že boule, co se jí udělaly za ušima, jsou metastázy. Naštěstí nemá bolesti. Usmívá se na mě a je šťastná, že jsem za ní opět přišla. Nepamatuje si, že jsem u ní byla včera, předevčírem, před týdnem, před rokem…Minulost jí splívá se současností a má svůj svět, kterému nerozumí ani ona sama. Sedí ve svém křesílku, nohy si opírá o malou židličku a pozoruje mě. Konečně mě poznává.

Ohřívám jí oběd, ale jí jako vrabec.

"Musím to sníst všechno?" ptá se mě. "Už to nechci." "Ne mami, nemusíš, ale sněz aspoň ještě tři lžičky, jo?"

Poslušně se snaží mi vyhovět, ale moc jí to nejde. Nemá už chuť k jídlu. Nenutím jí. Odklidím talíř a ona v tu ránu zapomene, že něco jedla. Vložím jí do ruky kousek buchty a řeknu: "Papej mami, ať máš nějakou sílu." Převaluje sousta v ústech a usmívá se na mě. Bolí mě srdce, vidět jí takto bezmocnou a bezbranou. Je už tak slabá a vzhledem ke svému věku a nemoci, nemá před sebou už mnoho týdnů, nebo měsíců života. Moje maminka. Mám jí moc ráda a obdivuji jí za její pokoru a za to, jak je smířená s osudem. Před necelými třemi léty, když byla v nemocnici, mi řekla: "Netrap se holčičko, bude to jak PánBůh dá." Měla jsem hrozný strach, jak všechno zvládnu. Chodit do práce, starat se o ní a o bratra, který je velmi těžce pohyblivý. Tenkrát v té nemocnici cítila tu moji hrůzu, vzala mě za ruku a pověděla mi: :Víš holčičko moje,že doma léčí i stěny, ale kdyby to opravdu nešlo, vrátím se sem, do nemocnice." V ten okamžik jsem si slíbila, že jí vezmu domů a už nikdy do žádného nemocničního zařízení nedám.

Snad budu moci ten slib splnit do puntíku. Díky pečovatelské službě, zdravostí službě a její praktické doktorce může být doma, ve svém prostředí a ne v žádné LDNce, kam ji chtěli umístit lékaři. A já se tiše modlím za to, aby mohla být doma do konce všech svých dnů. Tak by to mělo být. Proti jejím metastázám není už žádná léčba. Jakýkoliv pokus by pouze urychlil její konec. Vím, že to tak opravdu je, že tentokrát mají doktoři pravdu.

"Udělám tě posilující nápoj. Těšíš se?"

Usměje se na mě a řekne mi. "Už se nemůžu dočkat." A obě se rozesmějeme. Vidím ráda, když se směje. Díky tomu, co se děje s ní, dokážu ocenit kouzlo okamžiku. Několik vteřin je šťastná.

Podávám jí sklenici s bezchutným bílým práškem, rozmíchaným v minerálce a ona celý obsah poslušně vypije. "Věř a víra tvá tě uzdraví," pomyslím si s nadějí, i když dobře vím, že to tak není, ale ona to neví. Věří mi a já její důvěru nesmím nikdy zklamat. Věří ve mně, i když mě už někdy hned nepozná. A to je veliký závazek. Alespoň pro mě. Nechci myslet na budoucnost, nechci se bát toho, co jednou musí přijít.. její smrt. Myslím jen na to, aby se jí dostalo té velké milosti, že by umřela doma, ve spánku, ve své posteli, v ten okamžik, kdy budu u ní. Modlím se… Miluji tě mami.

Chci umírat zásadně v jejím kutlochu

Dyž se vod nás dočista ztratil morčecí mameluk, vona mě vysvětlila, že umřel. Von teda smraďoch musel umřít i s klecí a s chalupou, páč všechno se jakoby do země propadlo. Tak vod tý doby vim, co to znamená umřít. Po kocouřím si to vysvětluju určitě dobře. Umřít, to znamená ztratit se. A tak já teda taky vobčas umřu. Moc se mi potom líbí, jak vona mě hledá. Vona nemá talent na vobjevování kocouřích schovávaček a tak dost často šílí. Nejdřív vlítne na chodbu a volá na mě "Číčo, Číčulko…" Ale já nic, že jo. Přece se jí nebudu nikterak vozejvat, dyž na tý chodbě ale vůbec nejsem. To dá přece rozum do čepice, že jo.

---

Vonehdá jsem našel zbrusu novou schovku. Tam se mi tak líbilo, že sem tam umřel na fakt dlouhou dobu. A vona jančila, radost pohledět. Hledala mě slepoňka po celým kvartýru, dokonce votevřela i skříně, estli sem tam náhodou někde neuvíznul. Tak sem jí jedním vočkem pozoroval a druhym sem sladce klimbal, dyž se stala ta vobrovská zrada. Podlejzavá psí vtírka Žolina jí práskla, kde sem zašitej. Věřili byste tomu? Vona si tu Žolinu dočista vochočila. Dyž jí konečně došlo, že mě jen tak nevyčuchá, vobrátila se na psího šmejdila a zeptala se ho. "Kde je Číča Žolinko, najdi ho."

A ta psí blbka mě vopravdu prozradila. A eště při tom radostně kroutila vocáskem. Zavedla jí do chodby, kde sem byl skovanej v báglu toho jejího velkýho dvounožce. Práskačka nechutná. Taky sem na ní pěkně prskal, ale vona si z toho vůbec nic nedělá. Sou to prostě vobě potvory.

"Tak tady jsi Číčulko, já jsem se bála, že ses nám ztratil." Povídala mě a začala mě muckat.

Na to sem měl zrovinka tak akorát náladu, že jo. Byl sem tak hezky umřelej a vona mi to zkazila.

Tak sem vymyslel, že se musim dostat na tu velkou chodbu, kde sou schody nahoru i dolů. Ale tak, aby to vona vůbec neveděla. Číhal sem při každý příležitosti, dyž někdo přicházel nebo vodcházel a vopravdu se mi to povedlo.Páč mam rád vejšky, nasměroval sem si to směrem nahoru. Že tam jako umřu na hodně dlouho, abych si vod ní konečně trochu voddáchnul. Enomže vono tam nebylo dočista nic. Jenom schody a dveře. Hodně schodů. Žádná prima skovávačka. Prostě nic. Tak sem se chtěl vrátit, ale neveděl sem jak. Dyk je to všechno ouplně stejný a taky se mi tam vůbec nelíbilo. Usoudil sem, že todle místo nejni na umírání to pravý. Líp se umírá v jejím kutlochu.

Mezitím mě vona už začala hledat, páč sem slyšel ňákej šramot, jak asi votvírala dveře a potom sem slyšel jak na mě volá. Chtěl sem teda za ní laskavě jít, enomže v tom baráku se tak podivně rozlíhají hlasy, že sem ale dočista vůbec neveděl, vodkad na mě volá. Estli zezdola a nebo sezhora. Vona teda naštěstí za mnou poslala psí čoklindu. "Jdi pro Číču Žolinko," slyšel sem, ale vůbec sem neveděl vodkavad se to line. Začal se teda víc mňaukat a Žolina vystartovala nahoru. Jenomže ta psí blbka se na tý chodbě taky ztratila. Vono těch schodů tam bylo prostě moc. Začala tam hafat a moc hezky se to rozlíhalo. Tak sem do toho začal řvát po kocouřím, jak sem uměl nejvíc. Někdy se s čoklem slušně spolupracuje. Takovou rotyku tadle schodama prolezlá chodba eště nezažila. Nejdřív se votevřely jedny dveře, tak sem do nich vlítnul, páč sem si myslel, že sou to naše dveře. Ale hned sem poznal, že je to tam ňáký jiný, než u nás a moc se mi tam nelíbilo. A ten chlap, co votevřel začal hulákat: "Tady je, šel se podívat asi k nám."

To už vona supěla po schodech za mnou, drapla mě a povídla mi: "Vidíš Číčo? Už jsi vyhlášená firma, každý už ví, že patříš ke mně, tak buď rád, že jsem tě našla. Co kdyby si tě někdo třeba nechal?" Tak to bych fakt nechtěl. Konečně už sem na ty její moresy celkem zvyknutej, že jo. Tak sem byl rád, že sem zase u ní a hezky sem se jí po kocouřím votřel vo nos.

Mezitim vtírka porád štěkala, až se barát votřásal v základech, páč taky nemohla trefit domů.

Von ten dům bude asi ňákej zakletej, páč tam se nedá vorientovat po sluchu. Vodněkud se vozvalo: Tady je vaše Žolina." Dyž sme se konečně všichni našli, vona byla dočista vyřízená.Ale já a čokl sme byli rádi, že sme zase doma a já se rozhodnul, že umírat budu zásadně doma a na tu chodbu hodně dlouho nepáchnu.

Chci říct, že jsem úžasná pěstitelka, ale nemůžu....

Letos v lednu jsem si koupila ve výprodeji zubožené Cymbidium za neuvěřitelných 40Kč.

Vím, že tato orchidej není vhodná pro pěstování ve vytápěných bytech, přesto jsem si řekla, no za 40 - nekup to.

---

Moc jsem se s ní nepárala, dala jsem jí k mámě na uzavřený balkon, kde jí buď někdo zalil a nebo taky nezalil. Když nám dodělali zateplení domu, vzala jsem si jí domů a šup s ní na lodžii. Péči neměla nijak závratnou, sem tam zalít. Nic převratného jsem od ní nečekala, viděla jsem, že přes svůj ubohý vzhled stále žije, protože jí vyrostly tři nové trsy listů. Tyhle listy byly svěží a zelené na rozdíl od těch, které na ní zůstaly po pobytu v supermarketu. Když hrozilo, že začne mrznout, což podle mojí veskrze špatné úvahy bylo koncem října, dala jsem milé Cymbidium na venkovní chodbu a nijak víc jsem si ho nevšímala.

Asi tak za 14 dní mě ale napadlo, že když je tak ubohoučké, že bych ho třeba mohla přesadit. Vzala jsem ho do kuchyně na stůl, že to tedy nějak rozkuchám a světe zboř se, já na něm objevila 3 květní puky. Sice jsem to nikdy před tím neviděla, ale poznala jsem hned, že to je opravdu kvetení. To zásadně změnilo můj postoj k této květině. Přesazování se nekonalo a já kolem orchideje chodila celkem svátečně naladěná. Modlila jsem se, aby dovykvetlo, přece vím, kolik nebezpečenství na krásnou květinu na chodbě číhá. Nedostatek světla, možná i vyšší teplota, málo živin a v neposlední řadě i nenechavé cizí ruce. Cymbidium mě tako napínalo asi 6 týdnů, pravidelně jsem ho chodila okukovat a hlavně fotit.

Dnes už vím, jaké bude, neboť část květů je už rozvinutá. Jeden stvol se mi bohužel zlomil, tak jsem ho zalepila a ovázala a vypadá to, že i tento dovykvete. Je to takový můj malý zázrak. Nevím, jestli bude kvést i příští rok, jelikož teď může být ještě pod vlivem všelijakých stimulujících preparátů od "výrobce", ale radost mi udělalo přenáramnou. Na rozdíl od jiných výprodejových orchidejí, které první rok také čile vykvetly, ale letos se ani jedné té potvoře do kvetení nějak nechce.

Z toho ovšem plyne, že přísloví " Nejblbější sedlák má největší brambory" se zakládá na holé pravdě...

Nemůžu říct

Nejde mi mluvení,

v krku mám bolení.

Nejde mi myšlení,

bolí mě v koleni.

Nebude nikdy vědět svět ,

co bych mu chtěla říct právě teď,

co trápí mě a žere

zkráceně všechno mě sere…

Pozor na vánoce

Po roce opět varování ... 
 
Rodiče, babičky, dědečci pozor na paragrafy !

 
1) Slibovat, že přijde Ježíšek - šíření poplašné zprávy
 § 357 Trestního zákona (dále jen TZ) - až 2 roky.
 
 2) Když nebudeš poslouchat, nedostaneš nic - vydírání
 § 175 TZ - 6 měsíců až 4 roky.
 
 3) Když budeš hodný, Ježíšek ti přinese ... - podplácení
 § 332 TZ - sazba až 2 roky.
 
 4) Lití olova - činnost, která může způsobit újmu na zdraví -
 §148 TZ - odnětí svobody až na 1 rok.
 
 5) Otevření dopisu pro Ježíška - porušení listovního tajemství -
 §182 TZ - až 2 roky.
 
 6) Když vydržíš až do večera "nepapat", uvidíš zlaté prasátko -
 § 207 TZ - zanedbání povinné péče - trestní sazba až 2 roky.
 
​ Takže bacha, Vánoce jsou za dveřmi !!!!"

Padesát odstínů všeho

Vona se mi strašně ráda prohrabuje v kožichu. Vim, že sem elegán, vo tom žádná, ale vona by mě svou láskou zřejmě chtěla vopravducky umořit. A nebo estli je tak fascinovaná mejma padesáti odstínama šedi, co mám v kožíšku.. tak nevim. Každopádně mi s tim ale hodně leze na nervy. Vona teda tvrdí, že se musí podívat, estli nemam blechy, ale to fakt kecá. Kde bych k nim asi tak přišel, že jo, dyž mě nepouští ven. Jedině vod tý psí hopsandy. Ta chodí z toho jejich vyvenčování zmazaná jako čuně a hned se ke mně hrne. Ale dybych měl blechy, asi by mě to kousalo, tak že je nemam a vona si vymejšlí, abych to její ňuchmání musel přetrpět. Sice mi říká: "Tovíš Číčo, to je úděl vás krasavců, že ženský po vás šílí," ale mě tyhle kecy fakt neberou.

---

Vona teda vůbec nejni ani trošku nápaditá. Aby tu nudnou šeď ňák změnila, to jí ani nenapadne. Vona tak hluboký myšlenky nejni ani schopná. A ten její čokl taky ne. Má teda ale kliku, že má mě. Já jí ty barvy změnim sám a dost snadno. Vůbec nepochybuju, že u ní umim bezpečně vyvolat třeba rudou barvu před vočima. A nebo zelenou na vobličeji. Zelenou umim asi v padesáti vodstínech. Jako zrovna nedávno.

Přišla domů a dyž se usadila do svýho, teda vlastně do mýho křesílka, začala bejt hodně neklidná. Porád si mrumlala: "Co to je za divný zvuk?"

Čučela kolem dokola, div si hlavu nevykroutila, ale páč mimo toho, že je slepá, je eště hluchá, furt na to nemohla přijít. Culil sem se pod fousky a rozhod se, že jí eště navíc pěkně zatáhnu za fusekli. Hezky sem se k ní přišmrdolil, jako že budeme mít lásku, ale vona mě dočista vodstrčila a řekla: "Tady něco hučí Číčo a já nemůžu přijít na to, co to je."

"Na to hned tak nepřindeš, při tvejch schopnostech," hezky sem na ní zamňoukal a jal se jí pozorovat, jak se snaží špiclovat uši. Jenomže dyk vona je neumí ani natáčet. Má je porád na jednom a tom samym místě a tak vo to víc musí kroutit hlavou. Ne, že by jí to bylo ale něco platný, pche… Já slyšim, kde se co šustne, ale vona je hluchá jako tetřev v říji. Bloudila tam po tom pokoji a furt nemohla na nic přijít.

"Samá voda, samá voda…." Snažil sem se jí pomoct, páč to zase už byla nuda, nuda, šeď. Konečně se přiblížila k inkriminovanýmu místu, teda k tomu malýmu rádiu, co si na něm pouští ty lesklý placičky a na kerým já rád vysedávam. Je na něm hodně čudliků a páček, kerý já moc rád zkoumam. Musim teda kápnout božskou, že jo, dyž se mi podařilo tu jednu páčku ňák přehodit nebo co, sám sem se lek, dyž to začalo šumět, ale potom sem si na to zvyknul a řek sem si, estli na to vona vůbec přinde.

Trvalo jí to teda rozhodně dýl, než mě to spustit. "Tady to je, Číčo, tys zapnul rádio, tys chtěl poslouchat muziku? Tos ale zapnul špatně, takhle ti to nikdy nebude hrát, ale jenom šumět."

To mě teda ale vopravducky našňupla. Potvora. Vona si snad myslí, že chci poslouchat tu její pakulturu, nebo co. Tak sem na ní prsknul: "No to určitě, tos zrovinka uhádla, já chtěl enom vedět, jak si bystrá. Musím ti teda říct, že žádnej převratnej bystrej talent fakt nejsi." Narovnal sem vocas do nejvyšší vertikální polohy a vodkráčel středem.

Koukala jako zkoprnělá a myslim, že v ten okamžik měla před očima novou úplně neznámou barvu…

Eště jednou a naposled

Vona mi porád říká, že sem ješitnej kocour. Dycinky, dyž se s ní nechci mazlit. Ale to je teda úplně vedle, pokavaď si myslí, že dyž na mě zapíská, přiskotačim fofrem jako ta potrhlá Žolina. To se teda holka ale hodně plete. Já se mazlim rád, ale musim na to mít chuť, že jo. A to vona nechce, nebo spíš nemůže pochopit. Vona vůbec nechápe spoustu věcí, ale to ví už všichní kolem, jenom vona ne.

---

Já sice chápu, že každej nemůže bejt takovej inteligent jako já, dokonce se snažim s ní mít i ňákou tu trpělivost, ale co je moc, je moc.

Kocouří snídani a vyčištění záchodku si představuju ráno kolem pátý hodiny. To sem už tak akorát vodpočnutej a mam hlad. A vona nechce vstávat. Potvora. Teda jenom ty dni, dyž nechodí vydělávat na ty nechutný blemty, co nám potom sype do misek.

A takový rána, který nejsou podle mýho gusta, nemam rád. Já mam hlad a vona se válí v posteli. Mňouknu na ní: "Koukej vstávat a vyšůrovat mi hajzlík a naval snídani!"

A víte, co udělá vona? Votočí se ke mně zadkem a uštěkne na mě: "Hele Číčo, dej pokoj, já chci ještě spát, jsem ráda, že dneska nemusím vstávat tak brzo."

Co je mi ale do toho, že vona chce spát, že jo. Mam hlad a chci svou snídani, i dyž je to blivajz, lepčí něco než nic. Tak jí to mňouknu eště jednou. "Vylez a dej mi nažrat a vykydej mi záchodek."

Kouknu na psí vtírku Žolinu, ale ta chrní taky, páč je to podlejzačka. Já mam teda podezření, že chrní jenom jako, ale že spíš špicluje co se děje, páč by možná už taky něco skousla. Jenomže vona prostě z pelechu nevyleze.

Protože sem v jádru hodnej kocour, zkusim to s ní eště jednou po dobrým. Vopravdu mi nikdo nemůže vyčítat, že bych se nesnažil mít s ní trpělivost. Dyk já sem takřka světec. Hodně nahlas a pěkně táhle mňouknu, aby veděla, že dyž si mi pořídila, že se vo mě má starat a že má teda vylízt z kutlochu a začít servírovat.

Je to ale vopravdu velká ignorantka, von jí to ten její velkej dvounožec říká správně. Enomže já se nenecham tak snadno vodbejt jako von. Já na ní pěkně vyskočim a hezky pěkně zblízka ji zařvu do ucha, že sem tady a že už nehodlam čekat. Vona teda nadává jako pominutá, ale stejně jí nic jinýho nezbyde, než vylízt a hezky se vo mě postarat. No a to už se přihasí i čokl, aby se taky přiživil na mým dílčím úspěchu, že sem jí konečně vypudil z postele.

Vona teda bručí a vrčí, ale to je mě dočista fuk, páč vim, že dyž jí teď projevim krapet lásky, bude mi zase zobat z ruky. Aby taky ne, dyk sem známá osobnost a vona si je hodně vědomá toho, že má doma kocouří celebritu. Jo, vy to eště nevíte? Vtírky si moc nevšímejte, ta se tam přimotala, aby taky urvala kousek slávy….

 

Ty její nechutný zvyky

To by mi teda vopravducky zajímalo, kde se vona furt s tou psí hopsandou fláká. Venku už je tma, já mam hlad a voni furt nejsou doma. Todle teda sou hodně podivný zvyky. Ne, že by mi extra tak vobě chyběly, to vopravdu ne, ale chci svou večeři. Dyž konečně přindou, sou vobě jako prasata. Vona teda má jenom zablácený boty, ale hopsanda je celá urousaná a špinavá a já prosím pěkně musim počkat, až vona jí hodí do pucu kožich a umeje nohy. Vona je teda na ty nohy hodně háklivá, mě už je taky hodněkrát myla, ale já se po večerech neflákám venku, že jo…ale zase se docela rád dívám na to, jak hopsanda todle šůrování taky nesnáší. Mňoukam na ní: "Tak dělej s tou hygienou, mam hlad, chci papáníčko, ale vona to snad zdržuje schválně, potvora."

---

Dyž už je konečně vtírka vygruntovaná, vona mi laskavě ráčí konečně něco naservírovat do misky. Vona eště nepochopila, že já chci masíčko a tak do misky vyklopí ňákou nechutnou kapsičku, co žeru enom proto, abych nepošel hladem. Du se teda podívat, estli vtírka nemá něco lepčějšího, ale má podobnej blivajz jako já. Tak sem si řeknul, estli to není ňákej její starej zvyk nás schválně mučit nechutnym žrádlem a estli bych to neměl někam nahlásit.

Eště že ten její velkej dvounožec nám podstrojuje. Ten nám voboum totiž dává syrový maso, tajně. Aby vona to neveděla. Páč vona na něj potom vřeští, že budeme mít tasemnice. Ne teda vona a já, ale já a Žolina. Mě by to asi nevadilo, dybych měl tasemnici, páč nevim co to je, ale zase to nemůže bejt nic tak hroznýho, páč voni taky jí maso, že jo. Sice si ho ňák vaří, nebo co, ale vona nám nedá ani to vařený. Potvora. Že prej je to kořeněný a nejni to pro nás zdravý. Tak tomu nerozumim, když to může konzumovat vona, tak proč ne my. Je to nespravedlivý.

Tak sem se hezky vo sebe zase postaral sám.. Pěkně sem si vyčíhnul, až bude mít to bílý hamavý masíčko připravený na to její kořeninový vaření. Moje vostražitost a trpělivost se mi vyplatila. Nechala ho vopravducky přes noc ležet na lince. Vona fakt nechápe, že já se dostanu všade kam chci a potom, vyskočit na linku, vodkud to tak pěkně voní, to by dokázalo kdejaký kotě. Bylo ho tam vopravdu hodně.

Tendle majstrštyk už se mi poved jednou, ale to sem do sebe naládoval jenom jeden kus a už sem nemoh. Teďka to bylo jiný, ne, že bych toho dokázal zbodnout víc, ale páč já nejsem kocour lakomej a Žolina mě nechává žrát z její misky, mňouk sem na ní, že máme mejdan a byla tam v cuku letu.

Vona teda Žolina je hotovej kombajn a já sem ve svý duši hodnej a nelakomej kocourek, tak sem jí všecko to zbylý maso, co jsem do sebe už nemoh naládovat, pěkně sházel na zem. Mlaskala, až sem měl vobavy, že jí probudíme a všechno nám to zarachne. Enomže vona spala jako špalek, vono to její noční venčení má taky něco do sebe. Žolina to dorazila silou vůle, už potom taky jenom funěla, já horko těžko seskočil z linky a vodvalili sme se svorně do pelechu. Nažokovaný sme byli vobá tak, že sme se ani nervali a společně sme zmožený usnuli spánkem spravedlivejch. Zato ráno, dyž vona chtěla začít vařit. To byl rachot. Nejdřív nevěřila svejm vočím, dyž civěla na ten prázdnej talíř. Potom si brblala: "Že bych to maso nevyndala?" Koukala do tý bílý almárie, co tam mají ty nám zakázaný lahůdky a trvalo fakt dlouho, než jí to vůbec došlo.

"Číčo, tys sežral to maso."

"Tak pardon, to bych si teda vyprosil. Já sem měl enom jeden kousek, vtírka měla hnedka tři. A vůbec, mysli trošku, kam by se to do mě asi všecko vešlo, ty chytrá…" jenomže vona, jak jinak, zase mi nerozuměla.

Tak s ní nemluvim, ne kvůlivá tomu, že mě sprdla, to ne, na to sem koneckonců už zvyknutej, ale že si snad myslí, že místo žaludku mám nafukovací balon a že jí vůbec nedošlo, že todle sem nemoh sežrat sám. No, já ale vim, jak to má s tou inteligencí a tak se s ní večír zase pudu udobřit.

 

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Jelikož jsem stále v produktivním věku, musím za účelem přežití pracovat a tím vydělávat na daně. S touto situací jsem celkem smířená, neb není zřejmě jiné cesty… prozatím. Snažím se tudíž dodržovat i pracovní dobu, jak se ode mě očekává. Někdy ovšem jenom dobrá vůle přijít včas do práce nestačí. A to většinou v případě, kdy se do toho vloží mocná matka Příroda. Třeba svou neproniknutelnou mlhou a ještě za tmy. Jako nedávno. Zkomplikovala mi nejen včasný příjezd do práce, ale hodila mě do tak depresivního stavu, že mi hlavou šly myšlenky, které by za jasu slunce můj mozek snad nikdy nevyprodukoval. Ovšem chápu, že každý máme skryté rezervy zkázonosného myšlení, které propuká zejména v neprostupné mlze, kdy bychom jeli rádi vydělávat na daně, ale tak nějak se stane, že sice jedeme, ale nevíme kam.

Onen den byla mlha tak hustá, že by se dala opravdu krájet, bez toho, že bych nějak přeháněla. A když taková mlha padne na kruhový objezd, který má spoustu výjezdů, může se jednomu stát, v tomto případě mě, že jaksi vyjedu z kruháče poněkud předčasně a tak se přinatrefí, že se ztratím. Můj orientační smysl stojí za starou belu, o tom vím nejen já, ale i mé široširé okolí. Jenže v okamžik, kdy jedu pouze dopředu, s očima nalepenýma na sklo, dívajíc se, jak se před světly auta válí mlha ve smrtonosných chuchvalcích, je mi celkem k ničemu to, že vím o své nedokonalé orientaci v prostoru. Plzeňská Borská pole jsou bludiště i za světla, natož v době, kdy není vidět na krok. Nezbývalo nic jiného, než jet, držet se na silnici a modlit se. Pramínky potu se mi řinuly po zádech, když můj mozek vyprodukoval první zkázonosnou myšlenku. "Nemám automapu, co když vyjedu z Plzně a dojedu kdoví kam. Jak se vrátím, když pojedu pořád dopředu, než se ta mlha rozplyne, můžu dojet až do Německa.."

Druhá myšlenka byla: "Když tu někde zastavím, abych počkala, až se rozední a bude vidět, někdo to do mě napálí. A já vůbec nevím, kde se rosvěcují mlhová světla."

Při těchto chmurných myšlenkách jsem stále jela kamsi a snažila jsem se v mlze někde něco rozpoznat. Nikde ale nebylo vůbec nic vidět. Až na jeden zářivý neon kde svítilo Harley Davison. Neon to byl pěkný, ale jako orientační bod naprosto k ničemu, jelikož dodnes nevím, kde te tento podnik, nebo obchod vyskytuje. A potom přišla spása. Dojela jsem na jakousi konečnou trolejbusů a zrovna jeden trolejbus vyjížděl na svou linku.

Tak za ním se budu držet, ten mi dovede někam, odkud snad už trefím do práce. Hezky jsem se na něj přilepila držela se ho jako klíště. Jela jsem za ním několik zastávek, s vytřeštěnýma očima jsem koukala napravo, nalevo, ale pořád jsem nevědala, kde jsem. Až tu náhle jsem spatřila veliký, i když v mlze snadno přehlídnutelný neon obchodního domu Tesco. Byla jsem zachráněná. Tam to už poznávám, byla jsem na sebe pyšná. Je pravda, že mezi tím se už trošku rozednilo, tak, že mé zásluhy zase nebyly až tak ohromující, ale na tom nesejde.

Do práce jsem šťastně dojela o hodinu později, ale dodneška vůbec netuším, kde jsem všude co projezdila. Zřejmě jsem křižovala Borská pole sem a tam, v neznalosti jejich záludností jsem se tam motala jak nudle v bance.

Sláva všem veřejným dopravním prostředkům.

Nejen lidé jsou ďábelští a zvířátka andělští...

Moje panička o mě říká, že jsem psí ďábík, ale to není pravda. A tak jsem z toho byla smutná, ale Číča je hlava otevřená a tak vymyslel plán. Povídal mi: "Nefňukej Žolino, my tu potvoru a tu její partu vopravducky porádně zkompromitujeme. A vůbec, stejně už sme dlouho nic nevyvedli, ňák sme teďkanc moc hodný, ale nic se nemá přehánět. Nasadíme sakra silnej kalibr. Uvidíš, že s ní nikdo z tý její "skupiny" nebude mluvit. a potom přinde čas, kdy za náma eště ráda přileze..."

"A co Číčo znamená zkompromitovat?" zeptala jsem se toho mazanýho kocoura.

"To znamená, ty malý trdlo, že my jí prostě znemožníme, my jí jednoduše uděláme parádní vostudu a ukážeme světu jaká vona fakticky je. Vona furt mele, že chodí večer na volejbul, nebo volejbal, nebo jak se tomu nadává, dokonce tam nosí i míč, ale kdo by jí to asi tak sezobal, to bych teda chtěl vopravducky vidět...Dyk vona nám dočista kecá, Žolino. Já ti řikám pořád, že jí nejni co věřit.Já sem NĚCO našel a to něco taky vytroubim do světa. teda ty to vytroubíš Žolino, nakonec je to tvuj venčící ansábl, že jo. A to NĚCO je ouplně jíný, než ňáký sportování s balonem."

"Ale co když se na nás budou zlobit? Bufet už mi nedá nikdy ani piškot a Kmotra se se mnou přestane muckat?"

Měla jsem strach.

"Chceš bejt se mnou zadobře a nebo ne?" hrozivě mňauknul Číča.

"To víš, že jo Čičánku, ale přece jenom, já se trošku bojím."

"Nebud sralbotka a dokaž že si pes!"

Tak jsem Číču poslechla....

Anděl či ďáblice

Je to anděl nebo spíš ďáblice,

přemýšlí moje zmučená palice,

bohyně ta vskutku vznešená,

záhadně tajemně bez jména.

Když jsem se láskou k ní opájel

do kómatu jsem náhle prudce šel,

probudiv se pozvolna a v šeru

nemaje potuchy, kde se tam beru.

O prachy od děvy sličné okraden,

z nečestné zálohy zákeřně napaden.

Teď už vím jistě: "Byla to ďáblice.."

S nádhernou tváří nejčistší světice.

Nebudu napříště hledati krásu,

raději vzdám se rád nebeského jasu,

neb po tmě je každá kráva černá

a šeredná milenka snad zůstane mi věrná.

Ženy, co by neměnily ani minutu svého života

Dostalo se mi k rukám a nemůžu se nepodělit..

Co říkají přistižené ženy in flagranti...

---

Angličanka:

Jamesi, kdybys mě byl včas informoval o tom, kdy přijdeš domů, mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci.

Němka:

Hans, dnes jsi přisel z práce o 4 minuty a 45 sekund dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit.

Francouzka:

Jean, dobře, že jdeš, tohle hovado už nemůže.

Švédka:

To jsi ty, Olafe? Já už jsem sice hotová, ale Sven se ješťe chce bavit, přidej se k nám.

Ruska:

Ivane, konečne pořadný chlap! Tenhle mi před tím ani po hubě nedal.

Židovka:

Izáku, to jsi ty ? A kdo to potom, proboha, leží na mně?

Rumunka:

Dumitru, o nic se nestarej, zaplatil dopředu.

Maďarka (vyskočí z postele):

Ištváne, věřiš víc mně nebo svým očím?

Češka:

Pepo, můžeš bejt klidnej. Právě jsem se dozvěděla, že tohle je tvůj příští šéf.

Slovenka:

Jano, čo iného som mu mala ponuknúť, keď si vyslopal všetku borovičku ?

Rómka:

Dežo, držím ho tu už dvě hodiny, abys mu ukradl peněženku !

Svatba naruby...

Když si Pepa Máńu bral

na výsost se radoval,

že jí vyfouk sousedovi,

co jí také miloval.

Leč ta Máňa zrádná byla,

nemravností jenom žila,

se sousedem juchala,

Pepovi se vysmála.

Tak mu zbylo jen si přát,

svatební den vymazat,

to by potom jasné bylo,

že by se vše obrátilo,

sám by s Máńou dováděl,

ze souseda srandu měl.

V životě to však tak není,

A to je konec vyprávění…

Jak se plánujou díla zkázy...

Tak si představte, že vona furt mele vo francouzským vychování. Ne teda vo mým, to dá rozum do čepice, páč já se chovám slušně a spořádaně chodim na svuj záchodek, ale de tu vo špičkový vychovávání čokla. Vona musí bejt úplně na hlavu padlá, dyž čeká vod toho psího poplašňáka ňákou eleganci a bonton. Estli jí potom chce po francouzku řikat Žožo, nebo Žužu.. no praštěná by na to byla dost.

---

Dycinky na ní mňouknu, že si měla radči pořídit eště jednoho hodnýho kocourka, jako sem já, ale vona tomu vůbec nechce rozumět, co rozumět, vona to vůbec nechce slyšet… Vona vůbec nechápe, že ta psí můra má hodně snížený IQ a je prakticky nevychovatelná. Dyk vona, teda jako Žolina, se furt počůrává. Doma. A při tom porád slyším, jak vona jí maže med kolem huby. To je samý : "Hodná Žolinka, Šikovná Žolinka.."To bych se fakt poblil. Vona je ouplně nekritická. Tak sem se našňup a vymyslel sem, že jí teda ukážu, jak hodná a šikovná je ta její Žolinka.

Páč vim, že psí trubka rozkouše všecko, co při mejch výzkumech "jak funguje gravitace" shodim pekně z vejšky na zem, naservíroval sem jí vteřinový lepidlo. S přánim, aby se jí zalepila huba a já jí moh konečně zakousnout. Plán to byl teda úžasnej. Sedla na vějičku ouplně lacině a ráda. Jakmile lepidlo dopadlo na zem, hned k němu radostně přiskotačila a vodnesla si ho na její postel. Vyskočil sem si na počítač, pěkně do vejšky a jal se pozorovat, jak se věci budou vyvíjet.

Žolina musela nejdřív to lepidlo vybalit, ale to zvládla bravurně. Celej napjatej sem čekal, až kousne do tuby a zalepí se jí nadobro huba. Jenomže to se bohužel nestalo. Vona do toho rafla tak šikovně, že si snad ani nelízla. Asi jí vodpudil ten acetonovej smrad, co se z toho linul a tak nechala lepidlo lepidlem a vodhopsala si pro ruličku toaleťáku. Chvilku sem zadoufal, že by se jí aspoň kousek toho hajzpapíru moh přilepit k čumáku, ale ani to se nestalo. Zato všechno to lepidlo vyteklo do její postele.

Vona, dyž přišla domů a viděla tu spoušť, na posteli rozkousanou tubu vod lepidla, začala doslova šílet. Myslel sem, že čoklovi aspoň vynadá za slepený deky, ale to ne. Hned začala kvílet: "Žolinko, není ti něco? Pojď se mi ukázat. Snad jsi to nesnědla." Vona teda hnedle brečela, chvilku mi jí bylo i líto, ale pak sem si řeknul, estli by takhle jančila, dybych to lepení jako zblafnul já. Prohlížela psovi votevřenou hubu a vůbec celýho ho důkladně proštudovávala a při tom mlela: "Snad to bude dobrý, snad si to jenom prokousla a nesežrala." Vona teda taky nejni ňák extra zvlášť bystrá, že jo, dyby to čokl sežral, měl by slepený kde co."

Samosebou sem čekal, že to zase vodskáču já, jako dycinky. Enomže vona mi povídala: "Číčo, to máme všichni štěstí, viď? Kdyby to ta psí treperenda spolykala, určitě by umřela." No já si teda představuju štěstí krapet jinak, že jo, ale zase na druhou stranu sem byl taky rád, že to dobře dopadlo, páč já nejsem kocour zlej, to ne, sem jenom poněkud trošku škodolibej výzkumník.

Učím se být babičkou

Můj starší synek se převelice svižně postaral o to, abych se stala babičkou. Ano, je to tak. Mám vnučku.

Já, coby matka dvou hošíků, jsem při prvním shledání v porodnici s ní, na ni hleděla s úctou a bála se na ní sáhnout, natož pochovat. Ale osměluji se stále víc a víc a nyní jsme již tak daleko, že máme za sebou dvě samostatné procházky. Bez matky. Pochlapila jsem se a hrdinně povídám: "Hezky si odpočněte milí rodičové a já vezmu malou na procházku." Oni se kupodivu nevzbouřili, ale naopak malou zapakovali do kočárku, já si vyslechla instrukce, jak složit kočár do výtahu a vyjely jsme.

---

Začátek našeho soukromého kočárkového výletu se zrovna moc nevyvedl, protože malá brečela jako o závod. Až po mém pitvoření a šušňání a drnkání se trošinku uklidnila a sem tam na mě hodila i nějaký ten bezelstný dětský úsměv. Byla jsem hrdá, jak jsem se vypořádala s prekérní situací a uznala jsem, že si obě, řádně zpocené, / já hrůzou a ona ze řvaní/, zasloužíme, napít se. Já bohužel neměla čeho, ale pro vnučku jsme měly bumbáníčko v krásné plastikové lahvičce, ze které se to malé hezky žunkalo. Až potud tedy jakž takž.

Chyba všech chyb se vloudila poté, co jsem lahvičku špatně uzavřela a položila do kočárku miminku k nohám. Nemalý obsah se vylil do kočárku a nemilosrdně polil malé nožičky, které se choulily ve zcela mokrých ponožtičkách a mokrém slamníčku. Ha, oblila jsem se potem. Přece se nevrátím z první vycházky předčasně a zcela potupena poznatkem, že jsem to nezvládla. Krom toho právě nastal onen okamžik, kdy vnučka sladce usnula.

"To by bylo, aby nebylo," pomyslela jsem si hrdinně a začala probírat svoje možnosti. Prohledala jsem celý kočárek od A až do Z a řešení bylo v kapse. Sundala jsem malé mokré ponožky a místo nich jsem jí na nožky navlékla mikinu. Rukáv jako nohavice, kdo by lpěl na detailech v krizové chvilce, že ano? Celé veledílo jsem ještě zabalila do suché plenky, kterou jsem též objevila v kočáru a celý tento nožní bal jsem podložila igelitovou folií proti dešti. Malá spala jako dudek a já si konečně sedla na lavičku a uklidňovala jsem svou zjitřelou mysl pohledem na místní zeleň. Domů jsme se vrátily slavnostně, já navíc s dobrým pocitem, jak jsem malou hezky obstarala. Když snaška viděla, jak je malá "vylepšená", smála se a tak vím, že jsem jako babička na první vycházce s vnučkou nezklamala.

Jsem tedy babička v záběhu a musím sama sebe pochválit, že jsem čím dál odvážnější

Je a nebo není mimo realitu?

Snažím se paničce dělat co nejvíc radosti. Už jsem přišla na to, že když se venku vyčůrám a vykakám, panička má opravdovou radost. A tak se snažím čůrat a kakat co nejvíc, aby měla hodně radosti, nejen venku, ale i doma, protože radosti není nikdy dost. Jenomže panička kupodivu nemá vůbec žádnou radost, když se vyčůrám, nebo vykakám doma a vůbec mě nechválí. Tak tomu moc nerozumím. Vždyť moje bobky uklízí venku stejně jako doma. No a když uklízí moje loužičky, vždycky mi říká: "Fuj Žolino, ty jsi ale hanba." Ale kocour přece taky kadí a čůrá doma Má takový záchodek a tam chodí na WC. A panička to taky uklízí. .A tomu neříká, že je hanba. Tak nevím, co po mě panička chce. Ale snad to někdy v budoucnu pochopím, protože teď jsem ještě malá a hloupatá.

Já paničku miluju, ale když není doma, k lásce mi stačí její věci. Taková její dentální nit, to je velká ňaminka a nebo mezizubní kartáček. To jsou přímo lahůdky, které si panička úzkostlivě přede mnou schovává, ale občas je někde zapomene a to je potom ta pravá chvilka je vyčenichat a pěkně si s nimi částí pohrát, částí sežrat. Kocour Číča mi rád pomáhá, na co nedosáhnu, to mi pěkně shodí a tak se s ním snažím co nejvíc skamarádit, jelikož jeho pomoc není věru k zahození. On teda tyhle paniččiny drobnosti nemá rád, ale se zájmem se dívá, jak chutnají mě. Panička mi říká, že jsem zkázonosná žužlátorka, ale když mě to tak chutná. Taky mi chutnají všelijaké klacíky a šištičky, ale tuhle se mi stalo, že když jsem venku dělala radost paničce a hezky jsem je potom kakala, jeden klacík se mi při tom nějak vzpříčil a dost to bolelo. Ale to nevadí, protože ta chuť za trošku bolesti stejně stojí. Panička na mě volá: "Žolinko, nežer to," ale já stejně neposlechnu, protože pořád musím něco hryzat. Venku i doma.

Tuhle jsem dokonce přehryzala i svoje vodítko, na kterém mě panička vláčí za krk. Sice jenom přes silnici, potom už můžu běhat, jak chci, ale já bych chtěla i přes silnici běhat bez vodítka. Panička sice říká, že to nejde, protože nemám talent učit se francouzskému vychování, které mi chtěla dopřát, ale už se ani nesnaží, protože nadobro pochopila, že já jsem poněkud prasátkovský typ. Ráda se válím ve všech možných přírodních vůních a obstarávám si do kožíšku krásné parfémy.

A tuhle se mi dokonce podařilo najít jakousi hodně voňavou hromádku pod papírem. Tak jsem jí chtěla rychle schlamstnout, aby to panička neviděla, protože ona pro tyhle pochoutky nemá zrovna velké pochopení, ale ona mě načapala a hodně se na mě zlobila a dlouho se mnou nemluvila. Já jsem se snažila si jí hned udobřovat tím, že jsem na ní skákala a kroutila ocáskem, ale čím víc jsem skákala a kroutila, tím víc mě ona odstrkovala a křičela: "Běž ode mě ty smradlo, takovéhle věci slušný pejsek nepapá." Ale když to spapám, tak to potom zase vykalím a ona mi dá odměnu za to, že jsem jí udělala radost. Moje střapatá hlavička ještě nerozumí spoustě věcí, ale snad se všechno naučím, protože věřím, že kocour Číča mi pomůže. On je totiž hodně mazaný. Panička vždycky říká, že jsme demoliční dvojka. Ale já myslím, že nám trošku křivdí. Místo, aby byla ráda, že se spolu hezky honíme, lomí rukama a volá na ostatní: "Všichni do krytů, na zvěřinu přišlo hraní."

Číča mi to vysvětluje tak, že vona,- myslí mou paničku, je mimo realitu, protože nerozumí zvířecí řeči a tak často neví, vo co prej mezi náma kráčí. Že prej ani nepozná, že von, Číča si se mnou nehraje, ale honí mě proto, aby si vyzkoušel, estli by mě doved eště zakousnout.

Mě se panička ale zdá hodně chytrá a mám jí ráda tak, že když přijde domů, nejradši bych jí vyskočila až na hlavu a nemyslím si, že Číča má pravdu, ale třeba jsem jeho mňoukání špatně přeložila, protože mňaučtinu ještě moc neovládám.

Vona je ale dočista mimo mísu

Vona mi řekla, že mam špinavý uši. Vona nám to teda řekla voboum, mě i čoklovi. Ale mě s tim vopravducky hodně urazila. Mě, kerej se porád meju a pečuju vo sebe jaksepatří. No, chápete to? Dokonce mi do těch uší civěla. To se mi teda fakt nelíbilo. Tak sem po ní trošku seknul, páč mi držela hlavu, jako by mi jí chtěla ukroutit, potvora sadistická. A vona se se mnou docela poprala. Já vim, že nesmim škrabat a kousat, vona dycinky říká, že mezi slušnejma bytostma se to nesluší, ale copak slušná bytost čučí druhý slušný bytosti do uší? Tady de veškerá slušnost stranou.

---

Zato vtírka Žolina držela a ani se nehnula při tý její ušní prohlídce. Vona je úplně pitomá, teda myslim teď jako Žolinu, páč vona, jako Žolina, si vod ní nechá líbit ale ouplně všechno. Šahat do huby, gruntovat kožich a co já vim co eště, tak sem docela pochopil, že vona sama nejni vůbec slušná bytost, páč si myslim, že ani šahat druhýmu do huby se mezi slušnejma bytostma taky nedělá. Vona teda čoklovi vyndavala z huby velkou štětinu vod smetáku, co se mu tam zasekla a šimrala ho na patře a taky nebožtíka mravence, co měl mezi zubama. Ale i tak, mě kdyby chtěla civět do tlamy, asi bych jí kousnul. Já zase ale nemám mezi zubama zbytky zametáku a nebo mravenčí mrtvolky, že jo, tak proč by mi tam vlastně měla čučet.. Ale je dobrý bejt připravenej na každou podlost vod ní. To je nabíledni..

Já si ale teď budu muset dát velkýho bacha, páč mi asi ty uši bude chtít vyšůrovat. Tak sem ve střehu, páč vim, že má připravenou ňákou vodičku. Ne tu, jak s ní tudle vytírala kuchyň a co strašně smrděla a asi byla i ňáká jedovavatá, páč když sem se šel podívat, co tam na podlaze vyvádí, když leze po kolenou bez mý zásluhy, normálně mě vyhnala.

"Sem teď nesmíš, Číčo, je to tu samá chemie, počkej, až to vytřu." Žolina se taky chtěla podívat, ale vykvartýrovala hopem i jí Byl sem hodně zvědavej, co je to chemie, eště nikdá sem to neviděl, bylo to takový bílý a vypadalo to skorem jako sníh. Tak sem tam přece jenom v nestřeženým vokamžiku vběhnul, ale vona mi teda hnala ven takovym fofrem, že s ní nebudu zase mluvit. Co si to vůbec dovoluje, aby něco dělala a mě k tomu nepustila. Já přece musim vedět vo každým šustnutí v týhle domácnosti. Se docela divim, že to eště nepochopila. Vono mi to teda moc nevadilo, abych byl docela upřimnej, páč to po tý pěně klouzalo, ale to co udělala potom, to byla křivda na kvadrát.. Praštila s hadrem, drapla mě a pod vodou mi umyla nohy. Chápete to? Nejdřív mi řekne, že mam špinavý uši ale potom mi umeje nohy, teda vlastně packy. Vona už je chudinka oupně mimo realitu a nebo jak řikam já Číča - "mimo mísu".

Asi je jí to v hlavě už motá, přece jenom nejni tak chytrá a mazaná jako já.. Tak sem neveděl, estli s ní budu mluvit a nebo ne, ale pak sem si řeknul, že vona za to nemůže, když je postižená chorobným šůrováním a že je jí fuk, jestli šůruje moje uši, psí uši, packy a nebo podlahu.

Já to řikám porád, že sem se dostal do hodně divný rodiny. Ale jak se říká, člověk, teda kocour si zvykne na všecko a tak bych už asi jinam jít nechtěl, pokavad mi teda vona nepřipraví zase ňáký další velký překvápko, třeba eště jednoho čokla a nebo třeba taky krokodýla, že jo. Vono se vod ní dá čekat dočista všecko. To bych se potom hezky posnažil vobčůrat a voznačkovat všechno kolem, co se kde dá, aby si teda hezky zašůrovala, když uklízí tak ráda.

Šílený mozek

Lidský mozek, ta veliká nerozluštitelná záhada mě fascinovala od let, co jsem rozumem chápal, že všechny veliké a převratné myšlenky vznikají v mozku. Studoval jsem s pílí velmi zaníceného studenta a snažil jsem se své poznatky využívat při svým pokusech. Mým cílem bylo extrahovat mozek ve speciálním fyziologickém roztoku ho udržet aktivní a pomocí speciálních senzorů z něj snímat myšlenky. Zpočátku jsem neměl dost biologického materiálu, ale později, když jsem se stal zaměstnancem patologie, jsem mohl neomezeně experimentovat. Uznával jsem, že můj mozek podle mé teorie musí být svým způsobem šílený, ale na druhou stranu jsem si byl vědom, že jen šílené mozky vyprodujují šílené věci, které mohou být převratné a měnit budoucnost..

---

První, co jsem musel zvládnout, bylo ošetřit mozky již zemřelých a vyselektovat ty, které byly schopny ještě nějaký čas v mém roztoku vytvářet myšlenky. Většinou tyhle pokusy vycházely nazmar, jelikož mozky omezených lidí měly myšlenky pouze na peníze, na modu a podobné pomíjivé záležitosti, ale pár mozků které se mi povedlo získat, byla přímo trefa do černého. Zajímavé bylo jejich myšlenky získat, a takzvaně je zkřížit mezi sebou. Když jsem vyselektoval emoční myšlenky, a odebral jiný mozkový balast, zůstávaly takzvané tvůrčí myšlenky, které jsem vložil do mnou vyrobeného speciálního přístroje, zapojil slučovač , který vyselektované myšlenky různě kombinoval a vyhodnocoval výsledky. Některé takzvaně zkřížené myšlenky nebyly vhodné k mé potřebě, jiné mi dávaly nápady na nové a nové scénáře všeho druhu. Mohl jsem být úspěšný spisovatel, nadaný hudebník, ale já nejvíce toužil být geniální vědec. Vytvářet cosi nového, nepoznaného, originálního.Naučil jsem se mozky stimulovat alkoholem. V přiměřených dávkách ze sebe vydávaly to, co v nich opravdu bylo. Holé myšlenky, nezatěžkané stigmatem společnosti,ale jen to, co bylo jejich pravou podstatou. Tyto myšlenky byly pro mě nejhodnotnější. Nejde popsat pocit vědce, který dokázal takzvaně vypěstovat hybridní myšlenky. Šílenost? Možná. Každý je svým způsobem šílený, jen způsoby se různí. Na někom šílenství není poznat a někdo je skrze své šílenství zavřený v kleci v pavilonu pro šílené. Já jsem ale někdo, kdo chce v životě dokázat, co všechno je možné. Chci a dokáži, jak je všechno směšné a pomíjivé. V prach si a v prach se obrátíš.. říká klasik a já dodávám, ještě ale před tím, já budu znát tvé myšlenky a pokud se mi budou hodit, využiji je pro sebe. Tobě už nejsou k ničemu a já je vzkřísím a pokud se mi budou líbit, uvedu je do mého šíleného plánu a. Já jsem totiž šílenec, ale jen šílenci jsou geniální…

Za vším ale musí být smrt. Až potom si mohu vzít myšlenky. A využít je, sloučit je, vygenerovat je v to, co mě se zdá nejlepší. Jsem šílený a nebo geniální? Někdy mezi těmito pojmy je rovnítko. Ano, jsem geniální šílenec. Lidé myslí každý po své linii. Každý žije jiný příběh, originální, pravdivý. A já z těchto myšlenek vypěstuji hybridy, které budou znamenat dokonalý převrat v jakémkoliv odvětví. Spustím myšlenkovou revoluci, nastartuji jiný způsob myšlení, změním svět. Jen potřebuji více mozků, více myšlenek, více kombinací. Já sám jsem jenom průměrný vědec, který vždy využíval potenciálu druhých. Ale i nápad sloučit všechny ty myšlenky, zamotat je a vyselektovat jiné kombinace, může mít svou platformu.

Některé myšlenky, zvláště ty, které jsou ovlivněny Alzeimerovým syndromem bývají už částečně sloučeny podle jakéhosi vzorce života, kde se mísí minulost s přítomností a sny .

Myšlenky týraného člověka je zajímavé zkřížit s myšlenkami vraha své vlastní matky. Je to šílené? Možná ano. Ale v myšlenkách je obrovský potenciál, který já dovedu využít. Dobře zkřížené myšlenky jsou mnohdy velmi překvapující. Obdivuji, jak každý mozek pracuje jinak. Snažil jsem se pochopit, proč mozky pracují tak odlišně, na rozdíl například od srdce, nebo ledvin, a podobně. Proč zrovna mozek je svým způsobem vyjímečný. Ale zjistil jsem, že i myšlenky mají svou hranici. Jsou věci, za který se lidský mozek nikdy nedostane, nemůže, ať se lidé snaží, jak se dá, nemůžou nikdy překročit svůj stín. To jen já, šílenec, který provádí šílené pokusy, dostane se za hranici fantazie, i když to nebude z jeho chorého mozku.

Jejich voblíbený písničky

Číčo dolů, Číčo, to nesmíš, Číčo, nelez tam. NEE Číčo…. Porád stejná písnička. Vona při její slabomyslnosti prostě nepochopí, že já sem tvor svobodymyslnej a budu si dělat co chci. A dyž mě jo dožere, všecko jí počůram. Jo takovej budu.

Vod tý doby, co si nechala nasadit do kvartýru toho přitroublýho čokla, tu střapatou hopsandu, nemam chvilku klidu. Hopsanda mě furt votravuje, vona si snad myslí, že sem tady snad kvůlivá ní. Já sem se teď zaměřil na vědecký hloubání a vtírka mě porád rozptyluje vod mejch výzkumů.

Začal sem totiž zkoumat gravitaci, nebo-li přitažlivost zemskou. A tak sem si řeknul, že dyž se na mě čoklinda tak lepí,. že jí k tomu bádání taky přiberu do party. Nakonec to je její zásluha, že sem se dal na cestu výzkumnýho pracovníka, že jo.

---

Abyste tomu správně rozuměli Vona má takový křeslo, (teda měla), ne teda Žolina, ale vona, který když zapojí do ňáký tajný věci, kam já se nedostanu, tak to křeslo začne vrčet a celý se třese a vona v něm sedí a povídá mi: "Chceš Číčo taky uvolnit svaly? Hopni si ke mně."

Jenomže já sem kocour normální, žádný takovýhle vrtivý moresy nepotřebuju, no a vona má teďkonc teda taky utrum. Než si všimla, že tomu psímu trdlu se povedlo dostat se na ty dráty a pěkně je rozdělit zoubkama na několik volně se povalujících kousků na zemi, tak bylo pozdě. No, má po vrtění. A to prosím tomu čoklovi neřekla ale vůbec nic. Dybych to tak udělal já, určitě by mě vynadala. Jenomže já kabely nežeru, že jo. Dokonce je nežral ani morčecí mameluk, dej mu pánbu lehký morčecí spočinutí, ale blbce evidentně moc chutnaj.

Zato její kluk hodně vyváděl, když mu jednim rafem přehryzla šňůru vod klávesnice. To byl elent. Von hulákal jako na lesy, až sem i já na něj mňouknul: " A bude hůř a dobře vám tak. Mohli ste mít jenom mě, já sem hodnej a chytrej kocour. Ale todle střeštiprdlo vám dá eště hodně zabrat. A když mě dožerete, scuknu se s nim a to teprve potom budete čubrnět, jak to tady zdemolujeme."

A tak se stalo, že mě vopravducky dožrali. A teď je ze mě výzkumník přes gravitaci a lidskou psychiku. Jakmile mě došlo, že psí blbka miluje takový ty tenký kablíky, hezky sem se porozhlídnul, kde všude se nacházejí. No a světe zboř se, našel sem jich vopravducky hodně. Abych pravdu řeknul, nevim, na co ty lidi tyhle věci potřebujou, ale k mýmu výzkumu se náramně hodily. A blbka taky. A páč já umim překonat gravitaci daleko snadnějš než čokl, kterej umí podlejzat jenom pod stolem a nebo podlejzat JÍ, spojil sem svůj soukromej výzkum s plánovanou demolicí. Ladně vyskočim do výšin, kam by se ta psí nádhera nikdy nedostala a porozhlídnu se, estli nenajdu ňákej ten kablík. Větčinou se zadaří. A tak ho velmi vědátorsky a soustředěně shodim dolů na zem a pozorně sleduju dráhu letu. Přišel sem na to, že čim větčí silou ho vodstrčim packou, tim dál letí. Poznatek je to ryze muj vlastní a zřejmě si ho necham patentovat.

Nakonec ovšem ve finální části mejch pokusů je to stejně fuk, kde se kablik vocitne, páč hopsalka se přiřítí jako na povel a začne hryzat. Pracuje rychle a spolehlivě. Než bys řek Číča, je kablík porozdělen na několik jiných, malých kablíků a to, k čemu ubohej kablík kdysi vedl, se smutně tetelí kdesi v rohu. Co následuje, dyž se vrátí její kluk zvenčí, si nedovedete představit. Řve jako na lesy: "Žolina mi zase rozkousala nabíječku na telefon, nebo Žolina mi zase rozkousala sluchátka a tohle se dost nudně vopakuje porád dokolečka. Taky jako jedna a ta samá písnička.. A nejlepčí na tom všem je, že to vodskáče čokl. Její kluk je tak nepořádnej, že neví, kde ty vokablíkovaný věci měl a tak si myslí, že na ně ta hopsavá potvora došáhla beze mě. Von toho asi taky moc neví vo gravitaci. No, já mu moje vědecký experimenty na nos věšet nebudu, že jo, ale vona, vona už mě podezřívá. A kluka dycinky seřve, že si to má někam skovávat. Von je ale dost neposlušnej, naštěstí asi po mě a tak se nebojim, že by si tyhle věci vopravdu začal uklízet.

To bych potom musel vymyslet ňáký jiný vědecký vodvětví. Ale eště zdaleka nejni všem dnům konec….

Jak si posychrovat Kouzelnou zem...

Tak sem jí konečně dal porádně na frak. Takřka by se dalo povědít, že sme teď spolu trošku ve válce. Abyste tomu dočista rozuměli, to bylo takhle.

Vona si udělala na balkoně ňáký letní slunovisko, prostě Kouzelnou zemičku. nebo co. Palmy v květináčích, stoleček, křesílka. Mě se to taky moc líbilo, tak sem tam s ní chodil sedat, dyž si tam četla. Dala mi tam dokonce podprdelníček, abych se moh hezky vyvalovat v křesílku a tak sem jí měl docela rád. Enomže vona tam za náma lezla i ta malá střapatá hopsanda. Porád na mě dorážela a chtěla se zase fackovat. Ale já ne, já chtěl vodpočívat, poslouchat ptáčky a jenom tak lelkovat. Jenomže malá vtírka mě furt votravovala, čokl nechutná. A tak sem přemejšlel, jak bych to tý psí důře zavařil. A řeknul sem si, že to navleču tak, že já se vykadim NE do svýho záchodku, ale někam jinam a vodnese to vtírka.

---

Kdo by ale tušil, že vona mě už ňák podezřívá, páč jí bylo divný, že psí madam kajdí venku, ale i doma. Prostě se jí zdálo těch hoven na jednoho malýho čokla hodně.A potom mě načapala. Sem netušil, že je tak podlá a bude mi špiclovat. Nachytala mě, dyž sem trusnil na frajplace ouplně v jiným pokoji daleko vod mýho záchodku. To bych vám fakt nepřál slyšet, jak na mě ječela a dokonce mě ta potvora jednu i loupla. Teda ne, že by to bolelo, ale to ponížení. A taky mi řekla, že sem pacholek, no chápete to? Když srala hopsanda, kde se dalo, to bylo dobrý, ale já to dělat nesmim. To bych se na to vyprd velebnosti. Je to nespravedlivý, jako vostatně všecko v týhle rodině. A tak se si řeknul, že teda po bytě kadit nebudu, dyž z toho měla hnedle amok, že jo, páč přece zase nejsem tak ouplně zlomyslnej a hlavně, kdo by mi dával bonbonky, kdyby třeba z toho rozčilení exla, že jo, ale teda to balkonový letovisko si vyhradim ouplně enom pro mě a hezky si ho voznačim, aby všichni veděli, že to je jenom muj rajón.

Vybral sem si teda jeden ten květináč s těma palmama, důkladně sem vyhrabal tu zem, kam až to šlo ouplně nejvíc až na kořeny a pěkně sem sem si to tam voznačil..Vona teda přímo použila expresivní výrazivo, dyž to nejdřív viděla a potom i ucejtila. "Ty ses vychcal do tý palmy Číčo, já tě přerazim, podívej, cos tu nadělal za spoušť."

Potom si sama sobě bručela pod fousky (teda dyby ňáký měla, že jo), že ta palma určitě zařve, že jí to moje chcánkoví musí dočista spálit. Je divná, já to řikam furt, vona si snad myslí, že produkuju kyselinu nebo co.

Tak sem teda zatím porozhlíd, (dyž si to tak přála,) než se vyhořekovala a nevim, co zase měla, mě se to líbilo. Vona toho nadělá pro drobet vyhrabaný země. Ale ta vůně, jaká se linula z toho vobnaženýho kořenoví tý nebohý kytky, tak ta byla nádherná. Teď aspoň budou všici vědít, že tady bydlím já, Číča. Vona se snažila mi tu úžasnou vůni zahrabat, ale já se uculoval a myslel sem si: "To je ti prdlajs platný holka, i kdyby si tady vylila litr Chanelu 5, máš to marný, muj parfém něco vydrží, ten jen tak nepřekreješ."

Vona furt mlela pantem něco jako, že z tohohle puchu by si měl vzít mustr parfumeristický, nebo parfumerní, nebo jak se tomu nadává, průmysl, když se ten odér dokáže tak držet a vůbec nevyprchá, na rozdíl vod drahejch parfémů a že jsou to žabaří, když si z toho nedokážou vzít příklad a tak dál a dál, tak sem se po anglicku zdekoval do svý oblíbený fusekloidní zásuvky, ale stejně sem slyšel, jak porád brblá dokolečka: " Já snad budu muset vzít batoh a jít do lesa na kamení, dát ho kolem těch palem, aby v těch kytkách nemohl ten trouba hrabat, nebo mi je zničí úplně všechny."

Tak budu šmírovat, až si bude brát na záda batoh a pude do lesa, budu vedět, že nejde na houby, ale na kamení…No řekněte sami, nejni vona trošku potrhlá?

Moje Kouzelná země

Pro mě je kouzelná země to místo, kde jsem se svou paničkou, psí smečkou, Bufetem, Kmotrou a ostatními a dovádím se všemi pejsky. Panička mě nafilmovala přímo v akci. Tentokráte se okusuju se starší vlastní sestrou po mamince, ale kdo ví, jestli máme i stejného taťuldu. Ať je to jak chce, my to neřešíme, protože máme jiné starosti.

Co je dobré a co zlé...

Můj člověk zná hodně pejsků. A chodí se mnou mezi ně pravidelně na procházku. Každý pejsek, se kterým se skoro denně chodíme procházet, má taky svého člověka. Naši člověci vás vezmou ven, abychom jim dělali společnost, když jdou popíjet ten hnědý mok, který si sebou nosí v baťůžcích. Chtěla jsem ho také ochutnat, moc se mi líbilo, jak hezky pění, když ho jeden člověk začne rozlévat z velké láhve do průhledných pohárků, ale můj člověk mi to nedovolila a řekla ostatním, že ze mě roste pěkná dračice, co bude chtít chlastat pivo. Moc se tomu smály a já jsem radostí, že jsem je rozveselila, kroutila ocáskem jako o život.

Nejstarší pejsek z naší skupiny Džesík mě prozradil, že se neříká můj člověk, ale panička a nebo páníček a tak vím, že můj člověk je moje panička. Dřesík je velký a přísný pes a má na sobě hodně srandovních puntíků. Další pejsek Leroušek je "značkový, samočisticí westík, jak pyšně říká jeho panička, které zase ostatní paničky říkají "Pochodující Bufet." Asi proto, že má pořád plnou kapsu piškotů, které dává za odměnu. Moc se mi líbí, že když dostane jeden z nás pochvalu, piškot od Bufetu dostanou všichni. Moje panička se sice vždycky kácí do mdlob a povídá, že jí tohle občerstvení narušuje výchovu, to asi myslí mou, ale už rezignovala. A tak skáču ostatním pejskům po zádech, abych byla v piškotárně úplně nejprvnější.

Někdy na mě vrčí, protože je služebně předbíhám, ale já si z toho moc nedělám, protože piškot je piškot. A včera, včera byl krásný den. Paničky seděly na své lavičce se svými pohárky u rybníka a já skotačila kolem, když přišel pejsek, který se mi ale moc a moc líbil. V zápětí za ním dosupěla i jeho panička. Všechny paničky se znají a tak téhle paničce hned nabídly pohárek s pivíčkem, jak tomu říkají a já obdivně hleděla na jezevčíka, který na sobě měl oranžovou vestičku. Nejdřív sem si myslela, že je z té smečky člověků, co přijedou k popelnicím s velkým autem, aby je vyprázdnili, ale nebylo to tak. Jeho člověk, teda panička na něj volala Edíku. To je ale krásné jméno, pomyslela jsem si obdivně, ale naše paničky se přímo nahlas řehtaly a říkaly, že přiběhl největší útěkář pod sluncem a říkaly mu "Kájínku."

Sice nevím, co na tom bylo tak srandovní, Kájínek je přeci také hezké jméno, ale co, smály se a já se radovala s nimi. Kájínek si se mnou moc pěkně hrál, já mu okusovala jeho oranžovou vestičku a snažila jsem se na něj nastoupit, aby mě povozil, ale to se mu asi moc nechtělo. Bylo mi divný, proč v takovém horku je oblečený, ale jeho panička mým paničkám vysvětlila, že takhle má jistotu, že ho nikdo nezastřelí, když se jde proskotačit sám a nerušený na 3 hodinky do lesa. Mojí paničce se hrůzou ježily vlasy na hlavě, měla strach, že jí s Kájínkem uteču a ztratím se a tak pečlivě sledovala, kde běháme a povídala ostatním paničkám, že téhle pučící lásce se musí udělat rychlá přítrž. "Koukejte, jak to mezi nima jiskří," pravila moje panička rozčileně, "To by se taky mohlo stát, že se s útěkářem bude milovat napořád a za čas se s ním začne courat po lese." Panička bez svého pejska, co se s námi taky chodí pravidelně venčit a byla s mou paničkou pro mě u mé maminky se smála a řekla: "Tak jí koupíš taky oranžovou vestičku." Moje panička na to něco zavyla a ostatní se rozhihňaly. Měla jsem radost s nimi a kroutila o to víc ocáskem. Jenom moje panička se mi zdála lehce pobledlá. Možná už tuší, že Edík se mi opravdu hodně líbí. Je s ním velká legrace, jaká není s žádným jiným pejskem z naší skupiny. Panička si myslí, že by to pro mě bylo zlo, spřáhnout se s Kájínkem, ale já si myslím, že by to bylo čiročiré dobro. Protože Kájínek se nade mě nijak nepovyšuje, kdežto psíci v naší skupině mi vytyčují místo ve smečce, které je až poslední, všichni tři pejskové jsou přede mnou. I ta zrzavá Rézinka, místo, aby se mnou držela basu, když je holka jako já, na mě taky vrčela. Mě to ale nevadí, protože dobře vím, že když mám u sebe svého člověka, nemusím se vůbec bát, jelikož ona říká, že až vyrostu, všechno jim oplatím a teď když mě budou zlobit, že je pokouše za mě.

Na poměr pejsků a paniček je naše skupina trošku nerovnoměrná, obsahuje v plném složení čtyři paničky se čtyřmi pejsky a jednu paničku bez pejska. Ta bez pejska je prý moje "Kmotra", protože díky ní jsem se dostala ke své paničce. Kmotra mě ráda mucká a já ráda vysedávám u Bufetu. Bufet mi vždycky něco dobrýho podstrčí. Moje panička z toho šílí a rve si vlasy a všech se ptá, jak má potom toho psa, asi myslí mě, vychovávat.

Ať už se jí nezvědčuje kůže a neroste...

Byl sem teda stoprocentně přesvědčenej, že v týhle ujetý rodině už mě nemůže překvapit dočista vůbec nic. Ale i tak chytrý stvoření, jako já, se může zmejlit. Sice to přiznávám vopravdu nerad, ale dějou se tu velký věc i a do docela i bez mý zásluhy, což je neuvěřitelný a trestuhodný. Je nad slunce jasný, že kráčí vo tu psí hopsalku.

---

Že se z ní můžou všichní zvednout, to mi fakt žíly netrhá, ale že voni si myslí, jakej sem s ní kámoš, tak to bych se dočista voprudil. Zavinila to zase vona, jako všecko. Vona se porád snažila mě s tou štěněcí můrou nějak skamarádit, ale přece já se nebudu zahazovat s hloupatým čoklem, že jo. Sice se už nebojim, dokonce sem jí už zkoušel nafackovat a taky i zakousnout. A vo to tady de. Vona to viděla a začala mi řikat: "Ty jsi Číčo tak hodný kocourek, už vidím, jací budete kamarádi, když si tak hezky hrajete."

Já sice vim, že vona je trošku pomalejší v myšlení, ale aby nepoznala, že sem si zkoušel, jestli se mi čoklí krk vejde do huby, abych tu malou votravu dočista zakousnul, to jí ale vůbec nedošlo. Vona se tetelí blahem, jak se pěkně kočkujeme a ve svý slabomyslnosti ani netuší, že já jenom trénuju votevírání tlamky na maximum, páč třeba jednou tu drzou vtírku fakt zamorduju. Ale budu si muset pospíšit, protože čokl roste jako z vody. Už je hnedle velkej jako já. No eště uvidim, jak to pude. Teď de vo to, aby jí ňák moc nevykrmovala, aby se čokl už nezvědčoval, ale zůstal zajatej ve svý kůži velikostně tak, jak je. To by to zakousnutí bylo docela jednoduchý.

Ale fackovat psí votravu se mi fakt líbí a budu si to eště ňákou tu chvíli pěkně užívat, to mi de vopravdu dobře. Hlavně teda z vejšky. Někam se usadim, třeba do křesla a můžu si bejt jistej, že hopsanda za chvíli přijuchá votravovat. A to potom facky jenom lítaj. To se mi líbí moc. Jí ale taky, páč skáče jako splašená a má dočista radost. Asi bude mít ňákej ten masochistickej sklon, jak říkaj vodbornící. Vona mě teda chválí, že sem hodnej, že nevytahuju na pejska drápy, ale jak je asi mam vytahovat, když skoro žádný nemam, že jo. Copa já můžu za to, že řekla klukovi, aby mi je voštípal? Je to chudinka, už si nepamatuje dočista nic. Ta bude asi čučet, až tu malou despotu docela zakousnu. Stejně teda nechápu, proč radči nepřitahla domů radčejc kotě, enomže to vona ne, vona potřebuje holt ňákou votrockou duši a nebo spíš jak mi teďka bystře zapálilo, čokla si vobstarala, aby se mohla eště víc courat venku. No a trubka hopsanda jí na to skočila.

Vždycky se může radostí pominout, když se spolu rychtujou ven. A mě nevemou, potvory. Že bych jim prej zdrhnul. To ani já sam nevim, že jo, estli bych zdrhnul a nebo ne, ale ať si teda dou beze mě. Já sem kocour hrdej, a žádná vtíračka a když mě nechtěj brát sebou, tak s nima nemluvim. Asi se jí zase vyčuram do postele. Vona si mi potom usmiřuje bonbonkama, ale já se jí na ně už brzy vykvajznu, páč nejni schopná mi koupit ňáký jiný, furt mi láduje stejnejma. Hopsanda je po nich jako divá, tak já si je vod ní beru už jenom proto, aby nezbyly na tu psí maškaru, páč vona, když já je nechci, klidně jí je dá. De to tady vod desíti k pěti. Kdybych veděl jistě, že si jinde vážně nepohoršim, tak bych se přestěhoval sousedum. Tam nemají žádnýho čokla, jenom králíka, a toho bych po mym velkohubym tréninku zakousnul docela jistě. Enomže vona ta sousedka bude taky pěkně vyfičená, páč, když sem se tuhle k nim chtěl podívat, normálně mě nepustila dál. No chápete to? Místo, aby vrněla blahem, že se k nim chci zasalašit, zabouchla mi dveře přímo před nosem. Až sem si z toho dřep na zadek. Tak holt zatím teda budu bydlet se psí tajtrdlicí, ale všechny křivdy si píšu a taky jim to potom parádně spočítám.

Nechci být labuť

Muj člověk, teda vlastně moje panička, má hodně starostí, co ze mě vlastně bude. Často mi povídá: "Žolinko, ty jsi takové ošklivé káčátko, takové malé vyžlátko. Nohaté a krkaté. Snad z tebe vyroste nějaká krásná labuť." Já sice nevím, jak vypadají nohatá a krkatá vyžlátka, ale vím jak vypadají dospělé kachničky, a labutě, protože je s paničkou často krmíme u rybníka. A kachnou nebo labutí bych nechtěla vůbec být, protože ony nemají dlouhý ocásek a nechodí po souši.

---

Ale moc starostí si s tím nedělám, ty tedy nechám mojí paničce, protože panička se vždycky směje, když se mi na to ptá a tak se taky směju a mám radost a kroutím hodně tím mým dlouhým ocáskem. To kroucení mi jde moc pěkně. Zkouším to u každého člověka a u každého pejska, co s paničkou potkáme, když jdeme na procházku. A člověcí, třeba i když jdou bez pejsků, se na mě usmívají a hladí mi. Moje panička teda z toho asi nemá velkou radost, ale mě to hodně baví. A taky vidím, jak člověcí mají hned jiný výraz v čumáčku, když k nim přiběhnu a začnu kroutit. Panička teda povídá, že jsem taková malá dračice, často to vykládá i tomu nevrlýmu kocourovi, ale ten považte, ten ocáskem vůbec neumí kroutit. On s ním jenom občas bije o zem, ale to se přece nikomu nemůže líbit, ne?

A tak ho panička na procházky s námi nebere, protože by nám asi dělal ostudu před ostatními lidmi i pejsky, protože neumí kroutit. Já se ho to snažím naučit, ale on bude zřejmě trošku tupounek, protože mu to pořád nejde. Když ho to totiž učím, on nikdy nezvládne ten správný pohyb toho kroucení, ale jenom leží a mlátí ocáskem do země a oči mu podivně jiskří. A tak mi to přestane bavit a jdu radši něco okusovat a žvejkat.

Teď jsem objevila zrcadlo, to je takový vynález, kde sami sebe vidíte. Chvilku jsem se nemohla poznat, protože se na mě opravdu koukala nějaká krkatá střapatá nohatka, dokonce jsem na sebe vrčela, ale potom mi panička řekla, že jsem to já. Tak jsem si sama sebe prohlížela a moc se sama sobě líbím a myslím, že ze mě přece nemůže vyrůst krásná labuť, myslím, že ze mě vyroste pes. Je mi tedy divné, že to panička neví, protože jinak mi učí spoustu věcí, ale chápu, že jí asi nikdo nikdy nepověděl, že z pejska nemůže vyrůst labuť nebo kachna, ale ona to pochopí sama, až dočista vyrostu.

Kočičí coming out

Já teda nevim, ale asi sem ňákej jinej. Vona, ta potvora mě kdysi vodvezla do ńákýho podivnýho domu, kde mě uspali a vod tý doby mě přestali dočista zajímat kočky. Určitě v tom měla zase prsty vona. A teď si jako myslí, že když mi sem nasadila čokla, že se budu zavobírat čoklem. Pcha. Je čim dál tim víc naivní. Vona teda za to asi nemůže, že je lehce slabomyslná, že jo, ale zase na druhou stranu jí, díky tý psí dračici, pěkně brnkam na nervy. A vona neví, estli mě má sprdnout a nebo ne, estli sem to byl já a nebo ta malá drákulka.

---

Je to teda fakt legrace, dyž já čoklovi schodim vodněkud z vejšky třeba mobilní telefon a ta malá blbka ho hned drapne a de jí ho ukázat, jako, že si s nim trochu pohraje. No a jak myslíte, že si takový pitomý štěně hraje? Všechno rozhryzá, rozkousá, vožižlá. Celkem teď kvartýr máme s čoklem rozdělenej. Čokl má dolní sektor a já Číča, horní sektor. Kooperace jako vyšitá a vona se z toho může dočista pominout. Přál bych vám vidět, jak civí, když si Žolina přinese ke chroustání a vokusování hořejšek pumpičky na kolo, hřeben, baterku, kalendář, prostírání, tubu s krémem a takový jiný podivnosti, na který, jak teda překvapivě bystře pochopila, čoklinda sama nedošáhne a tak ňák tuší, že jí k nim krapet pomůžu.

Nemůže ale na mě vřeštět ani trošinku, páč její kluk je moc a moc nepořádnej a vona nemůže najisto vedět, že zrovna von tyhle inkriminovaný předměty nezapomněl v dolním sektoru. Tak jak sem byl zpočátku našňupnutej, že to tady zaneřádila psí potvorou, vobjevujou se nový možnosti, jak jí docela snadno dostat do ňákýho nervovýho sanatoria. Vona by to s přehledem asi dokázala drákulka sama, dycky, dyž vidim, jak jí rve nohavice a nebo jak se jí věší na tu její minisukni, musim se culit pod fousky, páč k tomu bych se já Číča nikdy nesnížil, abych z ní rval voblečení, ale zase na druhou stranu, je to pohled pro Bohy a úžasnej psychiku likvidující proces.. Vona zuří a drákulka si myslí, že si s ní hraje. S jejich miniinteligencema si můžou navzájem teda vopravdu silně konkurovat.

A vrchol toho je, že vona chudinka si myslí, že mam čokla rád. Ale zase v takovej muj "coming out" vopravdu nemůže doufat.